23. října 2016 v 10:47 | renuška
|
Jak začít? Příběh tohoto dortu je na jednu stranu krásný, na druhou obdivuhodný, na třetí smutný. Ale i takový je život. Dávní známí mých rodičů se už coby mladí museli statečně prát s nepřízní osudu - nebylo jim přáno mít vlastní děti. Oni se ale k této těžké situaci postavili čelem a adoptovali dvě dušičky z dětského domova - nejprve dceru Kateřinu a poté postiženého Vašíka. A právě pro něho jsem měla dělat tento víkend dortík k jeho již pětadvacátým narozeninám. Vénu znám vlastně už - jak se říká - od kolébky, a nikdy bych nevěřila, že z retardovaného miminka může vyrůst sice na první pohled jasně postižený muž, ale také pracovitý a láskyplný syn svých rodičů, který je umí bránit zuby nehty a svou dvoumetrovou postavou a hlasitým hudráním vzbuzuje respekt už od pohledu. Není mu sice rozumět, člověk se musí hodně soustředit na souvislosti s tím, co chce Vašík sdělit, je nutné občas přehlédnout jeho plácnutí po zadku, což jemu samotnému dělá velikou radost a má z toho pak legraci ... bereme ho zkrátka takového, jaký je. Podstatný je totiž fakt, že Véna má to štěstí, že vyrůstá v plnohodnotné rodině a ne někde v ústavu, kde by o něj nebylo zdaleka tak dobře postaráno a kde by jeho život byl asi v naprostých troskách, v odevzdání se osudu, v čekání na smrt.
Když mě jeho maminka před nedávnem poprosila o dort k Vaškovým pětadvacetinám, ráda jsem jí na to kývla, i když téma znělo hodně náročně a opět mělo být pro mě posunutím laťky. Měla jsem totiž za úkol vytvořit mašinku, lokomotivu, zkrátka vlak - stroje, které Véna miluje a má pro ně slabost. Shodly jsme se, že se pokusím o 3D parní lokomotivu, nic infantilního, byť obdarovaný je spíš pořád dítětem než dospělákem. Já jsem ale přesvědčená, že i tato indispozice si zaslouží pracovat poctivě a vytvořit důstojný dárek - takový, za který se já nebudu stydět a především takový, který udělá obdarovanému tu pravou, poctivou a upřímnou radost. Pevně doufám, že se tak stalo ...
Odhaduji, že hotový dort mohl vážit tak pět kilo a není se čemu divit, protože:
- podvozek byl z kokosového piškotu s lehoučkým kokosvým krémem, proložený malinami
- kabinu tvořily tři vrstvy kakaovoskořicového korpusu, promazala jsem je krémem café latté
- a ten jakoby válec, no víte, co myslím, že? - tak to byla klasická "bílá" roláda potřená borůvkovou marmeládou a doplněná trochou kokosového krému
Velkou novinkou pro mě bylo pracování pomocí již zakoupené obarvené černé potahovky jiné značky, než na kterou jsem běžně zvyklá. Protože si standartně hmotu obarvuji sama, vím, jak která barva "chytá" a černá je na to opravdu prevít, tak jsem si chtěla ušetřit práci. To jsem ale zdaleka netušila, že materiál, který budu muset zpracovávat, je spíš na modelování a rozválet mi ho musel pomoct Ondra, protože to byla dřina největší. Ušetřila jsem si tedy ve finále sice čas s obarováním, ale o to déle jsem se namordovala s válením na co nejtenčí placku, která byla i po zahřátí stále tužší a ... i když to dopadlo dobře, tak teď už vím, že nikdy více!
Jinak jsem ale se svou prací spokojená - snažila jsem se držet obrázku, který jsem si našla jako mustr a když jsem v závěru požádala svého největšího kritika, Ondráška, aby mi dílo zhodnotil, chválil jej a já byla v sedmém nebi, že jo! Že to je asi fakt OK :-)
Na následující týden se už teď moc těším. Jednak si s kluky konečně užijeme víc než jen víkend - je čas podzimních prázdnin, čekají nás výlety a zážitky, ale především Honzíkovy třinácté narozeniny a s nimi spojený rodinný mejdan. Takže výhledově samé prima věci, jupíííí :-)
Tak ať máte před sebou také samé krásné zítřky!
Vaše Renuška :-*
Parádní mašinka! Jen zatopit pod kotlem a hurá jede se!