Únor 2015

Dva chlapi naráz ...

28. února 2015 v 16:59 | renuška |  Snímánky
... tedy skoro téměř - budou obdarováni tento víkend dortem z mé dílny. Ano, už zase jsem pekla, už zase jsem páteční večer a sobotní dopoledne trávila u kuchyňské linky, abych potěšila druhé. Z jedné (nastavované vzhledem k poměru forem) várky klasického piškotového těsta s přídavkem vanilkového aroma pro vůni, z jedné várky máslového krému s vanilkovým pudinkem a ze dvou kiwi jsem vytvořila dva moučníky, mířící nedaleko.
Ten hlavní, cyklistický pro čerstvého pětapadesátníka, si u mě před nedávnem objednala kolegyně z práce, které se po každém mém tvůrčím poblouznění chlubím svými výtvory a ona už od počátku vyhrožovala, že mě jednou asi využije. A tak se stalo. Neměla žádné požadavky, jen podotkla, že pán rád jezdí na kole a že je mu tolik, kolik je; zbytek nechala na mně, čemuž jsem byla ráda, protože i takhle už jsem měla co dělat, abych se alespoň částečně tématicky přiblížila osobnosti oslavence. Poněvadž jsem se zapřísáhla, že figurky atakdále dělat fakt nebudu, zavrhla jsem okamžitě možnost vymodelovat panáčka a bicykl - motivy, kterých bývá na podobných dortech docela dost. Naštěstí mi trn z paty vytrhl starší synek Ondra, který navrhl, že by nebylo marné udělat kolo - tedy ne kolo celé, ale "jen" kolo. A tak teda jo, když kolo, tak kolo ...



Opět mě čekala jistá premiéra, vlastně rovnou tři, protože jsem poprvé použila jedlý stříbrný prach, lis na česnek na výrobu trávy a extruder na marcipán, což je takový stroječek s mnoha nástavci, ze kterého po velice razantním tlačení vylézají různě tvarovaní "hadi". V tomto případě jsem díky tomu mohla udělat pravidelné sluneční paprsky a hlavně dráty na ráfku kola. Ehm ... poznali jste, že je to kolo, viďte že ano ... :-).
Jednoduše vytvořená příroda po obvodu už jen dotváří celkový dojem, nic zázračného, jen takové malé hraní si s tvary a barvami.
Podnos si dala kolegyně svůj a i když jsem z počátku měla obavy, aby se vzhledově "netřískal" s hotovým dortem, ve finále jsem z toho měla docela dobrý pocit, protože spolu tihle dva noví kamarádi docela slušně barevně ladí.

Současně s "cyklisťákem" jsem ještě upekla malé, mnou oblíbené, srdceto, opět klučičí, pro zeťáka Vojtu, který taktéž slaví narozeniny a my mu mimo dárku dáme ještě mini dortík jako pozornost. I když jsem se se zdobením jakž takž vypořádala, je mi jasné, že dělat dorty pro chlapy není zdaleka tak zábavné jako tvořit pro ženy. Tam se totiž můžu podstatně víc vyřádit a tak nějak je mi to bližší. Kupodivu :-D.


Vojtovi je samozřejmě víc než jeden rok, svíčka je tam jen jako symbolická záležitost neboli "něco na sfouknutí". Ostatně, na sfouknutí je celý moučníček, je to tak k jednomu kafi, maximálně ještě kousek k čaji, víc ani ň. Přesto doufám, že z něj zeťák bude mít radost a že nad jeho velikostí mávne rukou. Však těch dobrot dostane jistě víc :-D.

Pomalu to vypadá, že nic jiného než pečení už ani nedělám, ale opak je pravdou. Dokud to bude stále jen koníček (jako že to tak prostě zůstane), který mě baví, jsem ochotna mu těch pár hodin týdně věnovat (v tomto případě to bylo cca 5 hodin na dva dorty), ale určitě ne víc. Mám fůru povinností, které je třeba prokládat i odpočinkem, což je i důvod, proč odříkám některé zakázky. Mohu si sama určit, komu, kdy a kolik toho upeču a podle toho vypadá můj diář - do konce března nemám volný víkend :-D. Za týden pro vnučku, za čtrnáct dní pro kamarádku, za tři týdny pro moje dva chlapáky (ale to bude "jen" tiramisu), za čtyři týdny na ples, za osm týdnů pro mou nejlepší přítelkyni na světě, v květnu tátovi k šedesátinám ... a to je zatím vše, přátelé :-).


O tom, jak se dělá ples

25. února 2015 v 18:38 | renuška |  Jak to vidím ...
A ne tak ledajaký, ale obecní aneb reportáž o "Plesu obce" právě začíná ...

