Prosinec 2014

Vánoční výměna

29. prosince 2014 v 12:08 | renuška |  Snímánky
Teprve dnes se dostávám k článku, který jsem měla v úmyslu psát ještě před vánoci, ale nějak se na něj nedostávalo. Tak tedy ...
V listopadu jsem se u Denisy na blogu přihlásila do vánoční výměny, ještě celá nadšená z výměny podzimní. Tvořit jsem měla pro Danušku od Jablonce nad Nisou a pro mě zase vyráběla Maruška z Přeštic. Vše mělo "vonět" po vánocích, čemuž jsem se snažila přizpůsobit, jak to jen šlo. Protože jsem měla v plánu podělit se o část stromečků na stromečky, vyrobila jsem jich o pět víc - právě ty putovaly za Danou. Stejně tak další prezenty, které shodou okolností nebyly jen dárkem vánočním, ale protože obdarovaná slaví 11.12. svátek, předsevzala jsem si, že jí vše pošlu tak, aby jí balíček dorazil právě v tento den. A to se díky bohu podařilo :-).

Stromečky už znáte, Dana z nich dle jejích slov byla nadšená a i když jsou prý s manželem sami a stromek si nestrojí, pověsila tyhle ručofučo ozdoby na jejich vánoční kytku a dělají jim radost takto.

Druhým dárkem byl balíček domácích máslovo-skořicových sušenek s vyraženými zimními motivy. Dělala jsem je podle receptury od Tescomy, která mi přišla současně s razítkem na sušenky a i když jsou mírně tmavší, na chuti to snad nic nezměnilo a pevně věřím, že chutnaly.


Poslední maličkostí pak byla sada jmenovek na dárečky, které jsem vyráběla za pomocí washi pásek a razidla na vločky.

Od Marie mi balíček přišel po třetí adventní neděli a musím uznat, že takhle napěchovanou obálku jsem opravdu nečekala. Po otevření se mi do klínu vysypala hromada háčkovaných pokladů, jeden hezčí než druhý ...

Tři háčkované figurky, čtyři kvítka a jedno srdéčko na pověšení, oboustranná chaloupka i pohlednice s pozdravem ...

... oboustranný "polštářkový" stromek, odekorovaný milými knoflíčky ...

... to vše zabalené v háčkované taštičce, která byla díky pokladu, který ukrývala, úplně vrchovatá. Tímto Marušce děkuji za tak štědrou nadílku a slibuji, že se o všechny dárky budu starat pečlivě a že nás budou těšit každé vánoce.

Vánoční výměna je za námi, jsem moc ráda, že jsem se jí mohla zúčastnit a také tajně doufám, že až přijde čas, najde se zase nějaká drobrá duše a uspořádá podobnou akci. Je to pro mě docela fajn výzva, vymýšlet a vyrábět na dané téma, i když nejsem zdaleka tak zručná jako jiné hospodyńky. Přesto se nenechám zahanbit a určitě se příště zase přihlásím.


Vánoce, vánoce odcházejí ...

27. prosince 2014 v 23:33 | renuška |  Snímánky
Už je to zase definitivně za námi. To napětí, euforie, překvapení ... bordel. Radost koček z hromady šustících papírů a mašlí a provázků, které se běžně na podlaze nevyskytují. Přeplněný konferenční stolek, na kterém se čtyři různé kupičky prolínají, protože zkrátka všechny rozbalené dárky pohromadě u sebe nevydrží a rozptýlí se po celé ploše stolu. Pelíšky a Vratné láhve. Bramborový salát, řízky a vinná klobása. Jen stromeček, ten nám bude ještě pár dní připomínat, cože se tu před nedávnem dělo a že přišel ježíšek ...

I když se nám červená barva do modře laděné kuchyně vůbec nehodí, chtěla jsem letos změnu a sáhla jsem po tradiční vánoční barvě. Bylo to milé, pestré, laskavé ... opět nechyběl krajíc chleba, klíče od domu a penízek pro štěstí pod talířem každého z nás. To zkrátka musí být vždycky.

Už přišel!


Již poněkolikáté se po štědrovečerní večeři odebíráme ven, kde se "zdržujeme" a zabavujeme vším možným. Letos jsme zvolili hrátky s maxiprskavkami, které dokonale podtrhly sváteční atmosféru a bavily malé i velké. Pak už jen stačilo počkat na zvoneček a ...

Kluci už odrostli nedočkavosti a bláznění, sami navrhli, abychom si pozvolna navzájem rozdali dárky a po jednom rozbalovali tak, aby i druzí viděli, cože se skrývá v tajemném balíčku. Byl to opravdu fajn večer, s tou správnou pohodou a vůní, proložený dojetím, polibky, všeříkajícím pohledem. A i když ten jediný "štědrý" může být jen jednou v roce, já jsem skálopevně přesvědčena, že klidně těch dalších 364 může být "jakoby" a ač budou bez hmotných dárků, mohou být úplně stejně krásné a laskavé jako ten, co před nedávnem skončil. Je to mé malé tiché přání a moc doufám, že se podaří nám ho splnit. Zatím to vypadá, že ano :-).


Veselé vánoce :-D

24. prosince 2014 v 11:54 | renuška |  Snímánky

Baleno po japonsku

23. prosince 2014 v 16:00 | renuška |  Snímánky
Miluji balení vánočních dárků. Mohla bych sem vložit hromadu odkazů z každého roku, do jakých kabátků jsem dary a dárečky schovávala a pokaždé by to bylo něco jiného. Tu do přírodna, tu s nádechem do zelena, jindy vedla červená, další rok zase zlatá se stříbrnou. Letos jsem s radostí sáhla po materiálu, který mě lákal už delší dobu, ale pořád jsem neměla příležitost s ním pracovat a teprve teď se mohla má kreativní stránka vyřádit. Na pomoc jsem si totiž přivzala pomocníky zvané Washi pásky. Jsou to vlastně takové izolepy z rýžového papíru (ve většině případů), který je velice pevný, ale dá se úplně snadno přetrhnout, aniž byste museli sahat po nůžkách. Já jsem tedy stříhala, ale vím, že to jde i ručně. Existuje veliké množství druhů jak do šířky, tak především do potisku - designy jednotlivých pásek jsou opravdu překrásné a vybrat si jednu nebo dvě v té obrovské nabídce je opravu oříšek. Sama jich mám zatím "jen" cca deset, ale jak se znám, postupně jich bude přibývat. Nikdy totiž nevíte, kdy a hlavně jaká by se vám mohla zrovínka hodit :-). Třeba na balení vánočních prezentů ...

Dostane se na každého, kterého mám ráda úplně nejvíc. Celá ta velká hromada patří těm, kteří tvoří mou rodinu a bez kterých by byl můj život prázdný. Pět balíčků tam ale už chybí - ty jsem rozdala dřív, protože se do vánoc neuvidíme, ale stejně jako ty. které jsou zatím schované v naší skříni, mají stejný do modra laděný obleček. Stačila jedna washi rulička s puntíky, jedna s vločkami a jedna krajková, přírodní motouzek o dvou tloušťkách a hromada oblíbeného balícího papíru. A tlustý modrý fix - to aby bylo vidět, komu krabičky foremné i neforemné patří :-).

Co bychom to byli za milovníky naší minipidizoo, kdybychom zapomněli na kočičáky a šneka? I oni budou rozbalovat s pomocí lidské ruky - šneka potěší sépiová kost a Mášu s Vikoušem lahůdkové spešl granulky, kterých mají během roku poskrovnu.


Čerstvý, vlastnoručními parádami zrovínka dozdobený pan smrk bude tichým svědkem vší té radosti a toho překvapení, tajemna a snad i splněných snů :-).
Někde jsem psala, že už druhý den po Štědrém večeru se mi v hlavě začnou rojit nápady, jak zabalit dárky příští vánoce. Přiznám se, že letos už jsem nad tím přemýšlela o pár dní dříve a docela se mi zamlouvá sáhnout po barvě, kterou jsem dosud nepoužila. Tak uvidíme za cca 360 dní, zda nám Ježíšek přinese překvapení ve fialové či nikoliv :-). Každopádně letos vede modrá, která ukrývá hromady tajemství a překvapení, která, doufám, potěší každého, komu jsou určena. A především že každý obdarovaný vycítí, že každá třeba i maličkost byla pro něho kupována s láskou nejláskovatější ♥.



Danielka chtěla modrý

22. prosince 2014 v 15:49 | renuška |  Snímánky
Právě dnes je to deset let, co se narodila moje první neteř, Danielka. Pro Honzu, kterému byl tou dobou už rok a čtvrt, a pro téměř čtyřletého Ondru to byla a je jejich první sestřenice, po níž nasledovaly ještě Lucinka - Dájina sestřička a Eliška (z druhé pokrevní linie, tedy z tatínkovy strany). Je vážně neuvěřitelné, jak rychle ten čas letí, jak nám děti rostou před očima a jak už dávno neplatí, že jsou to nevinná stvoření, která si chtějí jen hrát a mazlit se. Kdepak! Když se tahle parta sejde dohromady, nikdy z toho nevyjde nic menšího než pěkná lumpárna doprovázená huronským smíchem a řehtáním, které je slyšet i přes dvoje zavřené dveře. Že je to někdy nad naše nervy, to je, ale přesto jsou to zlatíčka, bez kterých si svůj život nikdo z nás už neumí představit.
Proto bylo celkem samozřejmé, když za mnou nedávno Dája přišla, že by k narozeninám chtěla dort, že jsem jí vyhověla. A to včetně jejího přání, aby nebyl ani růžový, ani fialový, ale pěkně po holčičím, "do modra, teto, prosím!" :-) Inu, proč ne, nápad jsem si v hlavě nosila už pěkných pár měsíců a jen jsem čekala na příležitost ho využít. Stačily mi k tomu tři gelové barvy, dostatek potahové hmoty a samozřejmě základ, tentokrát oříškový korpus s vanilkovým krémem, borůvkami a malinami. A místo svíček pořádný ohňostroj ...



Naštěstí už dávno neplatí, že "zelená a modrá pro blázny je dobrá". Mám totiž tuhle kombinaci barev moc ráda. Je svěží, příjemná na oči a když se dají různé odstíny spolu dohromady, vůbec to nevypadá zle. Tedy alespoň dle mého názoru. Stejně tak proužky s puntíky vůbec nemusí vypadat špatně, pro malou slečnu to ve výsledku vytváří veselý a hravý dort, což bylo i mým úmyslem. Jedinou mouchou se jeví špatný řezák, který nechává "chlupaté" kraje, které lze obzvláště dobře vidět na proužcích. I když jsem zkoušela zahlazovat, moc platné to nebylo.

Danielce jsme gratulovali u babičky (její "pra") a tak jsme si velkou oslavu užili opravdu všichni. Jen jsme pak museli po obrprskavce větrat - těžký vzduch je pro babiččino špatné dýchání hodně nepříjemný. Ovšem efekt samotný zapůsobil na jedničku.

Tentokrát se podařilo moučník vyfotit i na řezu. V průměru měl před potažením 17 cm, na výšku asi také tak. Na středu korpusu se prolévají oříškové a klasické piškotové těsto, vanilkový krém je obarvený od borůvek i domácích malin, které jako osvěžení sladkého dortu chutnají skvěle.

Pokud se nemýlím, čeká mě teď dortová pauza až do března, kdy toho zase bude víc. Ondrášek sfoukne už čtrnáctou svíčku, Tomáš dvaapadesátou a hlavně táta, ten bude mít šedesátiny. Je to myslivec tělem i duší, pracuje s oranžovým nakladačem JCB, takže je asi zřejmé, kam se mé tvůrčí schopnosti budou ubírat. Ale jak říkám, na to mám ještě dobré dva a půl měsíce času a věřte mi, že si dám docela ráda pauzu a budu chytat inspiraci, kde se dá. Především pak proto, abych se třeba dočkala stejných slov jako od Dáji, které když jsem říkala, že doufám, že jí bude dortík ode mně chutnat, tak ona jen slabounce zašeptala: "Od tebe, teto, vždycky." ♥


DIY: Stromečky na stromečky

17. prosince 2014 v 16:07 | renuška |  Snímánky
I letos jsem se pustila do výroby vlastních vánočních ozdob, které nám rok od roku přibývají a doplňují tak už starší zásobu z dřívějších sezón. Pro tentokrát jsem zvolila techniku drátkování, která není nikterak složitá a jsem si jistá, že i úplný začátečník výrobu stromečku zvládne. Stačí si připravit:
  • prkénko
  • pevnější hřebíky (silnější a delší)
  • drátek - volila jsem pozinkovaný, průměr 1,8 mm, délka návinu 10 m - běžně k sehnání v OBI
  • tenoučký vázací drát
  • fix, karton
  • kleště
  • barva ve spreji
  • bavlnky
  • filc
  • korálky
A tady je obrázkový návod na výrobu:

Na dřevěné prkénko (odřezek ze zbytků plovoucí podlahy nebo cokoliv podobného) si obkreslím podle šablony fixou stromeček a následně do všech rohů protluču hřebíky "až na hlavičku". Z druhé strany je pak třeba ostré konce kleštěmi uskřípat, aby zůstaly koukat cca 2 cm hřebíku.

Poté si připravím drát - nastříhám si ho delší o dobrých deset až patnáct cm, než je obvod stromečku. V půlce pak udělám za pomocí kleští malou smyčku ...

... která bude tvořit špičku stromečku. Oba volné konce poté pevně utahuji kolem hřebíků tak, jak vidíte na obrázku. Je třeba si omotaný drát přidržovat, aby se nevysmekl a abyste celý stromek dokončili na jeden zátah.

Volné konce drátů uštípnu na kratší překrytí a pevně omotám tenkým vázacím drátkem, jehož spoj důkladně zamotám do sebe a kleštěmi přimáčknu ke stromku.

Na řadu přichází nástřik. Zvolila jsem oblíbenou bílou barvu ve spreji, ale vy můžete sáhnout po jakékoliv jiné variantě. Jedinou mou radou je před aplikací barvy drát odmastit benzínem nebo ředidlem, což jsem neudělala a tudíž mi suchá vrstva barvy místy oprýskává. Ale není to nic hrozného, takže záleží jen na vás, zda se pojistíte či nikoliv.
Nástřik jsem prováděla cca dvakrát, ale i jedna vrstva je dostačující.
Kreativní tvořivci mohou ještě mokrou barvu posypat například třpytkami, já jsem přízemní, tudíž bílá zůstává bílou.

Aby stromečky nebyly prázdné, ozdobila jsem je následujícím způsobem: Z barevného ficu jsem vystřihla dvě kolečka, ta jsem prošila barevnou bavlnkou odpovídajícího odstínu, na kterou jsem následně navlékla dvě dřevěné korálky - to vše jsem připevnila k očku na vrcholu stromečku a bylo hotovo. Samozřejmě možností je daleko víc, záleží na vkusu každého - někdo na střed nezavěsí nic a jiný třeba daleko bohatší zdobení, to už je jen a jen na vás.

Takhle vypadá hotové dílo - ač je to podle množství pomůcek možná složité, nevěřte tomu. Pravda, trocha času k výrobě bude potřeba, ale pokud si vystačíte jen s několika málo exempláři a ne s patnácti kousky, jako já, máte za chvíli hotovo. Velkou výhodou vám bude mužská ruka, která místo vás protluče třeba prkénko nebo zaštípe hřebíky, na zbytek už si hravě troufnete bez pomoci.

Doufám, že jsem vás inspirovala k tvorbě a že třeba ještě letos stihnete něco malého vyrobit ke všem těm druhům cukroví, načančaným bytům a svátečně zabaleným dárkům. Přeji vám dobrou náladu a pokud vám něco nepůjde, nevzdávejte to, však ono se vše časem poddá. I tuhý drát :-).


Wroclaw - město plné trpaslíků

16. prosince 2014 v 16:01 | renuška |  Snímánky
Rok se s rokem sešel a naše dámská jízda měla opět výjezd. Poprvé jsme loni vycestovaly do Drážďan na adventní trhy a letos jsme zvolily druhý sousední stát - Polsko - a jeho známé město Wroclaw. Protože už jsme předběžně tušily, co nás čeká, vybavily jsme se pohodlnou obuví, dostatečně velkým batohem a také zásobou "zlotých", abychom mohly nejen sledovat vánoční ruch města, ale také něco pěkného (ve finále dobrého) přivézt i domů. O polských sýrech i klobásách jsme věděly, že jsou to vynikající produkty a právě za ty jsem já osobně plánovala utratit většinu kapesného. Co jsme ale o městě devíti řek a mnoha mostů netušily, tak že se zde dá mimojiné narazit i na dobrou třístovku malých trpaslíků ve všemožných podobách. Přiznám se, že jsem se při jejich hledání cítila jako v časech, kdy hojně začínají růst houby a člověk jimi ještě není přesycen, naopak se raduje z každé další, kterou za bukem objeví. Stejně tak to bylo i s těmito mužíčky, jenž čekali nejen na zemi, ale i na parapetech a později jsem zjistila, že třeba i na lampách, kašnách ... zkrátka kdekoliv. Stačilo jen mít oči na stopkách.
Trh samotný je proti drážďanskému podstatně skromnější, co do stánků, tak i do lidstva. Snadná orientace v prostoru, poměrně průchozí chodníky i prostory mezi stánky - to označuji jako hlavní výhodu. Naopak chudší nabídka zboží, menší výběr v jídlech, slabší hudební kulisa ... zde vidím nedostatky, ale určitě to není důvodem označit výlet do Wroclawi na adventní trhy za horší než ten loňský. Já jsem byla spokojená nad míru a vůbec by mi nevadilo si to za rok zopakovat. Ale jak nás znám, na stejné místo se nevrátíme a popojedeme spíš někam jinam, výhledově se rýsuje Maďarsko nebo Slovensko. Ale to se ještě uvidí!

Budova muzea byla první zastávkou, u které jsme se zdrželi. Měli jsme totiž akčního průvodce, který chtěl, abychom z Wroclawi poznali i něco dalšího, kousek historie a kultury - ostatně na to bylo i dost času, takže proč ne?


Polsko je národem hodně věřícím, takže téměř na každém kroku byl k vidění kostel, chrám ... nebo tahle katedrála, kterou jsme si mohli prohlédnout. Já, ještě nasosaná Chrámem sv. Barbory jsem nebyla katedrálou tolik okouzlena, ovšem i přesto se jí jistý půvab upřít nedá. Zvláště průčelí je svým propracováním velice zajímavé ...

Cestou na Rynek (náměstí, kde se trhy konají) jsme procházeli po Tumském mostě, který jako mnohé jiné je místem, kde zamilovaní na důkaz své lásky nechávají zámky lásky. Protože jsem tu byla se sestrou a sestřenicí, nepovažovala jsem za správné sem sama přidat další zámek do sbírky, k tomu mi chyběl pan T. Přesto jsem ale touto novou tradicí nadšena a doufám, že ji jednou budeme moci někde prožít na vlastní kůži klíč.





Trhy, trhy, trhy. Vánoce, vánoce, vánoce. Takhle to vypadalo v centru dění, na Rynku, pod obřím stromem, který se v noci stříbrno-zlato-fialově rozzářil a kdokoliv se ztratil, měl dostatečně viditelný záchytný bod, odkud se vždy dala najít ta správná cesta domů. My jsme naštěstí i po dvou svařáčcích netápaly, chodily jsme všude spolu a užívaly si, což bylo naším hlavním přáním. Prožít fajn společnou sobotu s vůní adventu.






Slibovaní trpaslíci - tyhle všechny jsme našly a daleko větší část nám zůstala skryta v útrobách města. Na to by bylo třeba jednak mapky z infocentra, ale hlavně mnohem víc času, který jsme i tak nestihly správně rozdělit a například do doporučované pivnice jsme se ani nepodívaly. Zato se můžeme pyšnit fotkami z nalezených trofejí a dobrou náladou, která nás neopustila až do večera, kdy jsme už do noci zahalenou Wroclaw spolu s dalšími spolucestujícími opouštěly.

Asi se pořád opakuji, když píšu jak jsem z každého výletu byla nadšená a spokojená a blablabla. Ale když ono to tak opravdu je. Nejezdím na cesty proto, abych vrčela a bručela, ale abych se radovala, užívala si, podívala se zase jinam, a jsem opravdu ráda, že se mi tyhle malé a relativně skromné sny plní. Že se vždy najde někdo, s kým mohu vše nové sdílet, ať už je to můj muž, moje děti nebo sestřička se sestřenicí, jako tomu bylo například v Polsku, které nás hodně překvapilo. Právě proto vám vřele doporučuji podívat se právě sem a dopřát si víc času, projít se po památkách, pozorně se rozhlížet po trpaslících, ochutnat jejich skvělé sýry a prostě si jen tak lebedit. Uvidíte, že se vám tu bude líbit stejně jako nám, ať už sem vyrazíte v létě nebo třeba na vánoční trhy :-).



Adventní Žleby

15. prosince 2014 v 16:35 | renuška |  Snímánky
Už je to týden, co jsme se vrátili domů z třídenního relaxu na Kutnohorsku. Jen díky vzpomínkám a fotkám se tak můžu vrátit tam, kde jsme nedávno chodili a prohlíželi si to, co obvykle k vidění není. Kromě jiného i vánočně vyzdobený zámek Žleby ...

Tato krásná památka pro mě nebyla neznámá - už kdysi jsem tu byla s původní rodinou, mezitím se sem podívali i synkové se školou, takže jediný, kdo mohl poprvé procházet zámeckými komnatami, byl pan Tomáš. Tentokrát jsme však nebyli zahrnuti historickými daty a obvyklými informacemi, jakých se hostům při návštěvě hradů a zámků dostává, nýbrž nás průvodkyně ladně vtáhla do předvánočních časů. Společně s kuchaři a kuchtíky jsme mohli v černé kuchyni pobýt, ochutnat jáhlovou kaši a vynikajíci minivánočky nebo v pohádkovém sále zpívat koledy pod taktovkou rázné madam kantorky a poněkud bohémského učitele hudby. Jako bonus pak byla připravena expozice kostýmů z pohádky "Nejkrásnější hádanka", která se tady - na Žlebech - natáčela.



Má-li každý zámek nějakou svou poznávací značku, tak v případě Žlebů je to jednoznačně motiv býka nad vstupní bránou. Ostatně celý prostor zahrad i ohrada, kam jsme se nepodívali, stojí za prohlídku. Jen je třeba si ji lépe načasovat a vyrazit do terénu v příhodnějším počasí. Takto jsme si museli vystačit "jen" s prohlídkou interiérů, která ale díky odlehčenému projevu průvodkyně i milým kulturním vsuvkám patří k jedněm z našich nejlepších zážitků z podobných cest.

Když shrnu naše výletování, nemusíme litovat, že jsme se vyrazili i přes nepřízeň počasí tam, kam se třeba během roku nepodíváme, protože naše práce je pro nás příliš velkým mezníkem a abychom mohli strávit čas spolu, musíme se zkrátka přizpůsobit. Jsem ráda i za tohle málo, kdy můžeme na chvíli "vypnout", kdy není potřeba řešit neuklizený byt nebo přemýšlet, co uvařím. Zkrátka je o nás ve všech směrech postaráno a my si můžeme do libosti vymýšlet, čím se zabavíme, kam se podíváme, co sníme. Jako start pro adventní období to vlastně není vůbec marné :-). Teď jen vydržet do příštího roku, ačkoliv ... ale o tom zase někdy příště :-).



Do Hory za Bárou

11. prosince 2014 v 16:03 | renuška |  Snímánky
Tedy do Kutné Hory do Chrámu sv. Barbory - právě tam jsme měli namířeno v sobotu před druhou adventní nedělí. Původní plán zněl - projít si trhy, nasát vánoční atmosféru, dát si svařené víno, pokochat se náměstím a rovnou čarou vpřed po starých uličkách dojít až výše zmíněné kulturní památce. To vše za jasného mrazivého dne, který rozněžní vločky snášející se na zem ... Realita? Trhy proběhly velice rychle, protože stánků bylo poskrovnu, místo svařeného vína si pan T. dal pod deštníkem jednu poctivou jitrnici, náměstím jsme se - pravda - pokochali, a to stejně jako uličkami, které nás dovedly až do cíle, to vše za vydatného deště, který sice padal na zem v drobných kapkách, ale hustě a intenzivně. Takže vlastně bylo dobře, že část mého plánu nevyšla, protože kdyby do toho mělo mrznout, mohli bychom dopadnout mnohem hůř než že jsme jen zmokli. Což se sice k vánocům moc nehodí, ale pro tu krásu, která nás čekala, se dá ledasco přejít mávnutím ruky :-).

Úzké i širší, "kočičími hlavami" dlážděné cesty mezi původní zástavbou města, krásná zákoutí, romantická místa ... i o tom je Kutná Hora.

Cestou k chrámu míjíme kostel sv. Jakuba, který rozhodně zasluhuje pozornost návštěvníků města, už jen pro jeho velikost. Žádný drobeček to totiž není! Navíc už od něj je dobře vidět jak na Muzeum stříbra, kde se konala výstava historických hraček a zároveň zde probíhaly adventní trhy, ale také na samotnou "Barboru", jejíž věžičky nelze přehlédnout ...




Už když jsme přicházeli po mostě lemovaném sochami k té neskonale krásné stavbě, žasli jsme. A pak, když jsme stáli pod ní a obcházeli ji ze všech stran, opakoval se náš pocit ještě několikrát. Je to unikát! Dokonalost! Rarita! Obdivuji ty, kteří dokázali tuhle nádheru postavit. Jen těžko se hledají slova, která by trefně Chrám sv. Barbory popsala - to se prostě musí vidět.



Protože se uvnitř mohlo fotit pouze bez blesku, jsou fotky takové, jaké jsou. Ale já z nich má radost i přes jejich tmavší mlhavou clonu.
Když jsme vstoupili dovnitř, nevěděli jsme, kam se dřív dívat, jestli po malých oltářích nebo rovnou obdivovat ten hlavní, četli jsme věnování u barevných vitráží, opatrně se dotýkali lavic a hlavně jsme mohli zapálit svíčku za ty, na které jsme oba mysleli.

Kutná Hora nabízí mnohem více památek, které zvídavý turista může navštívit, my jsme ale zcela úmyslně vynechali např. světoznámou Kostnici a mnohem radši jsme pobyli právě v chrámu. A i když jsme cestou tam i zpátky museli nad hlavou nést paraple, i když fotky nejsou jasné, chybí jim barevnost, která za denního světla v létě je úplně o něčem jiném, jsem ráda. Za to, že jsem se mohla podívat do města s dávnou historií a s člověkem, který mě celou dobu držel za ruku, povídal si se mnou, sdíleli jsme své dojmy a zkrátka ... byli jsme tu spolu ♥.




Na tři dny zámeckou paní

9. prosince 2014 v 16:33 | renuška |  Snímánky
Nebo alespoň dvorní dámou, protože nic jiného bych v dobách dávno minulých být nemohla, spala-li bych v luxusně vybavených dobových komnatách zámku "Chateau Hostačov". Právě zde byl cíl našeho třídenního pobytu, tady jsme dvě noci spali, dvě rána bohatě snídali a jeden večer při svíčkách romanticky hodovali. Klidné prostředí, během letních měsíců jistě půvabné místo, ohromný park, voňavé ložní i koupelnové prádlo, čerstvé ovoce na pokoji, obří knihovna a herna, absence televizorů, místnost s domácím kinem, malé nádvoří a ochotný personál, kterému evidentně velel pan kocour chlupatý. Právě on nás jako první přivítal na zámku a jako poslední se s námi loučil, když jsme v neděli procházeli blízkým okolím a parkem. Všude vládlo ticho, pohoda, až nezvyklý klid, o interiér i exteriér je pečlivě postaráno, nikde nebylo vidět nečistoty nebo takový ten do nikam uklizený nepořádek. A náš pokoj ... apartmá č. 214 s malou předsíní, starodávným sezením, komodou a zrcadlem, vysokánské stropy, měkké lůžko, ohromná skříň ... opravdu nádhera. Pravda, ještě je třeba mnohé doladit, velké prázdné stěny působily vedle honosného nábytku smutně, ale jinak co do komfortu není co vytknout ...



Co mě osobně skutečně uchvátilo, byla restaurace. Krásně prostřené stoly, intimní osvětlení, rozpálená krbová kamna, vše vkusně provedené ... a to jídlo! Přestože jídelní lístek nabízí jen cca desítku hlavních chodů, vybere si jistě každý. My jsme zvolili houbovou krémovou polévku s lanýžovým olejem, pan T. si pomlaskával na kačence a já si dala filátka z pstruha. Po tomto nášupu už na dezert nebylo místo ...


Nejen proto, aby vytrávilo, ale i na relax je pak návštěvníkům k dispozici rozlehlý zámecký park s rybníčky, v létě jsou k vidění i bažanti a pávi, dá se posedět na lavičkách umístěných v celém prostoru, pro cyklisty je určena půjčovna kol, plavci využijí přilehlého bazénu a lenoši? Stačí objednat piknik, vzít deku a pohoda je na světě.

Pobyt v Hostačovském zámku byl opravdu fajn, jen ... asi málokdo z nás by byl ochoten za to zaplatit plnou cenu, takže je lepší udělat to jako my - vyčkat na akci na slevových portálech a pořídit tak ubytovací balíček se slevou, která v tomto případě byla solidní. Jinak bychom se asi tomuto místu obloukem vyhli právě pro vyšší cenovou relaci, byť služby, které obsahuje, za tyto peníze stojí. Pro nás ale bylo důležité především to, že odtud můžeme v sobotu i v neděli vyjet za zajímavými místy, která jsme ještě nenavštívili a nebo jsme u toho nebyli spolu. Tím vás připravuji na další fotopovídání, a sice o Kutné Hoře a zámku Žleby. Ale to až příště. Pro dnešek to je už vše :-).


Za loutkami do Chrudimi ...

8. prosince 2014 v 16:00 | renuška |  Snímánky
... aneb zastávka první na našem třídenním adventním trajdačení po krásách země České ...

Pokaždé, když se mým milým panem T. vydáme někam na delší výlet, snažím se najít taková místa, která nabízejí k vidění něco zajímavého, neobvyklého, zkrátka že co stojí za to je poznat blíž. Po cestě do Golčova Jeníkova, nedaleko něhož jsme měli po dvě noci spávat, jsme mimojiné míjeli i město Chrudim, kde se určitě vyplatí zastavit v muzeu loutek. Marně jsem si zkoušela vybavit, zda jsem tu v dobách svého dětství byla se školou na výlětě či nikoliv, mlhavé vzpomínky mi však říkaly, že ano. Přesto jsem u každé vitríny byla překvapená originalitou, dokonalostí, půvabností, jedinečností každé jedné loutky, maňáska, marionetty ... Je vidět, že je zde o expozici s láskou postaráno a i když jsme v páteční poledne byli jedinými návštěvníky, věnovali jsme všem pokladům dost pozornosti.

Muzeum se nachází nedaleko centra města Chrudim, v tzv. "Mydlářovském domě", nádherné zrestaurované stavbě, která upoutala naši pozoronost ještě dřív, než jsme zjisitili, že je to zároveň cíl naší krátké návštěvy východočeského města.






Loutky stokrát jinak - tuzemské, zahraniční, moderní, dávné, z rukou profesionálů i amatérů, šklebící, milé, zlé, vřelé ... ožívají až tehdy, když si je vezme do parády člověk, ale všechny mají duši i v momentě, když nic nedělají ...

Bez dovolení cizince za plátnem se s ním zvěčňuji ...

Kuriozní a hravě dětské pak bylo čínské vodní divadlo, které jsme si mohli zkusit sami zahrát s vyřezávanými loutkami na bambusové tyči ... já v roli diváka a fotografa, Tomáš coby herec ... pohádka o zlaté rybce, která plnila přání a dokázala zabránit i zlé obří rybě, aby zelenou rybku sežrala, bylo na světě "cobydup" :-).

Zastávka za pohádkou trvala asi hodinu, tedy tak akorát - sami jsme si určovali, jak dlouho se kde zdržíme, mohli jsme fotit dle libosti, v jedné z mnoha místností jsme mohli pozorovat Chrudim přes barevná sklíčka, jinde sledovat staré televizní loutkové vysílání a kdybychom neměli namířeno ještě jinam, mohli jsme si i ve společnosti dřeváčků vypít kávu. A vůbec nevadilo, že už jsme dávno velcí, že tento typ výstavy je spíš pro děti - naopak, rádi jsme se těmi dětmi na chvíli zase stali. Až budete mít někdy cestu tímto směrem, zkuste se do Muzea loutkářských kultur taky vydat - tuhle návštěvu vám vřele doporučuji :-).


Na svatého Ondřeje ...

2. prosince 2014 v 16:15 | renuška |  Snímánky
... ještě se zem ohřeje ...

... a nejen zem, ohřála jsem se i já. A bylo to ohřívání milé, rychlé, výsledkynesoucí a po vyčerpávajícím sobotním odpoledni stráveném s cizími dětmi, které se "těšily" na čerta a Mikuláše, i docela překvapující. Čekalo mě totiž pečení dalšího dortu, tentokráte pro staršího synka Ondru, který v neděli slavil svůj svátek. A to by bylo, aby nedostal něco na zub z maminčiny kuchyně.
Přiznám se rovnou, že inspiraci jsem čerpala u milé blogové rádkyně, která už mi několikrát vytrhla svými zkušenostmi trn z paty a pokaždé velice ochotně reagovala na mé dotazy. Chtěla jsem totiž tentokrát pracovat bez potahové hmoty a zkusit něco jiného. Základem byly čtyři balení Kinder čokotyčinek a od nich už jsem se pak dopracovala k vymyšlenému cíli, malému kulaťáku s oříškovým posypem, s čokoládovým krémem, mramorovým korpusem a hromadou lahodné čokošky. Aby hotový moučník nebyl nudně hnědý, omotala jsem ho po obvodu modrou stuhou a z washi pásek jsem vyrobila vlaječky, každou jednu popsala písmenkem a dohromady tak sestavila jméno "ONDRA". Hotové praporky jsem navázala na modrobílý provázek, ten z obou stran přivázala ke špejlím, které stačilo do dortíku zapíchnout a bylo hotovo. I s prostojem a čekáním na vychladnutí mi to trvalo max dvě hodiny. Za mě spokojenost nad míru velká a ještě o kus větší pak v případě Ondry i Honzíka, který si zrovna takový sváteční minidortík objednal i pro sebe na červen. To až bude podle kalendáře slavit on :-).




