Říjen 2016

Nirvana

30. října 2016 v 13:29 | renuška |  Snímánky
Od té doby, co pracuji s potahovkou, se můj mladší synátor Honzík dočkal jak dortu s Kabátama, tak s hrdinnými hrdiny Avangers a letos, k třináctinám, jsem opět měla jasno. Honza nikdy nebyl na "měkkou" muziku a už od miminka, vlastně ještě v bříšku, poslouchal poctivý rock and roll, bigbeat, prostě hudbu pěkně od podlahy. Ó, jak mě to těší. Sama mám tenhle styl mnohem radši než tancechtivé disco, ačkoliv ... je to spíš písnička od písničky. Buď se mi líbí nebo ne, až poté si ji škatulkuji. Ale zpátky k Hanýskovi - ten už před půl rokem objevil jednu z absolutních špiček, nyní již hudebního nebe, ikonu ikon, Kurta Cobaina a jeho Nirvanu. Co skladba, to hit, jejich jedinečný živý koncert z New Yorku, ale i další známá alba ... to u nás teď frčí a je jedno, jestli slyším známé tóny z dětského pokoje, nebo mi hrají při vaření či při řízení auta. Na stejnou notu je totiž naladěn i starší Ondra, takže si páni kluci společně pokyvují do rytmu a já jsem jim v patách. A znovu opakuji - ó, jak mě to těší.
Na ten účet jsem chtěla Hanýskovi vytvořit dort, který bude plně odpovídat jeho momentálnímu hudebnímu vkusu a logo Nirvany bylo jasným adeptem coby vzorem pro mé tvoření. Na rovinu přiznávám, že nic jednoduššího jsem zatím asi nedělala, stačilo jen být pečlivější při křivení linií černého válečku a snažit se co nejvěrněji napodobit znak smajlíka, který je symbolem právě pro Nirvanu. Jedinou změnou, kterou jsem měla v plánu uskutečnit, bylo prohodit barvy, tedy místo černého podkladu žlutý a místo žlutých obrysů černé. To aby finální dort nevypadal moc ... temně? Smutně? No, prostě aby nebyl černej, no ...




Honzík moc na dortíky není, takže to bylo na ostatních, aby ho spořádali. Těšit se mohli na klasický korpus s dvěma druhy náplní. Uprostřed to byl tvarohovosmetanový krém smíchaný s malinami a kolem dokola a po povrchu pak malinovomáslová pěna. Tedy co nejlehčeji, co nejstravitelněji. Ani té potahovky nebylo tolik, co běžně na moučníky dávám, protože jednoduše bylo méně zdobení. Pravdou je, že až na pár Nirvany znalých hostů oslavy se ostatním mohl můj sladký dárek zdát takový ... nijaký, obyčejný. Pro mě ale bylo nejdůležitější to, že věděl Honzík. Ostatně, jak sám přiznal, už během rozbalování dárků od nás tušil, že žluté balonky, ubrousky, triko a plakát s Nirvanou ... to všechno jsou ty správné indicie k tomu, aby předem odhadl, jak bude dort vypadat. A měl recht!


Svíčku sfoukával na 2x kvůli focení, takže měl dvě příležitosti přát si něco tajného. Kéž se mu jeho sny splní ♥

Hlavně v případech, kdy peču pro své nejbližší, mám radost ze svého koníčku. Že jim vlastníma rukama vytvořím něco, co odpovídá jejich zájmům, láskám, zálibám. Pro Honzíka mi to šlo samo. Aby také ne. Je to jeden z mých nejdůležitějších dvou mužů života. Vlastně těch mužů je víc, ale jen Ondra a Honzík jsou ti moji dva, DVA CHLAPI, pro které bych udělala všechno na světě.

Užívejte si lásky vašich blízkých a mějte se rádi!
Vaše r.


Plnou parou vpřed!

23. října 2016 v 10:47 | renuška |  Snímánky
Jak začít? Příběh tohoto dortu je na jednu stranu krásný, na druhou obdivuhodný, na třetí smutný. Ale i takový je život. Dávní známí mých rodičů se už coby mladí museli statečně prát s nepřízní osudu - nebylo jim přáno mít vlastní děti. Oni se ale k této těžké situaci postavili čelem a adoptovali dvě dušičky z dětského domova - nejprve dceru Kateřinu a poté postiženého Vašíka. A právě pro něho jsem měla dělat tento víkend dortík k jeho již pětadvacátým narozeninám. Vénu znám vlastně už - jak se říká - od kolébky, a nikdy bych nevěřila, že z retardovaného miminka může vyrůst sice na první pohled jasně postižený muž, ale také pracovitý a láskyplný syn svých rodičů, který je umí bránit zuby nehty a svou dvoumetrovou postavou a hlasitým hudráním vzbuzuje respekt už od pohledu. Není mu sice rozumět, člověk se musí hodně soustředit na souvislosti s tím, co chce Vašík sdělit, je nutné občas přehlédnout jeho plácnutí po zadku, což jemu samotnému dělá velikou radost a má z toho pak legraci ... bereme ho zkrátka takového, jaký je. Podstatný je totiž fakt, že Véna má to štěstí, že vyrůstá v plnohodnotné rodině a ne někde v ústavu, kde by o něj nebylo zdaleka tak dobře postaráno a kde by jeho život byl asi v naprostých troskách, v odevzdání se osudu, v čekání na smrt.
Když mě jeho maminka před nedávnem poprosila o dort k Vaškovým pětadvacetinám, ráda jsem jí na to kývla, i když téma znělo hodně náročně a opět mělo být pro mě posunutím laťky. Měla jsem totiž za úkol vytvořit mašinku, lokomotivu, zkrátka vlak - stroje, které Véna miluje a má pro ně slabost. Shodly jsme se, že se pokusím o 3D parní lokomotivu, nic infantilního, byť obdarovaný je spíš pořád dítětem než dospělákem. Já jsem ale přesvědčená, že i tato indispozice si zaslouží pracovat poctivě a vytvořit důstojný dárek - takový, za který se já nebudu stydět a především takový, který udělá obdarovanému tu pravou, poctivou a upřímnou radost. Pevně doufám, že se tak stalo ...




Odhaduji, že hotový dort mohl vážit tak pět kilo a není se čemu divit, protože:
  • podvozek byl z kokosového piškotu s lehoučkým kokosvým krémem, proložený malinami
  • kabinu tvořily tři vrstvy kakaovoskořicového korpusu, promazala jsem je krémem café latté
  • a ten jakoby válec, no víte, co myslím, že? - tak to byla klasická "bílá" roláda potřená borůvkovou marmeládou a doplněná trochou kokosového krému
Velkou novinkou pro mě bylo pracování pomocí již zakoupené obarvené černé potahovky jiné značky, než na kterou jsem běžně zvyklá. Protože si standartně hmotu obarvuji sama, vím, jak která barva "chytá" a černá je na to opravdu prevít, tak jsem si chtěla ušetřit práci. To jsem ale zdaleka netušila, že materiál, který budu muset zpracovávat, je spíš na modelování a rozválet mi ho musel pomoct Ondra, protože to byla dřina největší. Ušetřila jsem si tedy ve finále sice čas s obarováním, ale o to déle jsem se namordovala s válením na co nejtenčí placku, která byla i po zahřátí stále tužší a ... i když to dopadlo dobře, tak teď už vím, že nikdy více!

Jinak jsem ale se svou prací spokojená - snažila jsem se držet obrázku, který jsem si našla jako mustr a když jsem v závěru požádala svého největšího kritika, Ondráška, aby mi dílo zhodnotil, chválil jej a já byla v sedmém nebi, že jo! Že to je asi fakt OK :-)

Na následující týden se už teď moc těším. Jednak si s kluky konečně užijeme víc než jen víkend - je čas podzimních prázdnin, čekají nás výlety a zážitky, ale především Honzíkovy třinácté narozeniny a s nimi spojený rodinný mejdan. Takže výhledově samé prima věci, jupíííí :-)