... to se musí:
  • v první řadě rozhodnout, zda vůbec tancovačku uděláte či nikoliv, zvláště, když navazujete na delší dobu ničeho, resp. na akce, které se konaly před více lety a neměly tehdy moc velký ohlas
  • určit datum, který přizpůsobujete dalším faktorům, jako třeba:
  • - hudba
  • - sál
  • - kulturní vložky
  • jedná-li se o živou kapelu, je třeba vybírat s citem, ale také na doporučení, kterého se vám dostane od dobrých lidí, kteří už na rozdíl od vás mají nějaké zkušenosti.
  • výhrou je sál v místě obce - u měst je to jednoduché, ta disponují mnoha možnými prostory, ovšem na vsi vyhrávají povětšinou hospodská zázemí, která jsou více či méně použitelná. Díky bohu už u nás máme penzion na úrovni, kde pořádat ples či jiné aktivity je radostí.
  • aby to nebylo jen o tanci, ale také o nějakém zpestření, volí každý pořadatel něco, o čem ví, že lidi bude bavit. Hasiči u nás mají svoji "moji" Marušku Novákovou, obec sáhla po klasice - produkce dětí z místní základní školy plus dva vstupy orientální tanečnice.
Část party z kroužku kytary byla skvělá. Děti mají perfektního učitele, který je tak nekomerční, jak jen si umíte představit. Žádné lidovky, žádná klasika, pěkně po jeho, jinak. A kdo už ke mně déle chodí, jistě pozná našeho Honzíka kytaristu, který měl mmj. za úkol pronést úvodní řeč. Učil se ji poctivě, ale nahlodán Ondrovou nedůvěrou a nekonečným pošťuchováním nakonec sáhl po taháku a byla to škoda. Kdyby si býval víc věřil, zvládl by těch pár neotřelých vět určitě i zpaměti.


Stejně tak byla skvělá i orientální tanečnice Dimitra, se kterou se znám už několik let a se kterou jsme společně začínaly s "břišními tanci". Ona na rozdíl ode mně v tomto koníčku pokračuje, dokonce je to pro ni už i část zaměstnání, já jsem časem přesedlala na Zumbu. Přesto jsem se ale nejen já nechala unést jejími ladnými pohyby a mnohdy i hodně hodně náročnými "šimi" prvky, bez kterých se správná orient show zkrátka neobejde.
  • na řadu přichází výroba plakátů a vstupenek, a to v dostatečném předstihu, aby o tom VŠICHNI věděli. Facebook v dnešní moderní době není jen nutným zlem, ale v tomto případě i velkým pomocníkem!!!
  • když je tohle všechno hotové, začíná běh na dlouhou trať zvaný tombola. Kdo plesujete, víte, že bez tomboly, napětí, losování to zkrátka nejde. A tak se shání, prosí, škemrá, vozí, shromažďuje, sepisuje, balí (losy), počítá, rovná, rozdává, až vám zbydou při nejhorším jeden dva nevyzvednuté kousky, které můžete použít příští rok. Ideální je, máte-li na vystavení tomboly i její vydávání speciální prostory - my jsme to tak ve finále měli a bylo to opravdu super!
Přehledné, v číselné řadě srovnané, s dostatečným místem na rozdávání nedočkavým výhercům, při počtu cca 300 výher za patnáct minut "sfouknuté", radost nad radost.
  • a když to pak všechno po půlnoci odbydete, všechny ty organizační záležitosti, najednou se vám tolik uleví, spadne z vás tíha povinnosti a dozoru, hlídání času i počítání peněz, konečně můžete muzikanty nejen poslouchat, ale i podpořit svým tancem, to je pak taková paráda!
  • snad jen vydržet až do konce, který bývá kolem třetí čtvrté hodiny ranní, abyste vyrovnali dluhy u baru a u hudby, abyste domluvili úklid sálu, nemáte-li ho placený v pronájmu, abyste na poslední chvíli dohodli na následující odpoledne brigádu, která vás v tom nenechá.
Když všechny tyhle body coby organizátor skromné venkovské tancovačky splníte, je téměř zaručeno, že se vámi pořádaná akce vyvede. Nechte průchod improvizaci, dovolte lidem, ať se baví a občas udělejte i sami nějakou legraci jako třeba my, když jsme prozradili narozeniny a svátky těch, kteří na bále byli s námi (přičemž jedním z jubilantů byl i náš pan starosta), nechali jsme jim zahrát sólo a díky velkému kamarádovi jsme jim ještě dali jeden poetický dáreček. Mnohdy totiž to úplně nejméně očekávané je tím nejlepším z programu a ještě dlouho se o tom pak mluvívá. A právě to, že ples nezůstane zapomenut, ale bude ostatním doporučován, je zárukou toho, že příští rok bude nejméně taková návštěvnost jako teď. Alespoň takhle si to slibuji já, renuška, paní "kultůrová", která poprvé ve svém životě pořádala Obecní bál :-).


