Únor 2017

Golemovi

26. února 2017 v 18:11 | renuška |  Přišla Múza
... vzbudím tě ze snů a fantazií,
na dlani šém, co tepe,
na důlek tvůj se klepe,
celý nedočkavý jako já.
Otevřená. Dokořán. Tobě ...

Zasněžený naháč

20. února 2017 v 16:20 | renuška |  Snímánky
Když jsem před nedávnem viděla kdesi na netu fotku dortu, který nebyl ani na milimetr ozdobený potahovou hmotou, a ze kterého jsem přesto vnímala jeho exkluzivitu a snad i nadčasovost pro to, jak je jednoduchý a přitom tak krásný, moc jsem zatoužila po tom si podobnou záležitost vyzkoušet. Jen jsem v tu chvíli netušila, komu bych své přání mohla podstrčit, protože většina mých přátel a známých, kteří ode mně chtějí sladkost připravit, trvá na tom, abych pracovala právě s potahovkou. A pak přišla Květa. I ona původně chtěla pro svou čerstvě osmnáctiletou dceru Verunku spíš něco s "mandlovkou" ve stylu policie, zásahové jednotky, detektivů nebo tak. I tenisky tam mohly být, kytky ... vlastně tak nějak všechno. Ladily jsme naše tipy, Květuš v pozadí radil ještě manžel, ale nakonec to dopadlo tak, že necháme vše času a těsně před přípravou dortu se znovu spojíme a ujasníme si, co a jak. V duchu jsem si pořád mazlila to svoje přání a pak mě napadlo, co ho tak zkusit nabídnout právě pro Verču? Dort měl být velký pro více hostů oslavy, což by odpovídalo, a že není obalený v přeslazené potahovce, to by snad tak vadit nemuselo. Poslala jsem návrh s obrázkem staženým z internetu a přišla tahle odpověď: "Je úžasný, dávám ti souhlas!" Juchůůů. Klaplo to. A já věděla, že taková důvěra si zaslouží mé stoprocentní nasazení - kvůli Verče, Květě i kvůli mně. Chtěla jsem totiž na jedničku splnit přání všem třem :-)




Dvě tabulky čokolády na vaření, kakao, třináct vajec, malinová marmeláda, maliny dovnitř i ven, borůvky, vanilkovosmetanový krém ze dvou pudinků a dvou másel, statice, nevěstin závoj a "jánevímpřesněnázevtěchzvonečků". A taky lehký rádoby sněhový poprašek z moučkového cukru, který hotové dílo ještě víc zjemnil a zněžněl. Může cukr zněžnit? Asi ano, já to tak totiž vnímala, když jsem sítkem opatrně zasněžovala kakaovočokoládovou rozkvetlou louku s ovocem. A najednou se přede mnou objevil zachumelený naháč a já byla opravdu, opravdu šťastná, že jsem ho mohla udělat.
Nemám ponětí, jestli Verunka věděla, že dort z mé skromné dílny ke svým osmnáctinám dostane, ale její reakce mě nenechaly na pochybách, že byla moc a moc spokojená a že jsem se jí trefila do vkusu po všech stránkách - jak chuťově, tak vizuálně. Takové reakce, když pak mohu číst nebo slyšet, to je pro mě ta největší odměna (a vůbec mi nevadí, že se často opakuji, protože tak to prostě je :-) ).

Náročný pečící víkend mám za sebou. Troufám si tvrdit, že ze všeho nejšílenější ale bylo pořídit den předem vše, co jsem nutně potřebovala k tomu, abych dorty mohla udělat. Resp. naháče - protože až ve třetím obchodě jsem našla poslední dvě vaničky čerstvých malin a jednu s borůvkami. I kvítky jsem nakonec sehnala až tam, kde jsem předem vůbec neuvažovala, že bych je kupovala. Zdá se, že budu muset důkladně zhodnotit, kde se mi pro příště vyplatí nakoupit na 100% vše a hned. Důležité ale je, že se zadařilo, oba dorty - naháče i mimoního - jsem předala v domluveném termínu a uspokojila tak další dvě moje milé známé :-). Tak juchůůů. Do nového týdne tedy vstupuji s dobrým pocitem a také s vědomím, že tento víkend bude pečení jen zlehounka, protože nás čeká obecní ples, kam symbolicky udělám jen dva prťavce kulaté a to bude vše. Takže vlastně odpočinek ...

... a vy taky odpočívejte.
Nějak mám pocit, že je to teď potřeba víc než kdy jindy.
Vaše r. :-*



Mimoni ve vlajkách

18. února 2017 v 15:45 | renuška |  Snímánky
Hanka je spolužačkou mé sestřenice, snachou mého kolegy a především maminkou malé Lucinky, která právě oslavila první rok svého života. Viděla jsem ji jen dvakrát, jednou ještě jako hodné "hajací" miminko, které s maminkou nakupovalo v obchodě a ukázkově spinkalo, protože tak je to správné a tak to má být. Podruhé jsem si Lucky, už značně čiperné všimla na vánoční akci v sousední vesnici, kde mladá rodinka bydlí. Tam už to zdaleka nevypadalo na to klidné mimčo, ba naopak ... Podle slov Hanky má Lucka moc ráda Mimoně, oblíbila si je natolik, že - cituji - "... když ho vidí, jde po něm ...", takže bylo jasné, jak bych měla dort zdobit. Mimoní dort už jsem dělala víckrát, takže jsem zase až tak moc nepotřebovala šmejdit na netu a hledat, co a jak, ovšem stejně jsem neodolala a jukla. A když jsem viděla tu přehršel nápadů a tipů, rychle jsem google zase vypnula a znovu se zkusila spolehnout sama na sebe, jak je ve většině případů mým dobrým zvykem. Doufám, že jsem se malé oslavenkyni trefila do vkusu, těžko soudit předem, ale děti mají podobné barevné panáčky rády, tak věřím, že i Lucka bude nadšeně sahat právě po těch dvou ...




Žlutomodrý svět, tak to mají Mimoni rádi, tak se jim to líbí. Vlajky jsem nepočítala, ale jsem ráda, že mě napadla zrovna tahle varianta. Původně nad figurkami měla viset písmenka LUCKA a po obvodu dortu měly rozkvést kytičky, ale nakonec jsem zvolila tříbarevné praporky. Jediné, co mi trochu neštymuje, tak že dort je pro holčičku a vypadá spíš, jako by ho měl dostat kluk. Ale co s tím, když Mimoň je žluťák v modrých lacláčích? S tím se hold nedá nic dělat. Trochu té červené jsem tedy dostala alespoň dovnitř dortu - konečně se dají sehnat čerstvé jahody a já jsem za to opravdu vděčná. Zásoby v mrazáku už se mi srazily k nule a co si budeme povídat - čerstvé je prostě čerstvé. K jahůdkám jsem volila smetanovovanilkový krém a bílý piškot s citronovou esencí. Jemná kombinace chutí, která lahodí dospělým i dětem.

Tímhle dortem ale moje aktuální víkendové dortování zdaleka nekončí, měla jsem totiž zakázky dvě. Shodným bodem pro obě bylo to, že si je u mě zadaly maminky pro své dcery - té první, Lucce, je rok, a té druhé, Verunce, je těch roků osmnáct. Zatímco Lucince jsem vyráběla dort s pomocí potahové hmoty, Verča jí tam nemá ani ždibec, ale o to víc tam má jiných okulibých jedlých a nejedlých dekorací. To vám ale ukážu až příště :-). Podle všeho se máte na co těšit! ;-)

Mezi námi ... občas není na škodu být trochu "mimo". Vypnout hlavu není totiž vůbec marné.
Papik, r. :-*


Zase s koněm?

13. února 2017 v 16:40 | renuška |  Snímánky
Dort 10/2017 měl být už zase s koněm. Ach jo. I když jsem se to tomu mladíkovi, co si u mě dárek pro svou milovanou slečnu Simonku zadával, snažila rozmluvit, trval na svém. Protože Simča koně miluje. A protože už viděl, že jsem takový dort dělala. A protože on, i když tomu vůbec nerozumí a netuší, kolik by takový moučník měl vážit a z čeho by se měl skládat, prostě chce té své lásce udělat k narozeninám radost a překvapit. A to zas já chápu, tyhle důvody. Láska je láska a přes to nejede vlak. Takže jsem mu to slíbila, že teda ten malý kulaťák s koní hlavou bude mít na sobotu připravený a ať se staví. No a když už jsme u té hlavy ... miluji oslí můstky ... tak tenhle chlapec, Tomáš se jmenuje, hraje v metalové kapele, na hlavě má masku hlavy prasečí, která v den, kdy si u nás dortík vyzvedával, ve své reálné podobě ležela to dopoledne na márách, protože jsme doma měli co? Inu zabijačku. Tu taky nemusím. Jako dorty s koňmi.




Pozorným návštěvníkům neunikne, že podobný dortík už tady viděli dvakrát. Jednou byl s růžičkami a podruhé se čtyřlístky. Tenhle jsem nakonec okytičkovala sedmikráskami, abych se alespoň maličko lišila od svých přechozích děl a teď už jen budu doufat, že nikdo dort s koněm chtít nebude, protože fakt nevím, jak bych se svou originalitou a fantazií na toto téma zapracovala.
No a čím větší okoukanost navrchu, tím větší změna uvnitř. Teda změna ... no piškot klasika se strouhanou čokoládou, což na řezu vypadalo jako straciatella, k tomu premiéra mandlového krému a na přání trocha ovoce - dodělala jsem zásoby zamražených ostružin a zmenšila zásoby malin. Dnes už vím, že jsem se strefila do chuti i do pohledu a že Simonka byla moc a moc dojatá a překvapená, takže hip hip hurá. A co na tom, že mě ty koně prostě nebaví :-)

Na tento víkend mám opět o zábavu postaráno, a to rovnou dvojnásobně. Ale to mi zas tak nevadí, protože se mi podařilo svou touhu vyzkoušet zase maličko jiné dortování nabídnout jedné moc milé paní, jejíž dceru už z mého vyprávění maličko znáte. Víc neprozradím, ale poprosím - držte mi pěsti, ať to vyjde. I když jsem podobnou dobrotu už tvořila, tak přece jen, teď to bude kapánek jinačí. Už se těším na hotový výsledek, v hlavě mám srovnáno, co a jak, tak snad to tak i dopadne. :-)

A jestli vás teď okupují bacily jako mě,
tak se nedejte a ty potvory brzy zlikvidujte.
Zdá se totiž, že přichází jaro a venku bude kráááááásně :-)
r.


Cluse vs. Pandora

9. února 2017 v 16:54 | renuška |  Jak to vidím ...
Náramky známé značky Pandora jsem začala obdivovat ještě v době, kdy na svůj dnešní boom teprve čekaly. Už tenkrát mě nadchl ten nápad mít na ruce nejen ozdobu, ale i symbol, vzpomínku vážící se k nějaké životní události, schovanou do jedné kuličky. Vlastně si tak člověk místo zapisování dat do diáře navléká svůj životní příběh na stříbrný řetízek a ví, že "tahle" je k narozeninám, "tahle" za úžasný sex a třeba "tamta" za to, že je a že miluje. Opravdu obdivuji toho, kdo s touto filozofií přišel na trh, dokázal příjemným produktem zdařile konkurovat ostatním klenotům a díky netradičnímu pojetí a originálnímu nápadu stojí teď téměř na špičce nejprodávanějších šperků. Pravda, lacinou záležitostí Pandora určitě není, ale na druhou stranu je to pro dárce skvěle vychytaná příležitost prezentu na pokračování a pro obdarovaného nadšení z každého dalšího přírůstku.
O co víc jsem si pandoří náramek přála, o to víc o něm stále sním a mé pravé zápěstí zůstává zatím volné, připravené k "okroužkování". A to proto, že i když bych si sama mohla udělat radost, tak konkrétně v tomto případě jsem přesvědčená o tom, že Pandoru bych měla dostat - a to od toho, kdo mě bude milovat, žít se mnou po boku ve zdraví, štěstí a lásce ... to vše nejméně až do smrti. Tohle totiž zdaleka není věc, která se v naší holčičí šperkovnici objeví na lusknutí prstů a z vlastní vůle. Tohle je vyznání, poděkování, poklona. Zatím tedy jen obdivuji, prohlížím a sním s vědomím, že na vše ta správná chvíle přijde a já si najednou tu svoji kuličku budu také hýčkat. A pak druhou ... třetí ... :-)

Hodinky Cluse jsem chodila okukovat na oblíbený web Bella Rose už možná dva roky nazpátek. Fascinovala mě jejich jednoduchost, elegance, v případě mé volby zlatostříbrné kombinace i variabilita a praktičnost, kdy lze outfit doplnit jemným stříbrným nebo zlatým šperkem a stále to bude vypadat dobře, i když běžně se mix více vzácných kovů moc nenosí. O svém tikajícím snu jsem nikomu neřekla, byla to taková moje vnitřní marnivá touha mít na ruce nejen klasický ukazatel času, ale i šperk, což právě hodinky Cluse perfektně splňují. Jenže i tady hrály významnou roli finance a z bůhdarma si pořizovat něco takového - to si člověk odpustí. Nebo spíš jen odloží a trpělivě počká na ten nejvhodnější okamžik, protože pak jako když to cinkne, jako když to uhodí - víte, že teď to půjde. Teď je ta ideální příležitost zadat zboží do košíku, vyplnit adresu, zaškrtnout platbu dobírkou a pak už jen vyhlížet poštovního doručovatele se zásilkou. Přesně takhle to totiž bylo v mém případě přibližně měsíc před vánocemi, kdy jsem se rozhodla nadělit si pod stromeček vytoužené přání a "klusky" si nejdřív svátečně zabalit a pak zase odmašličkovat, abych si je okamžitě mohla navléct na ruku a kochat se jimi. Jako by mi v tu chvíli vůbec nevadilo, že čas utíká, když mi ho odměřuje taková paráda. A nevadí mi to pořád - baví mě a každý den ráno, když si je zapínám, považuji to za malý obřad, za renuščinu minikorunovaci, jen místo koruny, jablka a žezla jednou cvaknu, zakroutím zápěstím a takto vyparáděná mohu usednout na trůn kancelářskou židli a panovat. Vládnout fakturám, dodacím listům a náhradním dílům. A nenápadně se pak očkem odklonit od klasických čísel k těm římským, zlatým, na perleťovém ciferníku a těšit se už jen samotným pohledem. Ježíšku ... děkuju :-*


Evidentně holčičí, marnivý, rozmazlující článek je u konce. Jeden z mála z rubriky "Jak to vidím ...", kam teď moc nepíšu, protože nechci. Dějí se mi v životě věci, které by možná stály za víc než za kuličku, které by zabraly víc času na psaní i na přemýšlení, ale jsou to jen věci moje. Vnitřní. Někdy úsměvné, láskyplné, jindy bolestné, zraňující, ale všechny do jedné mě formují a tvarují, já si z nich beru - nebo se alespoň snažím - pro sebe vždy maximum, protože není nic, co by člověka neučilo. Každá maličkost, prkotina, hloupost s jakoukoliv náladou má svůj důležitý význam v našem životě. A stejně tak ono hýčkání v podobě takové, která je milá každému jinak. Dělejme si radost a nestyďme se za to chtít někdy něco, co nám naše logika brání pořídit, ale duše po tom prahne. Nebo ego? To už je asi jedno.

Tak co - Pandora nebo Cluse? Nebo obojí?
Mějte se úúúúúžasně, r. :-*


Bruno Chuggington

3. února 2017 v 15:36 | renuška |  Snímánky
Že vám titulek nic neříká? Neplačte a neáchejte, mně byl ještě před 14-ti dny taky cizí. Ale teď už není. Teď už vím. Protože ... Eva, která už mě potřetí oslovila, abych jejímu synkovi Míšovi upekla dort k narozeninám, vždycky přijde s nápadem za všechny prachy, který mě okamžitě posadí na zadek a já si jen říkám, "cože???" Poprvé to byl Alzák, podruhé Tom a letos to měla původně být mašinka Tomáš, pak hrdinové ze Čtyřlístku a nakonec Evička zvolila podle vkusu malého jubilanta oblíbeného hrdinu dalšího animáku, který prý teď frčí. Jsou to opět vláčky, jsou tři a jmenují se Chuggington. Míšovi ale stačí Bruno, tenhle Bruno ... A já znovu opakovala svoje "cože???" Jenže znáte mou filozofii - každá výzva je tu od toho, aby mě posunula dál, takže jsem ráno vstávala a večer usínala s tím, jak dort udělat, aby byl své předloze co nejvěrnější. Rozhodla jsem se totiž pro formu 3D, a to jednak proto, že jsem si nejen na dortování vzala D-ovolenou, abych ten D-ort mohla udělat pro Evu D, ale především proto, že jsem usoudila, že tak to bude prostě nejlepší. Než udělat kulaťák a na něj posadit miniaturu Bruna, to by nebylo tak echt. A tak jsem opět nedodržela svůj slib, který jsem si dala, že zkrátka dorty ve 3D formě dělat nebudu. No nic ...




Netroufám si odhadnout, kolik tenhle obr váží, ale kolem šesti kg to bude určitě. Aby také ne, když je ze dvou různých vrstev piškotu - oříškovočokoládového a kakaovoskořicového, celý promazaný čokoládovým krémem posypaným ještě slušnou vrstvou čokolády. Právě tak si to Evča přála - dosud jsem jim dělala dorty s ovocem, tak chtěla změnu a já jsem za to ráda. Je dobře, když si druhý řekne, jakou má představu - alespoň tak vím, že jsem se strefila do chuti.
Co se týká tvaru vláčku, celkem jednoduše jsem jednotlivé kusy korpusu skládala k sobě a minimum ořezu spořádali moji dva milovaní synáčci, kteří nikdy nepohrdnou. Byť je to jen suchá placka :-) Horší to bylo s potahováním, protože vyválet velký plát, aby pokryl celý základ, bylo nemožné. Nakonec se ale povedlo udělat vše vč. detailů tak, jak jsem si představovala, a po třech hodinách zdobení jsem si konečně řekla: "Uf, hotovo!"

Vždycky, když mě někdo osloví s netradičním přáním, říkám si, kam až mé sily stačí. Tentokrát jsem měla hodně na krajíčku a opravdu jsem se bála toho, že Evinu představu nesplním, což by mě kvůli ní i jejímu Míšovi moc mrzelo. Naštěstí všechno dopadlo dobře a já si do příštího víkendu mohu oddechnout. Sice budu znovu péct, ale "jenom" kulaťák s koněm, který už jsem dělala dvakrát a mám to v podstatě natrénované. Takže to snad půjde lehce.

Ať i vám jde všechno lehce! Nebo alespoň ne těžko :-)
vaše r. :-*