Červen 2015

Bodovky

29. června 2015 v 8:26 | renuška |  Jak to vidím ...
  • včera Mimoni - s klukama v kině, pobavili jsme se :-)
  • zítra výzo - vypadá to víc než slibně aneb MÁM SKVĚLÉ SYNY ♥
  • rýma - už desátý den a fakt mě to nebaví, fakt ne
  • jedeme na lávě - snídáme, obědváme, večeříme venku na čerstvém vzduchu a co jde, to připravujeme na lávovém kameni
  • průjem - kolegův, který mu zajistil neschopenku na celý týden, tudíž jsem měla kancelář celou pro sebe ... a jeho práci taky
  • výlety - budou dva, vždyť červencové státní svátky k tomu samy nepřímo vybízí. Asi Mumlava a Benátky.
  • lymfomasáže - zabírají, fungují, likvidují - jupí!
  • Jo Nesbo - pohltil mě, opět - poslední tři večery trávím jen a jen s ním
  • strach - IS. Nejsem tou, která se připojuje na FB k různým skupinám, ale s hrůzou sleduji jejich zrůdnosti :-(
  • focení památek - až po souhlasu autorů? Tůdle nůdle! Snad to vláda neschválí, to už by byl vrchol!
  • za měsíc a půl - touhle dobou budeme u moře - zase my tři ♥

PS: Ne, stručněji už to fakt nešlo :-D.

Miluj duhu, ochutnej duhu

22. června 2015 v 16:20 | renuška |  Snímánky
Není to tak dávno, co tu byl článek o přetvářce, kde šlo ve výsledku o legraci. Někdy se ale v životě stává, že onu masku, která je pro společnost přijatelnější a pochopitelnější, nosíme dlouhá léta a úplně zapomeneme, kým jsme. Přitom dostáváme impulsy v podobně sotva postřehnutelných mžiků, které nám ukazují tu správnou cestu. Žel bohu, okolí a standard jsou mnohdy víc, než naše osobnost, a tak chvíli trvá, než se vyklubeme z ulity a odkryjeme tisíce závojů jen proto, abychom se dívali na svět tací, jací skutečně jsme.
Moje sestra si minulý rok prošla hodně těžkým životním obdobím, které skončilo rozvodem, ale začalo opravdovým životem. Přijala sama sebe a pochopila, že nikdy nebude šťastná vedle muže, nýbrž vedle ženy. Dlouho tušila, dlouho svou intuici nechala šimrat a tajně si přála milovat a být milována osobou stejného pohlaví. Paradoxně největší obavy měla z reakcí okolí, které byly pochopitelně plné šoku a mnohdy i opovržení, ale ten, kdo má Janinu opravdu rád, ji bude mít rád takovou nebo makovou. Je to pořád ona, jen upřímnější sama k sobě, otevřenější, odhodlanější, šťastnější. Našla lásku i sebe, což je pro nás coby pro rodinu to nejdůležitější. ♥






Teprve díky "komingouťačce" Janince jsem se dozvěděla, že symbolem homosexuálů je duha ... proto duhový dort, proto duhový deštník, proto duhový den.

Pět vrstev různě barevného piškotu, každý pečený zvlášť, promazáno vanilkovým krémem, prosypáno malinami. Potahovka jen minimálně, duha je dost velkým efektem sama o sobě.
Holka a holka.

Tímhle netradičním dortem jsem završila své víkendové pečení, které mi dalo docela slušně zabrat. Ale všechny tři kousky se mi dělaly pohodově, bez komplikací (když pominu, že jeden dortík měl být až na další týden) a bavily mě. Jediným nedostatkem se tentokrát ukázala naše lednice, protože její kapacita poněkud nestačila ... Ale kvůli dortům si větší rozhodně pořizovat nebudeme - to bychom se v naší malé kuchyni už vůbec nehnuli. Jako by nestačilo, když si tam rozmístím všechna ta svá fidlátka ... :-)

Honzík jde gratulovat!

21. června 2015 v 18:12 | renuška |  Snímánky
Je to asi týden, kdy jsem se Honzy ptala, jestli náhodou neví, zda už náš velký Ondra má nějakou slečnu. Jeník ani nemusel přemýšlet a hned vyřkl, že: "Ne, on je na to eště mladej!". Hodně mě to pobavilo, protože Ondřej je o téměř tři roky starší než Hanýsek a hlavně pak Honza už slečnu má, čímž jsem argumentovala. Dostalo se mi však odpovědi, že: "To je přece jasný, mami! Dyť se na to podivej! Ondra je nudnej a já sem zábavnej!" A bylo to. :-D :-D :-D

Je to sotva pár hodin, které utekly od příjemného společenského večera se sousedy, kdy jsme se skvěle pobavili u X-boxu, a kde nás mimo jiné hodně pobavil - kdo jiný než Honza? Došlo na řeči kolem vztahů mezi muži a ženami a jejich projevy lásky, konkrétně polibky, což bylo "orné pole" pro Jeníkovy myšlenky. Prohlásil totiž, že mu holka dá klidně sama pusu, protože "Se k ní stačí chovat hezky." A dospělým pánům spadla čelist - jedenáctiletý kluk jim dal v pár slovech slušnou lekci. :-D :-D :-D

A protože má náš Hany jasno, jak to tedy s těma holkama je, není se čemu divit, že byl pozvaný na oslavu své "přítelkyně" Lůcy. Nabídla jsem mu, že mu pro ni upeču srdíčko, což se setkalo s kladným ohlasem stejně tak jako pořízení kytky. Bez té se přece za slečnou nechodí!




Růžové srdíčko s klasickou náplní, s banány, co nejvíc holčičí, jak to jen jde. Na mě snad až příliš přeslazené - nikoliv chuťově, ale na pohled. Ovšem oslavenkyni se líbilo tuze moc (a její mamince také - prý škoda ho sníst! Taková jednohubka!!!)


Daleko větší radost jsem měla z vlastnoručně uvázaného pugetku z naší zahrádky. Pár snítek fialových a bílých kvítků, lýková přízdoba z kdysi dávno darované kytice, saténová stuha na doladění a paráda byla na světě.
Myslím si, že Honza coby gratulant nezklamal, ale hlavně si od Lucky vysloužil sladkou pusu, protože takhle to vypadá, když se kluk k holce chová hezky :-).

Tak, zdálo by se, že toho pečení bylo na víkend až až, ale zdání klame. Už zítra sem přisviští další článek s fotodokumentací třetího dortu. A to bude úplně z jiného soudku, než jste u mě zvyklí (tedy alespoň to tvrdí ti, kteří mé dorty znají). Zatím ahóóóóóój a krásný zbytek neděle!



O dortu, který se předběhl

20. června 2015 v 15:32 | renuška |  Snímánky
Tak abyste věděli, tento víkend 3, slovy tři dorty mám péct. Tedy dva už mám hotové a třetí budu dělat za chvíli (nebo možná v neděli ráno, ještě nevím). Pravda, jeden malý kulaťák a jedno srdíčko, to zas není kdoví jak velké cukraření, ale i tak ... pustila jsem se do práce ještě v pátek a nakonec i v pátek v deset večer uklidila poslední zbytky potahovky a dalších pomůcek a s hlasitým "Ufff" strčila hotové výtvory do lednice chladit. A těšila se, jak dnes budoucí majitele potěší.
Dort, který vám představím dnes, si u mě objednala jedna kamarádka pro svého syna, Ondráška, čerstvého čtyřleťáka. Původně jsem myslela, že ji budu muset odmítnout, když už mi jeden dortík (pro sestřičku k narozeninám) záznam v kalendáři hlásil. Ale když jsem četla tak naléhavou prosbu, nešlo říct "ne". A to ani tehdy, když mi Eva psala, že by moc ráda "Spongeboba". Myslela jsem, že sebou seknu rovnou u počítače, ale jsem ženština dospělá a rozumná, tudíž jsem začala zvažovat cestu nejmenšího odporu (protože tuhle mrchu znova už fakt dělat nechci). Do karet mi hrály i požadavky Evči, že čím méně potahové hmoty, tím lépe a že bude stačit malá figurka navrch dortu. Tak budiž! To by šlo! Pracovalo se mi lehce, snad nejtěžší bylo vymodelování samotné houby (a co teprve ty řasy, zuby, oči ... miniaturní drobky, bez kterých to nejde, ale které se tak špatně tvoří). Hodně mi pomohl Honza, který mi na tablet stáhnul obrázek, podle toho jsem ladila a mačkala a seřezávala, až bylo vše včetně Spongeboba hotové ...




