Článek, který by měl být absolutně otevřený, ale přece ho podstupuji naprosto nekompromisně cenzuře, protože jinak to nejde. Je příliš mnoho párů očí, které chodí na můj blog a které mě neznají jen z obrázků, slov a veršů, ale které mě mohou dnes a denně vídat i v reálu. A já nestojím o to, aby kdokoliv věděl, co se skrývá za dveřmi mé třinácté komnaty, byť o ní teď budu psát.
Představte si cokoliv, čím člověk může zhřešit tak, že se stydí sám před sebou, ale přece ho to stále vtahuje tak silně do svého nitra, ale zároveň vystrkuje ven, ať jde. Ať si vezme. Zabalené do obalu od čokolády, do krabičky cigaret, do intimní autoerotiky, do flašky vína, do cizolásky, do pozdních návštěv ledničky, do tajného sledování porna - pořád je to zakázané ovoce, které v tomto případě je v maximální možné míře cizí úplně všem. Nikdo netuší, nikdo neví, jen já, já sama. Moc dobře znám směr, kudy mám dojít k těm pomyslným obřím dveřím s klikou osahanou díky častému používání, snad možná nervozitou se mi potí ruce a tluče srdce, a čím víc se blížím prahu, tím víc chci. Chci si tu třináctku zase vychutnat a nemyslet na nic. Zapomenout na skutečnost, na slušnou a vzornou všední renušku, kterou vlastně normálně jsem. Možná, že všední úplně nejvíc, ale to je mi jedno. Jakmile za mnou zaklapnou dveře, nepřemýšlím, vypínám, mizím a beru si. Jen trochu, aby to nebylo poznat, byť vím, že sebemenší množství mi dá dost jasně najevo, že to nestačí. Že abych ukonejšila svůj hlad, potřebuji víc. Protože s jídlem roste chuť. Protože to, co v té komnatě schovávám, je prostě ... TUZEX. Nedostatkové zboží za "bony", které mají podobu tajemství a jsou jen pro vyvolené. Tedy spíš pro ty, co se rozhodnou si ono zboží okoštovat. Sem tam. Čas od času. Aby to na první, druhý ani třetí pohled nebylo poznat, to jejich mlsání. Miluji ty chvíle - dost možná i proto, že miluji důvod, proč si je dopřávám. Škodí mi to? Já nevím ... nechci říct, že ano, ale nemůžu ani říct, že ne. Vím jen, že je to pro mě důležité a že i když jednou přijde doba, kdy bude nutné za sebou zamknout napořád, zatím to neřeším. Že hřeším. Snad právě proto, že je to jen výjimečně, netrestám se výčitkami svědomí, a utěšuji se myšlenkou s hořkou pachutí alibismu, že "Nikdo nejsme svatej."
Už šest let mám svou třináctou komnatu, která se přede mnou zjevila naprosto nečekaně a překvapení, které jsem díky ní objevila, mě udivuje pořád. Těší pořád. Povznáší pořád. Možná je zabalené do obalu od čokolády, do krabičky cigaret, do intimní autoerotiky, do flašky vína, do cizolásky, do pozdních návštěv ledničky, do tajného sledování porna ... já se v ní neztratím. Vždycky najdu to, co tam na mě čeká ... a na co v ní čekám já.