Sladké lila-mámení

21. února 2015 v 13:00 | renuška |  Snímánky
Dva pátky, dvě soboty, dvě akce, dvě podoby, tři odstíny šedi lila, tři kousky, sumasumárum máme tu další přírůstky do mé skromné dortogalerie.
Fialový kulaťáček jsem dělala společně se Spongebobem už minulý týden pro snachu, která ho chtěla pro svou dceru k dvacátým prvním narozeninám. Měla to být jen symbolická záležitost, nic okázalého, zkrátka takový milý malý dárek. Když jsem navrhovala pro mě zatím nepoužitý nový barevný odstín, Monika jen podotkla, že právě o to mě chtěla poprosit - tomu říkám shoda! A protože se nechci pořád opakovat, pořídila jsem si "kraječkovač", který mi pomohl při výrobě ozdob, a to asi takhle:



Jednoduchý, cca dvacet cm v průměru, s nádechem romantiky. Možná jsem mohla zdobit víc, ale nějak jsem si říkala, že by pak efekt krajkových volánků nebyl tak zásadní, tudíž jsem zůstale jen u tradiční růže a duhových lístků. Myslím si, že můj rukopis začíná být docela čitelný ...

O jeden týden později ...

Termín našeho plesu klepe na dveře a já jsem (si) slíbila upéct do tomboly dvě srdéčka, jen tak jako trénink. Tradiční piškot, tradiční krém, tradiční banán, od předchozího pátku potahovka v barvě lila, šlo to ráz na ráz, pěkně od ruky, s časem tak akorát, že jsme s Honzíkem ještě stihli pro domácí osazenstvo udělat tři tiramisu srdíčka. Ty však na rozdíl od těch plesových na fotkách nemám:



Musím říct, že srdíčka mě baví ... jak podotkl Ondra, je to taková chuťovka, jednohubka, ale mně se dělají moc dobře. A i když se docela v sobě peru s těmi papírovými tácky, přesto doufám, že potěší výherce, kterého už dnes večer budu znát.

Posledně jsem psala, že budu mít až do března od dortování pokoj, ale jak je vidět, člověk míní, život mění. Protože už od středy vím, že mě příští týden čeká další pečení, a sice pro kolegyni, resp. jejího synovce cyklistu. Plán už mám, materiál dorazí v týdnu a jak to všechno dopadne, to se dozvíte. Bude-li se tedy čím chlubit :-D.

Mějte se sladce, moji milí!


Rozjařeně

18. února 2015 v 16:40 | renuška |  Snímánky
Přesně tak se cítím, když se procházím v obchodech kolem čerstvých řezaných jarních kytek - čas narcisů a tulipánů je tu! Pravda, než se jich dočkáme na zahrádkách, bude to ještě chvilku trvat, ale není lepšího řešení, než si to čekání zpestřit nákupem flory, která je v prodejnách k dispozici. Vždycky hledám bílé tulipány, ale nějak se po nich poslední dobou nemohu dopátrat a i tak mám ohromné štěstí, že vůbec na jakkoliv jinak barevný svazek s jedněmi z mých nejoblíbenějších květin narazím. Už podvakrát se mi stalo, že se mačkaly ve váze s gerberami nebo chryzantémami, byly tam samy samotinké a čekaly nejspíš opravdu na mě. Proti tomu hyacinty, těch je teď plno všude - modré, růžové, bílé, dokonce jsem viděla i temně vínový! Doma se mi už točí druhá várka téhle voňavé krásy, kterou jsem z květináčku přesadila do sklenky na víno a vypadá to víc než dobře. Škoda jen, že jsem nefotila dřív, než začaly drobné kvítky uvadat. Co jsem ale vyfotit stihla, byla další cibulovina, modřenec. Narazila jsem na něj v květinářství a co mě hodně překvapilo, byl krásný kameninový květináček, ve kterém je několikero cibulek zasázených. Až odkvetlé poputují k mamce do zahrádky, obal si nechám na "horší časy", protože takový se vždycky hodí. I když není vidět, stojí-li ve starém krajáči na mléko ...

Do kuchyně se mi modrá kvítka hodí, navíc hned při vstupu do bytu na člověka dýchne kousíček jara ... a o nohy se mu začne otírat kocour Viki, protože pana domácího nejen vítá, ale především škemrá o kousek dobroty. A pak honem ven, myši čekají! A Máša taky, abych se s ní v klidu mohla pomazlit, když tam její synek není - na rozdíl od fotek - asi má šestý smysl na to, aby byl v pravou chvíli na foceném místě :-D.

Naštěstí v obýváku zůstává jarní květena zvířectvem nedotčena. I když mám někdy strach, aby se o havárii nepostaralo jedno z dětí, protože do vázy ráda kombinuji nejen rozkvetlé kvítí, ale nyní i větvičky jabloně, které krásně začínají pučet. A také trčí z nádoby do prostoru a při procházení kolem stolku je třeba se jim opatrně vyhnout. 3x klepu na dřevo, že se zatím nic příšerného nestalo :-).

Mám ráda tohle období netrpělivosti, než zima úplně odejde a nastoupí jaro. Kdy se louky a zahrady rozsvítí tou nejkrásnější čerstvou zelenou barvou, kdy mě ráno při cestě do práce bude doprovázet ptačí zpěv, kdy sluníčko začne nabývat na síle ... a až si půjdu s nůžkami do záhonů pro poupata mamčiných tulipánů, bude to úplně nej nej nej. Zatím si ale musím vystačit s tím, co se dá koupit a že toho není málo. Toho jarního lákání :-).


Změna je život ...

16. února 2015 v 16:28 | renuška
... ovšem ne každá je kdovíjak vítaná. Ačkoliv ono je to asi ve většině případů, že změny v životě vnímáme z počátku jako naše smolné okamžiky. Momentálně s tímto pocitem také bojuji, protože ...

Přišla jsem o svou myší díru dva na dva, tedy kancelář, která se kvůli mě budovala ve skladu náhradních dílů a do které jsem se ve finále vešla já, stůl, skříňka, pracovní židle a jeden, max dva kolegové. Víc ani ň. Maximálně ta myš, která tam párkrát také proběhla a při nedávném stěhování jsem objevila i její pozdrav(y). Jestli si myslela, že si od ní do nového zázemí vezmu pár bobků na památku, ošklivě se přepočítala. Sbalila jsem si ale daleko důležitější cennosti - obrázky od kluků, fotky, nástěnky, šanony, tužky, počítač, no zkrátka vyjma nábytku vše. A šla jsem s tím přes dvůr o dům dál, do většího, do lepšího, do novotou vonícího, ke stolu, který byl dvakrát tak velký, než jsem měla původně, s okny do silnice, kterými v odpoledních hodinách prosvítá slunce tak, že i žaluzie jsou na něj krátké. Vypadá to jako pohádka? Na první pohled ...
Na ten druhý je to pro mě krušné období, protože jsem přišla o soukromí, o klid v podobě zavřených dveří, kdy jsem mohla nerušeně pracovat a věděla jsem, že jediné ťukání do klávesnice odrážející se od zdí pochází od mých prstů, že povzdych nad složitou prací vychází z mého hrdla, že hudba, kterou si dopřávám coby zpříjemění kancelářcké činnosti, je mým vlastním výběrem. Že (ne)pořádek v kanceláři je pouze mou vizitkou. Stejně jako vůně ve vzduchu, které se střídají buď podle toho, po jakém flakonu ráno sáhnu nebo jakou vonnou svíčku si v daný den zapálím. Atakdále, atakdále, atakdááááááále.
Přibyl mi kolega. Chlap. Asi tak vrstevník. Otec dcery, která chodí s mým Ondrou do třídy. Což je asi tak jediné, co nás spojuje. Nemůžu si na něj zvyknout, nejde mi to. Nejde mi sundat tu železnou košili s cedulkou za krkem s nápisem "Tady bydlím JENOM já!". Téměř deset let jsem tak fungovala a najednou to musím změnit, musím brát ohledy a doufat, že to tak bude probíhat z druhé strany. Musím se snažit nehledat chyby, kterých vidím docela hodně, protože jsem hnidopich. Musím být vstřícná. Musím být příjemná, ale spíš si připadám sterilní a držím se stranou. A byť mám teď víc práce než třeba před měsícem, pořád mi myšlenky utíkají jinam, nesoustředím se tak, jak bych potřebovala, protože čísla si vyžadují stoprocentní pozornost. Ruší mě už jen ten fakt, že si nemůžu broukat s melodií a tím se uklidnit a zároveň se úplně oddat práci. A plno dalších blbostí.
Změna je život. Už dlouho jsem si přála, aby se našel někdo, kdo mi alespoň částečně odpomůže s povinnostmi skladové vedoucí, jenže ono je to jinak. Zatím. Nezbývá mi než doufat, že i tahle změna se změní, k lepšímu. Že budu mít nakonec radost, že k ní došlo a že byla něco platná. A že se zase začnu vracet z práce domů v lepším duševním rozpoložením než teď. Amen.


Vyhrála houba!

14. února 2015 v 12:15 | renuška |  Snímánky
Tak jsem si říkala, jak si dám od pečení pauzu a ono prdlačky. Máme čtrnáctého února, člověka to lehce svádí k mylnému dojmu, že jsem se pustila do srdcování, ale opak je pravdou. Dnešní dopoledne a páteční večer patřily dvěma úplně jiným tvarům a dnes to bude o tom, který byl pro mě opět dalším z malých krůčků nahoru. V počátku jsem totiž dostala rozhodující otázku - zda bych neupekla pro pětiletého syna mé "nehtařky" dort, a sice buď Lego nebo Spongeboba. Váhala jsem dlouho předlouho a zatímco mi manikérka odstraňovala gelovou vrstvu z nehtů, které jsem se po třech letech rozhodla vrátit do původní přírodní formy, uvažovala jsem nad tím, co pro mě, amatérku, bude jednodušší. A volba padla na houbu. Přece jen ten tvar je daleko snazší než kulaťák s "čvonči", logy a hromadami kostiček kolem dokola. Ačkoliv jsem si tím tak trochu podkopla svoje předsevzetí, že do figurek nikdy nepůjdu, ovšem jak říkám, je to vlastně "jenom" hranaťák ...




Tak to je on. Pan Spongebob. S Mirečkem a pětkou. Bylo to "los masakros", protože jsem se opět měla co učit, na takovéhle potvory já nejsem cvičená, nikde kytičky, nikde vlnky, žádné zdobení, jen houba. Ale zase tak marné to není. Uvidíme, co na to řekne oslavenec ...

