Březen 2016

Go to Hell!!!

30. března 2016 v 16:20 | renuška |  Snímánky
Velikonoce - volno - Hujerovi - výlet - Peklo. Stručně, jasně. A teď trochu podrobněji :-). Jako každé velikonoční pondělí, i letos jsme se vydali na celodenní trip, tentokrát v početné sestavě dvou rodin, které spolu zatím vůbec nejsou příbuzné, ale jestli všechno dobře dopadne, nebudeme jen sousedi, ale právě i příbuzní. Možná i z toho důvodu si říkáme "Hujerovi", což si naše mnohočlenná osádka určitě zaslouží. A to ještě není celá!!! V pondělí nás bylo "jen" patnáct, kteří jsme vyjeli z Krkonoš na Vysočinu, konkrétně za město Hlinsko, kde se nachází unikátní stavení s ještě unikátnějším programem - prostě namířili jsme si to rovnou do pekla! Hodní, zlobiví, mladí, staří, všichni bez rozdílu jsme dobrovolně zavítali mezi čerty a čertice, do Luciferova doupěte na oslavu svátku "Zadkoplesku". Bez rezervace bychom maximálně utřeli nos, takhle jsme museli otírat jedině slzy (naštěstí pouze od smíchu, protože legrace bylo v pekle víc než dost). Jediné, na co jsme opravdu museli dávat bedlivý pozor, byla naše slova typu jéžišmarjá, kristepane, panebóže, jéžiši, no potěš pánbůh, nedej bože ámen, protože to byl pak s námi fakt ámen. Jak to některý rohatý slyšel, duši z vás málem vytřásl, jak s vámi cloumal a hudral, že takhle tedy ne!
Celou hodinu, po kterou trval program, jsme se perfektně bavili, pomohli jsme Luciferovi zjistit, kdo sežral černé vejce, ve kterém měl být zárodek pána pekel, popili jsme v podzemí ze skleněných rohů, hodili minci do největšího kastrolu ze všech, omrkli lidské hříchy, za které byly jejich duše zatraceny a pochopili, že peklo má své brány otevřené dokořán nejen v prosinci, ale po celý rok. Takže pozor na to! :-)


Kudy tudy mezi četry? Rovnou za nosem po šipce v pravo ... Račte vstoupit do brány pekelské :-)





Musíte se hodně pozorně dívat kolem sebe, aby vám všechny ty vypracované a do detailu vymyšlené maličkosti neunikly. A věřte mi, dá se to dost těžko, když kolem vás pořád blekotají a mekotají čertíci, jedni drsnější, druzí legrační, všichni se snaží upoutat vaši pozornost na 100%.


Jestli si myslíte, že vás přehlédnou, jste na velkém omylu. Než vejdete do samotných útrob pekla, musí jeden z vaší družiny spolupracovat s Blekotou a zatahat za ocas, aby vás vpustili do první "komnaty", tedy tam, kde se všemu každý pořádný čert naučí - vítejte ve škole :-).
(PS: kdybyste nevěděli, jak se počítá do pěti, tak vězte, že je to - jedna, tři, milión, sedmset, deset, pět) :-D

Ukázka lidských neřestí - ještě stále jste přesvědčeni o tom, že jste svatí???


Kotel na výkupné :-) A i když je všude docela tma, tak sem tam si na vás i posvítí, a to kde čím ...



Čertí páni, čertí dámy, ti všichni poslouchají jako hodinky svého šéfa, nejvyššího, nejvzteklejšího, do ruda rozpáleného Lucifera!

Na krátké zastávce v pekelné putyce - tekla žbrunda nebo pivko, obojí se pilo ze skleněných rohů a chutnalo náramně! Jen ten výčepní byl nějakej divnej :-D
(PS: dávejte si pozor, kde s občerstvením postáváte, protože u baru je málo místa a jak se rohatému pletete, hned vás plácne po zadku a "Huj, tetka, uhni stranou!"

Jedna hromadná s úžasnými aktéry ... škoda jen, že má sklerotická hlava zapomněla na blesk, který jsem nechala ležet v autě. Proto jsou některé fotky ne zrovna dobře zaostřené a téměř každý snímek má žlutý nádech.

Po skončení prohlídky - kdo měl snad strachy poněkud sevřené útroby, bylo možné zaskočit na WC ...

... v případě zalíbení v ďábelském srdci vhodit lístek do pekelné seznamky ...

... a kdo včas neutekl, mohl se stát budoucí potravou všech místních rohatých.

Venku jsme ještě chvíli rozjímali nad originalitou, nápadem, realizací, hodnotili opravdu povedený program a společně jsme se shodli na tom, že tohle fakt stálo za to. Že naše výprava přímo do pekla byla skvělým nápadem a jen těžko se nám podaří tenhle level přeskočit. Bylo to totiž jéžišmarjá, kristapána úplně nejlepšíííí. ÁMEN.

A pro zájemce ještě jednou odkaz na stránky Pekla v Čertovině, kde se dozvíte víc: http://www.peklocertovina.cz/

Za Hujerovi se pro dnešek loučí ...

renuška :-D


Velikonoce

25. března 2016 v 16:03 | renuška |  Snímánky
Přátelé,
krásné velikonoce vám všem!
Užijte si volné dny co nejlépe a buďte šťastní, v dobré náladě a s těmi, na kterých vám záleží a které nosíte ve svém srdci (třeba i virtuálně) ♥ ...


Patnáct

24. března 2016 v 9:40 | renuška |  Jak to vidím ...
Možná se budu opakovat, za dobu psaní blogu by to bylo totiž docela možné, protože už je to osm let, co jsem se stala "veřejnou" renuškou. Ale v tomto případě se opakuji ráda a slibuji, že to tak bude donekončena, protože jestli se mi v životě něco opravdu povedlo, tak jsou to moji dva synové - Ondra a Honza. Prošli jsme si společně už mnohým, bydleli jsme u prarodičů, v novém domečku, v pronajatém bytě, v bytě po babičce. Užili jsme si bolavých zubů, zlomeného zápěstí, páté i šesté nemoci, neštovic a plno chřipek. Viděli jsme krásy Čech a Moravy, ale také jsme zavítali do Polska, Německa, Itálie, Chorvatska a kluci vegetili i na Slovensku. Bavili jsme se na besídkách, divadelních představeních, poutích, karnevalech. Radovali jsme se z krásných známek a výsledků ze soutěží, poznámky a horší hodnocení jsme společně zkoušeli napravit. Zkrátka byli jsme pořád spolu - při všem hezkém i méně příjemném, ale spolu. Jen dospělý mužský dozor se nám za ty roky jednou vyměnil, ale základ pevné čtyřky zůstal při sobě. Ale přece je tu jeden člověk, který si až do konce života ponese "hodnost prvního". Prvního syna, prvního potomka, člověka, který ze mě poprvé udělal mámu, který mě naučil pečovat nejen sama o sebe, ale i o někoho druhého, o někoho, kdo je mým tělem, mou duší, mou krví, mým životem. ONDRA ...

Desetitýdenní fazole, která si lebedila u mě v břiše. Největší poklad na světě. Okamžitá láska ♥


Narodil se o týden později než byl termín (* 24.3.2001, 22.46 hod), takže se nevešel do "Ryb" jako děda, ale stal se z něj poctivý "Beran". Dodnes si pamatuji, jak jsme s jeho tatínkem jeli ještě před polednem do Hradecké porodnice, počítajíce intervaly mezi jednotlivými kontrakcemi, oba s horečkami, s chřipkou jako hrom, která rozhodla o tom, že budu rodit bez mužské opory - otce prostě z důvodu zdravotní indispozice za mnou na sál nepustili. A tak čekal na zprávu, byť on jediný věděl, že budeme mít kluka a klobouk dolů - nikomu to tehdy neprozradil a tajemství tak zůstalo tajemstvím až do finále. A já? Porodu jsem se nebála, nevěděla jsem, co mě čeká a nepovažovala jsem tehdy, ve svých téměř čtyřiadvaceti letech, za nutné řešit bolesti, které jsem si neuměla ani představit. Kde by mě napadlo, že se budu trápit, že moje tělo nebude zdaleka tak dobře pracovat, jak by mělo, že kyslík, který mi dávali dýchat a síla sestry, která mi pomáhala tlačit, nebudou stačit k tomu, aby Ondra pohodlně přišel na svět. Že porodník sáhne po kleštích těsně poté, co mi nastřihne hráz, kterou si pak budu dlouho léčit. Že se mi narodí krásný zdravý syn, kterého jsem celou dobu v břiše tipovala na Adélku. Že mi ho vezmou a vrátí až druhý den ráno, kdy jsme už oba relativně odpočatí po náročném porodu a že já se zamiluji tak silně, že to víc ani nejde. Že se budu bát ho mýt a raději tuto péči nechám na sestře. Že mi nepůjde kojit a Ondrášek bude hubnout a navíc se ještě bude trápit s kojeneckou žloutenkou, kvůli které nás pustí domů o den déle. Že to bude to nejkrásnější dítě na světě, které mi při propouštění budou chtít omylem zaměnit za jiného čerstvě narozeného kloučka a já se s nimi budu hádat, že TOHLE MŮJ ONDRA NENÍ!!! Protože já si svoje první děťátko poznám! Protože mateřskou lásku není možné omámit a zblbnout ničím. Natož cizím dítětem, které mělo navíc úplně jiné uši!!! Že jsem už prostě doopravdická máma ...



Jak je možné, že to tak rychle uteklo? Těch patnáct let, kdy se mi z malého roztomilého klučíka samotáře s rozkošným obličejíčkem před očima vyloupl už téměř dospělý chlap, který měří o víc jak deset centimetrů víc než já, který prožívá svou první lásku, který se se mnou baví o politice a řeší věci, které mu ještě nedávno byly zcela cizí? Kde je ten můj milovaný Ondrášek, který mě potřeboval k tomu, abych mu otřela papulu, když se krmil kaší, kterého jsem učila chodit, mluvit, hrát si, který miloval při usínání písničky Svěráka a Uhlíře a který už od malička dával přednost stavění z kostek před auty a traktory? Já vím, já vím, je to normální, všichni stárneme, měníme se, dospíváme - je to koloběh života a je to tak v pořádku, v tom nejlepším, protože když to funguje přesně takhle, bez problémů, je to vlastně zázrak. Ale přece se mi občas zasteskne po Ondrově "mimi" dětství, po jeho závislosti na mě, po jeho přimazlení, měkkosti a vůni, kterou teď přebíjí samostatnost, láskyplný pohled, pevné vysportované mužské tělo a Old Spice.

Nikdy mu nepřestanu říkat, jak moc ho miluji, i když to teď jen tak odbručí, ale moc dobře vím, že si je vědom mé mateřské lásky. Není v mých silách ani možnostech mu nahradit ještě lásku otcovskou, o kterou je už léta z mnoha důvodů hloupě ochuzován, ale až na tenhle bolestný fakt jsem přesvědčena o tom, že Ondrovi celá rodina i okolí umožňujeme žít krásný šťastný život a mým přáním je, aby to takhle bylo napořád. Aby nikdy nepoznal víc bolesti, než je nutné, víc obav a strachu, víc nedostatku, víc prázdnoty. Aby hojnost a štědrost ve všech směrech naplňovala jeho dny, týdny, měsíce, roky. Aby nemusel strádat emocionálně ani hmotně, prostě aby se měl jako v bavlnce - tedy přesně tak, jak si to můj prvorozený syn zaslouží ♥.


Je libo dortíček?

21. března 2016 v 9:43 | renuška |  Snímánky
Aby toho sladkého nebylo za víkend málo, pustila jsem se ještě do dvou moučníků - jeden byl pro dalšího mého oslavence, Tomáše, k jeho třiapadesátinám a druhý na přání coby dar do tomboly na ples, který pořádali mí známí. Naštěstí šlo "jen" o srdíčko a to je hotové poměrně rychle ...


Na bály se mi osvědčilo pracovat bez využití ovoce, s hutnějším piškotem a kávovým nebo čokoládovým krémem - tady vyhrálo čokokakoskořico - takže kakaovoskořicový korpus a čokokrém. Navíc takto spotřebuji i zbytky obarvené potahovky, tudíž jsem nemusela použít nový materiál a vystačila jsem si hravě s tím, co jsem měla v zásobách. Po sovičkách už vím, že bleděmodrá s růžovou k sobě hezky pasují a že perly umí vykouzlit honosnější výraz, růže se mi podařilo vytvarovat dle mého zatím nejlépe za celou mou "dortovou" kariéru a jediným nedostatkem tak je, že bohužel netuším, kdo si dortík v tombole vylosoval :-).

Původně jsem neplánovala, že bych při přípravě tří oslav během jednoho víkendu zvládla upéct víc než jeden dort, ale nakonec mi to nedalo a poměrně rychle jsem "sfoukla" i jednoduchý kulaťák pro Tomáše. Tady jsem si půjčila ale recept od jedné moc šikovné bloggerky, jen s tím rozdílem, že korpus jsem si upekla podle svého, což se ukázalo jako chyba, poněvadž byl zbytečně vysoký a já musela seřezávat, aby se mi naň vešla ještě vrstva smetanového krému a ovocného želé. Na druhou stranu ale platí, že vše zlé je k něčemu dobré, protože můj vděčný strávník Honza si zbytek piškotu milerád snědl :-). A pochutnali si i všichni ostatní, kteří si sladkou tečku dopřáli k večerní kávě a já tímto moc děkuji za skvělý tip a vřele doporučuji - opravdu nebudete litovat a pošmáknete si tuze náramně!


Protože návod a složení najdete v odkaze, podotknu jen, že jsem místo mandarinek použila broskve, které má Tomáš moc rád. A že jsme měli gerberový víkend a jeden kvítek se mi hodil i na tenhle svěží dortík. A že bez pomoci našeho milovaného kočičáka Vikina Kikina by to snad ani nešlo. A že padesáttři je sice už víc než půstoletí, ale někdy to vypadá, jako by se ta čísla proházela, sečetla, ubyla ... no prostě že ne vždy je člověk takový, jak se na jeho léta sluší a patří :-). A vůbec :-D.

Závěrem ještě jednu skvělou zprávu, tedy zvláště pro mě, protože po několika dortových víkendech mám ten následující NEPEČÍCÍ!!! Tedy jak se to vezme - pravděpodobně se pustím do jiné varianty výše uvedeného svěžího dezertu, protože nás doma čeká masopust a tam je o sladké vždy velký zájem. V tomto případě bych to ale pojala spíš jako cvičnou jízdu, lážo plážo, pohodu jazz. Prostě klídek ... Ostatně, totéž přeji i vám ;-)


"Naháč"

19. března 2016 v 16:44 | renuška |  Snímánky
Už je to tady, už je to tady, už je to tady! Přišel ten správný čas, ta pravá chvíle pro další dortovou premiéru, kterou jsem si naplánovala při příležitosti oslavy patnáctých narozenin mého prvorozeného syna Ondry. Jak už jsem na blogu avízovala, nakonec jsme nápad s dortem alá tank odložili k ledu a Ondřej nechal výrobu sladkého dárku zcela na mně s jedinou podmínkou - aby to nevypadalo dětinsky. Jeho přání mi bylo rozkazem, který jsem mu mileráda splnila a i když předem neměl tušení, jak ve finále bude dvoupatrák vypadat, byl s výsledkem hodně spokojený. A já jsem byla spokojená také, protože jsem si jednak zkusila tvořit pomocí nové metody a druhak jsem si mohla vychutnat Ondráškovo překvapení, když jsem ho se zavřenýma očima přivedla až ke stolu, na kterém si dort lebedil a čekal na svého oslavence.




Princip "nahého dortu" je vlastně úplně jednoduchý - přiznají se v podstatě všechny vrstvy, které po okrajích mohou, ale nemusejí být zatřené krémem, někdo navíc vrch dortu ještě zalévá čokoládou, kterou nechá lehce stéct do stran, někdo hotový výrobek "zasněží" moučkovým cukrem - zkrátka na webu je milion možností, jak takový typ moučníku udělat. Základ je ale velice jednoduchý - piškot a krém a ovoce - trojkombinace, která, je-li osvědčená, určitě nezklame. Já jsem si na pomoc vzala ještě gerbery, abych jimi povýšila slavnostní tvář dvoupatráku, přidala jsem symbolickou patnáctku a bylo hotovo. Šlo to dobře, i když jsem z počátku netušila, jak moc budu ovocem dekorovat, ale nakonec jsem se rozhodla nešetřit a využít čerstvé plody na maximum.


Oslavenec - jubilant - ONDRA ♥

Těch patnáct let ode dne, kdy jsem ho přivedla na svět, uteklo jako voda a z malého Ondráška mi vyrostl pořádný chlapák, který se o sebe umí už docela dobře postarat, zvláště pak jedná-li se o situaci, kde je potřeba se hájit. Už dávno má svůj názor, který coby poctivý beran zastává až příliž paličatě, ale jeho racionální a logické uvažování ho jen málokdy zklame, takže má ve většině případů nakonec vždy pravdu.
Je to bezvadný kluk, kterého není možné nemilovat ... jen je třeba si k němu najít cestu a hrát s ním fér hru, o což se snažím a vím, že když se k sobě oba budeme stále chovat s úctou a respektem, nebudou z nás jen mamka se synem, ale především dva parťáci, kteří na toho druhého nedají dopustit.


Umřel

15. března 2016 v 11:40 | renuška |  Snímánky


Přišlo to nečekaně a on měl ještě dost času na to, aby se vydal na druhý břeh ...

♥♥♥ FERDA ♥♥♥


Stříbrné perly a tyrkys

12. března 2016 v 12:27 | renuška |  Snímánky
Když mi začátkem března Jitka psala, jestli bych jí neupekla dort, nebyla nijak konkrétní, naopak pravila, že mám volné pole působnosti a můžu si v podstatě dělat, co se mi zamane. Jenže tvořte si, když nevíte, kdo bude tím obdarovaným, co má rád, co se mu líbí ... takže jsem z ní tak dlouho dolovala, kdo dárek dostane, až to prozradila. Objednala si ho totiž sama pro sebe, ke ČTYŘICÁTINÁM! Nenápadně, tiše, jako by se nechumelilo, jako by o nic nešlo. Jako by si ho snad ani nezasloužila. Tak to tedy NE! Vlastně ANO! Jíťa je zlatá holka, která má v životě určitě plno radostí, ale i trablů a protože už je to čtvrtý dort, který jsem pro ni mohla dělat, stačily jsme si mezi tím hodně říct. Právě proto jsem jí chtěla dát něco alespoň trochu éterického, něžného, vílího ... prostě moučník pro malou mořskou vílu :-)




Protože je Jitka už velká holka, přidala jsem do bílého piškotu trochu rumové trestě, ale jinak jsem zůstala pro tentokrát věrná klasice - vanilkový krém, jedna vrstva malin a druhá vrstva borůvek. A když uvnitř standard, tak zvrchu alespoň trocha originality - poprvé jsem použila k dekorací jedlé stříbrné perle, hodně efektní zdobení vhodné právě k doplnění "polštářkového" kraje. Ten mi dal docela práci, pruhy jsem nedělala přesně na míru, takže to občas ulítlo. A ulítl mi i celý dort, protože jak jsem k sobě lepila jednotlivé vrstvy, nějak jsem měla "křivé oko" a dortík byl před potažením poněkud "šejdrem". S tím už se nedalo nic dělat, takže jediné, čím jsem to mohla napravit, bylo vyspekulovat, jak dort "posadit" na tác tak, aby vypadal co nejrovněji. Ještě, že Jíťa je natolik milá žena, že mi tuhle malou lapálii s úsměvem odpustila.

Pro tento víkend mám hotovo, ovšem za týden budu mít další premiéru - Ondra má patnáctiny a poněvadž bude mít párty se spolužáky, kam se prý dort alá tank nehodí, rozhodla jsem se zkusit tzv. "nahý dort" plný ovoce a možná, že i nějakého kvítku. Bude to zase jiná práce, docela se na to těším a doufám, že nic nepokazím. To by mě totiž v případě Ondráškova dortíku extra mrzelo, protože patnáctka prvního syna, ta se musí vydařit od začátku do konce! :-)


A co to je, ten "aufit"?

8. března 2016 v 17:56 | renuška |  Jak to vidím ...
Tohle téma teď řešíme doma - vlastně od doby, co jsem se začala dívat na "Popelku". Vychází mi to časově skvěle, po návratu z práce si dopřeji u reality show o módě trochu odpočinku, ale také inspirace, a pak znovu naskočím do své role, tentokrát ne živitelky, nýbržto hospodyňky. Občas se stane, že se mužská část rodiny pozastaví a chvíli se mnou sledují nové modely obyčejných žen a slečen, hodnotí to a diskutují nad tím, "co si to ta bába nakonec vzala na sebe?" Podobně je to i u rodičů, kde je udiveným divákem zase taťka. Co ale naše dva dospělé pány, tedy mého Tomáše a pak i tátu, spojuje, je jejich až přespříliš zdrcující kritika ne pořadu samotného, ale termínu, který se objevuje velice často a řekla bych, že je to slovo v Popelce nejfrekventovanější. A sice "OUTFIT".
Marné je vysvětlovat, že je to - pravda - slovo cizí a že naše libozvučná čeština má přece dost výrazů k tomu, abychom se dobrali k jádru pudla a pojmenovali věci tak, jak se na nás, vlastence, sluší a patří, ale někdy to prostě nejde. Někdy je jednodušší sáhnout do jiné řeči, která disponuje termínem podstatně vhodnějším, hovořícím tzv. za vše. Jsem milovnicí českého jazyka, ráda si hraji se slovy, o psaní nemluvě, o veršování a různých slovních hříčkách taktéž, ale tady jsem prostě všema deseti za domestikaci. Outfit je i pro osobu angličtinu neznajíc celkem pochopitelný a srozumitelný, zvláště v kontextu s tématem, ke kterému se vztahuje. Kdybych teď okamžitě a střelhbitě měla najít jednoslovný výraz v ČJ, asi by nezněl nijak spisovně; napadá mě totiž jedině "VOHOZ". Pokud bych se měla vyjádřit na úrovni, asi by to bylo složitější - možná kompletní oblečení? Ošacení? Model? Ani Wikipedie se v tom zrovna moc nerozepsala, tak jak já, laik, bych měla přesně vědět, jak nahradit cizojazyčný pojem o jednom slově tím naším o stejném počtu? Prostě není, neexistuje, tečka.
Asi takhle, mě to zase až tak nedráždí, vlastně je mi to šumafuk, ukradené, jedno ... outfit je pro mě naprosto samozřejmá součást nejen mé slovní zásoby; v dnešní moderní době by mělo být alespoň už té střední generaci známé a především srozumitelné. Pochopitelné. Jasné. Jenže odpůrci se najdou - třeba ti dva, co o nich píšu v úvodu článku. A teď babo raď, jak jim to mám vysvětlit :-)

A vůbec - jak to máte s tím "aufitem" vy? Taky vám to nevinné cizí slovíčko vadí, respektujete ho, užíváte ... nesnášíte? Váš názor mě zajímá, třebas mi pomůžete s obhajobou právě vaším názorem, za který předem děkuji :-).

PS: Takhle nějak vypadá můj ouplně novej "aufit" na Zumbu čili "zumbavohoz" :-D


Lodičkové kinder pokušení

6. března 2016 v 18:10 | renuška |  Snímánky
Včera jsem si libovala v růžových odstínech a dívčích motivech, dnes jsem přesedlala na modrou a klučičí tématiku. Protože jakovnoučata máme narozená hned po sobě, slaví obě dvě téměř naráz. Na rozdíl od Terezky, která si přesně řekla, co by ráda, Hynek dostal překvapení, a to doslova i do písmene. A i když jsem u samotného předávání chyběla, Hynďa prý měl radost a jeho rodiče ještě větší :-D. Díky fotkám z oslavičky už vím, že si všichni náramně smlsli na tradičním světlém piškotu ovoněném kapkou citronového aroma, stejně jako u Terky jsem sáhla po jahodové pěně a čerstvých jahůdkách, ovšem zde jsem jednu vrstvu promazala navíc domácí rybízovou marmeládou od maminky a hotový dort jsem v závěru nezakryla celý potahovou hmotou, nýbrž boky jsem "obložila" mňamózní kinder čokoládou v tyčinkách. A pak už stačilo "jenom" vymodelovat plachetnici a bylo hotovo :-).




Přiznávám, že jsem z počátku měla docela obavy, zda loďku vymodeluji do tvaru, který by se jí alespoň trochu podobal, ale různé maličkosti jako plachta, smotané lano nebo záchranné kruhy - ty obzvlášť - mě zachránily před potopením. Kde by mě napadlo, že nejvíc práce mi nakonec dají rádoby vlny, které jsem matlala snad na desetkrát. Pak už je stačilo jen maličko potřít jedlou gelovou barvičkou, kterou jindy používám na obarvování bílé potahovky, a pomyslný lodní zvon mohl konečně zahlásit k odplutí k malému šestileťákovi.

Víkend byl tedy opravdu poctivě vypečený. Moc mě bavilo zkoušet nové výzvy a nápady, i když to občas bylo kapánek na nervy, ale jak jsem na jiné věci málo zásadová a pevnou vůli abych honila po kopcích, což zpravidla těsně pod vrcholem vzdávám, tak tady dokud to nebylo úplně ono, musela jsem prostě pořád zkoušet a zkoušet a zkoušet, až do výsledné podoby, se kterou jsem byla spokojená.
Za týden se vrátím zase ke své kytičkové klasice - kamarádka Jitka, které jsem pekla už dvakrát, slaví čtyřicetiny a jen tak skromně mě požádala, zda bych jí něco malého také neupekla. A do té doby se pokusím vrátit našemu bytu jeho původní čistou a načančanou podobu, protože mi úklid tak nějak nezapadá do harmonogramu ... kdoví, proč asi? :-D


Proč ta sova tolik houkala?

5. března 2016 v 19:50 | renuška |  Snímánky
Nééé, nebojte se, nejsem kdovíjaký příznivce dechovek, to jen to téma se mi dnes hodí k dortu. Ačkoliv ty moje sovy vlastně nehoukají, spíš koukají ... jen tak po světě, sedí si na větvi a tiše sledují, co se kolem nich děje. Takže jim vlastně nic neunikne, tím pádem zaznamenají i důležitou informaci, že ten dort, na kterém si lebedí, patří čerstvě sedmileté slečně Terezce. Ta si se mnou minulý týden domluvila, že by si náramně přála jahůdky, tak jsem jí je tam šoupla. A k tomu borůvky, jahodovou pěnu, kapku citronového aroma do piškotu, prostě ať to voní ovocem už na dálku. Skoro to takhle vypadá, jako by vařili pejsek s kočičkou, ale já na rozdíl od nich nechávám a) dort vystydnout v kuchyni a ne na venkovním parapetu (bacha na sousedovic psy!!! :-D) a za b) rozhodně neplácám páté přes deváté. Přece si nevezmu na svědomí bolení bříška malé oslavenkyně i jejích gratulantů :-)




Teda, abych kápla božskou, Terezka kromě jahod chtěla ještě figurky koníků, ale to jsem okamžitě zamítla a zkusila navrhnout momentálně jeden z nejoblíbenějších motivů obecně. Sama mám doma také dvě soví kamarádky, navíc je na netu mnoho inspirace (díky, "čudlíku" :-*) a i pro modelaci je to podstatně jednodušší záležitost. Navíc, s koňmi se prostě moc nekamarádím a nevím nevím, jak by to dopadlo, kdybych tahle krásná vznešená zvířata měla přenést do 3Déčka z potahové hmoty. Takže jsem ráda, že jsme si nakonec s Terkou, potažmo s její mamčou Monikou plácly a "dohoukaly se".

Jaké bylo mé překvapení, když jsem pak zjistila, jaké závěsy má Terezka v pokojíku ... jak jinak, než soví. Takže trefa do černého jako bonus :-)

Je sobota večer, a doma mi už čerstvě odpočívá další, tentokrát menší kulatý korpus - zavoněl nám celý byt. Ovšem zítra, zítra už bude vonět někde jinde, a sice u dalšího jakovnoučete, tentokrát šestileťáka Hynka. Představy už mám, tak mi nezbývá než se na to moje tvoření pořádně vyspat, aby dílo stálo za to a udělalo oslavenci radost. Tak zatím ...


Princeznička na bále

4. března 2016 v 16:56 | renuška |  Jak to vidím ...
Původně jsem si myslela, že vám napíšu fejetonek o tom, jak uspořádat vesnickou tancovačku. Jsem ale tak trochu sklerotik, poněvadž podobnému tématu jsem se věnovala již loni. Což ale neznamená, že bych vám tentokrát neměla co napsat - ba naopak. Zvláště jedna vypečená perlička stojí za zveřejnění, ale začnu asi typicky plesově - protože když ples, tak tanec, když tanec, tak sál, když sál, tak výzdoba, když výzdoba, tak paráda, když paráda, tak show, když show, tak zábava, když zábava, tak hra, když hra, tak tombola ... To všechno jsme tu měli a bylo to parádní :-)

Sál máme v místním penzionu úžasný, je to velice kultivované a důstojné zázemí, ideální právě pro tyto akce. Majitelé nám vycházejí vstříc bezplatným pronájmem a skvělými službami, my jim na oplátku pomáháme k větším tržbám, k věhlasu, k solidní reklamě. Děláme si tak dobře navzájem a já jsem si jistá, že dobře bylo i každé dámě, která dorazila na obecní tancovačku - dostala totiž od nás milou pozornost a věřte mi, tento nápad se těšil velkému úspěchu. Primule byly stejně milým překvapením jako loni svícínky. Za rok to vidím na dobrou čokoládu, tak doufám, že do té doby nezapomenu :-).

Co se nadmíru povedlo, byla světelná show, která prostě neměla chybu. Skupina "tanečníků" ASCARYA umí pracovat nejen se světly, ale i s ohněm, ostatně právě tak jsem je viděla poprvé a byla jsem moc ráda, že nabízejí program nejen pro otevřený prostor, ale i pro uzavřené sály. Myslím, že jejich možná desetiminutové představení všem hostům vyrazilo dech - já sama jsem pak u mikrofonu měla co dělat, abych dojetím mohla mluvit.

