Duben 2016

Dort s mixem

30. dubna 2016 v 14:26 | renuška |  Snímánky
Po včerejším, hodně niterním a "vylejvacím" článku si dnes trochu osladíme život, potažmo osladí si ho oslavenec, kterého jsem v životě nikdy neviděla stejně jako jeho rodiče, resp. maminku, která si pro něj u mě objednala dort s docela neholčičím motivem. Protože ona rodina vlastní betonárku několik vesnic od nás, chtěli pro jubilanta dárek s autem, které obsluhoval - mohla jsem si vybrat mezi mixem a "stříkačkou" betonu. Už jen samotné téma mě zaskočilo, ale usoudila jsem, že výzvy se nám staví do života proto, abychom je pokořili nebo si na nich ověřili, zda jsme toho schopni či nikoliv. A tak jsem kývla, důkladně zvážila, co pro mě bude reálnější vytvořit a pak už jsem jen čekala, až přijde den D.
Na přání jsem pekla v hranaté formě nejdříve kakaový piškot s rumovou trestí a pak bílý s vanilkovým aroma. Krém jsem zvolila klasický - ať žije vanilka podruhé! - a k tomu čerstvé jahody, protože to je teď to nejlepší ovoce, které se do dortíku dá sehnat. Kromě toho jsem si den dopředu ještě do půlnoci hrála s jednotlivými částmi auta - měkká potahovka mi v rukou pracovala víc, než jsem si přála, tahala se, lepila, čím víc jsem zkoušela vymodelovat samotný mix, tím víc jsem s tím měla potíže, aby udržela svůj tvar. Nakonec jsem jednotlivé komponenty jakž takž vyrobila a nechala je rána pěkně vytuhnout. O mnoho lépe se mi pak s nimi pracovalo a i když tíha mixu byla i přes podpěru poměrně velká, auto si svou podobu uchovalo až do příjezdu zákaznice. Na přání jsem ještě vykrojila dvoubarevný 3D nápis firmy "Beton Transport", což byla maličkost a bylo hotovo ... celkem jsem tedy dortovala cca 6 hodin a pod rukama mi vyrostl tenhle čtyřkilový hranaťák ...



Kdyby bylo po mém, asi bych volila jinou barvu auta, ale protože v betonárce mají bílý mix, měla jsem za úkol udělat takový. Stejně tak červenožluté logo firmy. Zbytek už byl na mě ... dvě malé hromádky "písku", kousek louky se silnicí, víc nebylo potřeba.
Trochu mě při pečení dostihly vzpomínky, protože kdysi dávno v prostorách nynější betonárky byly dílny zemědělského družstva, kde tehdy pracoval můj nejmilejší strejda Jarouš a já tam za ním párkrát s dědou a babičkou byla. Jen o kousek dál byl les, kam jsme spolu chodívali na houby a kde nás dokonce jednou překvapil divočák :-) Takový malý návrat do minulosti, která už je dávno pryč ...

Jak jsem teď měla větší pauzu s pečením (pokud nepočítám moučníky pro naši vlastní spotřebu a potřebu :-) ), tak tento víkend jsem tvořila hned dvakrát. Dort s mixem byl druhý počin, ten první ... to byl dáreček pro moji maminku k narozeninám. Ale ten vám ukážu až příště :-)


Terapie

29. dubna 2016 v 16:01 | renuška |  Jak to vidím ...
Poslední cca dva měsíce se velká část mé energie soustředí na vnitřní terapii mé duše, mého skutečného já, zaměřuji se více sama na sebe, učím se mít ráda taková, jaká jsem. Není to sobectví vůči ostatním, byť by se to na první pohled mohlo zdát, je to jen konec nezájmu vůči sobě samé. Vím, že mě čeká ještě plno práce, která nebude vždy jednoduchá - ba naopak. Přiznat si, že existuje hromada věcí, (zlo)zvyků, jakýchsi nepsaných pravidel, podle kterých jsem se až dosud vyvíjela a považovala je za správné - to je asi ta největší potíž. Uvědomit si, že když dělám něco pro ostatní přes vlastní odpor nebo nesouhlas, není to ve finále pro mě vůbec dobré a fakt nezáleží na tom, že mě ostatní plácají po rameni a říkají, jak jsem úžasná. To, že jsem úžasná, si totiž v první řadě musím říct já sama. Pak teprve jsem schopná upřímně přijmout hodnocení druhých, ať je jakékoliv. Protože je to jejich názor, jejich postřeh, jejich vlastní úsudek, nikoliv můj. Může mě jen těšit, když s vlastní radostí a nadšením, elánem tvořím a okolí to vnímá pozitivně - je to to nejlepší propojení, ta nejlepší kombinace, ale i kdybych tvořila dle svého bez ohledu na ostatní, bude to pro mě pořád jen dobře. Protože jak vnitřně, čistě a jasně cítím, tak působím i navenek.
Masky. To byste nevěřili, jak pohodlné to je si ji nasadit a schovat se za ni. Jak je to jednoduché a laciné! Jak těžké je naopak ji sejmout a konečně existovat v souladu s vlastní identitou, před kterou velké procento lidí prchá právě do světa přetvářky, lží a falše nejen před vnějším světem, ale především před sebou samým. Jak si ubližujeme tím, že si lžeme do vlastních kapes a ještě se přesvědčujeme, že je to pravda! Jak si škodíme! Jsme - s prominutím - zkažení a je na čase s tím něco udělat. Nikdo se přece nezakousne radši do nahnilého povadlého plodu podobajícímu se jahůdce než do čerstvě utržené šťavnaté dobroty, která mu fakt chutná. My si taky musíme chutnat. Musíme si umět přiznat, že naše vlastní jednání je mnohdy odporné stejně jako to tlející ovoce a my ho podsouváme svému okolí a hlavě sobě samým. Oni nám to často dobrovolně baští a my? Komu dokazujeme, že zvládneme i plesnivinu? Není lepší si každé sousto svého žití vychutnat bez následné pachutě válící se na jazyku? Asi jsou to nepěkné představy, ale - je mi líto - takhle já jsem žila. Pro ostatní, ale ne pro sebe. Sama jsem se dobrovolně krmila odpadem, jen aby na zbytek vyšly delikatesy ... Na první pohled spokojená paninka žijící v harmonii, uvnitř unavená, utahaná, zničená, bez energie, bez sebelásky ... Dobře mi z toho nebylo ani není a dělám všechno pro to, abych to změnila. Abych se při každém pohledu do svého nitra potěšila, zaradovala, zasmála a bylo mi fajn z toho, že jsem v pohodě, že nepřehrávám, nechodím po světě za maškarádu, ale za sebe. Ber nebo nech bejt, to už záleží na druhých. Já si vybrala.

Jsem trapná? K smíchu? Stydíte se za mě? Nebráním vám ...
Já sama to vnímám jinak - učím se prezentovat tak, jak se cítím; učím se přestat se stydět za vnitřní radost i bolest, za touhu být bláznem, za všechny emoce, které jsem schopná rozeznat a prezentovat. A že jich je! A co jich ještě bude!


JO!

22. dubna 2016 v 16:04 | renuška |  Jak to vidím ...
Jo, jo, JO!!! A klidně stokrát za sebou. Euforie ze včerejšího odpoledne pořád trvá a já doufám, že to ještě chvíli vydrží, protože ... ONDRA TO DAL! Celý týden mě držel v kleštích a i přes mou stoprocentní důvěru v něj mě občas trochu zchladil, když tvrdil, že si zdaleka není jistý, že ta čeština byla dost těžká a matematika vlastně taky, že tohle popletl a támhleto asi taky nedopadlo ... A nakonec mi volají ze školy, že Ondřej je výborný student (skončil na pátém postupovém místě z celkových třiceti přijatých dětí), který to zvládl perfektně a že chtějí vlastně jen vědět, kterému oboru dá nakonec přednost. No samozřejmě, že lyceu, s tím jsme počítali, o tom jsme uvažovali, v něm pro Ondráška vidíme budoucnost. Nebude to rozhodně procházka růžovým sadem, bude třeba makat, snažit se, nelajdačit, ale odměnou mu pak bude nejen dobrý studijní výsledek, ale i vysoký předpoklad ke zdárnému studiu na vysoké škole, kam je rozhodnutý jít už někdy od šesté třídy, možná ještě dříve. Zdálo by se, že jsem jednou z těch ambiciozních matek, které si na svých dětech honí ego a chtějí po nich to, co samy nezvládly, ale v tomto případě jsem pouze povzbuzujícím článkem Ondrova vlastního snu, za kterým si půjde sám a jeho okolí nezbyde než mu držet pěsti, aby se mu splnil do puntíku. Minimálně už teď víme, že vykročil tou správnou nohou :-).

Mimo téhle úžasné zprávy mi ve čtvrtek ale udělala radost ještě moje nejvíc největší kamarádka "tričková Katka", která přijela neplánovaně na krátkou návštěvu a dovezla mi moc milý dárek. Trefila se mi přesně do noty, tak, jak to umí snad jen ona a já se i o tohle potěšení chci podělit ...

Dostala jsem fajnový pleťový bio krém, který nádherně voní po meduňce, dobře se roztírá a hlavně mi sděluje, že ... "jsem krásná". No není to samo o sobě krásné? :-)

Jo, jsou to milé věci všedních dní, které nám dělají den krásnějším, a je vlastně úplně jedno, jestli jsou očekávané nebo překvapující. Podstatné je, abychom se z nich pořád uměli radovat a těšit jako malé děti a nebraly je příliš samozřejmě, naopak byli za ně vděční. A já tedy s vděčností přijímám Ondrův blížící se přestup ze základní na střední školu a přitom si ještě dovolím být krásnější víc než kdy předtím :-). Tomu říkám kombinace! :-D



Pátek patnáctýho

16. dubna 2016 v 19:14 | renuška |  Jak to vidím ...
Ono vlastně vůbec na datumu nezáleží, řekl by mnohý, ale opak je pravdou. Chodím teď pravidelně na - říkejme tomu - terapii mé duše, mého já, takže moc dobře vím, že právě čísla jsou pro nás hodně důležitá a ať chceme nebo ne, docela slušně ovlivňují náš život. Nejsem ale odborník, takže vás nebudu zahrnovat tím, co které numero znamená a jak působí na naše rozpoložení, na náš osud, na naši minulost, budoucnost či přítomnost. Místo toho se s vámi podělím o jeden nevšední pátek, který mám čerstvě za sebou.
O tom, že nás doma čeká hodně zásadní událost, jsme věděli už několik týdnů dopředu, takže nebylo divu, že mé a Ondrovy kroky měly již časně ráno namířeno do našeho krajského města, kde sídlí "Střední průmyslová škola stavební", na které Ondrášek podstoupil celostátní přijímací zkoušky z matematiky a českého jazyka. Zatím tedy nevíme výsledky, ale věřím, že pro nás budou jedině pozitivní. Špatné zprávy zkrátka nemají u nás doma prostor. :-) Velkou podporou jsem mu nebyla jen já, ale i další tři spolužáci, kteří si vybrali stejný vzdělávací ústav, což uvítal každý z nich - jednak kvůli tomu, že na zatím neznámé střední škole nebudou úplně cizí a sami, ale také spolu budou žít na internátě, což prospěje jejich samostnatnosti a jakési "otrkanosti".
Kdybych ovšem nemusela čerpat volno na cestu do Hradce, zcela určitě bych si ho musela vzít na cestu do sousedního města, kam bylo třeba zajet - v tomto případě naprosto neplánovaně - s Honzou (o což se díkybohu postarala jedna z babiček, na které je prostě spoleh největší). Scénář docela normálního pátku nám totiž celý přepsal Honzíkův čtvrteční úraz ve škole, ze kterého se vyklubal po půl roce opět výron kotníku, tentokráte druhé nohy, než tomu bylo v listopadu. Bolestivá rána je už zafixovaná v bandáži se suchými zipy, berle jsou opět v pohotovosti a Jeník s prominutím nasrán polehává na gauči s výrazně rozzlobeným obličejem, protože měl v hlavě vymyšlené úplně jiné plány než se válet doma. Zvláště, když přijela pouť ...
Po celém tom kolemdětí dni jsem si tedy musela něčím doplnit ten den dosud prázdnou kolonku kolemrenušky, o což se spolehlivě opět postarala maminka a babička v jednom, která mě vyvezla ... do stejného města jako ráno Honzíka, ovšem nikoliv na chirurgii, nýbrž do kulturního domu na módní přehlídku, navíc spojenou s ochutnávkou zdravého pití i bašty. Nová móda mě sice moc nezaujala, asi bych do ní potřebovala zestárnout, což rozhodně nemíním, ale jinak byl program příjemným zpestřením pátku patnáctého, takže ... proč ne?

