close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

... a vysypejte mě k dědovi!

3. listopadu 2015 v 11:58 | renuška |  Jak to vidím ...
Dušičkový čas má na mě asi (ne)blahodárný vliv. Jsem mrzutá, bez "šťávy", příliš často zadumaná, kritická, náladová, prázdná a vůbec. Nečekané záchvaty smíchu mě potkávají zřídka, i když tuto sobotu jsem se nasmála až až (byli jsme v divadle, ale o tom třeba někdy příště). Abych byla spravedlivá, směju se teď i hodně v práci - mám totiž nového kolegu, už od září, a s ním je kolikrát pořádně veselo (například když jsme hráli bobříka mlčení, ale o tom třeba někdy příště). Nebo když Honza natočí video na FB, jak tvoří supermegahustouvěcmami, ale jaksi zapomene na komentář - že prý je to teď takhle moderní, beze slov. Ono je moderní asi vůbec nemluvit, nereagovat, nehovořit - soudě podle toho, že vlastnímu tátovi Honza nestojí ani za těch pár řádků, který by mu napsal k narozeninám. Neobtěžuje se. Protože je to "in" ... asi (o jehovistech a jizvách třeba někdy příště).
No a tak to je - dobrá nálada si vždycky najde svého protivníka, to duševní pošmourno. Dušičkovo v duši. To se hodí, ne? Jsem prostě aktuální a přizpůsobuju se období. S tím souvisí i jeden rozhovor - téma, který jsme s Martinem (to je ten nový kolega) probírali nedávno. Hřbitovy, svíčky, věnce, kytky, památka zesnulých. Došlo i na moji vlastní filozofii, jejímž cílem je jediné - nechci pochovat. Jednou. Někdy. Až to přijde. Nechci pohřeb, nechci hrob, nechci pomník ani urnu. Nechci vůbec nic. Nechci být po smrti povinností, nechci být datumem zakroužovaným v kalendáři, aby moji potomci měli stále na očích, kdy měla máma svátek a kdy narozeniny, kdy odešla hledat nový život a navždy se s nimi v tom posledním rozloučila - aby se v dalším znovu s láskou setkali. Nechci pravidelný přísun listopadek a květinových vazeb ani svíčky v plastovém pouzdře - kytky a plamínky si užívám teď, kdy je můžu úplně vnímat, cítit, vidět. Pak už mi budou jedno. Pak už to je jen o gestu.
Chci jen jednu jedinou věc. Spálit a na tajnačku rozsypat k dědovi. Už osm let leží v rodinném hrobě, odpočívá a čeká na znovuzrození. A já mu pak chci být fyzicky co nejblíž. S vírou v dobrou výchovu svým synům jsem si jistá, že oni na mě nezapomenou, ani když nebudou za mnou se svými rodinami chodit na hřbitov. Že pro ně i po smrti budu pořád ta prdlá, bláznivá, ale nade vše milující máma, která sice nemá oficiální místo věčného odpočinku, ale v jejich srdcích, ve vzpomínkách, v myslích žije pořád. Protože právě to je pro mě mnohem cennější a dražší, než sebekrásnější věnec s mašlí "Vzpomínáme". Tečka.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 VendyW VendyW | E-mail | Web | 3. listopadu 2015 v 12:04 | Reagovat

Naprostej souhlas. Taky to tak mám a taky bych to tak chtěla. Pokud ještě v té době tu budeme bydlet tak dát k mejm zvířecím miláčkům.

2 Gil Gil | Web | 3. listopadu 2015 v 13:56 | Reagovat

♥ Tak tak :-) Mě prosím vyspat do řeky :-) Podzim mám nesmírně ráda :-)

3 Gil Gil | Web | 3. listopadu 2015 v 13:58 | Reagovat

[2]: vysypat :D Pardon

4 piuPIU piuPIU | Web | 3. listopadu 2015 v 15:47 | Reagovat

Dneska je čím dál víc v módě dělat pohřby jinak. Míň smutku, míň pompéznosti. Pohřbíhá se ke kořenům stromů, nebo se rozptyluje na oblíbenejch místech. Já se taky přikláním spíš k tomuhle. Kdybych se teď měla rozhodnout, kde bych si chtěla poletovat, asi by to byl Land's End v Anglii. Ale doufám, že navštívím ještě jiný, zajímavější místa, ať můžu vybírat :)

5 Blanka Blanka | 3. listopadu 2015 v 18:00 | Reagovat

Dušičkovo v duši...To je výstižné a i na hřbitovy, svíčky, květiny, povinné docházky k hrobu - mám stejný názor. Důležitá je vzpomínka, prostě dušičkovo v duši...

6 Sentencia Sentencia | Web | 4. listopadu 2015 v 9:05 | Reagovat

už jsme se o tom spolu bavily, takže víš, že taky moc dobře tenhle svátek a zvyky kolem něj nechápu. Přijde mi to prostě takové nucené. Nepotřebuju jedno datum, abych si na drahé, které tu už nejsou, vzpomněla. Jinak já bych chtěla rozfoukat buď na nějakém oblíbeném místě nebo vysypat ke kořenům nově zasazeného stromu ;)

7 renuška renuška | E-mail | Web | 4. listopadu 2015 v 9:11 | Reagovat

[1]:Už od prvního komentáře jsem v šoku, že mě tolik lidí chápe ...

[2]:Řeka, rybník ... voda plyne stejně jako čas ...

[4]:Nikdy jsem to nijak zvlášť nesledovala - já tohle prostě cítím už dlouho, že to tak chci. Vlastně od tý doby, co děda umřel ...

[5]:Děkuji za pochopení :-)

[6]:Peťul, ale i když o tom takhle píšeme, o vlastní smrtelnosti, máme na to ještě stejně dost času, viď? Ještě musíme pořádně žít!!!

8 VendyW VendyW | E-mail | Web | 4. listopadu 2015 v 9:27 | Reagovat

[7]: Víš, já byla na třech pohřbech osobně. Dědovi kterého jsem nesnášela, švagrovi kterého jsem měla moc ráda a tchyni kterou jsem respektovala. A když jsem viděla kolik smutku v těch lidech to znovu vyvolává, jako by ho nebylo dost už tím že ta (ne)milovaná osoba odešla, tak mi to připadlo, no, zbytečné trápení navíc..... rozloučit se s tím koho milujeme se dá i jinak, veseleji, soukromněji, smysluplněji, prostě tak jak by se to asi líbilo i jemu.

9 Blanka Blanka | E-mail | Web | 4. listopadu 2015 v 11:31 | Reagovat

Oj to je téma,doslova dušičkové.On ten podzim nabádá k tomu,aby člověk přemýšlel,byl vážnější a zaobíral se i věcmi,na které jindy není čas.Protože život profrnkává rychlostí kolem nás.
Pěkně jsi to tady zpracovala a já se přikláním k tobě,jen nemám ještě to místo,kde bych jednou chtěla "poletovat"...ještě jsem ho nenašla.
I když já mám i ty návštěvy hřbitovů docela ráda :-D ,ve svém případě bych ale také nechtěla být povinností.

10 renuška renuška | E-mail | Web | 4. listopadu 2015 v 13:23 | Reagovat

[8]:Vendy, vidíš, já třeba veselí po pohřbech, ony hostiny, kary, nemám ráda vůbec. Jako by se na ty slzy a bolest najednou zapomnělo, jako by nic z toho nebylo, hlavně že se jí a pije. Mně to přijde falešný, prostě ... já mám jasno a basta :-)

[9]:Tyhle dny k takovému přemýšlení fakt vybízí, Blani. A letos to na mě padá asi úplně nejvíc za celou dobu. A pořád se nepřestávám divit, kolik lidí se mnou souzní a zastává stejnou myšlenku - opravdu mě to překvapilo :-)

11 VendyW VendyW | E-mail | Web | 4. listopadu 2015 v 13:26 | Reagovat

[10]:I takový je život a lidi mají v přirozenosti zapomínat. Spíš jsem ale měla na mysli vůbec nějaké posezení, zavzpomínání na hezké dny a zážitky s nebožtíkem. Ne klasický funus a po něm kar. To bych chtěla. Aby lidé nesmutněli a dívali se dopředu . :-)

12 renuška renuška | E-mail | Web | 4. listopadu 2015 v 13:32 | Reagovat

[11]: Rozumím, chápu ... stejně si člověk tu ztrátu musí vstřebat sám v sobě, aby mohl jít dál.

13 VendyW VendyW | E-mail | Web | 4. listopadu 2015 v 13:35 | Reagovat

[12]:Přesně, proč to má tedy dělat před hromadou lidí které někdy dokonce ani ten nebožtík nezajímal, nebo ho přímo nesnášeli? Já si myslím že tohle je naopak naprosto soukromá věc. A ne divadlo pro půl vsi. Niterná záležitost a ne aby  to rozebíraly drbny ještě půl roku potom.

14 Basilah Basilah | Web | 4. listopadu 2015 v 15:43 | Reagovat

ou, pošmourno... koukám, že na všechny to působí tak nějak podobně... i když letos bylo ten víkend před dušičkama fakt krásně...
a o tom pohřbívání, mám stejný názor, o kterém se ale nerada lidí baví (proč se o tom nedá normálně bavit, každýho to jednou čeká)... chci se nechat spálit a pak někde rozsypat, věřím, že tu po sobě něco určitě zanechám a bude na co vzpomínat :)

15 Janinka Janinka | E-mail | Web | 4. listopadu 2015 v 18:40 | Reagovat

Ano, ano a ještě jednou ano! Přesně takhle mluví moje maminka a já to podědila po ní. Nechci hrob, možná jen urnu, ale ne v urnovém háji. Ať si mě třeba strčí do sklepa nebo na balkon a chodí tam se mnou pokecat, ale nechci být přítěží i po smrti. Na vzpomínky je čas po celý rok, nejen na Dušičky.

16 mijiko mijiko | Web | 4. listopadu 2015 v 20:11 | Reagovat

Máš tu plno souhlasných komentářů, tak teď jeden opačný.
Já to mám jinak. Jako mladší jsem o tom nepřemýšlela, jak stárnu, tak mám jasno. Pohřeb na hřbitůvku, kde jsou všichni moji předci. Jsou tam v kytkách, v trávě a ve stromech, co tam rostou. Budu tam jednou s nimi. A kytky na hrob o dušičkách dělám vlastnoručně. Když je dělával tatínek, tak jsem mu hubovala, že je můžem koupit, ať se s tím nemoří. Teď je dělám. Byla by mi hanba dát tatínkovi na hrob koupenou kytku.
A pohřby jsou myslím docela důležité. Že je to bolestivé? No ano, ale ono by to nebolelo méně bez pohřbu. Pořádně se vyplakat je myslím hodně důležité. Patří to k rozloučení a pomáhá to přežít.

17 renuška renuška | E-mail | Web | 5. listopadu 2015 v 10:30 | Reagovat

[14]:Ono tohle téma je dosti choulostivé a ne každý ho má rád. Ani já ho nemám ráda, ale k tomuhle období mi přišlo tak nějak ... samozřejmý.

[15]:Další souhlas - já prostě žasnu!

[16]:Mil, věř mi, že jsem čekala mnohem víc reakcí podobných té tvé. Protože i tvoje slova v sobě mají hrozně moc pravdy. Taky jsem dělávala kytky na hrob, zdobila, aranžovala. Ale nějak si to teď v hlavě rovnám jinak a vychází mi z toho to, o čem jsem psala. Kdybych měla jít do detailu, vadilo mi třeba pomyšlení, že bych jednou měla ležet v hrobě s rodinou manžela (přítele, partnera). Proč? Protože to je dáno? Proč nemůžu být tam, kde je mi to od srdce milejší? A spousta dalších věcí, které prostě neberu.
Ale jsem moc ráda, že je tu alespoň jeden pohled z druhé strany, protože o tom ta diskuse je - o názorech, které se liší a ukazují různé pohledy na danou věc.
Děkuju, Mil :-*

18 Melissa Melissa | Web | 6. listopadu 2015 v 14:41 | Reagovat

Ojoj,tady je dnes smutné téma...Myslím,že budeš stejně jednou zakroužkovaná v kalendáři od všech svých blízkých,kteří tě měli rádi,aby to měli hned na očích.Myslím,že chození na hřbitov při nějakých vzpomínkách,kytičky a svíčky nejsou jen gesto,ale je v tom mnohem víc.Je v tom úcta,láska a všechny ty krásné vzpomínky,které na toho milovaného člověka máme.A věř,že ti,kteří už tu s námi nejsou,moc dobře ví,jestli jsme si na ně vzpoměli a přišli jim zapálit svíčičku na hrob.

19 renuška renuška | E-mail | Web | 7. listopadu 2015 v 14:44 | Reagovat

[18]: Já vím, ono je to opravdu od každého něco. Ale na druhou stranu - když já už před smrtí budu vědět, že jsem se rozhodla tak, jak jsem se rozhodla a moji potomci mi mé přání splní, nebudu jejich návštěvy mít kde očekávat a tu úctu a vzpomínky a lásku budu od nich dostávat vlastně celosvětově, celočasově ... Všude a pořád.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama