Listopad 2015

DIY - adventní věnec/svícen

29. listopadu 2015 v 10:51 | renuška |  Snímánky
Aktuální předprosincový čas vybízí k výrobě vánočních dekorací, kterým ve většině domácností vévodí adventní věnec nebo svícen. U nás doma se snažím to pokaždé trochu měnit, abychom se stále nedívali na tutéž věc, ovšem abych co nejvíce využila materiálu, který už jsem si za dlouhá léta nastřádala. Proto dnešní návod na výrobu dekorace nebude nikterak finančně náročný - naopak jsem si jistá, že je to jedna z nejlevnějších variant, kterou si skutečně může dovolit každý. Stačí si připravit:
  • režný provázek (nebo stuhu, ať už textilní nebo lýkovou)
  • drobnou vánoční ozdobu 4x
  • čtyři svíčky
  • tácek, podnos, talíř ...
  • snítku břečťanu
  • čtyři špalíčky různé výšky a klidně i průměru
Základ spočívá vlastně pouze v tom oslovit šikovného a dobře vybavenou dílnou disponujícího muže - v mém případě jsem poprosila taťku - který vám pomůže se špalíčky. Mně je táta nakrátil z delšího březového kmínku, do kterého speciálními vrtáky vysoustružil otvory přesně na průměr svíček. Samozřejmě to jde i jinak - stačí třeba na tavnou pistoli přilepit připíňáček nebo zkusit nalepit voskem svíčku přímo na dřevo, které ale musí být důkladně vyschlé a ne čerstvé, jako jsme použili my. Špalíky pak omotejte několikrát provázkem nebo třeba mašlí a po zauzlování přidělejte jednoduchou dekoraci, ozdobu, cokoliv, co se vám namane a bude se vám k aplikování hodit. Hotové svícny pak poskládejte na podnos, obtočte kolem nich snítku břečťanu, její konce svažte a je hotovo. Jednoduché, snadné, efektní, fajn. A advent může začít :-)



Komu se říznutý kraj nebude pozdávat, může lehce zabrousit "šmirglpapírem", ale podmínka to určitě není.
Jsem si jistá, že moc pěkně by tento svícen vypadal v jakýchkoliv barevných variantách, ale já zůstávám v obýváku věrná bílé, přírodním materiálům, vintage vzhledu a zeleným dotekům, aby nám to prostě a jednoduše ladilo.

Kluci si objednali rozsvícení první adventní svíčky až na večer, protože dnešní den máme trochu hektický a pohromadě se sejdeme doma až později. Teprve pak asi Honzík obřadně zapálí knot a společně se budeme kochat atmosférou, kterou s sebou advent a vánoce přinášejí. Pokud i vy tyto tradice ctíte, přeji vám nádherné okamžiky, užijte si je s těmi, které máte rádi a buďte naladěni na tu nejpříjemnější energickou vlnu - zasloužíte si ji ♥.


O tom, jak jsem si polepšila

27. listopadu 2015 v 17:37 | renuška |  Jak to vidím ...
Věrní čtenáři jistě vzpomenou na článek, věnovaný mému tehdy novému kolegovi, o kterém jsem psala celkem dvakrát a v rozepsaných mám ještě jeden příspěvek, který jsem ale nakonec nezveřejnila. Beztak by to zase byly stesky nad lidskou blbostí a leností. Pokud se tedy vrátíte skrze odkazy zpátky k začátkům mých "změn", budete dostatečně v obraze, abyste plynule společně se mnou navázali na lepší časy. Protože ony fakt přišly. Spolu s Martinem, který sice nepřijel na bílém koni, jak by se slušelo a patřilo, nýbržto dorazil v malém stříbrném Peugeotu, ovšem s úsměvem na rtech, který - mám takový pocit - že ho snad nikdy neopouští. A nezáleží na tom, jestli se baví se mnou, s kolegy nebo třeba s pošťákem.
Ale abych mohla pokračovat tím lepším, musím uzavřít to horší, což v kostce vypadá tak, že původní kolega MV (safra, můj nový parťák je taky MV - ale vy ho budete od teď číst pod jménem Martin, to bude pro orientaci dostačující) na základě smlouvy ukončil pracovní poměr, aby nastoupil na invalidní důchod pozici ostrahy jednoho supermarketu v krajském městě. Už teď jeho zaměstnavatele i kolegy lituji, protože s takovým přístupem k práci - no potěš koště! To mně ale může být srdečně ukradené, já jsem si s ním užila to, co jsem měla, takže adié kouřem z cigaret nasáklý člověče, adié závisláku na telefonu, adié osobo s oběma rukama stočenýma doleva, adié nepořádku všude tam, kde se dotyčný pohyboval. A skutečně nepřeháním, i když bych klidně mohla - bylo to tak, jak píšu - navíc, když jsem se před letní dovolenou s MV loučila, předpokládala jsem, že se po návratu ještě pár dní uvidíme a on mi předá sklad i ostatní, ale omyl - choroba si ho pozvala k sobě na lůžko a já se v tom bordelu plácala sama. Ačkoliv vlastně ...
... sama jsem nebyla. Jen pár dní, než mi prvního září byl představen nový "žáček", kterého jsem znala už od vidění; byl to vlastně náš dřívější zákazník. Jak už jsem kdysi otevřeně přiznala, dávám přednost samotě při práci, člověk má na všechno svůj klid, svůj prostor. Ovšem tentokrát musím uznat, že přijetí nového zaměstnance určitě nebyl krok vedle. Martin prostě ví - umí vystupovat, jednat se zákazníky na úrovni; jednou z prvních věcí, kterou potřeboval okamžitě vyřešit, byl úklid pracovního stolu po nepořádném předchůdci. Má hodně zkušeností s obchodem v oblasti zemědělství, na kterou se zaměřujeme, ale není to žádný suchar, který by ze sebe sypal to, co si vyčetl někde v prospektech. Je prima ho poslouchat, ať mluví o čemkoliv - jeho okruh zájmů je natolik široký a zážitky tak velké, že prostě nenudí. Ba naopak. Navíc má ještě tu výhodu, že je hodně hodně vtipný. Jeho postřehy, poznámky pokaždé míří přesně na střed, nikdy neminou cíl - většinou to pak dopadne tak, že mě bolí břicho, protože se začnu chechtat a není možné mě zastavit. Jako třeba dnes, když zkoušel předvést jiné z našich kolegů - měla jsem hádat, což se mi díky jeho věrohodnému napodobování podařilo vždy v prvních vteřinách. Podotýkám, že skvěle umí parodovat i renušku :-D.
Ovšem největší zabiják byl zatím jeho návrh, že bychom mohli hrát "Bobříka mlčení". Na mé prosby, že na telefony se to nevztahuje, zamítavě zakroutil hlavou, prostě bobřík na všechno. A tak jo, byli jsme tedy ticho, i když jen těžko se mi dařilo potlačit deroucí se smích. To by ovšem nesměl přijít jeden ze servisních mechaniků - co teď? Rychle jsem popadla telefonní sluchátko, jako že mám zrovna obsazenou linku, a rukou jsem naznačovala, ať osloví Martina. Bohužel, asi nejsem tak dobrá herečka, protože jednak jsem se začala řehtat, druhak kolega kroutíc hlavou k Martinovi prostě nešel a užasle hleděl, proč mám stále u ucha ten hluchý telefon a do třetice ... prostě jsem svůj hlas potřebovala a tím pádem prohrála. Během dne jsem ještě dostala jednu šanci, ale i ta přišla vniveč, zase jsem nevydržela a opět kvůli dalšímu kolegovi. Tohle prostě nejde, takové nápady! Bobřík mlčení v práci!!! Kdepak!
Ale aby to nebylo jen o legraci - máme za sebou tři měsíce spolupráce, Martin se učí, je podstatně snaživější, chápavější a hlavně, je na něj spoleh. Vím, že když ho pošlu do skladu pro deset druhů filtrů, tak je najde, odepíše ze skladových karet a ty mi pak všechny donese k dalšímu zpracování. Chápu, že je to na něj moc, spadl rovnýma nohama do provozu, bez zastávky, bez volna, prostě jak to šlo, tak to musel přijímat a učit se. Což bude určitě ještě nějakou tu dobu trvat; sama vím, že nic není hned a člověk zkrátka musí být trpělivý, ovšem taky musí chtít. A Martin, zdá se, chce určitě. Není to typ člověka, který by zůstal radši sedět na zadku a dloubal se v nose, on potřebuje pohyb, aktivitu, proces. Moc doufám, že ódy, které teď na něj pěju, nejsou plané a zbrklé, ale že si je zaslouží. Soudě podle těch dosavadních čtrnácti týdnů společné spolupráce.
Ano, jsem ráda, že se všechno zlé v dobré obrátilo a moc věřím, že horší už to nebude. Jedinou bolest, kterou jsem ochotna Martinovi odpustit, tak jsou křeče bránice, které přicházejí společně se salvami smíchu díky jeho hláškám, a protože víme velmi dobře, že smích léčí, je mi nový MV vlastně hodně solidní medicínou a já jsem za to opravdu vděčná, že to všechno nakonec dopadlo takhle dobře :-).


Stýskavá

26. listopadu 2015 v 16:58 | renuška |  Snímánky
Stýská se mi ...
... po našich chvilkách,
co ztratily se v dávnočase
a já je v mlhách na vějičku
chytám.
Už mám na krajíčku.

... po těch vteřinách,
co vydechly ještě dřív, než se narodily,
jen okamrkem
lapit jsme je směli
ve dnech
po neděli.

... po láskyslovech
vyťukaných do éteru,
kdy všechno šlo ven,
ale zůstalo skryto
v duššuplíku.
Z toho líto.

... po strništi,
co brázdilo si po mé kůži,
bez map a kompasů samo,
kde se mu chtělo,
vousem tetovalo něžně
mé tělo.

... po tajemství
svázaném v okovech hříchu,
co pelichá jak pampeliška,
a chmýří lítá si
věrnosti
do kapsy.

... po snu,
co prý se vleče, ale neuteče,
jak bába Ponikelská
dobře ví,
žel čas náš je spíš
ztrátový.

... po kouzelném čarování,
kterým omámena
sotva jsem vnímala
realitu
a topit se chtěla
v hloubicitu.

... po motýlí honičce
pod žebřinami,
kdy vítězům i poraženým
jedna medaile je akorát.
A pusa k tomu
nastokrát.

Ještě víc a pořád málo - slov a řádků - a veršů na památku ...


Pomáhat a chránit!

21. listopadu 2015 v 16:45 | renuška |  Snímánky
Heslo Policie ČR, pro kterou pracuje pán, jehož jsem v životě neviděla, ale pro kterého jsem měla za úkol vytvořit narozeninový dárek, který by tématicky odpovídal náplni jeho zaměstnání. Prý aby tam měl "devítku", že to bude stačit. A třeba ještě "želízka", hlavně ne věk a vůbec psaní. I když mě to svádělo, nakonec jsem vykrojená písmenka zamatlala zpátky do černé hroudy potahové hmoty, však ono se to bude hodit na jindy. Abych ještě vysvětlila souvislosti ... Vlaďka je sestra Mirky, která dostala od Tomášovy dcery, jejich sestřenice, Dominiky před pár týdny můj dort s motivem koně. V ten moment ji, teda Vlaďku, napadlo mě využít a požádat, zda bych malý kulaťák neupekla jejímu příteli k narozeninám. To jen pro vysvětlení, jak jsem se k policii dostala. Chápu, že jsem vám asi tím vysvětlením moc nepomohla, ale neřešte to. Prostě je to v rodině, no :-).
Když jsem si cvičně v hlavě sestavovala složení dortu, věděla jsem, že se pro tentokrát vrátím ke staré dobré klasice, takže samotné pečení a krémování nebyla taková potíž. Daleko větší průšvih nastal, když jsem začala dekorovat, poněvadž myslet si naivně, že znak PČR je jednoduchý jak facka, to je naprostá hovadina. Vykrajovat, seřezávat, opatrně aplikovat lepící se tenoučké plátky čerstvě obarvené potahovky, no doprdele ... fujtajbl. A to jsem původně měla obavy spíš o tu devítku, tedy policejní zbraň, a v podstatě i pouta nebyla pro mé představy nijak jednoduchým kouskem. Ale jak už to tak bývá, to jednoduché bývá nakonec mnohem složitější než to, čeho se poněkud bojíme. U modelování pistole jsem potřebovala mužskou asistenci, protože i když jsem obrázek měla vytištěný, převést ho do reálné formy tak, aby bylo poznat, co to doopravdy je, na to moje holčičí buňky nejsou až tak stavěné. Ještě, že je u nás doma přesila testosteronu, protože po jejich vydatných radách si teď troufám tvrdit, že to všechno matlámopatlámo zase tak hrozně nedopadlo :-D.




Znak, pistol, pouta. Tečka. Nic víc, nic míň, zelená lemovka pro dobarvení ladí s lístečky na policejním symbolu, díky ní není dort černošedobílý, ale má tam i kousek barevného akcentu. Opět jsem pracovala s jedlou stříbřenkou, to je úžasný pomocník. Stejně jako hustě protkávaný cedník, který umí udělat bezvadnou texturu - v tomto případě zdobení rukojeti zbraně. Při důkladném prohlížení najdete milion chyb, zvláště u vyřezané hvězdy, ale dělala jsem, co jsem mohla, abych se za svou práci nestyděla, tak mi snad některé nedostatky odpustíte (doufám, že vstřícný bude i budoucí majitel - tak trochu spoléhám na hru světel, protože dárek dostane až později v noci, takže třeba dřív než se dort dostane na denní světlo, bude ho půlka sněděná :-D). Jinak uvnitř tři vrstvy citronovovanilkového piškotu, po dlóóóuhé době borůvková marmeláda, vanilkový krém a čerstvé kiwi.

Já nevím, asi jsem blázen, protože nedokážu odmítat jakékoliv dortové výzvy - jednak nechci zklamat a druhak je pro mě každý nový dort obrovskou motivací a hnacím motorem, školou, kde se naučím zase něco víc. Teď ale potřebuji prázdniny jako sůl - pauzu, která se mi i docela hezky rýsuje; jestli se nestane něco nečekaného, měla bych další dortíky péct až těsně před vánoci - jeden pro kolegu, který bude mít doma čerstvě jednoletého synka, a pak pro neteř, která slaví jen o den později narozeniny. A mezi svátky pak před silvestrem možná budu tvořit pro dceru svého spolužáka Martina, ale to se ještě neví :-D. Co se ví ovšem určitě, tak to je fakt, že mě příští týden čeká spousta prima akcí, na které se potřebuji pořádně připravit - psychicky i fyzicky. A k tomu se nejlépe hodí odpočinek, kterému se jdu právě věnovat. Mám totiž rozečtenou úžasnou knížku o ještě úžasnějším detektivovi, který mě fakt baví. Kdo ví, jestli by mi dokázal pomáchat a chránit mě? Klidně bych si to od něj nechala líbit :-D.


Nudíte se?

18. listopadu 2015 v 16:39 | renuška |  Jak to vidím ...
Na pořízení medvídka mývala máte ještě čas, daleko lepší a levnější je naložit auto plné klučičích puberťáků a vyvézt je do kina. Tedy až po té, co se svým vlastním "domácím" adolescentem to kino najdete, potažmo film, který je bude bavit, i když bude postrádat český dabing a místo něho nabízet poctivou angličtinu a české titulky. Pak pro jistotu místenky zarezervujete a kývnete na dopravu tam i zpátky, čímž završíte povinnosti organizátora a tichého společníka akce v jednom. Váš vlastní puberťák ještě doladí nástupní místa a časy pro další tři pasažéry, jejichž složení se ze dne na den změní ze tří chlapců a jedné slečny na čtyři pány a pak už jen čekáte na sobotu. Jenže ona to není obyčejná sobota, je to sobota oslavná a mejdanová, tudíž vy jako člověk, který v tu chvíli sedí jednou zadelí na více židlích, potěšíte svou přítomností na oslavě narozenin dalších příbuzných (viz minulý článek o folkloru a výronu), hlídáte si čas a v pravou chvíli vystřelíte, abyste posbírali kulturychtivé hochy a odvezli je včas na místo činu. A najednou to přijde - co budete dělat vy? Vrátíte se o patnáct kilometrů zpátky k mírně podnapilé společnosti? Nebo využijete blízkosti obydlí své babičky, ke které zpravidla jezdíte na návštěvy během dne a ne v osm večer? Za bé je správně - babi už mě čeká a spolu s ní i zbytek příbuzných, kterým naštěstí nevadím ani takhle pozdě v noci. Dáme čaj, dáme řeč, zajíme to Haribem a já zase startuju vůz a odebírám se pro "své" čtyři muže do centra kulturního dění. Ti nastupují vychechtaní, s krabicí popkornu, s hýkajícím, typicky přeskakujícím "zmamutovaným" hlasem do vozu a sdílí se mnou své dojmy. Smějí se tomu, že se deset minut smáli a já se směju s nimi. Protože oni jsou prostě legrační. A to už od začátku celé akce "Kino".
Protože se všichni známe už od jejich malička, tak spolu nemáme problém a jména schovaná do přezdívek "Krken", "Veverák", "Drda" a "Lánskej" rozeznávám líp než jejich, teď hodně si podobné hlasy. Zvědavě je vyzpovídám ohledně brzké životní změny - všechny čeká přestup na střední školy a mě zajímá, jaká povolání si pro sebe vybrali. Architekt, automechanik, "ajťák" a nakonec, když nastoupí i "Krken", potichu přizná, že toho cukráře už asi dělat nebude, prej radši automechanika. Taky??? Ostatním klukům se to nezdá, prý jim trhá partu, tak ho na dortaře možná ukecají a já mu to schvaluji. Péct dorty je prima :-). A pak se řeč najednou stočí jinam, k Francii, k atentátu, k ISIS - tyhle patnáctileté děti mě překvapují čím dál víc. Sledují politiku, mezi sebou to řeší, rozčilují se nad násilím a celou tou debilní a pitomou situací, která se teď děje. Vadí jim nejistota a strach z války. S tímhle tématem jsem tedy fakt nepočítala a jsem ráda, když se nakonec téma rozhovoru změní a oni zase pubertálně zahýkají tím svým mutujícím hlasem (a já se zase ztrácím, protože nevím, kdo z nich zrovna mluví). Cestou zpátky, ovlivněni strašidelým filmem, který shlédli, řeší, kdo koho znásilní cestou od silnice a proč - zda to bude úchylka nebo ta dvacka, co zbyla v peněžence z kapesného na vstupné do kina. Krken pádí domů a zbytek party se mu v autě řehtá, i když je mi jasné, že třeba Veverák je na koni, protože to má domů tři kroky, během kterých mu žádné nebezpečí nehrozí. A Lánskej to má na háku úplně, ten řeší spíš to, že si nemohl vzít svoje oblíbené kraťasy a musel - v listopadu!!! - jet v riflích, což ostatně šokuje i zbytek party. Nakonec zůstávám v autě se svým "Drdou" a odjíždíme konečně zpátky na oslavu, kde už se není moc s kým bavit - jejich řeč je totiž hodně vláčná stejně jako pohyby, takže se zdržujeme jen chvíli, nakládáme zbytek rodiny a odjíždíme domů.
Tam pak hodnotím tuhle vypečenou sobotní vyjížďku jako jedno z největších pobavení za poslední dobu a dopředu se hlásím, že příště zase pojedeme. Já jako řidič a kasička, ale i jako posluchač a divák zábavné společnosti, se kterou jsem ochotná sledovat i film, který mi vyberou. Kromě hororů beru vše. A možná, že i ten bych přežila, protože omládnout najednou o dvacet let a chechtat se hovadinám, které z kluků mnohdy vypadnou, ani nevědí jak, smát se jejich dobírání, vtípkům, postřehům, nezřízeným záchvatům smíchu, to je něco! Tady by i ten medvěd mýval měl co dělat, aby jim stačil :-). Vivat mládí, vivat puberťákům :-D



Folklór a výron

14. listopadu 2015 v 14:13 | renuška |  Snímánky
Že tahle dvě slova nejdou dohromady? To byste se divili ... ale pěkně od začátku.
Slíbila jsem sweetweek, tak tady je završení třídortového sedmidenního maratonu. Před přibližně třemi hodinami jsem dodělala překvapení pro jakosnachu a jakosyna, kteří právě dnes oslavují svoje devětapadesátiny. Monice je krásných třicet, Markovi 29, a už loni ode mně dostali dort, takže letos bylo jasné, že se budu opakovat. Poněvadž jsem neobdržela žádné instrukce ani tipy, jak hotový moučník ozdobit, vrátila jsem se ke kytičkám a holčičině a rozhodla se zkusit dekor alá folklor. Vzpomněla jsem si svou bílou, pestrými bavlnkami vyšívanou, halenku s naducanými rukávky, kterou jsem od rodičů dostala někdy v první třídě, a rozhodla se, že za pomocí silikonové formy na marcipán zkusím něco podobného přenést na bíle potažený dvoupatrový dort. Po první zkušenosti s výše uvedeným pomocníkem už vím, že je lepší si ozdoby připravit den předem, protože je třeba potahovou hmotu vmáčknutou do jednotlivých formiček dát na chvíli zmrazit, aby šla pěkně vyklopit a struktura zůstala nepoškozená. Takže jsem vlastně měla v sobotu dopoledne o to jednodušší práci, jenže to jsem ještě netušila, že ... no o tom až později. Teď ale zpátky k sladkému dárku:




Uvnitř už to začíná být nuda - bílý klasický piškot, jemný banánovovanilkový krém, opět pro úspěch banány v čokoládě, pak zase krém, nakonec kakaový piškot. Srdíčko jen z klasického těsta plus náplň stejná jako spodní kulaťák. Monika mě prosila, ať dort není moc velký, tak doufám, že i když jsem použila maličko větší formu než u častějších menších kulatých dortíků, nebude se zlobit. Hostů na oslavu čekají víc než dost a já se nebojím, že by se kus placky nesnědlo. Hlavně, aby chutnala a líbila se - oslavenkyni i oslavenci :-).

A teď k tomu výronu, to je taky sranda. Honza se mi v pátek ze školy vrátil jako královna Koloběžka - obutý neobutý. Jednu škrpálu si nesl v ruce a místo chůze skákal po levé. Že prý hráli při tělocviku basketbal a jak se snažil chytit míč, vyskočil pro něj, ale nedopadl na chodidlo, nýbrž na jeho stranu, takže si samozřejmě vyvrkl kotník. Doma jsme ledovali, stahovali obinadlem, nechali odpočívat s nadějí, že je to jen malá bolístka a do probuzení bude zapomenutá, žel bohu v sobotu v osm ráno místo mých hrátek s dortem už jsme seděli v nemocnici na chirurgii a čekali, až nás pošlou na rentgen. Ten naštěstí vyloučil zlomeninu a potvrdil "jen" výron, takže to vypadá tak, že Jeník pajdá, pravačku schovanou v ortéze a pro "jistý krok" vyfasoval ještě berle (o kterých Ondra prohlásil, že jsou fakt hustý a že je to mrtě, protože je nemusíme vracet).

I když tenhle úraz není nic příjemného, jak znám Honzu, on si v tom to dobré najde - minimálně fakt, že bude za frajera ve škole a že ho holky budou obletovat. Ostatně toho si nešlo nevšimnout už v pátek, když jsem ho vyzvedávala ze školy, kde ho spolužačky utěšovaly a konejšily, což si Hanýsek vskutku užíval. Výron nevýron :-D.

Přicházejí dny, kdy budu ráda za každou volnou chvíli pro sebe, potažmo pro domácnost. Při pohledu do kalendáře mám teď dva týdny plné všeho možného - od zumby, přes zastupitelstvo a obecní akce až po pečení dortů a firemní mejdan a rande s mou nejmilejší kamarádkou Katkou. Vejde se mi tam i masáž a rodičovské sdružení a já doufám, že se najde chvilka i na renuščiny lásky. Pravdou je, že když si člověk dokáže zorganizovat svůj čas, až žasne, co toho stihne. Horší je, když se mu pak do toho namotá něco, s čím fakt nepočítal, což je třeba aktuálně návštěva nemocnice. Proto vám přeji, že ať už máte naplánováno cokoliv, ať to vždycky klapne přesně tak, jak si přejete, a pokud přijde nečekaná změna, tak ať z ní pro sebe vytěžíte co nejvíc. Protože ve finále všechno zlé je pro něco dobré, ať už se vám to líbí nebo ne.

Krásný folklorní prodloužený víkend bez výronů (kotníku) :-D


CBC - cyklistický birthday cake

11. listopadu 2015 v 17:29 | renuška |  Snímánky
Někdy se člověk nestačí divit, jak moc se mu život motá pod nohama a jaké neplechy nadělá třeba i v srdci. Tam je to pak na kompas a podrobnou mapu a kolikrát ani to nestačí. Zkrátka když milujete někoho, kdo k vám oficiálně nepatří, dá hodně velkou práci svůj intenzivní, ale "zakázaný" vztah udržet právě v těch uvozovkách a nepustit ho dál. Protože pak se může stát všechno možné. A čím víc si své pocity a ono omezení uvědomujete, tím spíš vás láká chtít víc a víc a víc a víc, nikdy nemáte dost a i když vám v počátku stačí jen pohled, je vám předem jasné, že podruhé se s náhle "pouhým" pohledem už nespokojíte. Ne, není to obhajoba nevěry, je to konstatování situace, kterou si projde velká spousta lidí, ať už je k tomu přivede cokoliv - absence citů, sexu, zájmu ... dosaďte si dle své libosti.
Právě v tomto stavu se teď nachází má dobrá přítelkyně, která miluje. Intenzivně, bolestně, zakázaně. Natolik, že svému - jak ho nazvat, když to není manžel a slovo "milenec" se mi nelíbí??? - panu XY (to by šlo, ne?) nechala u mě upéct dort, a to rovnou cyklistický, poněvadž onen muž je vášnivým kolařem. Svobodným, mladým, plným sil. Sedmadvacetiletým, který nejí ananas, ale svou vdanou lásku přímo žere. Jen ta sousta mají v současnosti poněku hořkou příchuť, takže já vlastně pořád ještě nevím, jestli moučník k narozeninám dostane nebo ne. Ale to už nechám na nich dvou - já jsem měla za úkol tvořit, nikoliv řešit.




Inspirace vítězným žlutým cyklistickým dresem ze známého závodu "Tour de France" je jistě patrná - ostatně z názvu jsem si vypůjčila i kousek textu - "Tour de Život" mi přišel celkem trefný i vtipný. Modelace kola byla poněkud obtížná, o to líp se mi ale pracovalo s novými vykrajovátky na kvítka. Uvnitř jsem zvolila po dlouhé době kokos, a to rovnou na druhou - do korpusu i do krému. A pro úspěch okolí znovu v čokoládě máčená kolečka banánů, která prý chutnají tuze náramně, takže se k nim teď ještě dvakrát za sebou vrátím.

Docela jsem zvědavá, co na dárek oslavenec řekne a vůbec, jak to všechno dopadne. Ať už to bude jakkoliv, bude to tak, jak to být má. Ne nadarmo se náš osud s námi pojí už od kolébky ...
Od polehávání v kolébce ale uteklo spousta času nejen jim, ale i mé snaše Monice a jejímu o rok mladšímu manželovi Markovi. Právě pro ně budu připravovat další sladké překvapení, a to už v pátek. A o sedm dní později mě práce s potahovkou čeká znovu, tentokrát pro policistu. Tak bude tady na blogu asi hodně přeslazeno, ale snad to ustojíte. Minimálně to má tu výhodu, že po konzumaci očima nepřiberete ani deko, ale dívat se budete moci dosyta - a to se vyplatí!!! :-D


Dort s koněm

7. listopadu 2015 v 14:40 | renuška |  Snímánky
Včerejšek odstartoval sedmidenní dortovou etapu, protože na celý týden mi vychází vyrobit tři dorty. Tedy už jen dva, protože s jedním přicházím právě teď. Jediné štěstí, že mám mezi tím čas na relax jinou práci, jinak nevím nevím, jestli by mi z toho nezačalo hrabat :-D.
Tentokrát jsem dostala zadání od Tomášovy dcery, která chtěla sladký dárek pro svou sestřenici Mirku ke třicetinám. Mirka je vášnivá koňařka, stejně jako zbytek členů její rodiny (její švagr se minulý rok stal držitelem bronzové medaile "Hlavního dostihu Velké Pardubické"), takže námět byl jasný, podpořený ještě pro inspiraci fotografií samotné oslavenkyně, kterak jeden na svém oblíbeném oři, resp. klisně Růženě. Zatím to vypadá hezky, že? Dokud to člověk nemusí zhmotnit - to už taková legrace není. Nikdy jsem nebyla kdovíjakou milovnicí koní, i když jsem k nim díky svému tchánovi měla blízko. Ale mám z nich obrovský respekt a prostě ... čím víc jsem jim měla přijít na chuť, tím víc jsem se jim vzdalovala. To je ovšem jiná pohádka, která s dortařením vůbec nesouvisí. Snad jen v oblasti představivosti, která by mi bývala hodně pomohla při finální modelaci klisničky - takto jsem si musela vystačit s obrázky z internetu a s onou fotkou.
Ještě že pečení dortu jako takové už mi jde celkem jednoduše - klasický bílý korpus s vanilkovou esencí, pak lahodný vanilkový krém proložený kolečky banánů máčených v čokoládě (díky, Čudlíku, za tip!), vrchní kakaový korpus. Jednoduché, snadné - jen kdybych nebyla tak trochu sklerotik, mohla si Mirka místo vanilkového krému užít banánový, který jsem původně chtěla udělat, ale jaksi jsem na to během nákupu surovin zapomněla. Tak třeba příště, jestli nějaké bude ... jestli jí ten její milovaný kůň nebude spíš připomínat dinosaura, jak to trefně zhodnotil Tomáš, který viděl průběh celé výroby, kdy ještě v půlce (bez ohlávky a hřívy) ono torzo skutečně vypadalo spíš jak živočich z období pravěku :-D.




Když Růžena, tak růže. Kolem dortu i za uchem. Je to taková princezna ze zlatou hvězdou na čele, jen s tím rozdílem, že ona si místo ní hýčká jakousi bílou šipku, na kterou jsem byla speciálně upozorněna, že ta tam prostě být musí. Honzík prohlásil, že prý to spíš vypadá jako flek, který jsem na dort udělala nedopatřením, ale kdepak - povel je povel a na ten se musí poslouchat. I bez otěží!
Sebekriticky přiznávám, že tento dort určitě neřadím mezi své nejpovedenější, ale je to asi hlavně tím, že je tam prostě ten kůň, to je největší kámen úrazu. Pro fajnšmekry a milovníky, kteří znají každý chloupek, každý kousíček tohoto spanilého tvora, je to možná nedostačující, ale já jsem pracovala, jak nejlíp jsem mohla. Snad dárek Mirku potěší, na její reakci budu čekat hodně netrpělivě.

Jak už jsem psala v úvodu, čekají mě v příštích pár dnech ještě další dva kousky - jeden cyklistický kulaťák pro kamarádku, pro niž jsem pekla již dvakrát, a pak malý poschoďový pro snachu a jejího chotě, slaví dohromady 59 let, prý to má být jen něco drobného, symbolického. Tady asi zůstanu hodně při zemi a budu věrná klasice, ale je možné, že se mi to do té doby ještě rozleží v hlavě a vznikne něco úplně jiného, než mám teď v plánu. Každopádně do pondělí chci mít od pečení klid (mám totiž na stolku v ložnici novou knihu z knihovny, která je fakt obří a já už se na ni moc těším :-D).


O tom, jak jsme koštovali

6. listopadu 2015 v 16:06 | renuška |  Jak to vidím ...
No jo, posledně to bylo o absenci smíchu, ale dnes bych to ráda obrátila, protože včera, VČERA ho bylo tolik, až mě břicho bolelo. Navíc se to v tu chvíli, v ty chvíle vůbec, ale VŮBEC nehodilo, a tím spíš jsem do toho stavu, kdy se zuby nehty snažíte nepropuknout v hurónský chechot, upadala. Totiž ... po roce jsme opět v maličko jiné sestavě zavítali na ochutnávku vín do místního podniku. Protože už jsme z většiny protřelí, bylo tam jen dvou lidí, kteří naše "způsoby" neznali, ale docela rychle se nám přizpůsobili. Prvně bylo třeba seznámit je s formulářem, který sloužil nejen jako přehled podávaných vzorků vína, ale měl tam i kolonky pro naše poznámky, které si s holkama vždy poctivě a důležitě píšeme. A to od začátku akce až do konce, každá podle svého, ale přece si koukáme přes rameno a smějeme se postřehům té druhé. Tentokrát náš dívčí ochutnávající sněm okořenili ještě dva pánové (z čehož jsem měla docela strach, že naruší tu naši holčičí symbiózu, což se nakonec ukázalo jako nesmysl - naopak ještě slušně přiložili pod kotel nezřízeného veselí). I oni si zapisovali a každý vzorek s námi společně hodnotili "znalským" okem a zajídali stejně jako my škvarkovou pomazánkou a kousky sýra a uzeniny. Naštěstí se talíře pečlivě doplňovaly, takže udržovaly naši hladinku v klidu - popíjet na prázdný žaludek totiž nikdy nevěstí nic dobrého. Což ovšem neznamená, že to ovlivnilo naši náladu - ta rostla a bujela ještě za neovíněného stavu, natož pak pak. Asi jsme se nechovali nikterak vybraně, jak se na slušně vychované lidi v nóbl podniku sluší a patří, ale nešlo to zastavit. Sám someliér občas přísně mrknul naším směrem, ale já se pro jistotu dívala na své poznámky, abych nemusela studem klopit oči a zpytovat svědomí. Nakonec svůj výklad popohnal, pochopil, že potřebujeme i čas k diskusi, a odebral se k volnému programu stejně jako my. Dobré srdce ale měl, donesl nám ještě zbytky dvou láhví z deseti, které zůstaly nerozlité. Asi tušil, že se o ně spolehlivě postaráme, to nám nedělá žádný problém. Mnohem větší potíže jsme dříve měly s tím, že jsme NUTNĚ potřebovaly já, Katka nebo i jiné dámy dokoupit nejméně jednu "sedmičku" na stůl, protože ty "drtky" nám jaksi nestačily. Tentokrát jsme si daly předem zákaz, že prostě ne. Dopijem a jdem. Takže jsme dopili, celá ta naše sedmička účastníků, a šli. Domů. Opět v podroušeném stavu, což se na čtvrtek moc nehodí, když máte v pátek ráno vstávat do práce. Tudíž jsem pochopitelně dnes po celý den taková "na vlnkách", ale za ten zážitek to fakt stálo. Ostatně abyste mi věřili, mám zde důkaz, jak pečlivá a důkladná jsem při včerejší ochutnávce byla:

