Srpen 2016

Kočičí dort

27. srpna 2016 v 13:22 | renuška |  Snímánky
Měla jsem teď od pečení docela příjemnou pauzu, takže jsem se na poslední srpnové dortování upřímně těšila. I když mě znovu čekala práce s potahovkou a modelováním, tentokráte zvířátek, které mimo žížaly, motýla a šneka neumím ani namalovat, zkusila jsem pro Janu, potažmo její dceru Karinku udělat maximum. A to už jen proto, že Kajka je poslední ze tří sourozenců, která dortík z mé dílny ještě nedostala. V lednu její mladší sestřička slavila první narozeniny, v červnu se pak třináctiletým stal starší brácha a Karča se dočkala už konečně také. Protože své mamince vždy pomáhala s přepravou sladkých dárků, nebylo možné si nevšimnout, jak se během čekání, než se "ty velký holky vypovídají", láskyplně mazlila s naším psem Adarem nebo naháněla jednu z našich čtyř koček, které s námi bydlí. Bývala by si klidně nějaké zvířátko vzala domů, ale ... jednak já bych jí žádného našeho mazlíčka nedala a druhak, maminka zatím nesvolila a to pak nejde mít doma na tajňačku například takového bernardýna a nebo třeba jen obyčejnou mourovatou micinu. Kdoví, třeba se Karinka nějakého živého kamaráda dočká coby dárku k letošním narozeninám; ode mně jí budou muset stačit číčy neživé, zato stoprocentně jedlé :-).





Opět se mi osvědčilo mít něco málo připravené dopředu - všechny tři miciny a také "sedmikrásky" jsem si udělala už ve čtvrtek večer, abych je nechala na vzduchu pořádně vytvrdnout a abych v sobotu ráno při finálním dekorování měla vše již pěkně při ruce. Ono jen udělat klubíčka vlny dá docela dost práce, takže každá pomoc dobrá :-)
Co se týká dortu samotného, je v oblíbené klasické kombinaci "bílého" piškotu s citronovým aroma, který jsem z části obarvila bordo barvičkou, takže na řezu to bude vypadat určitě zajímavě. Krém je na přání vanilkový, ovoce v jedné vrstvě ostružiny, v druhé maliny. A nejdůležitější je, že bude z vrchu co ozobávat, jak Jana maminka podotkla už při zadávání - ať je pro každého dětského hosta nějaká ta alá marcipánová dobrůtka.

Srpen tedy kočičím dortem slavnostně zakončuji a můžu se už psychicky připravovat na další dva nemalé kousky, které na mě čekají v druhé půlce září - jednak se poprvé pustím do oficiálního svatebního třípatráku a na stejný termín, aby toho nebylo málo :-D, budu tvořit ještě velký kulaťák pro hasiče a myslivce v jednom. Témata tedy víc než jednoznačná a já - ještě pořád ve fázi těšení se na výsledek - jsem zvědavá, jak se moje dorty budou líbit. Budu se snažit na maximum, aby to dopadlo co nejlépe. Tak mi držte pěsti ..... děkuji :-*




Při západu za delfíny

23. srpna 2016 v 21:03 | renuška |  Snímánky
Když jsme si vybírali organizované výlety na naší chorvatské dovolené, kombinovali jsme jeden větší s jedním skromnějším, ne tak časově a finančně náročným, zkrátka tak od každého něco. A protože jak už jsem tu uváděla, sluníčko při západu jsme si přímo u hotelu nemohli tak úplně dopřát, využili jsme nabídky vyjet na lodi přímo za západem a při troše štěstí zastihnout i radovánky delfínů na volném moři. V uvozovkách, jak nám paní delegátka naznačila, protože na delfíny musí mít člověk fakt kliku a prý je to spíš jen takové lákadlo provozovatelů těchto aktivit. I s tím jsme ale do toho šli - už jen proto, abychom si trochu zpestřili náš pobyt. A že jsme udělali opravdu dobře, to jsme udělali ...




Vyplouvali jsme opět z přístavu v Pule, kde jsme byli den předtím ráno na prohlídce, na lodi se nás sešlo maličko, ale cestou jsme ještě nabírali další zvědavé pasažéry, takže kapacita pro padesát členů posádky se naplnila téměř do jednoho. A pak už jsme jen pozorovali cestu slunce k spánku ...


Takto to vypadalo na moři mezi sedmou a osmou hodinou večerní. Ještě stále bylo dost vidět, ale přesto už se paprsky sluníčka odrážely od mořské hladiny a navozovaly pocit blížící se noci.

Postupně jsme se mezi souostrovím Brijuni dostali až k místu, kde už "parkovaly" další lodě se stejným úmyslem - vidět naživo delfíny ve volné přírodě. Chvíli jsme měli oči na stopkách a sledovali vlny, když v tom najednou to divadlo začalo. Nejdřív jen opatrně propuli mezi námi a pak si začali hrát, skákali a skotačili ... s Honzíkem jsme jen s úžasem a nadšením vykřikovali, že tam opravdu jsou. Nedalo se fotit ani natáčet s úplným soustředěním, proto jsem foťák měla namířený tak nějak tím směrem, kde se to všechno odehrávalo, ale plně jsem se věnovala jen vlastním vjemům a dojmům, které byly naprosto bezkonkurenční. A podle reakcí ostatních diváků jsem určitě nebyla sama, kdo si tento malý zázrak užíval. Pro nás jednoznačně ten největší zážitek z naší letošní dovolené.



A pak bylo najednou po všem, nebe zezlátlo, moře taky, loď na obzoru jako by dokreslovala atmosféru a my se rozloučili s delfíním společenstvem a odjížděli zpátky "domů". Sluníčko postupně zapadalo, až se ztratilo a zbylo po něm jen pár zlatavých proužků mezi stále tmavším mořem a nebem ...


... až se dočista udělala tma a měsíc se konečně dočkal své pozornosti.

A proto rada všem, kteří budou jen trochu pochybovat o nabídkách námořníků, kteří vám budou chtít doslova vnutit cestu na lodi za západem slunce a za delfíny - důvěřujte jim a věřte, že se na vás štěstí usměje a vy tuhle jedinečnou podívanou zažijete se vším všudy. Poněvadž kdyby nic, tak tohle si opravdu zaslouží váš čas a těch pár kun, které výlet stál. Ostatně, když se nás doma někdo zeptal: "Tak co, jak bylo v Chorvatsku?", tak naše první odpověď bez rozdílu toho, kdo měl zrovna prostor mluvit, zněla: "Bylo to skvělý a představ si, viděli jsme živý delfíny na moři!" Už jen to je důkazem, že právě tento zážitek si v sobě poneseme asi hodně hodně dlouho :-).

PS: Máte-li chuť si zasoutěžit, je tu pro vás stále Giveaway s vůní Istrie :-) - TADY

Pula

21. srpna 2016 v 7:00 | renuška |  Snímánky
Prvním zastávkou našeho výletění po Chorvatsku bude přímořské městečko Pula. Protože jsme na dovolené nebyli vlastním autem, byli jsme odkázáni buď na organizované výlety nebo na vlastní pěst. V tomto případě jsme využili sami sebe, vyzjistili si, jak jezdí autobus přímo do Puly a vyrazili tak na téměř tříhodinou návštěvu úžasného historického města ležícího na Istrijském poloostrově. Naším cílem s ohledem na čas, který jsme k tomu měli určený, se stal římský amfiteátr, který nás jedním slovem fascinoval. Do té doby jsem vůbec neměla tušení, že se něco podobného nachází mimo Řím i jinde na světě. Ono se vlastně není čemu divit, protože minulost Puly je hodně ovlivněná Itálií, přes moře je to k sobě kousek a jak jsme zjistili, jako by tu druhým rodným jazykem i italština byla. Je velká škoda, že jsme neměli víc času, protože k vidění tu je určitě podstatně víc, jak jsem se pak dozvěděla, ale i tak to stálo za to. Když vidíte to obrovské koloseum, sedíte v hledišti, odkud se kdysi diváci bavili pohledem na bojující gladiátory nebo možná i jinou podívanou, úplně se do vás vsákne ta hodně hodně intenzivní atmosféra, která dýchá tak dávnou historií. Opravdu toto je zážitek k nezaplacení ...











Tajil se nám dech už jen během příchodu k amfiteátru ... jakmile jsme došli až k němu a pak vstoupili dovnitř arény, jako by se zastavil čas. Obdiv k těm, kteří tu kdysi tuhle krásu postavili, i k těm, kteří se o ní starají v současnosti ... Jak tu muselo být kdysi rušno? Kolika lidským životům to tady změnilo osud? Kolik lidí tady vůbec kdy bylo?


Jen na minimum otázek bych dostala odpovědi, ale alespoň už vím, v jakých nádobách se tenkrát uskladňovalo pití a voda, nebo čím se mlela mouka ... v podzemí je totiž otevřené ještě muzeum s památkami, které se místu vztahují.

Tenhle úžasný obrázek se naskytne všem, kteří do Pulského přístavu připlouvají lodí. Přístav je totiž umístněn jen kousek od amfiteátru, takže každý návštěvník, i kdyby vůbec netušil, kam se ve městě má zajít podívat (jako třeba my), tak tento cíl mu bude zřejmý okamžitě.

Cestou zpátky k autobusu jsme ještě stihli projít několik málo uliček a zastavit se tam, kde se nám to líbilo. Na nějaké velké zdržování ale nebyl prostor, takže pokud se nám ještě někdy poštěstí se sem podívat, určitě si dopřejem pobyt v centru a jeho okolí. I to prý stojí za to!

Dopoledne v Pule nám uteklo jako voda a my se spokojení a historií nasycení vrátili zase zpátky "domů" do hotelu. Jeden zážitek už máme vyčerpaný a čekají nás další. Budou taky tak zajímavé, tak tak krásné? Teď už vím, že byly - všechny do jednoho :-). A o tom zase někdy jindy ...

PS: Pořád platí možnost zapojit se do Giveaway - TADY.


Banjole

19. srpna 2016 v 20:10 | renuška |  Snímánky
Když jsem byla poprvé na dovolené v Chorvatsku na Istrii, bylo to přesně 14 dní po mé svatbě, a asi sedm dní už jsem v břiše nosila našeho Ondru, což jsem tehdy ještě, pochopitelně, nevěděla. Od té doby uteklo šestnáct dlouhých let a já jsem se ve společnosti dvou už téměř mužů na tato místa vrátila, byť ne přímo do Poreče, kde jsme tenkrát trávili líbánky, nýbržto ještě kousek níž, pár kilometrů od úžasného městečka Pula, do místa zvaného Banjole, kde jsme s Ondrou a Honzíkem trávili naši letošní dovolenou. Byla stejně slaná jako tři předchozí, stejně horká a slunečná, stejně plná zážitků i výletů, prostě stejně prima. Jen v duchu jsem si posteskla, že už je to v této sestavě asi poslední, protože ať chci nebo ne, už zkrátka klukům moje společnost nestačí. Každý už se vyvíjí jiným směrem a ještě loňské radovánky ve vlnách si teď víc užíval spíše Honzík a já, Ondrášek trávil hodně času s knížkou nebo pozorováním. Voda jako taková ho tolik nelákala - možná to bude i tím, že na rozdíl od něj jsme já i Jeník vodní znamení - raci a štíři k vodě patří, kdežto beran se bude asi radši držet při zemi. A to dost paličatě :-).
Jinak ale mohu říct, že jsme si užili báječných osm dní, kdy o nás bylo skvěle postaráno jak na hotelu, tak v restauraci, kam jsme docházeli na snídaně a večeře, o kterých se rozhodně nedá říct, že by byly ošizené. Ba naopak - oči by jedly ... znáte to. Počasí nám vyšlo ukázkové, došlo i na výlety, ke kterým se vrátím zvlášť, odpočali jsme si, propovídali hodiny, knihy jsme také nadarmo nevezli přes hranice a i wi-fi byla, takže nám nechybělo vůůůůbec nic. Snad jen chvílemi se mi zastesklo po nějakém parťákovi, který by nám náš lichý počet vyrovnal do čtyř. Ale co nebylo letos, může být za rok :-) ...





Stromy, stromy, stromy ... všude samé stromy, především pak borovice s nádherným hebkým jehličím umožňovaly schovat se do stínu a nebýt celou dobu jen na přímém slunci. Po většinu dní jsme pobývali v zátoce, v jejíž blízkosti stál náš hotel, takže jsme to měli do moře opravdu jen pár kroků. Záleží, chtěli-li jsme být spíš na pláži kamenité nebo oblázkové a mohli jsme si zvolit, zda vcházet do moře plného kamenů a ježků nebo spíš měkkého a poddajného písku. Zkrátka pro každého něco. Lidstva více, ale pokaždé se dalo najít místečko, kde jsme se na chvíli mohli vystavit slunečním paprskům, aby nás usušily a nechaly na nás jen slané mapy jako památku na mořskou vodu.


Příroda si tam s námi hezky hrála a čarovala taková kouzla, která se kolem nás na chvíli zdržela a pak letěla zas dál ...


Místy to vypadalo, jako by hotel stál na skále, která se skládala z prokládaných kamenných desek. A to pořád není konec krásy ...



... protože i když jsme přímý západ slunce kvůli pozici našeho pobytu vidět nemohli, tak i to "málo", co nám bylo umožněno spatřit, stálo za to. Každý večer se nebe halilo do jemných pastelových tónů a úžasně kontrastovalo s tmavou zemí a vším s ní pevně spojeným.






A o co víc noci vyzývaly k romantickým myšlenkám, o to víc ve dne bylo prostoru pro zábavu. Kluci si vybrali okamžitě - jeden den si půjčili kajak (nebo kánoi? Mám v tom pořád trochu guláš ...) a druhý den jsme společně vyzkoušeli staré známé šlapadlo. Ondra s Honzou se shodli na tom, že loď je tisíckrát lepší a hlavně že na ní za hodinu pluli daleko dál než kam jsme došlapali dohromady. Takže pokud bude ještě někdy nějaké příště, tak v případě sportovního vyžití (nepočítám-li Honzíkovo nekonečné potápění se a lov čehokoliv) loď vede a určitě na ni dojde.


A aby to nevypadalo, že si hráli jen kluci ... hrála si i maminka ... s aplikací "Prisma" jsem v mobilu "mozaikovala" nás tři a dopadlo to takhle :-).

Závěr dnešního sáhodlouhého vyprávění o naší dovolené je tu. Ovšem pokračování je teprve před námi - čeká nás návštěva přímořského letoviska Pula, městečka Rovinj, výlet lodí, "poctivý" západ slunce a také delfíni. V jakém pořadí články pošlu do světa, to se uvidí, každopádně pro dnešek děkuji za pozornost a doufám, že jsem na vás alespoň trochu té typické středomořské atmosféry přenesla a že jste se se mnou na chvíli vrátili tam, kde se nám tak dobře žilo a vegetilo :-).

PS: Pro zájemce připomínám mou skromnou Giveaway, kde můžete vyhrát maličkosti právě z Istrie. Budu ráda, když se zapojíte :-). Soutěžit můžete přímo TADY.


Giveaway s vůní Istrie

15. srpna 2016 v 12:32 | renuška |  Jak to vidím ...
Jak jsem slíbila před dovolenou, připravila jsem si pro vás jednu malou skromnou "Giveaway", nebo-li dárečkový článek, který pro vás bude aktuální do 1. září 2016 včetně. Poté mi Honzík ze všech účastníků vylosuje dva výherce, kterým věnuji malý dárek z chorvatské oblasti Istrie, kde jsme společně strávili úžasných osm dní. O tom se ale rozepíšu až v příštích dnech ...
A co je obsahem výherních balíčků?

Původně jsem myslela, že bych nechala vyhrát jen jednoho čtenáře, ale nakonec jsme doma usoudili, že bude hezčí, když udělám radost dvěma lidem, proto jsem všechny maličkosti rozdělila na dvě malé sady.


Výherní balíček č. 1 obsahuje:
* pohlednici z městečka Rovinj
* retro magnet
*typické "dírkované" oblázky z pláže


Balíček č. 2 v sobě skrývá:
* pohlednici z městečka Rovinj
* ručně nasbírané lístky vavřínu nebo-li bobkového listu
* bloček s magnetem z úžasného města Pula

Maličkosti od moře, které jistě udělají radost třeba právě vám. Stačí, když mi do komentáře napíšete, jaký suvenýr jste si přivezli z vaší poslední dovolené nebo jaký byste rádi doma měli na památku z míst, kam se třeba už nikdy nepodíváte. Samozřejmě mi na vás nechte i e-mailovou adresu a jméno, abych se s vámi v případě vylosování mohla spojit a domluvit na odeslání výhry.

Rekapitulace:
* GA trvá až do 1. 9. 2016 včetně
* hrajeme o dva balíčky pro dva různé vítěze
* podmínkou je komentář na výše uvedené téma suvenýru z dovolené
* nechte mi na vás kontakt! :-)

Budu moc ráda, když se na svých blozích zmíníte a dáte k sobě třeba odkaz na tento článek, ať je soutěžících co nejvíc a ať je alespoň trochu tahle giveaway napínavá :-). A já vám na oplátku v příštích dnech povyprávím a ukážu, jak jsme se měli, kde jsme cestovali a co všechno jsme zažili. Málo toho, věru, nebylo :-)


Přečteno I.

4. srpna 2016 v 16:25 | renuška |  Jak to vidím ...
Ještě, než se odporoučím s kluky na dovolenou, ráda bych se vrátila k několika knížkám, které jsem za poslední dobu přečetla. Některé mi trvaly déle, některé jsem měla za chvíli "přelousknuté" a u některých mě až mrzelo, že už jsou u konce, bývala bych brala klidně silnější svazek. Zatím si pořád v knihách hledám lepší zábavu než u televize a jsem tomu ráda, protože nic nevyburcuje vaši fantazii a představivost tak jako psaný příběh, ani ten sebelepší film, protože i ten už má nějakou vizualizaci a i když vám to třeba není zrovna sympatické, berete to tak, jak to je. Kdežto v psaném románu máte absolutní volnost a můžete všechno vidět úplně jinak ...

Tři z knihovny obecní, dvě moje vlastní ... celkem pět knih, které mi po několik desítek večerů dělaly víc než dobrou společnost. Co kus, to jiný žánr, příběh, styl ...

ANALFABETKA, KTERÁ UMĚLA POČÍTAT - Jonas Jonasson

Milovníkům "Stoletého staříka" netřeba představovat druhý kousek od severského spisovatele JJ, který už má na pultech knihkupectví další novinku a já nepochybuji o tom, že bude opět plná ironie, absurdna, humoru, neskutečna, nepochopitelna, a přitom všeho tak do sebe logicky zapadajícího, jako tomu bylo i v "Analfabetce". Stručně nastíním děj, kdy se černošská údržbářka latrín, mladá a krásná, ovšem především nadmíru inteligentní a chápavá Nombeko dostává z úplného dna přes uklizečku jedné z nejvyšších "hlav" na výrobu jaderných bomb, které ve finále radí, co a jak, až do Švédska, kde se setkává s dvojčaty Holgerem a Holgerem (ne, fakt se nedivte tomu, že se oba jmenují stejně) a řeší s nimi až téměř do konce, co se sedmou atomovou bombou, o které vlastně vůbec nikdo neví, že byla vyrobena a že v podstatě stále existuje. Za pomoci třech číňanek, které se z jižní Afriky společně s bombou dostanou až právě do Švédska, jedné revolucionářky a dalších kuriozních postav se nakonec Nombeko bomby zbaví, ale trvá jí to dobrých dvacet let ... V pokročilém věku nakonec i s tím "lepším" Holgerem otěhotní a tím se jí splní konečně sen žít v "normální" rodině.

Mnohokrát jsem se tak nahlas smála, až se Honzík z vedlejší místnosti divil, co že to vlastně čtu, že je to tak legrační. Ale tady fakt nelze ignorovat tu neuvěřitelnou Jonassonovu fantazii, aniž by člověk mrkl okem. Tady se prostě MUSÍTE chechtat, ať už chcete nebo ne. Z tohoto a ještě dalších mnoha důvodů dávám dvěstě bodů ze sta.

NA VEČÍRKU - Více českých spisovatelů

Když jsem onehdy četla podobnou sbírku příběhů na téma vánoce, zařekla jsem se, že tohle už nikdy více, i když ta věhlasná a známá jména našich spisovatelů se nenápadně zaručovala, že mě nezklamou. Opak byl pravdou. Ani tahle útlá knížečka mě nepřesvědčila a důkazem toho je, že si už nepamatuji ani jednu povídku, čili vám k tomu nemůžu napsat nic víc. Matně si vzpomínám, že snad u jednoho, dvou krátkých fejetonů jsem se docela usmála, ale to bylo všechno. Chyběla mi pointa, vtip, nápad - a určitě bych jako výmluvu nebrala to, že se jednalo o příliš málo prostoru pro rozvinutí děje. Zkrátka, jiného by to možná bavilo, ale mě prostě ne. Takže pardon, ale zde se opravdu mistr tesař utnul a příště už fakt po podobné knize nesáhnu.

OSTROV TISÍCE PRAMENŮ - Sarah Larková

První obří překvapení, které jsem nečekala ani náhodou. Knížku jsem si v knihovně vypůjčila jen kvůli obálce a říkala si, že buď a nebo. A vyšlo buď. Z počátku zdlouhavější začtení, ale pak, když jsem se ponořila do milostného příběhu, šlo to už samo. Příběh slečinky z vyšší vrstvy, Nory, která se po smrti milovaného přítele dostane z deštivé Anglie na místo, o kterém vždy snila, na Jamajku, kde poznává krutý život otroků, odsuzuje příšná opatření a zacházení s nevolníky a brání je, co jí síly stačí. Její manžel, despotický tyran a násilník, kterému patří plantáže, má naštěstí mladého syna, který je věkově, názorovně, zkrátka celkově mnohem blíž mladé Noře a samozřejmě dochází k zamilování. Děj však není jen o lásce, ale i o sounáležitosti duší, o napětí, když Noru unesou "divocí" otroci žijící v lesích; i tam se nakonec postaví na vlastní nohy a dokáže žít, fungovat, milovat.
Krásný příběh z exotického prostředí, kde nechybí láska, drama, bolest, naděje ... jak zmiňuji v počátku, velké překvapení a pokud bude k dispozici volné pokračování knihy, sáhnu po něm. 95 bodů ze sta není vůbec špatných. A kdo máte rád podobný typ románů, určitě zkuste - věřím, že si pěkně počtete.

LÁSKA Z PAŘÍŽE - Alexandra Potter

Stará známá AP, která patří do mé vlastní sbírky knih, čemuž jsem obzvláště v tomto případě moc ráda. Romantika zasazená do Paříže, kterou jsem nedávno osobně navštívila a znám mnohá místa, která se zde zmiňují, napínavý až detektivní příběh, který si hlavní hrdinka, spisovatelka na volné noze, Ruby Millerová prožívá znovu, i když jeho aktéři jsou jí úplně cizí ... Kdybyste měli tu příležitost procházet bytem, kde sedmdesát let nikdo nebyl, vše je netknuté a vy náhodou zavadíte o balíček milostných dopisů, z nichž na vás dýchne tolik lásky a něhy, která neměla možnost trvat déle než pár dnů ... Také byste chtěli vědět, proč. Za jakých okolností se věci děly tak, jak se děly. Jak to dopadlo. A to i kdyby vás měli vyvést z aukční síně a zavřít za poškozování cizích věcí. Víc vám určitě neprozradím, i když by vás to možná zajímalo. Přečtěte si "Lásku z Paříže" a uvidíte sami, že byste si s Ruby klidně vyměnili místo. Já tedy určitě. Na sto pro. Za sto ze sta.


A je tu poslední kousek. Když jsem někdy v červnu zjistila, že jedna z mých hodně oblíbených blogerek, Janička "Niternice" bude vydávat knížku, bylo mi jasné, že ji oslovím, abych si ji mohla přečíst. Protože znám její styl psaní, vyjadřování a každý článek, ať už je veselý či bolavý, umí Jana tak dobře napsat, že jsem ani v nejmenším nepochybovala o tom, že by kniha stála za nic. Tudíž, když přišel den "Dé", poprosila jsem Janu, velkou paní spisovatelku, zda bych od ní nemohla jeden výtisk odkoupiti, samozřejmě s vlastnoručně napsaným věnováním. Netrvalo dlouho a přišla mi obálka z Prahy, pro mě v tu chvíli s neznámým obsahem, ale jakmile jsem do ní nakoukla, byla jsem naprosto v sedmém nebi. Přišlo mi čtení i s věnovačkou a třema záložkama s citacemi slov hlavního hrdiny ... jako dárek. Jakou já měla radost!

METODĚJ TOTT - J.S.

Kus života divokého, nespoutaného, nesmírně sexy charismatického, nadaného, dívčí srdce lámajícího, hloubavé texty z vlastního života čerpané skládajícího kapelníka úspěšné rockové kapely "Metody", Metoděje Totta, jeho (ne)zdary v přístupu k ženám, kapitoly s hlavičkou "Metody ..." čehokoliv. Psáno v první osobě, přičemž autorkou je sice žena, ale vy čtete mužský příběh a je obdivuhodné, jak Jana dokázala svoje "holčičí" myšlení přeonačit na "klučičí". A povedlo se jí to parádně. Metoděj žijící ve slávě showbusinessu, stále v hledáčcích senzacechtivých novinářů a špehů, bez anonymity, ale s nadějí, že najde tu pravou, v každé kapitole jinou ženu pro svůj život. Mezitím se stihne stát tajným otcem, ožení se, rozvede, nakonec to vypadá, že opravdu potkal ženu svého života, což je ve finále také omyl ... až mi ho bylo chvílemi i líto, že mu každé jeho, byť třeba i jen platonické zamilování, nedopadne. Ale rozhodně to není příběh plačtivý, naopak jsou okamžiky, kdy se zasmějete a docela barvitě si představíte situace, které tam fiktivní hrdinové prožívají. Navíc ten čtenář, který k Janě na blog chodí, určitě ví, že má blízko k Jižním Čechám i k pražským Dejvicím - právě tyhle dvě lokality jsou v knize jakýmsi "domovem", který vám přijde úplně samozřejmý a vlastně byste od Janinky nic jiného nečekali.
Za mě plný počet jednak pro originální příběh, ale i jako obdiv a poklona úžasné ženě, která ve svém hodně nabitém soukromém životě ještě dokáže takhle tvořit. Jani, jsi skvělá! Jen tak dál!

...............

Zítra mi začínají prázdniny a je jasné, že u vody si člověk prostě musí číst. A když ne jiný, tak Renuška určitě. Naštěstí to vyšlo všechno tak krásně, že máme u nás v obci dnes otevřenou knihovnu, takže jednak vrátím vypůjčené tituly a hlavně si vyberu zase něco nového do zásoby. Zálusk mám na několik knih, ale protože tady novinky mění cca 4x do roka a je o ně zájem, je docela klidně možné, že sáhnu po něčem stokrát přečteném jinými vášnivými milovníky knih. Ať tak či tak, čtení si neodpustím :-).

Mějte se tu všichni krásně, užívejte léta a až se vrátím, podělím se s vámi o nové zážitky, fotografie a jedno renuščino "Giveaway" od moře. :-)