Říjen 2015

Z Česka do Polska

29. října 2015 v 20:12 | renuška |  Snímánky
Máme to do Polska, co by kamenem dohodil - do Náchoda kousek a odtud do "ciziny" jenom krůček. A tak jsme pro letošní rok, respektive na volný sváteční říjnový den (pro nás umocněný Honzovými narozeninami) měli namířeno právě tam - konkrétně pak do města Kudowa-Zdrój. Doslechli jsme se totiž, že jsou tu krásné lázně s nádherným parkem, který stojí zato vidět. A i když jsme nakonec procházeli úplně jiným parčíkem v tomtéž městě, i když jsme pak pár kilometrů popojeli a prošli se po skanzenu, moc se nám tam líbilo. Aby taky ne, když bylo to volno a my jsme si mohli jen užívat a nic nedělat :-).



Jeli jsme směrem do centra pohraničního města, ale kdo by tu hledal náměstí, nepochodil by. V podstatě je to jenom jedna dlouhá ulice lemovaná obchůdky, krámky, hospůdkami ... a také parky. My jsme si vybrali tenhle, hudební, o kterém jsme se domnívali, že je to právě ten doporučený lázeňský. Omyl! Ten je jinde! Ale nám to bylo jedno. Zlaté listí stromů, kterých v parku bylo víc než dost, ale hlavně neokoukané dekorace v podobě hudebních nástrojů nás jednoduše bavily.


"Hej, mistře basu ..." :-)

Malý altán pod košatými korunami opadvších, do zlata zahalených stromů - takhle nějak si představuji pohodový park pro relax a procházky.


A na samém konci pak bylo další překvapení - jezírko s ohromným množstvím divokých kačen, s labutěmi i holuby. V tu chvíli jsme si posteskli, jaká je škoda, že jsme si s sebou nevzali kousek rohlíku, ale to jsme nevěděli, že jen o pár minut později dorazí dva postarší místní lidé s dvěma taškami plnými starého pečiva. To jste měli vidět, ten boj o každé sousto, to byla mela! Z vody se najednou vynořovaly i ryby, do toho kačky, holoubci sezobli drobky, co upadly před zábradlím na cestu ... bylo na co koukat :-).

Byl čas vrátit se zpátky k vozu - čekal nás ještě jeden malý výlet do přilehlé vísky Pstražna, kde se nachází "Muzeum Kultury Ludowej", neboli jakýsi skanzen, sice skromnější, ale moc hezký a v těchto dnech téměř bez návštěvníků. Až jsme se obávali, zda bude vůbec možné si ho projít, ale dopadlo to dobře a my před sebou měli nejen dobrou hodinu chůze, ale také pořádný kopec, ve kterém je skanzen postavený.




Něco málo chaloupek s původním vybavením dávalo jasně znát, že tu řemesla byla jedním z hlavních náplní života obyvatel - ať už předli na kolovrátcích, tkali na stavech ...

... věnovali se ševcovině nebo ...

... vládli černému řemeslu. Ostatně jeden šikovný kovář nás při prohlídce nenápadně pozoroval přísným okem :-D.

Bylo tu hodně znát, jak moc jsou poláci pobožní - křížky a pomníky tu byly vidět na každých deseti metrech - každý jiný, každý věnovaný jinému svatému.



A čím výš jsme stoupali, tím krásnější byl výhled do kraje, zbarveného do podzimu. Byla to opravdu krásná podívaná - stejně tak i do kopce, kde na nás na samém vrcholu čekal ...


... obrovský větrný mlýn. Byl to kolos a dominoval celému skanzenu.

Tak jasně - do Élišky ze mlejna mám sakra daleko, ale svoje dva hrdiny jsem u sebe měla i tak. Jen nevím, který z nich je vodník a který čert :-D.

Ondřej a panorámata :-)

Vyšli jsme nahoru, sešli dolů, byly dvě hodiny odpoledne a my měli ukrutný hlad. Nakonec ale nedošlo na plánované rybolovení v protilehlé rybárně, ale zajeli jsme si na baštu zase zpátky k nám do Čech. Krátký několikahodinový výlet jsme tak parádně završili, Honza se z něj probudil až druhý den ráno, do dvou podzimněprázdninových dní, ze kterých mají oba kluci megaradost. Ani se jim nedivím, taky by se mi volno navíc hodilo, ale i tak jsem ráda i za tu jednu středu navíc, kterou jsme si spolu všichni mohli užít. Teď už nás s rodinným výletováním čeká konec, a to až do vánoc, protože přijde Ježíšek a ... určitě nám nějaký pěkný zážitek nadělí (o to už se postarám :-D).


Avengers pro mého hrdinu ♥

25. října 2015 v 20:58 | renuška |  Snímánky
Jak jsem slíbila, tak plním - zde je další sladký článek, tentokráte věnovaný jednomu z mých dvou nejvíc moc důležitých mužů v mém srdci, a sice Honzíčkovi. Honza je milovník života a tak najít to správné téma na dort k dvanáctým narozeninám byl docela oříšek. Čím ho překvapit, když "Kabáti" už byli loni? Čím ho dojmout, čím šokovat? Čím potěšit? Dlouho jsem přemýšlela, než mě napadlo udělat jakýsi spojler mezi jinými dárky, které jsme s rodinou pro něho měli připravené - od mojí sestry na něho čekal nový díl Avengres a od nás mmj. tričko s motivem "Kapitána Ameriky", tedy jednoho z hrdinů Marvel teamu. A tak došlo přirozeně k rozhodnutí, že právě symboly komiksových postaviček budou hrát hlavní roli. To jsem ještě netušila, jak těžký úkol mě čekal - teprve až po zjištění, jak budu dort dekorovat, mě začalo být úzko. Maska Ironmana, štít Kapitána Ameriky, Thorovo kladivo i pěst Hulka společně s "áčkem", no potěš koště. Jediné, co mi pomáhalo dojít zdárnému konci, bylo pár obrázků stažených z internetu, příliš velká paličatost a mateřská láska, jinak bych s tím sekla. Protože masku železného muže jsem dělala natřikrát, kapitánův štít dvakrát a paradoxně pěst, ze které jsem měla největšího lufta, byla hotová v cuku-letu stejně jako kladivo. Ta úleva, když jsem mohla hotový dárek dát tuhnout do lednice, byla obrovská. A ještě obrovštější pak byla chvíle, kdy jsem dort předávala svému Honzovi se slovy, že on je ten největší hrdina. Nejdřív se rozplakal on, vzápětí já i zbytek rodiny ... bylo to ... nesmírně dojemné a já si v tu chvíli v duchu říkala, že právě proto jsem ten dort dělala, pro něj, pro svého mladšího syna, kterého bych nevyměnila za nic na světě. Pro Hanýska ♥




Další ze zemitějších dortů, tentokráte na střídačku oříškový a kakaový korpus, promazaný na řezu Salkem a lehkým krémem "café-latté", nic přeslazeného, protože samotné Salko i potahovka jsou sladké až až. Vizuálně to určitě není nic pro milovníky kytiček a srdíček, pochopí jen znalci filmu a komiksu (i když by asi bylo lépe, kdyby nehodnotili, protože třeba ta maska Ironmana není zase až tak věrohodná, byť jsem se pokoušela o co nejpřesnější napodobeninu, jak jsem to jen nejlépe zmohla). V podstatě vše až na rukojeť Thorova kladiva a na pěst Hulka je z korpusu a krému, dvě jmenované části jsou celé modelované z potahové hmoty, rukojeť kladiva je zpevněná bambusovou tyčkou. Na své si tentokrát přišlo vyřezávání od oka, což není žádná legrace, vždy je lepší mít přesný vzor, který mi tentokrát chyběl a tak všechno nešlo hned tak, jak jsem si představovala. Tudíž sprostá slova lítala vzduchem poměrně často a nahlas - bylo hodně dobře, že jsem u toho byla víceméně pořád sama :-).

A stejně pak bylo ze všeho nejhezčí, když jsem na závěr gratulantů přišla s dortem před Honzíka a on se jen nevěřícně díval, dárek přijal a pak se rozbrečel. Dort jsme odložili, Honza poprosil o krabičku kapesníků a zatímco on slzy otíral, my ostatní jsme je poctivě ronili dál, protože jeho bezprostřední reakce, čistá, upřímná, byla tím největším, co nám on - oslavenec - mohl dát. Podělit se o svou radost, o své potěšení, beze studu, že se mu budeme smát, ale s vírou, že ho pochopíme, protože ho máme rádi. Jako on nás. ♥



Můj Avenger - Honza ♥
(se zbytky slziček, ale se šťastným výrazem ve tváři)


Kytičky, motýlci a mašinka aneb ...

24. října 2015 v 14:09 | renuška |  Snímánky
... "oboupohlavní dort". Tak by se totiž dalo nazvat další sladké dílo, u kterého jsem strávila dobrých pět hodin práce. I když doba, kdy je těsto v troubě, se asi nepočítá, žejo? :-)
Radka je má známá z naší vesnice, ale také velká pomocnice, která vždy ochotně přijde, když pořádáme obecní kulturní akce. A navíc pokaždé, když zveřejním fotky nových dortů, hodnotí a komentuje, chválí a doufá, že se taky jednou dočká. Ta chvíle právě přišla a ačkoliv jsem netvořila přímo pro ni, nýbržto pro její ratolesti - šestiletou Anežku a tříletého Vojtu, vyjde to skoro nastejno. Ráďa mi nadiktovala přání svých dětí (tedy Áňa původně chtěla lva, ale měla i druhou variantu - motýly a kytky, což se mi v tu chvíli jevilo mnohem jednodušší, takže jsem její touhy opatrně přizpůsobila svým schopnostem, zatímco Vojta byl nenápadně přiveden svou maminkou k nápadu, že by rád dort s mašinkou). Navíc pak byla ještě pomyslná "zákaznická karta" doplněna bodem, který zněl: "Hlavně žádný ovoce, Renčo, vona mi to ta koza potom nechce jíst a hnípe se v tom." A tak jsme se domluvily s Radkou na tom, že udělám spíš takový těžší, zemitý dort. Byť bude lehký. Takže to dopadlo tak, že spodní vrstva klasika - vanilka, pak čokoládový krém posypaný vrstvou strouhané čokolády, na to kakaový piškot s trochou skořice a asi deckou kokosového likéru. A to celé úhledně zabalit, předat a nashledanou příště, madam :-).





Přiznávám, inspiraci jsem tentokrát hledala na netu, žel ... nenašla. Všude byla "Mašinka Tomáš", klasický vláček nikde. A tak jsem nakonec stejně modelovala podle sebe a bylo. Dva vagónky na lentilky celou soupravu doladily a já si říkala, že to nejhorší mám za sebou, poněvadž když holka dělá klučičí věci, nejde to moc dohromady. Pokud tedy není milovnicí technických záležitostí. A to já rozhodně nejsem - i když pracuji ve firmě, kde prodávají traktory a kombajny a oleje a díly a všechno takový. No nic. Kvítka jsou mi bližší a přišlo mi jako dobrý nápad "osázet" jimi dva protější rohy dost na to, aby na nich mohlo poletovat pár motýlů. Ovšem jakmile jsem začala vykrajovat a kytičkovat, čas se rozhodl letět závratnou rychlostí a mně jako by dílo vůbec nepřibývalo. Aby taky ano - titěrné kytičky moc plochy nezakryjí, je jich potřeba dost a dost, k tomu trsy travičky, no vyhrála jsem si slušně. Ale když jsem pak na hotové dílo koukala přísným okem kritika, usoudila jsem, že takhle je to asi OK. Kytky, motýli i vlak - všechno na svém místě, jména oslavenců taky, takže pro dnešek HOTOVO.

Ano, v pátek jsem skutečně coby cukrář/amatér měla svou práci zdárně za sebou, ovšem dnes, v sobotu - to je jiná. Na kuchyňské lince mi odpočívají dva upečené korpusy, chladí se mi pudink do krému a v hlavě už mi lítají úplně jiné nápady. Fantazie pracuje na plné obrátky, protože ji večer budu hodně moc potřebovat - čeká mě totiž tuze důležitý úkol. Náš Hanýsek bude zítra slavit své dvanáctiny a dort ode mě je úplnou samozřejmostí, bez které se oslava mého syna nemůže obejít. Představu už mám, realizace na sebe nedá dlouho čekat a jak to dopadne, to brzy uvidíte. Pro dnešek vám ale musí stačit můj dětsky barevný ... hermafrodit :-).


Podzimní výměna 2015

21. října 2015 v 15:59 | renuška |  Snímánky
Již podruhé jsem se zúčastnila tzv. výměny, tentokrát s nádechem podzimu. Protože jsem po loňské akci už zkušenější, nemusela jsem se tolik bát toho, že bych svým neumětelstvím neuspokojila vylosovanou protistranu. I když pořád neumím háčkovat, šít ani plést, poradila jsem si po svém a snad mé dárky potěší dámu, která mi byla vylosována pořadatelkou Martou. Jaké bylo mé překvapení, že z celé České a Slovenské republiky na mě vyšla milá paní, která bydlí do patnácti kilometrů od nás, jsme tedy z jedné "líhně", přičemž jsme o sobě dosud nevěděly :-). Původně jsme si s Katkou měly dárek předat u kávy, ale kvůli mé zaneprázdněnosti jsem balíček odeslala poštou a doufám, že na osobní setkání dojde někdy jindy.

Protože ručním pracem moc neholduji, musela jsem se spolehnout na jiné tvoření - loni to byly sušené houby, letos pytel křížal z letošních jablíček a sáček s jádry vlašských ořechů z naší zahrady.

Ale aby v balíčku nebyl jen dar/nedar, pustila jsem se do práce s filcem, bavlnkami, dutou výplní a zavíracími špendlíky. Dvě jablíčka a dvě hrušky s "harfičkou", díky které se můžou připnout na závěs, záclonu, podzimní kabelu, klopu kabátu či bundy, kamkoliv. Jsou to prťousci, každé nejedlé ovoce je tak akorát do menší dlaně.

A takhle vypadal kompletní balíček podzimní výměny, který jsem vylosované Katce z nedaleké vesnice poslala.


Dárek ode mě odcházel až v úterý, ale již v pátek se ke mně dostalo překvapní od "bezblogové" paní Jitky ze středních Čech, ze kterého jsem byla úplně nejvíc moc nadšená a ze kterého jsem měla obrovskou radost. Bodejť by taky ne, když mi poslala výrobky, které bych sama nezvládla - možná tedy, že ten jeden ano, ale ten druhý ani náhodou. A o to víc si ho vážím - poctivá ruční práce je zkrátka neocenitelná!

Nádherná měkká sova s vykuleným kukučem už zdobí naši koupelnu s tyrkysovými doplňky. Jitka si s ní musela dát hodně práce, je opravdu moc pěkně vyrobená a jakmile jsem ji vyndala z balíčku, přišla jsem si jako malá holka - výskala jsem nadšením a radostí. Stejně tak u obháčkovaného svícnu (včetně čajovky) ozdobeného srdíčkem. "Páleního" není teď na podzim nikdy dost, takže jsem dárek okamžitě postavila do obýváku na stůl a od té doby má každý večer důležitý úkol - dotváří atmosféru jemným plápoláním voňavé svíčky ... a taky těší, a moc!

V ubrousku pak ještě leželo schované jedno maličké překvapní, které si našlo místo na okně ve vřesu, a také pohlednice s pozdravem. Jituš, ještě jednou moc a moc děkuju za krásné dárky, opravdu moc jsi mě potěšila a tím, že je budu mít stále na očích, budu si podzimní výměnu pořád pamatovat :-)

Tak, sychravé počasí jsme si s děvčaty krásně zpříjemnily a já ještě jednou moc děkuji Martě za zorganizování výměny - už se těším, až budou i další účastnice přidávat své příspěvky o dárcích, které vytvářely a které dostaly. Je fajn prohlížet si obrázky handmade výrobků a číst slova radosti. A já slibuji, že příští rok, pokud tato akce bude zase probíhat, se do ní moc ráda přihlásím. Třeba se do té doby naučím i háčkovat :-D.



Dostala jsem ...

17. října 2015 v 14:40 | renuška |  Snímánky
Pátek není svátek, ale to neznamená, že to není den na dárky. I když na dárky bylo také úterý díky kalendáři. Tenhle týden mě fakt bavil :-)

Je to asi týden, co se mě Honzík ptal, jestli bych radši chtěla podložku pod hrnce nebo stojánek na ubrousky, že ve škole tvoří a vyrábí, co mu síly stačí. A já řekla, že by se mi určitě hodila do kuchyně ta podložka. Včera mi Jeník dodatečně přál k svátku s rukou za zády s "homemade" překvapením, ze kterého jsem měla ohromnou radost. Však už jsme dnes podložku využili při společném obědě a hodila se náramně! :-)


Úterý bylo plné spíše očekávatelných dárečků - viz kalendář, a s jedním dorazila i moje nejmilejší sestřenice. Pohltil ji koníček s názvem "scrapbooking" a já měla tu čest být prvním majitelem její práce. A můžu vám říct, že jak jsem velká, tak jsem bulela, jakmile jsem Péťoručně vyrobenou knížku otevřela ...

Hned první obálka po otevření skrývala text jedné z mých básniček a už to bylo. Slzy dojetí se kutálely jedna za druhou, řasenka mizela i přes to, že hrozilo, že na hodině Zumby budu vypadat jako zombie - čert to vem. Tenhle dárek si pláč z radosti zasloužil.

Takový dárek musí podle mě vždy vyrobit člověk, který obdarovaného dobře zná. Protože jinak by v obálce s názvem "Motivační složka" nebyla ukázka cviků na obnovení činnosti lymfy, v další by se neskrýval citát o dobré náladě, ve "Vzpomínkovém centru" by nebyly fotky z mého života, v bonusové dva sáčky kvalitního čaje a v "Travel" vstupenky z akcí, na kterých jsme s Péťou společně byly. Tohle byl tak osobní dar, že osobnější snad ani neexistuje.

A jako bonus ještě jedna krásná záložka, poněvadž já i Péťa jsme vášnivými čtenářkami, takže tahle pomůcka se vždycky hodí (konečně můžu vyhodit vylisované pytlíky od želatinových bonbonů i staré účtenky z Tesca :-D).

No není to nádhera? Dostat v jeden týden dva přenádherné dárky, které nejsou koupené jen tak mírnyxtýrnyx, ale se srdcem a láskou vyráběné? Na míru mi "šité"? Z obou jsem tak nadšená, jak to jen jde. A i kdybych tisíckrát řekla "děkuju" a milionkrát objala a políbila, pořád to bude málo, protože ... to co cítím, se vypusinkovat ani vymazlit nedá. Ale snad to oba darující poznali z mého výrazu, jak velikou radost mi udělali ♥.
A aby toho nebylo málo, přišlo mi shodou okolností taktéž v pátek ještě jedno překvapení poštou. Zúčastnila jsem se totiž druhého ročníku "Podzimní výměny" a právě v tento den jsem obdržela dárečky s podzimní tématikou. Protože ale na toto téma chci vytvořit samostatný článek, prozradím jen tolik, že to bylo další překrásné tajemství od jedné nesmírně šikovné paní Jitky a já jsem moc ráda, že její práci mohu obdivovat a vystavit u nás doma. Ale o tom opravdu až někdy příště :-)


A to je ten důvod ...

14. října 2015 v 16:05 | renuška |  Jak to vidím ...
... proč peču dorty.
Bylo to loni v březnu, když Tomáš s Ondrou slavili společně narozeniny - Ondrášek třinácté a Tom 51. Několik málo dní předtím jsem v jednom tutorialu objevila snadné zdobení dortů pomocí potahové hmoty, které bylo přizpůsobené úplným začátečníkům - amatérům. Na odborníky a profíky jsem do té doby koukala jen v televizi, kde dávali různé pořady o zdobení a dekorování, což nejen mě ohromně bavilo sledovat - jaké skvosty a parády nadšeným cukrářům vznikají pod rukama. Do toho mi ještě jakousi náhodou "přiletěl pod nos" blog "červenýho čudlíka" - ochotné, ale především nesmírně šikovné mladé slečny, která má talent, fantazii, vkus a prostě umí. A to nejen tvořit, ale i poradit. Právě ona byla mou největší učitelkou, byť jen virutální, dalo by se říci, že se jednalo o dálkové studium. Kdykoliv jsem tápala nebo si nevěděla rady, byla to právě ona, která mě pošťouchla a pomohla svými postřehy i zkušenostmi, což se v této oblasti cení úplně nejvíc. Alespoň z mého hlediska tedy. Moc ráda jsem k ní chodila na čumendu, kochat se, a aniž by to možná tušila, byla a je mou velkou inspirací pořád. V kombinaci všech těchto hledisek pak vzniklo něco, čemu už teď můžu říkat koníček. Moji chlapi, lákavý televizní pořad a péče jedné blogerky mě dostaly až ... no naposledy k vrtulníku.
Přes různé jednoduché kytičkové dekory, přes odpor k 3D figurkám, přes obavy, jak to nakonec dopadne s vyřezáváním podle předlohy či s realizací zadávaných přání, jsem se za ten rok a půl stala autorkou mnohého: dvoupatráků a kytičkářů pro ženy, chalupářského pro kamaráda, duhového pro sestru, šatičkového pro nejlepší přítelkyni, hasičského či alzadortu pro spolužačky, včeličkového pro paní vychovatelku, kabátího pro Honzu a fanynku Janu, mysliveckého pro taťku, minisrdíček na milión způsobů, mimoního i spančbobovýho, prostě kdečeho. Mým cílem bylo vždycky jediné - potěšit, překvapit no a taky nakrmit. Osladit život pohledem i lehkým moučníkem na téma xy ... no naposledy to téma bylo "vrtulník MI17".
A proč tady vlastně o té helikoptéře tak píšu? Inu, měla jsem minulý týden milou e-mailovou korespondenci a také telefonický rozhovor. V tom prvním případě jsem dostala ten největší dárek, tu největší odměnu, jakou si jen umím představit - fotku spokojeného majitele dortu ode mě - pána, který oslavil osmdesáté narozeniny a dle slov svých příbuzných je to stále čiperný mladík s jiskrou v oku a s velkým smyslem pro humor. Plný sil a života, milovník vrtulníků, konkrétně právě toho, který mu přistál na kulatém sladkém heliportu a který byl prý dle slov účastníků oslavy dominantou celého mejdanu. Waw, taková pochvala! A jen pár dní po ní následovala další, protože mi volala vnučka onoho pána s tím, že marcipánové éro ještě pořád drží a že o jeho osudu už je rozhodnuto úplně jinak - bude dělat radost ve vitríně mezi sklem a jinými památkami. Tak prý jen informaci, jak se takový materiál dá udržovat, aby stroj nepřišel k úhoně. Díkybohu jsem ocas vyztužila špejlemi a vrtule jsou z drátku, takže pokud bude normální pokojová teplota, čiliže nepřetopeno, a sucho, nemělo by se nic vážného s MI17-tkou stát. Dědeček se může kochat od rána do večera.

Když mi tahle fotka přišla, zalily se mi oči slzami. Protože přesně tohle je ten důvod, proč peču dorty.
A vůbec nezáleží na tom, že samotného majitele moučníku neznám. I tak je mi milý a blízký.

Do konce října mě čekají ještě dva dortíky - jeden velký pro kamarádku a její dvě děti, a pak menší pro našeho Honzu k dvanáctinám, kdy původně chtěl dort ve tvaru želvy, ale nakonec z toho sešlo (a já jsem opravdu hodně ráda) a že prý to nechá na mě. Chvíli jsem nevěděla, ale už vím, už vím. Dortík mu bude ladit s dalšími dárky, které k narozeninám od nás dostane a já věřím, že z něj bude mít nejméně takovou radost jako ... jako kdokoliv jiný, pro koho dort upeču. Protože právě ta radost, ten úsměv, snad i dojetí, to všechno patří do šuplíku s velikým nápisem ODMĚNA. A věřte mi, že si jí vážím úplně nejvíc moc.

PS: Mnozí se mě ptají, proč se tím neživím. Ne, to už by nebylo ono. Už bych to brala jako povinnost a nikoliv jako zábavu. Období počátečních výbuchů vzteku a učení se trpělivosti je, doufám, za mnou a energie, se kterou se pokaždé pouštím do nové výzvy, to je něco, co bych v zaměstnání asi tak nevnímala a možná si toho ani tolik nepovažovala. Protože práce amatéra je vždycky jiná než profesionála (mmj. viděla jsem výtvory všelijaké, většina jich byla opravdu luxusní, ale narazila jsem i na práci mizernou, avšak odbornou, a to si pak říkám, že jsem asi fakt dobrá :-D ... no jo, no jo, je to trochu samolibé, já vím, ale snad mi to pro jednou odpustíte ;-) ).



Příroda ví, co dělá

10. října 2015 v 18:15 | renuška |  Jak to vidím ...
Jinak to totiž ani nejde. Když se má někdo narodit hnědooký, narodí se hnědooký. A když se má někdo narodit blond, tak se tak narodí a má přirozeně zůstat blond a basta fidli. Jenomže to by někdo (= já) nesměl být marnivý a chtít děsně výrazné změny vizáže těsně před srazem od střední školy po pěti letech.
Touha po tom udělat razantní rozhodnutí týkající se ještě razantnějšího zásahu do střihu a barvy vlasů mě týden před setkáním "bydžováků z áčka" posadila do kadeřnického křesla místní kadeřnice, ke které jsem kdysi chodívala a vždy jsem s její prací byla spokojená. Pravda, ještě víc mi "sedla" jiná šikovná paní, která ale svou živnost přestěhovala a já toho času bez automobilu volila snadnější cestu kolmo přes silnici než přes dvě vesnice a půlku města. A to byla první chyba, tedy vlastně už druhá - kývnout na pohodlnost. Prvním kiksem byla moje fantazie, která si vymyslela vlasové úpravy - dvacet centimetrů od přírody blonďatých loken šlo pryč a další likvidace "díky" širokým pruhům velice tmavých melírů dílo dokonala - tohle rozhodnutí bylo prostě víc než nešťastné. Nešťastná jsem z toho pak byla i já, protože jsem se v téměř tmavých vlasech necítila vůbec dobře, což mě docela překvapilo, protože byly doby, kdy jsem byla obarvená na tmavo komplet, bez jediného proužku světlých pramínků. Dnes a denně jsem se na sebe dívala do zrcadla a snažila se z děsuběsu udělat něco normálního, ale prostě to nešlo. Jak trefně poznamenala jedna má příbuzná, vypadalo to, jako bych měla ty vlasy plesnivé. A k tomu si Ondra hned první den přidal, že to vypadá fakt hodně debilně a tím trefně nazval to, co ostatní pochvalovali a co mě s prominutím sralo už od začátku. A to jak barvou, tak střihem.
Sraz jsem přežila. Spotřeba laku na vlasy stoupla o 100% a sebevědomí o stejnou hodnotu kleslo. Jediný, komu jsem musela dělat velkou radost, byly obchody s kosmetikou a drogerií, protože jsem u nich během týdne koupila dvě barvy - odstín blond, abych alespoň trochu v rámci vlastních možností potlačila tmavě černo/hnědé odstíny melírů - první pokus nevyšel vůbec, to jsem si smradlavou směs smyla z vlasů okamžitě, protože pokožka hlavy pálila jako čert. Druhý pokus už vyšel o trošku lépe - vydržela jsem s aplikovanou pastou tak, jak psali v návodu. Kvalitně jsem si zesvětlila žalostný zbytek blonďatých pramínků, ovšem tím to skončilo. Výsledek? Za dvě stovky žádný.
A tak mi nezbylo než - nyní již mobilní - po třech týdnech přes ty dvě vesnice a půlku města jet za jistotou. Když napíšu, že jsem se tam těšila jak malé dítě na kolotoč s labutěmi, bude to málo. Těšila jsem se ... no úplně mrtě moc. Na návrat k přirozenu, k rozhodnutí matky přírody, která - jak je v titulku psáno - moc dobře ví, co dělá. Dala mi do vínku blond háro a možná měla varovně mávat ukazovákem, ať si vážím toho, co jsem dostala a nevymrzuju. Nevymýšlím hovadiny. Přísahám a slibuji, že už fakt, FAKT NIKDY nebudu dělat tyhle hlouposti a když už něco, tak akorát změním střih, zastřihnu konečky, upravím fazónu ... až mi vlasy znovu trochu dorostou. Protože dvacet centimetrů je prostě dvacet centimetrů a to zkrátka chvíli trvá a něco stojí.

Tohle je ta tmavá verze, nanesená dva centimetry od kořínků, což vypadá jako dvouměsíční odrost, špatně střižená ofina a prostě všechno na prd. Věřte mi spíš ty ksichty než spokojené úsměvy ...

A zde už po dnešním návratu k přirozenu, zůstalo jen pár tmavě hnědých a místy nazrzlých pramínků - památka na díky bohu doby minulé. Plus další prostříhání pro snadnější úpravu účesu. Tady mi úsměvy můžete věřit do puntíku. Do vlásku :-).

Co napsat závěrem? Asi to, co na začátku i v textu. Příroda si je zcela jistá v kramflecích každým svým rozhodnutím a stejně tak by na tom měla být i správná kadeřnice (kromě toho, že když za ní přijde změnychtivá klienta s tou úplně nejdebilnější představou, která jí prostě nebude slušet, tak že jí to vymluví a navrhne takový postup, kterým vyřeší oboustrannou spokojenost). Tečka. Šmik.


Není kalkulačka jako karkulačka

8. října 2015 v 13:07 | renuška |  Jak to vidím ...
... ačkoliv vlastně je to totéž. Umí počítat a pomáhat při složité matematice, v podstatě každý ji má když už ne opravdovou, tak v mobilu. Kalkulačku. Jenže náš Honza má kaRkulačku a nemíní to měnit, protože jemu se to prostě říká líp a vlastně "vo nic nejde, mami". A má v podstatě pravdu, poněvadž fakt o nic nejde, ba naopak - je to roztomilé, že ještě ve dvanácti letech komolí názvy a i když si toho je vědom, nehodlá to říkat správně, protože to prostě není zas až tak důležité.
Bohužel už přišel o zlozvyk neříkat "kdyby", ale "kteby", což mě mrzí doteď, protože tenhle termín jsem si nesmírně oblíbila a když Honzík říkal větu, kde právě "kteby" bylo obsažené, nikdy jsem neměla sílu ho upozornit na to, že je to špatně. Ba naopak, užívala jsem si to, protože mi to připomnělo jeho školkové šišlavé období, které už je dávno fuč.
Poslední dobou abych s sebou pořád nosila zápisník, protože z Jendy padají i jiná nová slova - nevím, zda je to tím, že málo čte (na rozdíl od Ondry, který to sice teď taky fláká, ale má období, kdy se od knížky neodlepí a já věřím, že se k tištěnému slovu zase brzy vrátí), nebo si prostě nehodlá lámat hlavu se správným názvoslovím. A tak třeba než by hledal odpovídající termín pro samici od psa, jednoduše prohlásí, že se jedná o psovou, a to s úplně klidným výrazem ve tváři, vyjadřujícím naprostý souhlas s právě pronešenou myšlenkou. No a co, že je to vlastně fena? A nebo Honzovy oblíbené šumkafleky, které má tak rád a já jsem mu je konečně včera ukuchtila. "Je přece jasný, mami, že sou ze šumky, takže proto šumkafleky". Šunka/šumka, je to jedno. Jenže já zápisník nenosím, takže mi v hlavě uvízne jen zlomek Honzových hlášek, což je ovšem obrovská škoda, protože tak přicházím o úplné skvosty.
Jsem si však jistá, že jeden z těchto pokladů si uchovám na hodně dlouho, možná napořád, protože už jaksi u nás v rodině zdomácněl a dokonce ho používáme i my ostatní. Dojde na něj vždy, když jsme unavení, ospalí, vláčíme se po bytě, ztěžka dosedáme na gauč či křeslo, nevnímáme na sto procent, jen ledabyle mrkáme a koukáme "do blba". To pak stačí konstatovat, že je člověk "vymoženej" a hotovo. Víme, na čem jsme :-).
A tak vám přeji, abyste si za vůně čerstvě upečených šumkafleků všechny svoje psový i feny dokázali na vašich karkulačkách vždycky správně spočítat, a to i tehdy, kteby jste žádný psový doma neměli. Ostatně, počítejte si, co chcete, ale bacha na to, abyste z toho nakonec nebyly vymožený :-).

Takhle nějak to vypadá, když si Honza nenápadně půjčí foťák - to se pak nestačím divit, co za snímky na SD kartě je :-D



Dort s MI 17

3. října 2015 v 11:00 | renuška |  Snímánky
Dortový říjen mi odstartoval opravdu skvěle! Dostala jsem totiž další výzvu, kterou v žádném případě nešlo odmítnout. Jednak proto, že mě prostě baví se pokořit, vyhrát nad sebou a dokázat si, že nejsem žádný "mejdlo", ale taky proto, že mě oslovil spolužák ze střední, pro kterého jsem vždycky měla slabost a co si budeme povídat - líbí se mi pořád, ale nejen vizáží, ale hlavně osobností. Honza mi je prostě něčím blízký, svými názory, duševním rozpoložením, pohledem na věc ... No a protože jsou to právě dva týdny, co jsme se viděli po pěti letech na srazu, ví o mně, že peču. A ví to i jeho žena. Od něj. A tak mi jednoho krásného dne ještě v září přistála na fb zpráva, zda-li bych jim neupekla malý dortík pro dědečka mladé paní, který slaví osmdesátku. Inu, proč ne? Proč bych neupekla? Bylo mi to naopak milé, že si Jeník vzpomněl a oslovil mě. Povznešená čtu dál, až k bodu, kde se píše, že by to měl být vrtulník MI 17. V tuto chvíli jdu do kolen, padám do mdlob a umírám hrůzou. Legraci mám ráda, ale tohle jako vtip nevypadá a já se musím rozhodnout ... a ano, kývu a píšu, že teda jo. Že bude helikoptéra, že si nějak poradím. A víte co? MI 17 v jedlém podání je na světě ...





Tak to je on, mých schopností šampion. Nebeská modř, osmdesátka pana pilota, pár letadýlek kolem, "pytlík na vítr", heliport z vrchu a na něj vrtulník. Bez mustru to tentokrát nešlo - našla jsem si na netu fotky, vytiskla a snažila se za vydatné pomoci a podpory syna Ondry a žvatlání mladšího Honzy modelovat, co mi síly stačily. Hodně mi pomohly špejle, ty drží "ocas" a pak tenké drátky, které nahrazují vrtule. Původně jsem zamýšlela, že bych je použila jako konstrukci a potáhla je tenkou vrstvou černé potahové hmoty, ale hodně by ztěžkly a to by asi už nevypadalo tak vábně. Tudíž to berme jako adekvátní náhradu a je to. Pak ještě trocha jedlé stříbřenky na letadýlka a okna a dort může letět ... a to až někam za Prostějov, zatím tedy nejdál, kam se moje moučníky dostaly.
Pro úplnost ještě napíšu, že uvnitř čtyři vrstvy na střídačku v pořadí: kakaovovanilkový korpus, jahoddžem, bílý citronkorpus, vanilkrém, maliny, ostružiny, kakaovovanilkový korpus, jahoddžem, bílý citronkorpus, troška krému a potahovka.

Tak, teď už jen doufám, že těch více jak dvěstě kilometrů sladký dárek přežije bez úhony a že obdarovanému bude nejen chutnat, ale potěší i oko a srdce. S Honzou mám domluvené, že se postará o zpětnou reakci a pošle i nějaké fotky, tak alespoň uvidím, kdo že je ten pan pilot s úctyhodným věkem.

Co se týká dalších chvil strávených ve společnosti mouky, másla, cukru, potahovky a vykrajovátek, mám teď dobrých čtrnáct dní klid, ale pak jdu rovnou na dva kousky najednou. Pro kamarádčiny dvě děti mě čeká velký hranaťák a pro našeho brzy dvanáctiletého Honzíka kulatý na přání. Tak uvidíme, jak se povedou, ale věřím, že ano. Stačí si věřit a nebát se, však ono to vždycky nějak dopadne ;-).