16. dubna 2016 v 19:14 | renuška
|
Ono vlastně vůbec na datumu nezáleží, řekl by mnohý, ale opak je pravdou. Chodím teď pravidelně na - říkejme tomu - terapii mé duše, mého já, takže moc dobře vím, že právě čísla jsou pro nás hodně důležitá a ať chceme nebo ne, docela slušně ovlivňují náš život. Nejsem ale odborník, takže vás nebudu zahrnovat tím, co které numero znamená a jak působí na naše rozpoložení, na náš osud, na naši minulost, budoucnost či přítomnost. Místo toho se s vámi podělím o jeden nevšední pátek, který mám čerstvě za sebou.
O tom, že nás doma čeká hodně zásadní událost, jsme věděli už několik týdnů dopředu, takže nebylo divu, že mé a Ondrovy kroky měly již časně ráno namířeno do našeho krajského města, kde sídlí "Střední průmyslová škola stavební", na které Ondrášek podstoupil celostátní přijímací zkoušky z matematiky a českého jazyka. Zatím tedy nevíme výsledky, ale věřím, že pro nás budou jedině pozitivní. Špatné zprávy zkrátka nemají u nás doma prostor. :-) Velkou podporou jsem mu nebyla jen já, ale i další tři spolužáci, kteří si vybrali stejný vzdělávací ústav, což uvítal každý z nich - jednak kvůli tomu, že na zatím neznámé střední škole nebudou úplně cizí a sami, ale také spolu budou žít na internátě, což prospěje jejich samostnatnosti a jakési "otrkanosti".
Kdybych ovšem nemusela čerpat volno na cestu do Hradce, zcela určitě bych si ho musela vzít na cestu do sousedního města, kam bylo třeba zajet - v tomto případě naprosto neplánovaně - s Honzou (o což se díkybohu postarala jedna z babiček, na které je prostě spoleh největší). Scénář docela normálního pátku nám totiž celý přepsal Honzíkův čtvrteční úraz ve škole, ze kterého se vyklubal po půl roce opět
výron kotníku, tentokráte druhé nohy, než tomu bylo
v listopadu. Bolestivá rána je už zafixovaná v bandáži se suchými zipy, berle jsou opět v pohotovosti a Jeník s prominutím nasrán polehává na gauči s výrazně rozzlobeným obličejem, protože měl v hlavě vymyšlené úplně jiné plány než se válet doma. Zvláště, když přijela pouť ...
Po celém tom kolemdětí dni jsem si tedy musela něčím doplnit ten den dosud prázdnou kolonku kolemrenušky, o což se spolehlivě opět postarala maminka a babička v jednom, která mě vyvezla ... do stejného města jako ráno Honzíka, ovšem nikoliv na chirurgii, nýbrž do kulturního domu na módní přehlídku, navíc spojenou s ochutnávkou zdravého pití i bašty. Nová móda mě sice moc nezaujala, asi bych do ní potřebovala zestárnout, což rozhodně nemíním, ale jinak byl program příjemným zpestřením pátku patnáctého, takže ... proč ne?
Žádný den není stejný, žádný se už nikdy nebude opakovat, každý z nich má totiž už předem do vínku dáno, jak nám bude chutnat. Připravte se na sladký zákusek, šťavnaté ovoce, trpký citron či ostré chilli ... bez jednoho by nebylo druhého, a ošidit se třeba o hořkou čokoládu, to by byl hřích! Byť je právě hořká. Tak ať vám vaše "všední" dny chutnají pokaždé jinak, ale ať si na nich pošmáknete a užijete si je na maximum. Stejně jako jaro, které už je konečně tady a rozmazluje nás po zimě tím nejkrásnějším, co dokáže ♥
Krásný snímek, ta první fotka je nádherná. :)