close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Každý rok ve stejnou dobu ...

5. března 2015 v 16:54 | renuška |  Jak to vidím ...
... píšu svému bývalému spolužákovi blahopřání k narozeninám. A pak o sobě zase celých dvanáct měsíců nevíme ...

Kdysi, ještě na střední škole, jsem z něho byla paf už v prvním ročníku a vlastně mi to zůstalo dosud. Byl mi něčím blízký, zajímal mě, a to nejen kvůli tomu, jaký to byl fešák (a pořád je), ale protože byl jiný. Moc se neprojevoval, spíš se jen zařadil do nenápadného středního proudu a takto fungoval celé čtyři roky. Včetně studijních výsledků, kdy víceméně ničím nepřekvapoval, trojky, čtyřky, nic výrazného, nikde kdovíjak nevyčníval z řady ... tedy mimo výšky a postavy jako takové, protože byl vyšší než ostatní spolužáci, to za a), no a za bé nosil paže podél těla svěšené tak, že to vypadalo, jako by v podpaží měl melouny. Kvůli tomu se mu mnozí posmívali a věřte mi, že já doteď vidím, jak jde chodbou ke třídě v té jeho oblíbené červenomodré kostkované košili zastrčené do širokých džín a ruce do "o" :-).
Nevím, jestli se dá mluvit o štěstí, ale tím mým neustálým zájmem a dotíráním si mě přece jen pustil trochu k tělu. Byť ne tedy tak, jak bych bývala tehdy ráda chtěla a také ne tak, jak by poté chtěl on. Nějak jsme si "nevyšli", ale to se už tak někdy stává, že když může jeden, druhý není zrovna volný a naopak. On navíc byl dlouho v hledáčku ostatních, protože ho podezřívali, že je gay (což není, opravdu nee). Ale možná že i díky tomu nikdy nezapomenu třeba na momenty během maturitního večírku, kdy jsme spolu šli ven - byla to zrovna ta situace, kdy on by rád něco víc a já byla čerstvě zamilovaná do svého pozdějšího manžela, takže jsme jen našli lavičku v parku, tam jsem si sedla, on mi složil hlavu do klína a povídali jsme si. O všem. A bylo nám úplně jedno, že kousek od nás se naši spolužáci skvěle baví a že je to vlastně poslední okamžik, kdy jsou všichni úplně spolu, než každý půjde dál svou novou, zatím nepoznanou cestou.

Čas šíleně letí, vídáme se vlastně jen na třídních srazech, kam pokaždé dorazí a vždy je stranou, tedy spíš s holkama. S klukama si i po dvaceti letech nemá moc co říct. Naposledy, před pěti lety, dámská část party jihla nad tím, když zcela otevřeně telefonoval se svou tehdejší manželkou a docela klidně jí vyprávěl, jak se má, co si dal k obědu a byl k ní neuvěřitelně milý, což by nebylo nic zvláštního, kdyby se takto neprezentoval před zvědavými posluchačkami, které by pak řekly jen: "Ááááách ..." Bylo to na jednu stranu komické, ale na druhou mě to utvrdilo v tom, že Honza je prostě jiný. Jo, jmenuje se Jan, to jsem vlastně nenapsala ... a včera měl narozeniny, třicátéosmé. A to byl právě ten důvod, proč jsem mu zase po roce psala, proč jsme zase po roce obnovili naši "zazimovanou" komunikaci, v pár řádcích prožili naše rok staré životy, sdělili si novinky a informace, které jsme považovali za vhodné poslat dál. Prostě jsme si zase povídali, i když nějakých třicet kilometrů od sebe, s hlavami složenými v pomyslných klínech svých současných partnerů. Bylo to moc fajn se s Honzou zase číst, má svůj styl, na který si pokaždé chvíli zvykám, ale už mě to tolik nepřekvapí jako ze začátku naší psané korespondence. Důležitější je, že řeč nevázne a já doufám, že to tak bude i během srazu, který plánuji udělat na podzim. A pak zase v březnu, až bude Honza slavit devětatřicátiny a já mu budu opět psát ...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marie Marie | 6. března 2015 v 8:19 | Reagovat

Krásný příběh.

2 VendyW VendyW | E-mail | Web | 6. března 2015 v 8:27 | Reagovat

Vidíš, nemám žádného takového ze spolužáků, ani spolužaček. Byli jsme divná parta, silně rozkastovaná už v letech sedmdesátých. Popravdě s posledním vysvědčením v devítce a jednou fotkou to skončilo a už jsme se nemuseli vidět. Proto byl náš první sraz až po dvaceti letech a druhý po třicetipěti. A na učňáku to nebylo o moc lepší. Nějak jsem neměla štěstí na takové školní přátelství. To jsem našla ale někde jinde a trvá pořád. :-)

3 renuška renuška | Web | 6. března 2015 v 8:49 | Reagovat

[1]:Děkuji, Maru, jsem za to fakt ráda.

[2]:Je zvláštní, že někdy si parta nesedne ani po devíti letech :-/ ... Důležité je najít si přátele kdekoliv, ale hlavně je mít, bez nich by člověku bylo úzko a smutno.

4 Mi-lada Mi-lada | Web | 6. března 2015 v 11:36 | Reagovat

V životě člověk potká pár lidiček, kteří mu zůstanou pod kůži a ba i v srdci. I já mám takové a čas na tom nic nemění. Jakoby čas neexistoval. Znám to taky, mám to taky tak. Jen to neumím tak krásně napsat jako ty. ♥

5 Blanka Blanka | 6. března 2015 v 15:47 | Reagovat

...a já mám jen pozitivní zážitky...Scházíme se nepravidelně se spolužáky z tehdejší ZDŠ  a že je to let! A ze střední školy - s jedním spolužákem žiju už desítky let :-)

6 Janinka Janinka | E-mail | Web | 7. března 2015 v 13:44 | Reagovat

Krásně jsi to napsala :-).
Ruce do O mě naprosto odrovnaly! :-D

7 renuška renuška | Web | 9. března 2015 v 8:34 | Reagovat

[4]:Děkuju, Mil :-* Je dobře, že nejsme nikdy sami ...

[5]:Tak tomu říkám romance! A je fakt, že znám mnoho párů, které právě škola dala dohromady :-)

[6]: Jani, ale on je fakt do "o" nosil! :-D

8 Blanka Blanka | E-mail | Web | 9. března 2015 v 11:53 | Reagovat

Reni,čas letí a s některými lidmi si máš co říct i po iks letech.Jiní ti projdou životem,chvilku tady s tebou pobudou a upadnou v zapomnění :-)

9 renuška renuška | Web | 10. března 2015 v 11:18 | Reagovat

[8]: Je to tak, jak píšeš, Blani, a je to dobře. Jsou lidi, kteří se kolem tebe jen "otřou" a i to ti na nich vadí, ti ať naším životem projdou opravdu jen rychle a nenápadně. A naopak :-) ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama