Květen 2015

Barevné loučení s květnem

30. května 2015 v 16:48 | renuška |  Snímánky
Je až k nevíře, jak ten čas letí, a zdaleka neplatí, že je to jen klišé. Je to fakt, se kterým nikdo nic nezmůže. Přesto si ale utíkající dny můžeme zpestřit, udělat je barevnějšími ...
Dnes s partou lidí, která je každoročně přítomna při stavění máje, budeme tu letošní kácet. Fáborky už dávno vybledly (tedy hned druhý den, kdy místo krásného prvního května byl ubrečený, uplakaný, ufňukaný 1. máj) a krepák, jak známo, rád "zbělá" závistí. Už minulý rok jsme říkali, že příště použijeme mašle nebo úzké pruhy látek, aby tradiční vysokanánská ozdoba byla barevná od začátku až do konce svých dní, ale jaksi jsme na to zapomněli. Tak snad příště. Každopádně měsíc lásky se přehoupl a v pondělí budou slavit svůj den děti, a to nemá ona májka na světě už co dělat. Takže dolů s ní. A společně s kácením pěkně posedět, popít, pojíst, pobavit se - tak, jak to má být.
Mám dojem, že právě měsíc květen je měsícem hrdým, protože neodchází jen tak, bez povšimnutí. Nechává tu po sobě památku v podobě rozkvetlých luk i zahrad, zahrádek a záhonů - právě proto ho mám nejradši, byť jinak jsem dítě červencové - kdesi jsem četla, že lidi mají automaticky rádi to období roku, ve kterém se narodili, ovšem v mém případě mě to táhne k jaru až neuvěřitelně. Kvůli čerstvosti, svěžesti, prvním paprskům ... a barevnému kvítí.




Orlíčků v pastelových tónech je teď všude dost a barevných kopretin také. Stejně jako "listí" podobajícímu se kopru, které zůstalo po odkvetlých pivoňkách. Ještě pár snítek křehkých skalniček a strakatá paráda je na světě. Potěší, pohladí po duši, udělá radost.

Je to stejně prima, vyběhnout ven, na čerstvý vzduch, natrhat si kytek, kolik je libo, nastrkat je doma do vázy nebo si snítku zapíchnout do vlasů a jen tak být. Jen tak se kochat tím, co příroda umí ... ale dost rozjímání, je třeba připravit se na večer, abychom se mohli důstojně, avšak vesele rozloučit s květnem. Tak zase za rok, jo? :-)



Jablíčkové lívanečky

28. května 2015 v 19:21 | renuška |  Snímánky
To aby pořád jeden vymýšlel, čím tu rodinku svoji nasytí. Někdy to dá koumání a jindy se stačí podívat ... kupříkladu do misky s ovocem, kde už některé kousky nejsou zrovna okulibé - třeba scvrklá jablka. Právě ta se hodí do skvělých lívanců, které mě naučila moje (ne)tchýně :-). Recepis je naprosto jednoduchý a zvládne ho každý, protože všeho tam je "podle voka do potoka":
  • vejce slepičí
  • mouka polohrubá
  • mléko polotučné
  • skořice mletá
  • cukr krupice nebo jiné sladidlo - já použila borůvkový bio sirup
  • soli špetka
  • krapet prdopeče
  • jablíčka nahrubo strouhaná i se slupkou
  • trocha oleje
Všechno smíchat, rozpálit pánev s trošičkou oleje, zvolna péct, aby se cca centimetrové placičky propekly pěkně i uvnitř. Nechat vychladnout a potřít tím, co máte rádi - marmeládou, oslazenou kysanou smetanou s tvarohem, javorovým sirupem, či jen poklást čerstvým ovocem.
Za chvíli je hotovo a je to opravdu dobrota! Jen radím - nešetřete na jablkách ani na skořici, radši dejte méně mouky a doplňte strouhaným ovocem ... a vůbec, však vy si to uděláte podle sebe. Stejně jako já :-D.



... samozřejmě s láskou připravované ♥ ...


Jednodenní jídelní lístek i s ilustracemi - tabulka na klíčníku posloužila dokonale. Ale že bych pravidelně obměňovala její vzhled, když téměř denně vařím, to zase ne. Zítra tam napíšu něco univerzálnějšího, co bude aktuální déle než pár minut :-D.

Co jsme měli u nás k večeři my, to už víte. A mě zajímá, co dobrého se podávalo zase u vás. Pochlubíte se?


S obcí za Antoinettou

26. května 2015 v 16:00 | renuška |  Jak to vidím ...
Další z mých zastupitelských předsevzetí dopadla skvěle! V mých představách se totiž míchala hromada nápadů, kterými bych ráda obohatila kulturní život naší vesničky - jedním z nich byl i ten divadelní. Totiž že bychom v rámci výhodných nabídek pokud možno dvakrát do roka zavítali do matičky Prahy na "doopravdické herce" - ať už činoherní, či muzikálové. Protože kolegové na obecním úřadě neměli dosud s podobnou akcí žádné zkušenosti, musela jsem střílet do prázdna a doufat. Doufat, že seženeme 48 zájemců o lístky, které se nám podařilo i včetně dopravy prodávat za méně, než je obvyklá cena vstupného na vybrané představení. A protože jsme měli k dispozici mnoho titulů a bylo tudíž z čeho vybírat, docela dlouho jsme váhali, zda na poprvé zvolit klasickou komedii nebo muzikál, zkrátka co je pro lidi atraktivnější. Rozhodla hudba a také zajímavé téma s historickým nádechem a líbivým obsazením - muzikál "Antoinetta - královna Francie".
Nemíním v tomto článku psát recenze na hudební ztvárnění života a smrti marnotratné dcery Marie Terezie, zvídavý čtenář si dokáže během chvilky najít mnoho kritik na webu sám. Já za sebe jen mohu říci, že ač hlavní roli v odpoledním představení hrála mé osobě dosud neznámá Iva Marešová, bylo to nádherně procítěné, dobře zahrané a naprosto perfektně zazpívané! V některých pasážích (což bylo zřejmě úmyslem skladatelů a textařů) jsem musela na děj reagovat udušeným pláčem a prozrazovaly mě jen slzy. Fascinovaně jsem zírala, jak dobrý zpěvák je "král Ludvík XVI." Michal Novotný a hodně mě překvapil i Dušan Vitázek v roli Axela ... . Ovšem úplně nejvíc mě dostala mnohými oslavovaná company, kde zpěv i tanec jednoznačně vévodily celému muzikálu a dokázaly diváka skutečně strhnout. Aplaus trvající několik minut byl stoprocentně zaslouženou odměnou.
Co mě ale zklamalo, bylo prostředí divadla Hybernia, kde se Anotinetta hraje. Malá vstupní hala s kavárnou o pár stolcích, kam si mohlo sednout jen několik málo návštěvníků a také ne zrovna dobře uspořádané hlediště, to byla taková černá muška na jinak úžasném zážitku. Pravdou však je, že jsme do Prahy nejeli na kafe, ale na divadlo a to na všech osmačtyřicet spolucestujících udělalo velký dojem. A to je dobře! Poněvadž jejich spokojenost bude pro nás zárukou, že příště pojedou "s obcí do divadla" znovu - alespoň tak se mnozí vyjádřili. Mám velikou chuť nebát se a objednat ještě více vstupenek, potěšit více kulturychtivých nejen spoluobčanů, protože se k nám přidali i lidé z okolních vesnic. Pokud to bude fungovat, naplní se tím další z mých představ, jak oživit kulturní život naší obce! Ostatně od toho tu přece jsem :-).

Krátká zastávka na odpočívadle a může se jet dál ... z mé rodinky jsme jeli čtyři - mamka, sestřenice, já a garde nám dělal náš VELKÝ Ondra :-). Toho čeká shodou okolností tuto středu další návštěva divadla, tentokrát Národního - se školou jedou na "Strakonického dudáka", takže si vypůjčený oblek užije dvojnásob! Protože jak prohlásil, je mu v tom ohromně pohodlně, lépe než v teplácích a kdybyste viděli, jak se v tom nesl! Bylo vidět, že mu tento typ oblečení dělá velice dobře na duši (a taky mu to, sakra, slušelo!!! ).

Nepatrná část účastníků zájezdu před divadlem Hybernia, které je jen nedaleko Václavského náměstí. To jsme od Hlavního nádraží prošli v rychlosti a málokdo měl zájem se tam vracet - jen toho lidstva co tam bylo! Kdepak, na to my venkované nejsme stavění :-D.

Jediná možnost, jak si vyfotit Antoinettu na jevišti, bylo použít brožuru, kterou jsem si koupila. A tak jsme mohli mít v jednu chvíli na podiu Moniku Absolonovou a hned vzápětí Ivu Marešovou, která nám pak i v reálu zpívala a hrála. Byla úžasná!


Tak takhle krásně jsme se v sobotu měli. Do hlavního města jsme se podívali, nádherné představení jsme shlédli, společně jsme se pobavili a slíbili si, že na podzim si to všichni společně znovu zopakujeme. Jen v jiném divadle, s jinými herci, s jiným programem. A s večeří navíc, protože ta mnoha účastníkům chyběla ... a oběd vlastně také. Takže příště ještě s dlabancovou zasávku. Teprve pak to bude dokonalé!

za obec D...c vaše
renuška
(kulturní komise)
:-)



Osázeno rudobíle

22. května 2015 v 20:57 | renuška |  Snímánky
Tak jsem se konečně dostala k počítači :-D. Zní to asi divně, v práci mi kompjůtr dělá společnost osm a půl hodiny denně, doma k němu mohu zasednout téměř kdykoliv, ale nějak se mi nechce trávit u té "chytré a šikovné" bedny víc času, než je nutno. A taky nemám čas. Ovšem o víkendu se dá ledasco dohnat - třeba tak, jako minulou sobotu, kdy jsme po úžasném venkovském jarmarku vyrazili ještě na krátkou cestu do města - na zmrzlinu a pro kytičky. Macešky totiž v truhlících vzaly ze dne na den za své a vůbec nevypadaly, že by chtěly ještě pookřát. To jsem ovšem netušila, že na kdovíjaký výběr už je docela pozdě a že musím brát to, co je. Netvrdím, že v oblíbeném zahradnictví měli málo kvítek, to vůbec ne, ale protože jsem letos chtěla květináče osázet a sladit do rudobíla, bylo třeba mou poptávku značně omezit a to už bolelo trochu víc. Ovšem zadařilo se, poslední čtyři kousky verbeny čekaly dost možná zrovínka na mě a přes původní zamítnutí muškátů a surfinií kupodivu v košíku skončily právě také muškáty a surfinie. :-) A pak ještě další sazenice, jejichž jméno neznám, ale to mi vůbec nevadí, hlavně, že to vypadá dobře ...

Červené "milionbells" byly původně kupovány do truhlíků, ale bylo by to přespříliš, takže jsem je umístila na stolek do rohu naší záspi, kde od úterka máme nově i balkonové sezení z Ikei. Původně zde stála obyčejná rohová lavice, kterou kdysi táta vyrobil a už byla hodně, hodně poničená a nehezká, a společně s ní tu byl umakartový stůl po babičce. Teď tady s Tomášem máme mnohem hezčí a útulnější koutek pro ranní - polední - odpolední kafíčko i na "jentak" posezení a relax na čerstvém vzduchu.

Jediné okno, které si můžu ozdobit osázenými truhlíky, je obývákové, kterým je vidět na dvorek. K dětem už ze zásady nic nedávám (i když momentálně je na parapetu sada autíček, co si tam Honza dal po hraní si venku, dvě kameninové nádoby a nefunkční retro radio) a u okna v ložnici je parapet příliš úzký, takže by tam nešel dát květináč ani náhodou. Tudíž dekoruji pouze tady, ale o to radši - letos tedy, jak už jsem psala nahoře, verbeny a "ty bílý kytičky" ...

Hned vedle obývákového okna máme ještě prosklené "terasové" dveře, kterými sice moc nechodíme, ale které tam byly už za babičky a my jsme je při rekonstrukci pouze vyměnili za plastové a dovolili tak sluníčku, aby nám do bytu svítilo ještě víc. I tady se dá krášlit - tentokrát se o to postaral bílý muškát, který jsem posadila do nového ručně pleteného košíčku koupeného na jarmarku jednoduše proto, že jsem ho "nutně potřebovala" :-D. Radost mám z něj obrovskou.

Hned vedle bílého je muškát červený, to abych "ladila". Má své jméno, ale ptejte se mě, když tomu prdlačky rozumím! Zahrádkářka ze mě nikdy nebude, musím si prostě vystačit s pocitem, že se mi to líbí a basta.

A nakonec staré známe květináče na brance, za kterou už je naše hospodářství. Ani v tomto případě nevím, jak se rostlinka jmenuje, pouze si pamatuji, že se jedná o polopřevis, takže nebude snad moc těžká a přerostlá. Moc se mi v zahradnictví líbila - zvláště proto, že je tak jemná a něžná ... a samozřejmě bílá, aby zapadla do party.

Sice je to jen zlomek proti tomu, co mají doma ostatní - jak mají hospodyňky osázené balkony, truhlíky, květináče, verandy, terasy, pergoly a já nevím, co ještě. Já jsem ale se svou troškou moc spokojená a hřeje mě při příchodu domů, když vidím, jak pěkně to vypadá, jak hezky to kvete a těším se, až se jednotlivé sazenice ještě víc rozrostou a půjdou do "nejlepšího". To pak teprve bude podívaná!


Recenze ... + bonus

19. května 2015 v 15:52 | renuška |  Jak to vidím ...
Je to pár dní, kdy jsem dostala příležitost napsat na svém blogu recenzi na knihu dle vlastního výběru (do hodnoty 100,- Kč) z webu http://www.dobre-knihy.cz/. Mohla jsem vybírat ze stovek titulů; dlouho jsem listovala seznamem, čekala na tu správnou "jiskru", na to zamilování se do obalu knížky, na impuls, že právě tohle je ona. Až jsem ji našla - soubor deseti vánočních povídek od českých spisovatelů, kde zazněly například jména Petra Soukupová nebo Marek Epstein.


Právě skutečnost, že příběhy budou situované do období, které sama tolik miluji, které mě baví, na které se každoročně těším a skutečně si ho užívám, rozhodla o tom, že se v květnu budu vracet v čase a cítit vůni jehličí a bramborového salátu, slyšet šustění balícího papírů a dost možná i zvuk ježíškova zvonečku ... S touto nadějí a také s poměrně velkou dávkou nostalgie jsem roztomilou, malou knihu otevřela a začala číst. Začala čekat, kdy to přijde. Ta radost z vánoc, ta euforie, to nadšení. Láska, naděje, doufání, touha, překvapení, slzy dojetí, pohádky ... cokoliv, co zimní svátky symbolizuje. Deset spisovatelů mi mohlo splnit přání, ale ani jeden z nich ho nevyslyšel. Všichni do jednoho psali o smutku, o prázdnotě, o ničem. Jako by duch vánoc zmizel a oni, každý sám o sobě, v nich viděli pouze prostor pro strádání hlavního hrdiny, který se balí do vzpomínek a truchlivého duševního rozpoložení. Snad jen příběh kapra, který sice nakonec také nedopadl dobře, byl odlišný, kupodivu více lidský a optimistický než povídky "člověčí". Ani špetka pozitiva, ani trocha radosti, nic. Vůbec nic. A bohužel asi u třech krátkých povídek jsem ani tu pointu nenašla na rozdíl od dalších, kde to mělo alespoň trošku spád a něco se dělo.
Zklamaně jsem soubor odložila a říkala si, co se mnou je? Cítila jsem se vysátá a prázdná. Jako oni. Jako ti, o nichž jsem ještě před chvílí četla a držela jim pěsti, aby poznali kouzlo vánoc a aby byli šťastní. Aby se k nim osud konečně otočil čelem ... když už jsou ty svátky. Ale nestalo se, nedočkali se oni ani já. A to mě vážně mrzí ...

Zároveň mě to ale motivuje, protože mám potřebu sama podle svého napsat krátkou povídku, která by tématicky odpovídala, ale která by duši a čtenáře nebolela. Tedy alespoň se o to pokusím ...

Zazvonil ...

Hodiny tiše tikají a kalendář hlásí třetí adventí týden, poslední před zimníma prázdninama. Kluci se těší a já taky. Pochopitelně - jedeme na stejný vlně. Na vánoční. Pro ně peču - my dospělí to moc nemusíme, ale přece je nepošlu do školy na besídku s prázdnou. Misky od Ramy mají vystlaný ubrouskem s vločkama, aby byli stylový, i když je jim to úplně jedno. Mnohem víc je zajímá, jestli tam budou kokosky a linecký, aby mohli kámošům ukázat a dát ochutnat, jak jejich máma umí dobře píct. Pak ještě čtyři balíčky s mašlí, ve dvou auta pro kluky, ve dvou mejdla pro učitelky, aby je to nemrzelo. A v mojí skříni revoluce - svetry jinde, rifle jinde, místo toho igelitky z obchoďáků a v nich krabice, sáčky, dárky. Plus informace jako hrom, že sem je vstup zakázán, což oni velice dobře vědí. Už jsou velký. Důležitý. Znalí. Že ježíšek je mámatátabábadědatetastrejdaségrabráchalidi. Chodí kolem a dělají, že je to pořád jenom obyčejná skříň, kde není nic zajímavýho - leda kapesníky, když přijde rýma, která se nám teď naštěstí obloukem vyhýbá. Alespoň můžeme trénovat koledy a nehuhňáme.

V hodinách jsem musela vyměnit baterku a kalendář už je na vánocích. Prázdniny začaly, kluci se těší a já taky. Pochopitelně - jedeme na stejný vlně. Na vánoční. Cukroví už je z půlky sežraný, samozřejmě první vzaly za svý úlky, který my dospělí prostě milujeme a já jen horko těžko šetřím posledních pár kousků na Štědrej den. Přece když štědrej, tak se vším. Ale co, jsem ráda, že rodině chutná - sladký i to ostatní. Kluci si v pokoji hrajou s autama od kámošů, co dostali o besídce, z prázdnejch misek od Ramy si stavějí garáže, aby nový vozy měly kde parkovat, a já se mezitím pyšně rozhlížím po svý "revoluční" skříni, kde zavládl po předchozím chaosu pořádek. Balíky a balíčky se mačkají a kupí, všechny v ozdobným papíru s vločkama, to aby byly stylový. I když dárkům je to úplně jedno. To jen já musím ježíšek musí mít všechno tip ťop, eňo ňuňo, špígl nýgl. Sem tam mě zašimrá v nose, kejchnu, ale stíhám to naštěstí v pauze mezi jednotlivejma slokama, když "jdem spolu do Betléma".

Zazvonil. Revoluce je úplně všude. Na podlaze, na stole, na gauči, na křeslech. Čas nás nezajímá a tím spíš víme, co je za den. Stejně má kalendář za tejden odzvoněno a nahradí ho čerstvej závan. Kluci jsou v euforii a já taky. Pochopitelně - jedeme na stejný vlně. Na vánoční. Drobečky na stole neřeším, novou pohádku na čétéčku nestíháme a na stole v kuchyni je ještě pořád po večeři nesklizeno a dost možná, že řízky na dně mísy budou ještě vlahý. Letos se mi obzvlášť povedly. A tátovi zase salát. Jako každej rok. Jako každej rok, co říkáme, že to teď bude chudší, že bude jeden hlavní dárek a těch menších jen nepatrně a jako každej rok to je ve finále jinak a my nevíme, čím se těšit víc. Nakonec se my dospělí díváme po těch "malejch", jak jsou šťastný. Jak nevědí, kam dřív, co dřív. A vůbec nevadí, že všechno, co (jsme) dostali, je od mámytátybábydědytetystrejdységrybráchylidí. Pro nás je to pořád ježíšek. Během toho všeho vánočního mumraje bez povšimnutí dohrálo cédo s koledama, protože zpívat jsme nestihli. A já? Otírám si slzy z dojetí do kapesníku, co ještě nedávno ležel složenej v zakázaný skříni a čekal, až na něj dojde řada.



O tom, jak byl Honza v Praze

12. května 2015 v 16:29 | renuška |  Jak to vidím ...
Konec školního roku je tu cobydup a co si budeme povídat, kromě rodičovské schůzky plné důležitých informací, kteroužto máme zdárně za sebou, čeká děti už jen pár zásadních zkoušek a písemek, než jim začne pohoda. K té se nepochybně vztahují třídní výlety kamkoliv po Čechách, aby to nezruinovalo peněženky rodičů, ale aby to žákům poskytlo zábavu a třeba i kousek vzdělání. Alespoň takto to praktikují na naší vesnické škole. Součástí jejich stálého programu je například bod, že páťáci mají v učebním plánu návštěvu hlavního města Prahy. A Honza páťák je, takže včera do té matičky stověžaté společně s ostatními vyrazil.
Vybaven bohatou svačinou, "bejskou", mobilem a dobrou náladou vydal se tedy synek vstříc novým zážitkům. Samozřejmostí bylo i nemalé kapesné, navýšené o pár desítek korun na magnet na lednici, o který jsem Honzíka poprosila a se kterým se mi jako vzorné dítě vrátil. A když píšu o tom, že je vzorný, tak to tak i myslím.
  • Byli jsme domluveni, že zavolá - zavolal.
  • Že neutratí všechny peníze - neutratil (naopak ještě horoval, že chtějí za záchody dvacku a že si tam alespoň dvě minuty sušil ruce, aby to "teda stálo za ty prachy". Podruhé už se radši vyčůral na nádraží u keřů - zadarmo!).
  • Že koupí magnetku - koupil - s nádherným pohledem na Pražský hrad.
  • Že si bude pamatovat, kde všude byli.
To mi pak povyprávěl o místech!
  • Šli po schodech, že nahoře už nemohli!
  • Šli po Karlově mostě, kde bylo pořád tolik lidí!
  • Šli kolem Prašné brány!
  • Šli se podívat na Staroměstské náměstí na orloj, kde smrtka sebou sice kývala, ale apoštolové nevylezli!
  • Šli na výše jmenovaný Pražský hrad - neviděli ani prezidenta ani výměnu stráží, a to tam byli v pravé poledne!!!
  • Vyjeli lanovkou na Petřín, kochali se a užívali si v bludišti (v Liberci je prý daleko lepší, tohle zas tak super nebylo ... říkal Honzík).
Honza všechno poctivě fotil - tak, jak jsem mu před odjezdem říkala. Když se vrátil, celý natěšený mě lákal na prohlídku v mobilní galerii, prý udělal nejméně sto fotek. A tak jsem viděla za doprovodu jeho komentářů:
  • deset fotek z vlaku i z autobusu včetně obrázku cizího pána, který se zrovna usmál, když Honza fotil a dal mu pak ještě bonbon
  • dvacetdva fotek Honzíkova "selfie" v brýlích, které mu učarovaly a které si půjčil od kámošů ze třídy
  • devět fotek různých bank
  • tři fotky reklamních bannerů
  • pět fotek se sprejerskou tématikou - tu na domě, tu na autě ...
  • dvacetčtyři fotek s auty, motorkami, tramvajemi, segwayemi
  • pět fotek "Mami, ty sou nepovedený!"
  • čtyři videa
  • a ten zbytek, to byla Praha. Prašná brána, Karlův most, panorámata z Petřína, Chrám sv. Víta, Orloj. "A sakra, já zapomněl vyfotit Pražskej hrad - no my měli fofry, mami!"
Závěr? Honzovi se v Praze ohromně líbilo, snědl celou svačinu a v pořádku se zase vrátil domů. Díkybohu :-).

Tohle je jen stručný výběr fotek, které Jeník v Praze pořídil :-D.

Honzovy "selfíčka" - jedno "Mami, to když ten řidič busu zabrzdil ..." a druhý v půjčených brýlích :-).

Jeden z několika veteránů, které Honzíka zaujaly ... stejně jako obchůdek s věcmi, o kterých si byl jistý, že by zaujaly mě. Až takhle moc na mě při výletování myslel - zlatíčko ♥.

Muzikanti na Karlově mostě - ti stáli Honzovi za to, aby je vyfotil - na rozdíl třeba od soch nebo od pohledu na Vltavu :-D.




Tvářil se jako pařez ...

8. května 2015 v 10:35 | renuška |  Snímánky
... protože to pařez byl. Pařez je. Pro taťku. K šedesátinám. A rovnou s dalekohledem - však co jiného pro nimroda tělem i srdcem?




Uf, já to dala! Udělala jsem svůj první 3D dort!!! Žádný "obyčejný" kulaťák nebo hranaťák, ale rovnou NĚCO. Páni. Jsem na sebe fakticky setsakramentsky pyšná!
No nic, konec euforie, jdeme k faktům ...
Jasně, dort je pro tátu k březnovým šedesátinám, které slaví až dnes. V plánu jsem měla maličko něco jiného, tedy pařez by zůstal pařezem, ale chtěla jsem na něj udělat nakladač JCB, se kterým taťka pracuje, ovšem bylo mi to rozmluveno. Že prý má té práce za celý týden dost, ať zůstanu u myslivosti. A tak jsem místo toho "džísíba" vymodelovala dalekohled. Rádoby.
Paradoxem je, že největší obavy jsem měla z potažení a formování pařezu, což se ve finále ukázalo jako naprostá hračka, daleko jednodušší než dohladka upravit klasický dort. Horší to bylo s dalekohledem, kterému dělá základ vanilková roláda s višňovou marmeládou a čerstvými jahodami. Je to hrbolaté až hrůza, člověk musí dělat, že ty nekalosti nevidí. :-)
Pařízek je z bílého korpusu, s citronovým aroma, vanilkový krém, čerstvé jahody, a aby se snoubil s roládou, namazala jsem ho také višňovou marmoškou, což byla docela legrace, protože džem se s máslovým krémem vůbec nekamarádí, spíš po sobě pořád jezdí, no radost sama.
Pak už stačilo jen pár větviček břečťanu a bylo hotovo. Teď už nezbývá než čekat, co tomu oslavenec řekne, ale já jsem i po hodině od ukončené práce ještě pořád nadšená, tak ho touhle náladou snad nakazím :-D.

Za čtyři hodiny začíná mejdan. Bude se péct prase, točit pivečko, těch dalších dobrot bude nepočítaně. Já jsem si kus povinností (s láskou v srdci) odbyla, ale chvátám pomáhat při dalších přípravách. To aby se mi nezkrátily žíly :-D. Krásný prodloužený víkend vám všem, přátelé!


Není tak zle, aby nemohlo být ještě líp?

7. května 2015 v 16:15 | renuška |  Jak to vidím ...
Jsou to dva měsíce, co jsem se tady vyzpovídávala z toho, jak "válčím" v práci se změnami. Jak se všemožně snažím je přijmout, i když jsem zablokovaná svou vůlí a tím pádem mi nejde se aklimatizovat a být přístupná oněm zlomům. A to se tehdy teprve rozjížděly ...
S odstupem několika týdnů se, bohužel, nic moc nezměnilo. Málo ani výrazně. Snad jen, že vzduch kolem mě už není tak zasycen zápachem, který se linul z dlouho nevypraných montérek nového kolegy, a já mám tudíž menší spotřebu votivních svíček a nemusím už pálit tak, jako za zimních měsíců. Jinak je to pořád všechno na pendrek. Pořád mě ruší vrzání bot, těžké oddechování za mými zády při brouzdání po internetu, sotva slyšitelné hlesnutí na pozdrav, přijde-li k nám někdo do kanceláře, podivný rádobysmích, který přichází v okamžicích, jež vtipné nejsou ani za nic. Ovšem nejvíc ze všeho mě fascinuje, že člověk, který má v dnešní době slušné zaměstnání, zcela bezostyšně dokáže smskovat a telefonovat několikrát denně a když už se toto neděje, jsou jeho oči alespoň přilepené k displeji telefonu, jako by ho vyzývaly, ať už zapípá. Protože jak jinak si vysvětlit, že sotva začne mobil vydávat tón, je okamžitě umlčen "típnutím" nebo ukonejšen zvednutím se slovy: "Ahoja ..." a rychlým odchodem do klidu, jež skýtá sklad náhradních dílů a kde je evidentně lepší signál než u nás v kanclu. Ano, i já jsem občas vyrušena soukromým telefonátem nebo zprávou, ale snažím se vše vyřídit hned, nezdržovat se a když už, tak určitě neutíkat někam, kde nebudu vidět ani slyšet. A nenápadně schovávat telefon za záda, když za mnou někdo přijde a něco potřebuje ... No nic.
Jsou ale větší průšvihy, které ten muž, kterému se mi příčí říkat "kolega" a stále je to pro mě jen pan V..., dělá. Kritiku, kterou jsem coby jeho vedoucí vznesla na způsob, kterým vyplňoval skladové karty, řeší tak, že je nevyplňuje vůbec a nosí je mně. (Ne)pořádek pak radši neřeší vůbec, snad až tehdy, kdy mu některý z vedoucích pracovníků taktně naznačí, že toto už je moc. Omyly, jichž se dopouští při kompletaci náhradních dílů podle soupisky z počítače, omlouvá tím, že je na všechno sám?! Já vím, já vím ... každý se potřebuje zajet, dostat do sebe informace a používat je tak, aby byl pohotový, praktický, schopný. A to nejde hned. Ovšem vím sama (i já se musela učit, i já se musela ptát na technické informace, což je pro ženu obzvlášť tvrdý oříšek), že spadnout do vody a plavat je v našem oboru možné během dvou tří měsíců - když člověk chce a musí. A tady se skutečně musí, protože zákazník nepočká. A to ani tehdy, když máme půlhodinovou pauzu na oběd, kterou pan V... moc rád o patnáctiminutovku protáhne stejně jako ranní příchod do práce. Čas pro něj zkrátka nehraje tu hlavní roli. Ačkoliv by měl, protože ...
... se zdravím je můj spolupracující hodně na štíru a právě čas je v jeho případě velice zásadním životním měřítkem. V jiných případech bych člověka s jeho zdravotními problémy skutečně upřímně litovala a přála mu jen to nejlepší a brzké uzdravení, návrat do "fit" kolejí, zkrátka aby se mu dařilo. Ovšem pokud někomu tzv. zvoní hrana a takový si ještě rád dopřeje nejedno cigárko a poctivých pár kafí denně, pak nemám slitování. S nikým. Jsem odpůrce tabákového průmyslu (PS: Tomáš kouří a fakt, fakt mi to vadí, žel málo platné ...), a to jak kvůli zdraví, tak kvůli vyhazování peněz do vzduchu - nic z toho, nic, nic, nic. Jasně, každého věc - jako všechno ostatní - a že smrdí, když jde se mnou něco vyřídit a táhne z něho "čerstvý" kouř? Můj problém, že mi to vadí. Jeho problém, že ho to zabíjí.
Jak vidíte, jsem plná záště. Ve firmě nás pracuje kolem dvaceti a i když jsem občas s někým měla potíž jako oni se mnou, tohle tu ještě nebylo. Ještě mezi námi nepracoval člověk, který je schopný chodit dva, tři měsíce v nevypraném pracovním oblečení, který dvě třetiny pracovní doby doslova a do písmene profláká s telefonem u ucha nebo pokuřováním, či vysedáváním u počítače a hledáním "něčeho užitečného". Všechny nás teď čeká hodně náročné období, které završí žně, ale již nyní se začnou připravovat kombajny, aby byly v pohotovosti, do toho údržby a práce na jiných mašinách a strojích, práce přibývá a stresu také. Nároky se zvyšují a jestli něco prověří schopnosti konkrétně pana V ..., pak ten čas právě přichází. Uvidíme, jak to zvládne, měl půl roku na to se aklimatizovat a učit, ale obávám se, že to dopadne špatně. Počkám ještě přibližně 14 dní - to přijde první velká várka náporu dílů a vyřizování objemných zakázek - třeba překvapí, třeba ne. Však se to zase dozvíte (pokud mě do té doby z něho netrefí :-D ).


U rybníka

4. května 2015 v 21:05 | renuška |  Snímánky
Vodní plochy bývaly naším útočištěm, azylem, místem, kde jsme se "zakázaně" scházeli v dobách, kdy jsme ještě toužili a chtěli být v utajení. Kromě žab, komárů a ryb o nás nikdo nevěděl a my měli nejen oči sami pro sebe. Občas se do těchto krásných koutů podíváme i dnes, po pěti letech, kdy už svět ví, že patříme k sobě a nejen naše oči vnímají celé okolí a ne jen toho druhého ...

Jedním z rybníků, kde jsme si dávali "rendez-vous", byl i tenhle, který na podzim loňského roku vypustili, aby mohli opravit břehy a stavidlo a teprve teď, na jaře ho začali pozvolna znovu napouštět. Rádi jsme sem jezdívali za labutěmi, ale nikdy jsme nevzpomněli a nevzali kousek pečiva, abychom jim přilepšili. Stejně tak rybám. Tentokrát jsme se "pochlapili" a vybaveni čtyřmi rohlíky jsme čekali, až jedna jediná labuť připlave k nám. Té se ale nechtělo a zrovna tak rybám - poněvadž po výlovu v rybníce zatím žádné nejsou. A tak jsme dobroty zase vezli domů. Ovšem kochání a romantiky jsme si dopřáli dost i tak.

V sobotu bylo nádherně a u rybníka jsme tedy mohli na chvíli posedět a zdržet se, aniž bychom se báli, že nastydneme ...

Byť jsem ještě před odjezdem doufala ve společnost labutího páru, který se nám nakonec v celé parádě neukázal, byla jsem ráda i za jiné objekty, které se daly fotit. Kamenité břehy i stromová alej ...

... nebo pěšina, po které se dá dojít až do lesa, kam na podzim chodíme sbírat hřiby i křemenáče a kozáky, a na které jsem si na chvíli zahrála na modelku :-D .

Velkou radost jsem měla z petrklíčů, které sice řídce, ale přesto lemovaly kousek cesty, na které se mimochodem daly ve spolupráci se sluncem malovat různé obrázky :-).

Nedokážu odhadnout, jak dlouho jsme se u rybníka zdrželi, snad půl hodiny, snad hodinu, ale vím, že to bylo fajn. Najednou se zastavit, zůstat stát, vnímat ticho probouzející se přírody i dovolit vzpomínkám, aby se k nám na chvíli vrátily a připomněly nám, jaké krásné chvíle jsme zde spolu strávili. Přičemž tahle čerstvá se k nim docela úplně připojila a je jich zase o jednu víc. ♥


Pro manžela paní ředitelky

2. května 2015 v 18:53 | renuška |  Snímánky
Na prvního máje jsem začala, druhého předávala snad spokojené paní ředitelce místní školky pro jejího manžela k šedesátinám - milovníka střelby a motocyklismu. Říkala, že nechce nic divokého, spíš abych se držela klasiky, a tak jsem se snažila držet zuby nehty, až to hezké nebylo. Zvláště nepěkný byl ten první, lehce připálený korpus, který si dali kluci k večeři a pak ještě k snídani se slovy, že takhle "kazit" dorty bych mohla pravidelně. S čímž já rozhodně nesouhlasím, na rozdíl od mé trouby, která se rozhodla mě v páteční podvečer provokovat a péct si podle sebe a ne podle nastavených hodnot a připalovala vesele dál. Nakonec jsem o půl desáté večer piškot připravila, promazala krémem, proložila ovocem a doufala, že druhý den půjde práce lépe od ruky. Omyl! S potahovkou se mi sice pracovalo poměrně dobře, ale velice ošklivě mě zradila tuba s barvičkou na psaní, která místo jedničky vyprskla na bílý, téměř hotový dort jednu hnusnou černou skvrnu, kterou nebylo možné téměř zakamuflovat. Musela jsem přehodnotit své plány ohledně dekorace a aplikovat více kytiček, než jsem původně zamýšlela, aby to vypadalo, že takhle to má být. Naštěstí zbytek už se celkem vyvedl a i když mám určité výhrady, jsem relativně spokojená. Na čemž v podstatě vůbec nezáleží, protože mnohem důležitější je, aby byl spokojený obdarovaný, za což se modlím a v což doufám.




Jak spojit koníčky čerstvého šedesátníka tak, aby dort nepůsobil kýčovitě a obludně a hlavně abych to dokázala "vymodelovat"? Inu, to se udělá terč pro střelce a rádoby dopravní směrovka pro motorkáře, kytičkami se decentně dozdobí, abych dostála přání paní ředitelky, která kvítka chtěla. Ještě nezapomenout na jméno a číslo prozrazující věk oslavence a dort může být předán.

Asi by se hodilo, abych se konečně naučila vytvářet z potahové hmoty panďuláky a figurky, ale mně se nechce (i když postavička motorkáře, ne-li motocyklu jako takového by se mi v tomto případě náramně šikla!). Nechci se to učit, ani nebudu. Chci si vystačit s tím, co lze udělat plošně, nikoliv ve 3D. Přitom už dnes vím, že příští týden to bude jinak, protože ve trojrozměrném formátu budu vyrábět dort pro mého tátu k šedesátinám - a to rovnou s mysliveckou tématikou. S mou vizí jsem se svěřila synkům, kteří pronesli, že to bude hodně tvrdý oříšek a jestli prý to dám. A já vím, že ano, že dám. Vždyť to přece bude pro tátu! Tak mi držte pěsti - předem moc děkuji :-).


Když máj ...

1. května 2015 v 18:02 | renuška |  Snímánky
... tak první. Když první, tak líbačka. Když líbačka, tak pod třešní ♥



Minulý rok už třešně byly víc než týden odkvetlé, letos to vyšlo dokonale. Se stromy i s políbením. Stihli jste to i vy?

Ale aby to nebylo jen takové obyčejně jednobarevné, mám tu ještě tři snímánky fialových macešek, které poslední měsíc bydlí na našich parapetech a v květináčích (než je vystřídají tradiční letničky, o kterých zatím stále nemám jasno).



Nikdy dříve jsem macešky doma neměla, přitom jsou to tak krásné a něžné květiny. Vždy jsem sahala po narciskách, prvosenkách, levanduli, zkrátka jiné variantě flory, ale letos jsem se rozhodla pro změnu a jsem ráda. A vůbec mi nevadí, že se tyhle sazenice vyskytují převážně coby ozdoby na hrobech, kde jsem je dosud vídávala nejvíc.

Když máj, tak první. Když první, tak volný den. Když volný den, tak pohoda. Když pohoda, tak s rodinou. A nebo taky pracovní nasazení ... dříví máme hotovo a já jdu na dort :-). Tak zatím a mějte se rádi, a to nejen dnes, ale pořád ♥ ...