Duben 2015

Black-Red-White

27. dubna 2015 v 20:08 | renuška |  Snímánky
Dorty peču rok. Tedy snažím se - péct, učit se a zdokonalovat, inspirovat, pokořit své obavy z nezdaru, to všechno tak, abych ve výsledku s dobrým pocitem moučník odevzdala tomu, pro koho jej dělám. S láskou především.
S tou největší, jakou umí dítě dát svému rodiči, jsem se v neděli pustila do narozeninového dárku pro moji mamku, která bohužel teď víc než všechno jiné vítá gratulace typu "hodně zdraví", protože jsem ji kromě jiných prezentů nechtěně minulý týden poskytla i bacil moribundus, nad kterým zatím vítězím mizerně já, natož maminka. Přesto doufám, že jí dortík udělal radost a snad i chutnal. Chtěla jsem totiž vybočit ze zajetých stereotypů a sáhla jsem po hojném množství mletých vlašských ořechů a po nejkaramelovatějším krému z nejkaramelovatějších. A kdo jiný by si takovou lahůdku měl zasloužit než právě MÁMA?




Netradiční obsah, ale také netradiční dekor. Zkusila jsem být maličko odvážnější, opustila jsem pastelové a něžné tóny a zkusila si pohrát s výraznými kontrasty, což kombinace černé - bílé - červené bezesporu je. Má představa měla jednoznačný směr: elegance. Nic přeplácaného, dominovat měly právě barvy, nikoliv ozdoby. A uvnitř pak ten ořech a karamel ...

A teď se přiznejte - líbí se vám? Myslíte si, že tyto neobvyklé dorty mají spatřit světlo světa nebo mají zůstat jen v představách? Váš názor mě moc zajímá (a neberte si servítky!). A přestože mě teď během dvou víkendů čekají další dva sladcí kamarádi, při kterých zůstanu blíže klasice, docela ráda bych ještě někdy neotřelou kombinaci barev vyzkoušela. Někdy ... na někom ... třeba ...


Pro Katku ♥ (podruhé)

26. dubna 2015 v 10:37 | renuška |  Snímánky
Tak to má, holka, za sebou! Rozjela čtvrtou desítku svého života, a to poctivě, bujaře a naprosto odvázaně. A já mohla být u toho a slavit s ní. S prázdnou jsem nešla, srdcové dárky se střídaly s dobrodružstvím a co nechybělo zcela samozřejmě, byl dort. Byť Kateřina sladkému nehoví a vyhýbá se mu jak čert kříži, dortík si přála a tak jsem dumala a vymýšlela, až jsem nakonec vykoumala a s myšlenkou, že v jednoduchosti je krása, jsem nakonec věnovala toto:




Ten, kdo Katku zná, ví, proč dostala dort s šatečkama a zvláštním klikyhákem - jedná se o její tvorbu a autorský podpis, který jsem se v rámci možností snažila z potahovky vyrobit. Chtěla jsem předat decentní, ne nijak divoký moučník, který bude vonět po klasice - tedy vanilka, čerstvé jahody, banány. A to se povedlo :-)

Vešla se tam i jedna symbolická svíčka a já moc doufám, že si Kateřinka stihla během frmolu také něco přát, protože jestli existuje někdo, kdo si zaslouží, aby se mu jeho přání splnila, tak je to právě ona.
A pak už se jen jedlo, pilo, hodovalo :-D.

Já jsem si ale ještě během krásné a bujaré oslavy našla čas na pár snímánků, jejichž obsah je i vaším dílem. Je to pár týdnů, když jsem vás na blogu (a též na FB) žádala, zda byste Katce neposlali pohlednici s přáním. Nakonec se "lístků", gratulací, pohlednic i milých vzkazů sešlo přes třicet plus přibylo i pár od lidí, kteří o této "akci" ani nevěděli. Bylo úžasné slyšet v telefonu Katčiny dojmy a úvahy nad záhadou, jak je možné, že jí teď tak často navštěvuje pošťačka se zásilkami a docela douho zvažovala, že se jedná o klienty. Než jsem ji vyvedla z míry a přiznala barvu a pak už jsme se jen chechtaly, smály a řehtaly, až nám slzy tekly. Prostě se to povedlo a já bych vám všem, kteří jste se zapojili, chtěla moc a moc poděkovat a slíbit vám, že až mě někdo osloví, tak že mileráda také přispěji svou troškou do mlýna - obzvláště když vím, jak velkou radost to obdarovanému udělá. Takže díky, díky, díky moc, jste zlatí!

