Leden 2016

Toma ano, Jerryho ne!

31. ledna 2016 v 17:20 | renuška |  Snímánky
Loni to byla v lednu právě Eva, která víceméně odstartovala moje pečení na rok 2015. Její přání bylo "jednoduché" - upéct dort pro jejího, tehdy ročního synka Míšu, nejlépe s motivem Alzáka. Zpětně hodnotím svoje dílo tak, že z čeho jsem tenkrát měla obavy, tentokrát bych měla v cukuletu hotové. Kdoví, jak se na podobnou zkušenost budu dívat o 365 dní později oproti dortu, který jsem měla tvořit tento víkend pro už dvouletého syna mé spolužačky. Opět jsem dostala zadání a opět z něj šla do kolen, protože jsem měla za úkol udělat dortík s pohádkovým kocourem Tomem, kterého má Míša moc rád coby plyšovou hračku, je to jeho kamarád na život a na smrt a prý bez něj neudělá ani krok. Ještě že tu myš jsem modelovat nemusela - vzhledem k mému odporu vůči těmto potvorám to bylo takové malé potěšení na jinak hodně velké výzvě, o které jsem ještě ráno v den dekorování nebyla přesvědčená, že ji zvládnu. Jenže když už něco slíbím, musím prostě v sobě sebrat veškerou odvahu a zodpovědnost, protože nemám ráda, když někoho zklamu - zvláště pak malého prcka, který navíc v době svých narozenin musí procházet léčbou "šesté nemoci" a radostí, které odvedou jeho pozornost od protivné choroby, je docela málo. A tak jsem se do toho pustila ...




Dort neměl být žádný drobeček, takže už od začátku bylo rozhodnuto, že použiji větší kulatou formu. Na tu jsem původně chtěla vyříznou jen kocouří hlavu podle předlohy, kterou bych si vytiskla. Eva se ale tak dlouho přimlouvala za figurku, až jsem kývla a tím si nad sebou podepsala ortel, že buď a nebo. Utěšovala jsem se tím, že když už jsem zvládla vymodelovat medvěda, kočku taky dokážu, jenže ... kocour Tom je tak specifický, jeho výraz v obličeji tak profláklý, že vytvořit ho pomocí potahovky se na první pohled nezdá tak těžké, ovšem na ten druhý ... a třetí ... a čtvrtý. No fuška to byla! Tělíčko a ocas, to šlo hravě, kdežto hlava ... hodně mi pomáhali domácí rádci, bez nich bych byla asi ještě míň spokojená než s nimi. A ani tak to za moc nestálo. Ještě, že uvnitř dortu jsem mohla mile překvapit - kombinace bílého piškotu provoněného citronem, vanilkového krému a borůvek s malinami je jedna z nejlepších, která zatím chutnala každému.

Dort jsem předala, popovídaly jsme, a od té doby jsem už jen čekala na reakci, které jsem se dočkala v tomto znění:
Moje "dvorni dortarka" opet nezklamala a dalsi vyzvu dala min.na 100%! ;-) Muzu Te,Renco, uklidnit-Misa cici Toma ihned poznal a mel z nej opravdu radost! :-D Chutove taky bomba... Sama jsem zvedava,s jakou dalsi "jobovkou" te oslovim priste...! :-P Takze jeste jednou DIKY! ;-)
A tak jsem ve finále hodně moc spokojená. Protože co je platné, že se líbí dort třeba vám samotným, ale obdarovanému nikoliv? Daleko lepší je ta druhá varianta, totiž že sebekriticky a přísně hodnotíte svoje dílo, ale okolí a samotný oslavenec jsou z toho nadšení. To mě vždycky ohromně povzbudí a pochopitelně i potěší. Jupíjej!

A takhle to vypadalo u nás v pergole v sobotu dopoledne, kdy ještě všechny čtyři moučníky byly pěkně pohromadě. Dokud bude venku chladno, je právě venkovní kryté posezení ideální chladničkou; zvláště pak, mám-li toho vytvořeného více. :-)

PS: Pokud vás to moje žvanění a focení sladkostí ještě baví, tak vězte, že příští víkend dortuji zase - čeká mě srdcový dvoupatráček pro jednu devadesátiletou paní, tak mi držte pěsti, ať mi jde práce pěkně od ruky. Protože takovéhle jubileum si zaslouží opravdu luxusní kousek. Děkuji předem! :-)


Šly panenky silnicí, silnicí, silnicí ...

30. ledna 2016 v 15:34 | renuška |  Snímánky
... potkali je myslivci, myslivci dva.
Kam, panenky, kam jdete, kam jdete, kam jdete?

A ony na to, že jdou na myslivecký bál, tak ať je kluci v zeleným nezdržují. Jenže to holčičky netušily, že právě ti mládenci míří taktéž na tancovačku, protože takových je teď v zimě všude plno a oni si tam chtějí najít nevěstu. Prý tyhle panenky by se jim zrovna hodily. A tak slovo dalo slovo a za zábavou šli nakonec všichni společně. Možná i proto, že mají rádi nejen taneček, ale i tombolu, co na takových akcích bývá a co zpravidla naláká na koupení pár losů každého návštěvníka. Tak si za pár dukátků nakoupili a byli zvědaví, co se na ně dostane. Zahlédli totiž, že kromě jiného mohou vyhrát i dort. Dort od renušky :-)

Na výběr bylo ze tří druhů. Mohli si vylosovati buď "Dubánek" ...

... nebo "Břečťánek" ...

... a nebo taky "Větvekus".

A kdyby měli jó štěstí, mohli by dostat rovnou všechny tři a bylo by. Na první pohled každý jiný, ale už na ten druhý by zjistili, že uvnitř jsou všechna srdíčka stejná, z oříškovoskořicového piškotu s kousky čokolády a čokočokokrémem.

Naštěstí to byla chasa rozumná, která se mezi sebou umí domluvit, takže jednak by jim klidně vystačil jeden moučníček pro všechny a druhak, stejně je důležitější, jak si mezi sebe rozdělí ty dívenky, co vzali s sebou. A tak ten vyšší po rychlé polce jednoznačně a už trochu zamilovaně pravil, že:

"Ta maličká, ta je má, ta je má, ta je má,
ta má oči jako já, jako já mám.
Na krku má granáty, granáty, granáty,
mezi nima dukáty, dukáty má."

A bylo vymalováno. Vlatně vytancováno. Dva myslivci si na mysliveckém plese našli po jedné panence, zajedli to mysliveckým dortem, zapili pár frťánky Myslivce a do roka a do dne se jim každému narodilo po jednom myslivčeti. Zazvonil zvonec a pohádky je konec :-D.



Pololetní

29. ledna 2016 v 9:18 | renuška |  Jak to vidím ...
Vždycky jsem měla ze svých kluků radost a jsem si jistá, že to tak bude pořád. Jsem přece jejich máma. A taková máma, ta má plno příležitostí být na svoje ratolesti pyšná ... třeba když přijde pololetí a doma na stole se v deskách líně válí vysvědčení ...
Honzík má za sebou přestup z prvního do druhého stupně, čekalo ho plno změn jak v kantorech, tak v učebních předmětech, ve způsobu studia i logického uvažování. Honza ke své škodě není kdovíjakým čtenářem a milovníkem dokumentů a podobných informačních zdrojů, díky kterým by si rozšířil obzory a pomohl si tak k větším znalostem nabytým jinak než učením. Daleko radši se věnuje výzkumům a vyrábění různých laprcajků, vyrábí sáně z kartonové krabice, zamrazuje angličáky, tvoří nálevky pro šneka, jeho kufřík nářadí je často otevřený a obsah poházený po pokoji, protože pořád něco potřebuje. A ochotně vyjde vstříc, když něco potřebujeme my - zvláště dobře je zásoben lepícími páskami v několika barvách, které milerád půjčí :-). Fakt, že je schopný po "H" napsat měkké "I", to už je jaksi vedlejší. A protože jeho osobnost už za těch téměř třináct let znám víc než dobře, vím, že jeho průměrné výsledky ve škole rozhodně nejsou důkazem toho, že by byl průměrný i Honza sám. Naopak. Je to skvělý kluk, který si už umí postavit hlavu, ale který má pořád srdce na dlani, a to i když mi sděluje, že diktát tentokrát fakt nevyšel a on dostal za pět. Miluju ho víc než cokoliv jiného a to se nezmění.
Ondra je úplně jiná osobnost, je stále víc svůj, není jednoduché ho při něčem nachytat, protože velice dobře umí obhájit všechno, co (ne)dělá. Poslední dobou se nejvíc kolizí stává před zrcadlem, protože Ondřej o sebe začal velice pečovat, cvičí, hlídá si, co jí, stará se o svou vizáž. Tím pádem je zvláště po ránu v malé koupelně poněkud přeplněno a jeho čepýření mi už občas leze krkem :-). Jinak je to ale milionový kluk, který je konkrétně ve škole evidentně ve velké oblibě nejen u učitelů, ale i u spolužáků a vůbec nevadí, že je to premiant třídy, kterého by třeba v jiné skupině, v jiném prostředí ze svého středu kolektiv vyřadil. Tady je to naopak, díkybohu! Dá se s ním mluvit o čemkoliv, protože má svůj názor, který se rozhodně nedá považovat za hloupý. Mnohdy mám pocit, že už mu dávno nestačím a když pak třeba peču dorty, tak právě Ondrovo hodnocení je pro mě hodně důležité, protože vím, že on mi prostě med kolem huby mazat nebude. Miluju ho víc než cokoliv jiného a to se nezmění.


Ondrovo vysvědčení byla pro mě ta nejsladší tečka na konci prvního měsíce roku 2016. Tím, že letos končí povinnou základní docházku a připravuje se na přestup na střední školu, jsou jeho známky ještě důležitější, protože se k nim bude přihlížet při přijímacích zkouškách. Ondra zabojoval a tam, kde to trochu vázlo, tedy v češtině, dokázal maximum a povýšil své vysvědčení na nejlepší možné. Vyrazil tím dech nejen nám, ale i sám sobě, i když si to - tvrďák - na první pohled moc nepřipouští. Ale jsem si jistá, že ve skrytu duše má ze svých výsledků ohromnou radost. Jak o sobě sám říká, je to přísný perfekcionista, a třeba i právě proto se mu povedlo všechno do detailu. Na jedničku.

PS: A dnes samozřejmě pohár a dobrý pití za odměnu ♥


Ledosochání 2016

27. ledna 2016 v 16:06 | renuška |  Snímánky
Už několikátou sezónu se v jedné malé vesnici nedaleko Hořic v Podkrkonoší koná akce "Ledosochání", kde mistři motorové pily ukazují divákům, jak dávají obyčejnému kusu ledu nový tvar, tvář, podobu. My jsme letos poprvé vyrazili za touto neobvyklou podívanou a nelitovali jsme. Jen jsme si bývali měli vyměnit dny a místo teplejší neděle, kdy mnohá díla začala už pomaličku tát a navíc bylo poněkud pod mrakem, jsme měli zvolit mrazivější a chladnější sobotu, kdy by bylo lépe vidět detaily na jednotlivých "sochách" a kdy by vše ještě drželo pohromadě. I tak jsme ale obdivovali šikovnost pánů sochařů - s motorovkou dokáží úplné ledodivy!!!

Všechno to probíhá na "Dobrovodském rybníku", kde se v neděli dopoledne vystřídala slušná dávka diváků a v sobotu jich tam prý během dne bylo ještě mnohem mnohem více. Skromné občerstvení úplně postačí k tomu, aby se člověk zahřál a užil si prima den na zajímavé akci, která je už v okolí zaslouženě vyhlášená.




Dobré, odhadem, dvě desítky soch, kdy každá byla originál, nic se neopakovalo, vše stálo za obdiv.

V čase, kdy jsme na rybníce byli, se "pilaři" věnovali vyřezávání Křemílka a Vochomůrky. Už chyběla jen "Bohdalka", aby jim dala hlas a oblíbený večerníček byl na světě :-). Smekám pomyslným kloboukem před zručností těch, kteří se ledosochání věnují - jsou to opravdu mistři svého řemesla!


Kuk!

Shodou okolností plánujeme ještě jeden podobný výlet během velikonočních svátků, tak doufám, že se zadaří a uvidíme další kus mrazivé krásy. Stojí to totiž opravdu za to!



V sobotu večer ...

25. ledna 2016 v 16:18 | renuška |  Jak to vidím ...
... jsem mohla být třeba na hasičském plese u nás v obci nebo na jiném hasičském plese v jiné obci nebo u televize společně s mými dvěma muži, ale já se rozhodla jinak. Jít se svým třetím mužem do kina, respektive mu dělat garde a taktéž jeho dalším třem kamarádům. Opět jsme totiž vyrazili do bijáku, ale já si tentokrát koupila vstupenku, popcorn a lahev s pitím také, protože jsem to měla v plánu. Protože jsem chtěla vidět nejnovější film jednoho z nejspecifikovanějších režisérů dnešní doby, pana Quentina Tarantina s hudbou Ennia Morriconeho - "Osm hrozných" . Nejsem vyloženě fanouškem tohoto typu filmů, vlastně krváky nesnáším, ale ... tady se to musí brát s tak velkou rezervou, že si člověk v tom množství krve a rozkouskovaných mozků, usekaných paží a vyražených zubů prostě to násilí snad ani moc nepřipustí.
Oo QT jsem v podstatě viděla pořádně jen kdysi dávno "kilabila" a pak ještě "Nespoutaného Djanga", který mě určitě zaujal, ale už si moc nepamatuji, o čem to bylo. Jen vím, že tam bylo k vidění nadměrně velké množství krve a rozkouskovaných mozků, možná i usekané paže a docela určitě vyražené zuby. Prostě to bylo "kurvadrsný". Jako ti hrozní. I když z počátku to vypadalo jako docela dobrá klidná kovbojka s napětím, kde se nic zásadního dít nebude (přejdu-li pár ran jediné dámě na scéně, a to rovnou do nosánku a do papulky). Dívali jsme se s Ondrou po sobě a já si říkala, jestli ho to nebaví stejně jako mě. Jenže pak to přišlo. Akce nabrala na obrátkách a s ní začalo z osmi hrozných po jednom ubývat, a to rozhodně ne milosrdně. Dva byli otráveni kávou, tři byli zastřeleni (tedy ono jich bylo víc, ale ne všichni byli "ti hrozní", někteří se bohužel jen ocitli ve špatný čas na špatném místě) - někdy i pro jistotu více ranami, jen ať krev stříká !!!. Jen dva to všechno vydrželi, ale asi jen do titulků, protože ustřelená varlata nejen že bolí, ale asi to na kdovíjaké přežití není. No a jeden byl oběšen. Ostatně to byla fáze, kterou jsem na vlastní oči nesnesla a radši se dívala na podlahu posypanou vynikajícím popcornem za 69. Jinak jsem všech pět (nebo šest?) kapitol filmu zvládla bez újmy na zdraví a ve finále jsem se i docela pobavila. A taky ocenila vysvětlení v podobě posunutí děje zpátky v čase, kde je dodatečně divákovi vysvětleno, co se dělo před tím, než to celé začalo. Dává vám to smysl? Jestli ne, tak jděte do kina a pochopíte :-).

Jak už jsem psala v úvodu, podobný typ celovečeráků dvakrát moc nemusím, mám pak strach se jít i v noci vyčůrat nebo podívat z okna, když mě vzbudí škemrání našich kočičáků, navíc nejsem schopná ovlivnit, jestli se mi děj filmu nepromítne i do mých snů. Ale možná i tím, že jsem to všechno brala s nadsázkou a nehloubala nad tím, co jsem shlédla, jsem se před usnutím mohla zasnít úúúúúúúúúúúúúplně jinak. Takže se mi spalo přímo pohádkově a díky tomu mohu mileráda napsat, že to v sobotu večer vůbec hrozný nebylo :-).


Dorty, zumba, fotbal - to je hra!

23. ledna 2016 v 17:11 | renuška |  Snímánky
No, tak to je zase všechno jinak. Tenhle týden měl být nepečící a přece to dopadlo úplně obráceně. Jsou lidi, které odmítnu raz dva, ale jsou i tací, kterým zkrátka říct "ne" neumím ani nechci. Jedním z těch je právě moje nejmilejší cvičitelka zumby, Věrka, ke které jsem ještě před několika lety vzhlížela coby k úžasné dortařce amatérce. Klidně bych i mohla napsat, že právě Věra byla jednou z prvních motivací, které mě pak přivedly k mému novému hobby. Je to moc milá ženština, má plno energie, je neuvěřitelně sportovně nadaná, ale taky tuze hodná. A hodným lidem já dělám radosti moc ráda, takže jsem zkrátka na její prosbu kývla. A byť mě ujišťovala, že moučník nemusí být kdovíjak veliký a nazdobený, že stačí jen skromný, nechtěla jsem ji odbýt. Už jen proto, že bych si utrhla ostudu jak před ní, tak sama před sebou - za svou prací si musím stát, což by se v případě odbytého dortu rozhodně nedalo. Samozřejmě jsem jí vyšla vstříc ohledně přání chutí - korpus chtěla čoko nebo ořecho, nakonec to byla kombinace - ořechové těsto s kousky rozpuštěné čokolády, jen minimum cukru. A krém taktéž čokoládový (z hořkého čokopudinku, vynikající i na olíznutí prstu, co mi krém zbyl v míse). Úplně jsem zapomněla dodat, že dortík nebyl pro ni, ale pro jejího čerstvě jedenáctiletého synovce - fotbalistu, skateboardistu, kabátistu ... Mnoho témat, mnoho možností, mnoho výzev. Já jsem se rozhodla pro kopanou, omrkla jsem na webu práce jiných cukrářek a zkusila být v rámci mých schopností co nejoriginálnější, i když to jde docela těžko. Poněvadž dortů s motivem fotbalu je opravdu požehnaně ...




Protože stále nemám odvahu péct v kulatých miskách, sáhla jsem opět po běžné formě. Předem jsem měla rozvrženo, jak budu při práci s potahovou hmotou postupovat, takže jsem si připravila ještě dvě šablony na vyřezávání jednotlivých kousků fotbalového míče. Hmota dost pruží, takže bylo třeba válet silnější plátky, navíc jsem je musela podsypat solamylem, aby se mi nepřilepovaly k silikonovému válu. Pak už jen stačilo pečlivě skládat dílek k dílku, opatrně "štelovat", aby strany na sebe navazovaly a kupodivu to docela šlo. Nepovedené kousky byly asi jen tři, ty jsem zahodila. Spoje jsem zakamuflovala tenoučkým provázkem z bílé potahovky, okraje jednotlivých dílků jsem "prošila" nožem a mohlo se jít zahradničit. To bylo vůbec jednoduché. Daleko horší, snad nejpracnější z celého zdobení byla výroba branky. Jen konstrukci z drátků jsem dělala napětkrát, než jsem se rozhodla aplikovat ji přímo na dort a ne si ji jen chystat na lince. Prázdné plochy se mi vůbec nelíbily, takže nezbylo než riskovat a vyválet co nejtenčí plát mandlovky a ten následně na konstrukci opatrně připevnit. Asi by to šlo mnohem jednodušeji a lépe, ostatně na internetu je mnoho návodů, ale ... prostě jsem nechtěla opisovat a místo toho jsem chtěla tvořit podle svého. A to od začátku do konce.

Doufám, že obdarovaný bude mít z dortu aspoň takovou radost, jako měla Věrka, když si pro něj dnes přijela. Však se to už brzy dozvím - v úterý se sejdeme v tělocvičně :-). A tam zase budu děkovat já Věře, až se s ní budu celá upocená a unavená, ale nesmírně spokojená loučit s pocitem, že jsem udělala něco dobrého pro své tělo. :-)



Radosti na dotek

19. ledna 2016 v 21:22 | renuška |  Snímánky
Nedá mi to, o naše čerstvé radosti se musím podělit i s vámi - ostatně znáte to, že sdílená radost je dvojnásobná radost a sdílený smutek je poloviční. Jsou to možná jen maličkosti, ale nás doma moc těší a jsem si jistá, že podobně je to i u vás. Že i vy máte ty svoje radosti na dotek, bez kterých se dá docela dobře fungovat, ale se kterými se žije mnohem mnohem lépe a veseleji.

Jak už jsem psala minule, naježili jsme si letos pod stromeček kromě jiného nový gauč. Ten starý nám sloužil téměř šest let a dostal se k nám úplně náhodou. Nad bytem, kde jsme s kluky od rozvodu bydleli, byla půda a v ní jsme objevili "ničí" rozkládací pohovku, už značně poškozenou a v podstatě nepoužitelnou. Ovšem přesně takovou, jaká by se nám tehdy hodila, takže jsme se rozhodli využít šikovnosti jednoho čalouníka, který nám gaučík dal do pořádku a my jsme za to byli opravdu rádi. Nebylo peněz nazbyt a i když oprava nábytku také nebyla levnou záležitostí, pořád to vyšlo výhodněji než pořizovat nový kus. Ten s námi pak putoval i do současného bydlení, ale my jsme věděli, že je to dočasné. Že časem ho vystřídá větší, měkkčí, pohodlnější sezení, kam se lépe vejdeme, kde se lépe schoulíme, kde si lépe odpočineme. Dočkali jsme se po třech letech a jak my velcí, tak kluci (kteří jsou mimochodem už větší než já, takže kdo je tady vlastně velký a kdo malý???) jsme náramně spokojení.


Úplnou náhodou jsem během minulého týdne narazila na stránkách www.bonami.cz na výprodejovou akci, kde jsem neodolala jednomu poměrně velkému hrnku s hvězdou a okorkovaným dnem. Tomáš se nestačil divit, co jsem to domů zase přinesla, že prý by nikdy nevěřil, že si koupím cokoliv se zlatým dekorem, ale to ještě nevěděl, jak hodlám s porcelánem naložit. Žádný čaj, žádné kafe, ale pěkně květináček, na rychlené hyacinty v pidiobalech úplně akorádes. Občas se prostě člověk nesmí bát kombinovat zdánlivě nezkombinovatelné :-). A ve finále to hvězdičákovi s gaučem i docela sluší :-).


Do třetice všeho dobrého. Po dvaceti hodinách - a to vážně nepřeháním - práce, sezení u počítače, třídění, nahrávání, rovnání, psaní textu, ladění do detailů jsem předminulý týden v neděli těsně před půlnocí odeslala ke zpracování naši rodinnou fotoknihu za rok 2015. 192 stránek, 459 fotek o různých formátech, suma sumárum 1320,- Kč, jen to fikne. "Happyfoto" opět nezklamalo, povánoční akci jsem stihla s přehledem a navíc už ve čtvrtek mi pošta dovezla balíček s hotovým produktem. Jak já se těšila, až se do fotek ponořím (byť jsem v nich ležela předtím a znovu se vracela v čase) a netrpělivý byl i zbytek rodiny na tu naši "pátou v pořadí" ♥.

Jak říkám, jsou to vlastně všechno drobnosti, mnohý by nad nimi mávnul rukou, ale to jen proto, že každý máme jiné priority, jiné zájmy, jiné radosti. Ty naše jsou třeba takovéhle. Obyčejné, milé, duši blízké ... zkrátka na dotek.

PS: Žádný z odkazů není vyžádanou reklamou, veškerá má vyjádření jsou pouze a jen na základě naší osobní zkušenosti. To jen, kdyby náhodou ;-).


Pro princeznu Kamilku

17. ledna 2016 v 19:22 | renuška |  Snímánky
I když jsem původně tvrdila, že si od pečení dortů měsíc odpočinu, dopadlo to jinak a já jsem místo na konci ledna sáhla po proprietách už tento víkend, potažmo ve čtvrtek, v pátek a v sobotu. Byla jsem totiž oslovena kamarádkou, která má čerstvě roční holčičku Kamilku, zda bych jí k prvním narozeninám neupekla na sobotu malý dortík. Odpočatá po pauze a zároveň plná sil jsem samozřejmě souhlasila, navíc, když jsem měla "volnou ruku" a mohla si tvořit dle mé libosti. Jana - maminka - to zkrátka nechala na mně. A já se tedy rozhodla, že ač symbolický, tak pochopitelně neošizený dárek musí být vskutku holčičí, takže dominantou měla být a ve finále i byla něžná růžová barva. Ta se uvnitř světlého dortu vonícího po citronech objevila v podobě jemného jahodového krému proloženého kolečky banánů společně s temně vínovou brusinkovou marmeládou. Navrch jsem pak potahovala světle růžovou mandlovkou a i dekorace jsem se snažila kombinovat tak, aby dílo prostě bylo co nejněžnější, nejmiminkovatější, nejjemnější ... zkrátka přesně pro princeznu Kamilku.




Původně jsem chtěla udělat jen kytičkový dort, ale pak jsem si řekla, že by to byla nuda, takže jsem se pokusila vymodelovat figurku medvěda. Mám jednoho malého keramického v obýváku, toho jsem použila jako "mustr" a snažila se ho vytvořit z potahovky. Ne, že by to bylo veledílo, figurkám a postavičkám se pořád bráním, jak to jen jde, ale nakonec to zase tak šíleně nedopadlo. Na kytičky, jak je vidět, také došlo - mám už v inventáři docela hodně vykrajovátek, ale tyhle pístové zatím vedou na plné čáře co se kvítků týká. Bílá "kamuflovací" stuha kolem dokola, ještě jednu kyti medvědovi do ruky a mohlo se jít gratulovat :-).

Tím ale mé pečení zdaleka nekončilo, tedy vlastně nezačalo. Protože Honza mi dohodil další kšeft, který sice přišel až po "medvědím" dortu, ale já prostě jen málokdy dokáži odmítnout, takže jsem sesumírovala dny, časový rozvrh a materiál a ve čtvrtek se pustila do oříškového dortu s karamelovým krémem pro jednoho strejdu, o kterém jsem se až později dozvěděla, že ho znám a že si k nám do firmy chodí docela pravidelně kupovat náhradní díly. Pro něj jsem měla za úkol vyrobit včeličkový dort, který Honzík své spolužačce a neteři onoho oslavence v jednom vychválil do nebes, poněvadž už jsem takový dělala v létě. Takže to byla docela hračka a v sobotu ráno to u nás v pergole (ideální chladničce s poměrně velkou kapacitou) vypadalo takhle:

Tak co, po kterém byste sáhli vy?

Snad nic nezakřiknu, když napíšu, že další dortování mě (pominu-li dnešní večer, kdy budu narychlo dělat malé srdíčko kolegovi k zítřejším narozeninám) čeká opravdu až na konci ledna - pro kamarádčina dvouleťáka to má být motiv kocoura Toma (minulý rok to byl Alzák) a pro taťku na myslivecký ples čtyři srdcata. A to by taky mohlo jít pěkně, tak uvidíme :-).


Apartmány Na Vršku

14. ledna 2016 v 17:01 | renuška |  Snímánky
Z minulého roku vám dlužím ještě jeden článek, na který prostě nevyšel čas. Naštěstí ale času bylo dost právě tam, kde jsme o adventních líbánkách bydleli s mým milým. Poprvé jsme nevyužili slevových portálů a dali na tip od mé nejmilejší přítelkyně, paní Kateřiny, a udělali jsme tuze dobře. Jednak už jsem dlouho chtěla vyrazit do Orlických hor, kde se v titulku uvedené apartmány nacházejí, no a druhak reference dostupné na jejich webových i facebookových stránkách hovořily za vše. Ve dnech, kdy jsme do Libchav zavítali, už se moc necestuje, takže bylo velice málo hostů, tudíž žádný rámus, ba naopak klid, prostor pro rozjímání (a to doslova - chybí tu totiž i televize, což byl zpočátku docela šok, než nám došlo, jaké výhody to skýtá), navíc laskavost a ochota personálu, péče o klienty, to všechno sečteno a podtrženo nemohlo dopadnout jinak než na jedničku s několika hvězdičkami.
Můj obdiv má majitel areálu a jeho blízcí spolupracovníci (víceméně z řad rodiny), kteří se nebáli jít do hodně finančně náročného projektu, který je ojedinělý svou architekturou a zpracováním, umístěním do krajiny, využitím dostupných materiálů, jako je bláto nebo sláma (právě ty posloužily jako venkovní omítky pro všechny "budky"). Nadstandartní služby - snídaně až pod nos, exkurze, nonstop servis na telefonu, plno prostoru vybaveného nad rámec běžného interiéru, vhodného pro různá školení či koutek pro děti nebo ohrada s jelenem a laní. V létě možnost využít nordic walking vč. zaškolení pro správný způsob chůze, prostě na co si pomyslíte, to tu dostanete. Jako bonus čerstvý vzduch a garantuji vám, že se vám odsud nebude chtít vůbec odjíždět.

Rozlehlý areál je poset jednotlivými chaloupkami různých velikostí a pak "řadovkou" čítající osm domečků, z nichž každý je vyroben z jiného druhu dřeva. A to o podlahy až po strop!

Bylo na nás, zda si při rezervaci zvolíme chaloupku ze určitého druhu stromu, ale my jsme to nechali na provozovateli. Jaké bylo naše překvapení, když nás paní zavedla ke dveřím, na kterých byl vyrytý dubový list! Žijeme totiž v obci, která se právě podle dubu jmenuje, navíc zrovna dubovou chaloupku jsem si tajně přála. Vyšlo to všechno perfektně - zákon přitažlivosti opět zafungoval naprosto spolehlivě.

Pohled dovnitř na čistou ruční práci místního kováře, truhláře i designéra.

Hostům je v rámci ubytovacího víkendového balíčku podávána jedna večeře ve formě piknikového koše (obsahuje půlku pečeného kuřátka, okurky, pečivo, ovoce, lahev sektu - mňam!). Ke snídani pak bohatě prostřené dva tácy, kde nechybí domácí moučník či teplý pokrm schovaný v termomisce. Hromada zeleniny, domácí mošt, cokoliv, na co pomyslíte a máte chuť. Podotýkám, že jsme ve dvou zdaleka nebyli schopni celou tu nálož sníst, kolik toho bylo.


Před odjezdem jsme nemohli zapomenout na naše nové přátele, jelínka Bimbo a jeho kamarádku Matyldu, které jsme už v sobotu byli pozdravit společně s panem provozním. Protože nám zbylo od snídaně něco málo jablíček a hrušek, vzali jsme jim je s sebou a podařilo se nám je na vitamíny přilákat až hodně blízko k nám. Máme pro lesní zvěř díky našim domácím daňkům docela slabost, takže jsme byli za tohle milé zvířecí zpestření rádi. Jen mě mrzí, že jsem z časových důvodů pořizovala snímánky až těsně před návratem domů, protože nebe bylo zatažené a fotky nejsou tedy zdaleka tak krásně barevné, jak by se mi bývalo líbilo a jak by to dopadlo, kdybych fotila v sotobu.

V Apatmánech Na Vršku v Libchavách bylo opravdu moc pěkně, člověk si tak krásně odpočinul od všeho shonu, od rámusu, od starostí, žil jen sám pro sebe, měl dost prostoru pro vzájemné sdílení příjemného ticha a současně intimního soukromí. Pravdou je, že v letních měsících je tu asi o poznání živěji, ale já jsem ráda právě za prosinec, kdy jsme sem jeli a mohli si tu užít předvánoční čas. Děkuji za to, že jsme tentokrát vyrazili s Tomášem právě sem a moc doufám, že se nám podaří, tentokrát i s kluky, zajet sem alespoň ještě jednou. Udělám pro to maximum ...


Odstartováno

13. ledna 2016 v 16:34 | renuška |  Jak to vidím ...
Je to jako s každým novým ránem. Buď se vzbudíte s "prdelí nahoru" nebo s úsměvem a dobrou náladou. Zpravidla je to tak, že v jakém rozpoložení usínáte, v takovém se ráno zvedáte z postele (pokud vás tedy dříve nepřekvapí tělesné potřeby, kterým pak jistě věnujete víc pozornosti než svému duševnímu stavu). Ale jinak mám vyzkoušeno, že to takhle opravdu funguje.
Ráda bych tuhle praktiku aplikovala i na celý rok, nejen na den. Abych si řekla, že když jsme ho tak krásně výletně odstartovali, všichni čtyři pohromadě, tak aby to takhle trvalo až do silvestra. Abychom si mohli prostě na konci toho letošního járu říct, že to zase klaplo na jedničku. Ne, že bychom tedy nějak zvlášť bilancovali, člověk si ledasco v hlavě srovná až dodatečně, navíc každý máme jiné hodnoty a preferujeme odlišené věci, které druhý zase až tak důležitě nevidí a naopak. Za mě ale ten patnáctkový rok rozhodně marný nebyl, povedlo se nám plno věcí, splnily se mnohé sny, viděli jsme plno míst a prožili fůru prima zážitků, které jsem si o víkendu připomněla, když jsem sestavovala fotoknihu 2015. Zpětně jsem znovu cestovala, slavila, kochala se, přemýšlela. A byla ráda za to, co mám. Za rodinu, za zdraví, za to, že nás neubylo, ale naopak jsme se rozrostli. Někomu je to možná málo, ale teprve s výraznými osobními ztrátami si člověk uvědomuje, jak se jeho bohatství smrskává. Díky bohu a všemu ostatnímu za to, že já o sobě mohu říct, že jsem bohatá nadmíru a jsem za to opravdu nesmírně vděčná.

Pustila jsem se do jednoho projektu. Předsevzetí sice někde v bublině nad hlavou mám, ale k tomu jsem se rozhodla rozjet ještě takový rodinný "Diář radostí a úspěchů". Už minulý rok na facebooku koloval nápad zaznamenávat si právě radosti a úspěchy na lístečky a ty vhazovat do lahve s tím, že na konci roku si člověk přečte, co všechno se mu podařilo. Někdo si třeba vede deníčky, ale já na tohle jsem lajdák, vždycky si říkám, že TEĎ začnu, ale prdlačky. A když, tak mi to vydrží týden a pak nápad vyšumí do ztracena. Takhle budu mít třeba větší motivaci. A pak, před vánoci, dózu vysypu a ze všech poznámek vytvořím jakési album, které rodině nadělím pod stromeček a připomenu tak vše krásné, co se nám za rok přihodilo. Netvrdím, že tam bude zápis z každého dne, protože mnohdy bych se opakovala, ale ty zásadní radosti tam prostě budou zachyceny. Moc se těším, jak se bude nádoba plnit, ostatně už teď je tam několik přírůstků - mezi nimi třeba onen voucher na náš zámecký pobyt v Novém Městě nad Metují (viz minulý článek) a nebo z minulého týdne účtenka za novou pohovku do obýváku, kterou jsme měli dostat od ježíška, ale trochu to nevyšlo a přivezli nám ji až v lednu. Na konci měsíce tam jistojistě šoupnu kopii klučičích vysvědčení, rozhodně tam také časem přibydou vstupenky na kulturní akce, prostě bude to všehochuť milých maličkostí, bez kterých by se určitě dalo žít, ale se kterými je život mnohem hezčí a barevnější.

Ať máte i vy rok 2016 vymalovaný těmi nejjasnějšími pastelovými barvičkami, ať vás baví a ať máte pořád pro koho/co žít. A střádejte si všechno potěšení, co se vám za rok přihodí - uvidíte, že z něho budete mít pořád stejně velkou radost ♥.



Ježíšek na zámku

7. ledna 2016 v 16:02 | renuška |  Snímánky
Jak já říkám, nejlepší dárky jsou ty zážitkové, takže i letos, vlastně už loni, jsme jeden takový dostali pod stromeček. Minulý rok jsme na celý víkend jeli všichni čtyři do Liberce, tentokrát nám musela stačit jedna noc, ovšem ne jen tak ledajaká, nýbržto zámecká. Právě proto jsme rozbalili na první dojem jen měkký dárek, který skrýval královské koruny a jednu princeznovskou (viz minulý článek a "péefko" v jednom :-) ), abychom v něm po důkladném prohledání objevili ještě voucher s veršovánkou:

Až budeš chtít si připadat jako pravý král, pak nasaď sobě korunu a vyjeď o kus dál.
Do zámku v Městě Novém, co nad Metují stojí, tam svorně celá rodina vyspí se i pojí.
Ten zámek bude patřit jim a žádným dalším pánům, stačí náruč otevřít vstříc všem novým plánům.
A kdy ta sláva proběhne, ta chvíle číslo jedna? Bude to co nevidět, už druhého ledna.
Ježíšek vám tímto přeje, ať z dárku radost máte, ať nezří žádné bručouny, leč tváře rozesmáté :-) .

Pak už bylo jasno všem, co nás čeká a nemine. O tom, že jsme se na výlet těšili, není pochyb a já byla v duchu ráda, že jsem se strefila do nálady a vlastně i překvapila, protože to nikdo další z mých tří chlapů netušil, že něco takového chystám.

Historické centrum Nového Města nad Metují (které je od nás jen pár kilometrů, za půl hodiny jsme byli na místě) určitě stojí za povšimnutí, ostatně ono upoutá svou architekturou a barevnými omítkami domků, řadou podloubí a "krajkovými" štíty okamžitě. Navíc hned odtud se dá pár kroky dojít i do zámku, kde jsme měli ubytování, takže v podstatě vše krásně na dlani :-).




Po obědě v osvědčené restauraci jsme měli ještě téměř dvě hodiny k dobru, které jsme využili návštěvou místního muzea a procházkou po kouzelném náměstí, které zdobí ohromný betlém. V něm nás upoutaly i postavy spíše ze současné doby, ale také tři králové pod smrkem ... Musím uznat, že právě tento novoměstský betlém se mi z těch mnoha, které jsem měla možnost o posledním adventu shlédnout, líbil asi nejvíce. Určitě se o to částečně zasloužila i tenká vrstva čerstvě napadaného prašanu.





A pak už se šlo na zámek - ubytovat se, domluvit a připravit na soukromou hodinovou prohlídku areálu, který byl bohužel omezen jen na interiéry. Přenádherné zahrady, které nemají konkurenci, jsou během zimy zavřené, ale my už máme předem jasno v tom, že se během letních měsíců do Nového Města znovu vydáme a právě zámecké zahrady si nenecháme ujít. Ale i tak to bylo prima - mít zámek jen sami pro sebe je prostě něco jedinečného ...


Žilo se nám vskutku královsky - luxusní ubytování, ohromná snídaně, kterou jsme ani ve čtyřech nezvládli spořádat, péče o zámecké pány a jednu paní na jedničku s *. Navíc jen o pár kroků dál je ve sklepeních vybudovaný "Zámecký bar", kde jsme si pochutnali na parádní několikachodové večeři a s kluky jsme tak společně zakončili moc hezký den.



Když jsme se z bohaté večeře vraceli zpátky "domů", zdrželi jsme se ještě na malou chvíli venku a čerpali atmosféru z noční tváře města. Honza sice trochu chvátal, ale musel se přizpůsobit zbytku party, takže z nudy nechal na zábradlí do sněhové vrstvy napsaný vzkaz:

... a pak se na něj zlob! :-D Je to miláček ♥.

A najednou tu bylo ráno a my se museli spakovat a zase se vrátit zpátky do života obyčejného lidu. Na památku nám zůstaly krásné vzpomínky, fotky a samozřejmě ony - vám už známé - královské koruny, bez kterých bychom zkrátka ti správní králové a královny nebyli :-D

Asi se pokaždé v závěru naší cestovní reportáže opakuji v tom, že návštěvu toho či tamtoho místa vřele doporučuji a mileráda tak znovu svá slova zmíním. Ať už to máte do Nového Města nad Metují kousek menší či větší, určitě si sem udělejte cestu - je tu tolik věcí k vidění, tolik míst, kterými se můžete projít, tolik vjemů, které můžete cítit ... Bude vám tu dobře, moc dobře, nejméně tak, jako bylo nám.