27. listopadu 2015 v 17:37 | renuška
|
Věrní čtenáři jistě vzpomenou na
článek, věnovaný mému tehdy novému kolegovi, o kterém jsem psala celkem
dvakrát a v rozepsaných mám ještě jeden příspěvek, který jsem ale nakonec nezveřejnila. Beztak by to zase byly stesky nad lidskou blbostí a leností. Pokud se tedy vrátíte skrze odkazy zpátky k začátkům mých "změn", budete dostatečně v obraze, abyste plynule společně se mnou navázali na lepší časy. Protože ony fakt přišly. Spolu s Martinem, který sice nepřijel na bílém koni, jak by se slušelo a patřilo, nýbržto dorazil v malém stříbrném Peugeotu, ovšem s úsměvem na rtech, který - mám takový pocit - že ho snad nikdy neopouští. A nezáleží na tom, jestli se baví se mnou, s kolegy nebo třeba s pošťákem.
Ale abych mohla pokračovat tím lepším, musím uzavřít to horší, což v kostce vypadá tak, že původní kolega MV (safra, můj nový parťák je taky MV - ale vy ho budete od teď číst pod jménem Martin, to bude pro orientaci dostačující) na základě smlouvy ukončil pracovní poměr, aby nastoupil na invalidní důchod pozici ostrahy jednoho supermarketu v krajském městě. Už teď jeho zaměstnavatele i kolegy lituji, protože s takovým přístupem k práci - no potěš koště! To mně ale může být srdečně ukradené, já jsem si s ním užila to, co jsem měla, takže adié kouřem z cigaret nasáklý člověče, adié závisláku na telefonu, adié osobo s oběma rukama stočenýma doleva, adié nepořádku všude tam, kde se dotyčný pohyboval. A skutečně nepřeháním, i když bych klidně mohla - bylo to tak, jak píšu - navíc, když jsem se před letní dovolenou s MV loučila, předpokládala jsem, že se po návratu ještě pár dní uvidíme a on mi předá sklad i ostatní, ale omyl - choroba si ho pozvala k sobě na lůžko a já se v tom bordelu plácala sama. Ačkoliv vlastně ...
... sama jsem nebyla. Jen pár dní, než mi prvního září byl představen nový "žáček", kterého jsem znala už od vidění; byl to vlastně náš dřívější zákazník. Jak už jsem kdysi otevřeně přiznala, dávám přednost samotě při práci, člověk má na všechno svůj klid, svůj prostor. Ovšem tentokrát musím uznat, že přijetí nového zaměstnance určitě nebyl krok vedle. Martin prostě ví - umí vystupovat, jednat se zákazníky na úrovni; jednou z prvních věcí, kterou potřeboval okamžitě vyřešit, byl úklid pracovního stolu po nepořádném předchůdci. Má hodně zkušeností s obchodem v oblasti zemědělství, na kterou se zaměřujeme, ale není to žádný suchar, který by ze sebe sypal to, co si vyčetl někde v prospektech. Je prima ho poslouchat, ať mluví o čemkoliv - jeho okruh zájmů je natolik široký a zážitky tak velké, že prostě nenudí. Ba naopak. Navíc má ještě tu výhodu, že je hodně hodně vtipný. Jeho postřehy, poznámky pokaždé míří přesně na střed, nikdy neminou cíl - většinou to pak dopadne tak, že mě bolí břicho, protože se začnu chechtat a není možné mě zastavit. Jako třeba dnes, když zkoušel předvést jiné z našich kolegů - měla jsem hádat, což se mi díky jeho věrohodnému napodobování podařilo vždy v prvních vteřinách. Podotýkám, že skvěle umí parodovat i renušku :-D.
Ovšem největší zabiják byl zatím jeho návrh, že bychom mohli hrát "Bobříka mlčení". Na mé prosby, že na telefony se to nevztahuje, zamítavě zakroutil hlavou, prostě bobřík na všechno. A tak jo, byli jsme tedy ticho, i když jen těžko se mi dařilo potlačit deroucí se smích. To by ovšem nesměl přijít jeden ze servisních mechaniků - co teď? Rychle jsem popadla telefonní sluchátko, jako že mám zrovna obsazenou linku, a rukou jsem naznačovala, ať osloví Martina. Bohužel, asi nejsem tak dobrá herečka, protože jednak jsem se začala řehtat, druhak kolega kroutíc hlavou k Martinovi prostě nešel a užasle hleděl, proč mám stále u ucha ten hluchý telefon a do třetice ... prostě jsem svůj hlas potřebovala a tím pádem prohrála. Během dne jsem ještě dostala jednu šanci, ale i ta přišla vniveč, zase jsem nevydržela a opět kvůli dalšímu kolegovi. Tohle prostě nejde, takové nápady! Bobřík mlčení v práci!!! Kdepak!
Ale aby to nebylo jen o legraci - máme za sebou tři měsíce spolupráce, Martin se učí, je podstatně snaživější, chápavější a hlavně, je na něj spoleh. Vím, že když ho pošlu do skladu pro deset druhů filtrů, tak je najde, odepíše ze skladových karet a ty mi pak všechny donese k dalšímu zpracování. Chápu, že je to na něj moc, spadl rovnýma nohama do provozu, bez zastávky, bez volna, prostě jak to šlo, tak to musel přijímat a učit se. Což bude určitě ještě nějakou tu dobu trvat; sama vím, že nic není hned a člověk zkrátka musí být trpělivý, ovšem taky musí chtít. A Martin, zdá se, chce určitě. Není to typ člověka, který by zůstal radši sedět na zadku a dloubal se v nose, on potřebuje pohyb, aktivitu, proces. Moc doufám, že ódy, které teď na něj pěju, nejsou plané a zbrklé, ale že si je zaslouží. Soudě podle těch dosavadních čtrnácti týdnů společné spolupráce.
Ano, jsem ráda, že se všechno zlé v dobré obrátilo a moc věřím, že horší už to nebude. Jedinou bolest, kterou jsem ochotna Martinovi odpustit, tak jsou křeče bránice, které přicházejí společně se salvami smíchu díky jeho hláškám, a protože víme velmi dobře, že smích léčí, je mi nový MV vlastně hodně solidní medicínou a já jsem za to opravdu vděčná, že to všechno nakonec dopadlo takhle dobře :-).
To mi připomnělo, že i já mám skvělýho kamaráda a parťáka z dětství i dospívání se stejným monogramem MV a dokonce i křestním jménem Martin
