Prosinec 2016

Poslední

31. prosince 2016 v 11:39 | renuška |  Snímánky
Všechno bude - článek o vánocích, dojde třeba i na fotosérii našich kočičáků, ale dnes, zcela VÝJIMEČNĚ :-D :-D tu bude povídání o dortech :-). Stejně jako jsem psala na facebookovém profilu - někdo končí rok sklenkou vína, někdo vášnivým milováním a Renuška ... dortováním. Už minulý rok jsem svého dobrého spolužáka Martina odmítla s tím, že přeci na silvestra nebudu stát u kuchyňské linky a matlat se s dortem - koníček/nekoníček. Jenže rok se s rokem sešel, Martin si trpělivě počkal a v prosinci mě znovu oslovil, zda bych ... třeba ... náhodou ... prosím ... pro jeho budoucí sedmiletou dceru Elišku, která se narodila přesně 31.12. A já řekla "tak jó". Věděla jsem totiž, že letošní rádoby oslavy konce "devítkového" uzavíracího roku budou jen velmi střídmé až téměř poklidné, tudíž zvláště s ohledem na mou dovolenou, kterou jsem si dostatečně užila a prolenošila, nebude problém tentokrát vyhovět. Rodiče Elišky si pro ni vymysleli fialovobílou kombinaci, dekor jakýkoliv, obsah spíše ovocný. Ráda jsem jim vyhověla a doufám, že malou jubilantku sladký dárek potěší. A mě naopak udělala radost skutečnost, že jsem Martinovi letos nemusela dát košem :-)




Protože jsem měla volnou ruku při zdobení, víceméně mi maminka Elinky řekla, že stačí jen pár kytiček, no tak jsem jich tedy pár udělala. A k tomu nastříbřila několik motýlů, sáhla po cukrových stříbrných a fialových perličkách, hodila na dort kus marcipánového "hadru" a bylo. Dovnitř jsem mezi mramorový růžovožlutý korpus dala dvě vrstvy jahodového krému, proložila je posledními zbytky ostružin od babičky a dvě kola slepila borůvkovou marmeládou. Dort má dobrých 3,5 kila, možná i víc, doufejme tedy, že se dostane na všechny hosty narozeninové oslavy :-).

Co říci závěrem? Snad jen, že DĚKUJI za všechny příležitosti, které jsem co se týká dortování za uplynulý rok dostala. DĚKUJI za všechny výzvy, které se mnohdy zdály být nepřekonatelné a nemožné, ale které jsem nakonec vždy nějakým způsobem zvládla. DĚKUJI za ohromnou důvěru všech, kteří mi svěřili svá přání, jejižch cílem bylo potěšit druhé. DĚKUJI za motivaci, nápady, fantazie, sny, za inspiraci. Na oplátku za to SLIBUJI, že se budu snažit i v příštím roce udělat všechno pro to, abych na jeho konci mohla opět poděkovat.

Přátelé, mějte pohodový poslední den roku 2016 a užijte si Silvestr podle svých vlastních představ.
Mám vás ráda ♥
r.


Veselé vánoce :-)

24. prosince 2016 v 10:22 | renuška |  Snímánky



Pro zlata do zlata

21. prosince 2016 v 17:32 | renuška |  Snímánky
Dnes mi začala zasloužená zimní dovolená, kterou jsem odstartovala, jak se sluší a patří. Tedy dárkováním. Dobré tři a půl hodinky jsem se věnovala prezentům malým i velkým, měkkým i tvrdým, zkrátka všelijakým, které bylo třeba schovat pod balící papír a dozdobit, aby se obdarovaným na Štědrý den líbily nejen uvnitř, ale i navenek. Rok co rok si připravuji materiál už dopředu, abych pak nebyla zaskočena a měla všeho dost. Letos jsem se už někdy v létě rozhodla sáhnout po jedné z nejluxusnějších a nejsvátečnějších barev, po zlaté. V kombinaci s přírodními odstíny a trochou bílé jsem jí sice trochu ubrala na exkluzivitě, ale naopak jsem díky ní rádoby obyčejný design posunula o nějaký ten schůdek nahoru. S výsledkem jsem moc spokojená a doufám, že až přijde ta velká chvíle, budou potěšeni i ti, pro které jsem všechna ta překvapení připravila. Všichni do jednoho jsou moje zlatíčka a být bez nich, to si vůbec neumím představit ♥





33 balíčků rozličného obsahu, všechny do jednoho balené s láskou a nutno podotknouti, že také za vydatné pomoci naších kočičáků, Mášeny a Kikina, protože těm se obzvlášť líbilo šustění papíru, cancourky provázku i ostatní propriety, které jsem měla kolem sebe rozprostřené. Asi si hlídali, jestli i oni dostanou od Ježíška nějakou nadílku :-) Jasně, že ano, oni i kočky, které bydlí s rodiči a také náš věrný přítel pes - Adárek. Nikdo nezůstane ochuzen :-)

Letos jsem si jako bonus připravila ještě patnáct pididárečků, lehkých jako dech. Každý z mých nejbližších si rozbalí po jednom a co v nich najde??? Zkuste hádat, já to ale neprozradím ;-)

I když to dá hodně práce, já se pokaždé moc těším na chvíle, kdy si postupně ze šatní skříně snesu všechno, co jsem se rozhodla ostatním nadělit pod stromeček. Jednou je toho víc, jednou méně, to záleží na tom, jak kdo zlobil co mi padne do oka a zároveň to bude to pravé ořechové pro dotyčného obdarovaného. A pak už každý jeden kousek po kousku oblékám do noblesních šatů na jedno použití a k tomu ještě nenápadně přidám hromadu lásky, dobré nálady a energie. Mám radost, když se mi podaří vše zabalit, porovnat zpátky do skříně a pak správně rozdat, aby všichni dostali, co jim patří a aby nikde v koutku nezůstalo nic zapomenuto. Letos jsem si dva dárečky připravila i sama pro sebe a i když překvapená, pravda, nebudu, těším se na ně jako malá holka. Jako i na celé vánoce :-) Jupííííí .....

Vánoce, vánoce přicházejí, zpívejme přátelé ...



Osmnáct potřetí

19. prosince 2016 v 18:07 | renuška |  Snímánky
Do třetice všeho dobrého i zlého, v tomto případě sladkého. Třetím dortem pro třetí slečnu, která dovršila osmnáctý rok života, bude velký kulaťák, který vám záhy představím. Zadala si ho u mě opět maminka, shodou okolností též Martina jako v předchozích případech, jen s tím rozdílem, že tuhle Martinku vy už znáte. Je to jedna z těch "mých", které mají ten dar, že umí léčit a konejšit tělo i duši. Už jen proto jsem zakázku neodmítla, protože jednak se z nás za ten čas, co k Martince chodím na masáže, staly kamarádky, a druhak jsem se jí chtěla alespoň trošku revanšovat za služby, které ona poskytuje mně. Proto jsem si upravila harmonogram a dort pro její dceru Terezu, který měl původně vypadat úplně jinak, jsem si zapsala do kalendáře. V počátku jsme uvažovaly nad tím, že by dortík k jubileu byl potažen bílou hmotou a na něm položené vymodelované 3D srdce plus napsaný nějaký citát. Velkou radost mi ale udělalo konečné rozhodnutí, že bude lepší dort ozdobit živým kvítím a text upravit na jakýsi vzkaz matky dceři. Při té příležitosti jsem si koupila nová vykrajovátka na písmenka, ale žel bohu na materiál, se kterým pracuji, se vůbec nehodí, písmena se lepí do formiček, nedrží tvar a vypadají opravdu odpudivě. Z toho důvodu jsem myslela, že to vzdám, než mě v pátek o půl jedenácté večer, kdy už jsem měla hotové dva předchozí moučníky a všude uklizeno, napadlo, že by šlo písmenka vytvořit z čokoládové polevy. Ty pak stačilo nechat do druhého dne vytvrdnout (pro jistotu jsem si udělala rovnou dvě várky, kdyby se některé z liter kvůli křehkosti polámalo, jak se ve finále i stalo) a mohlo se jít zdobit. To už byla hračka ...




Martinka měla jediné dvě prosby - aby květy byly rudé a aby se v rámci mých možností podařilo aplikovat vymyšlený text. Nakonec se povedlo obojí, i když nebýt třeba mých rodičů, kteří jeli extra do města shánět floru, což by se mohlo zdát jako banalita, ovšem v reálu dát dohromady několik druhů červených květů zas taková hračka nebyla, hodně bych se bývala zapotila. Jako s těmi písmenky. Nakonec se ale zadařilo obojí a ještě zbylo kousek zeleně na obvod kulaťáku. Uvnitř se skrývaly čtyři vrstvy bílého piškotu s citronovým aroma, klasický vanilkový krém, několik hrstí zamražených domácích malin a také jahůdková marmoška.
Protože vím, že oslavenkyně měla dostat ještě další dva dorty, říkala jsem si, jak ten můj obstojí v konkurenci, ale nakonec prý sklidil ovace a moc se líbil. Takže z mé strany radost velika převeliká :-)

Ani se nechce věřit, že už je rok 2016 téměř u konce a já tímto předposledním dortem finišuji s mým letošním dortováním. Už se těším, až v lednu zasednu k PC a budu po několik večerů dávat dohromady naši už šestou rodinnou fotoknihu a druhou knihu s dortíky. Znovu se budu vracet k hotovým dílům, která jsem za těch dvanáct měsíců vytvořila a zároveň budu zvědavá na nový rok, který mi jistě přinese plno dalších výzev. Už teď jich mám v plánu nejméně pět, a to ještě nezačal ani leden :-). Hlavně se nebát a jít do toho s odvahou a chutí!

A dobrou chuť přeji i vám, ať už si rádi zobnete čehokoliv :-)
renuška


Osmnáct podruhé

18. prosince 2016 v 10:55 | renuška |  Snímánky
V minulém článku jsem vám ukázala první z trojice dortů pro čertstvé osmnáctileté slečny. Dnes budu pokračovat druhým, který patřil Andrejce, dvojčeti Verunky. Holky jsou každá úplně jiná, jak do vizáže, tak i do charakteru. Zatímco Verča studuje na zemědělce, před nedávnem si udělala řidičský průkaz na traktory a je taková klidnější (alespoň já z ní mám takový pocit), Ája je pravý opak. Leto bude končit obor kadeřnice, potrpí si na oblečení i na různá zkrášlovadla a je divoška už od pohledu. Obě ale při sobě stojí a myslím, že u nich přesně platí to pravidlo dvojčat - že jedna bez druhé by prostě nemohla být a že jsou na sebe neviditelně napojeny víc než kteříkoliv jiní sourozenci.
Jak Verča, tak Andrejka mi předaly obrázek s představou, jak by jejich dort měl vypadat. Abychom alespoň trochu sladily celkovou kompozici obou malých kulaťáků, domluvily jsme se na barevnosti a růžích. Právě růže jsem teď motala docela dost a troufám si tvrdit, že se mi už docela daří. Přišla jsem na fígl, který jsem do té doby nepoužívala a je to znát. Alespoň tedy v mých očích ...




Andrea chtěla dvoubarevný dortík osázený růžičkami a mašli. A tak tedy budiž. Aby i ona měla připomínku věku, decentně jsem dozdobila číslicí a tím celé dílo dokončila. Jen růžiček jsem udělala o dvě víc, než kolik holkám je, ale to už tak vyšlo a čert to vem' :-). "Tělo" moučníku je z kakaovooříškového piškotu s kousky 70%ní čokolády a k tomu karamelový krém. Chtěla jsem, aby každý dortík byl jiné chuti a usuzuji, že tato kombinace by mohla sklidit úspěch nejen u holek, ale i u ostatních.

Když se tak nad tím zamyslím, měla jsem celkově červenobílý tvořící víkend. Protože i poslední z trojice sladkých dárků bude v tomto barevném ztvárnění. Víc ale neprozradím, však se brzy dočkáte :-)

Ať se vaše čtvrtá adventní neděle nese v duchu klidu, rozjímání a příjemné nálady!
Vaše r :-*


Osmnáct poprvé

17. prosince 2016 v 12:33 | renuška |  Snímánky
Tento víkend, obzvláště páteční večer začal hodně hodně pracovně. Čekala mě totiž výroba rovnou tří dortů a shodou okolností byly všechny pro čerstvě osmnáctileté slečny. Dnes vám představím ten první, jeden z dvou malých kulaťáků pro holky dvojčata, Verču a Andrejku. Obě dvě dámy znám už od malička, jsou o kousek starší než je náš Ondra, takže jsem je potkávala jak v družině, tak i kdykoliv jindy ve škole. Znám dobře i jejich rodiče, jsme víceméně vrstevníky, takže mnohdy jsme se setkali v dobách dávno minulých na venkovských zábavách či jiných akcích. Když jsme v létě s maminkou Martinou, shodou okolností prodavačkou společenského oblečení, dávaly dohromady outfit pro Ondru do tanečních, přišla řeč i na dorty a rovnou objednávka na termín těsně před vánoci. Holky měly za úkol si na mě vymyslet, jaký dekor by se jim líbil a nakonec jsme se domluvily, že dorty nebudou podobné, každý bude na přání, ovšem pojítkem bude barevnost a z části i modelované růže. Takto tedy dopadl ten první z nich ...




Verunka si přála bílý podklad s černými krucánky, s velkou číslicí a pár růžičkami. Protože krémem malovat neumím, musela jsem využít oblíbené modelářské pomůcky, kterou jsem si vytlačila dlouhé tenké hádky a těmi ve vzduchu kouzlila ornamenty a opatrně je lepila po obvodu dortu. Růžičky jsem měla za chvíli a číslovku? Tu jsem si za pomocí zpevňovačů v podobě špejlí a párátek nechala vytuhnout v mrazáku, aby alespoň trochu ležela ve vzduchu. Co se týká obsahu, je tam oblíbený bílý piškot s citronovým aroma, lehká jahodová pěna a dvě vrstvy ostružin, tedy svěžest nad svěžest. Doufám, že jsem se strefila nejen do oka, ale i do chutí oslavenkyně a jejích přátel, se kterými dnes tuto významnou životní událost oslavi.

Přiznávám, že dělat tři dorty najednou je opravdu fuška. Pokud člověk chodí běžně do práce, k tomu má ještě jiné záliby a povinnosti, je nutné si krok po kroku rozfázovat, aby to pak klaplo. V mém případě to vypadalo tak, že jsem ve středu upekla dva malé korpusy a uvařila dva druhy pudinků. Stíhám tak tak masáž a meditaci. Ve čtvrtek jsem našlehala dva krémy, oba korpusy promazala a nechala do druhého dne vytuhnout. Zároveň jsem si upekla velký kulatý piškot na třetí dort a odjela na zasedání zastupitelstva. V pátek jsem potom velký kulaťák promazala a dala odležet, připavila si na něj písmenka (bude na blogu) a plně jsem se věnovala dvěma menším dortíkům, které bylo třeba kompletně ozdobit potahovou hmotou. Od čtyř do deseti hodin jsem se nehla od kuchyňské linky a následný odpočinek v posteli byl pro mě fakt za odměnu. Teď, když píšu první příspěvek, už je všechno za mnou a já si znovu kladu na mysl, ať příště slibuji splnitelné ... ovšem jak se znám, ústupky dobrým přátelům budu dělat asi pořád. Jsem už zkrátka taková :-)

Těšíte se už na ježíška? Já ohromně :-)
Jo a cukroví u nás letos nenajdete, napekla jsem se za celý rok víc než dost :-D


DIY - malé vánoční mlsání

15. prosince 2016 v 16:15 | renuška |  Snímánky
Znáte ty momenty, kdy chcete podarovat někoho dárkem z "vlastní zahrádky"? Něčím, co vaše ruce samy vyrobí a pošlou do světa, v čase adventu rovnou pod stromeček? Tak právě takovou drobnost jsem si připavila pro svých několik kamarádek i já a i když tímto článkem riskuji, že vše prozradím, nevadí ... však stejně nejdůležitější je ta radost, která se zabalit nedá, ale cítit je na míle daleko. Co se ale zabalit dalo, je můj malý skromný DIY dárek po okraj naplněný dobrotami, které potěší nejeden mlsný jazýček a také svědomí, které v tomto případě nemusí být vůbec černé, protože sušené ovoce a oříšky, to přece není žádný hřích :-)



Hodně se mi vyplatilo schovávat si pěkné skleničky po zavařeninách, marmeládách a jiných dobrůtkách, protože jsem pro ně plánovala ještě další využití. A sice naplnit je nasušenými švestkami a jádry vlašských či lískových ořechů. Zavíčkovat, uvázat stužku, zamašličkovat ještě drobnou překližkovou dekoraci, lípnout zalaminovaný štítek na víčko a dárek může pádit za svým budoucím majitelem. Je to jen maličkost, prkotina, ale už mám vyzkoušeno, že potěší. Tak hurá hurá hurá.
Samozřejmě variant na naplnění skleniček je nesčetně, může tam být od křížal přes v rumu naložené rozinky až po domácí džem cokoliv, důležité je, že to projde vašima rukama. Protože pak je to opravdu jak od Hujerů, tedy z vlastní zahrádky :-)

Pokud tedy ještě někomu z vás chybí něco malého, čím potřebujete "doladit" vánoční nadílku pro druhé, zkuste tento snadný a za chvilku vymlasknutý nápad, určitě se zadaří!

... a nezapomeňte odpočívat :-*
vaše renuška


Adventnoš trhoš v Budapešťoš

12. prosince 2016 v 20:46 | renuška |  Snímánky
Rok se s rokem sešel a přišel čas znovu vyrazit za adventními trhy ve společnosti ryze holčičí. Naše dámská skupinka v počtu čtyř bláznivých holek se tentokrát rozhodla pro výjezd na jih, konkrétně do hlavního města Maďarska - Budapešti. Vidina lahodných langošů, megapálivých klobás a tradičního svařáku byla víc než lákavá, takže skutečnost, že ani jedna nem tudom magyar, nás vůbec netrápila. A dobře že tak - anglicky se tu domluvíte všude a s kýmkoliv, od koho něco chcete. A že nemáte forinty? Zaplatit se dá v pohodě i eury a směnárny fungují o 106 téměř na každém rohu. Jediné, s čím je třeba počítat do posledního puntíku, je skutečnost, že čím víc se blíží pozdní hodiny, tím víc přibývá návštěvníků trhu, dychtivých koupit si cokoliv - od suvenýrů, dárků, oblečení až po dobroty, kterým jsem mnohdy vůbec nerozumněla (například langoš pomazaný kysanou smetanou, na něm porce guláše, posypat sýrem a dobrou chuť!). Jinak ale trhy byly bohaté, rozzářené, hlučné, v okouzlujícím prostředí, které by si zasloužilo tisíckrát víc pozornosti, než se mu od nás dostalo. Kdyby mi dnes někdo nabídl týdenní pobyt v maďarské metropoli, s klidným svědomím, ba přímo s nadšením bych kývla na souhlas. Viděly jsme totiž jen špetičku toho, co Budapešť nabízí. Tak třeba někdy příště ;-)






Prohlídku města jsme začali na místě zvaném Rybářská bašta. Do té doby bych si pod tímto termínem představovala malou putyku, kde vám na milion způsobů připraví jakoukoliv rybu, všude se válí sítě, pruty, kusy kormidel a člunů ... velký OMYL! Tohle byla totiž BAŠTA!!! A to do slova a do písmene - monumentální soubor staveb několika architektonických slohů, kde je zejména patrný vliv turecké historie. I přes velký nápor turistů jsme se tu mohli poměrně volně pohybovat a fotit, vnímat, dýchat atmosféru nádherného místa, kde každý kousek byl něčím zajímavý. Mě okouzlily především fenomenální mozaikové střechy, to jsem ještě nikde neviděla ...



Dalším velkým překvapením byl obr "Řetězový most", hovorově "řetízkáč". Hlídají ho čtyři lvi a docela pohodlně se po něm dá přejít i přejet přes široký Dunaj. Odtud už je kousek do centra, kde se konaly na více místech trhy. My jsme s holkama navštívily dva ...






Koupit se tu dalo opravdu cokoliv, jen nám chvíli trvalo, než jsme narazily na ten opravdu košer stánek s občerstvením :-) Překvapující bylo, že jsme nikde nespatřily postavený betlém (nepočítám-li jeden nic moc v areálu Rybářské bašty). Místo toho tu ale bylo vícero druhů vánočních stromečků a také dva obrovské adventní věnce :-)



Škoda, že jsme v čase, kdy se začalo stmívat, musely pomalu zpátky k autobusu - všechna paráda, světelné ozdoby a řetězy, ornamenty - to všechno jsme viděly sice už rozsvícené, ale o ten supr čupr efekt jsme přišly. Náhradou, a to naprosto adekvátní a nepřekonatelnou nám byl pak pohled na ...



... do noci zahalené části Budapešti, konkrétně na zmiňovaný Řetězový most, Budapešťské historické muzeum nebo onu Baštu. Nevěděla jsem, co dřív fotit, aby mi ten okamžik neutekl, a přitom to bylo čím dál krásnější - čím víc byla tma, tím víc vystupovala do prostoru světla, která zářila na dálku a čarovala i bez kouzelnických hůlek.

