9. dubna 2016 v 15:56 | renuška
|
Už druhý den spím zase ve své vlastní posteli, mám k dispozici svůj vlastní záchod i koupelnu, pečuji pouze o "své" tři muže a místo vůně piva cítím ... všechno to všední, na co jsem zvyklá. Ráno slyším místo šaliny kokrhání kohouta a halekání labutí, večer jsou jediným rušivým elementem zvuky z televize z vedlejšího pokoje a jaro je tu znát mnohem víc než tam. Na jihu. V Brně. I když tam to taky kvetlo, to bych zase nebyla fér, abych nepřiznala, že po zimě probuzené stromy už jsou nádherně obalené něžnými bílými kvítky, modřence i narcisy tu také byly k vidění a dokonce i ptačí zpěv jsem zaslechla. Ale víc jsem toho během cesty na a z výstaviště vidět nestihla. Jen trochu techniky, kterou jsem míjela každý den kráčejíc do stánku, kde na mě čekaly povinnosti - točit pivo, vařit kafe, podávat obložené chlebíčky a usmívat se na hosty nejméně devět hodin v kuse. Někdy mi dalo zabrat i pět minut, to mi věřte. Jaký tedy byl pětidenní "výlet" na Moravu, o kterém mi mnozí básnili, že si ho jistě užiju a "že se mám"?
- Asi největší průšvih byl ten, že jsme byli tradičně ubytovaní v příjemném penzionu, ovšem tentokrát na nás bohužel vyšlo turistické apartmá, kde pro deset dvoulůžáků je k dispozici jedna sociálka pro pány a druhá pro dámy. Nemusím snad předesílat, že toto rozdělení opačné pohlaví poněkud ignorovalo ... Nebylo tedy nic neobvyklého, že jste se prostě v případě potřeby museli hodně snažit, abyste vydrželi, protože bylo obsazeno. Kýmkoliv. Kdykoliv. S čímkoliv :-/ .
- Tvrdé úzké pohovky s nepoddajnými polštáři se perfektně postaraly o to, že jsem se za těch pět dní moc dobře nevyspala. Únava, neúnava. Můj problém.
- Bezohlednost ostatních spolubydlících nabrala na obrátkách druhou společnou noc, kdy jejich hromadný pozdní noční a zároveň brzký ranní tah Brnem zakončili právě na našem patře, ovíněni, oslivovicováni, opivováni, hluční, vysmátí, neschopní zavírat dveře potichu, rozhodnutí dělat rámus na maximum včetně kopání do dveří a škemrání o nádobí. A pozor - věkový průměr této "super" bandy byl určitě třicetpět až čtyřicet plus!
- Počasí - jeden z mála faktorů, který mi udělal radost. Přálo nám až do čtvrtka, kdy lehce pršelo, ale jinak - ráj na zemi. Sluníčko pralo do naší boudičky vesele od rána do večera, divím se, že jsem tam v tom alá skleníku nezapustila kořeny a nezačala rodit rajčata, protože hic tam byl náramný. Pro návštěvníky výstavy a naše klienty to ovšem znamenalo jedině plus! Tedy to klima, nikoliv moje "zelenina".
- Vlastní pivo z Krkonoš bylo zárukou, že budeme oblíbenou zastávkou obchodních partnerů i po ohlášení konce výstavního dne. Takže alou domů v šest se nekonalo ani jednou, minimálně o půl sedmé, maximálně o půl osmé jsme opouštěli výstaviště a za sebou nechali "muže v rozpuku", kteří neměli dost.
- Přesvědčila jsem se o tom, že vidláci nejsou jen obyčejní "dělníci" z venkova, ale i staří známí "kravaťáci" - nevěřili byste, kolik jich neumí pozdravit ani poděkovat. První den jsem se ještě snažila, ale ty další jsem i já rezignovala - chceš pivo? Oukej. Pozdravíš? Pozdravím já. Ne? Ani já ne. A v případě namachrovaných debílků (pardon za ten výraz, ale oni jsou někteří fakt pitomci na entou) jsem neměla vůbec zájem se s nimi jen vidět, natož jim toho "šnyta" natočit.
- Nožky mě bolely tuze moc. Ale barová židlička za pidi stolkem s pípou mi hodně pomohla, takže letos jsem odjela domů jen s jedním rozbitým kolenem, když jsem si vyvrkla nohu v botě na klínku. To jsem chtěla být za princeznu a baleríny jsem pro jednou vyměnila, a jak to dopadlo? Kolega mě zvedal z chodníku a já byla ráda, že jsem si jediné slušné džíny nerozdrbala a že to odnesl jen "krupón" :-)
- To nejlepší nakonec - nikde jsem nejedla tak dobrý tatarák, jako tady. V restauraci "Plzeňský dvůr" jsem ho měla hned dvakrát za sebou a byl fakt šmakózní. Roztíral se jako máslo, lehce pikantní, ale pusa nepálila, skvěle dochucený - pohádka.
- A ještě jedna radost - několikanásobná. Stejně je prima, když tam pak na den za vámi přijedou vaši staří známí kolegové, které běžně vídáte denně, ale tady je to pro vás úplně super bezva návštěva, kolem které byste skákali až do nevidim. Kdybych mohla servírovat modré z nebe, dostali by i to, ale takhle se museli spokojit stejně jako ostatní hosté s jedenáctkou, slivovicí, becherovkou a chlebíčky. A se mnou. Protože, co si budeme povídat, beze mě to "u nás" prostě nejde :-D :-D :-D.

PS: Příběh nakonec ... každý den jsem dávala na fb foto s krátkým textem. Jen na ten finálový jsem neměla nic vyfocené ani připravené, ovšem osud si poradil za mě - zde zpráva ze dne pátého v plném znění:
Den poslední, pátý ... dnes bez fotky, za to s čerstvým příběhem z veřejného wc pavilonu G1. Představte si dvě kabiny dámské toalety, kdy jedna byla volná a druhá obsazená ... mnou. A najednou slyším prudký vstup dvou lidí a jejich slova úlevy, že je volno. Oba se zavřeli, plní vášně a touhy po sobě, panská kabela ztěžka dopadla na zem za doprovodu vzrušeného dechu a líbání, rozepínáni zipů ... a já jsem jen potichounku vstala, otevřela jedny, druhé i třetí dveře a opustila je tak nenápadně, jak jsem jen mohla. Bez spláchnutí i omytí rukou, jen s vědomím, ať si to ti dva užijí. Každý hold Techagro prožíváme jinak ...
Tak takové bylo Techagro 2016 očima renušky :-).
Nádherný příspěvek
