Červenec 2015

Třináctá komnata

31. července 2015 v 21:30 | renuška |  Jak to vidím ...
Článek, který by měl být absolutně otevřený, ale přece ho podstupuji naprosto nekompromisně cenzuře, protože jinak to nejde. Je příliš mnoho párů očí, které chodí na můj blog a které mě neznají jen z obrázků, slov a veršů, ale které mě mohou dnes a denně vídat i v reálu. A já nestojím o to, aby kdokoliv věděl, co se skrývá za dveřmi mé třinácté komnaty, byť o ní teď budu psát.
Představte si cokoliv, čím člověk může zhřešit tak, že se stydí sám před sebou, ale přece ho to stále vtahuje tak silně do svého nitra, ale zároveň vystrkuje ven, ať jde. Ať si vezme. Zabalené do obalu od čokolády, do krabičky cigaret, do intimní autoerotiky, do flašky vína, do cizolásky, do pozdních návštěv ledničky, do tajného sledování porna - pořád je to zakázané ovoce, které v tomto případě je v maximální možné míře cizí úplně všem. Nikdo netuší, nikdo neví, jen já, já sama. Moc dobře znám směr, kudy mám dojít k těm pomyslným obřím dveřím s klikou osahanou díky častému používání, snad možná nervozitou se mi potí ruce a tluče srdce, a čím víc se blížím prahu, tím víc chci. Chci si tu třináctku zase vychutnat a nemyslet na nic. Zapomenout na skutečnost, na slušnou a vzornou všední renušku, kterou vlastně normálně jsem. Možná, že všední úplně nejvíc, ale to je mi jedno. Jakmile za mnou zaklapnou dveře, nepřemýšlím, vypínám, mizím a beru si. Jen trochu, aby to nebylo poznat, byť vím, že sebemenší množství mi dá dost jasně najevo, že to nestačí. Že abych ukonejšila svůj hlad, potřebuji víc. Protože s jídlem roste chuť. Protože to, co v té komnatě schovávám, je prostě ... TUZEX. Nedostatkové zboží za "bony", které mají podobu tajemství a jsou jen pro vyvolené. Tedy spíš pro ty, co se rozhodnou si ono zboží okoštovat. Sem tam. Čas od času. Aby to na první, druhý ani třetí pohled nebylo poznat, to jejich mlsání. Miluji ty chvíle - dost možná i proto, že miluji důvod, proč si je dopřávám. Škodí mi to? Já nevím ... nechci říct, že ano, ale nemůžu ani říct, že ne. Vím jen, že je to pro mě důležité a že i když jednou přijde doba, kdy bude nutné za sebou zamknout napořád, zatím to neřeším. Že hřeším. Snad právě proto, že je to jen výjimečně, netrestám se výčitkami svědomí, a utěšuji se myšlenkou s hořkou pachutí alibismu, že "Nikdo nejsme svatej."

Už šest let mám svou třináctou komnatu, která se přede mnou zjevila naprosto nečekaně a překvapení, které jsem díky ní objevila, mě udivuje pořád. Těší pořád. Povznáší pořád. Možná je zabalené do obalu od čokolády, do krabičky cigaret, do intimní autoerotiky, do flašky vína, do cizolásky, do pozdních návštěv ledničky, do tajného sledování porna ... já se v ní neztratím. Vždycky najdu to, co tam na mě čeká ... a na co v ní čekám já.


Sám

30. července 2015 v 16:39 | renuška |  Snímánky
Mezi obcemi BP a R jsou pole, louky, lesy ... a strom.
Sám.
Na jaře, v zimě, jen ve společnosti obilí, kukuřice, jetele nebo jiné plodiny, kterou v daný rok zemědělci zasejí.
Sice to k ostatním stromům nemá daleko, ale asi je radši izolovaný.
Přitahuje mě.
Fascinuje.
Zajímá ...






Občasná samota není na škodu, člověk má čas věnovat se tomu, co se mu honí hlavou.
A stromu korunou.
Nikdo ho neruší.
Je ticho.
Klid.
Mír.


Podvečerní rande u rybníka

28. července 2015 v 14:17 | renuška |  Snímánky
Naše srdcová záležitost, "naše" místo schůzek, náš intimní tichý společník ... naše nostalgie ♥

Jde se tam po pěšině lemované lípami, mezi kterými ...

... už je rybník docela hezky vidět ...

... ať už skrz rákosí, trsy trávy nebo větve lípy.


Spolu ... a s melounem :-) ♥.







... romantika při západu slunce ...


Hrátky s efekty, které můj drahý Samsung nabízí ...

Bylo tam krásně, u "našeho" rybníka. Nebe i hladina jako by věděly, že mají kouzlit a čarovat, vytvářet minutu po minutě jiné obrazy, malovat přírodu tak, abychom z ní byli unešení. Aby se nám příjemně vracelo zpátky v čase, kdy jsme sem jezdívali podstatně častěji a na mnohem, mnohem delší dobu, protože tenkrát jsme na sebe neměli zdaleka tolik času jako dnes. A přesto to i tentokrát bylo božské - tiché, všeříkající, letní ... láskyplné. ♥


L.S.D. aneb ...

26. července 2015 v 9:21 | renuška |  Snímánky
... LETNÍ SUPER DOBROTY :-)

Ne, nebojte, nepodlehla jsem drogám, ani nápad! Ačkoliv dobré jídlo je vlastně taky návykové, co si budeme povídat :-). To se takhle přižene víkend a s ním kulinářská myšlenka, a pak ještě jedna a nekonec i sladká tečka. V praxi to znamená buď tuhle ideu okamžitě zavrhnout nebo do ní jít a věnovat kuchaření pár chvil, než vznikne lahůdka. Třebáááá ...

UTOPENCI
Každý má asi svůj osvědčený recepis na lák, do kterého se naskládají buřtíky proložené cibulí, u nás vede už dlouhou řadu tenhle naprosto jednoduchý návod:
  • na půl kg buřtů
  • 1 cibule
  • 1/4 litru octa
  • 3/8 vody
  • sůl
  • rovná lžíce cukru
  • 8 zrnek nového koření, 8 zrnek pepře
Špekáčky "svlékneme", nařízeneme, v řezu posolíme, popepříme (někdo třeba i rád sladkou papriku), vložíme cibuli a takto připravené vkládáme do sklenice. Můžeme proložit cibulí, ale třeba i kapií, steril. okurkou, to záleží. Lák z výše uvedených surovin přivedeme k varu a deset minut necháme bublat a ještě horkým sklenici s budoucími utopenci zalijeme. Necháme odstát třeba na kuchyňské lince a já vám garantuji, že druhý den už budete moci ochutnat, jak se vám "neplavci nebožtíci" povedli. Je to fakt mňamka!

LANGOŠE
Třebaže se tentokrát pekly u sousedů ze dvou různých těst, přičemž ani jedno jsem nezadělávala já, pochlubit se můžu. A navíc se tyhle slané placky mezi letní super dobroty určitě řadí, takže by byla škoda je nezmínit. Stejně jako recept, podle kterého langoše připravuji já a mohu potvrdit, že jsou opravdu krásně nadýchané, s bublinami, tak, jak to správně má být:

  • 25 dkg hlaké mouky
  • 25 dkg hrubé mouky
  • 2 dkg droždí
  • 200 ml vlažného mléka
  • sůl
Z přísad uděláme kynuté těsto, které necháme cca 1 hodinu "pracovat", dle potřeby lze přidat jak mléko, tak mouku. A pak už stačí s malých bochánků vytvarovat placky a ty nechat smažit na rozpáleném oleji. Navrch, co kdo má rád - česnek, kečup, sýr - to je klasika. Z Drážďan máme ale vyzkoušenou i variantu, kdy se místo kečupu dává kysaná smetana a věřte, je to dobrota obrovská!

OVOCNÝ NEPEČNÝ DORT
Kdo by ho neznal? Oblíbenec mezi svěžími dortíky, vhodný právě do letních dní, kdy je k dispozici spousta ovoce a kdy chutná nejlépe venku, na čerstvému vzduchu. A podotýkám, že ho zvládne opravdu každý, bez ohledu na věk nebo pohlaví - důkazem je právě tento dort, který za mého dozoru dělal skoro celý Honzík sám. Já jsem pouze radila a pomáhala roztírat krém ...

  • 3 tvarohy
  • 3 kysané smetany
  • trocha cukru
  • velký balíček piškot
  • ovoce dle chuti - my měli borůvky, jahody, nektarinky
Z tvarohu, kysanky a cukru ušleháme krém a pak už jen do formy vrstvíme ve sledu: piškoty, krém, ovoce, piškoty, krém, ovoce ... až nakonec zbytkem krému potřeme vršek a necháme přes noc odležet v lednici přikryté, aby vrch dortíku neoschnul. A to je všechno. Nic složitého, ale pochutná si každý :-).

Krásný debužírovací víkend jsme měli a já si už tak říkám, co fajnového připravíme na příště. Možná, že vytáhneme lávový kámen a uděláme grilovačku ... a nebo si namažeme chleby a obložíme zeleninou, to už je jedno. Hlavně když nám šmakuje a je-li nás na hodování víc, dojde i na legraci a povídání, takže se dá očekávat ještě plno bezva letních střípků, které nám zpestří všední dny.

Tak dobrou chuť a prima léto ♥


Všichni mi ubližují a nikdo mě nemá rád!

23. července 2015 v 16:24 | renuška |  Jak to vidím ...
Díky bohu se to netýká mě, byť i v mém okolí se pohybuje několik málo "vysíračů", které musím trpět. Ovšem beru to tak, že je to v podstatě výhra, protože díky tomu vím, jak se nikdy nechci a nebudu chovat k ostatním a potažmo ani sama k sobě. A za druhé doufám, že těch, kteří mě mají rádi, není možná tisícovka, ale pár desítek jich snad bude a za takové já jsem nejradši ze všeho. Za lidi, kteří jsou obyčejní, na nic si nehrají a když mají rádi, tak opravdově. Ne jen "jako". Toliko k úvodu.
A teď stať - tak, jak nás to učili ve škole při slohu :-). Tedy - v mém životě poměrně čerstvě figuruje osoba rodu ženského, se kterou se vídám téměř denně. Není třeba býti více konkrétní, ale abych pořád nepsala, že ona tohle a ona támhleto, dáme tomu nějakou "štábní kultůru" a označíme ji zcela neočekávaně písmeny XY. Na první pohled docela normální vrstevnice, která se ráda směje a zdá se býti společenskou, zodpovědnou, pracovitou, spolehlivou, poctivou a moderní dámou. Dámou, ze které při delší konverzaci začne táhnout pach ublíženosti, protože už od malička byla terčem (zdrojem?) útoků ze strany příbuzných, nikdo se jí nezastal, nikdo ji neměl rád, nikdo jí neposkytl náruč - což je samo o sobě příšerné a já si to vůbec neumím představit. Její lifestory ve mně vzbuzovala lítost, ale snad nějakým šestým smyslem jsem se nesnažila pátrat, zjišťovat, ptát se. Nechtěla jsem a ani nemohla, povinnosti si žádaly mou stoprocentní pozornost. Byla jsem "jenom" uchem, které vyslechne. A jsem jím pořád, ovšem čím dál víc se stupňují "nespravedlnosti" vůči paní XY i celé její rodině a ať už kdy měli co do činění s kýmkoliv, vždy byli těmi chudáky oni. Děti ve škole, muž v práci, ona v práci, mezi přáteli, mezi rodinou ...
Říkala jsem si, tohle není normální! Jak je možné, že smůla v tomto případě opravdu kálí pořád na jednu hromadu? Pokud do toho přidám ještě vážné zdravotní problémy XY i jejich dětí a zvířectva, začíná se mi rýsovat docela jasná rovnice. Když k ní připočtu ještě další členy v podobě intenzivního zájmu o politickou situaci v celém světě, o přízeň k jistým (ne)politikům, kteří pouze mluví a mluví, a třebaže hezky, tak planě, o rádoby akčnost v obci, za kterou jí - kupodivu! - opět nikdo neděkuje a ještě z toho vyjde dle svých slov jako ta špatná, není těžké se dopočítat. Výsledkem je to, že negace plodí zase jen negaci. Nikdy nic nebude v pořádku, pozitivní, optimistické, když ona očekává ze všeho jen ostré rudé "mínus". Už předem předpokládá, že až udělá domácí šťávu, manžel ji s tím pošle do háje zeleného. Staniž se! Už dopředu ví, že i když vyrobí stovky různých marmelád, nikdo to u nich doma "žrát" nebude. Staniž se! Je jí dávno jasné, že se z toho vedra brzy skácí! Staniž se! Synek sekat dobrotu? Ani nápad, každý týden beztak něco ve škole vyvede! Staniž se! Manžel sehnat novou, pohádkově placenou práci? To není jen tak. Ne není! Staniž se!

Paní XY je ukázkový exemplář pro ty, kteří se nemají rádi, kteří očekávají ze dvou zpráv vždycky obě špatné, kteří dobrovolně a snad i automaticky zásobují sebe i okolí negativními informacemi, mnohdy schovanými za falešný úsměv a výraz "jsem v pohodě". A když se pak stane, že se najde oběť, která se docela nevinně chytne na návnadu, mizím ... třeba jen na záchod, ale utíkám. Nemůžu totiž být v prostředí, kde se to MOZKOMORY jen hemží. Chci zůstat imunní, co to půjde a přestože vím, že se hold každému občas ten jeho malý osůdek snaží otočit život o stoosmdesát stupňů, existuje pořád cesta, jak ho obejít. Jak obejít lidi se jmény XY, kteří na nás ostatních parazitují. Protože jejich nepsaným heslem je: "Ubližuji si a nemám se rád!" A takové já opravdu ve svém životě nepotřebuji. Tečka.


Babičkou ...

21. července 2015 v 13:20 | renuška |  Snímánky

Malý pokračovatel Tomášova rodu - Dominik "Há".
* 16.7.2015 v 19.35 hodin
Míra 45 cm, váha 2,8 kg.
Už teď je lamačem dívčích srdcí - to moje zlomil okamžitě ♥.

Vypůjčeno z "Náchodského deníku", kde v sekci "Miminka" byl Domča zveřejněn.

Já vím, že nejsem tou stoprocentní pokrevní pramáti, ale když už doma jednoho vícenásobného dědečka mám, pečuji o něj, vařím, peru, miluji, jsem jeho nezákonitou ženou, tak je správné, abych přijímala i hodnosti. A to aniž bych se pyšnila metály, medailemi a čestnými diplomy. Protože být babičkou je hodně i tak!


Pro hasiče

18. července 2015 v 9:45 | renuška |  Snímánky
Jitka by se dala považovat za věrnou zákaznici, protože mě už podruhé poprosila o výrobu dortu. Poprvé jsem pekla její dceři Elišce k patnáctinám a tentokrát to vyšlo na syna Lukáše a manžela Vaška. Tihle dva chlapíci jsou kromě jiného vášnivými dobrovolnými hasiči, kteří si nenechají ujít žádné závody ani jinou akci, která se u nich v obci, ale i v širokém okolí pořádá. A protože jsem sama před více než deseti lety byla "strojovníkem" a jsou mi známy termíny jako "troják", "proudnice", "béčko" atd., nebyl problém do této oblasti zabrousit a něco z toho použít na dekoraci. V představách tedy ... to se mi pracovalo jedna radost, v reálu už to bylo horší. Což je ostatně vždy - přenést vizi do hmatatelného stavu hold dá nějakou práci.




Korpusy jsem tentokrát kombinovala tak, že spodní byl skořicový, vrchní citronovo-vanilkový, krém vanilka, ovoce borůvky + maliny. No a potažení - to se vcelku nabízelo - větší kulaťák ve stylu oheň/popel, a horní je záchranou spočívající v zásahu "hajnické party hasičů", pod záštitou obecního znaku, s kvalitními hadicemi - pro každého oslavence jedna. Kdo by netušil, tak na konci každé "nudle" je rychlospojka a na začátku proudnice.
Byť jsou tedy oba - Vašek i Lukáš - při útoku ve styku s rozdělovačem, což jsem se dozvěděla až při předávání, měli kluci z dortu ohromnou radost. A já doufám, že to nepoleví, ani když dort rozkrojí a ochutnají.

Tak. Pokud se nic nezmění, mám teď s pečením na chvíli volno, i když kdo ví. Je totiž docela možné, že na příští týden budu chystat jednoho prťouse pro novopečené rodiče Moniku a Marka, kterým se narodil ve čtvrtek syn Dominiček. Na tom by nebylo možná až tak nic zajímavého, takových lidí je na světě fůra, ovšem v tomto případě to znamená, že jsem se tímto stala PRÁVOPLATNOU BABIČKOU :-). Což se v osmatřiceti letech moc nevidí ... A tak se zdá, že bude pořád co slavit a to je dobře. Důvody k radostem totiž nikdy neomrzí, ať už se jedná o narozeniny nebo o cokoliv jiného. :-)


Plují lodě do ...

15. července 2015 v 16:27 | renuška |  Snímánky
Když volno, tak si ho užít. Když si ho užít, tak společně. Když společně, tak třeba na výletě. A na ten se dá jet kamkoliv, třebááááá ... do Poděbrad. Právě tam jsme v počtu osmi "Hujerovců" měli namířeno v ono červencové pondělí, na které vyšlo výročí úmrtí mistra Jana Husa. Nikterak jsme nespěchali, ale potřebovali jsme být na místě do půl jedenácté dopoledne, protože v plánu bylo projet se lodí po Labi a stihnout to do oběda. Vyšlo nám to parádně a i když bylo chvílemi zataženo a foukal chladnější vítr, pořád bylo venku příjemně a my se mohli kochat pohledem na ztrácející se poděbradský zámek, na "zaparkované" loďky při březích i na dovádějící labuť, která se nerozpakovala útočit na menší loďky. Hlasitým "Ahóóój" jsme zdravili ostatní posádky a bylo nám prima. Tuze prima.

Zvedáme kotvy a může se vyplout ... :-)


Parádní loď se jménem "Král Jiří" má slušnou kapacitu a protože jsme byli jedni z prvních čekatelů, mohli jsme si vybrat krásné místo na sezení a relaxaci na horní palubě v zadní části (u vlajky). Většina seděla schovaná pod slunečníkem, já a mamka jsme se nechaly alespoň chvílemi opalovat. Za docela rozumnou sumu jsme asi hodinu strávili plavbou a bylo to pohodové, klidné, odpočinkové. Jak také v lázních jinak?

Námořníci - nejmilejší z nejmilejších ♥

Po konci plavby jsme podél pobřeží došli až k náměstí, dali jsme si naprosto skvělý oběd v "Bílé Růži" - sázka na jistotu se už poněkolikáté vyplatila. A samozřejmostí pak bylo projít se po kolonádě a nasát alespoň kousek lázeňského ducha. Neobešlo se to bez míjení pana krále Jiřího z Poděbrad, bez zakoupení stylově prodávané křupavé teplé oříškové oplatky ani bez okouknutí "našeho" domu - ten jsme si s Tomem zamilovali už před dvěma roky, kdy jsme právě v Poděbradech byli na našem třídenním předvánočním pobytu.


No jasně, že rozkvetlé hodiny jsme nemohli vynechat! Přesný čas, přesný datum! Bez nich to v Poděbradech zkrátka nejde!

A bez fotek s nimi zrovna tak - pár póz pro maminku a hurá zpátky k autu, protože musíme ještě na jedno místo, kam se pěšky dojít nedá ...

Jen pár kilometrů od města Poděbrady je nejznámější filmová vesnička schovaná v lese, kde jakoby se zastavil čas. Kde kromě oplocených domů se zahradami schovanými pod korunami stromů pořád stojí "Hájenka", ve které podávají ... "Se zelím!" .... "Se šípkovou!" ... ale i jinak upraveného divočáka a jiné dobroty. Ve většině jsme ještě byli sytí z oběda, ale přece na speciality došlo ... taky na kafe ... taky na polévku (žel bohu s broukem jako hrom, tak jsme ji zase vrátili).
Zdá se, že majitelům hospůdka prosperuje - lidstva tu byly hromady, obsluha rychlá, příjemná, posezení pohodové, hodně kytek, prostě ideální místo třeba pro slavnosti. A klidně i na jaře, když kvetou sněženky :-).

Krásné pondělí to bylo a uteklo stejně rychle jako ostatní dny. Dva výlety za sebou nás cestovatelsky dostatečně nabudily, takže si teď chvíli dáme pohov a pokud nepřijde nějaká nečekaná změna, vidím to až na srpnový zájezd do Německa na Orlí hnízdo a pak hned na dovolenou. Pokud se tedy nepočítá třeba brzká návštěva nedalekého letního kina. Protože když léto, tak si ho užít. Když si ho užít, tak společně. Když společně, tak třeba na výletě ... ať už je cílem jakékoliv místo. Hlavně na to nebýt sám!


Hvězdný

13. července 2015 v 18:25 | renuška |  Snímánky
V pátek jsem slavila své narozeniny a mnohou osobu z mého okolí napadlo se mě zeptat, jaký si upeču dort. Asi jsem je zklamala, poněvadž mým dortem byly kuřecí a vepřové steaky, na kterých jsem si pochutnala mnohem víc než na sladkém moučníku. Přesto jsem se ale práci s oblíbeným těstem, potahovkou a ovocem nevyhnula. Byla středa podvečer, když se mi ozvala jedna známá, že si jejich cukrářka zlomila ruku a že v sobotu slaví vnukovy třetí narozeniny, což se pochopitelně bez dortu neobejde. Tak jestli bych nebyla tak hodná ... No odmítněte to! Přece nezkazíte malému klukovi oslavu! A tak jsem tedy kývla a četla instrukce, co a jak. Základem byly hvězdy, hodně hvězd, co nejvíc, protože i ostatní dekorace na party byly v tomto stylu, a to včetně outfitu malého jubilanta. Barvy se omezily na žlutou, zlatou, stříbrnou, bílou a černou - přesně tak vypadaly girlandy, lampiony, svíčky, brčka, ubrousky, balonky ... Sice se mi to pro tříletého hocha zdálo poněkud střízlivé, ale o sladěnosti se určitě pochybovat nedá - ta byla prostě na jedničku. Především ale - náš zákazník, náš pán - respektovala jsem přání a pokusila se mu vyhovět, co mi síly stačily a schopnosti dovolily.




Od maminky malého Maxima jsem dostala pár obrázků pro inspiraci, takže jsem zase tak v koncích nebyla, navíc jedním z přání bylo použít drátky s hvězdičkami, což jsem také naštěstí mohla splnit. Horší už to bylo s dekorem - měla jsem připravené dva odstíny žluté, bílou, černou a jedlou stříbřenku v prášku. Dva posledně jmenované pomocníky jsem ale nakonec nevyužila, protože i kdybych z černé potahovky vykrájela jen maličko minihvězdiček, vypadalo by to strašně násilně, tvrdě, nehezky. A stříbřenka by nadělala akorát šedé fleky a taky by to nebylo v tomto případě pro dobro věci. Musela jsem se tedy spokojit se žlutobílou verzí a doufat, že se bude líbit Maxovi i jeho příbuzným.
Na fotkách je to velice špatně vidět, ale větší bílé plochy nejsou hladké, nýbržto je do nich vytlačený vzor - jak jinak než hvězdy, aby to bylo takové pestřejší, ale abych zachovala jemnost dortu. A pokud to nebylo jen hrané nadšení, při předávání to vypadalo, že maminka s babičkou jsou naprosto spokojené a že se jim dárek pro mrňouse líbí. Takže hurá, hurá, hurá!
(A já si nakonec můžu udělat do pomyslného diáře čárku, že jsem (si) pekla i v den svých narozenin :-D.)

Uplynulým víkendem pro mě skončily volné soboty a neděle, s příchodem žní teď nastává hektické období a tři za sebou jdoucí volné konce týdne strávím z půlky v práci. Musím tomu přizpůsobit všechny naše plány, domácí práce i pečení dortů. Což neznamená nic jiného, že jsem musela na další přání jedné své kamarádky maličko poupravit čtvrteční a páteční odpoledne, protože v tomto čase budu chystat dvouposchoďák pro dva hasiče - tátu se synem. To bude taky sranda! Představu mám a přiznávám, že i stažené půlky. Ale já to dám, safra! Výzvy jsou tu přece od toho, aby nám ukázaly, co v nás dřímá ... a nebo taky ne. Tak mi držte pěsti, ať je ani sebe nezklamu!




Mumlavské vodopády + bonus

10. července 2015 v 23:13 | renuška |  Snímánky
Jestli jsem dosud nepublikovala dostatečně snímánkové příspěvky, pak ten dnešní bude fotkami doslova přesycený. Bude jich totiž rovných šestadvacet, a to jsem se, prosím, držela zkrátka. Protože vybírat z dvouset kousků není žádná legrace. Protože nefotit tam, kde to člověka přímo vybízí, se prostě nedá. Protože Mumlavské vodopády si těch 26 obrázků prostě zaslouží.
Na první červencovou neděli byl výlet naplánovaný už předem, jediné, co jsme neodhadli, byl počet účastníků zájezdu - mělo nás totiž jet daleko víc. Jenže obavy z toho, že na cestách bude vedro k padnutí, které po celé svátky urputně trvalo na svém, a také zaneprázdněnost měly na svědomí, že jsme do Harrachova vyjeli "jen" v šesti. A dobře jsme udělali - bylo tam totiž naprosto fantasticky. Místo pětatřiceti ve stínu "tady dole" jsme v pohodě kráčeli přírodou a o přílišném horku se mluvit nedalo díky horskému klima a také díky hojnosti ledové vody, kterážto byla naším cílem. Půvabné a jedinečné MUMLAVSKÉ VODOPÁDY ...

Jen malý kousek od centrálního parkoviště při kraji pohraničního města Harrachov začíná stezka, která měří slabé dva kilometry a celá vede krásnou přírodou plnou pokladů ...





Po vyšlapaných lesních pěšinách, mnohdy až čarovně překrásných, se dá pohodlně dojít až k samotným vodopádům, ale někteří - jakmile se trochu více rozvodnila řeka Mumlava místy zdobená kamennými mohylkami, zcela rozhodně šli právě vodou. Co na tom, že byla ledová a řezala do nohou? Takový zážitek si prostě nemohli kluci nechat ujít :-).

Tohle byl jen slabý začátek, jakýsi "předskokan" hlavní atrakce, která byla prostě fascinující ...






Úžasná podívaná na přírodní scenérii, která byla více než osvěžující ... nejeden z mnoha návštěvníků prošel mělčinou po kluzkých kamenech, aby se dostal na "druhý břeh", ale nebylo zbytí, chtěli-li jsme pokračovat dál. Přesto jsme se zde zdrželi hodně hodně dlouho a nasávali tu jedinečnou atmosféru.

Po cestičkách kamenných i schůdcích, podél stěn, míjíc rozkvetlé horské kvítí jdeme dál, k tzv. "Obřím hrncům", prohlubním ve velkých balvanech zalitých vodou.


I tady se chvíli zdržíme, i tady "ochutnáme" svěžest řeky Mumlavy, i tady si prohlížíme mohylky z oblázků, které tu postavili návštěvníci před námi.

Kluci si tenhle výlet bezvadně užívají a my s nimi ...


Cestou zpátky procházíme "Liščí stezkou", která má procvičit naše kostry - plníme úkoly - tu poctivě, tu jen tak na oko, nevíme, co nás čeká dál ... až náhle, spokojeni s tělocvikem stáváme se opravdovou liškou (podšitou) :-D.

Ale kdepak, to ještě není konec, jen pohádková příroda už nám dává sbohem, ale my máme před sebou další zážitek, který, co se zeměpisu týká, plynule navazuje na naši procházku. Čeká nás totiž návštěva "Hornického muzea", které leží vlastně hned podél začátku trasy k vodopádům.


Na první pohled malá budova, která v sobě kromě muzea ukrývá i opravdové doly, kde se ještě ve dvacátém století těžil fluorit. Vidět chceme všechno i za cenu toho, že teplota pod zemí je rázem na osmi stupních a my se navíc musíme ozdobit pořádnými helmami. I tak jsme plni nadšení a vstupujeme do temných prostor, na hlavu nám občas spadne kapka vody, zahříváme se třením paží a posloucháme skvělého průvodce, který toho tolik ví!


Posloucháme výklad o těžbě, o výbušninách, o riziku, o náročnosti práce horníků, o práci, kterou řadím na jednu z nejtěžších profesí vůbec. A do toho klepeme kosu a bláznivě se smějeme sobě navzájem, jak moc nám to v přilbách sluší :-D.


Po návratu zpátky "na zem" se společně pozdravíme hornickým "Zdař bůh!" a jdeme ještě na chvíli do muzea, kde jsou k vidění jak nerosty a polodrahokamy, tak třeba mundůry nebo nářadí, které se v dolech používalo. U východu na nás shlíží patronka horníků, svatá Barbora, my se loučíme a opouštíme další kus čerstvě poznané země české.

Překvapením pro nás pak je jeden z horníků, který se poněkud zapomněl v čase ... i ve vozíku :-D :-D

Přátelé, pokud mohu jen trochu doporučit cestu sem, do Krkonoš, do města Harrachov, nejen k Mumlavským vodopádům a do Hornického muzea, určitě sem zavítejte. Zaručuji vám, že se vám tu bude nesmírně líbit, že načerpáte tolik přírodní energie a zapomenete na hromadu starostí, že zůstanete stát uprostřed řeky na kameni a budete jen zírat do padající vody a poslouchat ten šumivý rámus, jaký vodopády umí. Bez obav vyražte v době nejvyšších veder a hiců, protože to je přesně to počasí, které se sem hodí. A když vám vyjde čas, zaskočte ještě do lesnického muzea Šindelka, kde se dozvíte mnoho o myslivosti - i to stojí za návštěvu. Zkrátka ať půjdete, kam půjdete, líbit se vám bude všude!


Pro babičku

8. července 2015 v 19:54 | renuška |  Snímánky
Jestli jsem za něco ráda, co se týká pečení dortů, tak určitě za skutečnost, že mám mnohem jednodušší vymýšlení dárků. Stačí dobře znát toho, pro koho moučník má být, a pak si pustit fantazii na špacír a nechat jí dojít až do samotného sladkého cíle. Na společnou procházku jsme se my dvě vydaly i ve sváteční červencové pondělí, kdy jsem si naplánovala udělat dortík pro babičku k jedenaosmdesátým narozeninám na "dámský sedánek". Ovšem renuška míní a počasí mění, poněvadž jestli jsem s něčím příliš nepočítala, pak to bylo ono úmorné horko, před kterým se nedalo téměř uniknout. Potahovka mi zůstávala na rukou, lepila se, táhla se, neposlouchala a dělala si, co se jí chtělo. Marné domlouvání, marné rozčilování ... pouze trpělivost a zase jen trpělivost. Nakonec to ale všechno dobře dopadlo a i když detaily nebyly úplně na jedničku, byla jsem spokojená a doufala, že babičce udělám radost. A že jí i jejím kamarádkám bude chutnat (což se potvrdilo o den později, kdy z dárku zbylo jen kousek pro "dolíznutí" na doma).




Věrná nové lososové barvičce a dekoračním drátkům pustila jsem se s chutí do toho a půl bylo hotovo téměř hned. Klasický korpus i krém, na přání méně sladký, doplněný domácí božskou jahodovou marmeládou od tchýně, proloženo čerstvými borůvkami. Experimentovala jsem tentokrát hodně v oblasti dekorování - nový motiv kvítku, který mě docela potěšil a určitě se na něj dostane i někdy příště. Nový "šupinatý" potah alá krajka, který by se možná dělal dobře v případě chladnějšího počasí - takhle to byla fakt nimračka piplačka a proto jsem byla ráda, že jsem to vůbec zdárně dokončila. Pár jedlých cukrových korálků na závěr a rychle s kulaťákem do lednice, ať se nerozkydne ... Přece babičku nezklamu!

Ještě jeden volný víkend a pak jsou přede mnou tři, kdy sloužím v práci. Na nějaké velké pečení to ještě před čtrnácti dny při rozpisu služeb nevypadalo, ale nakonec je to tak, že tento i příští pátek budu zase u plotny. Pro kamarádky. Ale mezitím si dáme dva odlehčující články o našem svátečním cestování, protože i to jsme během pátého a šestého července stihli. A bylo to super, to teda jo! :-)



Srdce pro nevěstu

7. července 2015 v 18:36 | renuška |  Snímánky
Když mě na jaře oslovila kamarádka, zda bych jí k svatbě neudělala dort, musela jsem poprvé za tu dobu, co peču, odmítnout. Protože vzít si na triko takový závazek, to bych prostě nemohla ... Svatební dort je jednou z dominant této slavnostní události a kdyby se mi nepovedl, měla bych z ostudy kabát a ještě bych mohla mít na svědomí kyselé obličeje svatebních hostů. A to si dovolit nemůžu. Co jsem ale slíbila a dodržela, bylo mé slovo, které padlo při předávání oznámení a košíčku s koláčky - a sice že přivezu alespoň pana prťavce srdcatého. Ten na sebe určitě nebude poutat pozornost jako kupříkladu tříposchoďový kulaťák s nevěstou a ženichem na vrcholu (blaha).



Při kupování materiálu jsem zabloudila i do "oddělení" gelových barev a rozhodla se pro další inventář - lososovou barvičku, která se mi vzhledem ke svatbě zdála vhodnou pro svou jemnost, nenásilnost. Přikoupila jsem ještě drátky na dozdobení, které mě mile překvapily - dobře se s nimi pracuje a umí docela dobrá kouzla. Stačí vymodelovat pár kuliček, napíchat je na špičky drátků a 3D efekt je ještě bohatší. Škoda, že není dostatečně vidět, že kraje okvětních lístků růží jsou natřené jedlou stříbřenkou - i to v reálu vypadalo hezky.


Ovšem ze všeho nejlépe vypadali šťastní novomanželé ♥. Poněvadž oddavky probíhaly v místním kostele, nenechaly jsme si s mamkou tuto krásnou podívanou ujít a přišly jsme se pokochat krásou nevěsty i ženicha. Moc jim to slušelo a i když vedro bylo k padnutí, oni byli svěží a usměvaví. A také moc milí, protože ochotně pózovali každému, kdo je chtěl zvěčnit - včetně mě :-).

Zpětně si tak říkám, že kdyby mi někdo znovu řekl, zda bych zvládla upéct svatební dort, možná už bych k sobě tak přísná nebyla a docela možná bych na to i kývla. Měla bych jen jednu jedinou podmínku - a to aby venku bylo o dobrých deset až patnáct stupňů méně, protože jinak se s potahovou hmotou v dobrém vyjít nedá. Natož s ní pracovat. O čemž bude svědčit i jeden z příštích článků, protože tímhle srdcem pro nevěstu mé dortování během prvního červencového víkendu určitě nekončilo ...



noname

3. července 2015 v 19:53 | renuška |  Přišla Múza
* proč "noname"? Protože nemůžu najít ten správný název. Nebo nechci ...

Jazyk ti chutná po kůzlatech
a po tváři bodláky
panáka skáčou,
do ticha prudký
výdech - nádech,
pár vteřin do oblak,
co po vášni pláčou.
Že radši by třeba zmizely v hodině,
večeru, noci,
než v bílém dni
a přece to stačí,
těch pár minut slávy,
těch pár minut slávy
po poledni.


V hlavní roli meloun

2. července 2015 v 16:16 | renuška |  Snímánky
Jakmile se v obchodech objeví první melouny, nelitujeme peněz a kupujeme. I když v počátcích se naše peněženky prohýbají, protože cena za kilo je zatím "před sezonou". Ale když pak doma tu těžkou zelenou šťavnatou kouli rozkrojíme a nadechneme se specifické vůně, kterou neumí uvařit nikdo jiný než meloun sám, je nám úplně jedno, že stál stovku. Hlavně, když se povedl - protože jak víte, do ženských a do melounů se nevidí. Takže se klidně může stát, že místo sladké červené dobroty narazíme na lehce nasládlé až trpké růžové cosi, na čem si ve finále pochutnají spíš daňci a slepice než my. Naštěstí máme letos kliku - na lenochy (co se zrání týče) jsme zatím nenarazili, na poněkud zcukernatělé a přezrálé seniory je ještě brzy a tak dlabeme a dlabeme a dlabeme. Jen málokdy totiž krájíme tradiční plátky půlměsíce, ale radši popadneme lžíci a "bagrujeme" čtvrtky nebo i půlkoule.


Kromě toho, že je meloun vynikajícím zdrojem vlákniny i vody, je také naprosto skvěle fotogenický a sluší mu to snad na každé fotce! :-) Zároveň je pro mě a pro pana Tomáše takovou nostalgickou připomínkou časů, kdy jsme ještě coby zakázaní jezdívali na randeta k rybníku, s dekou, termoskou s kafem, lžícemi a právě melounem. Byly to naše společné chvilky, kdy jsme se nemuseli o sebe s nikým dělit a kdy jsme si vychutnávali nejen šťavnatou dužninu, ale i čerstvou lásku ♥.


Už jste někdy zkoušeli smoothie? Nápoj, který tvoří najemno namixované fresh ovoce a voda? Je to labůžo a z melounu je udělané "vcukuletu", stačí dobrý mixér a za pár vteřin máte naprosto skvělé, osvěžující pití, které zažene žízeň a díky vláknině i hlad. Navíc se v tom rozdrtí i jadérka, která jinak moc nemusím a když to jde, tak je "preparuji" ...

Jojo, meloun je náš velký kamarád. Máme ho rádi všichni a jeho spotřeba je přes léto značně dominující proti čemukoliv jinému. Ačkoliv takový steak na grilu ... :-). No nic, radši se jdu napít, poněvadž hlad je převlečená žízeň :-). Však mám další sklenku červeného nápoje hned vedle sebe. Mňam!




Když je máma prostě ...

1. července 2015 v 10:20 | renuška |  Jak to vidím ...
... PYŠNÁ ...

Mám pocit, že se po roce budu zase opakovat, ale co se tohoto tématu týká, tak "bejt kafemlejnkem" je to nejlepší, co může být. Protože pro rodiče není nikdy nic víc, než když jejich dítě prospívá - zdravotně, mentálně, školně. Když ratolest řeší blbosti, protože nemá důvod řešit vážné věci. Když potomek běhá po bytě celý den v džínách, které si ještě nestihl od návratu ze školy převléct za pohodlnější oděv, protože se mu "jenom" nechce. Protože kdyby měl třeba v nemocnici ležet v pyžamu, tak ty rifle by byly pro něj luxusem, za který by dal všechno. A máma s tátou taky. A když potom to zdravé a rozumné o generaci mladší stvoření stejné krve přinese popsaný canc papíru v průhledných deskách bránících jeho znehodnocení, na kterém si víc zakládáme my než děti samy, je to už jen takový bonus, taková medaile, takový důvod být pyšný/á.

Honza zabodoval. Mákl. Zasnažil se. Zlepšil se. A kdyby se hrálo na půlbody, měl by z češtiny dva a půl. Přičemž ještě v dubnu mu hrozila čtyřka jako trám, protože to prostě nešlo - skloubit vyjmenovaná slova, slovesa, tvrdé a měkké souhlásky a vzory, rody tak, aby z toho vyšlo to správné I/Y. Dobrovolně docházel k oblíbenému češtináři a řiditeli v jednom na doučování a nebránil se, snažil se chápat logiku svého jazyka, byť se jedná vlastně jen o jakási pravidla, která sepsal paradoxně také Honza, ale ne náš, nýbrž Gebauer (říká vyhledávač seznam.cz). A přece to nakonec dal - náš borec a lamač dívčích srdcí. Náš muzikant a labužník. Náš Hanýsek.


Ondra. Měl jen o jednu dvojku horší vysvědčení než já před čtyřiadvaceti lety, ovšem v pololetí na tom byl proti mně o tři dvojky lépe. Premiant třídy a školy. Zamlklý, ale přece výrazný, s pohledem, který zabíjí. Hlupáky. A prý i učitele - tak se vyjádřila kantorka angličtiny, totiž že prý Ondřej se na ni vždycky tak dívá, jako by byla ÚPLNĚ BLBÁ :-). Teprve ke konci osmičky se začal učit, protože nároky se stupňují a on nechce klesnout. Paličák paličatý, který si jde tvrdě za vším - ať už se jedná o studijní výsledky nebo o účes, který ladí do posledního vlásku, aby mu ho vítr nebo jízda na kole celý rozcuchal. Zvláštní nátura, bez které bych nežila. Náš Einstein, náš bručoun. Nás Ondrášek.

Na odměny za výzo nehrajeme - ale když kluci dostanou korunky do kasičky, je to pro ně možná motivace a přilepšení si. Ode mě bylo kino a společná rodinná večeře v restauraci. Požitek a požitek ... za požitek. Poněvadž být pyšnou mámou, to požitek je ... a to přímo OBŘÍ, NEJOBŘEJŠÍ. NEJDOBŘEJŠÍ ♥.