Bohužel někdy má skutečnost i podobu studené fantazie bez barev ...
Z mlhy se nářky ozývají,
Tvá duše úpí a sténá,
do ticha křičí jména
Tvých synů,
Tvé krve,
Tvého života,
ze kterého trosky
jsou nadohled
jako ty nad Jičínem.
Tys svým vlastním stínem
a dozadu nevidíš, neslyšíš, necítíš ...
Jen po vařené nudli
se smekáš k cíli,
jsi tupou bruslí, co klopýtá
a natlučené srdce
místo vlastních kolen
se marně
zkouší uzdravit
- mlha ho chladně odmítá.
A s ním i Tvé syny,
Tvou krev,
Tvůj život
...
Ani nevíš jak jsem ráda že jsem narazila na někoho kdo taky píše básničky spíš truchlivé a smutné než veselé. Protože já veselé básničky psát neumím .....