close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Patnáct

24. března 2016 v 9:40 | renuška |  Jak to vidím ...
Možná se budu opakovat, za dobu psaní blogu by to bylo totiž docela možné, protože už je to osm let, co jsem se stala "veřejnou" renuškou. Ale v tomto případě se opakuji ráda a slibuji, že to tak bude donekončena, protože jestli se mi v životě něco opravdu povedlo, tak jsou to moji dva synové - Ondra a Honza. Prošli jsme si společně už mnohým, bydleli jsme u prarodičů, v novém domečku, v pronajatém bytě, v bytě po babičce. Užili jsme si bolavých zubů, zlomeného zápěstí, páté i šesté nemoci, neštovic a plno chřipek. Viděli jsme krásy Čech a Moravy, ale také jsme zavítali do Polska, Německa, Itálie, Chorvatska a kluci vegetili i na Slovensku. Bavili jsme se na besídkách, divadelních představeních, poutích, karnevalech. Radovali jsme se z krásných známek a výsledků ze soutěží, poznámky a horší hodnocení jsme společně zkoušeli napravit. Zkrátka byli jsme pořád spolu - při všem hezkém i méně příjemném, ale spolu. Jen dospělý mužský dozor se nám za ty roky jednou vyměnil, ale základ pevné čtyřky zůstal při sobě. Ale přece je tu jeden člověk, který si až do konce života ponese "hodnost prvního". Prvního syna, prvního potomka, člověka, který ze mě poprvé udělal mámu, který mě naučil pečovat nejen sama o sebe, ale i o někoho druhého, o někoho, kdo je mým tělem, mou duší, mou krví, mým životem. ONDRA ...

Desetitýdenní fazole, která si lebedila u mě v břiše. Největší poklad na světě. Okamžitá láska ♥


Narodil se o týden později než byl termín (* 24.3.2001, 22.46 hod), takže se nevešel do "Ryb" jako děda, ale stal se z něj poctivý "Beran". Dodnes si pamatuji, jak jsme s jeho tatínkem jeli ještě před polednem do Hradecké porodnice, počítajíce intervaly mezi jednotlivými kontrakcemi, oba s horečkami, s chřipkou jako hrom, která rozhodla o tom, že budu rodit bez mužské opory - otce prostě z důvodu zdravotní indispozice za mnou na sál nepustili. A tak čekal na zprávu, byť on jediný věděl, že budeme mít kluka a klobouk dolů - nikomu to tehdy neprozradil a tajemství tak zůstalo tajemstvím až do finále. A já? Porodu jsem se nebála, nevěděla jsem, co mě čeká a nepovažovala jsem tehdy, ve svých téměř čtyřiadvaceti letech, za nutné řešit bolesti, které jsem si neuměla ani představit. Kde by mě napadlo, že se budu trápit, že moje tělo nebude zdaleka tak dobře pracovat, jak by mělo, že kyslík, který mi dávali dýchat a síla sestry, která mi pomáhala tlačit, nebudou stačit k tomu, aby Ondra pohodlně přišel na svět. Že porodník sáhne po kleštích těsně poté, co mi nastřihne hráz, kterou si pak budu dlouho léčit. Že se mi narodí krásný zdravý syn, kterého jsem celou dobu v břiše tipovala na Adélku. Že mi ho vezmou a vrátí až druhý den ráno, kdy jsme už oba relativně odpočatí po náročném porodu a že já se zamiluji tak silně, že to víc ani nejde. Že se budu bát ho mýt a raději tuto péči nechám na sestře. Že mi nepůjde kojit a Ondrášek bude hubnout a navíc se ještě bude trápit s kojeneckou žloutenkou, kvůli které nás pustí domů o den déle. Že to bude to nejkrásnější dítě na světě, které mi při propouštění budou chtít omylem zaměnit za jiného čerstvě narozeného kloučka a já se s nimi budu hádat, že TOHLE MŮJ ONDRA NENÍ!!! Protože já si svoje první děťátko poznám! Protože mateřskou lásku není možné omámit a zblbnout ničím. Natož cizím dítětem, které mělo navíc úplně jiné uši!!! Že jsem už prostě doopravdická máma ...