Žádný den není stejný, žádný se už nikdy nebude opakovat, každý z nich má totiž už předem do vínku dáno, jak nám bude chutnat. Připravte se na sladký zákusek, šťavnaté ovoce, trpký citron či ostré chilli ... bez jednoho by nebylo druhého, a ošidit se třeba o hořkou čokoládu, to by byl hřích! Byť je právě hořká. Tak ať vám vaše "všední" dny chutnají pokaždé jinak, ale ať si na nich pošmáknete a užijete si je na maximum. Stejně jako jaro, které už je konečně tady a rozmazluje nás po zimě tím nejkrásnějším, co dokáže ♥



Techagro 2016

9. dubna 2016 v 15:56 | renuška |  Jak to vidím ...
Už druhý den spím zase ve své vlastní posteli, mám k dispozici svůj vlastní záchod i koupelnu, pečuji pouze o "své" tři muže a místo vůně piva cítím ... všechno to všední, na co jsem zvyklá. Ráno slyším místo šaliny kokrhání kohouta a halekání labutí, večer jsou jediným rušivým elementem zvuky z televize z vedlejšího pokoje a jaro je tu znát mnohem víc než tam. Na jihu. V Brně. I když tam to taky kvetlo, to bych zase nebyla fér, abych nepřiznala, že po zimě probuzené stromy už jsou nádherně obalené něžnými bílými kvítky, modřence i narcisy tu také byly k vidění a dokonce i ptačí zpěv jsem zaslechla. Ale víc jsem toho během cesty na a z výstaviště vidět nestihla. Jen trochu techniky, kterou jsem míjela každý den kráčejíc do stánku, kde na mě čekaly povinnosti - točit pivo, vařit kafe, podávat obložené chlebíčky a usmívat se na hosty nejméně devět hodin v kuse. Někdy mi dalo zabrat i pět minut, to mi věřte. Jaký tedy byl pětidenní "výlet" na Moravu, o kterém mi mnozí básnili, že si ho jistě užiju a "že se mám"?
  • Asi největší průšvih byl ten, že jsme byli tradičně ubytovaní v příjemném penzionu, ovšem tentokrát na nás bohužel vyšlo turistické apartmá, kde pro deset dvoulůžáků je k dispozici jedna sociálka pro pány a druhá pro dámy. Nemusím snad předesílat, že toto rozdělení opačné pohlaví poněkud ignorovalo ... Nebylo tedy nic neobvyklého, že jste se prostě v případě potřeby museli hodně snažit, abyste vydrželi, protože bylo obsazeno. Kýmkoliv. Kdykoliv. S čímkoliv :-/ .
  • Tvrdé úzké pohovky s nepoddajnými polštáři se perfektně postaraly o to, že jsem se za těch pět dní moc dobře nevyspala. Únava, neúnava. Můj problém.
  • Bezohlednost ostatních spolubydlících nabrala na obrátkách druhou společnou noc, kdy jejich hromadný pozdní noční a zároveň brzký ranní tah Brnem zakončili právě na našem patře, ovíněni, oslivovicováni, opivováni, hluční, vysmátí, neschopní zavírat dveře potichu, rozhodnutí dělat rámus na maximum včetně kopání do dveří a škemrání o nádobí. A pozor - věkový průměr této "super" bandy byl určitě třicetpět až čtyřicet plus!
  • Počasí - jeden z mála faktorů, který mi udělal radost. Přálo nám až do čtvrtka, kdy lehce pršelo, ale jinak - ráj na zemi. Sluníčko pralo do naší boudičky vesele od rána do večera, divím se, že jsem tam v tom alá skleníku nezapustila kořeny a nezačala rodit rajčata, protože hic tam byl náramný. Pro návštěvníky výstavy a naše klienty to ovšem znamenalo jedině plus! Tedy to klima, nikoliv moje "zelenina".
  • Vlastní pivo z Krkonoš bylo zárukou, že budeme oblíbenou zastávkou obchodních partnerů i po ohlášení konce výstavního dne. Takže alou domů v šest se nekonalo ani jednou, minimálně o půl sedmé, maximálně o půl osmé jsme opouštěli výstaviště a za sebou nechali "muže v rozpuku", kteří neměli dost.
  • Přesvědčila jsem se o tom, že vidláci nejsou jen obyčejní "dělníci" z venkova, ale i staří známí "kravaťáci" - nevěřili byste, kolik jich neumí pozdravit ani poděkovat. První den jsem se ještě snažila, ale ty další jsem i já rezignovala - chceš pivo? Oukej. Pozdravíš? Pozdravím já. Ne? Ani já ne. A v případě namachrovaných debílků (pardon za ten výraz, ale oni jsou někteří fakt pitomci na entou) jsem neměla vůbec zájem se s nimi jen vidět, natož jim toho "šnyta" natočit.
  • Nožky mě bolely tuze moc. Ale barová židlička za pidi stolkem s pípou mi hodně pomohla, takže letos jsem odjela domů jen s jedním rozbitým kolenem, když jsem si vyvrkla nohu v botě na klínku. To jsem chtěla být za princeznu a baleríny jsem pro jednou vyměnila, a jak to dopadlo? Kolega mě zvedal z chodníku a já byla ráda, že jsem si jediné slušné džíny nerozdrbala a že to odnesl jen "krupón" :-)
  • To nejlepší nakonec - nikde jsem nejedla tak dobrý tatarák, jako tady. V restauraci "Plzeňský dvůr" jsem ho měla hned dvakrát za sebou a byl fakt šmakózní. Roztíral se jako máslo, lehce pikantní, ale pusa nepálila, skvěle dochucený - pohádka.
  • A ještě jedna radost - několikanásobná. Stejně je prima, když tam pak na den za vámi přijedou vaši staří známí kolegové, které běžně vídáte denně, ale tady je to pro vás úplně super bezva návštěva, kolem které byste skákali až do nevidim. Kdybych mohla servírovat modré z nebe, dostali by i to, ale takhle se museli spokojit stejně jako ostatní hosté s jedenáctkou, slivovicí, becherovkou a chlebíčky. A se mnou. Protože, co si budeme povídat, beze mě to "u nás" prostě nejde :-D :-D :-D.