Chtěla jsem ho po nakrojení vyfotit, ale nějak se nezadařilo. Navíc jsem usoudila, že takový prcek na jentak malé pečení bohatě stačí, radost udělá tak jako tak, tudíž příště asi znovu sáhnu po menší formě. Daleko horší je to s focením venku, protože už je víceméně stále pod mrakem a jasná obloha je v nedohlednu, takže i fotky nejsou úplně krásně vybarvené. Naštěstí tohle však vliv na chuť dezertu nemá a já jsem tomu ráda - že chutnal, i když venku už bylo sychravo a zimomřivě. A to pranostiky slibovaly, že na Ondřeje bude ještě teplá zem. Prdlajs!

Příští pečení jsem měla naplánované už na příští týden, ale protože se mi do toho "krásně" vecpala jóga, zumba, zastupitelstvo a nehty, to vše na dvě odpoledne, vůbec netuším, jak to všechno stihnu ... Ale musím, maminka si to přece zaslouží :-) ♥.


První adventní

1. prosince 2014 v 16:36 | renuška |  Snímánky
Už jsem si myslela, že to při tom shonu, co posledních 14 dní mám, ani nestihnu. Při nedávném zjištění, že první volnou sobotu budu mít až 20. prosince, jsem se zděsila, ale byl to jen chvilkový pocit, který vystřídalo nadšení z důvodů, kvůli kterým budu následující víkendy tak zaneprázdněná. Počínaje tím, který mám(e) úspěšně za sebou - čili Mikulášskou besídkou, která dopadla dle mých i ostatních názorů velmi dobře. Hip hip hurá. Další víkend, tedy ten první prosincový, máme s Tomášem rezervovaný pro tradiční adventní relax, na který se už nesmírně moc těším. Je to taková naše společná odměna za to, že přes celý rok nemůžeme strávit nikde více dní než jeden kvůli naší práci. No a před třetí adventní nedělí naše dámská jízda vyrazí na vánoční trhy do Wroclawi - loni to byly Drážďany a tentokrát padl los na Polsko. Takže samé krásné záležitosti, které budou jistě zdrojem mnoha úžasných zážitků, fotek, vzpomínek, prostě kus zpestření našich životů.
Ale špatně by se mi odjíždělo i vracelo z domova, který by už nyní nevoněl vánoční atmosférou, tak jsem narychlo pootevírala krabice s dekoracemi, umyla okna a polepila je sněhovými vločkami, kluci snesli z půdy sáně a došlo i na plamínek první adventní svíčky ...

Kuchyňský lustr je vděčným nosičem kdejaké parády a po zkušenosti z velikonočního zdobení už jsme společně s Honzíkem docela v pohodě navěsili vánoční ozdoby - jen tak, cik cak, ale ve výsledku příjemné odekorování, které kuchyni ničím neublíží a kousek vánoc si tak pustíme i sem.

Nejvíce vyzdobenou místností je totiž náš obývák. Začala jsem adventním svícnem a pokračovala jednoduchou změnou stropního svítidla, kam ještě časem přibyde zavěšené jmelí. S tím ale ještě pár dní počkám, aby mi dřív, než přijde Ježíšek, nezrezatělo a nezošklivělo. Zatím musí stačit srdéčkové naušnice :-).

Sáně už znáte z loňska - pořídila jsem je v bazaru a jako vánoční dekorace se nesmírně osvědčily. Letos jsem si s dovolením vypůjčila dva shozené parohy našeho Ferdy, díky kterým jsem zaplnila skoro celou plochu, takže se mi tam jen tak tak vešel květináč se zakrslým stromkem a párek sobů z Tchiba. Největší radost má z nového kousku náš Viki, který se pod saněmi s umělou kožešinou moc rád schovává :-).

A večer to přišlo ... rozsvítili jsme si ministromek, ale hlavně zapálili tu první adventní v misce sedící paní svíčku. I kdyby člověk "svíčkoval" celoročně, i kdyby mu to v bytě vonělo kdejakým aroma, stejně se nic nevyrovná tomuhle plamínku. Tomu prvnímu, který slibuje ...

Asi se budu opakovat, ale vánoce mám ráda. Miluji jejich chuť, vůni, laskavost, nejsem tím, který handrkuje nad komerčností a neomaleností obchodníků, naopak ráda vybírám dárky těm, kteří jsou mým životem, které bych nevyměnila za nic na světě. Asi nikdy ze mě nevyprchá taková ta dětská jiskra, to tetelení se z příchodu Ježíška, jsem prostě pořád trochu naivní malá renuška, která sice už dávno vyrostla z kočárku a plínek, ale v určitých chvílích zapomíná být dospělá. Což občas není vůbec na škodu.

Tak krásný první adventní týden, moji milí, a mějte se rádi ♥.