Je to pár dní, kdy jsem dostala příležitost napsat na svém blogu recenzi na knihu dle vlastního výběru (do hodnoty 100,- Kč) z webu
http://www.dobre-knihy.cz/. Mohla jsem vybírat ze stovek titulů; dlouho jsem listovala seznamem, čekala na tu správnou "jiskru", na to zamilování se do obalu knížky, na impuls, že právě tohle je ona. Až jsem ji našla - soubor deseti vánočních povídek od českých spisovatelů, kde zazněly například jména Petra Soukupová nebo Marek Epstein.
Právě skutečnost, že příběhy budou situované do období, které sama tolik miluji, které mě baví, na které se každoročně těším a skutečně si ho užívám, rozhodla o tom, že se v květnu budu vracet v čase a cítit vůni jehličí a bramborového salátu, slyšet šustění balícího papírů a dost možná i zvuk ježíškova zvonečku ... S touto nadějí a také s poměrně velkou dávkou nostalgie jsem roztomilou, malou knihu otevřela a začala číst. Začala čekat, kdy to přijde. Ta radost z vánoc, ta euforie, to nadšení. Láska, naděje, doufání, touha, překvapení, slzy dojetí, pohádky ... cokoliv, co zimní svátky symbolizuje. Deset spisovatelů mi mohlo splnit přání, ale ani jeden z nich ho nevyslyšel. Všichni do jednoho psali o smutku, o prázdnotě, o ničem. Jako by duch vánoc zmizel a oni, každý sám o sobě, v nich viděli pouze prostor pro strádání hlavního hrdiny, který se balí do vzpomínek a truchlivého duševního rozpoložení. Snad jen příběh kapra, který sice nakonec také nedopadl dobře, byl odlišný, kupodivu více lidský a optimistický než povídky "člověčí". Ani špetka pozitiva, ani trocha radosti, nic. Vůbec nic. A bohužel asi u třech krátkých povídek jsem ani tu pointu nenašla na rozdíl od dalších, kde to mělo alespoň trošku spád a něco se dělo.
Zklamaně jsem soubor odložila a říkala si, co se mnou je? Cítila jsem se vysátá a prázdná. Jako oni. Jako ti, o nichž jsem ještě před chvílí četla a držela jim pěsti, aby poznali kouzlo vánoc a aby byli šťastní. Aby se k nim osud konečně otočil čelem ... když už jsou ty svátky. Ale nestalo se, nedočkali se oni ani já. A to mě vážně mrzí ...
Zároveň mě to ale motivuje, protože mám potřebu sama podle svého napsat krátkou povídku, která by tématicky odpovídala, ale která by duši a čtenáře nebolela. Tedy alespoň se o to pokusím ...
Zazvonil ...
Hodiny tiše tikají a kalendář hlásí třetí adventí týden, poslední před zimníma prázdninama. Kluci se těší a já taky. Pochopitelně - jedeme na stejný vlně. Na vánoční. Pro ně peču - my dospělí to moc nemusíme, ale přece je nepošlu do školy na besídku s prázdnou. Misky od Ramy mají vystlaný ubrouskem s vločkama, aby byli stylový, i když je jim to úplně jedno. Mnohem víc je zajímá, jestli tam budou kokosky a linecký, aby mohli kámošům ukázat a dát ochutnat, jak jejich máma umí dobře píct. Pak ještě čtyři balíčky s mašlí, ve dvou auta pro kluky, ve dvou mejdla pro učitelky, aby je to nemrzelo. A v mojí skříni revoluce - svetry jinde, rifle jinde, místo toho igelitky z obchoďáků a v nich krabice, sáčky, dárky. Plus informace jako hrom, že sem je vstup zakázán, což oni velice dobře vědí. Už jsou velký. Důležitý. Znalí. Že ježíšek je mámatátabábadědatetastrejdaségrabráchalidi. Chodí kolem a dělají, že je to pořád jenom obyčejná skříň, kde není nic zajímavýho - leda kapesníky, když přijde rýma, která se nám teď naštěstí obloukem vyhýbá. Alespoň můžeme trénovat koledy a nehuhňáme.
V hodinách jsem musela vyměnit baterku a kalendář už je na vánocích. Prázdniny začaly, kluci se těší a já taky. Pochopitelně - jedeme na stejný vlně. Na vánoční. Cukroví už je z půlky sežraný, samozřejmě první vzaly za svý úlky, který my dospělí prostě milujeme a já jen horko těžko šetřím posledních pár kousků na Štědrej den. Přece když štědrej, tak se vším. Ale co, jsem ráda, že rodině chutná - sladký i to ostatní. Kluci si v pokoji hrajou s autama od kámošů, co dostali o besídce, z prázdnejch misek od Ramy si stavějí garáže, aby nový vozy měly kde parkovat, a já se mezitím pyšně rozhlížím po svý "revoluční" skříni, kde zavládl po předchozím chaosu pořádek. Balíky a balíčky se mačkají a kupí, všechny v ozdobným papíru s vločkama, to aby byly stylový. I když dárkům je to úplně jedno. To jen já musím ježíšek musí mít všechno tip ťop, eňo ňuňo, špígl nýgl. Sem tam mě zašimrá v nose, kejchnu, ale stíhám to naštěstí v pauze mezi jednotlivejma slokama, když "jdem spolu do Betléma".
Zazvonil. Revoluce je úplně všude. Na podlaze, na stole, na gauči, na křeslech. Čas nás nezajímá a tím spíš víme, co je za den. Stejně má kalendář za tejden odzvoněno a nahradí ho čerstvej závan. Kluci jsou v euforii a já taky. Pochopitelně - jedeme na stejný vlně. Na vánoční. Drobečky na stole neřeším, novou pohádku na čétéčku nestíháme a na stole v kuchyni je ještě pořád po večeři nesklizeno a dost možná, že řízky na dně mísy budou ještě vlahý. Letos se mi obzvlášť povedly. A tátovi zase salát. Jako každej rok. Jako každej rok, co říkáme, že to teď bude chudší, že bude jeden hlavní dárek a těch menších jen nepatrně a jako každej rok to je ve finále jinak a my nevíme, čím se těšit víc. Nakonec se my dospělí díváme po těch "malejch", jak jsou šťastný. Jak nevědí, kam dřív, co dřív. A vůbec nevadí, že všechno, co (jsme) dostali, je od mámytátybábydědytetystrejdységrybráchylidí. Pro nás je to pořád ježíšek. Během toho všeho vánočního mumraje bez povšimnutí dohrálo cédo s koledama, protože zpívat jsme nestihli. A já? Otírám si slzy z dojetí do kapesníku, co ještě nedávno ležel složenej v zakázaný skříni a čekal, až na něj dojde řada.