PS: Příběh nakonec ... každý den jsem dávala na fb foto s krátkým textem. Jen na ten finálový jsem neměla nic vyfocené ani připravené, ovšem osud si poradil za mě - zde zpráva ze dne pátého v plném znění:

Den poslední, pátý ... dnes bez fotky, za to s čerstvým příběhem z veřejného wc pavilonu G1. Představte si dvě kabiny dámské toalety, kdy jedna byla volná a druhá obsazená ... mnou. A najednou slyším prudký vstup dvou lidí a jejich slova úlevy, že je volno. Oba se zavřeli, plní vášně a touhy po sobě, panská kabela ztěžka dopadla na zem za doprovodu vzrušeného dechu a líbání, rozepínáni zipů ... a já jsem jen potichounku vstala, otevřela jedny, druhé i třetí dveře a opustila je tak nenápadně, jak jsem jen mohla. Bez spláchnutí i omytí rukou, jen s vědomím, ať si to ti dva užijí. Každý hold Techagro prožíváme jinak ...

Tak takové bylo Techagro 2016 očima renušky :-).


Prcek pro Elis

4. dubna 2016 v 12:00 | renuška |  Snímánky
Posledně jsem slibovala, že se ještě jednou ohlédneme za mým prvodubnovovíkendovým pečením, takže tady je ta avízovaná mrňavost s krátkým příběhem - nejen že Eliška darovala svému Martinovi dort od renušky, ale sama také jeden dostala, a to zcela nečekaně, byť oprávněně. Čerstvá dvacítka si přece něco sladkého na zub zaslouží a když to můžu být já, která tvořím, dělá mi to radost. Elišku znám už totiž hodně let, vlastně skoro tak dlouho, jako je na světě můj Ondra, takže to vychází cca na patnáct roků. Její maminka je shodou okolností Ondráškovou učitelkou, maceška pak moje milovaná paní tričková Kateřina. A právě ta mě poprosila, abych Elis něco malého upekla, jenže termíny se nám tak dlouho hádaly, až to nakonec dopadlo tak, že malý dort je opravdu malý, protože bych prostě dva stejně velké v časovém presu nezvládla. Čeká mě totiž týden v Brně na výstavišti, tudíž program víkendu bylo třeba rozdělit na mnoho povinností, abych zaopatřila rodinu a mohla odjet s čistým svědomím, že je o ně postaráno.
Jak už jsem hlásila posledně, Elis nemusí ovoce, dává přednost čokoládě, takže jsem pracovala se stejným materiálem jako v případě fotbálkového moučníku, který značil kakaovooříškovoskořicový korpus s kousky kvalitní čokolády a čokoládový krém posypaný čokohoblinkami. A na vrch něco holčičího ...




Pracovala jsem v sobotu brzy ráno, takže následné focení probíhalo za svítání, což je patrné - bílá barva potahovky i zlatý prášek odráží čerstvé sluneční paprsky víc, než jsem čekala. A když se k tomu přidá ještě zlatý podnos, divím se, že vůbec ty fotky k něčemu vypadají. :-)
A stejně - ať si říká každý, co chce, ale já prostě ta srdéčka miluju. Jsou hotová "vcukuletu" a je to takové malé milé potěšení, které se dozajista sní na rozdíl od obřích dortů. Maličkost, titěrnost, prkotina ... prostě ideální prcek :-)

Ani nemám odvahu to sem psát, že výhledově se mi nic nerýsuje. Až na konci dubna bude slavit moje mamka, tam už mám představu jasnou, ale jinak ... jinak to vypadá na pohodové dva víkendy bez dortaření. I když možná, že až se vrátím z Brna, mohla bych těm svým chlapům udělat cvičně jeden ovocňák, ale to se ještě uvidí, jak moc budu hodná maminka :-). Tak zatím ahóóóóój a užívejte krásných jarních dnů ♥


Fotbálkový

2. dubna 2016 v 16:12 | renuška |  Snímánky
Po víkendu, kdy jsem si od trouby, šlehače, těsta, krému a potahovky dala pauzu, je tu další, nyní už aprílová sobota a s ní i renuška v akci. Už několik týdnů dopředu jsem slíbila dceři "tričkové Katky" (kdo ke mně chodíte pravidelně, víte, že se jedná o mou nejvíc nejúžasnější a nejmilejší přítelkyni a kamarádku), že jí pro jejího přítele - nadšeného fotbalistu tělem i duší - upeču tématický dortík právě s fotbalovými motivy. Martin totiž prvního dubna slavil své třiadvacáté narozeniny a Elis pro něho chtěla obrovské překvapení, kterým měl být kulaťák z "mé dílny". Instrukce zněly jasně - žádné ovoce, hodně čokolády a navrch nejlépe znak nejoblíbenějšího klubu - tutaj. Když jsem to složité logo viděla, okamžitě jsem volala s.o.s., protože znám své síly a vím, že tohle bych prostě nedala. Eliška byla naštěstí připravena i na tuto variantu a navrhla mi, že stačí červené triko s nápisem "GERRARD 8" - tipuji, že jeden z nejlepších čutálistů týmu. To už znělo podstatně lépe, plácly jsme si tedy a bylo ujednáno. Ještě, že jsou mí zákazníci ke mně tak vstřícní a mají pochopení :-D ...




