Červen 2016

Level 9 Completed

29. června 2016 v 10:06 | renuška |  Snímánky
Už je to tady. Můj prvorozený končí devítileté studium na základní škole a čeká ho velká životní změna související s přestupem na školu střední a také přesun z venkovského prostředí do krajského města. Z domů na internát. Z maminkovské náruče za stoběstačností. Ne, že by z toho byl Ondra kdovíjak odvázaný, ba naopak - nadává, kudy chodí a vůbec se mu nelíbí, jaké změny ho čekají. Naštěstí má k dispozici zasloužené dva měsíce prázdnin, kdy si bude moct na nové události přivyknout a přijmout je, ostatně jinak to ani nejde. Bez překážek není posunu vpřed. Kdyby uvažoval jako já, uvědomil by si, že právě překonávání v tu chvíli nedosažitelných cílů ho nakonec dostalo až tam, kde je teď - z malého nevinného prvňáčka se vyklubal velice chytrý, inteligentní a šikovný kluk, který si vždy poradil se vším, co se po něm chtělo. Který se naučil tolerovat slabší spolužáky, který nestaví svou oblíbenost mezi kamarády na základech studijních úspěchů, ale kvůli tomu, jaký je. Fakt, že se celých devět let skvěle učil, je ohromné plus pro jeho sebevědomí a také motivace pro ostatní, že to jde. Když se chce. Ne každou jedničku měl zadarmo, ke konci školy se učíval, ale velkou výhodou mu vždy bylo to, že měl rozvinutý všeobecný zájem o historii, přírodu, svět ... plus logické myšlení a výsledkem je pak ohodnocení nejlepší z nejlepších. Ale především je to společenský kluk, který si našel pevné vazby v kolektivu a i když se navenek tváří jako drsňák, v duši pláče po tom, že se rozejdou a už nikdy spolu nestráví tolik času jako teď. Já ale věřím, že jejich partu jen tak nic neroztrhá a že pokud spolu budou jakkoliv v kontaktu, nikdy o sebe nepřijdou. Protože, jak oni sami o sobě tvrdí, JSOU BOŽÍ! A já to mohu klidně podepsat, protože oni jsou fakt skvělí.






Každý ročník devítky naší základky si nechává dělat společná trička s vlastním návrhem. Letos si Ondrova třída vybrala zelenou (což z fotek kvůli pozdnímu focení není moc poznat, ale je to opravdu pěkná poctivá zelená) s výstižným nápisem na přední straně. Do češtiny přeloženo zhruba tak, že "devátá štace kompletní" :-). Vzadu mají pak jmenný seznam a pro neznalce sitcomu "Jak jsem poznal vaši matku" doplním, že ta podobizna, kterou tam mají vytištěnou, je Barney Stinson - jeden z hrdinů a evidentně ten nejoblíbenější :-)
Právě jejich třídní triko mi bylo motivem, kterého jsem se při dekorování dortu držela - uvnitř jsem pro mlaďáky kombinovala vanilkový korpus s drcenými mandlemi, promazaný domácí jahodovou marmeládou, vanilkovým krémem a hromadou lesního ovoce. No a navrch pořádná placka zelené potahovky a pak už jen vykrajovat písmenka, tvořit slova, místo vyřezaných figurek naplocho 3D postavičky vytuněné špejlemi, mašle navíc a šlus. Dobré dvě a čtvrt hodiny mi utekly jako voda a já jsem byla ráda, že jsem dort stihla vyfotit zavčasu.
Bohužel mou radost pokazil sám Ondřej, který mi upřímně řekl, že kdyby ty figurky byly položené a ne takhle vymodelované, bylo by to mnohem lepší - v tu chvíli jsem byla zralá tak akorát k tomu ten pětikilový tác s dortem čapnout a mrsknout s ním na dvůr, ale pak jsem si řekla - kašli na to. Lepší upřímná a rovná kritika než pochlebování a skrývaná nespokojenost. Ondrovi to vzápětí asi došlo, že to trochu přepískl, i když se mnou mluvil slušně, takže pak o to ochotněji pózoval a přesvědčoval mě o tom, že dort bude mít ve třídě určitě úspěch. A ať už to neřeším. Že je krásnej. No tak jo. Protože on je fakt krásnej - a vůbec v kombinaci s Ondrou v třídním triku :-).

Dnes mají deváťáci večírek, kde se budou loučit s učitelským sborem a vlastně celou školou - a právě na tuhle příležitost jsem jim (ne)malý dárek připravila. Protože taková událost si ho prostě a jednoduše zaslouží neméně tak jako Ondrášek a jeho parta. Věřím, doufám, těším se, až mi pak Ondra doma poví, jak se překvapení líbilo a jak chutnalo. A že jim to jejich oficiální smutné rozloučení alespoň trochu osladilo.


Janince

25. června 2016 v 20:42 | renuška |  Snímánky
Konečně se dostávám k poslednímu dortu minulého týdne. Sladkou tečku za mým poněkud náročným, přesto však pohodovým pečením udělá prcek/mrňous/pidižvík/boban/prťavec, zkrátka takový minimalista, kterého jsem s o to větší láskou vyráběla pro Janinku, moji nejmilejší a jedinou sestřičku pod sluncem. Minulý rok jsem se nenechala zahanbit a duhovala jsem, až se mi pod rukama prášilo. Letos jsem vsadila na jednoduchost, v níž, jak známo, je krása. V podstatě jsem měla už dávno vymyšlené, jak budu dekorovat, což nebyl nikterak těžký úkol stejně jako obsah, který se povedlo připravit v jedné várce s ostatními dvěma dorty, které jsem dělala. Dortík byl tedy hotový "vcukuletu" a já se pak jen těšila, co na něj Janina řekne :-).


Rekapitulace: Navrchu duhová růže z - tuším - 13-ti okvětních lístků různých barev a bílá potahovka. Toť vše. Uvnitř kakaovo-vanilkový korpus s pistáciovým krémem posypaný drcenými mandlemi. Toť vše. A k tomu ještě sportovní batoh, doopravdický, na přání, bez fotky :-). Janinka se radovala a já taky. Vždyť 37 má člověk jen jednou za život :-D

Na závěr mám pro vás důkaz, že si nevymýšlím a že jsem opravdu všechny tři dorty dělala v jeden termín. Těsně předtím, než se mi rozutekly do tří různých směrů, jsem si je pohromadě ještě vyfotila - co kus, to úplně jiný motiv, styl, prostě všechno. Společnost je to tedy velice pestrá ...

A kdo si snad o zbylých dvou dortících ještě nestihl přečíst, tak tady píšu o letadýlkovým a tady o kytkovým.

V příštích dnech se k pečení znovu vrátím, a to hned dvakrát. V prvním případě budu pracovat s potahovkou pro deváťáky - Ondrovu třídu - kteří budou mít rozlučku a já jsem slíbila, že jim kulaťáka udělám podle jejich třídního trička. Už jen proto, že jejich partu by jim kdekdo mohl závidět a protože je všechny znám a vím, jak spolu dokáží táhnout za jeden provaz, bude pro mě ctí jim dort upéct. No a druhý dortík vyrobím pro své kolegy, se kterými společně oslavíme několikery svátky a narozeniny vč. těch mých. Poté se mnozí z nás postupně rozutečou na své dovolené, a tak máme poslední příležitost se před prázdninami sejít a trochu si ten náš kolektiv zase hromadně užít. Čeká mě tedy poctivě "vypečený" týden a po něm už se můžu těšit na prodloužený víkend s Ondrou daleko daleko daleko. :-)


V péči dvou Martin

24. června 2016 v 16:07 | renuška |  Jak to vidím ...
Starají se o mě krásně obě dvě. Tu jednu znám už řadu let, tu druhou poslední rok a půl. Ta první o mě pečovala už kdysi dávno a já jsem se teď do její "náruče" vrátila znovu, abych se srovnala do latě. Ta druhá mi vstoupila do cesty díky mamce, která jejích služeb využívala už dřív a nemohla si je vynachválit. Obě jsou úžasné, nadané, empatické, skvělé, mají můj obdiv a dík za to, že jsou a že je mám. Moje Martiny ...


Martina "první"

Kdybyste ji potkali a měli na první pohled jedním slovem popsat, jak na vás působí, možná by se dost často opakovalo slovo "čarodějnice". Ale nikoliv hanlivě vyslovené, nýbrž s poklonou a úctou a snad i pokorou před vším, co z Martiny vyzařuje. Je to dáma s uhlově černými vlnitými vlasy, tmavou pletí, štíhlá jak laň, s jiskrou v oku a zvláštním pohledem, kterým vám vidí až úplně do toho nejniternějšího nitra vaší duše. Neschováte se před ní a dost možná je ona jedním z mála lidí, kterému jste ochotni ukázat svou opravdovou tvář, aniž byste se báli trapasu, zesměšnění, opovrhování. Ona to po vás totiž chce - vás samotné, projev vašich dobrých, ale i špatných vlastností, vaše nálady, dojmy, pocity. Pomáhá vám pochopit, proč vás okolnosti těší, proč vás trápí, co si příliš připouštíte a čemu se (ne)úmyslně vyhýbáte - to vše ve váš prospěch, i když to třeba nejsou zpočátku pozitivní zprávy. Postupně je/se ale vidíte ve stále lepším obraze a to, co vám zpočátku nesedlo, vás teď třeba mile překvapuje, protože už chápete. Ty souvislosti, bez kterých by nic nemělo ten správný význam.
Můžete jí říkat, že je to šarlatánka, kartářka ... dobrá, i ta čarodějnice. Já jí ale říkám "léčitelka". Protože ona opravdu léčí mou duši, pomáhá mi najít tu správnou cestu k objevení své přirozenosti, lehce a "stravitelně" mě vrací zpátky do mého opravdového života. Abych byla ještě přesnější, vracím se tam sama díky procitnutí, ke kterému mě pomaličku směruje a já pak ten obrovský objev "jen" realizuji. Nebudu konkrétní, ale když jsem počátkem března byla na první terapii, nevěřila bych, že za další tři měsíce ujdu takový kus a najdu ztracené ... Setkám se s tím, co má pro mě opravdovou a skutečnou cenu, setkám se sama se sebou a svými potřebami, a ano, i láskami. I když to teď, po odchodu Tomáše tak nevypadá, i tady je to o lásce a ne nikterak malé, ba naopak ... Vážím si toho a děkuji, protože vše, co se mi děje, je pro mé dobro a den co den se o tom ujišťuji, že je to skutečně tak.


Martina "druhá"

Jsem zastáncem toho, že každý člověk bez ohledu na pohlaví by se jednou za čas měl nechat hýčkat. Ne proto, že musí, když to dělají i druzí, ale jednoduše proto, že si to zaslouží. Všichni si ono rozmazlování představujeme asi jinak, pro mě je to masáž. Doteky, mačkání, hlazení rukou profesionála, který ví, co přesně každý můj sval potřebuje, každý nerv, každý kousek (tedy téměř :-D ) mého těla. A přesně takovým člověkem, který UMÍ, je moje "druhá" Martina. Nádherná vysoká brunetka s laskavým pohledem, s milým úsměvem a něžnou ženskou aurou, s těma nejšikovnějšíma rukama a smyslem pro intimní ticho a klid, který mi během její péče dopřává. Občas sice prohodíme pár slov, většinou však zůstávám ležet jen se svými myšlenkami a postupně se od nich vzdaluji a nechávám se unášet na vlně omamujících doteků, které lahodí mému tělu. Poslouchám éterickou hudbu, která krásně podtrhuje atmosféru relaxační hodiny a půl. Právě tak dlouho trvá hawajská masáž Lomi-Lomi společně s indickou masáží šíje a hlavy. Rozkoš. Extáze. Ráj.
Domů odcházím nerada, celá mastná a příjemně unavená, s kartičkou vyplněnou příštími návštěvami na téměř půl roku dopředu, protože Martina má svou klientelu slušně rozrostlou a nechávat objednání na poslední chvíli znamená čekat na um zlatých českých ručiček třeba i tři měsíce. A to já nechci. Přijít byť jen o jediný měsíc, kdy bych si nedopřála tenhle svůj osobní luxus.

Plně si uvědoumji, jaké štěstí mám v obou Martinách, v tom, že jsem je mohla potkat a svěřit se jim. Do péče, do rukou, naprosto se jim oddávám a ony mě léčí. Užívám si tyhle dary a přeji i vám, ať máte také ty "svoje" Martiny, nebo třeba Zdeny či Radky. To je úplně jedno, jak se jmenují. Zkrátka ať máte za kým jít, když potřebujete "uzdravit" :-)

PS: Jsem z Podkrkonoší, takže pokud mě čte někdo z této oblasti a měl by zájem o služby Martiny první či druhé, stačí mi napsat. Mileráda předám kontakt a garantuji, že nebudete litovat :-)


