Leden 2015

K patnáctinám ...

31. ledna 2015 v 15:34 | renuška |  Snímánky
... jedné milé slečny jsem se na požádání její ještě milejší maminky a zároveň mé bývalé spolužačky z "béčka" rozhodla upéct dvoupatrový dort do růžovožlutobíla. Jak já se na tuhle kombinaci těšila! A jako by mě ta radost pomáhala při tvorbě, kdy první - větší - kokosový korpus poněkud blbě vypoukl v troubě a navíc se po stranách i na spodku připálil a já tak musela vyrábět další a tím se poučit, že lépe je vynechat "horkovzduch" a zároveň nespěchat a snížit teplotu v troubě na 150 stupňů. Ale jak se říká, vše zlé je k něčemu dobré, a tak ten kus nepovedené "placky", která byla mimochodem chuťově moc dobrá, posloužil k tomu, že kluci nakonec za výzo, které bylo suprťupr, dostali ještě buchtu s nakládanými brusinkami, sypanou moučkovým cukrem. Ale zpátky k dortu ...
Jitce (mamince) hodně záleželo na tom, aby dceru překvapila a to bylo pro mě velice inspirující, protože jsem se následně snažila pracovat tak, abych překvapila i já. Tudíž jsem sáhla po exotice a kokos jsem použila jak do piškotu, tak do krému, ovoce jsem pak zvolila trpčí - ananas i kiwi jsou jasnou zárukou, že vyrovnají svou kyselostí sladkou pudinkovou pastu. A aby to nebyla nuda, obarvila jsem horní patro moučníku narůžovo, ale to objeví obdarovaná až při samotném krájení. Potahovala jsem klasicky, Dama Stellou, menší kulaťák s použitím ozdobné fólie, zdobila jsem oblíbenými kvítky a duhovými lístky. Vše šlo poměrně hladce a to, co by mě jindy rozčilovalo, jsem teď s úsměvem opravovala a ladila tak, abych se za své dílo nemusela stydět.
A víte, co pro mě bylo největší odměnou? Když jsem mohla hotový dárek osobně předat oslavenkyni Elišce, která se jen nadechla, když jsem s dortem přicházela. Bylo vidět, že to vážně nečekala, a i když jsem se držela, oči jsem slzami zalité měla - to přiznávám. Na pohled je to skromné děvče a já tak trochu nafoukaně tuším, že se jí sladké překvapení fakt líbilo. Hurá, hurá, hurá ...



Na kombinaci těchto tří barev jsem se nesmírně těšila. Je to jako se zelenou a modrou, o kterých se kdysi říkalo, že se k sobě vůbec nehodí, ale ve finále spolu vypadají naprosto skvěle. Zrovna tak růžová se žlutou, zjemněné bílou. Snad jen ta sluníčková mohla být méně sytá, ale i tak jsem vážně spokojená.


Dorty jsem k sobě přisadila tak, že horní nebyl vycentrovaný na středu, ale splýval s jednou stranou spodního patra,
tudíž vznikl docela slušný "schůdek" pro dekoraci. Tu jsem - jak je vidět na obrázcích - aplikovala jen na část moučníku tak, aby to nebylo celé moc přeplácané a aby hladká plocha zůstala alespoň ze dvou třetin prázdná. Na přání maminky jsem ještě ve finále zaplnila část tácu vykrojenými písmenky :-).

Miluji detaily :-).

A na závěr čerstvá "patnáctka" Eliška. Foťák mi bílou jaksi přepálil a na dort jako takový zapomněl zaostřit, ale to nevadí. Jak jsem psala již v úvodu, samotný fakt, že jsem mohla být u toho, až Eli dárek převezme, pro mě byl takový malý prezent, za který moc děkuji.

Je půl čtvrté, teoreticky už by se mělo naplno slavit a hodovat, takže na nějaké zprávy "z bojiště" není čas, ale až se Jitka ozve, napíšu do komentáře, co a jak. Doufám, že to budou samá pozitiva :-). A já? Já si teď na chvíli od pečení odpočinu, minimálně do půlky února, kdy mám v plánu pustit se do čtyř minisrdéček na naši obecní tancovačku (pokud se do té doby neozve nějaká dobrá duše, která mě zase takhle hezky zaměstná). Do té doby budu sbírat inspiraci a možná i utrácet za další pomůcky při práci s potahovou hmotou. Zjistila jsem totiž, že mi chybí vykrajovátka na ozdobné lišty, hnědá gelová barva, zdobítka ...


Taková srdcová záležitost

27. ledna 2015 v 16:11 | renuška |  Snímánky
Aby toho pečení nebylo v jeden termín málo, slíbila jsem ještě společně s "alzadortem" vytvořit čtyři malé srdcoprťavce tátovi na myslivecký bál. Měla jsem na to jen pár hodin a kousek představy, jak na to. Práce mi odsýpala pěkně od ruky, jen potahování jsem - to přiznávám - trochu odbyla. Snažila jsem se dohnat nedostatky zdobením a ve finále mohu říct, že jsem byla docela mile potěšena tou malou sestavičkou, která už o půl dne později měla čtyři své nové majitele. Všimla jsem si, účastna onoho plesu, že dobré dva dortíky se ani nedočkaly konce tancovačky a hlavně že se všechny výhercům líbily. To je pro mě pocta a také motivace, protože mě čeká podobný úkol ještě na jeden bál, a sice na ten "náš", obecní. Ale to až v únoru ...


Dva do modra, dva do žluta, všechny tak maximálně kilo vážící, roztomilé a hlavně očíslované, aby se výherci tomboly nehádali :-).


Tak schválně, který je ten váš favorit? U mě vítězí třistaosmička :-).I když to bude teď znít bláznivě, docela ráda bych si jednoho sladkého kamaráda z osudí vytáhla, žel náš stůl zůstal na holičkách a musel se spokojit s bonboinérami, balíčky se zvěřinou nebo ...

... s touhle krásnou aromalampou v podobě sovy, která se krásně hodí k nám do obýváku a pochopitelně už svítí a těší :-). A navíc se po ní nepřibývá, takže ve finále spokojenost obrovská :-D.

Teď jsem si uvědomila, že jsem se nerozepsala o korpusu a krému, ale to už je tak profláklá klasika, nijak jsem neexperimentovala, tudíž není o čem. Což se ovšem nedá říct o dvoupatráku, který mě čeká dělat v pátek - tam sáhnu asi po kokosu jak do piškotu, tak do krému, možná vyměním banány za kiwi a ananas ... no uvidíme, uvidíme. Ještě mám dva dny na rozmyšlenou ...

"Renčo, a uměla bys i Alzáka?"

25. ledna 2015 v 16:02 | renuška |  Snímánky
Přesně takhle začínala zpráva od mé bývalé spolužačky ze střední školy, která z FB ví, že se občas pustím do "dortování". Má totiž čerstvě ročního synka, který na této známé figurce mimozemšťana, jenž na nás nejen z televizní obrazovky skřípavě volá, že nabízí "sto tabletů týdně, sto tabletů týdně ...!", ujíždí. Pochopitelně, pořád si docela živě pamatuji, jak moji kluci ještě jako malí milovali čtyři případy pro psychiatra panáčky Teletubbies, takže se nedivím tomu, že Alzák v rodině kamarádky vede na plné čáře :-).
Jsem zastáncem toho, že výzvy jsou tu proto, aby nás posunuly někam dál a ukázaly nám, čeho všeho jsme schopni dosáhnout či do čeho už se nemáme nikdy pouštět. A tak jsem tedy s varováním, že mé amatérské schopnosti jsou pořád dost omezené a dokonalost není možné ode mně čekat, souhlasila s tím, že dort s Alzákem k prvním narozeninám malého Míši upeču. Protože si netroufám na vyřezávané tvary a raději zůstávám věrná těm klasickým, věděla jsem, že budu péct buď hranaťák nebo kulaťák. No a poněvadž jsem se dosud stále držela při zemi, tedy při kulaté formě, rozhodla jsem se poprvé vyzkoušet obdélníkový tvar o velikosti něco mezi A5 a A4. Jeden plech bílého piškotu s citronovým aroma, druhý plech s kakaovým piškotem, hotové rozkrojit napůl, poskládat na střídačku, slepit tradičním krémem z vanilkového pudinku, doladit domácími malinami z mražáku a čerstvými banány, nechat odstát a může se jít na zdobení. Alzáka jsem si vytiskla a "obkreslila" do potahové hmoty, pak už stačilo jen na hotový potažený dort poskládat jednotlivé části, dozdobit pentlí a kytičkami, zapíchnout svíčku a "Evi, můžeš si přijet!"


Nezdá se to možná, ale byl to poměrně velký, vysoký a především těžký dortík - až jsem se bála, že kartonová podložka, na které měl moučník "sedět", jeho tíhu nevydrží a při přenosu se prohne. Naštěstí se tak nestalo - uf! Každopádně jsem ale přišla na několik poznatků, které si musím dobře pamatovat, jako například to, že když si dělám ozdoby den dva dopředu, nesmím je nechávat na chladném místě až do chvíle těsně před dekorací dortu, protože rychlou změnou teploty se ozdůbky "opotí", lepí se a dost i barví, hůř se s nimi pracuje. Příště tedy parádu nechat pěkně v pokojové teplotě, třebas i na kuchyňské lince (či v jejích útrobách), kde vše zlehka ztvrdne a následně se s každým kouskem dělá mnohem lépe. A druhým poučením budiž mi fakt, že velkou plochu potahovky zkrátka najednou nerozválím a tudíž pak nestačí na potažení celého dortu a já musím doplňovat, což nevypadá zrovna dobře. Konkrétně u hranatého tvaru už vím, že přiště si vršek udělám zvlášť a boky také, protože jednodušší je vyhladit spoje než skrývat nevzhledná napojení v ploše, která vzniknou oním "dolepováním" (jestli mi tedy rozumíte :-D).


I přes mé kritické oko ale dort sklidil úspěch, Eva hlásila, že všem moc chutnal a jediným zklamáním snad bylo to, že Míša oslavenec zkoušel zapíchnout prstík do kytičky s nadějí, že "to" bude hrát. Obávám se, že takhle daleko jsem technicky ještě nedospěla a asi se mi to ani nikdy do budoucna nepodaří. Zvukové efekty prostě nezvládám (vyjmu-li slovník takových těch slov, u kterých je lepší, když je slyším jen já a nádobí, které to na mě nepráskne :-D).

Asi je správné, když má každý člověk ke své práci určité výhrady v případě, že si je vědom toho, že ne vše, co z pod jeho ruk vzejde, je úplně na stopro. Cítí tam jisté rezervy a nedostatky a je dobře, že si je připustí, protože jenom tak může pokračovat dál a zlepšovat se. A i když já si v tomto případě ony výše zmíněné chyby plně uvědomuji, tak ta radost z pokoření sama sebe, ze zdolání výzvy stojí za to. Nikdy nebudu profesionální cukrářkou a ani to do budoucna neplánuji, dortování je pro mě takovou milou seberealizací, koníčkem, poznáním, co ve mě je. A věřte mi, že i přes ony nedostatky, které na narozeninovém moučníku jsou k vidění, mám z hotového díla radost a fakt, fakt mě to těší, že jsem to dala. Že jsem toho Alzáka dokázala :-). Amen.


Záchodoviny

21. ledna 2015 v 16:26 | renuška |  Jak to vidím ...
V podstatě právě tam mě to napadlo. Na záchodě. A komu to nevoní už teď, ať radši dál nečte, byť o čtení to vlastně celé je. A taky o tom "wécéčku".
Toliko k úvodu. Víte, přiznám se vám k jedné diskrétní věci. Když to jenom trošku jde, utíkám na záchod (hmmm, to slovo se tu bude objevovat docela často a i když to slohově není úplně košer, nedá se svítit) relaxovat. Čiliže se staženými gatěmi, s doslova holým zadkem, ale za doprovodu absolutního ticha, které naruší maximálně nějaké to žblunknutí nebo šustění papíru. A tam, v tom prostoru dva na dva, kde po vás nikdo nic nechce (pokud se tedy za dveřmi zatím nestaví fronty, což v naší domácnosti občas hrozí, protože šest lidí na jednu mísu je celkem náročné skóre, zvláště po ránu), odpočívám, nechávám spláchnout všechny starosti a ... sahám vedle sebe do košíku, kde se bez ladu a skladu nabízejí mnohokrát pročtené časopisy o bydlení, o životě, o všem. Donedávna tam ještě byla pořádně tlustá kniha s křížovkami, ale tu jsme s mamkou zdatně doluštily a zase je to o ničem. Leda tak vo hovnu, no o ničem, vždyť říkám.
A tak mě napadlo, co ještě možná nikoho jiného nenapadlo, že by se docela dobře na trhu vyjímaly takové nějaké "Záchodoviny" (spoj si záchod s novinami a název je na světě coby prd´). Pořádně naditý žurnál, který by vydal na měsíc záchodového čtení, nějakou tu lušťoffku, kousek příběhu, atraktivního chlápka na prohlížení (předpokládám totiž, že častěji na toaletách odpočívají ženy), pěknou motorku a auto (předpokládám totiž, že častěji na toaletách odpočívají muži), zkrátka takovou všehochuť, ale ne za každou cenu. Vkusně poskládaný obsah, který zabaví a zpříjemní chvíle, kdy je člověk jen sám se sebou. Byla-li by přibalena tužtička a výrazný řádek na titulce, že se jedná o nepřenosný materiál, který je určen jen pro jeden typ úložny, bylo by to úplně nejthebest. Teď už jen sehnat investora a nakladatele, editora, režiséra, scénáristu a všechen ten tým, který si to (ne)nechá pěkně zaplatit. Páč kdo by byl ochoten za záchodové čtení dát třeba stovku?

... a pak jsem ty staré, několikrát "projeté" časopisy zase pěkně uklidila, uklidila jsem i svou "nadílku" a šla se znovu věnovat rodině a činnosti vzorné hospodyňky. Těch deset minut, které jsem si pro sebe ukradla, jsem dávno vyčerpala a bylo na čase vrátit se zpátky na zem - tedy opustit onen záchod, kde jsem si na chvíli dovolila vypnout. Teď jen nezapomenout o tom napsat na blog :-D.


Andělé všedního dne

18. ledna 2015 v 20:33 | renuška |  Snímánky
Bez dovolení jsem si od pana Viewegha půjčila název jeho úžasné knihy do titulky dnešního článku. Omlouvám se, ale on se mi prostě hodí - tedy ten název, ne Michal ... Když jsem totiž přemýšlela, jak bych souhrnně označila obsah toho, co si za chvíli budete prohlížet, napadl mě právě tento známý titul. A teď k tomu, proč ...
... inu protože jsem si uvědomila, že právě andělé nás provázejí od narození až do smrti, některé vidíme, jiné jen cítíme jakousi vnitřní intuicí, jedni nás nenápadně tlačí tam, kam máme jít, druzí nás chrání před tím, co nás ohrožuje a maximálně nám pak zůstane ona pověstná "jizva na rtu, když při mě stál ..." (díky, Jarku Nohavico, i vy jste se mi hodil do mlýna). Andělé jsou zároveň jakýmsi symbolem, který v sobě obsahuje ohromné poselství, a já pochybuji, že se v dnešní době najde domácnost, kde by takový strážníček nebyl k nalezení. Ostatně - když jsem se rozhlédla po té naší, našla jsem jich hned několik a v tom momentě zároveň přišel nápad věnovat jim alespoň minimální prostor na mém blogu. Za svou službu si to jistě zaslouží ...

Původně jsem si myslela, že bych je rozdělila do kategorií podle místností, ale jakmile jsem začala fotit, už jsem věděla, že poskládat koláže tak, aby odpovídaly nějakému řádu, zkrátka pokaždé nepůjde. Právě proto začínám směskou andělíčků, které jsem až na jednoho dostala od lidí, kteří mě mají rádi - ten první baculatý je od Tomášových dětí a právě on nás hlídá, když spíme; na dveře do ložnice jsem si dřevěňáčka s rolničkou koupila sama; keramický se srdéčkem na dlaních je pak od mé nejmilejší blogové přítelkyně Milady k posledním vánocům :-*. No a udivený na polštáři už nějaký ten rok visí v kuchyni a radost mi s ním udělala moje největší kamarádka na světě, paní tričková Kateřinka.

Ostatně Katka je právě tou, která mě andělíčky zásobuje, a to včetně plechového ...

... nebo voňavého sádráčka v kvítkovém "zábalu", který visí nad průchodem v kuchyni ...

... či veselého a věčně vysmátého barevňáka, který se báječně hodí do knihovny a který už tady, na blogu, byl. Právě s blogem je spojený i drobeček zasněný - toho jsem kdysi dostala od té nejandělštější z nejandělštějších, slečny Lenky :-).

Občas se stane, že sama neodolám a jednoho okřídleného patrona pro nás koupím sama. Naposledy to, tuším, byl právě tenhle na zeleném prkýnku a s ním v mé kabelce skončil ještě jeden na růžovém. Toho jsem věnovala mé sestřičce, protože právě prožívala hodně těžké životní období a stážníčka potřebovala jako sůl.

Sama mi pár andělů, vlastně andělek také dala. Všechny je mám ráda, protože jsou s láskou sesterskou vyráběné ♥.

Tihle sice křídla nemají a občas mám pocit, že v nich je mnohem více čertovství než andělské něhy, ale jsou to právě oni, kteří mě vedou tím správným směrem a ukazují mi, co ve mně skutečně je. Umí čarovat a kouzlit, jejich pohlazení dokáže se mnou divy a jejich úsměv mě odnáší až do nebeských výšin, tam, kde se andělé rodí. ♥♥♥

Jedna moje velice dobrá známá, která se mimojiné zabývá i okultními vědami, mi kdysi řekla, že nemá ráda, když lidé o někom říkají, že je to "jeho anděl". Že je to nesmysl. Nemám důvod jí nevěřit, protože už mě párkrát přesvědčila o tom, že to, co ví a zná, je pravdou pravdoucí. Přesto bych jí ale chtěla alespoň maličko oponovat a trvat si na svém, že mnohdy v hloubi duše cítíme, že ten "někdo" je pro nás tím opravdovým a jedinečným andělem a přináší nám do života světlo. Mnohdy nám ho dává schované do podoby figurky nebo talismanu a ti nejšťastnější ho dostávají ve svých dětech. A já co nejupřímněji a nejpokorněji děkuji za to, že mohu být jednou z nich.



Ferda, Viki, Máša - toť zvěřina naša

15. ledna 2015 v 16:00 | renuška |  Snímánky
Naposledy jsem psala o návštěvě liberecké ZOO, ale po pravdě - my ani nikam za zvířectvem jezdit nemusíme, protože máme i doma kamarády, kteří nás těší a kteří na rozdíl od exotických druhů jsou běžně k pomuchlování. Jen jim musíme dopřát dostatek jídla a odpočinku :-D.


Ferda se ostýchá čím dál tím míň, dokonce si čumákem říká o to, abychom otevřeli okno a dávali mu "pečené holuby rovnou do huby". Chvíli to tedy trvalo, než se osmělil, vždy jen čekal, až mu dobroty vylétnou z kuchyně ven a tam si je pak na zemi našel. Nyní ale dospěl už do takového stádia, že co mu paroží dovolí, strčí hlavu rovnou do okénka a bere si přímo z ruky, někdy i s mými prsty. Je to obrovský pokrok, o kterém zatím nevím, jestli je správný nebo ne, ale jsem zatím jediná z rodiny, která měla "tu čest" :-).

Zato Viky, ten se nežinýruje vůbec. Bez okolků si lehne do lavoru, kde ještě před pár dny byla připravená dobrá čtyři kila bramborového salátu, který vystřídalo šest kilo živé váhy našeho mazlíka. Ostatně Vikouš nemá problém lehnout si kdykoliv kamkoliv, takže ... co mě vlastně překvapuje? :-)

Vrcholem všeho pak je, když po žehlení nechám v obýváku prkno, to je o něj hned mela. Žehlička samozřejmě musí jít pryč, koš s vyžehleným prádlem také, musí totiž zbýt dostatek místa alespoň pro jednu z koček. Jen málokdy jsou vedle sebe v míru, Máša svého syna kupodivu velice často "vysyčí a vyprská", protože on je zkrátka příliš hravý a neodbytný. Tentokrát se ale stal zázrak a oba dva spolu svorně spali a vůbec jim nevadilo, že bych potřebovala pracovat. Lidské potřeby zkrátka musí jít stranou :-D.

Je u nás veselo - bez zvířat bych si připadala sama, dům by byl poloprázdný, zahrada o ničem. Oni jsou neskutečnými nabíječi dobré nálady, je radost s nimi být, pozorovat je, projít kolem nich a pohladit je, dovolit jim spát s námi v posteli (vyjma Ferdy :-D, ten by se k nám do ložnice poněkud nevešel) ... Právě tohle je jedním z důvodů, proč jsem ráda, že žiji na venkově a proč do města jezdím jen na otočku - tihle kamarádi by mi tam totiž velice chyběli ♥.


Druhého ledna v liberecké ZOO

9. ledna 2015 v 16:51 | renuška |  Snímánky
První a zároveň poslední článek o našem vánočním dárku bude patřit páteční návtěvě ZOO, kam nás lákali hlavně a především bílí tygři. Byť pršelo a země byla i slušně osmekaná, prošli jsme celým zvěřincem pohodově a dokonce jsme viděli i nějaké exempláře. Většina jich sice byla schovaná pod přístřešky nebo jinde, kam člověk nesmí, ale ti otrlí nevlídné počasí ignorovali a nechali nás, ať si je milostivě prohlédneme.
Protože pár kilometrů od našeho domova se nachází velice známá ZOO Safari (Dvůr Králové nad Labem), mohli jsme s libereckou porovnávat a protože se snažím být objektivní a nechci nadržovat ani jedné zahradě, zde je můj názor: ač je ZOO Liberec nejstarší u nás, má určité nedostatky vůči té dvorské, která je zkrátka někde jinde. Pravda, soustřeďuje se jen na zvířata z Afriky, kdežto v Liberci je možné vidět zvířecí obyvatele z různých kontinentů, ale jinak, pohledově, atraktivitou a snad i průchodností se mi zkrátka ta "naše" líbí víc. Na severu jsem byla už podruhé, možná hodně udělal čas výletu, možná že v létě by to - asi určitě - bylo o něčem jiném, ale právě proto, že i ve Dvoře jsme byli v tomto období, mohu docela přesně hodnotit a zkrátka mi to vychází tak, jak píšu.
Aby to nevypadalo tak, že se nám tu nelíbilo, přidávám pár fotek, které svědčí o tom, že i tuhle podívanou jsme si užili. A přestože, jak už jsem psala na začátku, mnoho fauny bylo v nedohlednu, podařilo se mi něco málo nasnímat ...

Některá zvířátka se schovávala a nezbylo nám nic jiného, než si je prohlížet z dálky nebo si o nich jen přečíst, jiná naopak klidně postála a zapózovala :-D

Krásné sovy si vysedávaly na kmenech stromů a naštěstí pletivo nebránilo tomu, abych si je vyfotila ...

... na rozdíl od tvrzeného skla kolem šelem, kde fotoaparát ostře zabíral zapršenou "klec" namísto chlupáče, který pochodoval sem a tam a sem a tam.

V pavilonu exotických plazů a ptactva to bylo o něčem jiném, tam se dalo fotit docela obstojně ...

... ba dokonce pan chocholouš poměrně slušně spolupracoval a opatrně se přibližoval až úplně k nám. To byl zážitek!

A co teprve obří modrásek Ara - to je papoušek! Jak kdyby věděl, že ho pozorujeme, naparoval se, kráčel, tu poskočil, tu ukázal, jak se pije z malé studánky, kterou měl ve svém výběhu a když se nudil, tak hlodal :-).

Lachtani se také nebáli - čile se proháněli v ledové vodě a my jsme u nich vydrželi postát docela dlouho - mohli jsme se na ně dívat nad i pod hladinou, jejich společnost a hravost jsme si užívali.

A pak jsme se konečně dočkali - až na téměř samotném konci prohlídkové trasy byl obří výběh a v něm ... ten největší kočičák, jakého jsem kdy viděla. Mazel nad mazly, tygr bílý. Kdybych mohla, hned bych ho pomazlila, ale obávám se, že na rozdíl ode mě on by se se mnou nemazlil vůbec. Svačina, oběd, večeře a měl by vystaráno :-D.

Cestou ze ZOO procházíme kolem dřevěných soch podobných těm z Velikonočního ostrova a já se setkávám se svou dvojnicí :-). Pěkně si poměříme bříška a rty, rozloučíme se spolu i s celou zahradou a míříme na oběd, kde nás čeká další kuriozita - hned vedle našeho stolu hodují paní herečka Lenka Vlasáková, její manžel a herec Jan Dolanský a jejich děti. Takové malé, avšak milé překvapení :-)

Liberec je město, kterým se dá dle mého názoru projíždět jen za pomocí navigace, zvláště když hledáte konkrétní místo. Tištěné mapy nepomohou, přesně znázorněné cesty na papíře jsou vám houby platné. Pravda, druhý den už jsme s orientovali lépe, ovšem když jsme měli po návštěvě zoologické zahrady přijet do hotelu, kde jsme měli rezervaci, byl to ořech přímo kokosový, který se jen tak rozlousknout nedá. Ještě že se najdou ochotní lidé, kteří nám poradili a my jsme tak mohli včas dorazit do bývalého loveckého zámečku ORION, kde jsme po tři dny bydleli, po dvě noci spali, snídali i večeřeli, prostě kde jsme měli dostatečné zázemí k tomu, abychom si mohli užívat všeho dosyta.

Nádherná hala s otevřeným krbem nás doslova okouzlila. Hůř jsme si museli zvykat na přítmí, které bylo všude, i na pokojích. Jinak jsme byli ale moc spokojení.

A když pak ze soboty na neděli napadl sníh a citelně se ochladilo, konečně jsme si připadali jako na horách - však kousek nad námi byl skiareál Bedřichov, tam se museli lyžaři mít úplně parádně!

Závěrem snad jen pár slov - víte, měla jsem strach, když jsem svému milému navrhovala tento typ společného dárku, protože děti přece jen touží spíš po hračkách nebo něčem jiném, ale nakonec se ukázalo, že mé obavy byly plané. Ondra byl nadšený už dopředu, protože jsem to konzultovala i s ním, a Honzík? Ten si nás krásně užil dohromady, bylo kouzelné ho pozorovat při snídani, nad kterou se rozplýval, naučil se hrát žolíky a směle nám konkuroval, vychutnával si sníh ... vůbec mu nevadilo, že místo "tvrdých dárků" dostal jako hlavní takový, který se nedá vzít do rukou, ale "jen" do srdce a do vzpomínek. A já doufám a snad i věřím, že na to on ani my ostatní nikdy nezapomeneme a že to určitě nebyla naše poslední společná dovolená, ba naopak že to byla jedna z těch prvních ♥.


Třetího ledna v IQlandii

7. ledna 2015 v 16:53 | renuška |  Snímánky
Druhý den našeho pobytu v Liberci jsme strávili převážně pod střechou. Pod střechou velké vědeckotechnicky zaměřené budovy rozdělené do pěti pater, která slibovala spoustu zábavy, ale také poučení a rozšíření vědomostí technického rázu, což ocenila především mužská část naší čtyřčlenné party. Ale i já jsem si díky mnoha pomůckám a různým pokusům mohla vyzkoušet činnosti, ke kterým se běžně nedostanu a tedy i mně toto místo přineslo další zkušenosti. IQlandia je v provozu teprve od dubna roku 2014, takže si troufám tvrdit, že jsme byli jedněmi z prvních návštěvníků, protože podle toho, co jí předpovídám, se bude těšit velké oblibě jak u malých, tak docela dobře i u velkých - soudím tak podle toho, že i dospěláci se nechali mnohdy strhnout k různým pokusům a děti jen stály opodál ...


Kluci se mechanickými pomůckami bavili jak sami, tak spolu - používali fyzickou sílu či namáhali mozek, zkrátka stále vyvíjeli různorodou aktivitu a to bylo na tom asi to nejlepší - nehrozila nuda ani nezájem, naopak ...

... jak by ostatně mohla, když nás hned u vchodu vítal ten nejpovolanější z nejpovolanějších, pan Albert :-).

Ondra i já jsme byli naprosto nadšeni ze světelného tunelu, kterým se dalo projít po průhledné lávce a vy jste měli během toho pocit, že vás to zkrátka "sežere". Navíc se stále měnily světelné efekty a právě za nimi jsme se s Ondrášem vrátili několikrát.

Honzík si zase vyzkoušel projekci, která ho speciální fintou dostala nad kaňon, kde hrozilo zřícení z prkna, které ve skutečnosti leželo na zemi. Tohle byl opravdu dobrý trik!

No a mě dostalo "prolhané" zrcadlo, které se dalo ovládat a prohýbat tak, že ze mě udělalo ráz na ráz twiggy modelku, což jsem si nadmíru užívala. Takhle štíhlá jsem nebyla snad nikdy v životě - áááách. :-D

Chvílemi jsme si připadali úplně mimozemsky, čemuž se také není proč divit - v Planetáriu jsme se dívali na zeměkouli a viděli ji z pohledu kosmonautů, místy jsme se potkávali s mimozemšťany a o světelných podmínkách, na které jsme běžně zvyklí, jsme si mohli nechat v některých místech akorát tak zdát ...

Naštěstí se našli tací, kteří nás vrátili zpátky na Zem(i) - pan robot i legomuž Darth Vader se nehnuli z místa a bedlivě pozorovali život kolem sebe.


I my jsme se na chvíli stali nehybnými - to když jsme se "obtiskli" do dvoubarevné plochy, kdy z jedné strany zatlačíte a z druhé pak vytlačíte barevné "jakobyuchošťoury" nebo jak bych to popsala, a vznikne vám otisk/výtisk. Tady jsme se skvěle pobavili všichni čtyři ve 3D formátu :-D.

V IQlandii jsme vydrželi dobrých šest hodin, a to včetně projekce v Planetáriu, odkud jsme pak měli namířeno jen přes silnici do zábavného centra Babylon, které zdaleka tak zábavné nebylo, jak je v jeho názvu slibováno. Původní plán - aquapark - jsme (přiznávám otevřeně) z finančních důvodů zrušili a místo jsme toho byli v "Labyrintáriu", ve "4D Theatre", na obědě samosebou a také v laserové střelnici. Ve výsledku to bylo prima a ačkoliv jsme původně chtěli dovádět ve vodě, i tahle část dne s pozměněnou náplní nás bavila.

Je-libo foto? V Babylonu vědí, čím člověka dostat, stačí se jen "nějak" tvářit.

Vždyť říkám, stačí se jen "nějak" tvářit :-D.

Shrnu-li sobotní zážitky s těmi, které jsme měli za sebou a které následovaly, řadila bych je na průměrnou třetí příčku z pěti. Ještěd - to už víte - ten to vyhrál, IQlandia ho následovala na druhém místě, ale Babylon to víceméně zazdil a dostal ode mě za čtyři. Ne proto, že by tam nebylo do čeho píchnout, ale i přes atraktivní zábavu tam bylo mrtvo. Obchůdky pozavírané, zvláštní zápach, který má asi na svědomí chlorovaná voda z bazénu, zkrátka už bych se tam vracet nemusela. Když jsem zde byla před cca 8 lety, odvážela jsem si mnohem nadšenější dojmy než tentokrát. Naštěstí - co se tam nezměnilo - byla restaurace Jizerka, kde jsme se skvěle najedli. A jsme zase u koryta :-D.

PS: Poslední a vlastně první zastávkou bude ZOO :-). Zatím tedy ahóóój ...




Čtvrtého ledna na Ještědu

6. ledna 2015 v 16:41 | renuška |  Snímánky
Jak jsem zmínila ve včerejším článku, dostala naše rodinka naježený poukaz na třídenní pobyt v Liberci. Zcela záměrně jsme volili místo, kde je mnoho k vidění a kde jsem já osobně sice již dvakrát byla a Honza taktéž, Ondra s Tomem ale toto město dosud nenavštívili. Termín padl na první víkend v lednu; jednak jsme ještě všichni byli i v pátek doma a nebylo třeba brát si speciálně dovolenou nebo uvolňovat ze školy, a navíc po prolenošených svátečních dnech trocha aktivity nikdy nezaškodí. Díky pomyslnému stroji času se tak můžeme vrátit zpátky a nezačneme klasicky od prvního dne, ale půjdeme pěkně po račím ... od neděle přes sobotu k pátku, tedy od Ještědu přes IQlandium k ZOO. Dnes tedy vzhůru do kopce ...



Lanovkou jsme se nechali vyvézt až na samý vrchol Ještědu, kde proti "dolejšku" řádně foukalo, chumelilo, mrzlo, až praštělo, ale my si tím rozhodně nenechali zkazit náladu. Naopak - zpětně jsme zhodnotili právě výlet na Ještěd jako nejlepší z celého třídenního putování po Liberecku. A když si k tomu přičtete ještě horkou gulášovku v bufetu nebo párek v rohlíku, není co řešit.


Víte, jak se pozná, že je opravdu zima? Když si Ondra zapne bundu až ke krku a nasadí kapucu. Je totiž nesmírně záhřevný a v momentu, kdy my "klepeme kosu", on hravě běhá v tričku s krátkým rukávem a nedbale mává rukou nad tím, když mu hrozím, aby se pořádně oblékl.



Pokryté vrstvou namrzlého sněhu bylo úplně všechno, stromy, kameny, lavičky, i kiosek, který mi mnohem víc než stánek s občerstvením připomínal chaloupku z Mrazíka. Jen Nastěnka s Ivánkem tam chyběli. :-D

Na koho jsme ale narazili, to byl uplakaný naháč Marťan, taktéž řádně omrzlý. Až mi z toho mrňouse bylo smutno, ale naštěstí jen na chvíli, protože se díkybohu našli tací, kteří mou pozornost strhávali k sobě pořád a pořád a pořád ...

Tak tak, moji kluci - Ondra s Honzou, s těmi se cestovalo jedna radost. Až na hašteřivé hádky byli skvělými společníky a i když mě už Ondřej dávno přerostl a Honzík k tomu nemá daleko, pořád jsou to moji malí kluci, které nevyměním za nic na světě ♥.

Na závěr ještě pohled z Ještědu dolů, do údolí. Viditelnost byla poměrně mizerná, mlha si sedala pořád níž, ale v momentu, kdy vykouklo sluníčko, se dalo dívat i docela do dálky :-). Dovolím si podotknout, že fotografie NENÍ černobílá, ja by se mohlo zdát, ale je to poctivý barevný snímek. Jen tak poněkud nevypadá ...


Tak. Z lednové nedělní návštěvy Ještědu je to vše. Jak doma rádi říkáme, v létě tu musí být určitě krásně - hold my si umíme vybrat jiné počasí k cestám a tak obdivujeme krásy zabalené do ledových kabátků, což nám pranic nevadí. Důležitější je, že to všechno kolem sleduje osm párů očí a čtvery ústa, která tím pádem mají mnoho společných témat k rozhovoru a zážitků ke sdílení. A o tom to je - nebýt na tyhle poklady života sám.

PS: Příště se těšte na IQlandii - moc interesantní a také poučné místo!



A co nadělil Ježíšek vám?

5. ledna 2015 v 15:56 | renuška |  Jak to vidím ...
Ještě když jsem byla malá, dělávala jsem si po nadílce soupisku, kde jsem dopodrobna vypisovala, jaké dárky jsem dostala - to asi, abych si to lépe pamatovala. Abych přesně věděla, že tam byly korále s červenými kvítky, sametová bleděmodrá sukně s mikinou, ve které jsem se cítila už dost dospělá na to, abych vyrazila na diskotéku (bylo mi cca 10 let, ale tento typ oblečení mi připadal až mimozemsky moderní!), zlatý prsten ve zlaté šperkovnici, který jsem pak o pár měsíců později vyměnila s kamarádkou za sukni pro panenku z průhledné látky zatavené nad plamínkem, aby se nepárala ...
Časem se můj seznam začínal měnit a místo prezentů pro sebe jsem ještě před vánoci zaznamenávala nápady, co komu. A klidně už od léta. Stačila zmínka budoucího obdarovaného a já jsem při dobré paměti hned přidala další bod do seznamu, protože nikdy nevíte, kdy se vám to bude hodit. Pravda, některé nápady zmizely v nenávratnu, jiné byly praktikovány dřív, třeba k svátku nebo narozeninám, ale přesto se mi to už mnohokrát vyplatilo mít zápisník při ruce a nespoléhat se na svou paměť - zvláště, je-li hlava během dne namáhána tisíci myšlenkami, které dle své důležitosti odstrkují maličkosti a drobnosti až někam úplně hluboko, kde už je třeba nikdy nenajdu.
Posledních pár let mám ale pocit, že bych opět měla zavést jistou retromodernizaci, protože škála dárečků, které nejen dávám, ale i dostávám, je zkrátka úžasná. Nechci působit jako výtaha, ale aspoň pár radostí, které mě letos loni potěšily, zmínit musím:
  • úplně první balíček, který jsem rozbalila, byl od Honzy - vlastnoručně udělaná keramická destička na zavěšení s názvem firmy, ve které pracuji. Honzík byl nedočkavý, co na jeho dárek řeknu, navíc ho dělal nadvakrát, protože poprvé mu v peci při pečení praskl. Byla jsem nadšená a slibuji tady stejně jako jemu, že jakmile budu mít hotovou novou kancelář, což by mělo do letošního jara být, cedulka bude mít své čestné místo právě tam.
  • knihy musí pod stromkem být - ať už ta, kterou jsem si u Ježíška "objednala" nebo ta, o které Ježíšek slyšel v rozhlase a dobrý čtvrt rok ji vozil napsanou na lístku v traktoru, aby mi ji pak mohl nadělit.
  • sůl do koupele - voňavá a mazlivá; kulmofén, jehož předchůdce mi sloužil dobrých patnáct let; milované Raffaello.
  • poukaz na společně strávený čas v kině i na večeři se sestřičkou a mými kluky.
  • má největší a nejmilejší přítelkyně mě dobře zná a ví, čím mě dostat - tentokrát poprvé nebyl měkký dárek, ale pěkně tvrdý, ovšem naprosto úžasný - už teď v lednu spolu shlédneme vytoužené divadelní drama "Deštivé dny" s oblíbeným Richardem Krajčem ♥. Slzy tekly, to přiznávám.
  • a tekly i na úplném konci rozdělování dárečků, protože ... poslední velmi lehká, obří krabice skrývala dárek od Tomáše - představte si, jak otevíráte víko, ze kterého visí 3D srdce, z jedné strany zelené s přáním štěstí a krásných vánoc, a z druhé strany s vepsaným vyznáním. Skromně podotkl, že to nic není, ale pro mě je to NEJVÍC.
  • stejně jako byl první lednový víkend strávený na Liberecku, který jsme si společně nadělili my čtyři, naše malá spokojená rodina, ve které sice převládá testosteron, ale já ji miluji úplně úplně moc.

Možná jsem na něco zapomněla, možná jsem zdaleka nebyla tak stručná, ale hodná, to jsem byla asi určitě. Protože jak jinak si vysvětlit, že byl Ježíšek tentokrát takhle moc štědrý? Pravda, nedostala jsem zlatý prsten ve zlaté šperkovnici ani žádný disko obleček, ale kromě hmotných věcí jsem se opět několikrát přesvědčila o tom, že k sobě patříme, že jsme zkrátka tým, který jen tak něco nerozhází, že se máme navzájem rádi a že spolu rádi jsme. Doma i kdekoliv jinde.

A co vy? Co nadělil Ježíšek vám?


PF 2015

1. ledna 2015 v 10:05 | renuška |  Snímánky