Původně jsem měla v plánu dekorovat trochu jinak - nahoře měly být kopačky a na straně ve 2D brána, ale triko zabralo hodně místa a vešel se jen míč. Takže boty šly pěkně bokem a místo branky dostal prostor nakonec jenom "gól". Ale o to přece ve fotbale jde, ne? Jinak jsem ale docela spokojená - bála jsem se totiž výroby písmenek ručo fučo, odhadnout velikost, aby se vlezla na triko, není jen tak - však jsem jednou předělávala. A kopačky? Ty jsem modelovala snad na čtyřikrát! Celkově mi ale potahování a zdobení nedalo tolik práce - čisté dvě hodiny, což je průměr :-)

Martin je už druhý člověk, kterého znám coby zrozence přímo na prvního apríla. A tak mě napadá, jak asi reagovala rodina a přátelé, když jim novopečení rodičové volali, že "už je to tady!" Brali tuhle zprávu vážně nebo to považovali za typický aprílový žertík? Docela by mě to zajímalo, jak to tenkrát bylo :-)

Ovšem ta největší legrace je, že aniž by Eliška tušila, bude i ona hned následující den obdarována dortíčkem ode mě. Slaví totiž dvacetiny a její "maceška", paní Kateřina mě poprosila, zda bych "nespíchla" ještě jedno malé srdíčko. Vzhledem k našim časovým indispozicím to totiž musí stačit, jinak by to samozřejmě bylo něco většího. A protože Elis je stejně jako její Martin "ovocenežroutka", pracovala jsem se stejným krémem a těstem ... ale o tom až příště, ať to tady všechno nevyžvaním najednou :-).


Šli jsme spolu do Betléma ...

1. dubna 2016 v 16:22 | renuška |  Snímánky
... protože jsme to jednak měli cestou z Pekla domů, ale taky nám zbývala fůra času, který by bylo škoda nevyužít, když už jsme byli hromadně na výletě. Počasí vyšlo ukázkové (jak také jinak - jak sebejistě tvrdím, jede-li renuška na dovolenou nebo i jednodenní trip, je jasné, že bude hezky - předpověď/nepředpověď), dvanáctá hodina polední nás společně s prázdným břichem nabádala, že se společně někde nabaštíme a žádný z naší patnáctičlenné party proti tomu nic nenamítal. Ba naopak! Hromadně jsme tedy zamířili rovnou do Betléma - hlinského skanzenu, kde kromě krásně velikonočně vyzdobených chaloupek je i šikovná putyka; tam jsme utišili hlad a žízeň a posilněni jsme se pak vydali na prohlídku (ne)dávné historie, kdy domy byly prouhaté, okna dřevěná a lidi skromnější. S Tomášem už tohle kouzelné místo známe z naší zimní návštěvy, takže jsme dopředu věděli, že to bude milá a příjemná podívaná. Jediné, co jsme si po dohodě odpustili, byla organizovaná prohlídka interiérů chaloupek, protože lidstva tu na velikonoční pondělí bylo docela dosti. V naší vlastní režii jsme tedy procházeli malým belémem, zastavili se na zmrzlině a teprve pak byla naše sváteční expedice úspěšně završena.







Každá chaloupka byla překrásně zdobená velikonočními motivy, tu jich bylo více, tu méně, ale v souhře se slunečným počasím byla celá atmosféra opravdu sváteční - lepší už to být snad ani nemohlo!

A to jsme my - Hujerovi - pěkně od nejvyššího po nejmenšího, celá patnáctka vyskládaná, jak se sluší a patří. Kdybych v té lajně stála já, obávám se, že bych byla třetí nejmenší hned za neteřemi, takže jsem nakonec ráda, že jsem byla za foťákem než před ním :-D. Však si ze mě oba synové utahují, že už mě dáááávno přerostli - schválně - najdete je?

Velikonoční putování 2016 se nám opravdu vyvedlo. Všechno vyšlo na jedničku, pobavili jsme se, užili si legrace, poznali nepoznané, viděli nevídané, slyšeli neslýchané. Stálo to za to od začátku až do konce, a to i proto, že jsme prostě prima banda lidí, kteří se mají rádi, kteří jsou naladěni na stejnou vlnu a dokáží spolu strávit fůru volného času, a to jakkoliv. Teď už nezbývá než jediné - vymyslet, kam se podíváme příště :-)