Dort jako živý

20. června 2016 v 6:50 | renuška |  Snímánky
V minulém článku jsem slibovala, že se ještě dvakrát vrátím k víkendovému pečení. Tentokrát přichází na řadu avízovaný třípatrový obr v zeleném kabátku, kterého jsem tvořila pro svou tchýni k jejím kulatým šedesátým narozeninám. Chtěla jsem ji překvapit něčím, co ode mně ještě neznala, a co jsem si chtěla vyzkoušet právě při této příležitosti. Práci s živými květinami. Pravda, už jednou jsem po nich coby po dekoraci na sladký prezent sáhla - to když jsem dělala "naháče" pro Ondráška, ale tentokrát jsem měla v plánu použít tři odstíny potahovky a kytek tolik, aby jich nebylo ani málo, ani moc, a aby udělaly ten správný efekt, který jsem od nich potřebovala. Už dávno jsem měla představu ladit vše do zelena, ale samozřejmě bych se přizpůsobila i ostatním barvám, pokud by si Andulka řekla - ona to ale nechala víceméně na mně, protože když jsem se jí ptala, jakou barvičku má nejraději, vyjmenovala jich několik a pak si vyber :-). Takže vyhrála ta první a dopadlo to všechno přesně takhle ...




Aby to uvnitř dortu nebyla nuda, zvolila jsem tyto kombinace: spodní maxikulaťák a horní prťous byly z bílého korpusu s citronovou vůní, vanilkovým krémem a hojně proložené směsí lesního ovoce. Dolní dort jsem navíc v jednom řezu promazala luxusní jahodovorebarborovou marmeládou z dílny samotné oslavenkyně :-). Prostředek pak byl kakaový s mandlovým aroma, s jemným pistáciovým krémem posypanám hrubě nadrcenými mandlemi.
Dortík jsme předávali na oslavě za běhu akce, takže šup sem, tady máš, honem s ním do lednice, ať nepovolí, jé, ten je krásnej, uf. A bylo :-). Honzík mi ale říkal, že babička byla moc překvapená a že se jí dárek od nás líbil, což mi pak potvrdila i ona sama. Za takovou reakci jsem byla moc ráda a doufám, že se Andulce dort nejen líbil, ale snad i chutnal - to se ostatně už brzy dozvím :-).

Řeklo by se, jak náročné pro mě víkendové dortování bylo, ale musím říct, že klapalo všechno tak pěkně, že mi ani nepřišlo, že dělám tři dorty najednou (ten třetí bude následovat :-) ). Jde jen o to dobře si naplánovat práci, rozvrhnout si jednotlivé etapy tak, aby na sebe pěkně navazovaly, a připravit si to, co je třeba, klidně den předem. Proto jsem třeba letadlo modelovala už v pátek večer a v sobotu ho stačilo na čerstvě potažený dortík správně umístit, vyladit a bylo hotovo raz dva. A stejně tak to bylo i s tímhle květinkovým - mít při ruce všechny propriety, hrnek s vodou, injekci, brčko (ano, i tohle jsem potřebovala :-) ), a šlo to samo. Navíc čím blíž jsem byla finále, tím víc jsem byla v euforii - nadšená z výsledku, protože - přiznávám - prostě mě to dostalo, ten výsledek, co mi rostl pod rukama. A třebaže to bude znít nafrněně a nafoukaně, mám ze sebe ohromnou radost, že se mi podařilo pro Andulku vyrobit dárek, který jsem si pro ni představovala a který jsem jí chtěla dát. A koneckonců taky dala :-).


Letíííííí ...

19. června 2016 v 9:42 | renuška |  Snímánky
Krátká pauza od pečení se prolomila tento víkend, kdy jsem měla na práci rovnou tři kousky pro různé oslavence. Nejradši bych začala tím největším megaobřím, ale pěkně popořádku. První totiž z chladícího boxu doslova vyletěl prťous neprťousovatější, o který mě poprosila opět Jana, maminka Ríši, Karči a Kamilky, ale taky skorožena Jirky, kterýžto právě tuto sobotu slavil své narozeniny. Protože si - říkejme tomu "z rodinných důvodů" - zadala jen maličký dortík, bylo třeba tu skromnou velikost něčím podtrhnout, vypíchnout, zvednout vzhůru k výškám. A k těm, jak známo, se dostaneme buď v duchu, když jsme v naprosté euforii, nebo pak díky technice, tedy například v letadle. Právě tento stroj je totiž věrným přítelem Jirky, pilota. Ještě minulý rok bych se u tohoto požadavku zasekla, dost možná i couvla, ale teď, když už mám za sebou vrtulník MI17, tak nějaké "poweerko" mě přece nemůže rozházet :-D :-D :-D.




Na Jančino přání uvnitř stará dobrá klasika - bílý korpus s kapkou citronového aroma, poctivý vanilkový krém a místo jahod, které měl dostat Jirka v dortíku od své maminky, trocha směsi ovoce - borůvky, ostružiny, maliny, rybíz. Nejdůležitější bylo stejně to, co jsem modelovala navrch. Na jednom ze snímánků je i vidět, že jsem si hodně pomáhala špejlemi, protože těžká potahovka by nedržela tvar a tak bylo třeba jí trochu pomoct, aby éro mělo okulibou pozici a neleželo "čumákem" dolů :-).

Tak tohle je začátek mého víkendového snažení. Budu vám to dávkovat pěkně postupně, protože si myslím, že každý, i ten sebemenší prcek, si zaslouží svých pár minut slávy, než se do něj zakrojí. Příště se můžete těšit na můj první tříposchoďák ... a prozradím ještě to, že jestli jsem někdy měla z nějakého svého sladkého tvoření opravdu ohromnou radost, tak právě z tohoto obra, protože výsledek předčil má očekávání a díky čemuž teď už vím, že bych se nezalekla ani dortu svatebního.


Cizí neštěstí?

16. června 2016 v 12:03 | renuška |  Jak to vidím ...
Změnila jsem si info na fb ze zadané na ukončení vztahu. Ke včerejšímu dni mi definitivně po šesti letech odešel ze života člověk, kterého pořád miluji a kterému jsem vděčná za nádherné chvíle, které jsme spolu prožili. Za hodiny smíchu, kilometry výletů, náruče lásky. Za jeho přítomnost v dobrém i ve zlém, ve zdraví i v nemoci, v bohatství i chudobě. Sice jsme nebyli oddáni před světem, ale sobě jsme se oddali úplně. A přece to bylo málo ...
Nikdy bych nevěřila, že jednou napíšu, že láska nestačí. A ještě víc bych nevěřila, že to budu psát v souvislosti s NTNSPT. Nemám potřebu obhajovat naše rozhodnutí a vlastně ho tady ani zveřejňovat nebudu, je to jen věc mezi námi dvěma. Naše volba, výsledek naší komunikace, našeho života, naší vize budoucnosti. Důvodem je dost možná i fakt, že jsou lidé, které tahle má čerstvá bolest potěší, kteří mi (nám) konec lásky škodolibě přejí a kteří čekají na to, až já (my) budeme nešťastní. Docela konkrétně se totiž o slovo přihlásil člověk, jeden právě z těch, kterých se možná nepřímo dotýká nás rozchod. Je o něm známo, že umí dobře střílet svými činy a nadělat slušnou rotyku všude, kde to hoří. Umí přilévat olej do ohně a dívat se, jak žhne ještě víc. Mnout si ruce nad jakoukoliv reakcí z druhé strany, kterou já mu nedopřeji právě proto, že nepotřebuji stupňovat jeho radost z cizího neštěstí. Tak právě proto nechci psát, proč, kdy, jak ... Chci si jen do svého virtuálního deníku poznamenat další etapu svého života, který až na výjimky je opravdu krásný a ve kterém se snažím ze všeho špatného něco vzít, poučit se ze svých chyb, naučit se jednat jinak, přijímat i dávat jinak, vnámat (se) jinak.
Měli jsme se rádi, máme se rádi a budeme se mít rádi, byť forma naší vzájemné lásky změní svou podstatu. Neodcházíme od sebe ve zlosti a nenávisti, ale s pláčem a bolestí, s tesknotou a steskem po druhém. S rozumem, který se snaží potlačit nářek srdce a ujišťuje nás, že děláme pro sebe to nejlepší a že bude zase dobře. Ostatně už mnohokrát se mi potvrdilo, že všechno zlé je pro něco dobré a byť je to teď chabá podpora, musím ji přijmout, protože vím, že to tak funguje. A taky vím, že radost z cizího neštěstí člověka nikdy nenaplní tak jako radost z jeho štěstí. Proto budu dělat všechno proto, abych své bolavé dny zahojila a jizvy, které mi zůstanou, budu mít jako památku na nádherné časy, kdy jsme s Tomášem nebyli já a on, ale my.


