Listopad 2014

O tom, jak jsme dělali DÚ

25. listopadu 2014 v 16:53 | renuška |  Jak to vidím ...
Pěkně zčerstva, při dobré paměti vkládám článek o tom, jak jsme s Honzíkem přes telefon dělali domácí úkol z geometrie. Ono to totiž jde, i když jsem tomu z počátku nevěřila.
Honza mi pravidelně po návratu ze školy volá, někdy jen tak, někdy proto, že něco chce. Tentokrát to byly Haribo bonbony :-D. Aby si mě uplatil, oznámil mi ještě předem, že si rovnou udělá domácí úkol, protože má na něj čas, než si jeho i bráchu Ondru babička vyzvedne (každé úterý jsou totiž u tchýně, která si je užívá a oni tam moc rádi tráví svůj čas). A že prý jestli mu s ním pomůžu. Inu, proč ne? A tak mi Honzík začne diktovat zadání:

"Jak se jmenuje úsečka SD, která je zakreslená v kružnici?"

A jsem v koncích - nevidím ani úsečku, natož kružnici, ale poměrně rychle se dostáváme k tomu, že S je střed a D leží na obvodu, takže se zcela jistě jedná o poloměr. Hurá. Jdeme na druhou otázku, která zní:

"Jak se jmenuje úsečka KL, která je zakreslená v kružnici?

Už jsem byla připravená, takže jsem jen tipla velikost a způsob umístění a odpověděla, že se jedná o průměr. Bingo! Ale jak známo, do třetice všeho dobrého i zlého, vytasil se synek s dalším dotazem:

"Jak se jmenuje úsečka, která spojuje bod S a jiný bod na kružnici?"

Ptám se, jak se ten bod jmenuje a Honza chvíli přemýšlí a pak naprosto nevinně, dětsky odpoví:

"Třeba bod Gé!"

Co následovalo? Můj upřímný smích do telefonu přerušovaný Honzovým "Co je? Čemu se tak směješ?" Jestli jsem v geometrii uspěla, tak v otázce na tělo jsem pěkně pohořela, protože jsem mu prostě řekla, že "ničemu". Takže třetí příklad zůstal nezodpovězen a já mám důvod k přemýšlení, jak to s tím bodem G vlastně je :-D.


DIY: Adventní (ne)svícen

22. listopadu 2014 v 15:19 | renuška |  Snímánky
Nápad přišel ve čtvrtek večer před usnutím, realizace MUSELA proběhnout v pátek během vaření večeře. Všude nepořádek, hromada věcí na kuchyňské lince i na jídelním stole, ale já jsem si zkrátka nemohla pomoci a ačkoliv je ještě týden čas, pustila jsem se do toho :-). Tedy do výroby netradičního adventního svícnu ...


Chtěla jsem pro letošek něco neobvyklého, ale přesto odpovídajícího našemu stylu bydlení. Odstartovala to čísla na plechových cedulkách, která jsem si již před měsícem pořídila v oblíbeném e-shopu Bella Rose společně s vintage srdéčky; ta původně měla viset na stromečku, ovšem já jim nakonec určila jiné využití.

Již příští neděli zapálíme první svíčku, která bydlí v keramické misce zn. IB LAURSEN ...

... na druhou stačilo vzít čistou sklenici po sušených houbách ...

... třetí pro různorodost výšek proto stojí v kapučínovém keramickém hrnku, které máme doma už řadu let a pořád je rádi používáme - jakkoliv :-) ...

... no a čtvrtá svíčka dostala na pár příštích týdnů plechový obal z ozdobného dřevěného košíku.

Aby tácek nevypadal příliš stroze, sem tam jsem přihodila pár skleněných vánočních minisrdéček s patinou a bylo hotovo.

Když to shrnu, tak na takovýhle sváteční (ne)věnec je potřeba opravdu minimum materiálu:
  • 4 svíčky - v mém případě IKEA
  • 4 různé nádoby, které jsou každá jiná, ale navzájem se krásně doplňují
  • tácek, talíř, jakákoliv pevná podložka (moc pěkně by to vypadalo třeba i na dřevěném prkénku ...)
  • trocha zeminy pro orchideje, která v případě průhledných sklenic vypadá velice efektně a určitě lépe, než třeba písek nebo obyčejná hlína, navíc svíčka v ní pěkně drží
  • jakékoliv drobnosti na doplnění celkového aranžmá - neuškodí šišky, korálky, kamínky, stužky - hlavně citlivě a tak, aby výsledek nepůsobil kýčovitě a přeplácaně
Pokud máte tohle všechno doma a rozhodnete se vyrábět podobně jako já, zajišťuji vám, že vám to bude trvat tak patnáct minut, je to opravdu rychlovka. Pracujte intuitivně, nechte zvolna proudit svou fantazii, moc vám pomůže. A patříte-li k těm, kteří preferují klasické věnce a tento druh výzdoby je nijak neuchvátil, nevadí. Každý totiž máme svůj vkus a to je na tom to nejkrásnější - ta pestrost a různorodost každého našeho tvoření, jehož cílem by nemělo být nic menšího než radost. A tu vám přeji z celého svého srdce ♥.


Sliby - snad ne chyby

20. listopadu 2014 v 16:15 | renuška |  Jak to vidím ...
Jsem jí už jeden měsíc ze všech 48, po dlouhém umlouvání a slibování, že na to nebudu sama. Předem obeznámená s náplní mé činnosti kývnu a je to tady. Na čtyři roky se upisuji a veřejně na prvním zasedání "slibuji ... dnes přede všemi, jako jiskra zastupitelka jasná, chci žít pro svou krásnou zemi, aby byla šťastná." Ačkoliv mně bude těšit už jen to, když budou šťastní ti, kteří žijí v naší vesnici čítající něco přes 600 obyvatel. A to by se snad splnit dalo ...
Politika mi nikdy nevoněla, proto jsem se jí obloukem vyhýbala, zprávy nesledovala, noviny nečetla, jen heslovitě louskala titulky článků a sem tam zaznamenala, co se ve vládě a vůbec tak v téhle sféře děje. Naštěstí u nás na venkově se na partaje a strany a lídry a kabinety a další zbytečná slova nehraje, tady jedeme pořád na pohon zvaný "zdravý rozum". Máme moc šikovného mladého pana starostu, který už v mnoha případech dokázal, že je mužem na pravém místě a umí (si) poradit. Právě on byl tím, který mě nakonec "zlomil" a do dosud neznámých vod mě povolal. A rovnou do akce - poprvé sama připravuji dětské odpoledne s Mikulášem, poprvé nejsem tou, která dostává pokyny, ale která je dává. Poprvé sháním divadlo, čerty, omalovánky a plac, vyjednávám finance a doufám v návštěvnost malých capartů, kterým společně s ostatními připravíme snad fajn listopadovou sobotu. Na plakátech slibuji bezva zábavu a věřím v naplnění mých řádků.
Stejně tak po mnoha letech ticha obnovuji pořádání Obecního plesu, změnou, co znamená život, plánuji přetrhnout klasický dětský den a nahradit ho noční stezkou odvahy kolem hřbitova, do ringu jsem hodila i svůj nápad uspořádat alespoň dvakrát v roce "bleší trh", protože to, co jinému na půdě přebývá, druhému třeba v kuchyni chybí. V neposlední řadě věřím, že se podaří vydat knížku o svatbách, kterých tady u nás díky matrice už bylo nepočítaně a paní matrikářka má v hlavě mnoho vzpomínek, které si zaslouží "svázat dohromady" a doplnit archivními fotografiemi místních. A tak dále, a tak dále. Je tedy určitě patrné, že se pohybuji v oblasti kultury, která je mi už léta blízká a i když jsem nikdy v zastupitelstvu jako v takovém nefigurovala, do podobných akcí jsem se vždy ráda zapojovala a pomáhala je organizovat.

Někdy si říkám, jestli jsem si toho nenabrala moc. Práce, děti, domácnost, koníčky ... ale pak mi dojde, že tolik času mi působení v OZ nevezme, zvláště budu-li přesně vědět, co chci. Budu-li mít kolem sebe lidi, kteří nebudou koukat na to, zda za svou pomoc budou finančně odměněni či nikoliv, ale kteří zkrátka pomohou. Pokud to totiž bude fungovat tak, jak má, jsem si jistá, že na rčení "sliby/chyby" nedojde a že z každé kulturní akce, kterou budeme u nás v obci pořádat, zůstane ve vzpomínkách účastníků spousta příjemných dojmů a zážitků. Tak mi, prosím, držte pěsti, ať to dám. Ať to dáme. Už teď vám za vaši podporu moc děkuju :-*.



Pro dva v jednom

18. listopadu 2014 v 16:02 | renuška |  Snímánky
... ale radši jsem se na to měla vykašlat hned ze začátku. Protože to nešlo. Od korpusu, přes krém až po potahování. Jen paličatost a touha za každou cenu dokončit dílo zkázy mě hnaly dál a dál. Ale nakonec jsem to dala.
  • korpus: vanilkovo kakaový s tím, že původně to mělo být "alá" mramorované, ale dopadlo to tak, že váha mi přestala při odvažování mouky měřit, takže jí tam asi bylo víc a ve finále kakaová hmota zůstala uprostřed obou korpusů a i přes vidličkové hrátky syrového těsta obou barev k prolnutí nedošlo.
  • krém: čokoládový s hoblinkami nugátové Orion čokolády - poněkud přeslazený, ale ušel. Chutnal i kocourovi, který ho ve spíži objevil a něco málo slízal. Naštěstí se dalo zakamuflovat, ale s odřenýma ušima a vytočeným výrazem v mé tváři.
  • potahovka: opět Pasta Dama Stella, část obarvená červenou gelovou barvou, představy úžasné, realizace horší - musím si pořídit lepší formy, které v případě dvouposchoďového dortu nechávají více volna pro tvoření. Na vlnky zbylo totiž málo místa, což se v závěru ukázalo jako štěstí, protože mi hmota postupně ubývala a ubývala a ubývala a já mlela z posledního, abych vše vůbec dokončila.
  • třešnička na dortu v podobě fontány, tak ta mi udělala opravdovou radost ... jediná :-)
  • i přes všechny "nehody" byl dort nakonec spořádán a chválen, což prostě nechápu, ale budiž! Příště se nesmím tolik snažit ... asi ...

Dvoupatrák byl vyráběn pro mé dva milé novomanžele, jejichž svatbu jsem v srpnu nestihla kvůli naší dovolené. Takže teprve nyní mohla "snacha" se "synem" dostat kousek sladkého od renušky.


Poprvé jsem dělala růže ... našla jsem si úžasné webovky, kde paní krůček po krůčku tyhle kytičky tvoří, jenže! Ona má asi jiný materiál a ne měkkou hmotu, která mi kvetla před očima a já měla co dělat, abych kvítka umotala a hned dala chladit. Pak už to bylo v pohodě.
Kuličky zdobící cukrové už znáte, s těmi to jde jedna báseň i za použití gelových nehtů, no a červená rádobysrdéčka jako lentilky také docela dobře doladily celkový vzhled dortu.

Dortová rachejtle na místě činu - prskala asi minutu a bylo to opravdu efektní, mám ještě dvě a škoda, že nebyla, když jsem dělala dort pro Honzíka. Měla jsem z ní totiž strach ... úplně zbytečně, což už teď vím.

Měla jsem pro vás připravenou ještě koláž nepovedených míst na moučníku, ale nakonec jsem si řekla, že už toho hanlivého hněvání na mou práci dopadlo dost, takže špatné spoje, varhánky na hmotě a nesouměrné vlnobití neuvidíte. Radši vám někdy příště ukážu dva malé prcky pro dva Ondřeje - mého nejmilovanějšího staršího syna a tím druhým je skvělý soused, "bratr" a "švagr" v jednom - ale to bude ještě chvílit trvat, nejméně do konce listopadu, kdy kluci slaví svátek. Do té doby můžu čile duševně trénovat a přemýšlet, jak se zdokonalovat - potřebuji to totiž víc než dost :-).


Simpsonovi alá Honza

13. listopadu 2014 v 16:35 | renuška |  Jak to vidím ...
Jiný název mě totiž nenapadl a v podstatě totožný jsem použila i pro jméno videa, které jsme nedávno s mým druhorozeným natočili. Totiž ...
Honza druhým rokem chodí k novému panu učiteli na "hru na kytaru". Loni to bylo dobrovolné, letos už jsem ho tam musela trochu nutit (a doufám, že mi jednou za to bude děkovat, protože trvám na svém názoru, že hudebně nadaný člověk by určitě měl ovládat nejméně jeden nástroj, ne-li více. Je škoda nechat svůj talent umřít jen proto, že je dotyčný třeba v dětství líný a nechce se mu). Pravdou je, že jsme chvíli smlouvali, ale nakonec dohoda došla ke svému závěru a Honzík mimo kytaru ještě sám dobrovolně zvolil jako druhý kroužek floorbal, přičemž razantně a bez diskusí zamítl dosud navštěvovaný "tanečák" a také "dramaťák", což je velká škoda, protože on to v sobě prostě má. Toho šoumena, toho ukázkového extroverta, který má rád, když je středem pozornosti, ale na druhou stranu ví přesně, kde začíná hranice trapnosti, kam se - díky bohu - téměř vůbec nedostane. V podstatě stejně ho hodnotí i učitelé, kteří mi na středečním rodičovském sdružení jeden po druhém sdělovali, že Jeníček je třídní bavič, že umí podržet kolektiv, že se nebojí, je aktivní a že je to prostě a jednoduše Honza do slova a do písmene. Ale zpátky k věci ...
... tedy ke kytaře, na kterou se měl naučit zahrát a k tomu i zazpívat starou dětskou odrhovačku "Pec nám spadla". Trénoval, co to šlo, poctivě, zkusila jsem mu tak trochu z pohledu amatéra pomáhat, aby se výškou tónu zpěvu sladil s brnkáním a nakonec se i povedlo. Několikrát dokola se písní ptal, kdo tu pec zas postaví, až uznal, že je dostatečně připraven na další hodinu s panem učitelem, načež jsem ho vyzvala, aby něco zahrál i mně. A díky tomu vzniklo tohle video :-)

