Má nejmladší neteř Lucka slavila tuto neděli narozeniny - už osmé. Bylo to poslední pravnouče, kterého se náš děda Jarka dožil a ještě měsíc po jejím narození měli čas se poznávat. Ta doba utekla tak rychle, že tomu člověk až nechce věřit, ale je to zkrátka tak. Velká téměř druhačka už je prostě slečna, která si zaslouží stejně tak jako všichni ostatní členové mé rodiny něco sladkého na zub v podobě narozeninového dortíku. Oříšek tkví ale v tom, že Lůca mnohem radši salám, šunčiču, párek, prostě všechno od masa, kdežto cukrátka jí nic moc neříkají, a tak jsem byla na vážkách. Nakonec padl kompromis - sladké minisrdíčko, velké tak akorát, aby se po něm olízla, podělila se a zároveň nebyla ošizená, že ona od tety Renči nic moučník nedostala. Jedinou podmínkou nebo jakousi prosbou bylo, ať je holčičí a s Locikou, oblíbenou pohádkovou hrdinkou z animáku "Na vlásku". Budiž tedy :-).




Mrňous obecný - klasika korpus, klasika krém, borůvky, aby ladily s kuličkami a trochu obarvily zuby. Ať je legrace. Potahovka s reliéfem, kuličkový náhrdelník, oblíbená novokytka, ke které se budu asi častěji vracet, protože se mi fakt líbí její 3D vzhled. No a Locika - jedlý papír jsme už nestihli, tak alespoň vytištěná na obyčejném a píchnutá do srdce, snad bez následků ;-)

Zde už samotná oslavenkyně - docela ochotně se nechala vyfotit, až jsem se divila. A ještě víc jsem byla v údivu, když nadšeně přebírala dárek a měla z něj radost. Protože jak už jsem psala, ona tomu sladkému opravdu moc neholduje.
V parných dnech, které nás v poslední době tak zásobují vysokými teplotami, se s potahovou hmotou děla úplně příšerně. Hned je měkká, táhne se zbytečně příliš, lepí se na prsty. Horká trouba vyhřívá už tak vytopenou kuchyň, že se v ní nedá pořádně dýchat a fungovat ... ale když si člověk počká do pozdních večerních hodin nebo si naopak přivstane brzy ráno, dá se to. Dá se péct, zdobit, dortařit. Tento víkend si to zopakuji hned dvakrát - jeden malý kulaťák pro snachu k narozeninám, to bude natotata, ale pak na přání dvoupatrák pro fanynku nejfanynkovatější, která má tolik přání, připomínek a námětů, že ji budu muset pořádně zkrotit. Slíbím totiž pouze to, co dokážu splnit ... snášet modré z nebe jsem se zatím ještě nenaučila. Ovšem už brzy, už brzy si toho až kýčovitě modře azurového budu sama užívat a to nejen z nebe, ale i z moře. A to si pak dám nohy nahoru a na pár dní si od všeho odpočinu ... však už se těším jak malá holka :-).
Bože to je nádhera úplně to jím očima ;)