Kromě toho, že mi mizerně psala tužka, je z tabulky patrné, že jsme konzumovali deset vzorků vín, po pěti bílého, po pěti červeného, všechna zahraniční, různých cenových relací, a ač psali, že jsou všechna suchá, pravda to nebyla. Můj favorit č. 1 bylo vynikající Chardonnay, u kterého mám poznámku, že je to víno jemně perlivé, polosladké, moc dobré, na konci sladký ocas a hřeje.
Možná by vás mohlo zajímat, proč ty podpisy - to jsme v čase určeném na volnou zábavu řešili, jaké máme podpisy, zda nám je naše ratolesti mohou "kopírovat" do svých úkolníčků a žákovských :-D.


Z druhé strany papíru, ten už tady ukazovat nebudu, mám ale ještě další poznámky. Vyprávěly se totiž vtipy a já, na tohle trochu trdlo, jsem si pro jistotu napsala pár hesel, abych je pak mohla říkat dál. Abyste nebyli ošizeni, vybrala jsem na závěr dnešního článku jeden i pro vás, tak snad ho nespletu:

Sedí bača v salaši a přijde za ním děvčica ze vsi. On si ju prohlíží a povídá:
"Hej, těbe to ale dněs pristaně, pekné vlásky máš, zakrůcané. A ty oči, ty oči jaké máš! Jáj, a ta halenečka, móc ti sluší, móc. Šak pristaně ti to dněs velmi. Sa mi páčiš, moc páčiš. A ta sukýnka, hmmm, a co ty topánky červené? Krásně sa ti hodí, moc ti to pristaně, jáj!"
A ona na to: "Hej bačo, jen řekni, šak bys mě chcel jebať!"
A bača: "Jáj, aj můdrá si ...."
Veselý víkend a vínu zdar :-D :-D :-D!





... a vysypejte mě k dědovi!

3. listopadu 2015 v 11:58 | renuška |  Jak to vidím ...
Dušičkový čas má na mě asi (ne)blahodárný vliv. Jsem mrzutá, bez "šťávy", příliš často zadumaná, kritická, náladová, prázdná a vůbec. Nečekané záchvaty smíchu mě potkávají zřídka, i když tuto sobotu jsem se nasmála až až (byli jsme v divadle, ale o tom třeba někdy příště). Abych byla spravedlivá, směju se teď i hodně v práci - mám totiž nového kolegu, už od září, a s ním je kolikrát pořádně veselo (například když jsme hráli bobříka mlčení, ale o tom třeba někdy příště). Nebo když Honza natočí video na FB, jak tvoří supermegahustouvěcmami, ale jaksi zapomene na komentář - že prý je to teď takhle moderní, beze slov. Ono je moderní asi vůbec nemluvit, nereagovat, nehovořit - soudě podle toho, že vlastnímu tátovi Honza nestojí ani za těch pár řádků, který by mu napsal k narozeninám. Neobtěžuje se. Protože je to "in" ... asi (o jehovistech a jizvách třeba někdy příště).
No a tak to je - dobrá nálada si vždycky najde svého protivníka, to duševní pošmourno. Dušičkovo v duši. To se hodí, ne? Jsem prostě aktuální a přizpůsobuju se období. S tím souvisí i jeden rozhovor - téma, který jsme s Martinem (to je ten nový kolega) probírali nedávno. Hřbitovy, svíčky, věnce, kytky, památka zesnulých. Došlo i na moji vlastní filozofii, jejímž cílem je jediné - nechci pochovat. Jednou. Někdy. Až to přijde. Nechci pohřeb, nechci hrob, nechci pomník ani urnu. Nechci vůbec nic. Nechci být po smrti povinností, nechci být datumem zakroužovaným v kalendáři, aby moji potomci měli stále na očích, kdy měla máma svátek a kdy narozeniny, kdy odešla hledat nový život a navždy se s nimi v tom posledním rozloučila - aby se v dalším znovu s láskou setkali. Nechci pravidelný přísun listopadek a květinových vazeb ani svíčky v plastovém pouzdře - kytky a plamínky si užívám teď, kdy je můžu úplně vnímat, cítit, vidět. Pak už mi budou jedno. Pak už to je jen o gestu.
Chci jen jednu jedinou věc. Spálit a na tajnačku rozsypat k dědovi. Už osm let leží v rodinném hrobě, odpočívá a čeká na znovuzrození. A já mu pak chci být fyzicky co nejblíž. S vírou v dobrou výchovu svým synům jsem si jistá, že oni na mě nezapomenou, ani když nebudou za mnou se svými rodinami chodit na hřbitov. Že pro ně i po smrti budu pořád ta prdlá, bláznivá, ale nade vše milující máma, která sice nemá oficiální místo věčného odpočinku, ale v jejich srdcích, ve vzpomínkách, v myslích žije pořád. Protože právě to je pro mě mnohem cennější a dražší, než sebekrásnější věnec s mašlí "Vzpomínáme". Tečka.