Hitovka z jednoho dílu Simpsonů, které má Hanýsek fakt hodně rád (i když já si někdy říkám, že autoři poněkud přestřelili a mnohé fakt není vhodné pro děti ...). Kupodivu různých písniček je v tomto seriálu docela hodně, a tak není divu, že jedna velmi krátká Homerova produkce zůstala Honzovi v paměti :-)


Kytara už je mu malá, ale prý má slíbenou novou, to se mu bude teprve hrát :-)

Doufám, že mu alespoň tenhle koníček vydrží déle než na dva na tři roky, protože jak jsem psala v úvodu, byla by ohromná škoda nechat jeho nadání spát, když už pustil k vodě divadlo a flétnu. A snad mi i jednou odpustí, že jsem ho tlačila tam, kde se mu v ranném mládí z pohodlnosti nechtělo být. Snad pochopí, že i takhle může vypadat maminčina láska ♥


O tom, jak renuška měnila - poprvé

10. listopadu 2014 v 16:42 | renuška |  Snímánky
Za celou dobu, co bloguji, jsem se teď poprvé stala účastnicí tzv. výměny, neboli akce, kdy organizátorka vyzve budoucí dobrovolné účastnice k výměně svých výrobků na dané téma. Přestože neumím šít, háčkovat, plést, paličkovat, malovat, prostě nic, odhodlaně jsem se i já přihlásila, a to u šikovné paní Marty. Ta mi pak vylosovala dvě "blogkolegyně", které jsem dosud vůbec neznala - pro jednu z nich jsem vytvářela já a druhá byla tou, která tvořila pro mě. Všchna dílka měla jedno společné - PODZIM, což je tak krásně barevný námět, tak pestrá škála inspirace, že se skutečně dalo vyrábět cokoliv.

Můj dáreček letěl až na Slovensko, k sympatické mamince Marcele, která o něm moc hezky napsala. A protože všechny dárkyně i obdarované už mají překvapení u sebe, můžu zveřejnit obsah balíčku:


Jestli k podzimu něco patří, tak jsou to jednoznačně houby, vlastnoručně nasbírané a nasušené, akorát tak na jednu dávku poctivé bramboračky. K nim jsem z filcu ušila dvě textilní kamarádky, vyplnila dutým vláknem, použila oblíbenou etiketu a protože mám moc šikovnou sestřičku, trochu jsem podváděla a požádala ji, aby mi ušila kulatý "klobouček" na víčko skleničky.

Aby dárků nebylo poskrovnu, popustila jsem uzdu své fantazii a podle obhlédnuti Marcelčina bydlení jsem vyrobila ještě dvě černobílá srdéčka na kolíčku, která lze přicvaknout kamkoliv ... na záclonu, na skříňku, na kabel, na sklenici, na vázu, ke kytce ... Stačilo nastříkat bílou barvou klasický dřevěný kolík, z látky sešít srdce, vyplnit dutým vláknem a hotové pak k sobě přilepit.

Posledním dárečkem pak byly fotografie stažené z těchto stránek. Mám podobné obrázky moc ráda, jsou něžné, snad i trochu podzimní, dokážu si je představit přilepené třeba na lednici washi-páskou, na nástěnce, ale i na stěně v rámu s paspartou ...

Jedné Marcelce jsem posílala a druhá posílala mně :-) Stejně sympatická maminka, milá, komunikativní, jen ne ze zahraničí, ale od nás, z Prahy ...


Přišla mi hromada vitamínů :-) Jablíčko, hrušky i dýně, tak, jak to teď frčí, hezky háčkovaně. Moc příjemní kamarádi, kteří si nezadají s opravdovou přírodní kolegyní :-) Měla jsem z nich obrovskou radost, už jen proto, jak je ovoce perfektně a čistě udělané, skvělá práce, Marci!

... a k tomu senza nákrčník s kokosovým konflajzem. Příjemná kombinace barev, nic studeného, krásně rozsvítí tmavou zimní bundu, co si zatím pořád nechávám viset ve skříni, jako že je na ni ještě brzy :-).

V balíčku nechyběla ani obálka s milým vzkazem, za který stejně jako za to ostatní moc děkuju :-*.

Ze své první "výměny" jsem absolutně nadšená! Ta radost, čekání, překvapení, adrenalin, otázky ... všechny ty emoce, které prožíváte, když rozbalujete s nedočkavostí balíček - v mém případě odekorovaný barevnými obtisky jablíček, to je paráda. Doufáte, že stejně tak reaguje na zásilku od vás i vámi obdarovaný a že právě tyhle pocity sjednotí celou partu těch, kteří se stejné akce zúčastnili. Takže velké díky, Marti! A protože se blíží čas vánoc, našla se další ochotná a podnikavá dáma, která hned navázala a rozběhla výměnu, tentokráte vánoční. Tudíž kdo máte chuť vymýšlet a tvořit pro druhé a současně být těmi, kteří budou překvapeni, neváhejte se u Denisky přihlásit. Ještě je čas!



O tom, jak Ježíšek naděluje někdy už v srpnu

7. listopadu 2014 v 16:48 | renuška |  Jak to vidím ...
Bylo 8.8.2014, cca 11.00 hodin dopoledne, já dosmažovala poslední řízky na dovolenou do Chorvatska. Přišlo mi vtipné nafotit pár obrázků, udělat koláž a vložit pozdrav na "fb". Kufry sbalené, svačinyobědyvečeře připravené, cestovní horečka v plném proudu, minuty jsme odpočítávali, než konečně usedneme do autobusu a odjedeme za sluníčkem a za mořem; to všechno jsem chtěla a vlastně i zaznamenala prostřednictvím svého starého dobrého přítele, pana Casia, na kterého bylo dosud vždy úplné spolehnutí. Stereotypní postup - usednu k PC, techniku připojím přes usb kabel k počítači a chci stahovat, jenže ještě předtím mi foťák nešťastně padá na zem (zbožňuji, když se mi u této činnosti motají obě kočky pod rukama i pod nohama), stranou máslem namazanou vysunutým objektivem pěkně "čelem" k podlaze. Nepředpokládám, že by došlo k nějaké havárii, proto naléhám na stroj, ať konečně začne fungovat, abych ho pak pěkně mohla uklidit do kabely a vzít s sebou za hranice. Ale ono ne, ono se pánovi nechce. Vždy jen na milimetr vysune objektiv a zůstane uraženě ležet bez zájmu pustit mě do svých útrob, za fotkami. Zrádce. Pokusů je na tisíce a já docházím k šokujícímu závěru ... je to v háji, fotky nebudou. Ani teď, ani pak.
Jediné řešení je koupě nového přístroje. Máme ještě dvě hodiny času, tak spěšně lustruji nabídku na internetu, hledám nejvhodnější varianty, zvažuji cenu, zda jít do dražšího a kvalitnějšího zboží či investovat jen pár stovek do prachobyčejného digitálu. Se slzami v očích novinky sděluji i Tomášovi, který nás má odvážet na bus a který ví, jak ráda fotím a že je to pro mě opravdu hodně bolestivá ztráta. On je na rozdíl ode mě rozhodnutý hned - už minulý rok mi chtěl pod stromeček naježit něco ne nepodobného zrcadlovce, což jsem mu tenkrát rozmluvila. A rozmluvila jsem mu to i teď, protože se na tento druh techniky prostě necítím. Přesto však Tomáš trvá na tom, že se na foťáku šetřit nebude a že zkrátka Ježíšek přijde už v srpnu. Vyjíždíme tedy z domů dříve, než jsem původně plánovala, a míříme rovnou do obchodu s elektronikou, kde po mnoha dohadech a s očima přilepenýma nejen na nabízených přístrojích, ale především na ručičkách hodinek konečně vybereme tu nejlepší variantu, honem honem ještě dostačující SD kartu, brašnu někdy příště. Zabalit, tištěný návod je v krabičce, paní, v autobuse bude dost času na jeho prostudování. Kabela mi těžkne pod váhou nového přísůstku a já ještě pořád nevěřím tomu, že si z dovolené přivezeme nejen zážitky, ale i snímánky. Slova díků nestačí, Tom je olíbáván až do cíle, já se začínám uklidňovat, ale zároveň ve mně prudce stoupá hladina adrenalinu, protože mám na seznámení s novým přítelem "jen" 17 hodin a pak už budeme muset nějak spolupracovat. Improvizovat. Fotit. S ním ...

Je to miláček, podléhám mu téměř okamžitě, zbožňuji, jak to (se mnou) umí, že si rozumí i s WiFi a s mobilem. Že se díky otočnému LCD displeji dají hodně dobře fotit "selfíčka", že makra umí dokonale a že je prostě boží. Můj bělásek ♥.

Jediná naše společná fotka ... řekla bych, že si slušíme :-)

Technickým údajům moc nerozumím, ale kdyby snad někdo chtěl vědět víc, tak tady. Pro mě je důležité, že mám čím zaznamenávat okamžiky, události, momenty našeho života, že se nemusíme spoléhat jen na naše vzpomínky, ale že jimi můžeme do slova a do písmene listovat, že se budeme moci vracet v čase prostřednictvím obrázků, kterých mám zatím v zásobě jen minimum (byť i tak jich je už na stovky), ale kterých bude den ode dne přibývat. A i když pod letošním vánočním stromečkem budu mít asi míň balíčků než ostatní, mně to nevadí. Já měla Štědrý den už v srpnu a díky tomu budu moct všechno sváteční dění snímánkovat na dárek, který teprve bude, ale přitom už byl a hlavně je. :-)


Fantom opery

4. listopadu 2014 v 16:58 | renuška |  Jak to vidím ...
Všeříkající název. Není k němu třeba cokoliv dodávat, snad jen pár bodů:
  • 1.11.2014, 14.00, Praha - Holešovice - GoJa Music Hall
  • Monika Sommerová, Marián Vojtko, Bohuš Matuš
  • netrpělivost, natěšenost, překvapenost, úžas, obdiv, nadšení, dojetí, slzy, zásah do srdce ♥
  • brilantní scéna dotažená do detailu
  • ten lustr!
  • ty kostýmy!
  • ty kulisy!
  • ta hudba!!!
  • ten FANTOM!!!
Byla to úplná náhoda, když se mi minulý měsíc poštěstilo zaskočit za doprovod na čerstvě "narozený" světově známý muzikál Fantom opery. Protože jsem sledovala jeho cestu z Anglie až sem do Čech, už během příprav jsem si v duchu říkala, že bych hotové dílo ráda viděla ... a stalo se.
Už je to třetí den, co mám zážitek za sebou, ale pořád slyším tu známou melodii, tu silnou hudbu, kterou se příběh otevírá a která je po únosu Christine Daaé Fantomem znovu hraná a zpívaná tak, že vám běží mráz po zádech.
Žádná slova nedokáží přesně popsat ty emoce, co se ve vás mísí, když tohle představení vidíte, to se zkrátka jen tak říct nebo napsat nedá. To se musí vidět, cítit na vlastní kůži.
Stejně tak jako podání ruky s panem Vojtkem, který ochotně pózoval i podepisoval, popřál hezký večer a my mu to se sestřenicí rády opětovaly. Takový zážitek si přece nenecháme ujít :-).
A pokud přijde příležitost si tohle všechno ještě někdy zopakovat, znovu kývnu, protože je to prostě FANTOMTICKÉ! ♥


Mlha (ne)života

1. listopadu 2014 v 12:00 | renuška |  Přišla Múza
Bohužel někdy má skutečnost i podobu studené fantazie bez barev ...

Z mlhy se nářky ozývají,
Tvá duše úpí a sténá,
do ticha křičí jména
Tvých synů,
Tvé krve,
Tvého života,
ze kterého trosky
jsou nadohled
jako ty nad Jičínem.
Tys svým vlastním stínem
a dozadu nevidíš, neslyšíš, necítíš ...

Jen po vařené nudli
se smekáš k cíli,
jsi tupou bruslí, co klopýtá
a natlučené srdce
místo vlastních kolen
se marně
zkouší uzdravit
- mlha ho chladně odmítá.
A s ním i Tvé syny,
Tvou krev,
Tvůj život
...