Únor 2016

Ping-pong-áč

28. února 2016 v 21:06 | renuška |  Snímánky
Koncem února nám v rodině začíná pořádná mela, protože až do čtyřiadvacátého března se u nás pořád jen slaví a slaví a slaví. Začínáme tedy skorozeťákem, který:
  • je čerstvě 33 let na světě
  • opravdu hodně dobře se ohání pingpongovou pálkou a díky své píli sklízí úspěchy na každém turnaji
  • ve chvílích volna "zapaří" na počítači
  • v létě nepohrdne osedláním motorky
  • je moc prima chlap, se kterým se můžeš bavit o čemkoliv a pořád máš o čem
  • jo ... jmenuje se Vojta :-)



Právě první uvedená Vojtova vášeň mi přišla vhod jako ta správná inspirace pro motiv dortíku. Je zvláštní, že někdy si hlavu lámu s tím, jak zdobit, aby byl obdarovaný spokojený na nejvyšší možnou míru, abych se mu trefila do vkusu a taky trochu dojala, a tady to šlo úplně samo. Prostě bylo okamžitě jasné, že základní potažení bude alá pingpongový stůl, navrch pálka s míčkem a životní skóre jako detail. Uvnitř oříškovo-kakaovo-skořicový korpus s kousky čokolády potřený dvěma vrstvami krému café-latté. A protože jsem zcela výjimečně i ochutnala, mohu mileráda říct, že to bylo mňamózní :-).

Ještě předtím jsem ale měla na kuchyňské lince obsazeno dvěma srdcaty na obecní ples. Ty vám ale ukážu až příště, a pak v dalším příště se s vámi podělím o zkušenosti ohledně organizace bálu a taky jednu perličku. To aby to tady nebylo pořád jen o těch bláznivých dortech :-).


Do boje!

20. února 2016 v 13:18 | renuška |  Snímánky
Dortová bojová jednotka v počtu pěti Lego Ninja-Go panáčků je připravena k útoku ke gratulaci čerstvě osmiletému milovníkovi těchto hraček. Pětibarevná parta se nebojí ničeho, natož pak vanilkového korpusu, čerstvého kiwi a ananasu, který jim slouží jako stabilní podstavec osázený kostičkami - tak jak to umí nejlíp právě Lego. Kdyby si snad někdo chtěl na ně vyskakovat, stačí sáhnout po zbraních vytuněných špejlemi, které mmj. pomáhají i stabilitě samotných figurek, a vřava může začít :-)





Když mi Luboš s Romanou na začátku února zadávali první úkol - dort pro devadesátiletou babičku - kde by mě napadlo, že mi ve stejný měsíc budou psát znovu? Tentokrát chtěli překvapení pro jejich staršího syna, osmiletého Davida, který prý Lego hrdiny miluje a právě na tohle téma měl větší kulaťák být. Zkoušela jsem je umluvit na motiv Kung-fu pandy, ale to je prý moc "dětinské", takže jsem nakonec s Legem souhlasila s varováním, že fakt nevím, jak to dopadne.
Teď už můžu říct, že se jednalo o jeden z nejnáročnějších počinů, jak materiálově, tak především z té tvořivé stránky věci, která zabrala dobrých šest hodin. Hodinu počítám na zhotovení těsta, upečení, přípravu krému a ovoce. Další tři hodinky mi trvalo, než jsem den předem (naštěstí!!!) vymodelovala všech pět nindžů a pak zbylých cca 120 minut patřilo potahování, dekorování, "ladění" ... uf. Teď už jen doufat, že malý/velký David bude nadšený a že se mu sladký narozeninový dárek bude líbit :-).

Já už snad radši nebudu psát, že mě pečení čeká až až až. Ono je to prostě tak, že si něco naplánuji a pak se stejně všechno změní. Vím ale jistě, že za týden v kuchyni budu skákat kolem dvou malých srdíček na náš ples, o týden později bude "jakovnučka" slavit sedmé narozeniny a "jakovnuk" šesté, pak v půlce března kromě táty a pana Tomáše náš Ondra dovrší patnáctiny, na které mám vymyšleného "naháče" ... Březen je totiž u nás v rodině tím nejfrekventovanějším měsícem, co se oslav týká, takže je jasné, že o práci budu mít postaráno. A to je dobře, alespoň nebudu samou nečinností vymýšlet hovadiny :-).


Přečteno II

17. února 2016 v 16:33 | renuška |  Jak to vidím ...
Miluju ty moje čtecí chvíle, kdy všechno všední nechám ležet za dveřmi ložnice, ve které jsem jen já a "cizí", ale aktuálně můj příběh. Jedině vleže, jedině na břiše, pod bradou nachumlaný polštář nebo peřinu, maximálně ve společnosti koček a misky s něčím dobrým, co přikusuju zcela nevědomky (já vím, já vím, že takhle se rozhodně jíst nemá) a očima hltám stránky románu, který jen nerada opouštím - a to z jakéhokoliv důvodu, zpravidla pak proto, že se mi začne klížit zrak a já prostě musím jít do postele, ve které už vlastně jsem ...
Miluju ty moje povídací chvíle, kdy se mám s kým o mou čtenářskou vášeň podělit, zvláště pak s duší, která holduje stejnému hobby, která také hoví knihám a která chápe. Pro někoho totiž četba není vůbec nic zajímavého, tudíž najít stejně "závislého kolegu" není zas až tak jednoduché. Pár jich kolem sebe mám, možná že fakt jen ten pár, ty dva, ji a jeho. A zbytek už musí obsáhnout zase moji čtenáři blogu, které mnohdy i na přečtená díla nalákám. Dnes jdu vábit zase, po docela krátkém časovém úseku tu mám totiž další dvě knížky, které jsem zdolala za pár dní večerů.

Jedna od ježíška, jedna z knihovny, každá jiná, ale každá krásně jiná. Obě od žen spisovatelek, obě mě bavily ...

PŘESILOVÁ HRA - Danielle Steel

Nejsem milovnicí této královny červené knihovny, ale to neznamená, že nad její prací ohrnu nos. Takže mám tím pádem možná výhodu v tom, že nemůžu zdaleka porovnávat její knihy, který jsou prý všechny "na jedno brdo". Nevím. Já jsem měla možnost číst její novinku, která zapadá do prostředí vysokého managementu, kde na stejné úrovni, ve dvou odlišných firmách stojí ve vrcholové pozici dáma a muž. Příběh popisuje jejich jak osobní, tak profesní životy, každému paní Steel naházela pár klacků pod nohy, ovšem oba hlavní hrdinové s nimi naloží každý jinak. Ona je prostě úžasná, protože dokáže rozdělit práci i domov, dokáže mít stále zdravý rozum a přirozené nenabubřelé vystupování, ať se děje co se děje. On naopak ze svých úspěchů těží a víceméně jich využívá k popularitě, zvláště mezi ženami. Ve finále podnikatelka vítězí na plné čáře ve všech sférách života a on jen v té profesní, byť to vidí pravděpodobně jinak.
Z pohledu čtenáře musím říct, že se kniha četla pohodově, děj se docela slušně vinul, bavilo mě střídání jednotlivých pasáží každého z hrdinů, jejich (ne)dospělé uvažování a i to téma červené knihovny si přišlo na své. Takže paráda a "Přesilová hra" ode mě dostává 7 bodů z deseti. To jde, ne?

TO PRŠÍ MOŘE - Radka Třeštíková

Mladá krásná česká spisovatelka, kterou jsem dosud znala z FB a jejíž knížka na mě bafla při poslední návštěvě knihovny, mě ohromně překvapila. Zpočátku jsem si říkala, jak jen ten příběh pojmout, ale pak to šlo tak hladce, že jsem najednou byla na konci a bývalo by mi vůbec nevadilo, kdybych mohla s Hanou, hlavní představitelkou, žít ještě chvíli. V podstatě je to román o dvacetileté slečně, která se v dětství vyrovnává s rozvodem rodičů, následně se sebevraždou otce, o pár let později se smrtí matky, s až závislou láskou k nevlastnímu bratrovi i s hledáním vztahu k babičce Zoře, do té doby "ježibaby", s přístupem k Hubertovi (milenci její matky, pak jí samotné), se životem. Velice často jsem měla chuť jí jednu fláknout a snad i její matce, která jí tolik odpouštěla a promíjela na doporučení psychiatrů. Mockrát jsem místo ní měla potřebu obejmout její babičku, která na to tak čekala, povískat všech jejích devatencát koček, prostě mi chvílemi bylo všeho příšerně líto. Málo lásky, málo lásky, málo lásky. Všichni ji tam potřebovali, všichni potřebovali pohladit, polaskat.
Jestli vám nevadí psychologické romány, jděte do Radky. Je to skvělá vypravěčka, velice srozumitelně a docela i stroze, avšak čtivě vám předkládá nikterak emočně jednoduchý děj, za který jí nemůžu dát míň než deset z deseti. A až narazím ještě na její druhou knihu, určitě budu stejně nadšená jako z této.

Dva kousky zdolány, ale lenošit nebudu. Momentálně mám na nočním stolku tohle:

Čtenáři jistě znají, severský bestseller starý už několik let se konečně přiloudal i ke mně. A jeho kamarádka "Analfabetka" taky, ale na tu zatím nedošla řada. Jsem sice asi na sté stránce, ale zatím - jako hustý! :-) Kdyby všechno, tak tohle bych fakt nečekala a jsem zvědavá, co se z toho vyvrbí.

Aby to nebylo jen o knížkách, byť to s nimi souvisí, mám tu jednu nádhernou krásku, bez které už se teď neobejdu. Je dělaná přímo pro mě, na zakázku, od nejúžasnější "takyčtenářky" a sestřenice v jednom, která nejen že podléhá četbě, ale také scrapbookingu a její práci můžete vidět všude tady:
Doporučuji všem, kteří toužíte po stylové záložce nejen pro sebe, ale i pro své blízké, vždyť nejen čtenáři - i knížce to může slušet. ;-)


Mějte se báječně a ať už budete sedět schoulení v křesle, přikrytí vaší nejoblíbenější dekou, nebo snad pololežet na kanapi v obýváku ve společnosti čerstvých jarních květin, či jako já vegetit v ložnici na "letišti", užívejte si díky zprostředkované fantazii každý příběh, který budete číst. :-)


Musím si pořídit ...

15. února 2016 v 16:56 | renuška |  Jak to vidím ...
... nebo-li "Must have", ale proč psát anglicky, když čeština je tak líbezná a milá a na jazyku se rozplývá jako ta nejjemnější čokoláda? Táááákže, rozhodla jsem se si sepsat to, co mě v poslední době zaujalo natolik, abych do toho investovala ... nebo o tom alespoň přemýšlela :-):
  • Aňa Geislerová - "P.S." - kniha jejích fejetonů, doplněná ilustracemi Aniny starší sestry - obě dvě jsem nedávno viděla v pořadu Jana Krause a už tam mě tahle publikace zaujala. Navíc, když jsem teď u jedné úžasné bloggerky, ale především scénáristky, paní Lucie Konečné, kam tuze ráda chodím na počtenou, četla recenzi, utvrdilo mě to v tom, že tuto knihu jednoduše musím mít doma.
  • Jo Nesbo - "Syn" - a zase kniha, a zase Nesbo, prostě láska nekonečnáááá. Jeho díla jsou pro mě prostě drogou, někdy půjčenou, někdy vlastní a říkám si, když už mám své dva syny odrostlé, proč si na "stará kolena" nepořídit ještě jedno klučičí miminko?
  • Yankee Candle - značka hodně luxusních svíček, které voní a voní a voní až do aleluja, dokud je člověk nevypálí. Pro mě je to pořád nesplněný sen, i když stále více načuhuji do jejich e-shopu a říkám si, že teď už to dopadne. Teď už si ji pořídím. Jenže pak na mou marnivost zatlačí zdravý rozum a zase mám prdlačky a pálím doma běžné "čajovky".
  • Kabelka zn. jakákoliv - již šestým rokem tahám téměř dnes a denně kabelu od Bati, která svůj věk prozrazuje opravdu zřetelně. Ošoupané popruhy i kraje, dno, jak ji pořád někde pokládám, zkrátka už to není ono. Ale taky to není priorita, takže i tohle pořád jaksi odsouvám do pozadí (za pozadí).
  • Ruční šlehač zn. jakákoliv - bez ručního šlehače není kuchyně úplná. Já ten svůj, v pořadí druhý, už mám taky pár let a za poslední rok, co peču, dostává pěkně zabrat. Je to ten nejobyčejnější z nejobyčejnější, občas v něm zarachtá, občas zachrastí, onehdy mi vypadl jakýsi kousek plastu. Ale stroj šlehá dál. Otázkou je, jak dlouho.
  • Kurz - když už jsem u těch dortů ... chtěla bych se vyškolit, vyučit, vyvzdělat, jenže ... kde? Mám sice tip na jednu náramně šikovnou paní, která pořádá kurzy i v Hradci, ale termín dvakrát ročně je hrozně málo. Navíc téma není pokaždé to, co bych si představovala, takže zatím ponechám v kolonce "uvidíme".
  • Holiday - prázdniny s kluky určitě nejsou marnivostí, ba naopak. Tohle je tutovka, kterou si neodpustíme ani letos a já doufám, že naše přání bude vyslyšeno. Investice to bude asi zase nemalá, ale doživotní, byť si na ni nesáhnu. Bohatě mi vystačí, když mi zůstane v srdci, jako že zůstane.
  • Adele - její koncertní šňůra se obloukem vyhne Čechám, což mě neskonale mrzí, takže tenhle bod zůstane pravděpodobně opravdu nezrealizovaný. Je to naše oblíbená interpretka a já jsem si pořád slibovala, že až pojede po světě, že ji prostě uvidíme. Teď už vím, že leda tak na obrázku.
  • Holandsko - přiznávám, že nějaký ten pátek o něm sním, o větrných mlýnek, o dřevácích, o sýru, o tulipánech. Když ne dřív, tak za rok se tam podívám k narozeninám, protože poslední "cetkulatiny" si to zaslouží a já taky. Už jsem si řekla, ale budu se připomínat ... a taky se těšit :-).

A to je asi všechno. V podstatě nízkorozpočtové sny, které se dají splnit. Nic extravagantního, docela obyčejné body seznamu "Musím si pořídit", které je možné provést. Něco spěchá, něco se může vléct, zkrátka kdo si počká, ten se dočká. A taky co je psáno, do je dáno ... a já už se moc těším, až si začnu odškrtávat :-).


Psavá

9. února 2016 v 20:25 | renuška |  Jak to vidím ...
Píšu ráda. Kdyby ne, asi by tenhle blog vůbec neexistoval, i když poslední dobou ho spíš zaplňuji fotkami než textem samotným. Kde jsou ty časy, kdy mi víc imponovaly verše nebo úvahy? Inspirace je přehršel, ale ne vše je veřejně publikovatelné a mnohé už si také nechávám sama pro sebe. Jeden můj úplně nejvíc nejmilejší člověk mi občas říká: "Piš, holoubku, piš ..." a já si donedávna myslela, jak mi lichotí, když mi říká "holoubku", dokud jsem nezjistila, že je to citace Cimrmana, která má pokračování "... nebo zcepeníš!" No ... to jsem si fandila! Ale chuť k psaní mi to nevzalo - naštěstí. Ráda se realizuji a vyjadřuji prostřednictvím tištěných slov a tuhle svou zálibu prezentuji nejen virtuálně, ale i v materiální podobě. Pravidelně přispívám do místního obecního zpravodaje, a to jak svými postřehy, tak hodnocením kulturního života v obci, když už ho mám na starosti. Současně s tím jsem ale stále věrná občasníku, který vydávají o dvě vesnice dál, tam, kde jsme dříve bydlívali. Pravda je, že najít obecné téma, které by nikoho nepohoršovalo, ale které by zároveň zaujalo, neopakovalo se po těch mnoha letech, které by čtenáře potěšilo a pobavilo, je stále horší. Ale vždycky naštěstí příjde tlak "zhora", který zní - "V pátek jdeme do tisku!" a já najednou mám o čem povídat. Takže asi bič na mě a ne holoubata :-).
Ovšem zcela dobrovolně jsem se v lednu pustila do krátkého dopisu e-mailu adresovaného vydavatelství jednoho naprosto úžasného časopisu "Marianne - Venkov & styl", který si moc ráda kupuji a který jsem se rozhodla předplatit své nejmilejší přítelkyni, paní Kateřině k vánocům coby jeden z dárků. Vím, že ona má podobný typ médií ráda, že se stejně jako já pokochá krásnými fotografiemi, milým čtením, různými nápady a odkazy, kterých je V&S plný. A protože odpočinek a "nohy na stole" jsou pro ni docela vzácností, věřím, že tenhle skromný dárek jí k tomu tak trochu dopomůže si občas "odfrknout". V podstatě takhle nějak, ale trochu víc vybraně jsem tedy psala do onoho vydavatelství, ze kterého se mi před nedávnem ozvali se slovy, že mé psaní je moc potěšilo a líbilo se jim, takže se rozhodli jej zařadit do obsahu únorového čísla mezi ostatní dopisy čtenářů. A ty, které zveřejní, také odmění, což jsem považovala za dodatečný dárek k vánocům zase já. Takže nezcepením, kdepak! Naopak si voňavou svíčku - výhru a dárek v jednom, teď doma náramně užívám a jsem ráda. Za vůni, za slova, za emoce, za milióny důvodů, proč píšu, za plno párů očí, pro které píšu a snad i za pár srdcí, kterým mé "výlevy" třeba i udělají radost.




A to je ona, ta voňavá po moři, ta laskavá s plamínkem, ta milá nečekaná maličkost, která mě tak potěšila. A kterou bych bez psaní prostě neměla, protože u nás zatím ještě naštěstí pečení holubi do huby jen tak zbůhdarma nelítaj :-).


Devadesát

7. února 2016 v 11:39 | renuška |  Snímánky
Přesně tolik je dámě, pro kterou jsem měla péct tento víkend dort. Úctyhodný věk, který si zaslouží minimálně obdiv a možná také myšlenku "kdovíjestlijásetakytolikadožiju?". Překvapení pro babičku mi zadali vyrobit její vnučka s chotěm, mým kolegou zastupitelem a především pak místním kápem hasičů - a takoví se, jak se správně sluší a patří, mají předcházet, protože nikdy nevíte, kdy vám doma něco blafne. Nehledě na to, že vnučka - Romana - je vedoucí hasičského oddílu místních dětí, kam dochází i náš Honza, takže ... ba ne, neodmítla bych je tak či tak. :-) Protože sama mám babi už ve věku, vím, že takovým lidem se těžko vymýšlí dárky a třeba dort je určitě lepší než kus nádobí nebo něčeho tzv. za každou cenu. Takže jsem jen vyslechla instrukce, kterých bylo maličko, a pustila se do víceméně rutinní přípravy - bílý korpus s kapkou rumového aroma, vanilkový krém, čerstvé jahody i jahodová marmeláda na přání a hrst mražených borůvek. Dortík měl být větší, takže základ velký kulaťák a na vrch ještě srdce z (jejich) lásky. Díky tomu, že jsem tvořila pro dámu, mohla jsem se zase ukytičkovat, jak už dlouho ne, takže jsem se vrátila k "růžování" a dopadlo to docela okulibě. Alespoň tak se tedy tvářili Luboš s Romanou, když si dobrotu přijeli vyzvednout :-).