Jak je možné, že to tak rychle uteklo? Těch patnáct let, kdy se mi z malého roztomilého klučíka samotáře s rozkošným obličejíčkem před očima vyloupl už téměř dospělý chlap, který měří o víc jak deset centimetrů víc než já, který prožívá svou první lásku, který se se mnou baví o politice a řeší věci, které mu ještě nedávno byly zcela cizí? Kde je ten můj milovaný Ondrášek, který mě potřeboval k tomu, abych mu otřela papulu, když se krmil kaší, kterého jsem učila chodit, mluvit, hrát si, který miloval při usínání písničky Svěráka a Uhlíře a který už od malička dával přednost stavění z kostek před auty a traktory? Já vím, já vím, je to normální, všichni stárneme, měníme se, dospíváme - je to koloběh života a je to tak v pořádku, v tom nejlepším, protože když to funguje přesně takhle, bez problémů, je to vlastně zázrak. Ale přece se mi občas zasteskne po Ondrově "mimi" dětství, po jeho závislosti na mě, po jeho přimazlení, měkkosti a vůni, kterou teď přebíjí samostatnost, láskyplný pohled, pevné vysportované mužské tělo a Old Spice.

Nikdy mu nepřestanu říkat, jak moc ho miluji, i když to teď jen tak odbručí, ale moc dobře vím, že si je vědom mé mateřské lásky. Není v mých silách ani možnostech mu nahradit ještě lásku otcovskou, o kterou je už léta z mnoha důvodů hloupě ochuzován, ale až na tenhle bolestný fakt jsem přesvědčena o tom, že Ondrovi celá rodina i okolí umožňujeme žít krásný šťastný život a mým přáním je, aby to takhle bylo napořád. Aby nikdy nepoznal víc bolesti, než je nutné, víc obav a strachu, víc nedostatku, víc prázdnoty. Aby hojnost a štědrost ve všech směrech naplňovala jeho dny, týdny, měsíce, roky. Aby nemusel strádat emocionálně ani hmotně, prostě aby se měl jako v bavlnce - tedy přesně tak, jak si to můj prvorozený syn zaslouží ♥.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Fredy Fredy | Web | 24. března 2016 v 13:35 | Reagovat

fešák jako věšák :-)

2 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 24. března 2016 v 13:39 | Reagovat

Ze sladkýho miminka Ti vyrostl báječný chlap :-) To je skvělé :-) Gratuluji :-)
A gratuluji hlavně Tobě, protože to je taky hlavně Tvoje zásluha :-)

3 Laluš Laluš | 24. března 2016 v 23:36 | Reagovat

:-)  :-)  :-)

4 MirekČ MirekČ | Web | 25. března 2016 v 4:26 | Reagovat

Moc krásně napsáno, ale od Tebe bych ani žádnou nižší kvalitu nečekal. ;-)

5 Janinka Janinka | E-mail | Web | 25. března 2016 v 8:26 | Reagovat

No jo, poslední dobou čím dál více přemýšlím nad tím, jak je možné, že z toho malinkého tvorečka vyrostlo dítko skoro velké, jako já, s nohou větší já. A bude hůř! :-D

6 renuška renuška | E-mail | Web | 25. března 2016 v 16:10 | Reagovat

[1]:Fešák se z Ondry opravdu stal veliký :-)

[2]:Baru, moc děkuju za krásná slova. A za to, že jsem dostala od života takový dar, kterým Ondra pro mě bezesporu je ♥

[3]::-)

[4]:Míro, ty jsi zlatý! Děkuju :-*

[5]:Jani, nestraš, už takhle to je síla! :-)

7 Helena Lišková Helena Lišková | E-mail | Web | 30. března 2016 v 22:03 | Reagovat

Něco tak nádherného dokáže napsat jen opravdu milující maminka...nádhera, až mně tečou slzy dojetím. :-) Z toho nádherného miminka je moc pěkný velký kluk. :-)

8 renuška renuška | E-mail | Web | 1. dubna 2016 v 10:18 | Reagovat

[7]:Heli, moc děkuju - mám někdy strach, aby má slova nepůsobily moc kýčovitě, tudíž jsem moc ráda, že můj cit je možné z nich vnímat přesně tak, jak píšeš ♥

9 Basilah Basilah | Web | 3. dubna 2016 v 13:44 | Reagovat

krásnej článek, skoro jsem na konci popotahovala... je úžasný mít vlastně dítě a pak kámoše, se kterým si můžeš říct cokoliv, ale pořád to je Tvoje dítě...
a taky má super jméno ;)
a řekla bych, že když je o deset let mladší už nebude mít tu miminkovskou fotku na tom šilenym oranžovym chlupatym co jednu dobu tak frčelo a ono ouha :D máme uplně stejnou :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama