Prosinec 2015

PF 2016

31. prosince 2015 v 13:52 | renuška
Ať vás nic nebolí na duši ani na těle, ať máte hojnost všeho dobrého, ať nestrádáte nedostatkem lásky a dobré společnosti, ať se máte pořád čemu smát, zkrátka ať to všechno funguje tak, jak má ...




Kolem stromu

27. prosince 2015 v 22:24 | renuška |  Snímánky
A je to tady zase - stejně jako každý rok se po uplynulém Štědrém dni rozvíří debaty o tom, jak to rychle uteklo, jak je ten čas pomíjivý, jak ono vánoční kouzlo, tak dlouho očekávané, zmizelo jako mávnutím čarovného proutku a dalo znovu prostor všedním dnům. Ještě, že jsou tu fotky, které nám mají připomínat, jaké to vlastně všechno bylo ...



Letos jsme se stromečkem měli docela starosti, protože ... když jsme s Tomem byli na "adventních líbánkách", ujal se aktivity Honzík s babičkou, kteří nám u místního zahradníka vybrali krásný stříbrný smrček. Jenže čím víc se blížil den D, tím víc se nám onen stromek zdál méně a méně pěkný, z jedné strany zcela bez větví, z druhé jich měl sice dost, ale tak zvláštně rostlé, že ani tisíc ozdob by to nespravilo. A i když je to vlastně jen sezónní záležitost, chtěla jsem, aby náš vánoční stromek byl prostě fešák. Takže jsme pět minut před dvanáctou 23. prosince zainvestovali a u prodejců pořídili přenádhernou kanadskou jedli, která nejen že je opravdu perfektně pravidelná, tak ale i voní, a to přímo dokonale. Zdobila se sama, za chvíli jsme měli s Honzou hotovo a mohli jsme se kochat ...

Všimla jsem si, že hodně lidí zdobí stromek už několik dní dopředu, my to necháváme až na předsváteční odpoledne, protože od něj už je opravdu jen kousek k té slavné chvíli, která pro mnohé začíná a končí u bohatě prostřeného stolu. U nás tradičně salát s řízkem a klobáskou, pod talířem nechybí korunka, na stole pak krajíc chleba a klíčky od domu a auta. A samozřejmě svíčka, jejíž plamínek k nám přivolal všechny ty, kteří s námi už vánoce nemohou slavit ♥.

Od té doby, naše rodina prošla zásadními životními změnami, máme po večeři vždy chvíli vyjít ven a tam si trochu vydechnout - dříve jsme pouštívali lampiony štěstí, poslední tři roky prskáme. Kluci už jsou velcí, takže naštěstí neprudí a dokáží svou trpělivost udržet na uzdě (i když Honza byl už tak natěšený na dárky, že snad i ty prskavky mu jiskřily víc než Ondrovi :-D ).

Nakonec jsme se ale všichni dočkali - nadílka byla víc než bohatá a jsem si jistá, že každý z nás byl nadmíru spokojen. Obzvláště pak kocour Viki, který v hromadě papírů a stuh vydržel vegetit docela dlouho - vlastně do té doby, dokud jsme nepořádek neuklidili a s tím my nikdy moc nechvátáme. Necháváme doznít atmosféru, čurbes nečurbes.

♥♥♥

Tak takové byly naše letošní vánoce - štědré, bohaté, spokojené. Stihli jsme už i pár návštěv, zpívání u stromečku ve vsi, kde jsme s kluky po téměř tři roky bydleli, dojedli jsme houbového kubu i bramborový salát, zprovoznili technické dárky, které potřebovaly uvést do chodu, dokonce došlo i na pár pohádek, za což jsem obzvlášť ráda. Protože nikdy nechutnají tak, jako o vánocích - stejně jako třeba cukroví, které jsem letos ošidila a nakonec omezila na várku nenazdobených perníčků a už spořádaných úlků. Ještě bych ráda alespoň jednu, ale raději více zdravotních procházek, abychom trochu "vysmrádli" a do nového roku vstoupili v rámci možností "čerství a šťavantí". A pak už to bude eňo ňuňo :-D



VV2015

24. prosince 2015 v 9:58 | renuška |  Snímánky

PS: ... a mějte se rádi! Pořád ... ♥


Vánoční miničlánek s hvězdičkou

22. prosince 2015 v 10:56 | renuška |  Snímánky
Tak jsem to včera zabalila. Už mě nebavilo koukat se na ty mačkající se dárky ležící v nákupních taškách, igelitkách, krabicích nebo i jen tak volně pohozené v naší skříni, už mi vadil ten nulový přehled o tom, co komu vlastně Ježíšek nadělí. Pustila jsem se tedy do práce, kuchyňský stůl si rezervovala po nedělní večer a pondělní dopoledne jen sama pro sebe, snesla si všechny potřebné propriety (kámen/nůžky/papír balící, izolepu, washi pásky, stříbrné lýko, růžový provázek a nastříhané hvězdičky z filcu) a začala "kabátkovat". Šlo to ráz na ráz, představu jsem měla, takže jsem docela rychle všech 43 balíčků vytvořila. Právě náhodou objevený balící dárkový papír byl totiž příčinou, že naše dárečky letos vypadají zrovínka takhle:




Původně měly být dárky v klasickém přírodním papíru, na který jsem chtěla bílou temperou malovat dekory z podložek na dorty, ale úplně náhodou jsme objevili hvězdné ruličky, takže plány vzaly za své a dlouho chystaná růžová dostala konečně prostor, protože k šedé i stříbrné se náramně hodí. V podstatě stačilo nachystat filcové hvězdy o třech velikostech, kartičky ze stříbrného kartonu, odpovídající lepící pásky z rýžového papíru s růžovým dekorem a dvě různé stužky. Materiál mi vyšel jen tak tak, ale stačil pro všechny, za což jsem ráda. A ještě radši budu, až budu vědět, zda dárek potěšil a jaké vyvolal emoce, to je pro mě vždycky to nejkrásnější překvapení :-).

Mnoho lidí mi říká, že jsem blázen, když se s tím tak crcám, ale já tvrdím, že prezent není jen o obsahu, ale i o podání. Navíc mě tohle moc baví, takže se i kreativně vyřádím, tudíž vlastně zabíjím dvě mouchy jednou ranou s výsledkem udělat radost. A o tom by přece vánoce měly být - o radosti, pohodě, laskavosti ... a samozřejmě také o kráse ♥


Olaf gratulantem

20. prosince 2015 v 21:33 | renuška |  Snímánky
Jupí, hurá, sláva třikrát nejméně! Trouba mi peče, opravář a soused v jedné osobě mi ji včera vykurýroval, vyměnil termostat a já můžu znovu zvesela tvořit. Na cukroví už se letos nezmůžu, ale na malý dortík neteři k jedenáctým narozeninám se přece nedá zapomenout :-). Kdoví, zda letos Dája tušila, že něco sladkého od tety Renči dostane - vlastně ani nevím, jak ve finále na dárek reagovala, protože jsem ho posílala po mamince. Pevně věřím, že bude spokojená a že zítra, až se uvidíme, si dáme jednu velkou pusu a obejmeme se.
Když jsem vymýšlela, jak minimoučník dekorovat, napadlo mě znovu nahlédnout do oblíbených pohádek, které teď "frčí" a i když jsem zpětně zjistila, že právě sněhulák Olaf z animáku "Ledové království" je velkým hitem, pokusila jsem se tvořit podle sebe a obrázků z filmu. Cizí práci jsem kopírovat nechtěla, i když ono je to docela těžké zkusit se nějak originálně realizovat. Tak alespoň sněhové vločky jsem si upatlala skutečně podle svého, když už panáček je "kopie". Navrch ještě trochu posypat jedlou stříbřenkou a dort byl na světě :-).




Péct korpus teď už je opravdu paráda, takže se nemusím bát, že by se mohl třeba připálit. Volila jsem klasický piškot s citronovým aroma, lehký jahodový krém, višňovou marmeládu a v mrazáku jsem měla ještě žalostný zbytek malin ze zahrádky, tak jsem je použila pro doladění chutí. Osobně považuji právě maliny za nejlepší ovoce, jaké jsem kdy v dortech ochutnala, tak jsem ráda, že jsem je právě Dáje mohla do srdíčka přidat.
K modelaci jen pár slovy - Olaf se dělá krásně. Stačí mít před očima obrázek a jde to jak po másle. Jen je třeba celou figurku vyztužit špejlí, poněvadž měla tendenci se za/předklánět. Druhou nejedlou částí je pak trocha větviček z břízy, které nahradily ruce a vlásky sněhuláka, jednoduché a účel to splnilo navýsost. Na vločky jsem použila klasické vykrajovátko na cukroví, pak jen nožem vyryla ornamenty, zaprášila jedlou stříbřenkou a šup s tím navrch. Hotovo. Tečka.

Zdá se, že tímto pididortíkem mé letošní pečení uzavírám - pokud mě ještě nepřekvapí spolužák, který se nedávno o můj koníček zajímal. Obávám se ale, že mezi svátky to bude docela obtížné shánět materiál, takže pravděpodobně budu muset v případě požadavku odmítnout a tím si dopřeji pečící volno až do konce ledna, kdy zase začnu, a to rovnou více násobně. Vidina těchto nedortových prázdnin je víc než lákavá a já už se těším, až si od trouby, těsta, šlehače a potahovky odpočinu, respektive naberu sil na další tvoření a na další výzvy - jen ty mě posouvají dál a já jsem za ně moc ráda. Ať už peču "Davidy" nebo "Goliáše" ... nebo třeba Olafy :-).




Kubovi

19. prosince 2015 v 18:08 | renuška |  Snímánky
Kubík je už roční syn mého kolegy z práce. Sem tam s ním přijde jeho maminka na návštěvu, tak mám vždy možnost pomazlit se s miminkem, které roste jako z vody. Však už má Kuba přes dvanáct kilo, je to pořádný chlap a navíc k zulíbání. A protože je dnes u nich doma velká oslava jeho prvních narozenin, byla jsem oslovena, zda bych neupekla dort. Na takové přání není možné nekývnout ani těsně před vánoci, ani v čase, kdy mi stávkuje už delší dobu trouba, ani v momentě, kdy mě čeká firemní večírek. Zkrátka pro Kubíčka všechno :-)




Mašinku už jste tady mohli vidět v říjnu. Tenkrát jsem ji ale tvořila na kombinovaný dort pro děvče a pro hošíčka, kdežto tentokrát jsem měla dělat vyloženě "pánský" moučník, takže místo kvítků a motýlků o vagonek víc a k tomu ještě silnice s auťáky. Když klučičí, tak klučičí :-). V prostředním vagonku navíc na přání rodičů narozeninová rachejtle, ať má Kubajs oči navrch hlavy dvojnásob :-D.
Uvnitř potom kombinace světlého piškotu ovoněného vanilkou, jemný pistáciový krém, výraznější višňová marmoška a plátky čerstvého kiwi. Doufám, že ve výsledku bude mix chutí ladit jazýčkům oslavence i jeho hostů, protože těch různých vůní je tam docela dost.
PS: Jo, a kdyby vás náhodou zajímalo, jak jsem mohla péct, když mi trouba vypověděla službu, tak pro vás mám jednoduché vysvětlení - hned vedle nás v jednom domě bydlí mamka, takže ... chápete, že? Zkrátka pečením to nevonělo u nás, ale u rodičů :-).

Cukroví sice nemám ani kousíček, perníkové těsto mi už téměř dva týdny odpočívá v pokoji v lednici, já zvažuji, že z něho spíš udělám malý domácí medovník (což uvítají hlavně kluci, kteří ho milují), ale na vosí úlky si čas najít musím. Ty se u nás doma jedí po hrstech, takže zas až tak mizerná hospodyňka snad nebudu :-D. Ještě předtím ale potřebuji stihnout udělat malé srdíčko pro neteřinku k jedenáctým narozeninám, což bych - přiznávám - měla dělat právě teď, místo blogování, jenže ... no, ono mi to neuteče, že ano :-). Tak se mějte zatím všichni moc prima a já pádím za dalšími dobrovolnými povinnostmi ...


Ze zámků Rychnov a Potštejn

18. prosince 2015 v 16:24 | renuška |  Snímánky
Druhý den našich "adventních líbánek" jsme s mým milým opět trávili cestováním a poznáváním nových krajů. Protože na podobné cesty ráda jezdím připravená, měla jsem dopředu vyzjištěno, že na zámku v Rychnově nad Kněžnou probíhají adventní trhy a na zámku v Potštejně je možné zúčastnit se představení "Betlémský příběh", na který ale bylo doporučeno rezervovat si čas. Díky tomu jsme měli docela pěkně naplněný harmonogram dne s tím, že večer patřil návštěvě příbuzných, které v těchto končinách máme a zase tak často se nevídáme. Takže od rána do večera prima momenty a z nich prima momentky :-)






Vyšlo nám přímo ukázkové počasí, takže vůbec nevadilo, že trhy probíhaly venku na nádvoří (ale i uvnitř prostor zámku). Zahřáli jsme se samozřejmě vynikajícím svařáčkem a horkým čajem (a to ten den ještě jednou později odpoledne), pokoukali jsme po prostoru, vychuntali si velice skromnou a relativně málo lidmi zaplněnou akci, kde se dalo pořídit kde co ...

... my jsme si kromě dobrot domů přivezli tuhle překrásnou ručně dělanou vánoční ozdobu (a samozřejmě další magnetku do sbírky, to musí být!!! :-D )

Už z druhého nádvoří nás upoutal chrám, který se tyčil do výšky a my jsme si říkali, kdoví, jak se k němu dostat. Po prohlídce trhů jsme si ještě vyšli do zahrad, obhlédnout konírnu a najednou se před námi ona úžasná stavba vynořila a my jsme prostě museli jít blíž, co nejblíž k ní a porovnat naši prťavost s obřím kolosem.


Kdybych si já, skleróza, pamatovala název chrámu, moc ráda bych vám ho sem napsala, ale bohužel ... a přitom má tak pěkné jméno. Ach jo, jde to se mnou z kopce. Ale hezky tady bylo, to zase jo.

Zbývalo ještě pořád dost času na přesun do Potštejna, takže jsme ještě stihli jeden pohodový oběd a mohli vyrazit za novými zážitky. Sice jsme nevěděli co nás čeká, ale protože jsme už loni ve Žlebech byli na prohlídce zámku včetně divadelních výkladů, tušili jsme, jak by to mohlo vypadat tady. Tím víc nás pak překvapilo, že v Potštejně to vymysleli úplně jinak - už od začátku, když přijdete ke kase, s vámi jednají dobově oblečení lidé, jeden prodává lístky, druhý obsluhuje v cukrárně - všichmi nesmírně milí. A když pak vstoupíte do interiéru, zůstanete s ústy dokořán stát a posloucháte příběh cesty do Betléma za Ježíškem, celou dobu vás provází Barborka, holčina, která chce také vědět, jak to vlastně bylo. Postupně se k ní přidává anděl, který ji (i nás) ochraňuje, míjíme pasáčka, tři krále (jednoho z nich, Baltazara, hraje vždy jeden návštěvních prohlídky, aniž by to předem věděl), jsme na trhu v Nazaretu, až nakonec přicházíme do Betléma, kde se právě narodil nový král. Celý příběh je tak nádherně ztvárněn, vy jste vlastně přímým účastníkem celého toho děje, vtáhne vás to, ani nevíte, jak a na konci opravdu upřímně dojme, když se všemi "herci" zpíváte koledu malému miminku.



V interiérech se sice fotit nemohlo, ale venku ano, takže něco málo obrázků, jak to v Potštejně vypadá. Na první pohled malý zámeček, ale na ten druhý ohromné překvapení. Pokud budete mít v časech vánočních cestu někde kolem, zkuste tady zvolnit a užít si neobvyklou podívanou, zaručuji vám, že odejdete v naprostém úžasu a budete určitě okouzlení stejně jako my.

Sobotní putování po Orlickoústecku je u konce, čeká nás už "jenom" návštěva u příbuzných, kterou jsme si všichni náramně užili stejně jako celý den, a pak neděle, která stála za pendrek, protože jsme jeli do skanzenu na Veselý Kopec, kde též probíhal vánoční jarmark. Tam ale bylo tolik lidí, že nás to odradilo už v počátku - dva kilometry chůze od parkoviště do centra dění, kde byla hlava na hlavě, ne vše bylo úplně košer, bláto, toalety, mačkanice ... žádná fotka, ale místo toho jsem domů pořídila dlouho sháněnou máselnici, takže alespoň špetka pozitivního. Kdybychom bývali změnili plány a jeli do skanzenu v Krňovicích, možná bychom udělali tisíckrát lépe - maximálně jsme teď poučeni, že příště bude méně více. Jinak byl ale "náš" víkend opravdu pohádkový, vydařil se se vším všudy, moc jsme si ho užili a hlavně jsme si užili sebe. Ono to totiž vůbec není na škodu nechat děti občas doma a jet pryč jen ve dvou :-). (A stejně jsem se na kluky těšila a byla jsem nejvíc moc ráda, že je v neděli zase můžu pomuchlovat :-D ).


Adventní líbánky v Třebechovicích atd.

16. prosince 2015 v 16:05 | renuška |  Snímánky
Již pátým rokem odjíždíme před vánocema s nejkrásnějším traktoristou na víkend pryč z domů, pryč od starostí, vstříc novým místům, kterých je v naší krásné zemi požehnaně a která si bezpochyby zaslouží naši pozornost. Letos padl los na Orlické hory a okolí, kam jsem se chtěla podívat už víckrát, ale vždycky přišlo něco, co tuto oblast odsunulo stranou. Tentokrát jsme ale dostali takový tip, že nebylo možné odmítnout, ba naopak. Rezervace pobytu byla téměř okamžitá, ovšem já nechci předbíhat. První článek našeho třídenního tripu bych totiž ráda věnovala dvěma muzeím, která jsme jedenáctého v pátek navštívili.
Tím prvním, který patřil na seznam míst, na která určitě musíme zajít, bylo staré známé "Třebechovické muzeum betlémů" s nejznámějším pohyblivým betlémem u nás, s Proboštovým. Tento je bohužel již delší čas v rekonstrukci, takže bylo možné místo velké podívané na vyřezávané figurky v akci sledovat jen torzo ohromného díla, o které se nyní pečlivě starají restaurátoři, aby mu znovu vdechli život. I tak jsme ale nevěděli, kam dřív s očima, protože expozice nabízela velké množství podobně orientovaných děl různých autorů, různého stáří, různých druhů. Někde byli jen Tři králové, jinde venkov nebo naopak exotické kraje. Jeden truhlář, ale třeba i malíř, švec, mladík i stařík pracoval se dřevem, další s překližkou, třetí třeba jen s kartonem ... Pestrost nad pestrost, radost pohledět a klobouk dolů před šikovností těch, kteří se výrobě betlému věnovali a věnují.





Fotit se smělo jen v prvním patře muzea, většina exponátů byla za sklem, takže fotek je poskrovnu a navíc s odleskem skleněné clony, ale i tak je snad zřetelná ona rozmanitost každého jednoho kousku. Nás ovšem uchvátil nejvíc betlém "Africký" - jednoduché linie, místo ovcí nosorožec se žirafou, místo rydla soustruh. Fakt mě to bavilo :-).

Druhou zastávkou na cestě k cíli pak bylo další muzeum, tentokrát "Muzeum řemesel" v Letohradě. Na rozdíl od toho Třebechovického, kde jsem byla jako malá se školou a přivezla odtud mamce "krásné" naušnice z blýskavých kamínků, tzv. klipsny, tak do Letohradu jsem se nikdy nepodívala. Protože jsem ale vyslechla spoustu ohlasů a pozitivních recenzí, bylo jasné, že si sem zajedeme a omrkneme, jaká řemesla kdy v Čechách byla provozována. A že jich bylo, to jsme se přesvědčili v krásné budově, pravděpodobně bývalém statku, který našel naprosto úžasné a stylové využití. Bohatá sbírka rozdělená na různé druhy řemesel, k tomu doplnění dalšími betlémy, tři patra plná pokladů, po kterých by teď mnohý milovník starých časů rád sáhl a vystavil si je doma na polici. Muzeum patřilo i přes atraktivní nabídku jen nám, nebyli jsme tedy rušeni a mohli si v klidu prohlížet kdejaký kousek, diskutovat, častokrát až příliš vesele :-). Moc jsme si to tu užili a i když se nesmělo fotit, vzpomínku v podobě magnetu s obrázkem muzea jsme si nakonec domů odvezli. Čím jsme ovšem byli zklamáni na nejvyšší možnou míru, byla přilehlá restaurace, kde jsme se stavili na malou svačinku a na kávu. Interiér byl přímo ukázkový, ovšem obsluha značně podprůměrná a stejně tak i jídlo, které jsme vraceli. Asi nás to mělo "trknout" už při vchodu do prostoru, který zapáchal toaletami, nebo třemi servírkami, které i přes to, že měly obsloužit pouhopouhých šest hostů, raději vysedávaly u baru a dělaly, jako že nic. Takže budete-li mít cestu do Letohradu, tak do muzea určitě, ale najíst se radši běžte jinam!


... a necháte-li auto stát na náměstí a stihnete časy adventní, určitě se zastavte u betléma, který je zde postaven :-)

I když jsme měli ještě docela dost času zamířit třeba do Vamberku do "Muzea krajek", rozhodli jsme se, že pro ten den bylo cestování až až. Navíc už jsme se moc těšili tam, kde jsme měli po tři dny a dvě noci bydlet. O tom vám ale budu povídat a psát zase až příště :-).


Görlitz a Kryštofovo údolí o vánocích

14. prosince 2015 v 16:27 | renuška |  Snímánky
Zastávka ve Zhořelci, nebo-li Görlitzu byla druhou návštěvou v rámci naší adventní dámské jízdy. Kdybych bývala byla napsala článek pěkně zčerstva, nemusela bych po týdnu lovit v paměti, jak to celé probíhalo, ačkoliv ono je to stejně všechno hodně podobné. Všude vůně dobrot, éterem se rozléhají koledy, stupňujícím se časem přibývá i lidí, toužících nasát tu správnou předvánoční atmosféru. Dvě hodiny jsme měly možnost s holkama procházet stánek po stánku a prohlížet si, očuchávat, ochutnávat, kochat se tím, co bylo k mání ...

Autobus nás vysadil cca půl kilometru od místa dění, u tzv. "tlusté věže", jak ji trefně charakterizoval pan průvodce. Teprve později jsme zjistili, že se jedná o muzeum. Pod "vysokou věží" s několika erby včetně toho "našeho", českého, jsme prošli v davu až k trhům, které nás vítaly mnohem okuliběji než v Budyšíně ...

Brána, umělé stromečky s megakoulemi, svíčky, hlahol ...


Ani tady nechyběly bohaté stánečky plné různorodého zboží, avšak i tady bez suvenýru odjíždíme domů. Ovšem nikoliv s prázdnou - u velice ochotného německého prodavače kupujeme poctivé domácí klobásky, které jsou hlavním darem/nedarem pro rodiče. Sortiment se na těchto trzích dost opakuje, takže bylo s podivem, že jsme třeba narazily s holkama i na stánky českých prodejců s rozpoznatelným zbožím.


Malému náměstí dominoval obrovský vánoční strom ověšený dárečky - takhle si představuji správně vyzdobené centrum - stromek, ozdoby, koledy, hromada světýlek, které musí za tmy vykouzlit úplně pohádkové prostředí. Díky těmto jednotlivým bodům Görlitz nad Budyšínem jednoznačně vede! Alespoň tedy z mého pohledu.

Ony slíbené dvě hodiny utekly jako voda, my ještě stále nabaštěné z Budyšína jsme ve Zhořelci ochutnaly jen jejich punč a víno, náměstí jsme prošly třikrát dokola a už abychom zase spěchaly za ostatními k autobusu. Čekala nás totiž ještě jedna zastávka, ale to už tady, v Čechách, ve vísce nesoucí malebný název "Kryštofovo údolí". Velká škoda, že organizátoři neobrátili časový sled výletů, protože právě tady bychom to radši viděly za dne než v noci - čekala nás totiž úchvatná podívaná nejen na obrovský betlém v přírodě, ale také na raritu - malý orloj, který v celou skutečně pouští apoštoly k oknům podívat se na svět. Protože jsme měli ale ještě dobrou třičtvrtě hodinku čas, mohli jsme houfně zajít do tzv. podstadového domku, kde probíhala výstava keramiky a jiných ručních prací, někdo zaskočil do cukrárny na dortík, zkrátka bylo štěstí, že jsme měli kam "utéct", protože se k večeru udělala opravdu lezavá a protivná zima doprovázená poměrně ostrým větrem, před kterým se zkrátka muselo někam schovat.

Širokorozsáhlý betlém, ke kterému se nesmělo, ale který v nasvícené černočerné tmě vypadal hodně efektně a poutal na první pohled.

Přišla osmnáctá hodina, orloj se spustil, reliéfní rytina se začala pohybovat, obě okénka se otevřela a do nich se jednotlivě přitáčeli podívat apoštolové.
Netuším, jak velké je ve skutečnosti Kryštofovo údolí, ovšem my jsme za tu hodinku, co jsme tu pobyly, žasly nad tím, že je na jednom místě v jedné možná docela obyčejné vesničce k vidění tolik unikátních věcí! Jsem si jistá, že tohle místo si zaslouží k návštěvě mnohem více času a prostoru - má totiž svým hostům skutečně co nabídnout.

.................................

Vyjížděli jsme ráno o půl šesté a večer o půl deváté už jsme byly ve zdraví a spokojené zpátky doma. Nachodily jsme nějakých pár kilometrů, snědly, co jsme chtěly, vypily lahodné nápoje na zahřátí, nasmály jsme se, až jsme se za břicho popadaly a i když nebyl sníh, tak i tu vánoční pohodu jsme snad do sebe trochu natáhly. Užily jsme si zkrátka ve čtyřech moc prima sobotní den a pokud nám hvězdy budou přát, zopakujeme si to za rok znovu. Ať žijí dámské jízdy za adventem! :-)


Advent v Budyšíně

8. prosince 2015 v 16:08 | renuška |  Snímánky
Konečně jsme se po roce zase dočkaly - já a mé tři drahé ženy jsme opět vyrazily na dámskou jízdu za adventem. Letos jsme z nabídky zvolily jedno z bližších míst - německý Budyšín (autobusem cesta trvala tři a půl hodiny se zastávkami a nabíráním ostatních spolucestujících, ve většině případů důchodců). Původně jsme měli ještě navštívit výrobnu vánočních hvězd, ale změna je život, takže jsme nakonec místo toho viděly další adventně naladěné městečko Zhořelec (Görlitz) a jako bonus krásný orloj v Kryštofově Údolí. Těmto dvěma zastávkám se ale budu věnovat příště - dnes se projdeme pro Budyšíně.
Je to jedno z pohraničních německosrbských (dost dobře se tu dá domluvit jak německy, tak polsky a třeba i názvy ulic apod. jsou v obou jazycích) městeček, jen pár desítek kilometrů od Liberce, se svou historií, která sahá hodně daleko, ovšem protože jsem při výkladu nedávala pozor, žádná moudra ode mě nečekejte. Mohu říct jen to, že Budyšín kdysi musel odolávat nájezdu Husitů, čemuž dobře posloužily hradby, jejichž část se dochovala i do dnešní doby. Zcela bez upozornění si ale člověk určitě všimne mnohých věží a věžiček, jež se nad malebným městečkem tyčí do nebe, které v první prosincovou sobotu bylo nádherně modré. No a poslední informací, kterou jsem zcela náhodou od průvodce (tato osoba by vydala na samostatný článek a bohužel pán byl spíš k smíchu než k vážnému vnímání) zaznamenala, bylo, že: "Pokud vítr neví, kudy kam, tak určitě bude foukat přes Budyšín." A větrno skutečně bylo, ale jen trochu. Nám to však nevadilo, protože vidina lahodného svařáčku a dalších teplých dobrot, na které jsme se těšily asi ze všeho nejvíc, nám nějaký chlad bohatě vynahrazovala.




Věže, kostely, hradby ... památky, které jsme si v rychlosti proběhly se zbytkem zájezdu - abychom ale za ty tři hodiny, které pro pobyt v Budyšíně byly vyhrazené, stihly i procházku a kochání se atmosférou vánoc, "trhly" jsme se a pospíchaly mezi stánky, za vůní lahůdek, za nabídkou všeho možného. A cestou jsem fotila a fotila a fotila ...




I když krámků a stánečků bylo ne zrovna přehršel, i tak jsme nevěděly, kam s očima. Tu více, tu méně vkusné dekorace, ne bezpodmíneně určené na vánoce, ale některé i na celý rok. Když si to tak shrnu, vlastně jsem si domů nepřivezla vůbec žádný suvenýr, dárečky jsem pojala ryze prakticky - aby byly užitečné, tedy k jídlu. Takže tradičně v kabele skončily pražené ořechy v cukru, po kterých se doma jen zaprášilo.




Tak to jsme my - čtyři cestovatelky, čtyři holky, co cestou do Budyšína svým smíchem asi trochu rušily ostatní účastníky zájezdu. To jsme totiž na rozdíl od návratu domů ještě nebyly utahané, uchozené, přejedené :-)

Svařáček, jedinečné langoše s kysanou smetanou a sušenou šunkou, megaobří klobásy, které pálily jako ďas, nevyfocené, ale absolutně TOPTOPTOP restované žampiony s cibulkou a pikantním kořením ... k autobusu jsme se valily jako žoci. Nacpané k prasknutí, ovšem chuťové pohárky si přišly na své. Ještě dlouho budeme na tuhle baštu vzpomínat - ostatně to je vždycky ten největší zážitek - gurmánský :-D.

Někde mají v ohrádce ovce, jinde kozy, v Budyšíně to byly (t)lamy :-D.

Překvapilo nás, že trhům nedominoval obří vánoční strom, ale jen takový prťavec. Místo něho na sebe pozornost strhával krásný barevný betlém. Možná, že kdybychom v tomto místě zůstaly až do setmění, psala bych teď jinak, ale protože během dne moc světýlek vidět není, tak i onen smrk vypadal jako nic, což se může po rozsvícení rázem změnit.

Shnu-li tento krátý výlet do pár slov - nebylo to špatné. Méně lidí, žádné tlačenice, ale také podstatně menší nabídka proti Drážďanům nebo i loňské Wroclawi. A hlavně, protože nás čekaly ještě dva přejezdy, které jsme měli stihnout, přišli jsme o onu, výše zmíněnou, světýlkovou podívanou, která je na tom vždycky to nejlepší. Když je tma, všude nad vámi blikají světelné řetězy, každý jeden stánek, výloha, krámek - všechno je nazdobené a svítí do prostoru. Tohle tady prostě nebylo. Výhoda menších davů lidstva to docela hodně vyrovnává, ale kdybych si měla vybrat, tak příště zase radši něco většího, kde to tím adventem prostě "voní" víc.


Vánoční homemade výzdoba

4. prosince 2015 v 17:36 | renuška |  Snímánky
Na tuhle chvíli se vždycky těším - až si byt vyladím do vánočna, do svátečna, až otevřu krabici s ozdobami a dekoracemi, které zbylých jedenáct měsíců lenošivě zahálí, byť vědí, že na ně zase dojde. A pak budou mít plno práce, aby nám ten náš pidi domov vykouzlili. Pokaždé se snažím se neopakovat, ale někdy to dá člověku trochu víc práce, když má k dispozici pořád ty samé poklady, a tak alespoň přesouvám a kombinuji, s odstupem kritizuji a hodnotím, hledím na názory zbytku rodiny (ale to jen trošku, jejich estetické cítění je jaksi víc zaměřeno na to, co dostanou na talíři, než na to, nač se kolem sebe dívají). A pak, když je hotovo, tak se kochám a těším a raduji, jak se to povedlo pustit si blížící se vánoce domů ...

Jediné okno, potažmo parapet, na který si můžu naskládat pucláky, truhlíky, košíčky, prostě kdejaké laprcajky, patří obýváku. Kuchyň mi zvenčí okupují daňci, ti nemají úctu k čistému sklu, natož k dekoracím; ložnice je natočená k sousedům a má tak uzoučký parapet, že by tam beztak nic nedrželo, a pokoj kluků ... darmo mluvit. Takže to mám s venkovní výzdobou docela jednoduché ... posbírám, co se dá, obejdu dvorek, ostříhám kousek jehličnanů a je to :-)

Letos poprvé jsem si dala víc práce s výzdobou chodby, tedy ... je to vlastně jen věneček z břečťanu, na který jsem zavěšila několik maličkostí a snažila se sladit vše do červena - chodba je totiž jediná místnost, kde si tuhle barevnou kombinaci můžu bez problému dovolit - jinam by se to nešiklo. A světýlka? To je jeden z mála nových přírůstků z Jysku za pár šupů - zatím visí v obýváku, ale plánuji je použít při přípravě štědrovečerního stolu - jsou na tři tužkové baterie, takže žádné prodlužky a zásuvky, jen dostatečná zásoba baterek :-).


Obývák už potřetí zdobí staré sáně a rádoby kožešina. Minulý rok na nich leželo paroží od našeho daňka Ferdy, letos jsem využila narozeninového dárku - obří lucerny, a staronového svícnu. Jediné, co zbývalo pořídit, byly svíce, které jsem původně zamýšlela koupit bílé, ale jednak jsem si vzpomněla pět minut po dvanácté a druhak mi padly do očí zelené, které se k nám do obývacího pokoje perfektně hodí. Malý bílý brambořík je dočasnou záležitostí - neumím se o tyhle krásky prostě starat, takže mám v rezervě ještě bílou vánoční hvězdu, která zatím hlídá kuchyňské okno.

Zbytek výzdoby už vám ani ukazovat nebudu - to je opravdu opakovačka z předchozích let, takže nudex. Co ovšem nuda není, tak to je stále vzácnější sněhobraní - vlastně ten první sníh u nás napadl těsně před první adventní nedělí a mimo lidí, kteří ho milují, si ho užíval i náš Adar - jeho hustý kožich těch pár vloček ani nepocítil, ale ten kontrast jeho černobílé srsti s čerstvým sněhem mě hodně bavil :-).


Neukážu vám ani zásoby ve skříni, protože tam se mi úspěšně kupí dárečky pro mé nejmilovanější a z některých mám i já osobně opravdu obří radost, že jsem je sehnala, resp. že mě napadly. I když já s tím asi fakt nemám nikdy problém vymyslet prezenty takové, aby nebyly jen proto, že se to "musí", ale aby z nich bylo cítit, že mi na obdarovaném záleží a že mu naslouchám, že vnímám jeho potřeby a touhy. Teď už to jen zabalit do šedorůžového kabátku a ježíšek může přijít. Vlastně ... ještě ne, ještě těch pár kousků cukroví, co umatlám, ještě ten víkend, co si s Tomášem užijeme tak jako každoročně jen sami spolu, ještě ta holčičí výprava za adventem do Budyšína, která nás čeká už zítra ... Ne, není kam spěchat, však do čtyřiadvacátého prosince je spousta času, který rozhodně nebude zavánět nicneděláním. A pak se dočkáme, to je jasná věc :-).


Z knihovny

3. prosince 2015 v 16:03 | renuška |  Jak to vidím ...
Už dlouho jsem se nevěnovala knížkám, které tolik miluji. Není to proto, že bych nečetla, ba naopak, jakmile to jen trochu jde, uléhám do postele, často ve společnosti některého z kočičáků, abych se vrátila do světa fantazie, do nereality, do jinam. Naposledy jsem listovala těmito díly:

PAULO COELHO - Nevěra
Jméno autora už je mi známo delší dobu, přece jen se jedná o současného klasika, ale teprve před pár týdny jsem si v knihovně vypůjčila jedno z jeho děl. Atraktivní téma, o kterém jsem byla přesvědčená, že mě zaujme stejně jako oslavovaný spisovatel, ale vázlo to, vázlo. Příběh třicetileté novinářky, která byť má vše, utápí se v depresích, ze kterých jí dostane intimní vztah s bývalým spolužákem, se kterým si kdysi byli velice blízcí ... jako by si aférou s nynějším úspěšným politikem potřebovala dokončit nějaký svůj kus života, jako by věděla, že teprve pak bude "úplná", jako by chtěla naplnit svůj pohár zakázaného vzrušení po maximum ... teprve pak jí došlo, že vlastně má všechno, co mít lze a měla by být šťastná. Musí se to naučit, ale nejde to hned, ty cesty hledá všemožně a jejich cíl končí vždy v náruči zakázané lásky. Z ní pak vlastním rozhodnutím odchází zpátky domů ...

Když jsem si knížku půjčovala, byla jsem upozorněna, že ne každý Coelha pochopí, že ne každému sedne. O tom jsem se přesvědčila následně, kdy jsem útlou, ale těžkou četbu louskala jen proto, že mi byla ostuda to nedočíst do konce. Nešlo mi vcítit se do duše hrdinky, která mi ale svým rozpoložením nebyla cizí, což je paradox. Místo abych ji chápala, což by se možná v jiném podání dalo úplně lehce, nerozuměla jsem jí. Nechápala jsem její rozhodnutí, které mělo být klíčové, ale já to tam prostě nenašla. Neobjevila jsem to ťuknutí do čela bože já jsem kráva, nepřišla jsem na to, proč se chovala jak se chovala. Takže za mě za tři, což mě vzhledem tak velkému jménu hrozně mrzí ... ale prostě to nešlo.



