Březen 2015

Prťavečci prťaví

31. března 2015 v 21:55 | renuška |  Snímánky
Už dlouho jsem nepekla, ale v pátek jsem svou pauzu zase maličko dohnala a pustila se do dvou srdcat na ples obce, která mi tři roky byla domovem a kde nebylo vůbec zle. Proto jsem ostatně neodmítla prosbu, zda bych do tomboly i já, nyní již dva roky "přespolní", nepřispěla onou známou troškou do mlýna. Za chvíli jsem měla hotovo a i když jsem ze zaběhlé klasiky neodbočila ani o píď, věřím, že výherci si pochutnali ...


První byl laděn do jarních barev, do prvních kvítků, zkrátka do období, které se dneškem jako mávnutím proutku opět změnilo na poctivou zimní plískanici, protože co se tady nedělo ... to jsem ještě v sobotu, když jsem dortíčky předávala, zdaleka netušila. A i když je zelená barva dosti jedovatá, měla jsem z výsledku radost.


Druhý byl fialkovník - na malých dortech je výhodou mmj i to, že spotřebuji zbytky barevných hmot a můžu si hrát s duhovými odstíny. Vyzkoušela jsem si také novou šablonu na lišty a okraje, sice to nebylo úplně tip ťop, ale ve výsledku to zase až tak marné není. A i když je fialová barva dosti jedovatá, měla jsem z výsledku radost.

Tento týden, co se dortování týká, mě čeká v pátek malý kulaťák pro přítele mé kamarádky, která ho chce překvapit něčím milým. Naštěstí mi docela vytrhla trn z paty tím, že nechce nic přímo "klučičího", ale "jen" obyčejného MIMONĚ (to je takový ten žlutý panáček v modrých lacláčích s jedním až třema očima, co neumí mluvit, dělá jen skřeky a je šíleně roztomilý). Docela se na tohle matlámo těším, bude to zase něco jiného, podle předlohy, jen s nepatrným kouskem fantazie. Tak mi držte pěsti, ať "to" dám :-). Děkuji předem :-).



Ferda výdělečně činnou mediální hvězdou

30. března 2015 v 9:34 | renuška |  Jak to vidím ...
Jupíjej! A třikrát hurá k tomu! Z malého nápadu pana Tomáše se vyklubal super výsledek, o který se chtě nechtě musím podělit.
Že máme daňka Ferdu plus několik jeho harémových samiček, o tom už víte. A že si chodí říkat o pamlsky ke kuchyňskému oknu, to víte také. Tím, že si naše návštěvy musí zvykat na neustále umatlané a oblízané sklo nebo zažívají rovnou šok, když na ně skrze zašpiněné okénko kouká (jak jinak než hladově) pořádný paroháč, se už ani nevzrušuji. Spíš mě baví pozorovat výrazy v překvapených tvářích, které nevěří. A to ani tehdy, když si Ferdík čumákem nebo parožím začne "říkat" o tvrdý chleba nebo slupky od brambor či jiné lahůdky. Když mám, ráda dám, a to třeba čtyřikrát za sebou v rychlých intervalech, které ukončím slušným rozloučením a slibem, že "až zase příště, Ferdo!".
Z jiného soudku - nejsme milovníci zpráv, a to hlavně těch hlavních, které se různě překrývají na všech televizních programech kolem sedmé až osmé večer. Proto se stává opravdu výjimečně, když zaznamenáme informace z domova i ze zahraničí. Nejčastěji - když už tedy - sledujeme v tuto dobu VIP zprávy, to spíš já, svět showbusinessu mě baví. Těm na Primě předcházejí tzv. "Divácké zprávy" plné krátkých videoklipů natočených amatérskými "redaktory". To se zase kouká Tomáš a díval se i nedávno, přičemž na mě volal do kuchyně, že bych klidně mohla přispět i naším kuriozním videem, jak krmíváme daňky (zde jsme u jádra pudla). Nápad jsem odkývala a nechala ho žít svým životem.
Až do pátku. To si totiž Ferda přivedl k oknu celé své stádo a dožadoval se krmě, ovšem tentokrát ne zadarmo, ale za video. Pěkně jsem ho natáčela, krmila, a do toho prožívala jedno z mnoha "poprvé", protože se tentokrát poprvé stalo, že přišla i Růža a krajíc suchého chleba si vzala, aniž by ji Ferdík vyhnal a nechal si všechny dobroty pro sebe. Minuta a půl nesestříhaného a nijak upravovaného videa fičela ještě týž večer na web natocvideo.cz, kde mi snímek schválili a dokonce ho jako redace doporučili dál, tedy do televizního vysílání. To už byla sobota a my jsme doma netrpělivě sledovali, zda "se" uvidíme ve zprávách či nikoliv. A nic.
Tak nějak jsem své naděje nechala odpočinout a nedělní podvečer trávila na nákupu, když v tom náhle telefon, smsky, zvonění a slyšet bylo jen salvy smíchu a gratulace a jupíjej a třikrát hurá k tomu! Byli jsme v televizi, byli jsme na Primě a byli jsme úspěšní. Ferda nám přinesl do rodinného rozpočtu krásnou pětitisícovku, což je prostě mazec! Bomba! Fíhá!

Tak to je on, naše mediální hvězda - ale vždyť už ho přece znáte! :-D
A tady vítězné video - KLIK


Jaro je, když ...

22. března 2015 v 17:59 | renuška |  Snímánky
... se hladina rtuti v teploměru vyšplhá nad patnáctku, peřiny obydlí zábradlí na záspi a kočka usne na ostrým sluncem rozpáleném stole a vůbec jí nevadí, že do ní praží a praží a praží ...


... se kromě nesmrtelných sedmikásek začnou ze země klubat bledule, krokusy, modřence a zahrádky a zahrady díky tomu konečně začnou vypadat trochu veseleji ...

... se ke slovu dostává znovu po roce krabice plná velikonoční výzdoby a tabulka na klíče potřebuje nutně přepsat ...

... v obýváku na stole na chvíli udává tón pár březových větviček a zdobených kraslic ...


... kuchyňský stůl zdobí tradiční a zcela typické dekorace, které se svátky jara úzce souvisí a které shodou okolností dokazují, že hodovat se dá ve společnosti všelijaké zvířeny :-) ...

... mám příležitost zase něco malého vyrobit - třeba "křepelčí korále" na kameninový hrnek. Stačí několik málo kropenatých vejdunků, tenký drátek, trocha trpělivosti a korále jsou na světě :-) ...

... ale hlavně když moji dva z nejúžasnějších chlapů na světě slaví své narozeniny. Aby se nehádali, oba dostali tiramisu, jen jméno a číslo prozrazuje, čí je čí. Jeden patřil mému nejkrásnějšímu a nejmilovanějšímu traktoristovi na světě, bez kterého bych nikdy nebyla tím, kým jsem ♥ ...

... a druhý tomu nejskvělejšímu synovi pod sluncem, stejně báječnému jako je jeho mladší brácha Honza, a sice Ondráškovi. Už čtrnáct let mi dělá radost a je mým světem ♥ ...

... se plní přání aneb můj už dávno ne malý, ale až příliš velký chlap ♥♥♥ ...

TOHLE JE MOJE JARO.




Dny zn. "Natřískané"

18. března 2015 v 16:05 | renuška |  Jak to vidím ...
Ano, přiznávám bez okolků, nestíhám. Nestíhám jedno pro druhé, načež vše, co si na sebe balím, je pouze mým rozhodnutím. A tak můj kalendář proti dnům dávno minulým je týden co týden barevně vymalován, řádky u dní jsou doplňovány podle aktuálních změn a já tak vím, co mě čeká a nemine ... A i když se dá říct, že se nic úplně neopakuje, jsou jisté termíny předem dané a s těmi já nic neudělám.
  • Třeba úterky - včerejškem mi sice skončila jóga, kterou jsem si po dvaceti lekcích docela oblíbila, ale zumba po ní stále zůstává. V reálu to vypadá tak, že o půl čtvrté končím v práci a v pět pádím do tělocvičny, kterou opouštím chvíli před osmou večer. Tři hodiny v trapu (díky bohu, že kluci v tento den opečovává babička a já mám tak na starost o dva hladové krky méně).
  • Třeba středy - jednou za měsíc se v tu druhou scházíme v šest hodin v zasedačce Obecního úřadu, kde zastupitelujeme dobré dvě hodiny, někdy i déle - přijde na to, co se v obci děje. Málo toho určitě není a to je dobře, jen ten čas, kdyby se uměl natáhnout. S tím pak souvisí jednorázové akce typu "Dětský den" apod., kterým věnuji osobního volna více kvůli přípravám. To se pak kalendář jen červená - nikoliv však studem, nýbrž zadýcháním. Stejně jako já.
  • Třeba pátky - to přijdu domů, uvařím pudink, aby stihl schladnout, protože vím, že večer ho budu potřebovat vmíchat do máslové hmoty, neboť peču. Dort. Pátek co pátek, aby na sobotu byl k vyzvednutí. A protože mám své postupy, abych to všechno nechala pěkně uzrát, musím zkrátka načasovat onu dobu tak, aby to všechno klaplo.
  • Třeba soboty - už dávno nejsou dopoledne uklízecí, ale právě dortová. Potahovací. Dvě až tři hodiny na dort si zkrátka rezervovat musím, a tak vstávám časně, abych to měla "na pohodu". Do oběda hotové, a to včetně teplé krmě. Teprve potom si můžu lebedit při stírání prachu, luxování atakdále - vždyť to znáte. Máme-li výjimečně v sobotu večer volno, je mi velkou odměnou zapálit svíčky, natáhnout se na gauč a koukat na film s pocitem, že mám kolem sebe čisto, voňavo, uklizeno.
  • Třeba neděle jednou za 14 dní, kdy pravidelně jezdíme odpoledne k babi. To je taková milá tradice, která neskončí, dokud ... nepřestane trvat. Jsou to ubohé tři hodiny za dva týdny, kdy můžu být s babičkou, která sice občas "vynechá" a prohodí sem tam něco mimo, ale považte, věk už na to má - v červenci jí bude 81 let! Nikdy nezapomene na neděli napéct buchty a jiné moučníky, na výběr je dost a na výslužku domů mnohdy taky. Je zlatá ♥.
Z toho všeho teď vyplývá, že volné dny jsou v podstatě jen dva - pondělky a čtvrtky. Ale ani to kolikrát neplatí - přijdou nečekané situace, návštěvy lékařů, cokoliv, co zasáhne. A na co já si musím udělat mezírku, kterou bych jinak měla vyplněnou něčím jiným. Třeba odpočinkem. Ale jak to tak vidím, toho se dočkám asi až o prázdninách. Budou-li tedy nějaké, protože ani v práci to nudou nezavání, naopak. Je toho teď všeho nějak moc, což je na jednu stranu špatně, na druhou dobře - člověk nemá čas vymýšlet blbosti, ale ani užitečnější věci. Jedu prostě na stopro a byť občas zafuním s pocitem, že nestíhám, dávám to. Ale ... jaký jsem si to udělala, takový to mám a až to budu chtít změnit, udělám to. Zatím se k tomu ale nechystám :-).

PS: Teď si tak říkám, že jsem vůbec nezmínila svoje nejmilovanější kluky, ale o těch přece vůbec nemusím psát, ti mi dělají takovou radost, že se to ani vyslovit nedá. Počínaje učením, kdy Ondra stále dokazuje, jak je chytrý a inteligentní, konče pomocí s domácností, s úklidem, kde Honza neváhá přiložit ruku k dílu a Ondra ho následuje. Mám v nich oporu a docela určitě si zaslouží pochválit, protože i díky nim zvládám to, co musím a chci. Už kvůli Ondráškovi a Honzíčkovi ty prázdniny a odpočinek musí vyjít. MUSÍ! O to už se zkrátka ve svém kalendáři postarám :-D.