Bodlo mi, že nemusím ještě sobotní dopoledne věnovat dortování, stačilo opět naaranžovat a milionkrát vyfotit a hned jsem Evině psala, že si může přijet, že mám hotovo.
...
O deset minut později Eva: "Ale Renčo, to má být až za týden, 27.!"
Já: "A do prdele!"
Eva: "Jdu ti volat!"
...
Eva volala a já si v duchu spílala, že čtu špatně zprávy, protože tam skutečně bylo přesně uvedeno, že mám pro Ondráška péct až na příští sobotu. No nic, přece se nebudu hroutit. Figurku i všechno ostatní jsem opatrně z dortu odstranila, čokoládu také, a budu doufat, že to dobře uskladněné těch sedm příštích dní přežije.
A dort? Doma pořád hubují, že co jsem se zamilovala do tohoto koníčku, pořádnou bublaninu neudělám. Nebo aspoň bábovku! A tak jsem rodině předložila, byť jen polonazdobený, kulaťák, který se poněkud předběhl v čase.

PS: Nikdo neprotestoval :-D.




Konec přetvářky

16. června 2015 v 20:03 | renuška |  Snímánky
Tak si říkám, že by si každý člověk měl sám v sobě udělat jasno. Přestat hrát komedie pro okolí a nastavit světu svou pravou tvář. Otevřít dveře své identitě, která v něm je už od narození a mnohdy je potlačována natolik, že jí dá později hodně práce se připomenout. Ostatně, je to přece natolik vyčerpávající vydávat se za někoho, kým v reálu nejsme. Proč brzdit své skutečné "já", které se dere na svět stejně tak automaticky jako naše fyzická stránka? Proč neříct na rovinu: "To jsem prostě JÁ!"? Vždyť se není čeho bát - naopak! Ta úleva, že můžete sundat masku, falešný výraz tváře i nepohodlný outfit a konečně si při pohledu do zrcadla připadat jako starý známý a ne jako cizí osoba! To je tak osvobozující ...



Uffff, to je mi hnedka líp, když už ze sebe nemusím dělat to, co nejsem :-D :-D :-D
(Já to vždycky říkala, že čarodějnice jsou ošklivé, tmavovlasé rozcuchané babizny s orlím nosem! Kdepak blondýny!!! :-D)


Tchýně je třeba hýčkat ...

12. června 2015 v 16:32 | renuška |  Snímánky
... pokud tedy pojem "tchýně" není výrazem pro čarodějnici, o které by nám třeba Janinka mohla docela (ne)hezky povyprávět. U nás je to tak, že regulérní tchýni nemám - Tomáš už je několik let sirotek a o mamince mého exmanžela se jako o tchýni už uvažovat nedá. Ovšem já ji tak beru. Jako babičku Aničku, se kterou jsme ještě v dobách nedávno minulých měly třeba pár "snachotchynních" konfliktů, kteréžto ale nikdy neovlivnily náš vztah natolik, abychom se neměly rády. Možná že právě odloučení od rodiny nás sblížilo ještě víc, než když jsme byly "úplně" příbuzné. Ostatně - to jsme vlastně stále, protože pokrevní pouto mezi prarodiči a vnuky trvá až na věky. Už jen to je důvod, proč je dobré si tchýni hýčkat, třeba při příležitosti narozenin ...



Dary a pozornosti, kterými si navzájem děláme radost, jsou zdánlivými maličkostmi, jež mají především potěšit. A když jsem teď ta "velká dortomilka", tak jsem si řekla, že k lahvi "Muškátu" přihodím i srdce od srdce. Kakaový korpus s jemným krémem "Caffé latté", bez ovocného nádechu, ale jinak do voňava. A do barevna. Prý byl vynikající, což mi potvrdil i Honza, který moučník za celou naši rodinu předával a pak také ochutnal. Tak hurá hurá hurá, že jsem si neutrhla ostudu :-). V což doufám i za rok, protože jestli budu pořád péct, dostane Andulka mnohem většího slaďouše - vždyť k šedesátinám se ani nic mrňavého nehodí! :-)



Pozbylo atraktivity ...

10. června 2015 v 15:17 | renuška |  Přišla Múza
... pro ty, kdo přišli o touhy ...

... to ovoce zakazaný,
co tolik chutnalo
a vonělo nám pod kůži,
až jsme se hlady
po sobě vrhali,
okolních očí nedbali
a krmili se jablkem,
za což po právu se trestá.

A dnes?
Všednost si pustila
na špacír hubu
a bez velkých cavyků
nastolila řád
(z pod kůže cítit je zatuchlý smrad).
my hlady se vrháme po talíři.

Zbyl jenom štrůdl k snídani,
z kuchyně slyšet mlaskání ...



Kristova léta nasladko

7. června 2015 v 20:24 | renuška |  Snímánky
Roman je prima chlap, který počátkem června oslavil třiatřicátiny, což je pro muže obecně jakýsi mezník, který my holky asi vůbec nechápeme. Čemu ale rozumíme, je zřetelné pozvání na oslavu/mejdan/mecheche a na takovou se rozhodně nechodí s prázdnou. A vůbec za člověkem, který má do slova a do písmene srdce na dlani a k tomu je to bezva společník, skvělý bavič, přes sousedy naše famílie. Zkrátka k nám patří, jak se patří! Osud si s ním nezahrál zrovna férovou hru, Romek jako malý chlapec přišel při tragické nehodě o tatínka a maminka mu v osmdesáti letech zemřela před dvěma lety. Vyjma jedné tety bez dalších přímých příbuzných pojal za svou jedinou a největší rodinu svou manželku, její rodiče, bráchu ... a nás, protože my jsme všichni spolu tak zvláštně spjatí (nemá smysl vysvětlovat, dalo by to na jeden článek nejméně :-) ). Dost možná, že způsob, jakým žije, veselá nátura, téměř neustálý úsměv ve tváři - to je jeho boj proti nepřízním a bolestem, jimiž si musel projít a já mám vůči němu ohromný respekt. Jak říká, je takový náš "Harry Potter" - kluk bez rodičů, ale přece s obrovskou rodinou, kterou miluje a která miluje jeho.





Pro neznalého je to jenom dort, ale pro Romana je to chalupa v naší vesnici, kde od malička vyrůstal a kde, jak tvrdí, udělal své první kroky. Chalupa, kterou jeho rodiče zrekonstruovali téměř od základů a která je mu teď větším domovem než byt v Praze, kde Romča s manželkou Petrou žijí. A kam se v současné době dostanu v červené Fabii, na kterou jsem samozřejmě nesměla zapomenout :-) Pak ještě kousek silnice, keřů, stromů, vrata na dvůr a "Račte vstoupit!"

Prý to byl jeho první potahovaný dort a ještě dnes mi za něj několikrát děkoval. Ale co bych pro tak bezva kluka neudělala; když nikdo jiný, tak on si zaslouží nejméně to, co jsem zvládla vyrobit. Tedy upéct vanilkovo-citronový korpus, promazat ho malinovou marmeládou, jahodovým krémem a posypat malinami, aby tam toho ovoce bylo úplně nejvíc. Taková ta klasika, které se zpravidla držím. A jsem ráda, že to pořád "funguje" :-). Ostatně už brzy budu pokračovat - sestřička slaví narozeniny, tchýně je měla dnes, Honzíkovi možná prťouse k svátu a pak? Pak jsem na řadě já - to mi prý moučník upeče Tomáš ve spolupráci právě s Romanem. Na to jsem tedy náramně zvědavá ... a taky se na to už moc těším. Protože vlastnoručně vyrobený dárek - tak už to prostě je - potěší nejvíc :-).


Pojedeme k moři?

5. června 2015 v 12:56 | renuška |  Jak to vidím ...
Když jsme se minulý rok vrátili s klukama z naší druhé společné "mořské" dovolené, byli jsme smířeni s tím, že tyto prázdniny zkusíme najít nějakou zajímavou alternativu tady u nás, v Čechách. Spousta okolností a drobných důvodů, proč nejet znovu do zahraničí, mě něchala klidně ukolébat a nic neřešit, času je dost! Jenže čím víc se blíží období dvouměsíčního volna, tím víc myslím na to, jak dětem i sobě dopřát odpočinek, relax, ale hlavně (sobecky!) být jen s nimi. Sama. Protože tak si sebe navzájem nejvíc užijeme a pro mě (doufám, že i pro Ondráška s Honzíčkem) jsou tyto momenty jedněmi z nejkrásnějších. Podotýkám, že toto není klišé, toto je ověřená skutečnost a je to prostě to nejlepší, co si můžeme dát. Svou blízkost, společnost, duši.
Původní plán zněl asi tak, že na "Slevomatu" něco pořídám a bude; bohužel jsem ale řidič posera, tudíž jet někam dál, než do blízkého okolí, které tak nějak znám, si zkrátka netroufnu. Výběr se tedy zužoval a tenčil, až se skoro ztratil. Vešla se do něj naštěstí nabídka místní cestovní kanceláře na jednodenní výlet do Německa, konkrétně do "Orlího hnízda", což uvítal především Ondra, který se o dobu druhé světové války docela zajímá a který okamžitě věděl, která bije! Honzíkovi to asi moc neřekne, ale já doufám, že když ho nezaujme historie jako taková, okouzlí ho krása hor, ve kterých se Hitlerovo sídlo nachází ... ovšem to se dozvíme až v srpnu. A doveze nás tam autobus, heč! :-)
Ale co dál? Jak naložit se šedesáti dny volna a zabavit ratolesti, aby se neukousaly nudou? Babičky fungují na 1000%, hip hip hurá, ale i maminka chce fungovat. I maminka chce odpočívat. A maminka začala mít abstinenční příznaky, které plakaly po slunci, po slané vodě, po písku, ale které se také hodně tvrdě praly s realitou, která nějaké dovolené vůbec nehrála do karet. Především situace v zaměstnání, která je teď opravdu nejnapínavější a hlavně nejnáročnější za celou dobu, co tu pracuji (tedy za krásných kulatých dvacet let!), mi stále bránila v rozletu a já se zkrátka bála, že to bude zlé. Že si nebudu moci dovolit být více než pár dní pryč, protože během té doby se mi na relativně uklizeném stole vyrojí neuspořádaný stoh papírů, který mě pak po návratu z ráje bude zaměstnávat od rána do večera. Ale já se nedám!
Jakmile jsem si sama řekla, že to prostě všechno nějak dopadne, přišlo to ... připlula k nám tak skvělá nabídka, které nešlo odolat. Stačil víkend, abychom to doma rozebrali, abychom si na to plácli, abychom si řekli, že se uskrovníme a že pojedeme. Pojedeme k moři. Zase. Za sluncem, slanou vodou, za pískem. Nějak si bez toho ty naše prázdniny už neumím představit. Dvakrát za sebou jsme je takhle ochutnali a dvakrát jsme z nich byli unešení. Proč si tuhle rozkoš nedopřát potřetí? A navíc s těmi nejlepšími chlapy pod sluncem? Bude to skvělé a o tom, že se všichni tři už těšíme, snad ani nemusím psát ... prostě:

VŠICHNI SE TĚŠÍME NA PRÁÁÁÁÁÁÁZDNINY!