Jojo, bavili jsme se skvěle, celá ta naše Hujerovic banda :-D

Co se ale fakt povedlo, byla situace, kterou i kdybych nakrásně chtěla, tak prostě nevymyslím. Takhle si s člověkem totiž umí hrát jen osud omámemý štěstěnou nebo já nevím, čím ... Zkrátka, měli jsme slosovatelné vstupenky o tři poukazy na jarní zájezd do divadla s naší obcí. Aby bylo na první pohled zřejmé, že nic není zmanipulované, rozhodila jsem za záda tři míčky do různých směrů a požádala tři takto náhodně vybrané lidi, kteří balonky chytili, aby přišli k podiu - právě oni měli losovat následné výherce. Už s podivem bylo, že míček lapili kromě jednoho muže moje švagrová a člen naší Hujerovic rodiny - viz pán s červenou kravatou na fotce. Roman je srandista na druhou, nikdy se s ním nenudíte, vlastně ho už i trochu znáte odtud. Při losování to dopadlo tak, že:
  • se majitelem poukazu č. 1 stala jedna cizí dáma
  • ruka mé švagřice vytáhla číslo, které měla na vstupence moje mamka - její jakotchyně
  • a Roman? Roman si pro jistotu z klobouku vylosoval sám sebe. Smích, který nebral konce, se Romča rozhodl zakončit gestem, že on coby pražák postoupí svou výhru dál, znovu sáhl do klobouku a vylosoval ... mého taťku. Už jsem si myslela, že se hanbou propadnu, protože to FAKT NEBYLO ZFALŠOVANÉ ANI ZMANIPULOVANÉ!!!!! Rovnou jsem tento "tah sportky" neuznala a prohlásila ho neplatným a tak teprve napotřetí se poslední poukaz č. 3 dostal ke svému právoplatnému majiteli.
... a to jsem na začátku plesu jedněm hostům tvrdila, že se nemají čeho bát, že se situace, která se odehrála o pár týdnů dříve na jednom městském bálu, u nás rozhodně nebude opakovat. Tam totiž spadlo auto a welness pobyt "náhodou" do klína lidem z přízně organizátorů ...

Na závěr mé plesové reportáže jsem si ale nechala třešínku, která co do sladkosti a líbeznosti nemá konkurence. V čase krášlících příprav, chystání garderóby, foukání vlasů a lakování nehtů jsem prohodila k mladšímu Honzovi jen tak mimochodem slova, že:
"Tak, a teď se jdu malovat, ať jsem krásná."
A Honzík mi na to odpověděl: "Nemusíš, máš přirozenou krásu ..."
Tím mě dostal a já ještě nenalíčená ho opusinkovala, až se cukal. Miláček můj ♥. Kéžby mu tahle galantnost a pozornost k ženám vydržela napořád - měl by u nich víc než významné plus :-).



Srdce plesá ...

1. března 2016 v 10:28 | renuška |  Snímánky
Jak jsem psala posledně, měla jsme náročný víkend nejen co do příprav obecního bálu, ale i co do pečení. Ačkoliv, ona to pomalu začíná být docela rutinní záležitost a je spíš s podivem, když mám víkend volný. Protože o plesání mám v úmyslu psát samostatně, budu se dnes jen hodně krátce věnovat maličkému kousku tomboly, do které jsem přispěla jak jinak než malými srdcaty. Protože jsem pekla z jedné várky, tak jsou obě dvě srdíčka stejného složení jako "pingpongáč", takže čoko-ořecho-skořico-kakao piškot, café-latté krém, toť vše. Pořadová čísla 363 a 364 tedy měla své uplatnění v bohatém seznamu výher a ve finále na rozdíl od loňského roku i vím, kdo se stal majitelem obou dortíčků.





Z počátku jsem měla z kombinace ostatních barev s výraznou černou docela obavy, ale ve nakonec to spolu s malými černými kartonovými tácky zase až tak zle nevypadalo. A i když jsem si původně myslela, že každý dortík bude úplně jinak ozdobený, nakonec jsou to hodně velcí příbuzní - takoví brácha se ségrou :-).

Nadcházející víkend bude vypadat asi tak, že opět přijdou na scénu všechny mé dortařské propriety - čeká mě dárek pro jakovnučku s motivem sovy a pak teoreticky ještě jeden pro jakovnoučka, kdy zatím vůbec netuším, jak dekorovat. Ještě nikdy jsem nedělala parník a moře, tak třeba to, ale zatím je to fakt jen ve hvězdách. Uvidíme, uvidíme. O týden později se zaměřím na přípravu dětského karnevalu a za čtrnáct dní máme hromadu domácích oslav v čele s Ondrovými patnáctinami. A najednou je tu konec března, koncert Kryštofů a následně pět dní v Brně na Techagru, kdy před odjezdem musím stihnout jeden malý kulaťák pro fotbalistu. Ještě pořád si někdo myslí, že se nudím???? :-D