3. července 2016 v 11:17 | renuška
|
Je mi dobře. Bála jsem se samoty, to přiznávám, a občas to na mě i trochu dolehne, takový ten pocit, že kolem vás je bublina, do které se vejdete jen vy a nikdo jiný, což ne vždy je zrovna košer. Je přirozené a nadmíru božské mít vedle sebe člověka, se kterým se vám dobře "dýchá" a který vás vyslyší, pohladí, políbí, pomiluje, potěší ... no takové ty krásné a nejmilejší věci na světě. Ale zároveň je fajn být je n sám(a) se sebou. Přijde mi proti mysli dělat si tabulku plus/mínus a do ní vypisovat klady a zápory singl života matky dvou puberťáků, ale jestli je pro mě něco opravdu zásadní změnou, tak především:
míň vařím
- míň peru
- mám téměř pořád uklizeno
- televize je skoro nevyužitá
- necítím cigarety
- dělám, co chci, kdy chci
- postel pořád není prázdná - můj mladší syn i obě kočky vědí, jak mi udělat společnost
Ne, takhle ne, ještě jednou ...
Přesně tak dlouho to už je, co jsem zase svobodná. Mladá slečna. Sice s třicetidevíti křížky na bedrech, ale na čísla se nehraje. Jsem překvapená, protože jsem si sebe sama představovala jako hromádku neštěstí, které bez chlapa nebude umět žít. I přes dva krásné a dozajista v té době láskyplné vztahy, kterých nelituji a za které jsem nesmírně ráda, ať už dopadly, jak chtěly, mě ale nemrzí, že si teď zkouším svůj vlastní život lajnovat sama. Bez toho, aby vedle mě kráčel muž a já se mu rychlostí chůze přizpůsobovala. Učím se organizovat si své dny tak, jak to vyhovuje mně. Zjišťuji, co pro mě je a není dobře, co jsem byla ochotna ze svého života vypustit, ani by mě to tížilo, a co mi naopak vadilo, že musím přijímat. Kdyby mi někdo před rokem řekl, že budu v nové situaci v pohodě, nevěřila bych mu. Tvrdila bych, že budu stále mimo sebe, uplakaná, ukňouraná, bolavá renuška, která bez mužského objetí nemůže fungovat. Ale já můžu. Navíc mám kolem sebe tolik testosteronu, že mi snad ani nevadí, když jdu večer spát a ležím tam výjimečně sama. Dopřávám si odpočinek, léčbu samotou, terapii klidem, relax svobodou. Dělám si radosti jakéhokoliv rázu. Ať už jsou to večerní chvíle s osmisměrkami, kdy vedle mě leží Honzík a pomáhá mi hledat slovíčka, která - to mě fakt fascinuje, jako by odpovídala mé náladě a mým myšlenkám. Nebo večeře v podobě grilované cukety či oběd složený z pohanky a lilku - do té doby něco nevyzkoušeného, protože by to neprošlo. Tou největší hmotnou radostí je můj staronový bílý miláček, se kterým vás někdy příště seznámím a o kterém vám jen napíšu, že to byla láska na předprvní pohled. Já jsem si ho vybrala a on ke mně dorazil přesně tak, jak jsem si přála. Obří radost je i zjištění, že spolužáci z Ondrovy třídy mě prostě obejmou a řeknou, že mě mají rádi. Protože pak vám fakt najednou není těch devětatřicet, ale třeba jen pětadvacet, jak mi někteří tipovali - vtipálci :-D. Forever young.

Zjišťuji, že když už člověk ať už svým, nebo cizím rozhodnutím zůstane sám (myšleno bez partnera), není to důvod k tomu, aby zanevřel na život. Je to začátek nové cesty, protože kříž/ovatka vždycky má víc možností a zůstat stát nebo se nedej bože vracet zpátky - to nás nikam neposune. Minimálně zjistíte, že vám stejně nic jiného nezbývá než vykročit vpřed, maximálně pak, že jste to zvládli sami a vaše sebehodnota rázem stoupla o několik desítek ne-li stovek procent nahoru. Jste zodpovědní sami za sebe a rozhodujete především vy za to, jak váš osobní život bude vypadat. Nechala jsem za sebou slušný potůček slzí, jezírko slané vody, fotku zlomeného srdce, ale přede mnou se mi rýsuje tolik nového a nepoznaného, že bych byla sama proti sobě, kdybych si to nechala ujít. Tu voňavou louku plnou rozvketlých květin, ty motýli, co mě šimrají ve vlasech a třeba časem znovu skočí dovnitř, až přijde ta správná chvíle. Ale na tu mám opravdu ještě čas - nechci spěchat, nechci za každou cenu chvátat "za štěstím", chci si zvolna vykračovat, zhluboka se nadýchnout a vnímat roztažená křídla. A pomaličku se uzdravovat. Teprve pak ať se žluťásci honí, kde se jim zachce. Však oni sami vycítí, kdy mají přilétnout ...
Správný pohled na situaci. Mám z Tebe radost.