A aby toho nebylo málo, současně s tímto dortem jsem pracovala ještě na jednom malém, kulatém, pro dceru snachy, ale o tom až příště. Aby vás z toho sladkého nerozbolelo bříško :-).


Ennio Morricone

13. února 2015 v 16:27 | renuška |  Jak to vidím ...
Waw. Máme to za sebou. A začalo to přitom tak nevinně ...
Jsem přesvědčená o tom, že nasloucháme-li poctivě těm, na kterých nám záleží a které máme rádi, není téměř možné, aby nám unikly jejich zájmy, touhy, sny, abychom neznali jejich "srdeční záležitosti". A protože se snažím mít uši i srdce neustále dokořán, mohla jsem svému nejdražšímu panu T. zabalit pod stromeček něco, co se sice na první moment do ruky vzít dá, ale ve finále jen vnímáte. Cítíte. Nasáváte. Navíc jsem věděla, že Tom by si pravděpodobně nikdy "tohle" nekoupil, nikdy by do toho neinvestoval peníze, byť už mnohokrát jsem ho přesvědčila o opaku, totiž že zážitky jsou těmi nejlepšími dárky na světě. Pravda, už si zvyká :-). Zvyknout si musel i na to, že jednou za čas je třeba místo džín obléct společenské kalhoty, zvláště jedná-li se o koncert jednoho z nejúžasnějších dirigentů a skladatelů dnešní doby, pana Ennia Morriconeho. Tento nesmírně talentovaný a považte, ve svých 85-ti letech!!! neskutečně čilý a vitální Ital měl včera koncert v O2 aréně v Praze, kde vystupoval společně s Českým národním symfonickým orchestrem, čítajícím včetně pěvců dobrých dvěstě lidí. A bylo to velkolepé, nejvelkolepější.
Nesmíme si nechat kazit dojem tím, že jsme dorazili na poslední chvíli a museli slušně nechat odejít dámu, která nám omylem zasedla místo. Nebo že zůstaly až do konce otevřené vstupní dveře na ochoz, tudíž bylo slyšet každý šramot z chodby, klapání podpatků, vyklízení košů ... to všechno byl docela rušivý element, který nabourával silnou atmosféru koncertu a který se člověk sedící v blízkosti oné "brány" musel snažit ignorovat. Ale jak říkám, nehledejme mouchy, pokaždé se najde něco, co člověku zrovna nesedí, mnohem důležitější je si takovou událost užít, protože už se nikdy nebude opakovat. A přestože Tomáš ještě hodinu před začátkem zrovna nepřekypoval nadšením z toho, co nás čeká (je příznivcem komornějších akcí), ve finále byl moc spokojený a naprosto otevřeně i dojatý, protože se dočkal ... dočkal té své, nejoblíbenější "morikónovky", své "srdeční záležitosti" ♥.

Hlavně kvůli ní jsme tam jeli, té jsme se dočkali, tu jsme s dojetím sdíleli. Spolu ♥.



Takové to domácí čtení

9. února 2015 v 16:32 | renuška |  Jak to vidím ...
Před víkendem jsem dočetla čtvrtou knihu. Čtvrtou ze čtyř, které se mi přes prosinec a leden nahromadily doma. A protože už o knihách dlouho nic nebylo, věnuji dnešní článek právě jim.

Dva kousky jsou půjčené, dva od Ježíška darované, každá svá, každá jiná, každá si tedy zaslouží pár mých slov ...

Vzpomínky na zířek - Cecelia Ahern
Autorka románu "PS: Miluji tě" - to bylo to lákadlo, proč jsem po knize v půjčovně sáhla. Čekala jsem lásku a slzy a dojetí a vůbec. A taky se mi líbil ten obal. Pustila jsem se do ní ještě před vánoci a dalo mi hodně hodně snažení, abych ji dočetla. nebyla marná, to vůbec ne, ale nějak mi nešlo dostat se do děje. Trvalo mi to pochopit stejně jako hrdince, co se děje. A hlavně vžít se do hlavy sedmnáctileté slečny, která uvažuje trochu jinak než já - i to byl oříšek. Pravda, nouze o napětí i vyvrcholení nebyla, v podstatě - tak jak by to správně mělo být - se na závěr vše pěkně spojilo dohromady a člověk pochopil, ale příště už bych po ní asi nesáhla. Dějově jen stručně s rezervou: děvče přijde o otce a tím i o iluze, s matkou odjíždí k tetě a strýci na samotu, kde končí rozmazlování a začíná boj o svou identitu. Poznává tajemství náhodně nalezeného deníku, který do sebe sám zapisuje to, co se bude dít až zítra a dívka tak může svou budoucnot změnit, což se jí jen málokdy daří. Přes různé kotrmelce a i docela nebezbepčné momenty poznává svého opravdového tátu a vlastně i svůj původ ...

