5. března 2015 v 16:54 | renuška
|
... píšu svému bývalému spolužákovi blahopřání k narozeninám. A pak o sobě zase celých dvanáct měsíců nevíme ...
Kdysi, ještě na střední škole, jsem z něho byla paf už v prvním ročníku a vlastně mi to zůstalo dosud. Byl mi něčím blízký, zajímal mě, a to nejen kvůli tomu, jaký to byl fešák (a pořád je), ale protože byl jiný. Moc se neprojevoval, spíš se jen zařadil do nenápadného středního proudu a takto fungoval celé čtyři roky. Včetně studijních výsledků, kdy víceméně ničím nepřekvapoval, trojky, čtyřky, nic výrazného, nikde kdovíjak nevyčníval z řady ... tedy mimo výšky a postavy jako takové, protože byl vyšší než ostatní spolužáci, to za a), no a za bé nosil paže podél těla svěšené tak, že to vypadalo, jako by v podpaží měl melouny. Kvůli tomu se mu mnozí posmívali a věřte mi, že já doteď vidím, jak jde chodbou ke třídě v té jeho oblíbené červenomodré kostkované košili zastrčené do širokých džín a ruce do "o" :-).
Nevím, jestli se dá mluvit o štěstí, ale tím mým neustálým zájmem a dotíráním si mě přece jen pustil trochu k tělu. Byť ne tedy tak, jak bych bývala tehdy ráda chtěla a také ne tak, jak by poté chtěl on. Nějak jsme si "nevyšli", ale to se už tak někdy stává, že když může jeden, druhý není zrovna volný a naopak. On navíc byl dlouho v hledáčku ostatních, protože ho podezřívali, že je gay (což není, opravdu nee). Ale možná že i díky tomu nikdy nezapomenu třeba na momenty během maturitního večírku, kdy jsme spolu šli ven - byla to zrovna ta situace, kdy on by rád něco víc a já byla čerstvě zamilovaná do svého pozdějšího manžela, takže jsme jen našli lavičku v parku, tam jsem si sedla, on mi složil hlavu do klína a povídali jsme si. O všem. A bylo nám úplně jedno, že kousek od nás se naši spolužáci skvěle baví a že je to vlastně poslední okamžik, kdy jsou všichni úplně spolu, než každý půjde dál svou novou, zatím nepoznanou cestou.
Čas šíleně letí, vídáme se vlastně jen na třídních srazech, kam pokaždé dorazí a vždy je stranou, tedy spíš s holkama. S klukama si i po dvaceti letech nemá moc co říct. Naposledy, před pěti lety, dámská část party jihla nad tím, když zcela otevřeně telefonoval se svou tehdejší manželkou a docela klidně jí vyprávěl, jak se má, co si dal k obědu a byl k ní neuvěřitelně milý, což by nebylo nic zvláštního, kdyby se takto neprezentoval před zvědavými posluchačkami, které by pak řekly jen: "Ááááách ..." Bylo to na jednu stranu komické, ale na druhou mě to utvrdilo v tom, že Honza je prostě jiný. Jo, jmenuje se Jan, to jsem vlastně nenapsala ... a včera měl narozeniny, třicátéosmé. A to byl právě ten důvod, proč jsem mu zase po roce psala, proč jsme zase po roce obnovili naši "zazimovanou" komunikaci, v pár řádcích prožili naše rok staré životy, sdělili si novinky a informace, které jsme považovali za vhodné poslat dál. Prostě jsme si zase povídali, i když nějakých třicet kilometrů od sebe, s hlavami složenými v pomyslných klínech svých současných partnerů. Bylo to moc fajn se s Honzou zase číst, má svůj styl, na který si pokaždé chvíli zvykám, ale už mě to tolik nepřekvapí jako ze začátku naší psané korespondence. Důležitější je, že řeč nevázne a já doufám, že to tak bude i během srazu, který plánuji udělat na podzim. A pak zase v březnu, až bude Honza slavit devětatřicátiny a já mu budu opět psát ...
Krásný příběh.