9. února 2015 v 16:32 | renuška
|
Před víkendem jsem dočetla čtvrtou knihu. Čtvrtou ze čtyř, které se mi přes prosinec a leden nahromadily doma. A protože už o knihách dlouho nic nebylo, věnuji dnešní článek právě jim.
Dva kousky jsou půjčené, dva od Ježíška darované, každá svá, každá jiná, každá si tedy zaslouží pár mých slov ...
Vzpomínky na zířek - Cecelia Ahern
Autorka románu "PS: Miluji tě" - to bylo to lákadlo, proč jsem po knize v půjčovně sáhla. Čekala jsem lásku a slzy a dojetí a vůbec. A taky se mi líbil ten obal. Pustila jsem se do ní ještě před vánoci a dalo mi hodně hodně snažení, abych ji dočetla. nebyla marná, to vůbec ne, ale nějak mi nešlo dostat se do děje. Trvalo mi to pochopit stejně jako hrdince, co se děje. A hlavně vžít se do hlavy sedmnáctileté slečny, která uvažuje trochu jinak než já - i to byl oříšek. Pravda, nouze o napětí i vyvrcholení nebyla, v podstatě - tak jak by to správně mělo být - se na závěr vše pěkně spojilo dohromady a člověk pochopil, ale příště už bych po ní asi nesáhla. Dějově jen stručně s rezervou: děvče přijde o otce a tím i o iluze, s matkou odjíždí k tetě a strýci na samotu, kde končí rozmazlování a začíná boj o svou identitu. Poznává tajemství náhodně nalezeného deníku, který do sebe sám zapisuje to, co se bude dít až zítra a dívka tak může svou budoucnot změnit, což se jí jen málokdy daří. Přes různé kotrmelce a i docela nebezbepčné momenty poznává svého opravdového tátu a vlastně i svůj původ ...
Ukradená objetí - Libuše Konopová
Dárek od Tomáše Ježíška, o kterém slyšel v rádiu a který si dobrý půlrok nosil napsaný na lístku, aby ho mohl v pravý čas darovat. Zaujal jeho i mně; jedná se totiž o příběhy dvojic, které posbírala psycholožka p. Konopová, zabývající se partnerskými vztahy, konkrétně nevěrami. A protože jsem stála na obou březích tohoto jezírka, ráda jsem si přečetla, co lidé cítí, jak se chovají, jak je nevěra mění, co jim dává a samozřejmě i bere. Kdo jí podléhá kvůli nedostatku citů a zájmu, koho žene prachsprostý živočišný pud. Nehledejte v knize obsáhlý děj, ale zabývejte se skutečnou realitou, která se dotýká mnohých z nás. A kdo má rád podobné story, jistě si přijde na své ... a třeba se v některých povídkách i sám pozná. Je jich tam kolem třiceti, za chvíli máte "přelouskáno", neunavíte se, spíš pobavíte a rozhodně vás to nevyčerpá.
Manželovo tajemstí - Liane Moriarty
I tento titul ležel pod vánočním stomečkem a byl tam položen na mé přání. Věděla jsem o něm totiž z médií a docela hodně mě zajímalo, co že je ten světový betsteller zač. A tak jsem hned po "nevěrách" začala číst příběhy tří žen, které z počátku vůbec nevypadaly tak, že by spolu měly mít něco společného. Což samozřejmě měly a nic nevinného to rozhodně nebylo. Naopak - vždyť vražda není žádná legrace. Skutečně čtivý příběh, naprosto skvěle popsané charaktery hlavních hrdinů, kteří prožívají poměrně "husté životní peripetie", všechno mělo hlavu i patu, napětí, i to erotické jiskření nechybělo, někdy až přílišná dokonalost jedné z dam, která by možná zasloužila si poupustit uzdu stejně jako její "kolegyně", jež to udělala ... Nemůžu vám prozradit děj, protože bych vás tím hodně okradla, ale věřte mi, že tento román je fakt strhující a skvěle napsaný. A hlavně, ať se děje, co se děje, matky v nás vítězí zkrátka nade vším ...
Žítkovské bohyně - Kateřina Tučková
Z knihovny. Půjčená. Dlouho ve froně jsem na ni stála, než se ke mně dostala. Ale trpělivost růže přináší a já se mohla bohyním věnovat dobré dva večery a hltala jsem slovo od slova o ženách, které se v kopcích na hranicích mezi Čechami a Slovenskem, v oblasti zvané Bílé Karpaty, věnovaly "bohování". Tedy léčení, magii, kouzlům, bylinkám. Jejich historie sahá daleko v čase, jejich učení bylo přenášeno v rodu žen z matky na dceru a už od počátků byly vždy někomu trnem v oku. Ať katolíkům, ať komunistům, ať pochybovačům. A teprve socialistický režim jejich dlouholetou tradici zlikvidoval.
Příběh Dory Idesové se zakládá jen z části na pravdě, něco je fikce, ovšem základ vychází ze skutečnosti. Dora je totiž poslední z dcer bohyní, která se této činnosti nevěnovala, ale chce zachovat a zároveň přiblížit lidem onen svět, nechce jejich dar nechat zemřít. Bohužel ale ona sama násilně umírá dřív, než stihne vydat knihu, která by tvář bohyní nastavila slunci i těm, kteří je třeba dosud neměli v lásce či je naopak vyhledávali.
Když jsem v pátek večer knihu zaklapla, mé první kroky vedly k počítači, protože jsem chtěla vědět tolik odpovědí na mé otázky ... kdo byla vlastně Janigena, kdo zabil Doru, kde leží Starý Hrozenkov. Ještě dvě noci poté se mi zdály o bohyních sny, jak moc jsem je toužila poznat víc ...
Teď si hodlám dát od čtení na chvíli pauzu, kterou vyplním Orbitrekem, jógou a zumbou, ale i tak stále trvám na tom, že knihy jsou skutečně ohromným bohatstvím tisíckrát lepším než filmy a seriály. Není nad to vzít si onen svazek, položit se do postele a nechat se unášet jiným světem, zvláště pak, když si sami můžeme vybrat, jaký by měl být.
Ostatně své o tom ví i Viki, který mi pro vás pomáhal článek tvořit (a který mi mimojiné velice často dělá společnost právě při čtení, kdy s oblibou uléhá na rozevřenou knihu a čeká, že ho začnu mazlit. A já přitom tolik potřebuji vědět, proč se hlavní hrdina až teď dozvídá skutečnou pravdu!
PS: Tak mě napadá, jistě i vy máte nějakého čerstvého knižního favorita - budu ráda za jakékoliv doporučení (to kdybych náhodou ten Orbitrek strhala :-D). Díky předem a mějte se krásně!
znám z těch čtyř Žítkovské bohyně. Pěkná kniha. já momemnálně čtu jednu ze tří knih jménem Citadela. Nevěděla jsem že to má tři knihy ale nenavazuje to asi zas tak na sebe takže to nějak nevadí. Je to z války o odboji v Carcasone ale je to čtivé.