Srpen 2015

Klapka: "Split podruhé!"

31. srpna 2015 v 20:44 | renuška |  Snímánky
Když jsme se minulý rok o dovolené podívali s klukama mmj. do druhého největšího města Chorvatska, do Splitu, byl to relativně krátký výlet do míst, která si zaslouží mnohem delší pozornost než jen dvě hodiny času. Diokleciánův palác, kolonáda plná nočního života i "stará známá" socha biskupa Řehoře Ninského, hromada stánků se suvenýry, plno lidí, restaurací, kaváren - chtěli jsme to prostě zažít a vidět ještě jednou. Výklad o městě jsme si vyslechli během cesty z Duče, kdy nám moc milý pan průvodce vyprávěl poměrně barvitě a zajímavě o historii památek i Splitu jako takového, a proto jsme se ve městě samotném od skupinky odtrhli a "šli si po svém". Původní hradby plné kouzelných uliček přeplněných turisty jsme proběhli v cukuletu, mnohem víc času jsme strávili sháněním suvenýrů domů, protože bez památek (a děrovaných kamínků od moře) jsme se prostě vrátit nemohli :-). Ale hlavně jsme si slíbili, že si uděláme v klidu zastávku v některé z příjemných restauraček stojících v centru veškerého nočního dění a dáme si pizzu. A taky jsem si ještě potřebovala vyřídit něco soukromého ...

Ještě před setměním jsme si mohli donekonečna prohlížet hradby Diokleciánova paláce, zvonici, mačkat se s ostatními návštěvníky v uličkách ...

... znovu jsme potkali "římské vojáky", kteří tu přes léto brigádničí, o přehršli stánků s různým zbožím ani nemluvě ...


Mým hlavním cílem byl ale jeden muž, který způsobil, že jsme se znovu ocitli v Duče a následně i ve Splitu. Minulý rok jsem z něho viděla akorát jeho velký zlatý palec, protože socha byla v rekonstrukci, obitá OSB deskami, které kryly vnitřní lešení. Letos už v celé své velkoleposti biskup Řehoř opět vzhlížel hrdě do nebe a dával tak najevo, že ti malí tvorové pod ním jsou mu úplně fuk. Ostatně, beztak je zajímají především jeho prsty na nohou, respektive obří palec. Pověst totiž říká, že kdo si ho pohladí, jistojistě se do Chorvatska a do Splitu znovu podívá. Když jsem po něm minulý rok přejela dlaní, docela logicky jsem uvažovala, že sotva kdy bych téhle pochybné báchorce skočila na lep. A ono ouha! Rok se s rokem sešel a my tu byli zas. A určitě právě proto, že jsem ten megaobří prst nenechala být, ale ošmatlávala ho jako každý druhý, co se u sochy zastavil. A tak jsem si to s panáčkem přišla v duchu vyřídit, že je sice hezké, že se znovu vidíme, ale dotýkat že se ho pro jistotu už nebudu, protože chci také na jiná místa v Chorvatsku a ne jen sem. Nezdálo se, že by se urazil, bylo mu to vlastně úplně jedno - alespoň se tak tvářil. Každopádně právě tohle je zážitek, který potvrzuje fakt, že pověsti prostě nelžou. :-D


S pocitem zadostiučinění jsme potom propluli městem zpátky na kolonádu, kde už to žilo o 106, dali jsme si slíbenou pizzu, korzovali tam a zpátky, poslouchali živou hudbu, páni kluci si vyškemrali ledovou tříšť ve stylových pohárech, které s námi samozřejmě cestovali až domů a jsou dnes a denně využívány. Musím přiznat, že právě tahle atmosféra mi v Duče nesmírně chyběla - ten noční život, rej, veselí, hlahol, to vám tak utíká čas a vy vůbec nepociťujete únavu - takové prostředí vás strhne jedna dvě a vy pak jen plujete s davem a užíváte si.


Před samotným odjezdem jsme se ještě na chvíli zdrželi v přístavu, poseděli, pokochali se, kluci dosrkali zbytky sladkého ledu, slušně jsme se se Splitem rozloučili a mazali zpátky "domů". Spokojení, s nakoupenými suvenýry pro naše blízké, s plnými břichy, s prima dojmy z dalšího fajn cestování a konečně i s vyřízenými účty :-).

Abychom nebyli pořád jen na jednom místě, podívali jsme se celkem dvakrát jinam, jednou dodávkou a jednou lodí. Silniční reportáž už se chýlí ke konci a ta námořní, ta bude brzy následovat. A pak jedno velké překvapení pro vás ;-)


Včeličkový

29. srpna 2015 v 13:37 | renuška |  Snímánky
Ze slaných fotek rovnou ke sladkým - ze slibu před dovolenou k jeho realizaci po dovolené. Tak by se dal nazvat podtitulek článku "Včeličkový" a jak už název sám napovídá, téma dalšího dortu, který jsem měla péct, mělo mít co do činění s včelařením. Totiž - to mě poprosila moc milá paní vychovatelka Jana, která ještě donedávna měla našeho Honzíka v tanečním a dramatickém kroužku, zda bych její dceři Veronice neudělala k významnému životnímu jubileu dortík. A poněvadž je Verča nadšenou včelařkou, bylo zcela jasné, jak by hotový moučník měl vypadat, vlastně to byla jediná podmínka - aby tam ty pilné bzučalky "poletovaly". Hned, jak jsem si zprávu od Jany přečetla, měla jsem přesnou představu o výsledném vzhledu a tu jsem si hýčkala celých čtrnáct dní nicnedělání a odpočinku. Pak už jen stačilo přestat fantazírovat a pustit se do práce - tradičně v pátek upéct - tentokrát kokosový - korpus, našlehat vanilkový krém, zcedit ananas a použít zbyteček letošních borůvek i domácí jahodové marmelády. V sobotu ráno pak šlo všechno hladce od ruky a za hodinku a půl bylo hotovo.




O tom, že z vrchu dortu bude květ slunečnice, jsem měla jasno hned. A jak rychle jsem to vymyslela, tak rychle jsem tvořila - šlo to hladce, dost možná proto, že jsem přesně věděla, co a jak chci. Ať už se jednalo o okvětní lístky ve dvou řadách, nebo o střed květu, kdy jsem poprvé použila gelové barvivo aplikované štětcem přímo na potahovou hmotu. Pro efekt bylo třeba ještě "osemínkovat" - na to stačila vidlička. Jedinou odchylkou byla červená stužka kolem spodního lemu dortíku, která je - přiznejme si to - šikovnou kamufláží okraje, jakýmsi "zažehlením". S tou jsem se chvíli "mazlila", ovšem nejvíc práce mi daly včely. To byl docela nářez - i s obrázkem, který mi Honza vygůgloval na netu, jsem si musela poradit tak nějak všelijak. Křídla jsem vyřešila pomocí aranžovacího drátku a zbytek bylo pořád a jenom modelování a hračičkování. Jen žihadla jsem si odpustila, párátka jsem jim do zadečků píchat fakt nechtěla :-).

No a to je vlastně celé. Víc toho k povídání o včeličkovém dortu není - snad jen ještě slova díků a spokojenosti, kterých se mi od oslavenkyně i zadavatelky dostalo - a to je pro mě prostě nejvíc. Teprve když vím, že jsem splnila přání a udělala radost, teprve pak mě má práce těší na 100%.
Výhledově to zatím vypadá tak, že se k mému koníčku vrátím až za tři týdny, poněvadž to moje jediná sestřenice Peťulka slaví pětadvacet a už rok má u mě objednaný "mimoní" kulaťák. I když jsem se jí snažila ho rozmluvit, protože teď je těch žlutomodrých panáků všude přehršel, až to člověka s prominutím sere, nakonec jsme s klukama v Chorvatsku společně dumali a vydumali, jak by dortík mohl vypadat. Tak se, Peťul, těš! Snad tě překvapím, potěším a uspokojím nejen tvou dušičku, ale i bříško :-).


Zpátky doma

27. srpna 2015 v 19:49 | renuška |  Snímánky
Safra, uteklo to jako voda - to moře. Ta dovolená, o které jsem si snila a na kterou jsme se tak moc těšili. Se kterou jsme ještě na jaře vůbec nepočítali, ale v červnu už jsme ji mohli očekávat. A najednou je pryč a člověk aby zase chvíli jen čerpal z těch osmi dní, které jsme v Chorvatsku společně s kluky prožili.



Stejně jako minulý rok i letos jsme měli namířeno do malého klidného letoviska Duče, které leží někde uprostřed na trase mezi většími, turististy oblíbenými, městy Split a Omiš. Letos však tato volba byla dílem náhody, poněvadž jsme ještě dva dny před odjezdem nevěděli, kam máme vlastně namířeno - v nabídce cestovní kanceláře bylo možné dovolenkovat se na osmi různých místech, ovšem bez výběru, ale za výhodný peníz. A tak i přes naše urgence podívat se někam jinam jsme opět byli tam, kde už to v podstatě známe, jen o dva kilometry blíž k dalšímu menšímu městysu Dugi Rat.Tak trochu nás to zklamalo, ale i tak jsme si krásných osm dní bezvadně užili a v podstatě ani těch pár hodin deště, které se během prvních dvou dní příhlásily o slovo, nám náladu nezkazilo.


Jednou ze zásadních změn (k dobrému) byl fakt, že jsme měli k dispozici nikoliv písečnou pláž jako loni, ale kamínkovou. Kluci byli nadšení a já taky. Oni měli lepší podmínky k potápění a já si mohla domů přivézt několik málo šutýrků - pro sebe i jako dárky ostatním. A když byla na pláži náhodou nuda, bylo si s čím hrát :-).



Na druhou stranu - znalost prostředí nám hrála k dobru v tom směru, že jsme už věděli, čím vším je možné se zabavit. Šlapadlo bylo jednou z atrakcí, kterou už jsme měli vyzkoušenou a po které jsme s chutí sáhli i tentokrát. A že jsme si to užívali, to je z fotek celkem patrné ...

Další velkou změnou byl způsob stravování - tentokrát to všechno bylo v naší režii, žádná péče restaurací a cizích kuchařů. A tak jsme každé ráno měli, co dům dal a co balkon nabízel. A i kdyby stůl zel prázdnotou, tak ten výhled, TEN VÝHLED byl k sežrání úplně nejvíc.

Honzova představa pohody ...




Kouzelné západy slunce odrážejícího se od mořské hladiny nás jen utvrdily v tom, že stálo za to sem jet. Tyhle okamžiky jsou nezapomenutelné ...


Prostě - bylo tam prima - s nima, s mýma klukama nejzlatějšíma, s Ondrou a Honzou. Je pro mě velkým dárkem, že se mnou chtěli ještě jet a pokud to vyjde, tak že pojedou i za rok. Neumím si představit, že bych měla v tyto chvíle být bez nich - jednou to možná přijde, ale ještě ne, prosím, ještě je brzy. Ještě si je chci chvíli mít pro sebe ♥.

Ano, opravdu to uteklo jako voda, ale ono to prostě jinak nejde. Zvlášť, když se člověk baví, užívá si společnosti těch, které miluje a bez kterých by byl jako bez ruky. Takže díky bohu za to, že se dny netáhly, ale letěly, že jsme si je užili, vychutnali, že jsme zabaleni do neviditelných slaných županů každý den odcházeli spát spokojení a tak správně dovolenkově vyčerpaní (jak by řekl Honza, byli jsme "vymožení"). A to ať už plni všedních zážitků nebo těch zvláštních, bonusových, o kterých napíšu zase příště :-).


Místo dortu titanový kloub

16. srpna 2015 v 14:37 | renuška |  Snímánky
Monika, něco jako moje snacha, oslavila ve středu své 41. narozeniny a na tuto sobotu nás pozvala na oslavu. Protože jsem jí už strašně dlouho slibovala dortík, bylo jasné, že se jím budu víkend před dovolenou zabývat. Chtěla jsem jí udělat radost něčím neokoukaným, novým, takže jsem vybírala nové způsoby dekorace i barvičky - poprvé jsem tvořila za pomocí silikonové formy vhodné právě pro potahové hmoty a k tomu sáhla po bordó gelu Wilton, který má nádherně syté odstíny, záleží na množství, které se k bílé mandlovce přidá. Korpus jsem tentokrát upekla oříškový s kousky bílé čokolády a krém chutnal po karamelu - prostě takové chutě, které se k sobě krásně hodí. Žel bohu v pravé poledne v sobotu, kdy už se dárek chladil v lednici, jsme měli zcela neočekávaný telefonát, že oslavenkyně utrpěla vážné zranění ramene, leží v nemocnici a čeká, až ji převezou do Liberce, kde jí pravděpodobně budou minimálně rameno šroubovat, maximálně vymění celý kloub za náhradu z titanu. To si tedy vybrala prezent!




Jemné motivy folkloru jsem si připravila už dva dny předem, protože podle návodu je třeba silikonovou formu vyplněnou potahovou hmotou nechat nejméně deset minut v mrazáku a pak opatrně vyloupnout hotový obtisk. Ne každý obrázek se mi povedl, hrála jsem hodně na trpělivost, která chvílemi už měla namále, ale nakonec se zadařilo a několik kousků "vyšlo". Uchovala jsem je na suchém místě na prkénku lehce posypaném solamylem (proto je možné na některých vínových dekoracích vidět jemný bílý prášek).
Jinak se mi dort dělal moc dobře, bavilo mě vyzkoušet něco nového, moc jsem se těšila na výsledek, který se od mých představ lišil jen hodně málo. A když napíšu, že jsem měla za půl hodinky ozdobeno, nedal ani moc práce. Čas, který jsem věnovala přípravě a pečení, nepočítám, to bych se vyšplhala na hodiny možná i tři až čtyři.

I když nyní nemá Monika na růžích ustláno, navíc si prošla ne zrovna pohodovým pobytem v nedaleké nemocnici včetně podivného nezájmu ošetřujícího personálu, už brzy ji čeká operace a následná rekonvalescence. Pak už bude jenom líp. A aby ji nemrzelo, že prošvihla svůj narozeninový mejdan, poslali jsme jí dortík po dětech až přímo pod nos a já doufám, že nejen pokouká, ale že si i pošmákne. Třeba jí to trochu spraví a zpestří tu ne zrovna vábnou chuť nemocniční stravy.



Kabát pro Janu

15. srpna 2015 v 12:28 | renuška |  Snímánky
Jana je moje dlouholetá známá - vlastně jsme se poznaly díky našim synům, kteří spolu začali chodit do školky a pak i do školy. Pravda, frekvence našeho setkávání se smrskla na občasné pozdravení nebo pomoc s učivem, ale v podstatě tak je to asi akorát. Když mě Jana asi před dvěma měsíci oslovila, zda bych jí k padesátinám neupekla dort, nadiktovala si tolik požadavků, že jsem musela odmítnout. Své hranice znám (tedy alespoň doufám, že ano) a nechci si utrhnout ostudu a druhého zklamat jen proto, že si troufám na víc, než dokážu. O měsíc později se ale kamarádka ozvala znovu, s upravenou vizí, s nadějí, že tentokrát kývnu. A já opět váhala ... měla jsem na poslední víkend před dovolenou již jeden dort naplánovaný a navíc v Janině případu by se nejednalo o drobečka, ale o pořádného habána. Což je nejen otázka času, ale i dispozic, které v mém případě nejsou kdovíjak světaborné. No co myslíte, nakonec jsem se nechala přemluvit, ořezala nároky na minimum, přebila je svými nápady a začala péct. Třikrát za sebou, na dvě patra, aby to stačilo pro čtyřicet lidí a hlavně, aby to byl prostě ROCKERSKEJ KABÁT!




Spodní dva piškoty s citronovým aroma jsou spojeny vanilkovým krémem, obohaceny ananasem a borůvkami, horní kostka je pak oříšková s kousky bílé čokolády, s karamelovou náplní. Váhu dortu neumím odhadnout, ale tíha to byla pořádná, takže tipuji dobrých 6 - 7 kg, možná víc. Janiným přáním bylo vycházet z dortu, který jsem loni pekla Honzíkovi a byl též "Kabátí" - plameny, logo, tmavý podklad. Vrchní patro jsem původně chtěla dekorovat jinak - na bílém podkladu měla být notová osnova, houslový klíč a rozházené noty, ale v tom vedru, jaké teď panuje, by se tyhle titěrnosti dělaly nesmírně špatně, takže jsem nakonec sáhla po osvědčených minirůžích. Ostatně, je to přece dort pro dámu a tak se sluší, aby byl nejen rockerský, ale i trochu holčičí.

Jana je vášnivá fanynka teplické kapely Kabát, prožila už s muzikanty řadu koncertů, příhod, poseděli u piva, oslavili, co se dalo. Proto není divu, že chtěla ke svým narozeninám upéct dort, který by přesně vyjadřoval, co má Janka ráda, dost možná, že i miluje. Kromě maličkostí při zadávání trvala i na tom, že chce, aby na moučníku byl jedlý papír s fotografií, kde je právě ona a Josef Vojtek s partou. Měla přesnou představu, jak bych měla papír aplikovat, ale přiznávám - měla jsem strach; práci s jedlým papírem jsem zatím obcházela velkým obloukem a rozhodně jsem se do toho nechtěla pouštět a riskovat, že se to nepovede. A upřímně - ani se mi do toho moc nechtělo, nějak mě ten strakatý obrázek v celkové kompozici rušil. Ovšem jak se říká - náš zákazník, náš pán - dohodly jsme se a přistoupily na kompromis. Pro fotku jsem naschvál na vrchu bílé kostky nechala prostor, aby se tam pomocí špejlí zapíchla a tím by se vyřešilo Janino urputné přání. A já si pro efekt mohla vyfotit hotový dortík bez "plachty", jak se mi líbí daleko víc.

Uf, bylo to náročné, hodně náročné. Protože jsem pekla ještě jeden malý kulaťák (článek bude :-) ), měla jsem od pátečního odpoledne po návratu z práce až do jedenácté dopoledne do soboty co dělat. Jistě, mezitím jsem se pěkně vyspala, dopřála komárům něco málo mé krve a peřinám trochu potu, proběhla sprcha, ale všechno ostatní šlo stranou. A docela jsem se těšila, až moučníky předám a budu mít klid. Klid na žehlení, úklid a přípravu na dovolenou. Řekla bych, že tento rok bude opravdu zasloužená. :-)


Miloš z Vietnamu

14. srpna 2015 v 16:06 | renuška |  Jak to vidím ...
Jeho pravé jméno je HOAI NAM NGUYEN VAN. Asi. A nebo je to jiný "ťaman", těžko říct, ale aby se lidem od nás ze vsi jeho jméno vyslovovalo dobře, kdosi v počátcích, kdy si rodina Vietnamců u nás otevřela minulý rok v srpnu obchod, začal pánovi, tedy vlastně oběma pánům říkat "Miloš" a tak to i zůstalo. Oslovuje se tak mladý i starý, jen paní je "bezejmenná" a dost možná to bude i tím, že neumí česky, jenom "našedanó", "dobýden", "kukujů" a "eeé" (to když ukazuje na kasu, kolik chce po zákaznících zaplatit peněz) a tak se s místními neumí domluvit. Kdežto chlapi už češtinu jakž takž ovládají, takže s výjimkou číslovek (šešet = 600, ale může to být i 60, je třeba býti obezřetný) stíhají i vtipkovat. Třeba když mi starý Miloš prodával buřty na opékání a za každou cenu se mi snažil vnutit celé balení a že pytlík nenačne a nenačne. Ale načal, nedala jsem se :-). Nebo když dorazíme na nákup i s panem Tomášem, který se se starým Milošem vždy zdraví potřesením ruky, před čímž nikdy nechybí uvítání z úst vietnamce: "Á, pan Tómaš! Dobydééén!"
Z počátku to vypadalo, že vietnamci nebudou mnohým při chuti, ale za ten rok, co tady malé, ovšem bohatě zásobené smíšené zboží funguje, se stala docela zásadní věc, a to ta, že dva stávající obchody měly tak nízké tržby, že zkrátka skončily. Provozovatel horního soukromého kolonialu měl delší dobu plné zuby svého podnikání a COOP zavřel pár měsíců po té, co odešla úžasná prodavačka, která se už nenechala dál vykořišťovat vedením podniku a chtěla prostě klid. Po ní už nikdo nedokázal nastavenou laťku udržet a lidi si uvědomili, že Miloš je vlastně ve vesnici jediný dodavatel čerstvého pečiva, uzenin, ostatních potravin, drogerie, kosmetiky, dárkového zboží a jako bonus i oblečení (skromné zásoby stačí, netřeba přeháněti a přesycovati trh). Přiznávám, rozmazlil si nás. O půl sedmé ráno už u něj můžete nakupovat, a to včetně sobot, nedělí i svátků, otevřeno má až do osmi a seženete víceméně pořád vše. A co nemá, dodá ... Byli jsme tu zvyklí na pravidelné zásobování zákusky z cukrárny z vedlejší obce nebo na závoz chlebíčků a salátů - stačilo Milošovi nahlásit, že tohle by chtělo doladit - no a už to bylo. Vynikající větrníky nebere jen opatrně, jako jiní prodavači, ale protože je po nich sháňka, nakoupí jich hafo, ať je pro každého. A prodá je! Pochopil, že češi v létě rádi grilují a opékají, takže už se nestane, že by došly špekáčky nebo klobásy, na výběr má víc druhů od více výrobců. Nebojí se, protože ví, že je jediný a že si lidi u něj prostě nakoupí.
Řekla bych, že Miloš z Vietnamu je fenomén naší vesničky. Na nákupy se sem sjíždí i lidé z okolí, protože se jim to vyplatí pořád víc, než se vydávat do měst, kde je sice větší výběr všeho, ale taky více lidí. Tady to odsýpá a málokdy se stane, že nepořídíte. A to ani tehdy, když se vám ohlásí nečekaná návštěva a vy máte doma vymeteno, dva okoralé rohlíky nikoho nezachrání a kafe s vodou, to je přece jen trochu málo. Stačí sednout na kolo, párkrát šlápnout do pedálů a zásoby jsou hned veselejší, je z čeho připravit pohoštění a když pak hosté chválí, jak máme dobrou šunku, my se jen skromně usmějeme a proneseme: "No jo, to je od Miloše. Od NAŠEHO Miloše :-)."


Locika pro Lůcu

13. srpna 2015 v 16:28 | renuška |  Snímánky
Má nejmladší neteř Lucka slavila tuto neděli narozeniny - už osmé. Bylo to poslední pravnouče, kterého se náš děda Jarka dožil a ještě měsíc po jejím narození měli čas se poznávat. Ta doba utekla tak rychle, že tomu člověk až nechce věřit, ale je to zkrátka tak. Velká téměř druhačka už je prostě slečna, která si zaslouží stejně tak jako všichni ostatní členové mé rodiny něco sladkého na zub v podobě narozeninového dortíku. Oříšek tkví ale v tom, že Lůca mnohem radši salám, šunčiču, párek, prostě všechno od masa, kdežto cukrátka jí nic moc neříkají, a tak jsem byla na vážkách. Nakonec padl kompromis - sladké minisrdíčko, velké tak akorát, aby se po něm olízla, podělila se a zároveň nebyla ošizená, že ona od tety Renči nic moučník nedostala. Jedinou podmínkou nebo jakousi prosbou bylo, ať je holčičí a s Locikou, oblíbenou pohádkovou hrdinkou z animáku "Na vlásku". Budiž tedy :-).




Mrňous obecný - klasika korpus, klasika krém, borůvky, aby ladily s kuličkami a trochu obarvily zuby. Ať je legrace. Potahovka s reliéfem, kuličkový náhrdelník, oblíbená novokytka, ke které se budu asi častěji vracet, protože se mi fakt líbí její 3D vzhled. No a Locika - jedlý papír jsme už nestihli, tak alespoň vytištěná na obyčejném a píchnutá do srdce, snad bez následků ;-)

Zde už samotná oslavenkyně - docela ochotně se nechala vyfotit, až jsem se divila. A ještě víc jsem byla v údivu, když nadšeně přebírala dárek a měla z něj radost. Protože jak už jsem psala, ona tomu sladkému opravdu moc neholduje.

V parných dnech, které nás v poslední době tak zásobují vysokými teplotami, se s potahovou hmotou děla úplně příšerně. Hned je měkká, táhne se zbytečně příliš, lepí se na prsty. Horká trouba vyhřívá už tak vytopenou kuchyň, že se v ní nedá pořádně dýchat a fungovat ... ale když si člověk počká do pozdních večerních hodin nebo si naopak přivstane brzy ráno, dá se to. Dá se péct, zdobit, dortařit. Tento víkend si to zopakuji hned dvakrát - jeden malý kulaťák pro snachu k narozeninám, to bude natotata, ale pak na přání dvoupatrák pro fanynku nejfanynkovatější, která má tolik přání, připomínek a námětů, že ji budu muset pořádně zkrotit. Slíbím totiž pouze to, co dokážu splnit ... snášet modré z nebe jsem se zatím ještě nenaučila. Ovšem už brzy, už brzy si toho až kýčovitě modře azurového budu sama užívat a to nejen z nebe, ale i z moře. A to si pak dám nohy nahoru a na pár dní si od všeho odpočinu ... však už se těším jak malá holka :-).


Solné doly v Berchtesgadenu

11. srpna 2015 v 10:46 | renuška |  Snímánky
V minulém článku jsem slíbila, že se k cestě do Bavorska ještě vrátíme, tentokráte však už ne k samotnému Orlímu hnízdu, ale o pár kilometrů níž, do malebného městečka Berchstengaden, které mimojiné disponuje úžasnými Solnými doly, kde jsme měli rezervovanou prohlídku. Protože jsem předem nestudovala, kam přesně se podíváme, byla pro mě ve finále návštěva dolů tím nejlepším z celého výletu - snoubilo se zde napětí, adrenalin, obdiv, dojetí, radost, zkrátka mnoho emocí najednou. Tudíž budete-li mít do těchto končin někdy namířeno, určitě se zastavte právě zde a nenechte si ujít to, co vám město Berchtesgaden nabízí.



Solné doly jsou ještě stále v aktivním provozu - sůl se těží pořád, a to v hojném množství. Těžko říct, co majitele dolů vedlo k tomu, že je zpřístupnili veřejnosti, každopádně tohle byl opravdu skvělý tah na branku. Kromě široké škály různě upravené soli do kuchyně i pro kosmetické účely dostupné v přilehlém obchůdku mohou totiž návštěvníci využít jedinečné nabídky projet vláčkem dutiny dolu a zažít tak neopakovatelnou hodinovou exkurzi do míst, která nejsou běžně k vidění. Ovšem má to několik podmínek a jednou z nich je ta, že uvnitř se nesmí fotit - proto výše uvedené obrázky jsou v podstatě jedinými, které jsem mohla v blízkosti solných dolů pořídit ...

Výjimkou bylo pořízení snímků před vstupem do "nástupiště" - protože další z podmínek absolvování cesty za ložisky soli byla ta, že jsme všichni museli obléct příslušné mundůry - bez těch jsme prostě jet nemohli. Byla to legrace, když jsme se celí upocení do nich soukali a pak ještě dobrých dvacet minut čekali, než nás pan průvodčí odbaví, ale dalo se to vydržet - vidina dvanáctistupňové teploty uvnitř dolů byla víc než silná.



Aby nás to ale nemrzelo, byly uvnitř skály tři fotoautomaty, které nás "chytly" a v závěru celé prohlídky jsme si mohli fotky zakoupit. Samozřejmě, že jsme si koupili všechny tři snímky, protože jsme prostě "museli". Nemohli jsme tam nechat kus našich dojmů, zvláště pak ten, kdy jsme sjížděli po téměř kolmé skluzavce dolů do tmy a že to byl fofr, to tedy byl. Nejlepší atrace na světě, to vám povídám. Adrenalin na bodu nejvyšším, srdce se třepotalo, tělo taky, byla to BOMBA! Nebo krátká cesta lodí po solném jezeře doplněná projekcí a éterickou hudbou, nejdojemnější okamžik celé prohlídky.
Provozovatelé Solných dolů si zaslouží obří poklonu za to, co se jim pro hosty podařilo vytvořit ...

A pak bylo volno. Vedro k padnutí. Dvě hodiny času, který jsme mohli strávit kdekoliv ... v aquaparku, prohlídkou městečka, u řeky Ach s vodou modrou tak, že se tomu až nedalo věřit. My jsme i přes horko volili procházku kolem úžasných domů, směrem k centru a tam odpočinek v kavárně, zmrzlinárně a pizzerii v jednom. Stačilo ujít přibližně kilometr a pak vyšlapat milión třistapadesátšest tisíc schodů a byli jsme tam :-).



I když vyjít prudké schody bylo opravdu v tom horku na mrtvici, stálo to za to. Otevřelo se nám krásné klidné prostranství se dvěma kostely, s malým parkem a s uličkou k podloubí a malému náměstí, odkud už to bylo jen kousek do samotného centra plného obchůdků, kaváren, slunečníků, lidí a kupodivu ticha. Žádný rámus, žádná auta, žádná hudba z rozhlasu ani křik dětí. Neuvěřitelné! Harmonie a mír na každém kousku, skutečná pohoda.

Za odměnu jsme si místo zmrzliny koupili svačinkovou pizzu, jak uváděli - "pro malé jedlíky", na chvíli natáhli nohy, pokoukali, poseděli, porozjímali, odpočali, nafotili, zhodnotili, zaplatili, zvedli se a šli zase dolů - podstatně rychleji a víc svěže než cestou nahoru. Ovšem téhle procházky jsme určitě nelitovali - opravdu stálo za to se sem vydat.

A protože ještě pořád zbývalo kousek času, než se vydáme zpátky domů, mohli jsme se zchladit v průzračně čisté, modrozelené křišťálově jiskřivé a především úžasně studené řece Ach. Této možnosti jsem využila jen já a i když to byla pouze rychlá desetiminutovka, moc jsem ji uvítala. Nohy potřebovaly "voraz" a ledová voda stékající z hor se o to postarala naprosto perfektně. Možná by bývalo nebylo od věci právě tady se zdržet o kapku déle a dopřát si vodní lázeň hojněji.

Bylo půl šesté a nás čekal návrat do Čech. Plni dojmů odjíždíme z míst, která sice nemají moc pozitivní historii, ale to neznamená, že si nezaslouží, aby sem lidé nejezdili. Ba naopak. Měly by dostat šanci ukázat, že to není jen o tom, že tu kdysi žil diktátor Adolf Hitler, ale že je tu krásně. Kouzelná příroda, svěží řeka, štědré doly, obří skály, malebné město, zkrátka že stojí za to se sem jet podívat a užít si to nejméně tak, jak jsme si to užili my.


Orlí hnízdo

8. srpna 2015 v 18:31 | renuška |  Snímánky
Když jsem na jaře plánovala letní dovolenou, zdaleka jsem nepočítala s tím, že bychom jeli k moři (což se nakonec stejně změnilo :-D). Proto jsem chtěla klukům i sobě dopřát alespoň krátký výlet za hranice, kam se běžně člověk nepodívá, ale kde je to ohromně zajímavé, abychom měli z prázdnin alespoň malý společný zážitek. Z nabídek jsme nakonec vybrali srpnový zájezd na Hitlerovo "Orlí hnízdo" do Bavorských Alp a i když jsme původně měli jet ve třech, přidala se k nám ve finále i moje mamka. Partička čtyř dobrodruhů se tedy tento čtvrtek, potažmo ve středu pozdě večer vydala na cesty do míst, která zdaleka nemají pozitivní historii, ovšem místo je to naprosto jedinečné a neuvěřitelné. Pokud tedy vyjde počasí ... což nám klaplo na jedničku.



Samotné "Orlí hnízdo" leží něco víc než 1800 m. v n.v., ale dojet se k němu dá pouze jedním způsobem, a to speciálními autobusy, které vás vyzvednou v Obersalzbergu na parkovišti k tomu určeném, položeném o více než 800 m. n. v. níž. Zde jsme strávili ve čtvrtek ráno cca jednu hodinu procházením okolí a sledováním panorámat a pak už jsme v poměrně rychlém a zběsilém převýšení mířili přímo pod skálu, na které stavba Adolfa Hitlera stojí.

Ohromná vlhká a studená chodba nás dovedla až ke "zlatému" výtahu, ve kterém jsme se tísnili a mačkali, abychom v počtu nejméně třiceti návštěvníků vyjeli za 41 sekund o 124 metrů výš, kde jsme vystoupili přímo do bývalého útočiště AH. Zajímavé je, že i když dům patřil zlému pánovi s knírkem, on sám tam byl všehovšudy dvakrát - byl klaustrofobik a způsob dopravy nahoru pro něj byl tedy stresující. Místo něho si krásné místo s výhledem hojně užívala jeho milenka a později i manželka, Eva Braunová.




Všude kolem nás bylo tak krásně vidět, pověstná panorámata nebylo možné ignorovat, ba naopak. Pohled do okolí nás doslova dostal!



Téměř celé Orlí hnízdo se dá obejít a odevšad je vidět v případě dobrého počasí široko daleko do kraje; pokud je opravdu hodně jasno, tak prý až 200 km. Měli jsme skutečně hodně velké štěstí, že jsme si pro výlet určili právě tento den, protože takových je dle slov průvodkyně poměrně málo - mohem častější je zataženo, pod mrakem či sychravo.


... kdejaké květinky bylo možno spatřiti :-D ...



Okouzlující pohled do všech světových stran, kterým dominovaly stromy, keře a hlavně skály - takhle vypadá místo, které pro budoucí stavbu horského útočiště coby dárku k padesátým narozeninám Hitlera vybral jeho spolupracovník a osobní tajemník Martin Bormann.


Fantastická čtyřka, nikoliv fanatická. Fanatikům tady, alespoň doufám, už odzvonilo!




Možná se to nezdá, ale na chození tu bylo místa víc než dost, samá cestička a stezka, samá vyhlídka a dalekohled ... až z toho člověku vyhládlo. A to pak stačilo sednout na lavičku, rozbalit svačinky od maminky a krmit se a kochat se a mít se parádně.


V hlavní roli kříž s malým K, který ale sám o sobě malý rozhodně není!




Proto jsme sem přijeli - pro ten pohled. Ze stejného důvodu jako další stovky lidí, které se tu během dne vystřídají.

Krátce jsme se zastavili ještě v interiéru samotného Orlího hnízda, kde jsme minuli fotodokumentaci z ne zas tak dávné historie, která nebyla nikterak líbivá. Bylo nám doporučeno podívat se určitě na krb - dar Hitlerovi od Mussoliniho, který jediný coby inventář zůstal na svém místě po "návštěvě" američanů - ti totiž veškerý nábytek i vybavení domu zlikvidovali.

A pak už bylo třeba se shromáždit zpátky u výtahu, který nás šupem svezl dolů k autobusům, těmi ještě níž do Obersalzbergu, krátká pauza, akorát tak na ledovou kávu a limonádu. Odtud pak společně míříme do městečka Berchtesgaden, protože čtvrteční program zájezu zdaleka není u konce a my ještě vůbec netušíme, že Orlí hnízdo nebude tím nejlepším, co jsme mohli vidět (a zažít). Odvážíme si ale mnoho dojmů, především pak ten, že Hitlerovo sídlo je unikátem, které nemá obdoby (jako že opravdu nemá) a že válečný duch, který tu kdysi všemu dominoval, už dávno přestal mít moc. Díkybohu!
Pokračování příště ...


Kočičí veget

2. srpna 2015 v 9:55 | renuška |  Snímánky
Prádniny se přehouply do své druhé půlky, což naši kluci jen těžce nesou. Byť slýchám, že se nudí, tak připomínka školy je ještě větší hrůza než rádoby nicnedělání. Letí to ukrutně, zatím stále nemáme koupené sešity, pravítka, podložky, tužky, vodovky a já nevím, co ještě - popravdě jsem ani nenahlédla do seznamu, který si třídní učitelé pro své žáky připravili. A protože se vracíme z dovolené poslední středu v srpnu, zbývá nám tak opravdu jen kousek dní, kdy můžeme dohnat resty a vybavit Honzíka i Ondru do ústavu tak, aby jim nic nechybělo. Až se mi svírá hrdlo, když si uvědomím, že Ondrášek bude letos končit základní školu a během roku bude třeba zvolit dvě střední školy, projít si přijímacímí zkouškami a zejména přivyknout tomu, že se brzy změní nejen režim studijní, nýbržto i způsob života jako takový. Poněvadž jsme se celkem rozumně a jasně domluvili na tom, že internát i přes Ondřejovu nesnášenlivost k novým prostorům a lidem obzvlášť bude nejlepším řešením. Ale to předbíhám ...
Věnujme se raději létu, odpočinku, relaxu a neřešme časy příští. Zkusme si vzít příklad třeba z naše kocoura, který si žije jako PÁN. Přes noc se spokojeně vyspí s páníčky v ložnici, v pohodlí, čistu, bezpečí, ráno se nasnídá kapsičky a spěchá ven, aby se vyprázdnil a prošel si "rajon" s tím, že někde zakotví. Počíhá. A znovu usne. V případě potřeby sdílet pár chvil s lidmi milostivě přikráčí odněkud ze stodoly, vonící po slámě či senu, hlasitě oznámí, že přichází a že je třeba mu věnovat dostatek pozornosti, mazlit, tulit, drbat, miláčkovat. Ano, je si plně vědom toho, že je středem našeho vesmíru, pacholek. A my mu to, s prominutím, žerem a necháme sebou manipulovat jen pro Vikoušův kocouří pohled, kterým nás okamžitě odzbrojí a dostane na lopatky ...






Sedmého srpna mu budou dva roky, narodil se jako třetí v pořadí a zůstal nám. Miláček naší rodiny. Ukázkový pohodář, ale i raubíř, protože nikdy nevíte, co se mu honí hlavou a zda pózy, které předvádí na záspi, znamenají, že se chce mazlit nebo prát. Alespoň, že mi celkem klidně poležel při focení :-).


Někdy si říkám, že by mi vůbec nevadilo být kočkou v naší rodině. Když tak sleduji, jak dobře se naši kočičáci mají, nic jim nechybí a s láskou jsou všemi opečováváni, zas tak špatné by to nebylo. A možná, že by s nimi měnili i kluci, protože domácí mazlíčci mají na rozdíl od člověčenstva prázdniny pořád a nemusí se užírat tím, že to od září začne zase nanovo. Mají totiž takovou výhodu, že si svůj kočičí veget dopřávají celoročně :-).