MIGUEL ÁNGEL RUIZ - Čtyři dohody
Tentokrát silně motivační záležitost, která se zakládá na moudrém učení starých Totléků, a v případě prozření, pochopení a přijetí čtyř dohod naším vlastním "zdomestikovaným" já slibuje absolutní životní štěstí a svobodu. Nebudu konkrétně popisovat jednotlivé oddíly, jen v bodech:
1) Nehřešte slovem
2) Neberte si nic osobně
3) Nevytvářejte si žádné doměnky
4) Vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedete

Relativně tenkou, avšak nesmírně bohatou knížku doporučuji číst s čistou hlavou, neunavenou po denní "šichtě", protože mnohé myšlenky potřebují svůj prostor, je třeba si je připustit, pochopit je, vzít je v úvahu - dávají vám maximálně jednoduchý návod, jak žít líp, ale přiznávám - snadnější je to číst, než podle toho začít fungovat. Jsme v podstatě už od dětství jakýmsi způsobem zkažení, tudíž je třeba na sobě začít pracovat ... pokud tedy chceme.
S dovolením bych si vypůjčila jednu nádhernou afirmaci, na kterou jsem narazila v části, kde se máme naučit smířit s Andělem smrti. Píše se tam, že pokud se s někým loučíme, ať už na pár hodin, dní, týdnů, měsíců, vždy bychom to měli udělat s láskou a úsměvem, hezky, mile, protože nikdy nevíme, jestli se ještě někdy uvidíme. Může se stát cokoliv a i když je to třeba pro nás bolestné uvědomění, tak fakt, že jsme se s dotyčným naposledy rozloučili nejlépe, jak jsme jen mohli, naší nebo té druhé straně pomůže s vyrovnáním se s absolutní ztrátou.

Jste-li přístupní tomuto typu literatury a nečetli-li jste Čtyři dohody, zkuste je. Nabudí vás, otevřou oči, přimějí k jinému přístupu k sobě i okolí. Myslí to s vámi totiž jen a jen dobře.


ROBERT GALBRAITH - Hedvábník
... aneb J. K. Rowlling v kalhotech. Už její první příběh detektiva Cormorana Strika, vydaný pod mužským pseudonymem mě bavil, takže bylo jasné, že si mileráda vyčekám pomyslnou frontu, která se v místní knihovně na pořádně tlustý svazek stála. Soukromé očko tentokrát řeší opravdu nechutnou vraždu spíše méně než více oblíbeného, ale o to víc zvláštního spisovatele, a to za pomocí sympatické kolegyně Robin. Přiznávám, že kdyby Cormoran byl někde blíž, dost možná bych z něj byla ještě více unešená než když je "jenom" psaný. Sice je to válečný veterán s tělesným handicapem, ovšem jeho styl myšlení, odvaha, statečnost, paličatost, rozhodnost, logické uvažování, to všechno mu hraje do karet, abych ho mohla když ne milovat, tak alespoň obdivovat. Nerada bych prozrazovala děj, protože jakýkoliv náznak vám pomůže najít zloducha; poznamenám snad jen, že někdy bylo pro mě trochu složitější orientovat se ve jménech postav, jejich přezdívek v často zmiňované a velice důležité nepublikované knize zabitého pisálka "Bombyx mori" nebo i názvech ulic, takže jsem se musela vracet i o pár stovek stránek zpátky, ale i tak ... fakt to stálo za to! Do detailu zpracované charaktery, prostředí, jednotlivé pasáže i samotné názvy kapitol s odkazem na reálná díla, všechno krásně fungovalo a zapadalo do sebe. Tudíž fakt BOMBYX!

Autorka Harryho Pottera prostě nezklamala a poněvadž vím, že příští rok má vyjít další její "klučičí" román, už teďse na něj moc těším. Jen nesmím ztratit nit, protože i když jednotlivé svazky na sebe nenavazují, sem tam se najde zmínka o minulých případech a je třeba, aby byl čtenář v obraze.

**********************************************************************
Když jsem byla naposledy v knihovně, šla jsem tam s předsevzetím, že tentokrát si s sebou domů nic neodnesu, abych taky měla čas na něco jiného než na válení se v peřinách a pohlcení světem knih, ale ouvej - zase mi tři kousky učarovaly, z nichž jeden okamžitě nahradil prázdné místo na nočním stolku. Zatím jsem z něj nepřečetla ani stránku, ale už teď vím, že to bude sladké brouzdání cizí fantazií, i když možná s příchutí hořkých životních kotrmelců. Však to brzy zjistím, otálet nemíním ani v čase předvánočním, ostatně odolejte tak líbivému titulu (zvláště, když je vám cukrařina tak blízko, jako je v poslední době mně :-) ) ...

A to je vše, tedy téměř. Ještě mě tak napadlo, že by se všem knihomolům či jejich příbuzným a známým mohlo něco malého milého hodit a to zvláště teď před vánoci. Ke knížkám totiž neodmyslitelně patří i záložky (zakládat jednotlivé stránky prázdným pytlíkem od bonbonů je opravdu nedůstojné :-D). Vím o jedné moc prima slečně, která se jejich výrobou zabývá a která vám určitě na vaše přání jakéhokoliv čtenářského pomocníka vyrobí - její práci najdete tady. Já jen prozradím, že se jedná o mou nejmilejší sestřenici Peťku, od které už dva kousky mám a viděla jsem i další její výtvory - všechny jsou moc povedené a nejen že se líbí, ale jsou i praktické. Jsem si jistá, že zaujmou i vás :-).