Květen 2016

O tom, jak jsme zdobili a vyjeli a mávali na všechny strany

26. května 2016 v 16:15 | renuška |  Snímánky
Psal se osmý květen l.p. 2016 a my jsme se po roční pauze rozhodli v poněkud okleštěném, tedy nikoliv Hujerovském, nýbržto čistě rodinném týmu o šesti lidech zúčastnit májové obecní trachtace zvané "Jízda alegorických vozů". Jednalo se již o několikátý ročník poměrně úspěšné akce, kde společným bodem bylo setkání různě nazdobených a jinak vyšperkovaných vozů, pojezdů, postrků handmade, zkrátka čehokoliv, nejlépe však mašin, které si domácí kutilové sami postavili a sestrojili. Všichni jsme se sešli na place před obecním úřadem, kde proběhla jakási prezentace, zájemci si mohli stroje okouknout, vyfotit, podebatovat s majiteli a pak už jen stačilo počkat na zahájení samotného výjezdu a mohlo se po naší dlooooouhéééééé vísce vyrazit vstříc oslavám osmého května.



My jsme nenechali nic náhodě a již loni jsme si připravili hlavní rekvizitu - obal od retro paštiky Májky. Já jsem v rychlosti vyrobila ještě mávátka s českou vlajkou, abychom měli my, pasažéři také něco v ruce, když už volant byl obsazený hlavou rodiny. Trocha břízek a krepáku společně s národní vlajkou "na zadku" vleku celý look traktoru doladila a mohlo se jet. Pro pohodlí bylo třeba nastěhovat nějaké malé sezení, pro srandu domáci poklad - podobiznu soudruha Lenina, pro rámus pořádný amplion a taky maják, aby nás bylo vidět ještě víc.


V národních barvách, patrioti a vlastenci, jak se patří :-) I když trochu zastydlí v režimu, naštěstí jen naoko :-D :-D :-D A samozřejmě nadmíru připraveni fandit i tehdy probíhajícímu mistrovství světa v hokeji, který tou dobou začal český tým fascinovat svým sportovním umem.



Nebyli jsme ale jediní, kdo si dali záležet na přípravách. U obecního úřadu se sešla dobrá desítka různých strojů a já jsem si jistá, že každý majitel byl právě na tu svou mašinu náležitě hrdý.


Tyto dva záběry už pocházejí od místního kronikáře, který písemně i fotoaparátem zaznamenává vše, co se v obci děje. Podařilo se mu "chytit" i nás, kterak jsme vyjeli a mávali na všechny strany, hulákali na každého "áááááááhóóóóóój" a užívali si netradiční tradici.

Jo, vyšlo to skvěle - počasí nás podrželo, hasiči občerstvili a dokonce jsme si domů přivezli i jednu z cen - za nejlépe ozdobený traktor. Honza stále o berlích mohl být díky sezení při tom a nemuselo ho tolik mrzet, že slíbenou jízdu by propásl. Sice si plánoval, že bude řídit sám zahradní traktůrek, což se muselo o rok odložit, ale i tak. A my? Už máme pomaličku připravenou inovaci, která bude kromě toho, že bude určitě ojedinělá, tak také voňavá a chutná. Jak to ale všechno nakonec dopadne, to se uvidí až za rok počátkem máje. Máme tedy celý rok na to důkladně se přichystat a nenechat nic na poslední chvíli :-)



Jako kočky a psi

20. května 2016 v 16:02 | renuška |  Snímánky
Že prý kočka není pes! A včera není dnes! A že včeras byla kočka, ale dnes jsi jen pes! Ale dort, to jo, to spolu uvaří. Teda upečou. Sice každej pes jiná ves a kdoví, jestli ho vůbec - mlsní jako kocour, potom sežerou. Mnohem důležitějsí je, aby se při hostině dohromady sešli u misek, když je známo, že tam kočka leze dírou a pes oknem. Jen aby to s nimi nedopadlo, jako s tím psem, co jíííítrnííííčku sežral docéééééla mááááličkoooou ...