Lila pro Ílu

15. března 2015 v 11:26 | renuška |  Snímánky
Slíbila jsem ještě jeden dort, tak tady je:




To je tak, když se po vsi roznese, co mě teď baví :-). Ilona je známá, která nadevše miluje jako správná dcera svou maminku a chtěla jí k jejím půlkulatým narozeninám něčím překvapit. Potřebovala prý jen nějakou maličkost a tou měl být dort ode mně. zadání bylo jasné - lila, prosím, a kdyby šly třeba i fialky, to by bylo vůbec nejlepší. Bohužel ale nejsem tak zdatná modelářka, takže jsem na místo skutečných kytiček sáhla po svých oblíbených vrstvených vykrajovaných, které měly za úkol pokrýt celou tmavě fialovou plochu dortu. Kontrastuje jim bílá potahovka s vytlačeným kvítkovým vzorem, lemovaná páskou s cukrovými kuličkami. Zkrátka "takovej obyčejnej kulaťák". Stejně jako ve stejné dny vyráběný houbový je uvnitř dvoubarevný s příchutí rumu a vanilky, osvěžen čerstvými jahodami, to jen čistě technicky.
Co mě ale opravdu potěšilo, byla smska od zadavatelky "projektu", která píše:
"Ahojda Renčo, dort udělal ohromnou radost :-). Teď ho i baštíme a je opravdu strašně dobrej. Ještě jednou děkuji :-)." To je pro mě ta nejlepší odměna, jaká může být - pochvala. Zároveň je to i motivací, protože bez odezvy se moc špatně pracuje a když vím, že se mé dílo líbí a chutná, hned se mi peče a zdobí lépe.

Aby můj blog nebyl jen o dortech, už teď mám v hlavě povídací článek - o svých natřískaných dnech. To bude teprve něco! Obávám se, že tomu ani sama nebudu věřit, až to budu psát. Však brzy uvidíte! :-)


Houbičky nasladko

14. března 2015 v 13:30 | renuška |  Snímánky
Sobota - stop - dort - stop - strejda - stop - 65 - stop - vanilka - stop - rum - stop - kakao - stop - jahody - stop - houby - stop - houby - stop - houby - stop. Tečka.




Kromě toho, že bratranec mojí mamky, strejda oslavenec, je na svůj věk poměrně vitálním pánem, otcem tří dcer, z nichž nejmladší je stejně stará jako náš Ondra (14), skvělým ochotníkem, nekonečným vtipálkem, stále překvapující svou hubenou až vychrtlou postavou, která určitě neodpovídá tomu, co rád jí, je také vášnivým houbařem. To byla pro mě ta nejdůležitější informace, když jsem byla požádána, zda bych pro něho neupekla malý kulaťák. A i když už jsem v kalendáři jednu zakázku na tento termín měla, mamince se zkrátka neodmlouvá, mamince se vyhovuje. A tak jsem vyhověla - v rámci svých možností a v rámci dostupnosti hub, které se během chladných měsíců dají po lese po kuchyni posbírat (lépe řečeno vymodelovat).
Zelenáč byl na světě docela rychle, ale nějak mi přijde, že je nedodělaný. Jen pořád nemůžu přijít na to, co mi tam vlastně chybí. Ostatně ... teď už je to stejně jedno, dort už je ode mě patnáct kilometrů daleko - u Mirka, a já doufám, že po těchto houbičkách se nikdo ze strávníků neotráví :-D.

PS: Ano, v pátek a v sobotu jsem pekla dvakrát, vznikly dva narozeninové dárky, ale rozhodla jsem se, že každému dám svůj prostor, takže o dalším výtvoru příště ... aneb zpátky ke klasice :-).


Maškaráda

11. března 2015 v 16:47 | renuška |  Snímánky
Tak mám za sebou další kulturní akci coby zastupitelka obce k těmto účelům určená. V pořadí třetí, ale rozhodně neplatí, že do třetice všeho dobrého i zlého, protože jsem teprve v začátcích a podobných událostí bude během následujících čtyř let ještě nepočítaně. Spíš to teď prožívám víc, protože je to pořád v rámci mých premiér ... tentokrát s příchutí masek a kostýmů, ve kterých přišly místní děti i ty ze sousedních obcí na sobotní karneval.
Náš organizátorský tým poučen z mikulášské besídky už ledasco udělal jinak, sáhl po ověřených kvalitách a vše přizpůsobil ještě více dětem, ovšem tak, aby ani dospělí hosté nepřišli k újmě. A tak se stalo, že se vyprodalo či rozdalo všech 150 minizákusků, že třičtvrtěhodiny dlouhé divadlo si malí "maskáči" užili stranou a nebyli rušeni hovorem rodičovstva a obsluhou u baru, že červený koberec byl využit na sto procent a že tři hodiny na zábavu bohatě stačí. Že dětem k tanci nemusí hrát jen Dáda Patrasová a že Lego kostičky jsou vděčným pomocníkem vždy a všude. A že když se chce, tak to jde :-).

V první řadě musíte vědět, čím chcete malé caparty zabavit, co jim chcete nabídnout a hlavně, když už tohle všechno máte, musíte mít také co na sebe. Abyste je nenudili v civilu, ale stali se jedním z nich. Maskou. Panáčkem. Pohádkovou bytostí ... například vypaseným skřítkem :-)

Musíte myslet i na sebe, najít si v programu čas na oddych, ale tak, aby to nikdo nepoznal. Aby to vypadalo, jak že to tak je naschvál. K tomu se báječně hodí objednat si divadlo (kouzelníka či jiného baviče), které své díváky na několik příštích minut zaujme a vy si můžete odfrknout. My jsme už podruhé přivítali herečky z "Divadelní agentury Ludmily Frištenské" a určitě jsme udělali dobře. Repertoár mají bohatý, stále je z čeho vybírat a hlavně, holky to prostě umí.

A po divadle následuje promenáda masek po červeném koberci krepáku :-). Tohle je totiž jedinečná příležitost, jak si každý kostým prohlédnout, seznámit se jeho nositelem, který dostal u mikrofonu prostor se představit a ještě si odnesl za odměnu odměnu :-). K vidění tu byla pestrá paleta masek, od pohádkových postav počínaje ...

... přes nezbytné princezny a tanečnice, víly a krasavice ...

... přes klučičí partu pirátů, robotů, bubáků a ošklivců ...

... přes kamarády z večerníčků a jiné smíšené páry až po zdravotní sestřičku, která měla plné ruce práce se svým malým psím bráškou :-).

Soutěže byly, diskotéka také, chvíle na odpočinek i prostor na hraní, tři hodiny utekly jako voda. A prý se líbily. Malým i velkým návštěvníkům. A to je dobře, moc dobře. S koncem karnevalu si do pomyslného diáře zapisuji další poznámky a poznatky, čeho se příště vyvarovat, čemu naopak dát větší prostor, ale hlavně vím, že budu potřebovat větší partu kolem sebe, protože ve čtyřech se to těžko zvládá. Přípravy i samotný průběh dané události. Takže do další obecní akce mám za úkol nalákat dobrovolníky, kteří budou pracovat tělem i duší a ještě k tomu zadarmo. To se jich pohrne :-D.

PS: Padly i nápady, že bychom v podobném stylu mohli uspořádat druhý ročník obecního plesu, tak uvidíme, jestli se tenhle názor setká s kladným přijetím, za mě určitě palec nahoru. Být na chvíli někým jiným je totiž někdy docela osvěžující a v podstatě vůbec nezáleží, zda se z vás stane princezna, indián nebo ... poněkud vypasenější skřítek. Hlavně, že je legrace :-D.


