Tma je nám přítelem
a stmívání láskou,
tiché kroky po pokoji,
kde život právě začíná,
kde mým tělem se prolíná
to tvé, žhavé, sošné, horké,
a přece smrtelné,
křehké jak život motýlí,
jak každá chvíle po chvíli,
která rychleji než hbitě
uteče z řídké časusítě,
bez omluvy mně i tobě
si prostě jen tak frnkne.
Protože tikačky ručkují
a na nic se neptají,
tak jim je to svaté.
Jako dni jeho probuzení,
jako to zatracené předsvítání,
které budí do ztráty,
do opuštění,
a škodolibě mne si ruce ...
... je to přece jeho práce,
jeho džob (ukradených) snů? ...
Brát noci a dávat dny,
bezohledně trhat švy,
co sotva držet začaly,
už aby se páraly
zpátky do svých životů ...
S láskou r. ♥
Žhavé, sošné, horké mužské tělo...
Bože Reny, taková romantika...