Červenec 2016

Dokonale vypečená Kuňka

31. července 2016 v 13:00 | renuška |  Snímánky
S týdenním zpožděním, ovšem stále plná dojmů se vracím k minulé sobotě, kterou jsme s Honzíkem strávili pod Kunětickou Horou na hudebním festivalu "České hrady 2016". Na dvoudenní akci jsem neměla čas, ale sobota patřila jen a jen nám, potažmo Honzovi, který tenhle zážitek dostal v červnu k svátku a už se nemohl dočkat, až se z obyčejné vstupenky stane show, které se zúčastní. Kdysi dávno jsem na Kuňce už byla, ale tehdy byla tahle akce teprve v začátcích, tudíž jedno podium, podstatně méně lidí, pár stánků ... takové skromnější podmínky. O to víc mě převapilo, do čeho jsme přijeli teď. Dvě stage, plac jako hrom, stánků všude kolem, že jste nevěděli, kam si zajít pro vodu dřív ... Měli jsme velké štěstí, protože jsme do areálu měli namířeno už brzy dopoledne s tím, že se společně s fanklubem Kabátů, kteří měli být (a byli) zlatým hřebem večera, zúčastníme zvukové zkoušky a následně, kdy ještě nebyli návštěvníci fesťáku vpouštěni oficiálně na místo dění, si projdeme v klidu celý areál, okoukneme, nasnídáme se ... Když už jsem u kapely Kabát, Honzík je zbožňuje a právě oni byli důvodem toho, proč jsme jeli zrovna sem. Sice jsme na ně čekali od devíti ráno přes zvukovku, kdy hráli jen a jen pro nás, až do jedenácti do večera, ale stálo to za to. Celý den, byť peklo a smažilo, až nám dobře nebylo, to krásně klapalo, všechny kapely na obou pódiích hrály naprosto senzačně, lidí přicházelo stále víc, louka byla za chvíli plná milovníků muziky ať už stojících přímo u stage jako my, co jsme si hlídali "svoje místo" až do finále, nebo na dekách polehávajícíh. Fronty u občerstvení se prodlužovaly, hasiči nestačili přijíždět s cisternami, aby pod náporem vedra lidstvo alespoň trochu osvěžili rozprašovanou vodou. Zkrátka organizátoři dělali maximum pro to, aby chod festivalové soboty probíhal v pohodě, aby si návštěvníci užívali a odvezli si pouze samé pozitivní zážitky. A já jsem moc ráda, že se mezi těch patnáct tisíc účastníků můžeme počítat i my dva :-).




Hned po zvukovce jsme si prošli a prohlédli celé místo dění pod majestátním hradem, dali si něco dobrého na zub, Honzovi jsem povolila trochu uzdu, když už jsme to pojali jako oslavu jeho svátku, takže domů odjížděl s tetovačkou, novou peněženkou, batohem a kloboukem :-). A ještě něčím, co je nejvíc nejvzácnější vůbec, ale to vám povím až v samém závěru článku.

Po poněkud unylé a nijaké kapele "Smrtislav" a na druhém podiu úžasných a naprosto jedinečných "No Name" přichází na řadu skupina "Sračky a krámy" "Mňága a Žďorp" z Valašského Meziříčí. Jak já je kdysi milovala - v mých šestnáci sedmnácti letech to společně s Nirvanou byla moje nejoblíbenější kapela, znala jsem všechny jejich písničky nazpaměť ... což mi teď posloužilo, protože hned první "Hodinový hotel" jsem si s nimi zpívala, jako by se nechumelilo. Honzovi to moc neříkalo, ale já byla v sedmém nebi ... z nich, z Petra Fialy, který už má nějaký ten rok za sebou a byl doslova a do písmene jako na pérách. Té energie, kterou nám předal, to se nedá vyčíslit. Pánové byli famózní!

Slunce peče čím dál víc, Honza má slabost, musíme si chvíli sednout, takže další dvě kapely sledujeme z dálky - Rybičky 48 a pro mě naprosté překvapení dne Skyline, na které přece jen na chvíli odcházím do davu a užívám si jejich produkci. Smekám, protože to je další příval energie a života, plus senzační pěvecké party zpěvačky. Pecka!

Ólalá, "Vypsaná fixa" - téměř místní. Ovace už od začátku, aby také ne. My s Honzou čekáme na jejich hitovku Dezolát, dočkáváme se a jsme spokojený. A i když tolik písniček od VF neznám, užívám si jejich hodinku slávy a musím říct, že mě fakt baví.

Sluníčko se točí od východu k západu a my už pomalu neodcházíme od podia, abychom nepřišli o "náš plac". Výhodou zatím pořád je, že si můžeme sednout, protože lidi se přesunují od jednoho místa k druhému, záleží, kde se zrovna hraje, tudíž my můžeme rozbalit deky a odpočívat.


Druhá slovenská kapela, "Desmod", kterou opět znám jen hodně málo. Další milé překvapení, luxusní vystoupení, chvílemi neuvěřitelná něha, která se line z písní drsných chlapíků, skvělá komunikace s publikem. Hodina s Desmodem uteče jako nic a já Honzovi připomínám, že si je doma musíme stáhnout a pustit. Jejich hudba je totiž naše krevní skupina.



Už je tma, na hlavní stage právě nastupuje fantastickej "Divokej Bill". I tuhle partičku už vidím asi potřetí, navíc miluji jejich DVD z Lucerny, takže mě tentokrát vůbec nepřekvapuje, jak parádně to umí Vašek Bláha s ostatními rozjet. Nevím, čím to je, ale cítím z nich pořád takovou zvláštní skromnost, pokoru ... Roztočit to dokážou od prvních tónů, kdy jsou ještě schovaní za jakousi oponou a doslova si nás omotávají kolem prstu. A když v závěru dají "Lásko ..." a "Plakala ...", jsem jejich. Napořád.






Je 23.00 a přichází slibovaná třešinka na dortu, kvůli které nás už sakra bolí nohy, jsme unavení, utahaní, žízniví, ale
pořád nesmírně natěšení. Protože Kabát. Protože KABÁÁÁÁÁÁT. Stačí první úder do bicích, první drnknutí do strun a celá Kunětická Hora patří jen jim. A že si to sakra užívají - oni i my. Jedou starý i nový pecky, ohňové a světelné efekty neberou konce, prostě show se vším, jak to má být. Není chvíle, kdy by si člověk pomyslel, že už je ten den fakt dlouhý, ne ... tohle oni nedovolí. Chvílemi mrknu očkem po Honzovi, který u zábradlí paří o 106, ruce zvednuté nad hlavu, pusa mu klape do textu, tleská, fandí, podporuje, užívá si to nadmíru. A já jsem v tu chvíli tak ohromně moc šťastná, že tam s ním můžu být a vidět ho, jak je ve svém živlu a jak se mu plní další z jeho snů ...

... a pak to přijde - něžná andělská bytost s basou a Honzík hned ví. Tahá mobil, aby mohl natáčet, protože "Valkýra", to je ... zázrak ...

A zázrak trvá, protože v půlce kabátího koncertu na mě cosi letí, cvrkne mě to do tváře, odrazí se to od hrudníku a odletí to před zábradlí, kde poctivě bezpečnost hlídá "sekuriťák". Když mi dojde, co to na mě zaútočilo, prosebně se na něho podívám s tím, ať mi to, prosím prosím dá, ale on je neoblobný a odmítá jak mě, tak i vedle mě stojícího fanouška Kabátů a později důrazně zakazuje svému kolegovi, aby po tom ani nesahal. Nenápadně věc špičkou popostrčí až pod zábradlí, aby nebyla vidět, a trpělivě čeká, až se na pódiu v závěru úplně setmí ... aby se pro ni shýbl a totálně rozsekanou paličku od bicích, kterou bubeník "Hurvajs" poslal mezi lidi, mi dal. Já nevím, jestli v té tmě onen securityman viděl tu vděčnost v mých očích, ale doufám, že ano ... protože tohle byl ten finální a největší dárek pro Honzíka k svátku. Jako svátost si ji nesl pak domů a teď ji má vystavenou na poličce a když může, okamžitě se chlubí. Odejít s takovou trofejí, to je totiž ... ano ... další splněný sen.

Ve dvě hodiny ráno se vracíme celí unavení a zmožení z náročného hudebního dne, který byl pro nás nádherným společným zážitkem. Já jsem smířená s tím, že ještě dva dny mi bude hučet v uších, ale když vidím, jak je Honza šťastný, jsem šťastná s ním a uvnitř si slíbuji, že pokud to jen trochu půjde, tak že si něco podobného určitě ještě někdy zopakujeme. Co se týká muziky, máme oba hodně podobný vkus a nebráníme se rockovějšímu nářezu - budu tedy poctivě sledovat nabídky akcí a jsem si jistá, že ta správná se mi před oči dostane. Stejně jako to přišlo teď ... stejně jako si nás našla dokonale vypečená Kuňka :-).


Samý korálek

28. července 2016 v 19:38 | renuška
Dortík, který vám dnes představím, zakončil mé červencové pečení a teď mám před sebou měsíc!!! pauzu. Tomu sama nemohu uvěřit, ale je to tak. I v tomhle případě už jsem váhala, protože věnovat se mému koníčku po práci ve všední dny znamená, že domácnost jde stranou. Naštěstí to teď tak moc nevadí, venku je dost teplo, že člověk nemá na nějaké vyvařování ani chuť, ani náladu a "odbyde" se jen něčím lehčím. A protože jsme všichni tři rozlítaní, není ani moc nepořádku a ten, který uděláme, rychle dokážeme zase napravit. Stejně, jako naše firemní paní uklizečka, která si pro mě připravila úkol vytvořit pro její dceru k svátku a současně i k narozeninám jen něco malého sladkého od Renušky. Původně to měl být moučník alá hrnec se špagetami a vařečkou, nakonec se ale rozhodla pro klasický holčičí dekor dle mého uvážení. Víceméně by mi to bylo jedno, přizpůsobila jsem se tedy všemu, oč si řekla - prošly banány, rozinky byly zakázané a nahoře ať se to blýská, klidně nějaký korálky a tak. Barvy si také neurčila, ty se odvíjely od ozdob, které jsem si pořídila a pak už jen stačilo v horkém odpoledni spolupracovat s potahovkou tak, aby ve výsledku vypadala, jak já jsem chtěla. A hlavně rychle, protože čím déle byla v teple, tím víc lepila a já jsem musela být sakra opatrná, abych se jí nedotkla tam, kde měla zůstat krásně sametově hladká. Nakonec mě samotnou překvapilo, že jsem za hodinu a čtvrt zvládla kompletní zdobení, vrchní kritik Ondra mi doporučil nešetřit korálky a výsledek byl takový jaký byl ...




Jak už jsem psala, tvořila jsem "prcka", ale i tak ve finále vážil dvě a čtvrt kila, kluk jeden. Možná, že to mají na svědomí v čokoládě máčené banány a aby té jejich typické chuti nebylo málo, poprvé jsem si vyzkoušela i banánový krém a vůůůbec není špatnej. Opět na střídačku tři vrstvy klasického piškotu a dvě vrstvy krému a ovoce, k tomu navíc nečekané překvapení na řezu - oranžový střed korpusu. Vrch jsem opatrně posázela stříbrnými cukrovými kuličkami, které dle mého dort povýšily a dodaly mu na slavnostnějším výrazu. Práce to byla titěrná, ale o to efektnější byl výsledek, který obdarovaná dojetím oplakala, což pak dojalo zase mě :-).
Poprvé jsem také pracovala s nejedlým zdobením korálek navlečených na silonu - je to docela příjemná změna a k zamaskování více či méně ideálního okraje to poslouží dokonale. Takže si po tomto testu nakoupím do zásoby, abych mohla použít zase někdy příště.

Kdy to příště bude, ale netuším. Možná, že to vydrží až do září, kdy mě čeká avízovaný svatebák, možná to bude dřív, možná dýl. V každém případě si teď od pečení opravdu poctivě odpočinu a maximálně budu čerpat inspiraci a hledat nápady, kterých je všude přehršel. Asi bych si je už někam měla psát, protože nikdy nevím, kdy by se mi mohly hodit. Zkusím nad tím popřemýšlet ... :-)


Dort jako živý - tentokráte do starorůžova

25. července 2016 v 19:41 | renuška |  Snímánky
Když vás vaše nejvíc nejmilejší a nejlepší přítelkyně a kamarádka poprosí o dort, okamžitě a střelhbitě přehodnotíte svoje plány a priority, protože tady slovíčko "ne" prostě neexistuje. Není. A bastafidli. Zvláště pak, když se jedná o narozeninový dárek pro třiadevadesátiletou!!! babičku paní "tričkové" Kateřiny. Katce jsem prostě chtěla vyhovět, protože ... prostě proto. Pro ni i pro ni. Pro Katku i pro její báječnou babi, která je sice už v hodně pokročilém věku, který si vybírá daň tím, že paní je odkázaná na invalidní vozík, jinak je ale naprosto soběstačná a čilá. Je to bývalá učitelka a stále jí to neuvěřitelně myslí a já pokaždé, když ji vidím, žasnu nad tím, jak dobře vypadá a jak je fajn. A jak už to u takhle starých lidí bývá, mají zpravidla vše a jsou vděční za to, když se kolem nich sejdou jejich nejbližší a stráví čas pospolu. Na velké dary už se dávno nehraje ... To ale neznamená, že by nemohli dostat třeba takový prezent, který je ke konzumaci a překvapí víc než tradiční balíček s potravinami.
Stejně jako dort s mašinkou z minulého článku, tak i tenhle bylo třeba připravit na uplynulý víkend, naštěstí tedy až na neděli, a s tím už se dalo něco udělat. Stačilo "jen" v pátek mezi zdobením "mašinkového" moučníku upéct oba korpusy a slepit je krémem plus ovocem, zamatlat a nechat odstát v lednici, kde jim denní pobyt neuškodil. V neděli ráno po hodně výživné sobotě pak práce s potahovkou byla tím nejnáročnějším momentem, protože čím větší základ, tím větší placka ... naštěstí je teď takové teplo, že materiál doslova měkne pod rukama a tím pádem jde i docela dobře rozválet. Samotná dekorace proběhla tak nějak sama a najednou to bylo. Ten osmikilový macek, který putoval za úžasnou dámou, která je babičkou další úžasné dámy, paní Kateřiny ♥.




A to je on - starorůžový, holčičí, decentní, s hromadou kytek, s mašlí jako hrom, s obdivem a úctou pečený dort. Spodní patro je už takovou starou známou kombinací vanilkového korpusu i krému ve dvou vrstvách společně s ovocem - borůvky/rybíz/maliny. Horní kulaťáček jsem pak vyráběla z lískooříškového těsta slepeného krémem caffé latté posypaným drcenou čokoládou. Ať si každý vybere, co mu víc šmakuje - jeden radši lehčí svěží dortík, druhý zase hutnější ... tady bylo od každého kousek a jak pak Katka psala, chutnalo všechno všem a tak to má být. A mně se ulevilo, protože jsem se bála, aby rybíz nebyl moc trpký a přece jen ta zrníčka ... evidentně nikomu nevadil a já jsem o to radši, protože ještě nejméně na dva dortíky mám tuhle zahradní směs připravenou :-).
Co se týká práce se živými květinami, je to radost s nimi dělat - doslova a do písmene vám práce kvete pod rukama a z nijakého výtvoru se stává pan dort, rozhodně ne ledajaký. Věděla jsem přesně, jak chci zdobit, zápichů na jednotlivé kvítky jsem měla také dost, stejně tak organzu, opravdu se mi čančalo hezky.

A pořád není sladkým článkům konec. Právě teď mi v kuchyni voní čerstvě upečený piškot, v lednici se chladí banány v čokoládě ... víc vám ale povím až příště. A taky ukážu. Mohla bych teď péct do nekonečna, jen dnes jsem musela odmítnout další dvě známé, protože prostě nemám čas. Takže když teď napíšu, že se k dortování vrátím až koncem sprna, bude to pravda pravdoucí. Ovšem musím se pochlubit, protožéééé ... dostala jsem poprvé v životě nabídku péct svatební dort!!! Páni! To je výzva, s prominutím, jako "prase", a já jí budu čelit v září. Do té doby snad ještě něco natrénuji a vykoukám a i kdyby ne, věřím, že nezklamu. Udělám pro to totiž maximum (tedy totéž, co pokaždé, když peču :-) ).


Dort s mašinkou

24. července 2016 v 18:20 | renuška |  Snímánky
Mašinkové dorty už ode mě znáte, třeba zrovna odtud nebo taky odtud. I Monča už je zná a právě proto se rozhodla pro sladký dárek v podobě vláčkového dortu pro svého čerstvě jednoročního syna Domču. Jo, toho taky znáte ... býval to donedávna můj "jakovnuk". Situace se sice od té doby změnila, ale to neznamená, že bychom přestaly komunikovat. Navíc Monika, maminka, měla předobjednáno už dáááávno dopředu a já jsem byla moc ráda, že mě nakonec oslovila, abych jí pro Dominika dortík upekla. Hlavně aby byl tak akorát a s mašinkou :-) A tak jsem si po dvou všedních večerech zařádila, protože v sobotu brzy ráno jsem odjížděla ... tralala ... s Honzíkem na výlet (o tom někdy jindy, ale bylo to hoooodně vypečený!) a domů jsme se vrátili až v neděli ve dvě ráno. Bylo třeba si práci pečlivě naplánovat, protože Domčův dort nebyl jediný, který jsem připravovala. I tak ho nakonec předávala mamka, protože tou dobou já už byla úplně jinde. Ale prý se líbil - a to je dobře :-).




Fotila jsem v bytě, venku už byla tma a fotky by tudíž nebyly moc hezké. I tak to není úplně ono, přirozené světlo je přirozené světlo. Každopádně na obsah to nemělo vliv - bílý korpus s vanilkovou esencí, malinový krém, domácí mix smosběrného ovoce - borůvky, maliny, rybíz, kousek rybízové marmelády, namazat, zatuhnout, potáhnout, vymodelovat, tečka. Na poslední chvíli jsem syny posílala koupit lentilky, protože jsem úplně zapomněla na náklad do vagonků, ale i to nakonec dobře dopadlo. Tedy u mě ... jak to dopadlo na oslavě, to nevím, ale věřím, že byli malý jubilant i jeho společnost náramně spokojení.

Nejraději bych vám hned teď ukázala ještě jeden dort, který jsem připravovala a předávala v neděli, ale to nejde. To jim nemůžu udělat - oba potřebují svou dávku pozornosti, takže zase někdy příště. A pak mám v záloze ještě nejméně tři články a jsem na sebe vážně zvědavá, jestli se k nim do odjezdu na dovolenou dostanu. Ráda bych. Asi budu muset postupovat stejně jako při plánování dortování ... pečlivě nachystat, zorganizovat, porovnat čas ... a půjde všechno :-)


Sousedi

21. července 2016 v 16:42 | renuška |  Jak to vidím ...
Příbuzné a sousedy si nevybíráš. To je staré známé pravidlo a já jsem ráda, že ten můj "nevýběr" dopadl tak, jak dopadl, protože je mám všechny ráda a řekla bych, že jsme opravdu jedna rodina - ne nadarmo si říkáme "Hujerovi". O nás to dnes ale nebude ...

Moje kancelář má tu (ne)výhodu, že má okna jak přímo do silnice, takže mám před očima stále rušno, byť jsme na venkově, kde není zdaleka takový provoz jako ve městě, tak do vjezdu do naší firmy, vedle kterého - už je to tady - bydlí jedni sousedi. Domeček mají prťavý, dvorek ještě menší a kůlnu také mají. Dokonce v ní i bydlí. Mávněme rukou nad tím, kolik let jim už okna zdobí vánoční folie, kdy naposledy prali záclony, tedy ... kdy oni vlastně naposledy prali. Letos poprvé jsem zažila, že se pustili do údržby zeleně kolem bydlení, byť trávník před domem sečou pravidelně. Hovořím např. o jedné jabloni a několika tůjích, o pár živých rostlinách ... v tomto směru bych řekla, že jdou do sebe. Všimla jsem si, že i větrají a že hromada nepořádku, který ještě minulý rok měli složený na ploše za plotem, která by se jinak dala využít mnohem lépe, taky mizí.
Jakmile začne být venku trochu teplo, vegetí spíš tam než uvnitř - často opékají cokoliv nad čímkoliv, je slyšet hlahol dětí i dospělých, vytí psů a hudba puštěná ze starého vozu s volume na max, protože když mejdan, tak mejdan. A klidně za bílého dne. Ostatně - za bílého dne se tam děje asi i fůra dalších věcí. Je to prototyp sociálně slabé rodiny, kdy matka/babička vdova v částečném invalidním důchodu a její syn invalida, též jen napůl asi, jsou na sezonu zaměstnaní u obce s tím, že žena syna invalidy je na mateřské s druhým synem, přičemž rodičům může být tak cca 25 let. Staršímu hošíčkovi jsou asi tak tři roky, mladšímu do jednoho. Snad ještě nikdy jsem je neviděla čistě a slušně oblečené, miminko už týden po příchodu na svět jezdilo v golfkách, protože prý pan doktor řekl, že má mít hlavičku výš, tak proč ho pokládat do kočárku??? Oděvy - jak známo - rádi pořizují od ostatních spoluobčanů, pokud se jim tato příležitost naskytne. Vodu vozívali v kanystrech, elektřinu mají asi zapojenou jen tehdy, když zrovna nedluží. Pokud se situace nezměnila, jsou zaúvěrovaní u různých Cofidisů a Houmkreditů a obávám se, že se ze své situace nikdy nedostanou ... Ale ani tohle není to, co mi leží na srdci nejvíc.
Může mi být vlastně úplně jedno, co se u nich děje, nemám s nimi - naštěstí - nic společného, ale přesto mi není vůbec lhostejné, jak jednají mladí rodiče se svými dětmi. Řvou na ně hodně, hodně sprostě už od samého rána, pak tatínek s babičkou odjíždí do práce, takže dvojnásob ukřičená matka kuřačka to musí zvládat i za ostatní - není nic nenormálního, když slyším volání dětí, na které ona obratem odpovídá: "Kurva, drž už tu hubu a běžte si hrát!" Super výchovná metoda, jak na to. A když to nepomůže? Moje otevřené okno do kanceláře je docela slušným zvukovým nosičem, takže k mým uším vzápětí dolehne zvuk typický pro pořádné plesknutí, které má za následek hodně hlasitý nářek právě ztřískaného dítěte. Matčina touha po klidu tím pádem stále není naplněna - aby také ano, když za vším stojí právě ona coby vzor pro nevinného prcka. Řve matka, bude tedy řvát i její ratolest a později i mladší bráška. Vždyť je to úplně normální křičet na sebe, sprostě a hulvátsky se osočovat a myslet si, že tím se všechno dá do klidu. A co nedá máma, to dožene táta ... Začarovaný kruh, ze kterého se nikomu z nich nechce vyskočit ven - dost možná i proto, že sami žili až dosud také v těchto podmínkách.
A tak si říkám - mám to nějak řešit? Nejméně jednou už jim sociálka hrozila odebráním dětí, protože neměli svou vlastní vodu. Vzít ale rodičům jejich potomky, to se mi taktéž příčí. Když však situace je taková, jaká je, snad by malým bylo lépe někde, kde se o ně postarají podstatně láskyplněji a dají jim do života mnohem víc než vědomí, že oni sami jsou pitomci a blbci, kreténi, kteří nic neumí a kteří se zmůžou akorát na to, co se jim v mládí tak často vštěpovalo do paměti. Nebo je snad lepším východiskem dělat jako že nic? Jsem v rozpacích a nepomůže mi ani zavřené okno a ticho. Na ty chuděry, které už teď formují své osobnosti, se prostě zapomenout nedá. Je mi z toho všeho nesmírně smutno :-(.


Co jste hasiči, ...

16. července 2016 v 13:54 | renuška |  Snímánky
... co jste dělali? Že jste nám ten pívo, pívo, pívovárek shořet nechali?"

Tak naštěstí o plamenech a zkázách to dnes nebude, ale u hasičů s dovolením zůstaneme. A to díky mé nejvěrnější zákaznici, kterou už všechni pravidelní čtenáři velice dobře znají. Ona mě totiž už tolikrát oslovila, abych pro členy její rodiny i pro ni samotnou upekla dort, že snad ani není možné, aby se vám alespoň jeden neschoval do paměti. Konkrétně pro jejího muže a syna jsem minulý rok tvořila s hasičským námětem a letos tomu nebylo jinak. I když Jíťa říkala, že stačí nějaký obyčejný, třeba s "Kabátem" nebo ať je tam nějaký auto, já jsem měla jasno hned. To jsem si totiž ještě naivně myslela, že to bude snadná práce, slepit dvě kostky k sobě a doladit je detaily. Ó, jaký omyl. Pečlivě jsem si nastudovala různé možnosti, které byly na internetu dostupné, porovnala si to všechno v hlavě, nakoupila materiál a pustila se do dortování. Nakonec jsem z původně plánované Avie vytvořila něco, co má blízko i k Liazce, uvažovala jsem i o Ivecu, no kombinovala jsem všechny možné a vznikl tenhle pětikilový!!! hasičský vůz ...





Tak to je on. Kdybyste měli snad pocit, že auto jaksi přišlo o podvozek, tak vás poprosím o trochu tolerance. Dejme tomu, že je to nový model vozu "bezpodvozkáče", jo? Za to má dva majáky, žebřík, savici a dvě "béčka". A celej je jedlej :-).
Kabinu auta tvoří skořicový korpus s vanilkovým krémem a borůvkami vlastnoručně nasbíranými v lese. Zadek auta pak vanilkový korpus promazaný lehoučkou malinovou pěnou posypanou směsí lesního ovoce a střed je navíc spojený borůvkovou marmeládou. Několik druhů chutí snad uspokojí všechny konzumenty včetně oslavenců Vaška a Lukáše, kteří si osobně přijeli dort vyzvednout a já byla ráda, že si jejich reakci na překvapení od maminky Jitky také užiji. Kluci zírali a tatínek pak jen podotkl, že by měl přece jen jednu malou výtku - ty majáky totiž neblikaji! :-D :-D :-D

Dnešním hasičským obrem mi začala šňůra náročnějšího pečícího týdne, kdy mě čeká větší kulaťák pro ročního Dominika, následuje dvouposchoďový pro devadesátitříletou babičku mé nejmilejší přítelkyně, "tričkové" Katky a celý dortoweek zakončím malým kulaťákem pro dceru naší uklizečky. Málo toho není a kdybych nebyla dostatečně asertivní, mohla jsem do dvou týdnů péct ještě o čtyři dorty více. Ty jsem už ale musela odmítnout, protože časově bych to prostě nestíhala ... blíží se další víkend, který strávím v práci, ještě předtím je na pořadu sobotní festival s Honzou a počátkem srpna konečně dovolená. A až se vrátím, postavím se znovu k troubě - do konce srpna nejméně jednou. O nudě tedy rozhodně nelze mluvit, a po pravdě, asi by mě to ani moc nebavilo celé dny nic nedělat. Občas je to fajn, vypnout, natáhnout se, ignorovat plný dřez a nevyžehlené prádlo, ale pořád by to takhle nešlo. To teda ne :-)


Pozdrav z Paříže

14. července 2016 v 16:25 | renuška |  Snímánky
Teprve dnes jsem se konečně dostala k tomu zpracovat všechny čerstvé fotky z našeho prodlouženovíkendového výletu až daleko, za hory, za doly. Jeli jsme totiž s Ondrou do Paříže.
Tahle nabídka mi přiletěla do klína někdy v dubnu, kdy už jsem věděla, že s kluky opět strávíme dovolenou u moře, ale hledala jsem ještě nějakou zajímavou krátkodenní poznávačku, abychom si to naše cestování o prázdninách trochu rozptýlili a neměli to tzv. na hromadě v jeden termín. Proto jsem byla moc ráda, když se tato příležitost naskytla a na mě bylo jen to rozhodnout, zda do Francie ano či ne a s kým. Nakonec jsme se s kluky dohodli a vzhledem k jejich nadcházejícím plánům nám vyšlo, že mým spolucestujícím bude starší Ondra. Zkoušeli jsme naši dvoučlennou posádku ještě rozšířit, ale bohužel se nepodařilo, takže jsme nakonec vyjížděli v partě čtyř lidí s tím, že naším leaderem byl můj kamarád a starosta naší obce v jednom plus jeho partnerka. Hodně důležitým kritériem pro kývnutí bylo i to, že finančně nás cesta i pobyt ve Francii vyšly za hubičku - ovšem hubičku s podmínkou. Ta zněla celkem jasně - jednalo se totiž o prodloužený pobyt financovaný z větší části z fondů EU, protože druhý den z pobytu jsme měli být účastníky kongresu na podporu míru v Íránu. Dopředu jsem si neuměla představit, co taková konference obnáší, takže nebylo těžké nadšeně odeslat přihlášku k zájezdu. Teď už bych k tomu přistupovala s podstatně větší rozvahou - ostatně o tom se rozepíšu někdy příště. Dnes to bude jen a jen o městu měst, o symbolu romantiky, o zdroji světových památek, zkrátka ... o Paříži.


Po čtrnáctihodinové jízdě nás autobus vysadil před "Invalidovnou" , překrásnou rozsáhlou stavbou se zlatou kopulí, která dříve bývala nemocnicí pro zraněné vojáky. Invalidovna je obehnána obrovským udržovaným parkem a směrem z historického centra ji ve dnech naší návštěvy "zdobily" ještě světové vlajky u příležitosti mistrovství Evropy ve fotbale. My jsme měli na prohlídku města celých 12 hodin a kdybychom měli důkladně projít každou památku, nestačili bychom vidět téměř nic. Proto jsme Invalidovnu obešli obloukem a pokračovali směrem k té nejvyšší železé lady, která je symbolem hlavního města Francie ...





Ano, ano, Eiffelova věž nebo-li "ajfelofka" - na tu v Paříži nejít, to je jako jíst řízek bez trojobalu. Těch jsme měli koneckonců dost do zásoby a proto se s nimi Ondra celou dobu nosil v batohu, abychom je pak - ty poslední dva chudáky - přivezli domů Adarovi. Co v zavazadle mít nemohl, bylo pití, které by mu u prvního kontrolovaného vstupu zabavili stejně jako se to stalo s jeho kapesním nožem, který jako správný chlap měl přibalený s sebou. Buď ven a nebo nůž vyhodit a jít dál. Z fotek je patrné, jak to dopadlo - oželeli jsme Ondráškovu výbavu a investovali 32 €, abychom vyjeli až nahoru do mraků a měli město jako na dlani. A stálo to za to! Lehký mlžný opar v dáli nám nebránil kochat se pohledem na Seinu a její okolí - toto je zážitek, který by si každý turista neměl nechat ujít. Tečka.



Po skvělém obědě na lodi kotvící na Seině přímo pod Eiffelovkou pokračujeme k mostu Alexandra III - tento je vidět už z dálky díky svým čtyřem obřím pilířům s pozlacenými sochami na jejich vršcích. Most lemují nádherně zdobené lampy a okouzlující je i pohled směrem k věži. Davy turistů tu korzují asi neustále a my mezi nimi jdeme až k pomyslnému rozcestí, odkud je v dálce vidět Vítězný oblouk po levé straně a po pravé už máme téměř po ruce samotný palác Louvre. Tam máme namířeno ...


Míjíme megalomanské ruské kolo, rozzsáhlý park s restauracemi po obou stranách, jezírko, neobvyklé lampy, procházíme "Malým Vítězným obloukem" a už jsme tam ...



V parném dni se lidé chladí svěží vodou z přilehlých bazénků, ti trpělivější nebo ti, kteří mají na Louvre celý den, stojí dlouhou frontu, aby si mohli prohlédnou expozice pod "pyramidou" a my jen tiše (a někdy i nahlas) zíráme na tu krásu kolem sebe. Zdržujeme se co možná nejdéle, abychom dostatečně vstřebali atmosféru místa, které si zaslouženě získalo naši pozornost. Bohužel, Mona Lisa musí počkat na jindy, my máme před sebou ještě jednu památku, kterou pochopitelně také MUSÍME vidět!


To ale neznamená, že máme oči jen pro dominanty velkoměsta, naopak - všímáme si i detailů, které doplňují více či méně vkusně historické jádro Paříže.




Katedrála Notre-Dame. To je podívaná! Aby také ne - taková krasavice. Hodně mi připomíná přenádherný Chrám sv. Barbory v Kutné Hoře - asi hlavně svou velikostí a zdobností. Nejsem odborník přes architekturu, ale docela bych se nedivila, kdyby obě jmenované stavby byly vystavěny ve stejném slohu. A kdo z vás poctivě četl povinnou školní četbu, určitě ví, že právě tady se odehrával příběh lásky hrbáče Quasimoda k překrásné tanečnici Esmeraldě. Pobytu u katedrály jsme stejně jako u Louvru věnovali dobrou půlhodinu, možná víc - obdiv jsme neskrývali. Stejně tak potřebu jít se osvěžit do přilehlé kavárničky, kde jsme dali odpočinout nohám.

Naše prohlídka města se chýlila ke konci. Zbývaly nám ještě asi tři hodiny, abychom se vrátili zpátky k Invalidovně, kde nás měl autobus naložit a odvézt do hotelu. Cestu zpět jsme kombinovali jak procházkou podél řeky, tak kličkováním v uličkách plných kaváren a bageterií, kde jsme si koupili něco dobrého na zub.

Obloženou bagetu jsme s Ondrou spořádali cestou k Louvru, kde jsme na udržovaném trávníku natáhli svá unavená, upocená, uchozená těla a dobrou hodinku jsme lenošili. Teprve tady jsem pocítila tu správnou francouzskou ležérní náladu, elegantní způsob aktivního i odpočinkového relaxu, jako bych to jejich chrčivé "er" teprve tady začala pořádně vnímat. Vnímala jsem i první kousnutí do typického slaného koláče s kozím sýrem, který mi absolutně nechutnal a letěl do koše na rozdíl od luxusních slaďoučkých křehoučkých makronek, které se rozplývaly na jazyku a šmakovaly náramně. Však jsme jich pár dovezli i domů, aby i ostatní okusili typickou chuť Francie.

A pak už hurá na autobus, který měl hodinu zpoždění kvůli zácpě. Bát jsme se ale nemuseli, u Invalidovny se sešly dva vojenské vozy se čtyřmi ozbrojenci, kteří (nás) poctivě hlídali se zbraní v náručí a nespustili (z nás) zrak. Byl to zvláštní pocit, ale čert to vem. Lepší, než kdyby se kolem nás rojili desítky muslimů, jak tomu bylo o den déle ...