Po dlouhé době jsem použila folii s reliéfem, aby podklad na větším dortu nebyl jen obyčejně hladký. A růže jsem tentokrát dělala maxi, i když zpočátku jsem se bála, aby to nebylo moc, ale dopadlo to dobře. Devět desítek - devět růží. Žádná čísla, žádná jména, jen symbol. Motiv, kterou by měl každou ženu jistě potěšit a možná ji i dojmout. Až dodatečně jsem se dozvěděla, že paní trpím silným alzheimerem, takže absolutně netuším, jestli vůbec zvládá nějaké své jubileum a vše s tím spojené vnímat. Mohu jen doufat, že tu svou osobní radost cítila alespoň ona sama, pokud už ji nebyla schopná dát najevo svému okolí ...

A teď? Zdá se, že mám pauzu! To se mi snad ani nechce věřit!!! Dvě srdéčka mě čekají na školský ples a pak další dvě na náš, obecní, ale to jsou takové prdlačky. Pokud mě tedy nikdo nějak nepřekvapí, vypadá to, že další velké pečení bude až v březnu, kdy nejspíš ošidím dva starší oslavence v rodině, abych se mohla plně věnovat a vyřádit na dortíku pro Ondru, který bude slavit ve společnosti svých spolužáků patnáctiny. Zatím to vypadá na tank, ale je možné, že se plány změní a zadání bude vypadat jinak. Takže se necháme překvapit - já i vy.
Krásnou neděli a mějte se sladce!


Přečteno

3. února 2016 v 16:51 | renuška |  Jak to vidím ...
Měsíc po vánocích jsem konečně mohla na hromádku naskládat všechny tři knížky z knihovny, které jsem přes svátky nestíhala číst a dostala jsem se k nim až v lednu. Jsem za to ráda, protože už mi "louskání" různých příběhů scházelo a asi už mi nikdo neodpáře, že jsem tak trochu "Knihomolka" :-). Navíc mi ježíšek nadělil jeden román od Danielle Steel a čerstvé "knižní novorozeně" od Zdeňka Svěráka - to jsem si moc přála a jsem ráda, že jsem pod stromkem objevila právě tenhle svazek. O těchto dvou knihách ale budu psát až jindy - zatím jsou mi obsahem neznámé. Dnes se vrátím k oněm třem půjčeným, které jsem chtěla "odbýt" nejdříve, abych se pak mohla dostat k vlastním, čerstvým zásobám.

* LÁSKA S VŮNÍ MAKRONKY - Sarah Vaughan
* STRÁŽKYNĚ KRÁLOVÝCH TAJEMSTVÍ - Michelle Dienner
* KREV NA SNĚHU - Jo Nesbo

Co kus, to úplně jiný žánr - od romance dnešní doby přes historické zápletky ze dvora Jindřicha VIII. až po chladnou severskou detektivu. A všechno bylo k přečtení, všechno mě bavilo. Ale pěkně popořádku ...


Láska s vůní makronky - Sarah Vaughan

Jako první mě upoutal obal, pak titul a pak mě obsah opravdu poctivě zaměstnal na několik večerů, protože ... příběh čtyř žen ze současnosti, které se rozhodly zúčastnit soutěže cukrářek a pekařek na počest jedné z velkých ikon - dohromady tedy 5 hlavních hrdinek, jejichž příběhy jsou jednotlivě vyprávěny, ale vzájemně se propojují a jedním s hlavních symbolů, který je pro každou typický a zároveň schodný pro všechny, je láska k pečení a vaření. K tvoření zákusků, moučníků, dortů, bochánků, chlebů, piškotů ... všeho, nač jen pomyslíte. Každou ze soutěžících vedly k účasti jiné důvody, ale v podstatě všechny čtyři si chtěly dokázat, že umí, že vládnou vařečce - což je paradoxně v závěru knihy dovedlo až k tomu nejmistrovštějšímu finále - naučily se totiž vládnout i samy sobě, naučily se mít rády nejen ostatní, ale především sebe.
Musím říct, že pro ženské čtenářstvo, které má alespoň trochu v oblibě kuchtění, je tahle kniha to pravé ořechové a určitě se u ní pobavíte (a dost možná i napolykáte naprázdno, protože popisy některých laskominek jsou tak věrohodné, jako byste je cítili na jazyku ... ) Za mě tedy určitě deset bodů z deseti!

Strážkyně králových tajemství - Michelle Diener

Historickým románům jsem se vždycky spíš vyhýbala, ale v poslední době se jim docela ráda podvolím. Zvláště, jsou-li z prostředí královského dvora anglického panovníka Jindřicha VIII, který je mezi spisovateli asi velice oblíbeným tématem. V případě této knihy se nejedná vyloženě o královský život, ale o život poddaných z vyšší společenské třídy, kteří mají ke králi samotnému poměrně blízko. Hlavní hrdina s hlavní hrdinkou jsou nesedaným párem, který rozhodně netrpí nudou, ba naopak! On coby blízký Jindřichův oddaný služebník a ona jako oblíbená malířka zažívají velice napínavé chvíle při hledání zloděje a zároveň ukradeného pokladu, přičemž se dostávají až na úplné dno společnosti do obávané věznice, aby odtud mohli zase zpátky "domů", kde jim nehrozí nebezpečí.
Knížka je to relativně tenká, ale přece mi několik desíte stránek trvalo, než jsem se do děje začetla, než jsem se zorientovala v postavách, ve jménech, v zápletkách. Ve finále to ale šlo ráz na ráz, takže moc ráda hodnotím sedmi body z deseti.

Krev na sněhu - Jo Nesbo

Můj oblíbený severský spisovatel, na kterého je prostě spoleh, což dokládá fakt, že jakmile jsem otevřela knížku, stačilo pár hodin a byla přečtená. Krvavá detektivka, kde vypravěčem je nájemný vrah, který sám na konci umírá a vlastně až téměř v závěru se čtenář dozví, že ne vše je ve skutečnosti tak, jak to onen muž popisuje. Na první pohled působí mírumilovně a celkem obyčejně, na druhý je to velice inteligentní muž s hodně bystrým uvažováním a na ten třetí je to násilník, který nezná slitování. Ale i takový dokáže milovat. A byť se stále ohání tím, že je to dyslektik, tak velice často používá citace z knih, které četl a které mu něčím imponovaly. Nechci prozrazovat děj, protože na to je příběh opravdu rychlý a krátký, zato ovšem velice dobře čtivý, napínavý, nenechá vás odpočinout - potřebujete prostě vědět, jak to bude dál.
Vzhledem k tomu, že Jo Nesba mám opravdu ráda, snažím se být objektivní, ale i kdyby nakrásně, tak jemu prostě těch deset z deseti dát musím. On zkrátka UMÍ!


Tři vypůjčené kousky půjdu zítra vrátit a i když vím, že mám doma co číst, obávám se, že s prázdnou z knihovny neodejdu. Pokud si tedy něco vyberu, určitě o tom zase někdy příště napíšu - třeba se trefím zrovna do vašeho vkusu :-).