Tak ať máte před sebou také samé krásné zítřky!
Vaše Renuška :-*


Po dlouhé době zase po holčičím

15. října 2016 v 18:28 | renuška |  Snímánky
Už jsem málem zapomněla, jak se takový dort pro dívku, slečnu, dámu dělá. V poslední době jsem se věnovala specifickému dekoru, maximálně jsem sáhla po živých květech, ale pracovat jen a pouze s potahovkou, která hrála hlavní roli při výrobě kvítků, no odvykla jsem. Teď ale přišla ta pravá chvíle a já jsem mohla zase vyhrabat vykrajovátka, k nim ještě fialové perličky a gelovou barvu - propriety, které byly nezbytné pro výrobu narozeninového dortu pro čerstvou čtyřicátnici Lenku. V první třídě jsme spolu chodily do školy, potom Lenka odešla a společně s námi dostudovalo jen její dvojče Jana. Každá je úplně jiná - Lenka je maminkou dvou dcer, Jana žije s maminkou a na lásku svého života zatím čeká. Prostor, který jiným vyplňují vlastní děti, si Janďa vynahrazuje péčí o mladé členy rozsáhlé rodiny, a to vč. svých neteří. Obě holky znám už tedy opravdu dlouho, proto mi nebylo proti mysli kývnout na Lenčinu prosbu upéct jí dort, o který si řekla sama - prý jestli to není blbý, že si o něj musí sama poprosit. Ne, není to blbý. Ví, co chce a to je důležité. Však o překvapení určitě při oslavě nouze nebude :-)




Prý, ať tam jsou hlavně kytičky, a kdyby byl fialový - tohle si přála Lenčina mladší dcera Lucka, která je shodou okolností Honzíkovou spolužačkou. Pro mě není problém - jak už jsem psala, docela dlouho jsem holčičí dort nedělala, tak proč ne? Fialovo stříbrné perličky už nějaký ten pátek v zásobách čekaly na své využití, nápady se mi rojily v hlavě, váhala jsem mezi růžičkami nebo vykrajovanými kvítky a nakonec jsem se rozhodla pro výslednou variantu. K tomu srdce z lásky potažené fondánem s vytlačeným květinovým vzorem, mašle z organzy a bylo hotovo.
Uvnitř jsem na přání, ať je dort raději svěží, ovocný, zvolila kombinaci bílého piškotu s fialovým mramorováním s vanilkovou esencí, vanilkový krém a na doplnění poslední zásoby domácího ovoce (rybíz, trocha borůvek, ostružiny) a také borůvkovou marmeládu.

Kluci mi říkali, že se jim moučník zdá prázdný, málo nazdobený, nepomohlo ani moje obhajování, že kvítků tam je na stovku, možná víc. Ale pravdou je, že mašle z organzy dortík pozvedla a i když není jedlá, snad jsem se celkovým vzhledem sladkého dárku Lence strefila do noty. A doufám, že spokojenost vzbudím i příští týden, kdy mě čeká mašinka, pak malý kulaťák pro Honzíka k třináctinám, poté dvakrát za sebou dort pro děti kamarádky Radky ... a najednou bude půlka listopadu a člověk aby si už lajnoval, jak bude balit dárky na vánoce. Ačkoliv, i tohle už mám vyřešené a všechny potřebné pomůcky jsem si tento týden shromáždila ... teď už jen pomalu pořizovat jejich obsah. A to mě fakt baví, vždycky se na to těším, takže ... vzhůru do příštích dní :-)

Ať se máte také na co těšit, je to totiž moc príma :-)
Vaše Renuška


Eliška vs. Bridget

14. října 2016 v 16:06 | renuška |  Jak to vidím ...
Protože čtení teď poněkud zanedbávám, podíváme se na zoubek nikoliv tištěným příběhům, nýbržto těm filmovým. Měla jsem totiž příležitost během dvou týdnů shlédnout dva vyloženě holčičí bijáky a ať chci nebo ne, nutí mě to k porovnání ...