Závěrem po ódách na památky Paříže několik postřehů, které by se vám třeba - budete-li sem mít namířeno, mohly hodit:
  • pokud čekáte, že město bude upravené, čisté, uklizené, připravte se na naprostý opak. Vyjma prostorů přímo u památek vás čekají uličky plné odpadků, zapáchající močí, plácky s neosečenou zaschlou trávou, špína, davy lidí a v případě letních dní i hodně horké chvilky.
  • Ať jdete, kam jdete, vpustí vás bez vlastního pití - to musíte nechat u vstupu. Takže se zbytečně netahejte s termoskami, petkami s vodou nebo čímkoliv jiným. Je to zbytečné a pokud vlastní zásoby nevyžahnete dřív, než dojdete do cíle, patrně vám nezbyde než se s nimi stejně rozloučit. Místo toho si můžete kdekoliv ve stánku zakoupit vychlazenou minerálku za nemalé peníze, které ale utratíte velice rádi, protože žízeň ničím jiným neuhasíte.
  • Stejně tak je to s jídlem - na zapařené zásoby z domů už v poledne nebudete mít vůbec chuť, takže si nachystejte obložené chleby leda tak na cestu tam a pak se spolehněte na to, co si koupíte přímo na místě. Je z čeho si vybrat a když se neunáhlíte jako my s "tartaletkou", dozajista si pochutnáte.
  • Nepřepočítávejte na naše peníze!!! To byste si nemohli dopřát vůbec nic. Prostě si užívejte v rámci svých možností a pro chvíli zapomeňte, že půl litr vody stojí stovku.
  • Suvenýry jsou na každém rohu, ale poštovní schránky nebo známky abys pohledal! Takže jsme to vyřešili tak, že pohledy s námi přejely hranice, ale známku jsme na ně lepili českou.
  • Pohodlný boty. Pohodlný boty. Pohodlný boty. Bez nich radši zůstaňte doma. Já jsem si puchýř na malíčku léčila ještě čtvrtý den.
  • Zavazadlo jen malé - brašnu, malý batůžek na nezbytnosti, netahejte se zbytečně s tím, co fakt nepotřebujete. Je to zbytečné, obtěžuje vás to a fakt to nemá pro vás žádný smysl. Leda, když plánujete nakoupit hodně dárečků - ať je je kam uschovat. Jinak je lepší jít "nalehko".
  • Máte-li namířeno tam, kde to neznáte, je určitě fajn mít s sebou někoho, kdo na daném místě už někdy byl a má vám k tomu co říct. Je to totiž tisíckrát lepší, než když se připojíte k vícečetné skupině, která zdaleka tak dobře nespolupracuje jako tým méně lidí. My měli to štěstí, že jsme mohli jet s člověkem, který Paříž už dvakrát navštívil a navíc si skvěle pamatoval nejen cesty ke všem památkám, ale i jejich historii. Za to jsem moc ráda a považuji to za jeden z největších bonusů tohoto výletu.
Uf. Konec. Kdo jste došel až sem, gratulace! Tentokrát jsem si opravdu zablogovala hodně slušně a doufám, že jsem vás bavila. Že jste si se mnou prošli zase další kousek světa a že se vám v Paříži líbilo. Já sama si teď dobrovolně od Francie ordinuji odpočinek a pokud ještě někdy přilétne nabídka sem jet, tak doufám, že tomu tak bude nejméně za pět let. Do té doby mi toulačky Paříží bohatě stačí :-)


Radost až na Kost

6. července 2016 v 15:39 | renuška |  Snímánky
Po cca tříměsíční odmlce jsme si konečně znovu vyrazili (z kopýtka) a v poněkud menším množství o počtu deseti párů očí, rukou a nohou vyjeli jsme my, Hujerovic, na další z našich výprav, tentokráte za historií Jičínska. Konkrétně pak na hrad Kost, který, jak nám bylo řečeno, netyčí se na hoře ani na kopci, nýbržto nachází se v podstatě na rovině, ale přesto je z jeho věží vidět do šíroka dáleka. Meteorologové vyhrožovali deštěm a sodomou gomorou, ale opět se potvrdilo, že když se někam jede s Renatkou, bude hezky. Proto nechápu, co mě vedlo k tomu nabalit se do dlouhých kalhot a uzavřené obuvi. Přece JSEM MĚLA PŘEDPOKLÁDAT!!!, že bude slunečno, teplo a (vz)letno. No nic ... nehledejme mouchy na prima výletu a pojďme si zalistovat několika snímánky z vydařeného červencového dne :-).


Ze Sobotky kolem Humprechtu je to sem, co by kamenem dohodil a zbytek došel pěšky, jedete jedete, kopeček sjedete a najednou hurá, hrad před vámi. V blízkosti "Bílého" a "Černého" rybníka (barvy si pánové hradní určili kdysi podle toho, jaké pivo se z kterého rybníka vařilo), kdy oba jsou v dnešní době jaksi víc zelené. V zajetí pískovcových skal, docela jistě příbuzných od těch nedalekých, Prachovských. S cestami dlážděnými kamenem, s branami mnohými, s věžemi třemi a s velmi příjemnou atmosférou. Tak přesně tady je ta naše radost, ta KOST.



Hrad je to opravdu monumentální, proto jsme se nechtěli při prohlídce okrást ani o jeden okruh a zvolili jsme tedy nejdelší prohlídku, díky které jsme se podívali úplně všude ...





... třeba do komnat plných dobových zbraní, kanónů a jiných válečných památek ...

... do jídelny - místnosti ze všech nejsvětlejší, kde byť bylo prostřeno, nejedla bych, protože jak nám bylo řečeno, jídalo kdysi panstvo z nádobí, které obsahovalo olovo a oni se z obav, že by služebnictvo rozkradlo vzácné stříbrné talíře atd., raději se pomaličku "otravovali" jedovatým kovem ...



... do mučírny, která v těchto místech sice nikdy mučírnou nebyla, ale přesto jsem měla zvláštní pocit a respekt před všemi násilnými zbraněmi, které tu byly k vidění. To jen náš Honza našel odvahu a podvolil se ukázati, kterak se kdysi hambář trestal - ať už na pranýři nebo pomocí "likvidátoru prstů".

Zato v kuchyni, to byla jiná, to bylo onačí pokoukáníčko :-).



Krásně bylo s mými muži ♥♥♥




Po prohlídce a vydatném obědě vyšli jsme ještě po naučné stezce Plakánek, žel Honzíkova zraněná, po dlouhé léčbě ještě občas bolavá nožka zavelela v půli cesty otočit, takže jsme zbytek party nechali za zády a pomalu se zase odporoučeli zpátky do podhradí na limču. Přišli jsme tím o setkání s místním chalupářem, Pepou Dvořákem alias "nejznámějším českým vodníkem", ale nedalo se nic dělat. Nohy má člověk jenom jedny, že ano.

Z Kosti jsme se vydali pak ještě na krátkou zastávku v nedaleké vísce, kterou si mnozí filmaři vybrali jako ideální prostředí do svých příběhů a pohádek. Tam se ale podíváme někdy příště. Pro dnešek se s vámi loučím a přeji vám všem, ať máte taky takovou radost až na Kost, jakou jsme měli my. Je to totiž moc fajn nechat někdy všechno ležet a vypadnout pryč - zvláště, když na to nejste sami :-)



Dva a půl týdne

3. července 2016 v 11:17 | renuška |  Jak to vidím ...
Je mi dobře. Bála jsem se samoty, to přiznávám, a občas to na mě i trochu dolehne, takový ten pocit, že kolem vás je bublina, do které se vejdete jen vy a nikdo jiný, což ne vždy je zrovna košer. Je přirozené a nadmíru božské mít vedle sebe člověka, se kterým se vám dobře "dýchá" a který vás vyslyší, pohladí, políbí, pomiluje, potěší ... no takové ty krásné a nejmilejší věci na světě. Ale zároveň je fajn být je n sám(a) se sebou. Přijde mi proti mysli dělat si tabulku plus/mínus a do ní vypisovat klady a zápory singl života matky dvou puberťáků, ale jestli je pro mě něco opravdu zásadní změnou, tak především:
  • míň vařím
  • míň peru
  • mám téměř pořád uklizeno
  • televize je skoro nevyužitá
  • necítím cigarety
  • dělám, co chci, kdy chci
  • postel pořád není prázdná - můj mladší syn i obě kočky vědí, jak mi udělat společnost

Ne, takhle ne, ještě jednou ...

Přesně tak dlouho to už je, co jsem zase svobodná. Mladá slečna. Sice s třicetidevíti křížky na bedrech, ale na čísla se nehraje. Jsem překvapená, protože jsem si sebe sama představovala jako hromádku neštěstí, které bez chlapa nebude umět žít. I přes dva krásné a dozajista v té době láskyplné vztahy, kterých nelituji a za které jsem nesmírně ráda, ať už dopadly, jak chtěly, mě ale nemrzí, že si teď zkouším svůj vlastní život lajnovat sama. Bez toho, aby vedle mě kráčel muž a já se mu rychlostí chůze přizpůsobovala. Učím se organizovat si své dny tak, jak to vyhovuje mně. Zjišťuji, co pro mě je a není dobře, co jsem byla ochotna ze svého života vypustit, ani by mě to tížilo, a co mi naopak vadilo, že musím přijímat. Kdyby mi někdo před rokem řekl, že budu v nové situaci v pohodě, nevěřila bych mu. Tvrdila bych, že budu stále mimo sebe, uplakaná, ukňouraná, bolavá renuška, která bez mužského objetí nemůže fungovat. Ale já můžu. Navíc mám kolem sebe tolik testosteronu, že mi snad ani nevadí, když jdu večer spát a ležím tam výjimečně sama. Dopřávám si odpočinek, léčbu samotou, terapii klidem, relax svobodou. Dělám si radosti jakéhokoliv rázu. Ať už jsou to večerní chvíle s osmisměrkami, kdy vedle mě leží Honzík a pomáhá mi hledat slovíčka, která - to mě fakt fascinuje, jako by odpovídala mé náladě a mým myšlenkám. Nebo večeře v podobě grilované cukety či oběd složený z pohanky a lilku - do té doby něco nevyzkoušeného, protože by to neprošlo. Tou největší hmotnou radostí je můj staronový bílý miláček, se kterým vás někdy příště seznámím a o kterém vám jen napíšu, že to byla láska na předprvní pohled. Já jsem si ho vybrala a on ke mně dorazil přesně tak, jak jsem si přála. Obří radost je i zjištění, že spolužáci z Ondrovy třídy mě prostě obejmou a řeknou, že mě mají rádi. Protože pak vám fakt najednou není těch devětatřicet, ale třeba jen pětadvacet, jak mi někteří tipovali - vtipálci :-D. Forever young.

Zjišťuji, že když už člověk ať už svým, nebo cizím rozhodnutím zůstane sám (myšleno bez partnera), není to důvod k tomu, aby zanevřel na život. Je to začátek nové cesty, protože kříž/ovatka vždycky má víc možností a zůstat stát nebo se nedej bože vracet zpátky - to nás nikam neposune. Minimálně zjistíte, že vám stejně nic jiného nezbývá než vykročit vpřed, maximálně pak, že jste to zvládli sami a vaše sebehodnota rázem stoupla o několik desítek ne-li stovek procent nahoru. Jste zodpovědní sami za sebe a rozhodujete především vy za to, jak váš osobní život bude vypadat. Nechala jsem za sebou slušný potůček slzí, jezírko slané vody, fotku zlomeného srdce, ale přede mnou se mi rýsuje tolik nového a nepoznaného, že bych byla sama proti sobě, kdybych si to nechala ujít. Tu voňavou louku plnou rozvketlých květin, ty motýli, co mě šimrají ve vlasech a třeba časem znovu skočí dovnitř, až přijde ta správná chvíle. Ale na tu mám opravdu ještě čas - nechci spěchat, nechci za každou cenu chvátat "za štěstím", chci si zvolna vykračovat, zhluboka se nadýchnout a vnímat roztažená křídla. A pomaličku se uzdravovat. Teprve pak ať se žluťásci honí, kde se jim zachce. Však oni sami vycítí, kdy mají přilétnout ...