Náš adventní výlet trval rovných 24 hodin od probuzení do usnutí. Náročný den naplněný emocemi, atmosférou, údivem, chutěmi, sváteční náladou ... co víc jsme si mohly přát? Možná jen náhradní nohy, protože po dlouhém postávání a pochodování už nám k večeru málem upadly. Dnes už je ale všechna bolest a nedostatek spánku zapomenuta a zůstávají krásné vzpomínky na uplynulou sobotu v maďároš hlavnoš městoš a k tomu dva magnetoš na ledničkoš. Bez nich bych domů přijet prostě nemohla. Stejně jako bez papriky a klobás - protože když do Maďarska, tak pro tradiční dobroty, které tam umí opravdu luxusně :-)

... a díky všem, kteří dočetli až sem ... :-)
renuška :-*


O tom, jak jsem plakala dojetím

8. prosince 2016 v 20:45 | renuška |  Snímánky
Když se dnes cestou domů z práce zastavil v kanceláři můj milý kolega Martin se složkou pošty, už od dveří hlásil, že mi také vyzvedl soukromé psaní. Sotva jsem do pouzdra s dopisy nakoukla, ucítila jsem jemnou příjemnou vůni a říkala si, odkud přichází? Faktury a ostatní služební dokumenty jsem odložila stranou a zvědavě jsem se pustila do otevírání "bublinkové" obálky, přičemž jsem studovala v levém rohu odesílatele a říkala si, koho jen z toho města/vesnice znám? Vždyť název mi zněl povědomě! Ale teprve když jsem sáhla dovnitř a vytáhla krajkové poklady a voňavý balíček, začalo se mi rozostřovat vidění a co teprve potom, když jsem si přečetla přiložený vzkaz. To už jsem bulela regulérně. Dojetím, překvapením, úžasem, laskavostí té dámy, její pozorností, prostě vším.
Takže ...

Milá Blančina babičko, vy ani netušíte, jak obrovskou radost jste mi dnes udělala a jak jste mi svým dárkem rozsvítila den (byť slunečno bylo již od poledne). Nevím, čím jsem si to zasloužila, ale věřte mi, že takhle nečekaně mě už hodně dlouho nikdo nepřekvapil a nejen za to vám tak moc děkuju. Moc moc moc. Posílám velkou virtuální pusu a jedno měkké renuščino objetí.
Snad k vám doletí i takhle, na dálku :-* ♥

I když se do cizí pošty nemá strkat nos, tak o tohle moje soukromé překvapení se s vámi tuze moc ráda podělím stejně jako o vánoční dárečky, které byly v balíčku s milým vzkazem ...


Blanka, ke které moc ráda chodím nakukovat a žasnout nad její šikovností, je opravdu úžasná paní, která má do slova a do písmene zlaté ruce. A já už vím, že to není náhodou, že je to u nich v rodině totiž samozřejmé. Protože její maminka umí zrovna tak krásně a obdivuhodně háčkovat jako Blanka samotná a představte si, že od dnešního dne i já budu mít doma poklady, které vznikají pod jejich rukama. Sněhové vločky už si částečně ustlaly na větvi a jako že jsem do dneška neměla přesnou představu o tom, jak prostřu vánoční stůl, tak teď už to vím jistě. Pomohou mi v tom kouzelné podložky pod hrnečky a já se již nyní těším, jak si štědrovečerní zdobení vymazlím. A byt vyvoním voskem Yankee Candle s vůní sněhového třpytu. Že nevíte, jak takový sněhový třpyt voní? No naprosto úúúúúúžasně :-)

Jo, ty vločky se na větev parádně vešly, jupíííí :-)

A tak jsem si dnes, v podstatě v úplně obyčejný prosincový den, krásně poplakala dojetím a také uvědoměním, jak je krásně, když se mají lidi rádi. Když si na sebe umí jakoukoliv formou udělat čas, když se umí navzájem mile překvapit a dát si najevo, že si nejsou lhostejní. Tolik pozitivních emocí, kterých se mi dnes dostalo, za to se sluší a patří nahlas a z celého srdce říct:

DĚKUJU DĚKUJU DĚKUJU ♥

... a ještě jednu pusu Jarce :-* ...



Ještě někdo tady pochybuje o tom, jestli existuje Ježíšek?
Já tedy ne :-)
Vaše r.


Advent v obci

5. prosince 2016 v 18:14 | renuška |  Snímánky
I když má naše vesnička jen pouhých cca 700 obyvatel, je třeba přiznat, že to tu žije. A tak trochu i mou zásluhou - hold má-li někdo funkci předsedy kulturní komise, musí se smekat. Navíc nemám ráda, když někde "chcíp pes", tak i když je to pak ve finále nejen časový nápor, tak to stojí za to. Uspořádat zábavu na jakékoliv téma pro co nejširší škálu lidí od malých po velké, od mladých po staré, od skromných po náročné není žádná legrace a pokud člověk není zběhlý, učí se v podstatě neustále, jak na to. Tak tomu bylo i v mém případě, protože jsem se rozhodla vybojovat si v naší vsi historicky první rozsvícení vánočního stromku.
To, co jinde je už dávno zažitou událostí, se u nás letos narodilo. Malé nevinné miminko, kterému bylo třeba pořádně načechrat duchny a připravit živobytí, aby mu tady s námi bylo dobře. Atmosféru jsme mu přichystali slavnostní a ryze typicky adventní - tady už se o tradici dá hovořit, protože několikátým rokem probíhá právě v místním kostele sv. Josefa první ze tří adventních koncertů naší oblasti. Jsem ostuda, protože teprve tento rok jsem byla účastnicí krásné sváteční akce - jednak abych se přiučila od předchozích organizátorů a druhak ... ani v nejmenším jsem nečekala tak nádherný zážitek, který jsem měla doslova pod nosem. A pak krátkým přesunem před obecní úřad, kde už jsem ve své režii koordinovala nedělní odpoledne a zdaleka jsem netušila, zda bude mít rozsvěcení stromečku úspěch či nikoliv. Teď už vím, že to stálo za to, ty všechny ty nervy, organizace, starosti, zkrátka že to byl ten správný start pro začátek adventu, který se pokusíme příští rok ještě víc "vytunit", vychytat mouchy, vylepšit, co se dá. Bez šikovných a spolehlivých lidí kolem sebe, kteří mi pomáhali, bych tohle rozhodně nezvládla v takové kvalitě, v jaké jsme program mohli přednést dobré dvoustovce spoluobčanů i přespolních. Sečteno a podtrženo - JO, POVEDLO SE :-). A já říkám JUPÍÍÍ, protože když jsou lidi okolo spokojení a těší se z toho, co prožívají, je to pro nás ta největší odměna.




O tom, jak to všechno v kostele probíhá, jsem netušila zhola nic a byla jsem ráda i za tu trošku informací, kterou jsem získala. Bude těžké navázat na standard, který nastavila za posledních několik let má předchůdkyně, ale pokusím se alespoň trochu přiblížit tomu, čeho jsem byla účastníkem. Určitě mi v tom pomohu i kluci ze zastupitelstva, jejichž dílem je postavení obecního betlému, který byl v kostele k vidění. Je to kolos přenádherný, což z fotek možná není tak patrné, ale v reálu je to opravdu unikátní záležitost. Stejně jako celý kostel sv. Josefa. Jsem přesvědčená, že nadšením jsem neoplývala jen já, ale i ostatní, kteří do posledního místa náš svatostánek v první adventní neděli naplnili a společně si vychutnali hodinu krásných melodií v podání ZUŠ ze Dvora Králové.


U budovy obecního úřadu jsme pak ve spolupráci s místní mateřskou a základní školou připravili krátký program s koledami a básněmi, členové SDH navařili čaj, svařák, opekli klobásy, i to cukroví se rychle snědlo a najednou už jen každý nahlas odpočítával od desíti do nuly, než se poprvé rozsvítí NÁŠ vánoční strom. Ten aplaus mi vehnal slzy do očí a následný skromný ohňostroj dojal asi i mnohé další hosty. Atmosféra vánoc tu byla tak znatelná, tak výrazná, že nebylo pochyb o tom, že všichni, co tu jsme, cítíme to samé - vděčnost, lásku, pokoru a štěstí. ♥

Možná bude mít někdo z vás pocit, že se tu chlubím a chvástám, ale tak to není - jen se dělím o ohromnou radost, které se mi dostalo a kterou tímto článkem ještě umocňuji. Den co den, když míjím rozsvícený vánoční stromeček, vzpomenu si na první adventní neděli, na to, jak krásný čas to byl a pevně věřím, že to byl jeden z těch, které budeme pravidelně opakovat. Protože naše vesnice a všichni, kdo v ní bydlí, si tohle jistojistě zaslouží :-) ♥