Říjen 2014

Za úpickými mosty a ještě výš ...

30. října 2014 v 16:01 | renuška |  Snímánky
Letošní 28. říjen nebyl jen 11. narozeninovým dnem našeho Honzíka, ale také dnem, který měl předem domluvený program v případě, že budeme všichni doma. A byli jsme, hurá hurá hurá.
K tomu jet tam, kam jsme se nakonec vydali, přispěl i nedávno vysílaný, mnou velice oblíbený film s Meryl Streep a Clintem Eastwoodem - Madisonské mosty. Je to romantika jako hrom a já jsem moc ráda, že ji se mnou sdílí můj nejkrásnější traktorista; červené knihovně se nikterak nevyhýbá, tudíž se mnou poctivě od začátku do konce prožíval krátkou, ale o to intenzivnější lovestory vdané ženy a svobodomyslného fotodokumentaristy, kteří si byli osudem souzeni. Po závěrečných titulcích a otření slzavého údolí mi Tomáš řekl, že podobné zakryté mosty existují i tady v Čechách a že to od nás z domů není ani nijak daleko. Stačí si zajet do Úpice, města nedaleko Trutnova, kam jsem už delší dobu cestu plánovala tak či tak - chtěla jsem navštívit hvězdárnu. Tudíž jsme kousky skládačky dali dohromady a vznikl z toho úžasný výlet :-).

Auto jsme zaparkovali na náměstí, kterému dominuje překrásný kostel sv. Jakuba Většího z roku 1350 (tehdy ještě v původní dřevěné podobě). Před ním stojí skromný, ale přesto půvabný Mariánský sloup z roku 1724 a celé tohle "zátiší" vypadá opravdu velice dobře. Zvláště je-li tak krásné slunečné počasí a kontrast světlé stavby se sytě modrou oblohou na diváka funguje jako magnet ...

Ostatně modré nebe bylo skvělým pozadím i prostým suchým travinám, kterých bylo podél luční pěšiny, po které jsme šli ke hvězdárně, hojně. Nebylo kam spěchat, proto jsem využila všech okolností a fotila a fotila a fotila ...



A jsme tady. Známá "Hvězdárna v Úpici" zaměřená hlavně na pozorování slunce (a kromě jiného i na mnoho dalších zemských a vesmírných aktivit). Dostali jsme téměř dvouhodinovou přednášku od nadšence a provozovatele v jednom, dozvěděli jsme se spousty informací o planetách, hvězdách, zemětřesení, radonu, ale hlavně o sluníčku (takhle mile o něm pan průvodce mluvil). Pozorovali jsme skrze velikánský dalekohled erupce na žhavé kouli a poslouchali tu více, tu méně známé znalosti muže, který tímto oborem žije.
Pro zájemce odkaz na hvězdárnu: http://www.obsupice.cz/new/index.php

Po absolvování prohlídky jsme se celí hladoví vydali na oběd a poté už jsme nedočkavě projížděli okolí města, protože podle Tomášových pamětí "tady někde" musí být ty mosty. Chvíli nám to dalo, ale nakonec jsme ten slibovaný unikát našli:



Jedná se o původní dřevěnou lávku v Havlovicích, která po úpravách ještě nyní slouží i k přejíždění aut, o čemž jsme se během několika pár minut, co jsme zde pobyli, přesvědčili nejméně pětkrát. Malé i velké vozy, kola, bruslaři ... provoz tu byl docela rušný. A já viděla svůj první "Madisonský most" a byla jsem moc nadšená :-).

O několik kilometrů dál jsme objevili další zastřešenou lávku, tentokráte jen pro pěší a cyklisty. I ta prošla několika rekonstrukcemi, za což jsem moc ráda, protože by byla velká škoda tuhle stavbu nechat zničit. Už jen kvůli tomu láskyplnému vyznání, které jsme tu objevili :-).

Takový obyčejný výlet, dalo by se říct, ale on zase tak obyčejný nebyl. Viděli jsme až tam, kam běžné oko nedohlédne, prošli jsme se po mostech, které pamatují dávné časy, ostré říjnové slunce nás hřálo stejně jako dobrá nálada, kterou jsme podpořili ještě návštěvou vyhlášené kavárny. Na svátečním dni nebylo nic špatného - naopak. Užili jsme si ho náramně a hlavně všichni spolu, což je pro mě čím dál tím víc důležitější. A i když máme ještě 365 dní k dobru, už teď přemýšlím, kam vyrazíme 28.10.2015, až bude Honzovi čerstvých dvanáct let :-).