Teorie zubních kartáčků

9. června 2016 v 16:24 | renuška |  Jak to vidím ...
Není to ticho v bytě, prázdná postel, méně párů bot nebo jiný počet příborů k nedělnímu obědu. Tohle všechno a plno dalšího je až ve vzdáleném závěsu za tím, co prozrazuje, že je doma něco jinak. Že nás je - aktuálně - míň, než to bývalo dřív. Než jak jsme byli zvyklí. Stačí se ráno po probuzení vydat do koupelny a hned vás do očí praští ten kelímek, kde ještě včera byly čtyři a dnes už jsou jen tři, dva, jeden. Každý jinak barevný, roztřepený, patřící svému majiteli. Naditý hlídač, pan "Pasta", to má snadné, ten je pořád solo, ale kartáčky? Když si na sebe už zvyknou, vědí, do které ruky patří, komu čistí zuby a leští úsměv? A najednou to má být jinak? Najednou to JE jinak?

Mám trénink. Postupně si zvykám na změny v počtu, kdy momentálně v kelímku na umyvadle jsou jen dva kousky, protože oba synáčci milovaní jsou po výletech. Ondra se školou, Honzík s prarodiči. Oba vyrazili směr svět v momentě, kdy mě měl už napořád opustit i ten třetí mužský. Sama bych ale takhle najednou nevydržela. To by bylo příliš prázdna. Možná by mi to prospělo, ale takových dní bude ještě tolik! Prázdných, k naplnění ... Tak jsme si to "mínusjedenkartáček" období posunuli ještě o pár dní, co by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Au.
Je to zvláštní doba - snad přežívací? Nevím. Aklimatizujeme se v nové situaci, pokoušíme se pochopit změny, které s ní zákonitě přicházejí, vnímáme vděk nad vším, co jsme si dali a zuby (už je to tady zase!) nehty se bráníme slzám, které přicházejí nekontrolovaně po hodinách či po dnech. Jak se jim chce. A co. Ať si tečou, když to potřebují. Slané cestičky stačí omýt vlažnou vodou, pusu do podkovy vyčistit a natáhnout opět do tvaru obloučku s koutky nahoru - vyjít vstříc novému životu přece vždy musíme s úsměvem ve tváři a s nadějí, že bude dobře, ne-li líp. Že ten kelímek v koupelně, který bude co nevidět "podstav", časem doroste do obvyklých a příjemných hodnot. A že nás snad stihne ještě všechny pod jednou střechou ...


Pro fanouška Barcelony

4. června 2016 v 13:24 | renuška |  Snímánky
Nečekaně, avšak ráda, jsem si tento víkend opět připomněla dortování. Oslovila mě, už podruhé!!!, kamarádka a maminka tří dětí, pro kterou jsem už v lednu jednou tvořila narozeninový dárek - a sice pro nejmladší Kamilku. Tentokrát přišla ovšem řada na nejstaršího potomka - Ríša slaví třinácté narozeniny a to si přece zaslouží krom jiného právě i dort. Jak Jana, maminka, předeslala, Ríša nemá nejmenší tušení, že sladké překvapení dostane a o to víc doufám, že bude zírat - zvláště, když ho na první pohled určitě praští do očí znak fotbalového klubu Barcelona. Právě tenhle tým je totiž oslavencův neoblíbenější a jako správný fanda si i rád do míče zakope, takže bylo opravdu zcela jasné, že jinak, než takhle můj výtvor dopadnout nemohl :-).




Na přání vanilkový korpus s pár kapkami rumového aroma - přeci jen je Ríša už kus chlapa, tak snad tu lehoučkou vůni ustojí. K tomu tradiční vanilkový krém a domácí jahody plus exo kiwi. Hlavně žádná čokoláda a ořechy. Tak tedy dobrá, to je to nejmenší. A kupodivu poměrně snadno, nebo lépe řečeno lehce se mi dělal i samotný znak FCB. Stačilo najít si obrázek na netu a pak vyřezávat a lepit. Obřího pašáka si dávám obzvlášť za čas, který jsem tomu věnovala den předem, protože přípravy - jak známo - není radno podceňovat a já jsem tak samotný dort měla v sobotu dopoledne dodělaný raz dva (rozuměj, za hoďku a půl). Teď jen doufám, že jsem se strefila nejen do brány, ale hlavně do vkusu Richarda a budu čekat na zprávy ze stadionu z oslavy :-).

Červen je tady a s ním i blížící se oslava tchýniných šedesátin, na které - jak už jsem tu kdysi psala - plánuji samozřejmě také tvořit. Už se na práci moc těším, chci si totiž vyzkoušet zase něco maličko jiného. Už jsem se s tím sice jednou popasovala, ale teď to budu ladit víc tak, aby to ladilo Andulčině oku. Víc prozrazovat ovšem nebudu :-). Co ale napsat můžu, že fakt, že je docela klidně možné, že mi v červnu do galerie dortů přibydou dva nebo tři další kousky - to se ale ještě uvidí, jak se se svými drahými domluvím - takže zatím jsem jen tiše v očekávání :-D.


Na záspi

1. června 2016 v 16:19 | renuška |  Snímánky
Zásep a parapet okna do obýváku jsou u nás doma jediná dvě místa, která mohu celkem bez omezení krášlit zelení. O venkovní prostor se dělíme s rodiči, takže samozřejmě nepatří vše jen mně, ale to, co vám tu dnes ukážu, je jen a jen moje pýcha :-).
Psala jsem, že bez omezení, ale pro letošek jsem hodně ubrala na živé parádě na okna, protože naše kočky si milerády vyskakují a dívají se nám do bytu s tím, že je vůbec nezajímá, že přitom likvidují bohaté sazenice rozkvetlých letniček, které jsem si předchozí roky pořídila a hýčkala. Právě proto jsem se letos omezila jen na tři skromné květináčky a zbytek prostoru nechala domácím miláčkům. Protože co bych pro ně neudělala :-)


Nevzpomenu si sice hned na jméno kytičky, ale jednak jsem potřebovala tři sazenice a druhak jsem propadla v zahradnictví lásce na první pohled, máme letos na oknech právě tyto krasavice. No a mezi nimi onen prostor pro Mášu a Kikina.


Hned vedle okna do obýváku jsou prosklenné dveře, které používáme jen v jednom případě, a to - jak jinak - čekají-li na prahu ti naši dva chlupáči. To ale neznamená, že bych nevyužila prostoru, který se nabízí k dekoraci. Momentálně mi tam dokvétají sedmikrásky od nejmilejší přítelkyně, paní Kateřiny a s nimi tam drží stráž kopretina na kmínku. Nevím, proč, ale během dvou dní od focení mi začala příšerně žloutnout, takže prosím velice zdatné zahrádkářky - co s tím? Proč se to děje? Nějaká rada, pomoc, šance na záhranu?

Na jednom konci záspi - proti našim vchodovým dveřím do bytu, mám takové malé zátiší dřevin a jiné zeleně a taky ještě jednu kopretinu. Ta je trochu víc chráněná před přímým sluncem, tak možná to je ten důvod, že méně kvete, ale také nežloutne. Mám tohle místo moc ráda - jednak proto, že je to skutečně jediný prostor, který si můžu sama podle svého piplat a druhak není nic lepšího než navodit dobrý dojem už před vstupem do našeho bytečku.

Druhý konec záspi blíž k silnici je relaxační. S Tomášem mu říkáme "Na Růžku" a chodívali jsme si sem spolu vypít kafe a prostě pobýt. Povídat, být ticho, sledovat dění na silnici ... už brzy si tady budu odpočívat sama, sdílet jen své myšlenky a pocity, uzdravovat se. Ale jak znám mého Honzíka, dlouho mě o samotě nenechá - on je totiž nejen skvělý bavič, ale především úžasný společník, který se až neuvěřitelně umí trefit do nálady ♥

Všechny tyhle mé koutky už věrní návštěvníci mého blogu znají a vědí, že je mám ráda. Ty kousky mého domova, za které jsem stejně ráda jako za ty ostatní. Zatím jsem ještě pořád nepřišla na chuť být nějakou extra zahrádkářkou, takže si s tímhle málem v pohodě vystačím a úspěchem mi bude to, že kvítka nezahubím a udržím je při životě co možná nejdéle. Ať těší nejen oko mé a duši mou, ale i ostatních. Tak mi držte pěsti :-)