ADAR



Adárek, to je pán! Kamarád největší, co místo hlídání skáče, mazlí, oblizuje a je rád, když má s kým být. Je mu pět roků a je to prima parťák. Umí ale i pozlobit - hodně nás natrápil počátkem loňského prosince, kdy nám utekl a dva dny po něm nebylo vidu ani slechu a my už ztráceli naději. Nakonec se našel hodně daleko od domova a my máme podezření, že ve stavu, v jakém nám ho policisté vraceli, tedy bez poskvrnky, by ty dvě řeky a všechny ty zablácené cesty a umolousané louky, zapršené lesy a plné louže neprošel. Asi mu nějaké "dobré duše" pomohly kus cesty ujet a on jim buď utekl nebo ho pustili sami. Těžko říct, ale díky bohu, že Adara máme doma a ještě víc pozorněji než do té doby si ho teď hlídáme. Pacholka našeho. Nejkrásnějšího. Přeborníka v dělání "psích očí" :-)

KIKIN





Náš tříletý Vikouš, nebo-li Kikin a jeho hrátky s březovým proutím - nekonečný zdroj okamžiků vhodných k zaznamenání. Jen kdyby s sebou tolik nešil. Je to nezřízená střela - jeho víc než šest kilo živé váhy když se rozběhne, duní celá zásep a v bytě pak cinká nádobí, jak se všechno otřásá. Ráno zase po náročném nočním pobytu venku (pokud se tedy nerozhodne spát doma s lidskými páníčky) bez okolků na pět minut tvrdě usíná na mém klíně a já se celá od jeho chlupů pokouším ještě domalovat řasy a dovoluji mu tak chvíli klidu, než budu muset odejít do práce. Je to naše láska, tedy LÁSKA. Na první pohled, na celý život ♥.

Adar a Kikin jsou opravdu jako pes a kočka. Snesou se sice na jednom dvorku, ale radši se obcházejí a drzosti si dovolují převážně přes plůtek, kdy ani jeden na toho druhého přímo nemůže. Adar strčí čumák mezi plaňky a Kikin po něm sekne, jindy Adárek blafne a Vikouš zdrhá, protože přece jen ten náhlý hřmotný hluk, to není nic pro uši kočičí. Oba nám ale společně se zbytkem zvířecích miláčků dělají velkou radost, jsou skvělými společníky a nenahraditelnými kamarády. Bez nich by to prostě nešlo ... no ne?



Přečteno

19. května 2016 v 16:26 | renuška |  Jak to vidím ...
Už dlouho jsem na blog nevložila žádný článek o milovaných knihách. Je to asi tím, že mám tolik dalších aktivit a zájmů, že prostě na čtení nezbývá čas a večer pak dochází k obvyklé situaci, že lehnu, čtu a najednu spím. Tímto pomalým tempem jsem tedy déle než měsíc věnovala pozornost jednomu z vypůjčených svazků z místní knihovny. Ten druhý, tedy vlastně první jsem měla přelouskaný hned a ten třetí, o který se dnes otřu jen slovem, mám zatím doma teprve připravený a teď už konečně na něj také dojde. Mezitím mám - byť toho rozhodně nejsem zastáncem - rozečtené ještě dva kousky - jeden na WC a druhý na nočním stolku. Na oba ale musím mít tu správnou náladu a dost času, že ano. Ale pěkně popořádku; představme si ony přečtené dvě knížky, o kterých je řeč:

Rozličné žánry, jiný způsob podání, společné mají dva body - obě jsou vypůjčené a obě napsal muž spisovatel. Jinak je to ale doslova a do písmene nebe a dudy :-)


STOLETÝ STAŘÍK, KTERÝ VYSKOČIL Z OKNA A ZMIZEL - Jonas Jonasson

Tolik jsem o ní četla, tolik jsem o ní slyšela, ale teprve teď jsem ji mohla číst. Vůbec jsem netušila, co mě čeká, neměla jsem ani tušení, jak bláznivou, neuvěřitelnou a skutečně poťouchlou cestu životem jednoho podivuhodného pána budu sledovat. Jak s údivem budu žasnout nad tím, jak to "ve skutečnosti" bylo třeba s výrobou atomové bomby, že hlavní hrdina byl kamarádem či naopak nepřítelem mnoha mocných prezidentů a vůdců, že tady prostě nic není nemožné a možné je vše, na co si sotva kdy pomyslíte. Úžasný citát Allanovy matky: "Bylo tak, jak bylo, je tak, jak je a bude tak, jak bude." vás provází celou knihou stejně jako zvláštní náhody, při kterých docela samozřejmě někdo přijde o život, druhý srdečně přijme do svého života dospělou slonici a třetí nemá problém se ve sto letech poprvé oženit a okusit tak fyzickou i duševní lásku úplně poprvé v životě. Všechno je tak absurdní, že to čtenáři přijde vlastně naprosto přirozené a v podstatě to všechno chápe a ještě se u toho chechtá na celé kolo, protože jinak to prostě u Stoletého staříka nejde.
Za mě tedy jednoznačně deset bodů z deseti a níž nejdu ani o píď. Už jen pro tu prdel :-D

MY DVA - Andy Jones

Duhový přebal a lákavý titulek knihy byly tím prvním, co mě upoutalo a přivedlo k tomu si neznámého spisovatele "půjčit" domů. Romantické příběhy mám ráda, tak proč nezkusit další? Jenže to jsem netušila, jak těžko se mi bude do románu "začítat", že první čtvrtinu budu "drtit" zuby nehty a doufat, že se to zlomí, což se naštěstí podařilo a ke konci už jsem jela bez přestávky. Vypravěčem je mužský hlavní hrdina Fisher pracující jako režisér (reklam), který se hned po prvním vášnivém seznámení s o deset let starší maskérkou Ivy dozví, že čekají rodinu. A pak to jde šupem - procházíte si s nimi znovu růst malých děťátek v mateřském bříšku, prožíváte euforii, těšíte se na porod, zamačkáváte slzu při velkém neštěstí a radujete se ze znovunalezení a pochopení lásky. Prostě se snadno zamilujete, abyste zjistili, že mnohem zásadnější je to, co přijde potom. Přesně tak, jak slibuje obálka knihy.
Zdlouhavý rozjezd a občasná marnost mě nutí dát jen sedm bodů z deseti, ale to neznačí, že knížka je zlá. Vůbec ne. Jen je třeba, aby k vám přišla v tu pravou chvíli.

A co dál? Jak jsem již psala v úvodu, doma se o mou pozornost perou:
  • "Dítě školkou povinné" od M.M. Cabicara
  • "Muž nebo žena" od Zdeňky Jordánové
  • a zatím v knihovně trpělivě ležící "Analfabetka, která uměla počítat" opět od J. Jonassona
Za vlastní bych ráda brzy pojala tituly:
  • "PS" od Ani Geislerové
  • "Syn" od Jo Nesba
  • "Ve službách zla" od JKR alias Roberta Galbraitha
  • "Bábovky" od Radky Třeštíkové
Číst tedy rozhodně budu dál. A psát pak taky, protože pravdou je, že i recenze a názory ostatních čtenářů pak ovlivňují to, po čem příště sáhnu, ať už přímo v knihkupectví nebo v půjčovně. A tajně doufám, že třeba na oplátku zase já nalákám vás ...

SpongeBob SquarePants pro Veveráka

14. května 2016 v 17:42 | renuška |  Snímánky
Veverák je Ondrův velký kamarád už od školky, takže není divu, že se dobře znám nejen s ním, ale i s jeho maminkou Alenou. Kluci spolu budou pokračovat ve studiu i na střední, byť každý na jiném oboru, ale útočištěm jim bude totožná škola, a doufejme, že spolu budou bydlet i na internátě. Dalo by se tedy říct, že jsou to parťáci už od narození až na furt :-). No a právě "Veverák", tedy vlastním jménem Tomáš, ale pod onou přezdívkou vedený kamarád slaví tento víkend patnáctiny, ke kterým mu jeho mamka u mě objednala sladký dárek. Hodně mě překvapilo, že patnáctileťákovi budu tvořit poněkud dětský dort s jaksi prdlými figurkami z animovaného seriálu, ale Tom a vlastně celá jeho rodina jsou fanoušci "žluté houby v kalhotách" i zbytku party, takže ... proč ne? Až při předávání jsem se dozvěděla, jak je dobře, že jsem kromě SpongeBoba, Sépiáka a Patricka vymodelovala ještě pidišnekanevímjaksejmenuje, protože právě on je kupodivu největším a nejoblíbenějším hrdinou oslavence. Takže trefa do černého! Tedy vlastně do žlutého. Nebo do jakého vlastně?





Inspirace na netu je přehršel, v podstatě se mnohé hodně opakuje a snažit se tak vyrobit zcela originální kus je takřka nemožné. Snažila jsem se tedy alespoň trošku vyřádit při dekorování rádoby mořského dna a vystačit si s fantazií, hmotou a vlastníma rukama. Silikonovou formou nedisponuji, takže tvořit mořské koníky, mušle nebo hvězdy nebylo možné. Místo toho jsem se věnovala trávě, korálům, kamínkům, šnečkům a vůbec tak. Ono stejně ve finále je mnohem důležitější to, co je uvnitř, protože i když se jí očima, bez chutí to nejde. A tam je to pravé pošmáknutí - vanilkový piškot s kousky čokolády, poctivý čokokrém proložený banány máčenými v čokoládě - zkrátka čoko na třetí. Protože když už, tak už!

Mám teď s pečením docela pohodu, ne že bych tedy chtěla něco zakřiknout, ale dva následující víkendy mám opět jiné akce a teprve "volná" budu až první sobotu v červnu. Určitě ale vím, kdy budu jistojistě péct - dostali jsme totiž pozvání na šedesátiny naší nejmilejší babičky Aničky (bývalá tchýně a prima babina) a pro ni já budu dortovat moc ráda. Už mám v hlavě představu, jen potřebuji barvu, do které dort obléknu. Tu si ale poručí sama oslavenkyně, ačkoliv o tom zatím ještě neví :-). Já sama bych pro ni vybrala zelenou, ale uvidíme, jaké bude mít Andulka přání. A do té doby? Kdoví ... raději už nic neplánuji, protože můj život teď nabírá na obrátkách a já nevím dne, kdy se něco nového nepřihodí. Takže budu čekat a ono už všechno nějak dopadne :-).


Jaký si to uděláš, ...

12. května 2016 v 16:51 | renuška |  Jak to vidím ...

... takový to máš.

Není možné na někoho druhého svádět náš život, jsme to jen my sami, kdo si určujeme, co, kdy a jak budeme dělat, vnímat, řešit, cítit. Kdo má v rukou opratě, kterými toho svého jedinečného bělouše buď pobízí k jízdě kupředu, nebo mu dovolí stát a pást se či se s ním dokonce obrátí a vrací se zpět. Jen kdyby to bylo tak jednoduché, jak jednoduše se o tom píše.
Desítky afirmací a myšlenek denně se na nás hrnou ze všech koutů - média se předhánějí v tom, které nás bude líp motivovat ke zkvalitnění našeho bytí, my to poslušně čteme, kýveme hlavou, že teda tohle je fakt pravda a že tohle je přesně to, co jsem potřeboval(a) slyšet/číst a že teď už konečně podle toho začnu fungovat. Jenže základ je si to uvědomit i vnitřně a skutečně přijmout pravdu, která bývá kolikrát víc bolestnější než facka přes tvář. Přesně takovou pravdou se teď zabývám i já a trvalo mi hodně dlouho ji nejen navenek odkývat, ale i vzít opravdu vážně. Čekalo mě důležité rozhodnutí, které znamená velkou změnu nejen pro mě, ale i pro mé okolí. Je to, řekla bych, jeden z těch zásadních zlomů v životě, které člověk buď slepě obejde nebo je udělá. A já jsem ten zásah, byť to bolí jako čert, prostě dala. Musela jsem ... kvůli sobě i kvůli ostatním. Není to snadné, byť je to otázka pár slov, které se ale tak těžko říkají, až se tomu nechce věřit. Obsahu i aktu samotnému. Že k tomu vůbec došlo, proč teď, proč vůbec. Když se kdysi daly věci do pohybu, nepředpokládala jsem, že vysněné perpetum mobile najednou přestane jít. Že se porouchá a opravovat ho donekonečna bude znamenat jen další a další poruchy, které i přes náplast budou pořád bolet, ačkoliv vidět je bude téměř nemožné. Že vše dobré s sebou nese i špatné a že to špatné nemusí někdy být pro nás zlé v tom smyslu, aby nám to ublížilo, ale aby nám to otevřelo oči a my pochopili, co děláme ke své škodě a jak bychom to dělat měli, aby to bylo v náš prospěch. Proto mám teď v rukou ony pomyslné opratě, abych jimi konečně pořádně a rozhodně práskla a začala už poněkolikáté jinak. Poučena, že dosud jsem se k mnohému stavěla sice čelem, ale na prdel jsem stejně dostala jen proto, že jsem víc brala ohledy na druhé než na sebe. Nejde být pořád tahounem - sluncem a dobíječem, protože když není zpětná vazba, i ta nejenergičtější zásobárna jednou se jednou vyčerpá. Já jsem teď žalostným zbytkem toho, čím jsem kdysi byla a potřebuji se dostat zpátky "na vrchol", aniž bych se musela ohlížet zpátky a tím se dobrovolně vzdávala své jedinečnosti a naděje.
Vím, že jsem na dobré cestě, která je teď - pravda - dlážděna slzami, bolestí, nostalgií, melancholií, úzkostí, možná i obavami z budoucna, ačkoliv jsem jistojistě přesvědčena o tom, že bude, BUDE LÍP. Bez toho všeho bych se ale jen těžko dostala do cíle, který je - tuším - už v dohledu a nevypadá vůbec marně. Jen nesmím zapomenout, že za vytyčenou metou čeká další start se zatím tajnou trasou, po které bych ráda běhala jiná. Lepší, znalejší, sebemilující ... Renuška s velkým R. A kdo půjde se mnou, ať jde stejným směrem, rychlostí i způsobem, tedy tak, aby naše kroky harmonizovaly a hrály nám pěkně do noty. Protože jen tak to bude přesně takové, jaké jsem si to chtěla udělat. Jaké jsem to chtěla a chci mít.




Princezna PampeLucka

8. května 2016 v 20:26 | renuška |  Snímánky
Stejně jako dnes i minulou neděli bylo krásné slunečné počasí, které vybízelo k tomu strávit odpoledne s rodinou venku na čerstvém vzduchu. Vždy jednou za 14 dní jezdíme hromadně za babičkou a po dlouhých studených dnech konečně přišla ta pravá chvíle dát si kafe a bábovku ve venkovním altánu. Tedy tak to udělali dospěláci, děti ... ty se bavily úplně jinak. Moje dvě neteře se rozběhly do zahrady a já se jen tak mimochodem zeptala, zda umí plést věnečky z právě rozkvetlých pampelišek. A ony, že ne. To byla voda na můj mlýn, protože já coby matka dvou synů jsem si věnce motala vždy jen tak akorát pro sebe nebo abych klukům v časech jejich ranného dětství vyrobila hračku, kterou pak pustili po potoce pryč. Takže jsem holkám hned rozdala pokyny, kolik kvítí si mají natrhat, sedly jsme si pak spolu na studnu a začaly jsme vít. Šlo to zpočátku hůř, ale postupně - byť už jen ve dvou, jsme pokračovaly dál, až si nakonec svou parádu do vlasů dokázala utkat i mladší, brzy devítiletá Lucka. Na hlavě od tety Renči, v rukou vlastní pampeliškovou radost - běhala v trávě a bavila mě. Asi za odměnu, že předtím jsem bavila já ji :-).






... a pak se na tebe takhle usměje a hned tě má omotanou kolem prstu, holka jedna ♥


Rozteklej naháč

5. května 2016 v 16:12 | renuška |  Snímánky
On ten nadpis je, pravda, trochu zavádějící, a mnohý by si představoval kdovíco, ale já vaši bujnou fantazii utnu raději hned na začátku, abyste pod rádoby lechtivým tématem nehledali něco jiného. Jedná se totiž - jak jinak než - o dort.

Právě jsem devadesát procent čtenářů odradila od dalšího čtení a vám, zbylé desítce, povyprávím o tom, jak jsem pekla pro moji mamku k narozeninám nepotahovaný dort, s její oblíbenou čokoládou a že moje představy a venkovní teploty se občas neumí sejít tak, aby to dopadlo výborně. Používám totiž jako chlaďák stále naši krytou venkovní pergolu, kde moje polotovary krásně přes noc díky nižším teplotám ztuhnou, piškot se spojí s krémem i s ovocem, "proleží se", "odpočine" a já mám tak na druhý den ráno dort perfektně připravený pro další dekoraci. Pokud tedy tvořím z pátku na sobotu. Tady to ale vyšlo na všední dny, kdy jsem se ke zdobení dostala až kolem půl páté odpoledne, po návratu z práce. A do té doby počasí jaksi poněkud změnilo svůj charakter a z chladné noci se vyklubalo slunečné odpoledne, které mělo za následek pochopitelně zvýšení teplot a ... povolení ztuhlého máslovopudinkového krému. Uhlazené strany moučníku byly sice stále rovné, ale krém byl prostě měkký. Poddajný až příliš. A jako podklad pod vrstvu horké čokoládové polevy neposloužil už vůbec, takže se pod ní začal všemožně roztékat, povolovat, zázrak, že vůbec zůstal na dortu a ne jen na podnose. Takže vyfotit pak hotový výrobek tak, aby k něčemu snímánky vypadaly, byl opravdu oříšek. Ještě že na chuť to nemělo žádný vliv a propojení klasické variace bílého piškotu, vanilkového krému a čerstvých jahod společně s krustou z nugátové čokolády ty vizuální nedostatky nechalo upadnout v zapomění :-).



Abych strhla pozornost kamkoliv jinam, jen ne na nedostatky sladkého ovocného dárku, vyrobila jsem vlaječkovou girlandu za pomoci washipásek a bambusových hranatých špejlat. Šlo to pěkně, šlo to rychle. A stejně tak se snědl i dort - pěkně, rychle, zbylo na každého. A já si navíc odnáším ponaučení, že až budu zase chtít chladit přes noc a zdobit až odpoledne, tak jedině důkladně ztuhlý moučník vytažený rovnou z lednice, nikoliv z pergoly. To abych pak oslavenci nepředala místo krásného kulatého fešáka rozteklýho naháče :-D.

Pauzy jsou od toho, aby se odpočívalo. Já si ten následující volný víkend budu užívat nadmíru, a to rovnou na dvou kulturních akcích. V sobotu máme s obecním zájezdem namířeno do "Divadla Radka Brzobohatého" na Sodomu Gomoru a v neděli se u nás na vesnici jede další ročník "Traktoriády", které se letos po roční pauze znovu zúčastníme. Tak ať nám vyjde počasí i na úkor příštího víkendu! To ať si klidně prší ... budu totiž znovu tvořit a modelovat a péct, a k tomu se chladnější klima víc než hodí :-).