close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Změna je život ...

16. února 2015 v 16:28 | renuška
... ovšem ne každá je kdovíjak vítaná. Ačkoliv ono je to asi ve většině případů, že změny v životě vnímáme z počátku jako naše smolné okamžiky. Momentálně s tímto pocitem také bojuji, protože ...

Přišla jsem o svou myší díru dva na dva, tedy kancelář, která se kvůli mě budovala ve skladu náhradních dílů a do které jsem se ve finále vešla já, stůl, skříňka, pracovní židle a jeden, max dva kolegové. Víc ani ň. Maximálně ta myš, která tam párkrát také proběhla a při nedávném stěhování jsem objevila i její pozdrav(y). Jestli si myslela, že si od ní do nového zázemí vezmu pár bobků na památku, ošklivě se přepočítala. Sbalila jsem si ale daleko důležitější cennosti - obrázky od kluků, fotky, nástěnky, šanony, tužky, počítač, no zkrátka vyjma nábytku vše. A šla jsem s tím přes dvůr o dům dál, do většího, do lepšího, do novotou vonícího, ke stolu, který byl dvakrát tak velký, než jsem měla původně, s okny do silnice, kterými v odpoledních hodinách prosvítá slunce tak, že i žaluzie jsou na něj krátké. Vypadá to jako pohádka? Na první pohled ...
Na ten druhý je to pro mě krušné období, protože jsem přišla o soukromí, o klid v podobě zavřených dveří, kdy jsem mohla nerušeně pracovat a věděla jsem, že jediné ťukání do klávesnice odrážející se od zdí pochází od mých prstů, že povzdych nad složitou prací vychází z mého hrdla, že hudba, kterou si dopřávám coby zpříjemění kancelářcké činnosti, je mým vlastním výběrem. Že (ne)pořádek v kanceláři je pouze mou vizitkou. Stejně jako vůně ve vzduchu, které se střídají buď podle toho, po jakém flakonu ráno sáhnu nebo jakou vonnou svíčku si v daný den zapálím. Atakdále, atakdále, atakdááááááále.
Přibyl mi kolega. Chlap. Asi tak vrstevník. Otec dcery, která chodí s mým Ondrou do třídy. Což je asi tak jediné, co nás spojuje. Nemůžu si na něj zvyknout, nejde mi to. Nejde mi sundat tu železnou košili s cedulkou za krkem s nápisem "Tady bydlím JENOM já!". Téměř deset let jsem tak fungovala a najednou to musím změnit, musím brát ohledy a doufat, že to tak bude probíhat z druhé strany. Musím se snažit nehledat chyby, kterých vidím docela hodně, protože jsem hnidopich. Musím být vstřícná. Musím být příjemná, ale spíš si připadám sterilní a držím se stranou. A byť mám teď víc práce než třeba před měsícem, pořád mi myšlenky utíkají jinam, nesoustředím se tak, jak bych potřebovala, protože čísla si vyžadují stoprocentní pozornost. Ruší mě už jen ten fakt, že si nemůžu broukat s melodií a tím se uklidnit a zároveň se úplně oddat práci. A plno dalších blbostí.
Změna je život. Už dlouho jsem si přála, aby se našel někdo, kdo mi alespoň částečně odpomůže s povinnostmi skladové vedoucí, jenže ono je to jinak. Zatím. Nezbývá mi než doufat, že i tahle změna se změní, k lepšímu. Že budu mít nakonec radost, že k ní došlo a že byla něco platná. A že se zase začnu vracet z práce domů v lepším duševním rozpoložením než teď. Amen.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Helena Lišková Helena Lišková | E-mail | Web | 16. února 2015 v 16:34 | Reagovat

Reny, snad ti tohle vypovídání pomohlo.Je mně líto, že se tím trápíš, ale dej tomu šanci. Třeba za pár dní zjistíš, že kolega je fajn společník a za nějakou dobu si řekneš, že je ti teď mnohem líp. :) Držím pěsti. :-)

2 Intuice Intuice | E-mail | Web | 16. února 2015 v 17:32 | Reagovat

Změna je život, Já v práci každý rok měním spolupracovnici. Je to tak udělané a zvykat si taky musím a ne vždy někdo sedne - nebo třeba já jemu. .-)

3 Jája Jája | E-mail | Web | 16. února 2015 v 18:18 | Reagovat

tak nás bylo v kanceláři 10 lidí, celá redakce jednoho časopisu, musela jsem se naučit uzavřít se ve svém koutě a nevnímat ostatní.
Je to určitě složité, tak hodně síly.. :-)  :-D

4 Sugr Sugr | E-mail | Web | 16. února 2015 v 18:47 | Reagovat

Reny neboj, většinou to bývá tak, že kdo je ti z kraje protivnej nebo divnej, stane se pak největším kamarádem, uvidíš... ;-) Držím palce, bude to dobré, jde jen o to si na něj zvyknout! :-)

5 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 16. února 2015 v 21:57 | Reagovat

A nenosí si třeba dobrý svačiny?:)

6 K. K. | Web | 16. února 2015 v 21:59 | Reagovat

A přesně takhle si uvědomujeme, že je důležitější soukromí než přepych, že je lepší fungovat v nemoderním skromném příbytku/kanceláři, ale pořád mít klid než sdílet lépe vypadající místnost s kýmkoliv dalším... Teď už to chce jen čas. Buďto to začne být fajn a nebo se ti bude do nekonečna stýskat po soukromí...

7 Bylinka Bylinka | Web | 16. února 2015 v 23:28 | Reagovat

Každá změna je ze začátku těžká... já tě naprosto chápu, protože jsem podstoupila nedávno podobnou změnu, jen naopak. Bydlela jsem na kolejích v jednom pidipkojíku s dvěma dalšími spolubydlícími a postrádala jsem jakékoli soukromí. A to nejen při "práci" - tedy při studiu, ale nonstop. Člověk neměl ani chvilku, kdy by byl na pokoji sám a mohl si pustit hudbu, seriál, cokoli - aby to nerušilo spolubydlící. Měla jsme každá jiný režim a nedělalo to moc dobrotu. Proto jsem se odstěhovala na privát do samostatného pokojíku, který mi plně vyhovuje a konečně mám ten svůj klid :-)

Určitě je to těžké změnit zažité pracovní prostředí a soukromí za přítomnost dalšího člověka, který ti nedovolí plně se odreagovat a udělat si pohodlí a pracovní prostředí podle tvých představ. Ale moc doufám a držím pěsti, aby se to brzy změnilo :-)

8 Blanka Blanka | 17. února 2015 v 7:06 | Reagovat

Všechno je v lidech. Nic není jednoznačné . Někdy může vadit spolupráce s jedním člověkem a někdy je i kolektiv více lidí bez problémů. Nic se nedá předvídat. Uvidíte, ale vzhledem k vaší (zdá se,že empatii)povaze se dá předpokládat, že nebude problém. Chce to čas...Hodně štěstí!

9 renuška renuška | Web | 17. února 2015 v 9:17 | Reagovat

[1]:Není to trápení, jen takový povzdech ... díky, Heli!

[2]:Asi tak nějak, ani já nemusím být každému po chuti :-/

[3]:Tak to už si vůbec neumím představit, to musí být masakr!

[4]:Mám pocit, že jsem jedna z posledních, co si s pánem vyká a měnit to nehodlám. Už dávno nevěřím - tedy až na výjimky - na přátelství v práci.

[5]:Zpravidla míváme podobné obědy z vývařovny :-D :-D :-D.

[6]:Čas ukáže ...

[7]:Díky moc. Vzpomínám, že na intru jsme byly ve čtyřech a ty naše povahy také nebylo jednoduché sjednotit, abychom s holkama vycházely. No, uvidíme, nechci z pána dělat bubáka, jen je to prostě o mně, o mý rozcapenosti, o mém zvyku ...

[8]: Díky, Blanko. Zatím se snažím být zdvořilá a nedostatky moc neřešit. Snad se to do hodně náročného období žní všechno doladí, protože jinak jsem prostě v háji O_O

10 Janinka Janinka | E-mail | Web | 17. února 2015 v 12:06 | Reagovat

Uf, no jo, co naděláš. Budiž ti útěchou, že spousta těch, co dělají úředničinu, také nemají soukromí. Třeba moje kancelář je takový průchoďák, že si někdy říkám, kam se na něj hrabe metro ve špičce :-D.

11 Mi-lada Mi-lada | Web | 17. února 2015 v 14:07 | Reagovat

Jejda, to nezávidím. Celý život jsem měla štěstí na kolegy a kolegyňky. Nedovedu si představit, že bych sdílela kancelář s někým, kdo mi nevyhovuje. Ale nezoufej, třeba bude dobře a chce to jen čas.
Já mám zase problém s jedním občanem, prudí a prudí. Asi si pořídím střelnou zbraň.

12 renuška renuška | Web | 18. února 2015 v 9:37 | Reagovat

[10]:Ale jo, asi jo, asi to tak prostě je.

[11]: Ono to není o něm, je to o mě, o mý neschopnosti se aklimatizovat a přistoupit na tu změnu. A tak vůbec ...

13 Werri Werri | Web | 26. února 2015 v 16:59 | Reagovat

Renuško dej tomu čas. rozumím ti, jsem také v kanclíku sama, ale už jsem dělala v kanclu ve dvou. TeĎ jsem moc spokojená. Držím palečky, ať Vám to klape.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama