23. ledna 2016 v 17:11 | renuška
|
No, tak to je zase všechno jinak. Tenhle týden měl být nepečící a přece to dopadlo úplně obráceně. Jsou lidi, které odmítnu raz dva, ale jsou i tací, kterým zkrátka říct "ne" neumím ani nechci. Jedním z těch je právě moje nejmilejší cvičitelka zumby, Věrka, ke které jsem ještě před několika lety vzhlížela coby k úžasné dortařce amatérce. Klidně bych i mohla napsat, že právě Věra byla jednou z prvních motivací, které mě pak přivedly k mému novému hobby. Je to moc milá ženština, má plno energie, je neuvěřitelně sportovně nadaná, ale taky tuze hodná. A hodným lidem já dělám radosti moc ráda, takže jsem zkrátka na její prosbu kývla. A byť mě ujišťovala, že moučník nemusí být kdovíjak veliký a nazdobený, že stačí jen skromný, nechtěla jsem ji odbýt. Už jen proto, že bych si utrhla ostudu jak před ní, tak sama před sebou - za svou prací si musím stát, což by se v případě odbytého dortu rozhodně nedalo. Samozřejmě jsem jí vyšla vstříc ohledně přání chutí - korpus chtěla čoko nebo ořecho, nakonec to byla kombinace - ořechové těsto s kousky rozpuštěné čokolády, jen minimum cukru. A krém taktéž čokoládový (z hořkého čokopudinku, vynikající i na olíznutí prstu, co mi krém zbyl v míse). Úplně jsem zapomněla dodat, že dortík nebyl pro ni, ale pro jejího čerstvě jedenáctiletého synovce - fotbalistu, skateboardistu, kabátistu ... Mnoho témat, mnoho možností, mnoho výzev. Já jsem se rozhodla pro kopanou, omrkla jsem na webu práce jiných cukrářek a zkusila být v rámci mých schopností co nejoriginálnější, i když to jde docela těžko. Poněvadž dortů s motivem fotbalu je opravdu požehnaně ...




Protože stále nemám odvahu péct v kulatých miskách, sáhla jsem opět po běžné formě. Předem jsem měla rozvrženo, jak budu při práci s potahovou hmotou postupovat, takže jsem si připravila ještě dvě šablony na vyřezávání jednotlivých kousků fotbalového míče. Hmota dost pruží, takže bylo třeba válet silnější plátky, navíc jsem je musela podsypat solamylem, aby se mi nepřilepovaly k silikonovému válu. Pak už jen stačilo pečlivě skládat dílek k dílku, opatrně "štelovat", aby strany na sebe navazovaly a kupodivu to docela šlo. Nepovedené kousky byly asi jen tři, ty jsem zahodila. Spoje jsem zakamuflovala tenoučkým provázkem z bílé potahovky, okraje jednotlivých dílků jsem "prošila" nožem a mohlo se jít zahradničit. To bylo vůbec jednoduché. Daleko horší, snad nejpracnější z celého zdobení byla výroba branky. Jen konstrukci z drátků jsem dělala napětkrát, než jsem se rozhodla aplikovat ji přímo na dort a ne si ji jen chystat na lince. Prázdné plochy se mi vůbec nelíbily, takže nezbylo než riskovat a vyválet co nejtenčí plát mandlovky a ten následně na konstrukci opatrně připevnit. Asi by to šlo mnohem jednodušeji a lépe, ostatně na internetu je mnoho návodů, ale ... prostě jsem nechtěla opisovat a místo toho jsem chtěla tvořit podle svého. A to od začátku do konce.
Doufám, že obdarovaný bude mít z dortu aspoň takovou radost, jako měla Věrka, když si pro něj dnes přijela. Však se to už brzy dozvím - v úterý se sejdeme v tělocvičně :-). A tam zase budu děkovat já Věře, až se s ní budu celá upocená a unavená, ale nesmírně spokojená loučit s pocitem, že jsem udělala něco dobrého pro své tělo. :-)
Mňam...
Je úplně skvělý. Ostatně, jako vždy