Pro dvě treperendy

9. března 2015 v 16:03 | renuška |  Snímánky
Jak jinak, než po víkendu další článek se sladkou tématikou. Už to tady začíná být zvykem, že? Asi by to tu železnou košili chtělo na chvíli svléct, ale jak to tak vidím, spíš si pořídím navíc ještě železný kabát, protože dortování výhledově nekončí ...
Avízovala jsem už minulý týden, že počátkem března slaví naše vnučka (tedy Tomášova, já jsem ve svých sedmatřiceti stále ještě "jenom" maminkou a babičku dělám jen na půl :-) ) šesté narozeniny. A to by bylo, abych ji ošidila o dortík, kdepak! A když holčičí, tak pěkně do růžova, s motivem známé kočičky "Hello Kitty" na středu, s kvítky, se jménem. Naštěstí už se dají sehnat čerstvé jahody, takže jsem po dlouhatánské době opustila od banánů, kiwi a ananasu a znovu sáhla po šťavnatých červených plodech, které sice ještě nejsou tak slaďoučké, ale i tak je to fajn změna. Aby nebyla nuda ani uvnitř dortu, upekla jsem jednu vrstvu klasickou s vanilkou navíc a druhou obarvila též do růžova, což při řezu vypadalo hodně efektně. Mým přáním bylo překvapit i na druhý pohled, to se podařilo, ale nejdůležitější bylo, že se náš dárek líbil oslavenkyni Terezce. Když jsme později přijeli gratulovat, byla už většina kulaťáku snědená, postaralo se o to především dětské osazenstvo - jak také jinak na mejdanu malé slečny :-) . Na nás velké ale také kousek zbyl, dala jsem si s chutí :-P.




Skutečný znalec pozná, kde jsem maličko zasáhla, ale těm, kteří "Hello Kitty" nefandí, prozradím, že místo typické mašličky u levého ouška jsem aplikovala kvítek - stejný motiv je totiž po celém obvodu dortu a navíc ... nějak se mi tam ta mašle nedařila vytvarovat a připadalo mi to příliš humpolácké.

V sobotu dopoledne, když jsem růžový dárek předávala, jsem ještě neměla vůbec tušení, že v neděli ráno budu péct znovu. Na návštěvu totiž dorazila čerstvě dvouletá skoroneteř Berenika, kterou vídám jen na fotkách, na živo je to zřídka, max dvakrát v roce. Protože mi ještě navíc do víkendu skočilo pořádání maškarního bálu pro místní děti, nepředpokládala jsem, že bych se se vzácnou návštěvou setkala, ale díky bohu nám vyšlo patnáct minut na to, abychom se alespoň pozdravili, políbali, rádi z toho, že se vidíme. A že stihnu předat ještě jedno sladké minisrdce naší Berys ...



A když Berenika, tak beruška, jak také jinak. Napadl mě dětský motiv, který má ve svém repertoáru moje nejmilejší tričková Katka, k tomu stačilo kousek sluníčka, nebe, trávy a kvítků - za dvě hodiny bylo hotovo od zadělání těsta po poslední přilepení korálku na dort. Ovšem nic z toho se nevyrovná té radosti, když jsem skromný dáreček předávala - a nejásala budoucí majitelka, nýbrž její maminka, která mi padla kolem krku a děkovala a děkovala ... A že prý je to ten nejhezčí dort na světě, co kdy viděla. No nevím, s tím sama za sebe určitě nesouhlasím :-D, ale když to Verča takto cítila ...

Tak nějak vypadalo mé pátečně-sobotně-nedělní pečení pro dvě malé treperendy, které slavily své narozeniny. Naše rodina je v březnu hodně zastoupená, vždyť už tuto sobotu se šedesátin dožívá taťka - ty ale budeme slavit až v květnu. Hned po něm můj nejkrásnější traktorista a v závěsu za ním Ondrášek - tři moji nemilejší chlapi. Jen Honzík, ten si bude muset počkat až do října ... ale on se jistě najde důvod mu něco malého také upatlat. Ostatně, už si u mě objednával tiramisu na "Noc s Anderesem" do školy a uznejte, nesplnit mu takové přání přece nejde :-).


Každý rok ve stejnou dobu ...

5. března 2015 v 16:54 | renuška |  Jak to vidím ...
... píšu svému bývalému spolužákovi blahopřání k narozeninám. A pak o sobě zase celých dvanáct měsíců nevíme ...

Kdysi, ještě na střední škole, jsem z něho byla paf už v prvním ročníku a vlastně mi to zůstalo dosud. Byl mi něčím blízký, zajímal mě, a to nejen kvůli tomu, jaký to byl fešák (a pořád je), ale protože byl jiný. Moc se neprojevoval, spíš se jen zařadil do nenápadného středního proudu a takto fungoval celé čtyři roky. Včetně studijních výsledků, kdy víceméně ničím nepřekvapoval, trojky, čtyřky, nic výrazného, nikde kdovíjak nevyčníval z řady ... tedy mimo výšky a postavy jako takové, protože byl vyšší než ostatní spolužáci, to za a), no a za bé nosil paže podél těla svěšené tak, že to vypadalo, jako by v podpaží měl melouny. Kvůli tomu se mu mnozí posmívali a věřte mi, že já doteď vidím, jak jde chodbou ke třídě v té jeho oblíbené červenomodré kostkované košili zastrčené do širokých džín a ruce do "o" :-).
Nevím, jestli se dá mluvit o štěstí, ale tím mým neustálým zájmem a dotíráním si mě přece jen pustil trochu k tělu. Byť ne tedy tak, jak bych bývala tehdy ráda chtěla a také ne tak, jak by poté chtěl on. Nějak jsme si "nevyšli", ale to se už tak někdy stává, že když může jeden, druhý není zrovna volný a naopak. On navíc byl dlouho v hledáčku ostatních, protože ho podezřívali, že je gay (což není, opravdu nee). Ale možná že i díky tomu nikdy nezapomenu třeba na momenty během maturitního večírku, kdy jsme spolu šli ven - byla to zrovna ta situace, kdy on by rád něco víc a já byla čerstvě zamilovaná do svého pozdějšího manžela, takže jsme jen našli lavičku v parku, tam jsem si sedla, on mi složil hlavu do klína a povídali jsme si. O všem. A bylo nám úplně jedno, že kousek od nás se naši spolužáci skvěle baví a že je to vlastně poslední okamžik, kdy jsou všichni úplně spolu, než každý půjde dál svou novou, zatím nepoznanou cestou.

Čas šíleně letí, vídáme se vlastně jen na třídních srazech, kam pokaždé dorazí a vždy je stranou, tedy spíš s holkama. S klukama si i po dvaceti letech nemá moc co říct. Naposledy, před pěti lety, dámská část party jihla nad tím, když zcela otevřeně telefonoval se svou tehdejší manželkou a docela klidně jí vyprávěl, jak se má, co si dal k obědu a byl k ní neuvěřitelně milý, což by nebylo nic zvláštního, kdyby se takto neprezentoval před zvědavými posluchačkami, které by pak řekly jen: "Ááááách ..." Bylo to na jednu stranu komické, ale na druhou mě to utvrdilo v tom, že Honza je prostě jiný. Jo, jmenuje se Jan, to jsem vlastně nenapsala ... a včera měl narozeniny, třicátéosmé. A to byl právě ten důvod, proč jsem mu zase po roce psala, proč jsme zase po roce obnovili naši "zazimovanou" komunikaci, v pár řádcích prožili naše rok staré životy, sdělili si novinky a informace, které jsme považovali za vhodné poslat dál. Prostě jsme si zase povídali, i když nějakých třicet kilometrů od sebe, s hlavami složenými v pomyslných klínech svých současných partnerů. Bylo to moc fajn se s Honzou zase číst, má svůj styl, na který si pokaždé chvíli zvykám, ale už mě to tolik nepřekvapí jako ze začátku naší psané korespondence. Důležitější je, že řeč nevázne a já doufám, že to tak bude i během srazu, který plánuji udělat na podzim. A pak zase v březnu, až bude Honza slavit devětatřicátiny a já mu budu opět psát ...