Ukradená objetí - Libuše Konopová
Dárek od Tomáše Ježíška, o kterém slyšel v rádiu a který si dobrý půlrok nosil napsaný na lístku, aby ho mohl v pravý čas darovat. Zaujal jeho i mně; jedná se totiž o příběhy dvojic, které posbírala psycholožka p. Konopová, zabývající se partnerskými vztahy, konkrétně nevěrami. A protože jsem stála na obou březích tohoto jezírka, ráda jsem si přečetla, co lidé cítí, jak se chovají, jak je nevěra mění, co jim dává a samozřejmě i bere. Kdo jí podléhá kvůli nedostatku citů a zájmu, koho žene prachsprostý živočišný pud. Nehledejte v knize obsáhlý děj, ale zabývejte se skutečnou realitou, která se dotýká mnohých z nás. A kdo má rád podobné story, jistě si přijde na své ... a třeba se v některých povídkách i sám pozná. Je jich tam kolem třiceti, za chvíli máte "přelouskáno", neunavíte se, spíš pobavíte a rozhodně vás to nevyčerpá.

Manželovo tajemstí - Liane Moriarty
I tento titul ležel pod vánočním stomečkem a byl tam položen na mé přání. Věděla jsem o něm totiž z médií a docela hodně mě zajímalo, co že je ten světový betsteller zač. A tak jsem hned po "nevěrách" začala číst příběhy tří žen, které z počátku vůbec nevypadaly tak, že by spolu měly mít něco společného. Což samozřejmě měly a nic nevinného to rozhodně nebylo. Naopak - vždyť vražda není žádná legrace. Skutečně čtivý příběh, naprosto skvěle popsané charaktery hlavních hrdinů, kteří prožívají poměrně "husté životní peripetie", všechno mělo hlavu i patu, napětí, i to erotické jiskření nechybělo, někdy až přílišná dokonalost jedné z dam, která by možná zasloužila si poupustit uzdu stejně jako její "kolegyně", jež to udělala ... Nemůžu vám prozradit děj, protože bych vás tím hodně okradla, ale věřte mi, že tento román je fakt strhující a skvěle napsaný. A hlavně, ať se děje, co se děje, matky v nás vítězí zkrátka nade vším ...

Žítkovské bohyně - Kateřina Tučková
Z knihovny. Půjčená. Dlouho ve froně jsem na ni stála, než se ke mně dostala. Ale trpělivost růže přináší a já se mohla bohyním věnovat dobré dva večery a hltala jsem slovo od slova o ženách, které se v kopcích na hranicích mezi Čechami a Slovenskem, v oblasti zvané Bílé Karpaty, věnovaly "bohování". Tedy léčení, magii, kouzlům, bylinkám. Jejich historie sahá daleko v čase, jejich učení bylo přenášeno v rodu žen z matky na dceru a už od počátků byly vždy někomu trnem v oku. Ať katolíkům, ať komunistům, ať pochybovačům. A teprve socialistický režim jejich dlouholetou tradici zlikvidoval.
Příběh Dory Idesové se zakládá jen z části na pravdě, něco je fikce, ovšem základ vychází ze skutečnosti. Dora je totiž poslední z dcer bohyní, která se této činnosti nevěnovala, ale chce zachovat a zároveň přiblížit lidem onen svět, nechce jejich dar nechat zemřít. Bohužel ale ona sama násilně umírá dřív, než stihne vydat knihu, která by tvář bohyní nastavila slunci i těm, kteří je třeba dosud neměli v lásce či je naopak vyhledávali.
Když jsem v pátek večer knihu zaklapla, mé první kroky vedly k počítači, protože jsem chtěla vědět tolik odpovědí na mé otázky ... kdo byla vlastně Janigena, kdo zabil Doru, kde leží Starý Hrozenkov. Ještě dvě noci poté se mi zdály o bohyních sny, jak moc jsem je toužila poznat víc ...

Teď si hodlám dát od čtení na chvíli pauzu, kterou vyplním Orbitrekem, jógou a zumbou, ale i tak stále trvám na tom, že knihy jsou skutečně ohromným bohatstvím tisíckrát lepším než filmy a seriály. Není nad to vzít si onen svazek, položit se do postele a nechat se unášet jiným světem, zvláště pak, když si sami můžeme vybrat, jaký by měl být.

Ostatně své o tom ví i Viki, který mi pro vás pomáhal článek tvořit (a který mi mimojiné velice často dělá společnost právě při čtení, kdy s oblibou uléhá na rozevřenou knihu a čeká, že ho začnu mazlit. A já přitom tolik potřebuji vědět, proč se hlavní hrdina až teď dozvídá skutečnou pravdu!

PS: Tak mě napadá, jistě i vy máte nějakého čerstvého knižního favorita - budu ráda za jakékoliv doporučení (to kdybych náhodou ten Orbitrek strhala :-D). Díky předem a mějte se krásně!


renuška odpovídá

6. února 2015 v 16:37 | renuška |  Jak to vidím ...
Váhala jsem, dlouho předlouho. A jak nemám ta novoroční předsevzetí ráda, tak tentokrát jsem se rozhodla svou zásadu porušit a jeden takový slib (si) dát. Mmj. není na to už trochu pozdě psát o tom až teď? No nic, zkrátka ... jsem si řekla, že i když můj blog není jedním z nejnavštěvovanějších (což bych ani nečekala), zpravidla mi sem chodívají stejné "tváře", pár věrných napíše komentář a já? Ani se nenamáhám reagovat. Ne, není to o lenosti nebo o pohodlnosti, ale tak nějak mi přišlo, že když to funguje i bez mých odpovědí, tak je třeba zbytečné, abych na každý komentář odepsala. Jenže je tu jedno velké ale, tedy ALE!!!, ze kterého vyplývá, že jsem velice nezdvořilá, protože tohle se prostě v normálním životě taky nedělá. Že když na vás někdo mluví, tak vy vyčkáte, vyslechnete a odpovíte. Tak proč by to nemohlo podobně probíhat i na blogu? Zvláště, když na mnoha jiných se zpětně dočítám, co si nejen o mých názorech autor článků myslí? Zastyděla jsem se ...
... a tak už od prvního ledna poctivě kontroluji všechny vaše reakce a odpovídám na ně, rozvíjím psanou konverzaci, a úplně ze všeho nejvíc děkuji. Děkuji za vaše milá slova, kterými nešetříte, povzbuzujete, ale třeba se také rozepíšete více o svém životě, napadne vás příhoda, která se vztahuje k aktuálnímu článku a vy se s ní chcete pochlubit nebo jí rozšířit mé obzory. A víte, co? Baví mě to. Baví mě si s vámi tímto způsobem povídat, i když v posledních dnech je to mé vyprávění spíš o fotkách než o názorech. Ale všeho do času. Psávala jsem víc, teď zase víc fotím - však nedávno mi můj táta povídá, že jsem se minula zaměstnáním - že jsem měla být spíš cukrářkou nebo fotografkou. Kdepak, zůstanu věrná svým šroubům a maticím, koníčkům i blogu. A všemu tak, jak to má být, tím správným dílem renušky. A slibuji úplně to "čestný pionýrský", že tady už vás neokradu ani o jednu reakci a že pokud to jen trošku půjde, budu odpovídat často a brzy. Všem.
Mám vás ráda, mí blogoví přátelé a díky za vás. Vždyť vy už víte :-).


O tom, jak jsem poprvé vyhrála GA

4. února 2015 v 16:41 | renuška |  Snímánky
Je to už pár dní, vlastně spíš týdnů, kdy jsem se na blogu úžasné slečny Gabriely, která mimochodem naprosto skvěle fotí a momentálně hledá štěstí v Irsku, konkrétně v Dublinu, zúčastnila populární "Giveaway" akce. Gábinu znám už dlouho, tedy přes blog, ráda k ní chodím nakukovat na senzační fotky, ze kterých mám pocit, že se jejich autorka lepší snímek od snímku a vůbec by mi nebylo proti srsti stát jí jednou modelem. Proti srsti mi nebylo ani přihlásit se o výhru voňavky a náhrdelníku, jsem poměrně soutěživý typ, tak proč nevyužít šance? Tak jako už mnohokrát dříve na jiných blozích jsem zkusila tedy "Posílám dál" a čekala. Pustila z hlavy. Neřešila. A najednou e-mail od Gabči a že právě já jsem novou majitelkou dárku a jupíjej! Fííí, to jsem byla překvapená a nadšená a šťastná a vůbec. Jsem děvče marnivé, takže takovéhle holčičí radůstky vítám s otevřenou náručí. A také s volným krkem, který bude zdobit nejen tyrkysová bižu, ale i sladká vůně toaletní vody od Oriflamu ...

Do téhle krabičky pečlivá Gábi prostřednictvím své sestry dárek uložila. Stačilo jen zvednout víčko a ...

... objevil se poklad. Voňavý, parádivý, holčičí. Jak já byla okouzlená! Tyrkysová barva kamenů mě okamžitě poslala na jiný oblíbený blog, k Rose Mitnik, která je daší z několika nesmírně šikovných a kreativních žen, které prostě UMÍ. Nechám si od ní totiž ušít psaníčko, to aby té tyrkys barvy nebylo málo :-). Abych prostě ladila.

Toaletní voda "Volare" je mi už známá delší dobu - jeden čas jsem se docela hodně věnovala prodeji kosmetiky Oriflame - ale nikdy jsem neměla odvahu si ji pořídit. Zdála se mi sladká. Teď mám dojem, že jsem do ní dozrála a moc ráda si ji ráno aplikuji na sebe těsně předtím, než jdu do práce. Kromě toho má i moc zajímavý flakon s podobou růže na dně nádoby. Snad mi bude i líto ji vyhodit, až vůni spotřebuji.

Milé akce "Giveaway" jsou v oblasti blogů docela často k vidění a už jsem se několikrát setkala s nadšenými články výherkyň i těch, které své dárky poskytují světu. Líbí se mi ten nápad udělat radost a až přijde ta správná chvíle, budu i já jednou z těch, kteří s chutí budou losovat z osudí a posílat balíček a čekat na reakce a těšit se tak, jako jsem se teď těšila já. Doufám, že to letos stihnu :-).


"To kyselo je moc kyselý!", ...

2. února 2015 v 19:29 | renuška |  Snímánky
... halekal už onehdy nadutý pan Trautenberk na Anči, když mu podávala onu vynikající krkonošskou polévku. Kdoví, co by řekl na tu moji? My totiž kyselo doma moc rádi a protože k nám v pondělí a ve čtvrtek přijíždí pojízdná pekárna, kde se dá docela snadno koupit už hotový chlebový kvásek, míváme tuhle dobrotu poměrně často. Tedy, tak jednou za měsíc a půl, řekla bych. Milovala jsem ho ostatně už jako malá, když jsem se sestrou jezdívala k babičce a dědovi na hlídání. Dědeček byl polévkový král, takže babi musela nejen denně vařit hlavní jídlo, ale především polévku a právě u prarodičů jsem kyselo jedla poprvé, odtud jsem si přivezla recept a po delší odmlce ho teď konečně mám komu vařit. Pravda, mladší Honzík se vždycky drží za nos, protože nesnáší houby a vůně těch, které je třeba do pokrmu povařit, mu zkrátka vadí. Naštěstí Tomášovi ani Ondrovi se vůně ani chutě jednotlivých surovin nepříčí, naopak - komu by vadila míchaná vajíčka, pěkně osmažený špek nebo kousek slaniny či právě podušené sušené houby? Jen toho nádobí, kdyby tolik nebylo ...

To máte v jednom hrnci (u nás vyhrává pětilitrový nerezák) rozpustit ve vodě kvásek, v druhém uvařit brambory, ve třetím povařit houby, ve čtvrtém osmahnout nejdříve slaninku, tu pak vyndat a na "puštěném" tuku zpěnit dozlatova cibulku, kterou je potom třeba promíchat s vajíčky. Čtyři kastroly, čtyři plotýnky a fůra hlídání. Ale stojí to za to!

Jak stylově to vypadá, když se jídlo podle dávného staročeského receptu podává na talíři po prababičce a pradědovi, kteří z nich dost možná právě kyselo před desítkami let spolu obědvali?

Abych nedopadla jako Anče z Krkonošských pohádek, s octem nakládám opatrně a radši vždy podávám na stůl k dochucení celou lahev - ať si každý sám upraví dle svého. Většinou (za to se musím pochválit) to ale není potřeba :-).

Asi by bylo záhodno napsati recepis, aby si i ti z vás, kteří kyselo neznají (o čemž dost pochybuji), mohli hustou polévku uvařit. Tak tedy:
  • Ze všeho nejdřív dejte vařit brambory, ty totiž trvají nejdéle.
  • Hned poté postavte na sporák i malý rendlík s cca dvěma hrstmi sušených hub - množství záleží ale spíš na vás. Máte-li rádi více, přidáte, nemáte-li rádi vůbec, nedáte. Ale bude to škoda převeliká, když tam hřiby a jim podobné budou chybět!
  • V pětilitrovém hrnci plným do 2/3 teplé vody povaříme kvásek (2 dávky - tak jak to běžně koupíte). Doporučuji rozmíchat v menším množství vody a zbytkem pak dolít. Nezapomínejte míchat, ať se nevytvoří hrudky - z kraje je ještě možné rozmixovat je ponorným mixérem, ale později už by to stálo asi za pendrek. Hotový základ vaříme tak půl hodiny.
  • Na rozpálenou pánev dejte najemno nakrájené kousky slaniny nebo špeku (15 - 20 dkg) a pěkně opékejte ve vlastním tuku téměř do křupava.
  • Jakmile bude slaninka hotová, vyndejte ji na talíř a na zbylém tuku osmahněte dvě na drobno nakrájené cibule, nechte je restovat do zlatova a poté zalijte osmi vejci (opět podle chuti), přisolte a udělejte klasickou míchanou verzi.
  • V tuto dobu už by měly být hotové brambory - zcedit, hotové houby - zcedit, povařený kvas - zalít dvěma 30% smetanami, nechat prohřát, případně zahustit.
  • Blížíme se do finále - do pětilitráku dáváme postupně houby, opečenou slaninku i míchaná vajíčka, vše mícháme a opatrně chutnáme, abychom zjistili, zda je třeba sůl či ocet.
  • Jdeme podávat - ať si každý sám nandá, kolik brambor i kysela sní, za mě by tam ani brambůrky být nemusely, bohatě si vystačím jen se samotnou polévkou. Toho se ale pořádný chlap nenají, takže nešetřete a zapomeňte na to, že kyselo bývalo jídlem chudých :-) Při dávkách, které doporučuji, se hned vyšplháte ke stokoruně, možná i více. Ovšem stojí to za to.
Možná to vypadá složitě, ale věřte mi, je to poměrně jednoduché jídlo, které by mohli zvládnout i začátečníci. Jen je nutné počítat s tím, že si za celou dobu vaření neodpočinete, pořád je co hlídat, co připravovat, co odklízet z kuchyňské linky. To vás ale nemusí odrazovat, protože výsledný efekt je prostě a jednoduše mňamózní! A pan Trautenberk ať nám klidně políbí šos :-). Však on už si na něj Krakonoš posvítí!
DOBROU CHUŤ!