DÍTĚ BRIDGET JONESOVÉ
V hlavní roli plastikami "vylepšená" Renée Zellweger. Umělá, v jednom z posledních záběrů neschopná opravdového úsměvu, což hodně ovlivnilo můj dojem z filmu, který jinak ušel. Stačilo mi ho vidět jednou, nějak mi to ztřeštěné a bláznivé chování třiačtyřicetileté paní už nesedí. Jako ne, že bych nechtěla být v její kůži, když naprosto volná a svobodná vyrazila na hudební festival, kde "náhodou" narazila na úplně nádherného SVOBODNÉHO!!! muže, se kterým si prožila úplně nádherný SVOBODNÝ sex. Jenže jak známo, stará láska nerezaví, takže jen o pár dní později prožívá vášnivé chvíle i se svým bývalým, panem Darcym, a co z toho vyplývá? To už je z recenzí i názvu filmu patrné - Bridget čeká dítě a neví s kým. A v podstatě celý film se točí kolem toho, který z mužů ji zrovna opečovává, je s ní na gynekologii, v poradně, při porodu ... po porodu. A nakonec jí stojí po boku na její vlastní svatbě. I tam jsou oba, ale jen jeden z nich, z těch pozorných fešáků, kterým by podlehla kdejaká dáma, je jejím manželem a otcem malého miminka.
Mám-li tohle dílko zhodnotit, tak určitě nebudu tak vstřícná jako na ČSFD, kde film dostal 84%. Za mě tak 65% max, protože i když mám ráda romantické filmy, kde všechno končí happy endem, tak neuvěřitelnost některých momentů, zdlouhavé pasáže a k tomu kdysi opravdu oprávněně praštěná Bridget, které už tady prostě diblíkovství nesluší, byť jinak má figuru nejlepší ze všech tří dílů dohromady - to všechno mé soukromé hodnocení ovlivnilo.

BEZVA ŽENSKÁ NA KRKU
Česká novinka, která běží v kinech teprve druhý den a kterou jsem si dopřála jako sváteční dárek. V hlavních rolích Petra Hřebíčková a snad stále více charismatický a okouzlující, mužný Ondřej Vetchý. Opět romantika, opět holčičina, ale to já ráda, takže mi nevadilo s hlavní hrdinkou projít rozpadem vztahu, odstěhovat se na venkov, kde prožívala situace, které mě, holce z vesnice, zdaleka nepřišly tak legrační jako většině divaček v městském kinosále. Bylo mi to spíš milé a blízké. I to místy fakt přehnané vidlákovství, které z plátna na nás tryskalo z herce Mirka Táborského v roli starosty obce. Všechno bylo takové ... přirozenější, i když po probuzení se málokterá z nás probouzíme dokonale nalíčené jako Eliška, jak se jmenovala hlavní ženská postava. Takhle vymazlené určitě nejsme, to se trochu nepovedlo, ale jinak ... romanťárna jako hrom, sbližování v počátku neslibžitelných hrdinů, ať už ženy a muže nebo otce a syna. Dovedla jsem se vžít do role, šlo mi prožívat emoce a slza taky nechyběla. Tenhle film mi sedl nejen hereckým obsazením, ale i prostředím, ve kterém se odehrával. Malotřídka, lavičky kolem rybníka, pálení čarodějnic, fakt, že lidé drží pospolu ... (PS: jedno bonusové plus dávám i mně blízkému tématu - lesbický pár, který má s hrdinkou velmi, velmi blízké rodinné pouto - jako já a moje sestřička Janinka :-) )
Není divu, že tady procentuální žebřík o několik latěk navýším, byť ČSFD to vidí jinak. Ale to je mi jedno. Dávám 95% a určitě chci Eliščiny a Božínkovy trampoty a eskapády prožít ještě nejmíň jednou. Ve filmu a klidně i na vlastní kůži ♥.

Odskočit občas od knížky k filmu není marné. Mám v háčku ještě nějaké tituly, třeba Anthropoid, Instalatér z Tuchlovic, Pohádky pro Emu (áááách, zase božský Ondřej). Počkám si, svoláme ženskou radu a zase vyrazíme. Ono to totiž vůbec není od věci dopřát si občas dámskou jízdu za kulturou, která má jednou jméno Bridget, podruhé Eliška a potřetí ... to je vlastně úplně jedno. Podstatné je, že se bavíme. A o tom to je :-).

Prima kulturní vyžitíVám přeje
renuška :-*


Na zahřátí

2. října 2016 v 18:45 | renuška |  Snímánky
Časy chladných večerů jsou tady. A s nimi přichází jakási vnitřní potřeba zahřát se - jakkoliv, čímkoliv, s kýmkoliv? To asi zrovna ne, ale existuje hromada dalších možností, díky kterým nám může být tepleji nejen na těle, ale i na duši. Několik málo hřejivých radostí se objevilo čerstvě i u nás doma :-).

Po heboučké mazlivé dece jsem toužila už dávno, ale říkala jsem si, že je zbytečné kupit na hromadu přikrývek další huňatinu. Jenže když ty další jsou ... no buď trochu škrábou nebo jsou malé nebo ... prostě nemazlí. A tak jsem si tu pravou ořechovou na letošní podzim zkrátka pořídila. A s ní i nový polštář do obýváku, který má náááádherný sametový povrch a leží se na něm moc hezky.


... a když přijde tma a sluníčko dávno nehraje s konferenčním skleněným stolem hru na světlo a stíny, hodí se zapálit si svíčku. Sice nevoní, ale má krásný kapradinový obal a docela slušnou zásobu vosku. Ta nám chvíli vydrží. A že její plamínek nezahřeje? Nohy určitě ne, ale pohladit po duši, to umí báječně.

Pohled potěší a ruce zaměstná věnec ze suchých květů z hortenzie. Jednoduchá DIY, kdy stačí v aktuálním čase ostříhat zelené koule z keřů, opatrně, avšak nahusto je napíchat na slaměnný nebo polystyrenový věnec a je hotovo. Kousek podzimu si domů přinesete, ale zima vám nebude. A ještě si k tomu dopřejete dobrý pocit, že jste si sami něco "spíchli" :-) ... z toho je teplíčko u srdíčka natotata.



A když už jste pak večer po všem denním shonu zachumlaní pod dekou, podepření polštářem, neklepete se chladem, ale těšíte se z příjemnější teploty, na stole vám plápolá svíčka, můžete sáhnout po nějakém pěkném čtení. U nás doma se čerstvě v knihovně usídlilo úplné miminko, které se narodilo teprve koncem září. Byla jsem na jeho křtinách, odkud jsem si ten svůj vlastní kousek i s věnováním od autorů přinesla domů. Jedná se totiž o knihu, kterou by měl každý člověk žijící v oblasti "Královédvorska" mít, protože obsahuje plno pověstí, které se k naší domovině vztahují. Navíc je nádherný výtisk doplněný CD s písničkami, což jsou vlastně zhudebněné některé příběhy; ty si tak můžete nejen přečíst, ale i poslechnout a zazpívat. Třešinkou na dortu jsou pak přenádherné ilustrace pocházející z těch nejšikovnějších rukou, jaké znám - ty nepatří nikomu jinému, než mé největší přítelkyni, "tričkové" Katce.
Knížka se jmenuje
Zvič naslouchá příběhům
a já vám, kteří vísky kolem Dvora Králové nad Labem včetně jen trochu znáte a máte rádi, garantuji, že se vám každá jedna pověst doplněná krásnými obrázky bude určitě moc líbit.

Asi by bylo úplně dokonalé, kdybych článek zakončila fotkou svařáčku nebo jen docela obyčejného čaje s citronem a medem. Obojí je totiž náramně prima a kdyby nic, tak tyhle nápoje vás zahřejí raz dva. Dejte si tedy, na co máte chuť a užijte si to svoje vlastní teplo domova, které je koneckonců to nejvíc, co si můžeme přát.

Krásná rána, dny i večery v hřejivé náladě vám přeje
Renuška ♥


Roztrhaná

2. října 2016 v 18:20 | renuška |  Přišla Múza
Našla jsem v archívu z doby bolavé ... tak ji sem taky dám.

Až z kostí morků
vychází nářk
a slzy se řinou přes kopce,
hory a lesy,
přes devatero řek
a devatero moří,
do království
kdesi,
kam kráčím
zcela sama,
na cucky roztrhána,
abych ty hadry
sešila zpátky
a mohla znovu
do pohádky nastoupit
k princově políbení.

Bolí,
bolí to pomyšlení,
že co bylo, co žilo,
co milovalo,
změní
nás na dva ostrovy
bez mostu, bez břehů,
bezkontaktní nestyk.
A víc ... už není.