Slušná porce třiatřiceti vinšování z různých koutků České republiky, od mnoha lidí různých jmen i rukopisů, které pojí jedna důležitá věc - dobré srdce. Jsem ráda, že patříte mezi ně :-*.

A to je vše, přátelé. Čtyřicítka nejmilejší přítelkyně je oslavena, dort snězen, gratulace přečteny a začíná zase úplně obyčejný život. Což je na něm možná to úplně nejkrásnější - že je takový, jaký ho chceme a jaký ho máme - vlastně že ho máme. Tak si ho užívejme, co to jde, a pokud možno s těmi, které máme opravdu upřímně rádi a kteří mají rádi nás. ♥


... u babičky ...

20. dubna 2015 v 19:25 | renuška |  Snímánky
V červenci jí bude už 81 let. Bydlí v místě, které "voní" po lesních jahodách. Má dvě děti - strejdu a mamku. Strejdova rodina jí dělá společnost denně, ta mamčina (naše) za babičkou dojíždí každou druhou neděli. Když se sejdeme, je nás požehnaně. Samotou netrpí, ale přece je sama - děda jí chybí. Už dlouho. Ale má nás. A my ji ...

Po cestě se k ní přijíždí, po "návsi" - louce za "barákem" se jde k rybníčku, kde jsme jako malé cácorky se sestrou zkoušely bruslit a kolem kterého jsme s dědou jezdívaly na Teře sušit seno ...

... když venkov, tak statek, když statek, tak hospodářství. A tady mu to sluší obzvlášť ...

... stejně jako králíkům ...

... venkovní kuchyně? ...

... přeskakovat stroužky v zahradě mě jako malou moc bavilo. Nebo hledat houby pod břízami, které společně s vyrovnaným dřívím lemují kus pozemku ...

Ale doma je doma. A u babičky to znamená sedět v kuchyni u stolu a dívat se třeba na dávný, kýmsi ručně vyráběný 3D obraz "starých známých" z lesa Řáholce, kam je to od babičky jen něco kolem dvou desítek kilometrů.

Nebo se těšit, jakou dobrotu babička na neděli upeče - tentokrát to vyhrál makovec a štrůdl. A samozřejmě kafe, bez něj to nejde :-).


♥ Květuška ♥


Sen

17. dubna 2015 v 18:51 | renuška |  Přišla Múza
Zdál ses mi
a do teplé náruče
spadla jsem ti celá,
má ospalost se chvěla
po tobě
touhou tou
dávnou,
dávno ztracenou.

A přece pořád čerstvou.

Vysněná do něhy,
do vášně v našich očích
spala bych,
po vzoru
Šípenky Růžové.
Ať žijí princové!
Ať žije princ,
jehož tvář
mi do snu promítáš.

A já jsem z toho nesvou.


Velikonoce v Opočně

15. dubna 2015 v 16:36 | renuška |  Snímánky
Tak jako každý rok, i letos jsme svolali "předválečnou předvelikonoční poradu" a hledali cíl našeho svátečního výletování. Protože počasí bylo značně nevyzpytatelné, náš původní plán vyjet do přírody jsme posunuli na slunečnější dny a sáhli po náhradní variantě, kterou byla návštěva nedalekého zámku v Opočně. Kdysi nám tam utekla "Hradozámecká noc", tak jsme si prohlídku chtěli užít alespoň přes den. Díky avízu na webovkách zámku jsme tušili, že průvodkyně bude povídat spíše o tradicích velikonoc než o historii jako takové, což nás lákalo o to víc, a po zkušenostech jsem tedy rezervovala vstupenky pro sedm kusů. Už od pár dní déle jsem navyšovala o další čtyři a ve finále jsme cestu podnikli ve třech autech, v celkovém počtu dvanáct "Hujerovců", což bylo na všem tom našem putování to nejlepší.

Na pokladně jsme vyzvedli vstupenky a poté už zámek patřil jen nám a pár dalším návštěvníkům, kteří svátky jara nechtěli trávit doma za společnosti televize a opilých koledníků dychtících po ještě větší opici, než měli loni :-D ...

Přestože zámek se jen těžko dá fotit v celku jako jedna budova, nabízel se nám krásný pohled na jednotlivá zákoutí, ploty, stříšky, nenápadné krásy zdejšího místa.

Typickým poznávacím bodem Opočenského zámku jsou dva kamenní jeleni ležící na nádvoří ...

... ale také rozsáhlá sbírka historických zbraní z mnoha bitev a válek, o čemž svědčí maličká ukázka na jednom z podloubí a pak nespočet exemplářů, které jsou vystavené uvnitř. Dají se počítat na tisíce!

Mě ale neupoutaly jen produkty "zbrojního průmyslu", bavily mě i různé kliky a klepadla - co dveře, to jiné provedení ... kdoví, kolik lidí už si na ně sáhlo, aby mohlo vstoupit? ...

... kolik lidí přijelo krásnými kočáry až na nádvoří zámku, jehož vstupní bránu zdobily dvě vlajky a kde se dost možná procházely dámy v krásných šatech, které byly k vidění u paní pokladní?

Vím minimálně o dvanácti osobách, které si kliky ohmataly a interiéry staré stavby prohlédli :-)

A asi abych nenaříkala, že uschnu, protože jsem o velikonocích nebyla vyšlehaná pomlázkou, vzal si ji můj milý s sebou a "potěšil" tak nejen mě, ale též drahé ženské spolucestující a samozřejmě i slečnu průvodkyni :-D.

Po prohlídce jsme přes malý park, plný kašen a památných stromů zamířili ještě na vynikající oběd a pak už hurá domů. Počasí se mezitím stihlo desetkrát vystřídat a my jsme tak výlet měli tu slunečný, tu propršený, tu vál vítr, tu padal sníh. Na aprílové hrátky si tedy nemůžeme stěžovat, těch se nám dostalo hojně.

Shrnu-li náš půldenní velikonoční výlet, musím říct, že se vydařil. A to obzvláště proto, že jsme jeli ve větší partě, byla legrace, "Hujerovi" se po každém vyhlídkovém okruhu pěkně spočítali, aby si nechyběli (měli jsme totiž zaplacenou úplnou prohlídku, která trvala téměř dvě hodiny!!!) a část nás pak ještě skončila u karet a u chlebíčků. Co se týká exkurze jako takové, byla jsem ale zklamaná - o velikonocích a zvycích nebylo ani zmínky, pouze jednotlivé pokoje a komnaty byly vyzdobené tradičními dekoracemi. Slečna průvodkyně se pravděpodobně teprve "zajížděla", takže patrná byla nervozita, těkání očima a občasné přeřeky, rušivé oddechy mezi jednotlivými pasážemi i hledání slov. Ale tohle se dá pochopit - sama bych na tom nebyla lépe. Spíš bylo smutné, že celá prohlídka působila i přes zajímavý inventář poněkud nudně a nezáživně. A tohle už v lidech je - schopnost zaujmout (třeba pikantními historkami, protože data si nikdo z nás pamatovat asi nebude, kdežto zálety císaře určině ano :-D).
V každém případě jsem ráda, že jsme společně (nejen) jako rodina po delší době zase někam vycestovali, viděli kousek naší země, přivezli si zážitky a také magnet na lednici. Kam pojedeme příště, zatím netuším, jen v duchu doufám, že dojde na slova pana Tomáše a zavítáme do pár km vzdáleného, nyní čerstvě zrestaurovaného zámku a hospitalu Kuks. Ale to se teprve uvidí!


Ptačí svět

11. dubna 2015 v 16:43 | renuška |  Snímánky
To by jeden ani neřekl, co je na světě ptáků. V oblastech vzdálených stovky kilometrů i zcela nadosah - zkrátka kam se podívám, vidím ptáka :-D ...

... a nejen vidím, ale v tomto případě hlavně slyším - manželé - husy labutí - Víťovi totiž o sobě dávají vědět především hlasitým projevem, který v těchto dnech nabírá obzvláště na intenzitě, protože Víťová začala snášet a Víťa má potřebu o tom informovat celé širé okolí :-D ...

... proti tomu slepice drží své zobáky na uzdě - kohout nedávno pošel a ony si teď vládnou samy, nikdo je neutlačuje ani neštve a milé dámy si tak vesele běhají po dvorku a provokují housera, protože vědí, že na zahradu za nimi beztak utéct nemůže ...

Kdo ani nepípne, tak to je tenhle kameninový fešák, kterého máme v obýváku. Je to pan Buclák a mám pocit, že jsem ho sem už možná kdysi dávala, těžko říct. Ale mám ho ráda, kluka jednoho.

Zrovna tak i pana Zeleňáka z rakouského městečka Tulln, který bydlí u nás v obývací místnosti už téměř rok a s panem Buclákem si zatím ani jednou nevjeli do peří. Asi proto, že žádné nemají :-D. Po uklizení velikonoční výdoby jsem po něm sáhla a udělala mu plac vedle vázy s kroucenou lískou a větvičkami višně. Vzniklo tak okulibé jarní zátiší a já už se těším, až ovocné proutky začnou kvést.

Ale stejně - nejlepší pták je ten "španělský" - zrovna takového jsme měli dnes k obědu a tuze se vyvedl. On i dalších sedm bratrů. Pěkně poctivě, s párkem, okurkou, vajíčkem i cibulí, s hořčicí, pepřem a solí, tak, jak to má být. Mňam.

Mám ráda tyhle ptačí světy, jsou úplně obyčejné, ale přitom je s nimi tak hezky. Jedni opeřenci běhají venku, druzí střeží domov uvnitř a ten třetí, ten se postará o pohodlí našich břich a rozkoš chuťových buněk. A když si uvědomím, že v úterý budu mít v práci k obědu moravského vrabce ... Ach, ten život je přece tak krásný!


Pro Katku ♥

7. dubna 2015 v 12:00 | renuška |  Jak to vidím ...
Není moc obvyklé, že bych vás o něco prosila, ostatně si ani nevzpomínám, že by k tomu kdy dříve došlo (vyjma dobročinné a dobrosrdečné pomoci dětem u Janičky Niternice). Ale právě teď nastala ta chvíle, kdy vaši pomoc a spolupráci budu potřebovat.
Jak mnozí z vás víte, mám to štěstí, že v mém životě má své nenahraditelné místo nejlepší přítelkyně na světě, "tričková" paní Kateřina. Za roky, co se známe, jsme si obě prošly mnoha různě spletitými cestičkami, chvíli jsme létaly v euforii, chvíli se trápily, ale pořád jsme byly spolu, stály při sobě. Dokázaly se navzájem podpořit, obejmout, vyslyšet, zasmát se, ... Zkrátka si bez sebe neumíme už své živobytí tady na zemi představit, což pro mě osobně je jedním z největších osobních bohatství. Ostatně - právě minulý týden jsme se po delší době stihly navzájem potěšit na dobu delší než pár minut po telefonu nebo po cvičení, a věřte mi, že proklábosených pět hodin i tak nestačilo. Obě jsme značně pociťovaly abstinenční příznaky, které jsme naštěstí včas naším setkáním zahnaly - podotýkám, že od sebe bydlíme cca 7 km, ale obě jsme natolik vytížené, že někdy i ten krátký několikaminutový telefonický hovor není možné uskutečnit.
Proč toto vše píšu? Je to vlastně úplně jednoduché - u Blanky na blogu jsem kdysi četla o tom, jak ji dcera překvapila velice originálním narozeninovým dárkem a pomyslela jsem si, že něco podobného bych mohla udělat i já, a to pro koho jiného než právě pro Katku. K tomu ale budu potřebovat mnohem více lidí a jejich dobrých srdcí než jen to jedno mé. Jde o to, že Kateřinka bude 20. dubna slavit své kulaté, 40. narozeniny, a já bych jí kromě zabaleného dárku chtěla dát i něco "navíc", co by mělo vypadat asi tak, že:
  • oslovím všemi možnými způsoby lidi kolem sebe, aby Katce poslali poštou narozeninovou gratulaci - stačí pohled a pár slov, dva tři řádky, zkrátka jen maličkost. Ale z různých koutů Čech a třeba i ze zahraničí. Chtěla bych poprosit vás i vaše blízké, známé, kohokoliv, kdo bude ochotný mi s touto zcela soukromou akcí pomoci a věřte mi, že budu ráda za každou duši, která bude ochotná obětovat ze svých úspor pár korun a přání pošle. Nemám jak se vám odvděčit, jen pouhým díkem, o to však vřelejším a upřímnějším, protože si vaší účasti budu nesmírně považovat.
Proto kdokoliv budete ochotní do toho se mnou "jít", ozvěte se mi v komentáři, nechte na sebe spojení (e-mail), abych vám pak poslala přímo Katčinu adresu, na kterou byste pohlednice zasílali. Můžete začít hned, můžete počkat do příštího týdne, to je jen na vás, já budu opravdu ráda za každý jeden ochotný a laskavý příslib.
Z tohoto důvodu pozdržím i po tento týden přidávání článků na blogu, aby má prosba byla stále na titulku blogu jako první. Předem vám co nejvíce děkuji, děkuji a ještě jednou děkuji. Vaše renuška ♥




Mezi slepými jednooký králem

4. dubna 2015 v 10:43 | renuška |  Snímánky
I tak by se dalo, a to docela lichotivě, mluvit o pánech rodu "Mimoň", ze kterých jde člověčenstvu hlava kolem a mně teprve. Protože udělat z "fazolovité postavy" kulatou a narvat do obličeje jedno až dvě velká oka pod spešl brýlemi, do toho vysmátou grimasu a kapsičku s logem, to se zkrátka nedá. Ovšem štepovat, to by mi šlo :-). Zkrátka asi takhle nějak dopadla další z mnoha premiér mého pečení a potahování a dortování ...




Opět malý kulaťák, s naplní extra vanilkovou, voňavou jako Opočenská zmrzlina, s čerstvými jahodami, a aby nebyla nuda, tak jeden korpus klasicky žluťoučký po domácích vajíčkách, druhý lehce obarven do modra - to aby při krájení bylo veselo. Veselo bylo i při mé práci a ve finále, když už jsem si myslela, že to je OK, napadlo mě využít boxerky položené docela šikovně tak, že by mohly něco držet. Poněvadž je dort k narozeninám pro mladého pána, přítele mé kamarádky, hodilo by se, kdyby pan Mimoň přišel alespoň s malým dárkem. Třeba s kytkou, pochopitelně nesenou tak, jak se na Mimoně sluší a patří - květem dolů :-).

Jsem si plně vědoma nedostatků, zvláště nespokojená jsem s ústy panáčka, ale zaboha mi nešlo vymodelovat to podle vytištěného vzoru. Naštěstí je tahle parta plná trpaslíků tak rozličných výrazů a tváří, že je vlastně úplně jedno, jak tu "hubu" mají. Důležité jsou brýle a lacláče,to jsem se pokusila splnit na první dobrou. Takže ve finále hurá, další meta pokořena! Co bude dáááál??? Týden volna a další týden tří dortů najednou. Uf, to bude nářez! Ale alespoň mám pro vás stále nové články :-D. I když jsem z toho už občas trochu mimo :-D.


Nenasytná ...

1. dubna 2015 v 21:41 | renuška |  Přišla Múza
... jsou jeho ústa
a s aprílovým počasím
loví sousta
tam, kde jich je natisíc.
Namilión, až spočítat se nedají,
kolik se jich nabízí.
Kolik jich čeká,
až ho nakrmí,
nasytí až do úplna,
a ukonejší jeho hlad.
Snad ...

Bohužel či bohudík?
Nenasytný
labužník
hltá jen po kapkách,
po dešti neprahne
a se slzami z nebe
vystačí si.
Rád, že má, že může,
že chce.
Že je ...

... nenasytná ...