Koulovaná

29. října 2014 v 16:41 | renuška |  Snímánky
Na mnoha blozích už jsem tuhle parádu viděla, ale teprve teď se mi podařilo najít odkaz, kde si milou dekoraci pořídit domů. Jasně, není to nic, bez čeho by se nedalo žít, to vůbec ne. Ale příjemné měkké světlo z bambulí, které večer jako jediné září do prostoru, je příjemným doplňkem nyní často rozpálených svíček. Takže u nás teď koulujeme jako diví :-D




Na těchto webovkách se dají poskládat světelné řetězy z tolika barev, z kolika si jen vymyslíte. Jednobarevky i duhovky, sladěné či pestrobarevné, zkrátka jak je vám libo. Já jsem sáhla po pěti odstínech, a sice po bílé, krémové, kakaové, mechové a tmavě zelené, tedy po takových, které se nám hodí do obýváku. Zatím mají své místo pod televizí, ale už teď se moc těším, až za měsíc začnu vánočně zdobit byt, snesu z půdy staronové sáně, na které položím kožešinu, ohromnou "lopatu" z daňka a další doplňky, kolem kterých pak koule omotám ...

Když se vrátím k úvodu - poslední dobou jsem si oblíbila blogy, na kterých se jejich majitelky chlubí se svými interiéry i exteriéry, s ručními pracemi, s tím, jak si "hrají". Inspiruje mě to a čerpám odtud různé nápady, které pak dle svých možností zkouším aplikovat i doma. Není to o tom, že bych se chtěla opičit, je to spíš proto, že změna je život a sem tam něčím ozvláštnit bydlení, na které jsme zvyklí, není na škodu. Protože máme ale malý byt, moc divočit nemůžu a tak beru za vděk právě těmito drobnostmi, které něco "umí" a které těší nejen mě, ale i ostatní. Proto jsem už předem věděla, že bambulořetěz zafunguje; minimálně poslouží k dobrému duševnímu rozpoložení, což vůbec není na škodu zvláště teď na podzim, kdy přes den je sice krásně slunečno, ale mrazivá rána a zachmuřené večery už k pobytu venku kdovíjak nelákají. Pokud jsem ale já nalákala vás, budu moc ráda - bude nás totiž víc, kteří si spolu-nespolu zakoulujeme, poněvadž tyhle hrátky se tomu dítěti, které si v sobě každý z nás celý život nosíme, budou náramně líbit. To vám slibuji :-).





Honza má jedenáctiny ...

27. října 2014 v 13:37 | renuška |  Snímánky
... my máme přání jediný:
"... zabereme hej hou, taháme kameny, a ty co nejdou, rozdrtíme pěstí!"

Kdepak slavná "svěrákovka", ta se pro našeho oslavence sice hodí, ale zdaleka nedosahuje kvalit jako poctivý český rock´n roll, konkrétně archív Honzovy nejmilejší kapely Kabát. Ostatně právě tahle skupina byla jasným bodem už při volbě jednoho z dárků k jedenáctým narozeninám mladšího syna, respektive inspirací při výrobě dalšího mého pokusdortu. Vše v rámci tajemnosti nejtajemnější, to samozřejmě. Jediným přáním Hanýska bylo, aby dostal moje "tiramisu". Jenže protože tento typ moučníku nejde jen tak potáhnout, musela si maminka chvíli pohrát a pracovat tentokrát úplně jinak, než jak tomu bylo dosud. Žádné pečení korpusu, piškoty od Opávie to jistily. Domácí krém do rádoby italské pochoutky vznikl z tvarohu a zakysané smetany, trocha cukru, doplnit od oka kakaem, kafem a základ byl na světě. Dostal 24 hodin na to, aby pěkně odležel a ztuhl, což se zadařilo a já mohla druhý den pokračovat v krasojízdě. Po odstranění formy jsem celý povrch pokladla další vrstvou koupených piškotek, na ty jsem rozetřela známý vanilkovomáslový krém, který má potahová hmota ráda. Pak už jen stačilo rozválet "černobílý homemade mramor" a dort potáhnout. Následovalo vyřezávání plamenů, kde jsem opět zkoušela efekt prolínání dvou barev - červené a oranžové, což šlo docela dobře. Ovšem to nejhorší, to mě teprve čekalo. Logo kapely KABÁT. Obrázek byl naštěstí ke stažení na jejich oficiálních stránkách, takže pro jistotu dvakrát vytisknout a teď už jen vymyslet, jak na to. Nakonec i tohle dopadlo dobře. Spodní souvislý podklad v bílé a jednotlivě podle šablony vyřezávaná červená písmenka se vyklubala na svět přesně tak, jak jsem doufala. Jakou já měla radost, to se ani nedá říct. Natož napsat. Fakt jsem si zavýskala, protože se mi podařilo opět překonat své obavy a dokázat si, že všechno jde, když se chce. K dotažení celku pak už stačilo jen napíchat jedenáct červenobílých svíček a dílo bylo na světě. Jupíjej :-).




Velký pan oslavenec ♥
Ten čas letí opravdu zběsile, vždyť je to teprve nedávno, když jsme staršího Ondráška nechali babičce na hlídání a ještě před šestou odjížděli směr nemocnice, kde se za čtyři hodiny na svět rozkřičel Honzík. Už coby těhotná jsem si často pouštěla právě Kabáty a vzpomínám si, že v čase Honzova narození zrovna vycházelo jejich nové CD "Dole v dole", které mi tehdy manžel přinesl do porodnice. Právě titulní písničku z téhle desky jsem Hanýskovi včera zpívala , protože je to jedna z jeho nejoblíbenějších a protože k němu prostě patří :-).

Některé dorty se pečou hůř, některé lépe. U některých vím, jak mají vypadat, u některých improvizuji. Kabátí dort byl ale jasnou volbou už když jsem poprvé vyzkoušela práci s potahovou hmotou a zjistila jsem, že to jde. Že se můžu vypracovat a zdokonalovat a učit a vůbec. Tenhle dárek byl dělaný s tou největší láskou, jakou může matka ke svému dítěti cítit a já věřím, že i když nehýří divokými barvami a je spíš pekelný, že z něj můj srdečný cit Honza "vyčetl". ♥♥♥


O tom, že není zákazník jako zákazník

23. října 2014 v 16:25 | renuška |  Jak to vidím ...
Kancelář mám sice max dva na dva, sotva se ke mně vejdou ještě další dva lidé a to musí stát!!!, ale jinak je u mě docela živo. Zvláště proto, že mimo náhradních dílů pro zemědělskou techniku prodáváme i oleje a jiná maziva vč. nemrznoucí kapaliny do chladiče či vody do ostřikovačů, čehož využívá široká veřejnost. Tedy široká tak akorát, aby se ke mě do špeluňky vešla. A že to jsou někdy díla, to tedy jsou.
Například dnes ... přijel pán, který se tu tak dvakrát třikrát do roka otočí, tyká mi naprosto bez okolků, se vším je ráz na ráz hotový, na zem položí lahev vína a ještě poděkuje za účet. Je to sice takový hromburác, hned ho je všude plno hlavně díky jeho hlasitému projevu, ale jinak je to docela neškodný mužík, který prostě jen potřebuje posluchače. Proti němu - s prominutím - vidlák ze sousedství je úplný ... no vidlák. Tyká mi taky, ale u něj mi to nesmírně vadí. Už jen proto, že je to skutečně téměř soused, který si o sobě naivně myslí, jak je vtipný a sexy a boy, ale bohužel ... necítím z něj vůbec nic, maximálně tak odér od koní, proti kterým jinak vůbec nic nemám. No a když mi tenhle frajer libový strká pětistovku před nos tak, že nevidím ani na paragon, který vypisuji, je to opravdu obchod na úrovni. Jediné štěstí, že sáhl pro drobné, jinak bych na něj byla vysazená ještě víc.
Stejně jako na typ lidí (pánové, omlouvám se, ale protože pro tento typ zboží chodí převážně mužští, apeluji právě na ně), kteří mi vejdou do kanceláře, nahlásí, že chtějí olej, kterého máme hromadu druhů, ale oni NEVĚDÍ. A když zjistí, hned se ptají, co to bude stát. Přitom jasně vidí, že teprve tahám bloček s daňovými doklady na stůl a hodlám vypisovat, co že se a hlavně ZA KOLIK bude prodávat. Už dávno nemám tu trpělivost se hezky usmát a říct, že zatím nevím, že to musím spočítat. Teď pouze NEVÍM. Takže vlastně nevíme nikdo - oni na začátku, já na konci. Naštěstí to vždycky dopadne dobře - zaplatí a nashledanou.
Pak je tu ještě jedna sorta lidí. Ale to musím zpátky k popisu mé "kanceláře". Dva na dva, to už víte, a aby na mě bylo vidět, mám vedle dveří ještě takové okno okýnečko z plexiskla. Logicky, když už někdo ví, že v kukani sedí účetní, při dobrém vychování zaklepe a vstoupí, při špatném vtrhne a při imbecilním na mě mluví skrz to PLNÉ okénko a myslí si, že ho slyším. Pochopitelně i tady už má trpělivost za sedm let utrpěla na újmě - jen rukou naznačím, aby jaksi popošel dva kroky vlevo a otevřel si. To abych ho lépe slyšela. A slibuji, že na rozdíl od vlka Karkulky zákazníky nekoušu ani nežeru. Ačkoliv ... všeho do času :-D.

Svoji práci mám ráda. Jsem za společnost lidí vděčná, o to víc pak vyhledávám klid a ticho. Ovšem někdy, někdy bych uvítala mít tu možnost aplikovat na některých zákaznících nejen roubíky do úst, ale i litry parfému a úplně nejvíc - ale to jen v krajních případech - prokázání, že prošli všech 8 (9) tříd základní školy. Protože, a to mi věřte, mnohdy tomu jejich vystupování vážně nenaznačuje. Díky bohu je jich však menšina, těch normálních klientů je podstatně, podstatně víc :-).


Barvy v sítích

21. října 2014 v 16:00 | renuška |  Snímánky
Zatím se ještě dá vypít víkendová ranní káva venku na zápraží. Zatím ještě vydržíme sedět půlhodinku na čerstvém vzduchu, jehož teplota sice rapidně klesá, ale který je stále snesitelný pro jakési úplné duševní i fyzické probuzení. I když ve spěchu, ale přesto je čas na pauzu před úklidem bytu a vařením obědu, kdy prostor dostává rozhovor na x témat, kdy oči přivykají zamlžené přírodě, ve které zaznamenávají různé krásy. Třebaže byly spatřeny již mnohokrát, pořád mají své kouzlo, něco, čím uchvátí, čím člověka překvapí, potěší, podzimně pomazlí ...




Kontrast barevných listopadek, které právě kvetou a jsou k vidění téměř v každé zahrádce, záhonu, přede dveřmi ... s jemnými perličkovými pavučinkami zahalenými do černobíla úplně vybízí k představě zlomu v počasí. Pestře kolorované dny se pomalu vytrácejí a nahrazují je šedobílá rána, která co nevidět doplní poletující sněhové vločky. Ranní cesta do práce už spolehlivě snese teplé rukavice, čepice i šály, večery už jsou samozřejmě příjemné ve společnosti tepla sálajícího z krbů, kamen, radiátorů. Snažící sluníčko dávno nemá sílu na to, aby vysušilo během dopoledne várku čerstvě vypraného prádla, ale je mu odpuštěno. Práce letos udělalo habaděj, odpočinek je tedy na místě.

Asi bychom si měli vzít vzor z přírody a naučit se odpočívat současně s ní. Být v zápřahu od rána do večera, den co den, se dá vydržet, ovšem jen do určité doby. Naivně si myslíme, že stále zvládáme, že jsme při síle, že pozdní únava je normální stav, že nárok na lenošení zkrátka nemáme. Omyl. Přetahujeme se se svými povinnostmi, aby se neřeklo, a nakonec z toho odcházíme utrmácení a tělo má ve finále víc rozumu než rozum sám. Teprve nemoc nás donutí zastavit a nemyslím, že je to to nejlepší řešení. Možná by úplně stačilo dopřát si rozmazlovací chvíle a třeba jen ...
... dát si ono ranní kafíčko pěkně venku, i když je sychravo, dívat se kolem sebe, zhluboka dýchat chladný vzduch, počítat pavučiny a radovat se z toho, že nic nemusím. Že až pak ...

PS: Pro odpočítávání Vašeho času, kterého na práci pořád chybí a na lenošení už nezbývá, mám pro vás jeden moc šikovný odkaz:

Poklad z pole podruhé

16. října 2014 v 16:50 | renuška |  Snímánky
Vůbec nevím, jak začít a ještě stále nemohu věřit tomu, co se nám znovu přihodilo. Takže asi pěkně od začátku ...
Je pondělí, 13.10., jmeniny slaví Renáta :-). Povídám Tomášovi během ranního rozloučení, ať mi z pole přiveze nějakou kytku k svátku nebo aspoň hrušky, co rostou podél jednoho z pozemků, kde zrovna pracuje. Polibkem se loučíme a s dobrou náladou se rozjíždíme každý do svého zaměstnání. O tři hodiny později ... zvoní mi mobil, potažmo známá písnička o tom, jak Bůh zachránil Královnu od Sex Pistols, což neznamená nic jiného, než že volá můj nejkrásnější traktorista na světě. Ten mi vzápětí začne vyprávět příběh, ze kterého vycházím jako čarodějka, protože jinak si neumí vysvětlit, jak je možné, že ...

"... jedu si takhle po poli a co nevidím. Nafouknutej bílej balónek leží na zemi, u něj druhej bílej, už vyfouknutej, oba na bílý mašli a na jejím konci pohlednice. Sou na ní dva lidi, ona se vám hrozně podobá, je taky taková kulatá, blonďatá a brejlatá no a von je šedivej jako já. A z druhý strany je srdíčko, asi jejich ména, adresa, je to až někde ... a to si představte, Rendo, někde z ciziny, protože tady je psáno Gomadingen. Asi to je svatební! Vy na mě tu svatbu házíte až z nebe!!! Tak vám domů přinesu ještě jeden dárek ..."

A taky že přinesl. Tenhle lístek:



Píše se na něm:
"Milý nálezče,
zašli, prosím, tuto kartu zpět čerstvě oddanému páru, protože pak já, Petr Vogt - budu muset pro oba udělat následující:
zorganizovat výlet na lodi a navíc jíst s nimi suši ..."

Mám takovou teorii, že každý svatební host dostal stejnou předtištěnou pohlednici s podobiznou nevěsty a ženicha, na kterou se upsal a slíbil, že v případě doručení adresátovi splní svůj závazek, který na kartu vepsal. Tuto pak přidělal na stužku k balónkům a vypustil do světa. Za mě je to ohromný nápad, za který před jeho autorem smekám a nebyla bych to já, kdybych na nález nereagovala tak, jak to znáte už odtud. Tudíž mě čekal nákup další svatební gratulace novomanželům, které vůbec neznám, ale kteří jistě čekají, kolik pohledů se jim vrátí zpět, a za pomocí známého, dobrého němčináře, jsem dnes napsala přání.



Přeloženo do češtiny:
"Vážení novomanželé,
pohlednice s vaší fotografií a se vzkazem doputovala až k nám, do východních Čech, a my ji moc rádi posíláme zpátky tam, kam správně patří :-).
Přejeme vám hodně štěstí a lásky a spoustu splněných společných snů.
Nálezci
Renata a Tomáš

Kuriozní není jen to, že se tenhle poklad dostal tam, kde už se nedávno jeden objevil a kde se docela často pojem "svatba" zmiňuje, ale také skutečnost, že milý vzkaz uletěl setssakramentsky dlouhou cestu, což je pro nás stejně tak neuvěřitelné jako samotná shoda náhod.



Kdyby balonky měly místo helia benzín a zaplatily si dálniční známku, trvala by jim cesta při průměrné rychlosti jízdy téměř osm hodin, přičemž by ulítly ujely 614 km. Vzdušnou čarou to jistě bylo kratší, ovšem časově patrně delší, ačkoliv ... vzhledem k logické úvaze, že k vypuštění došlo v den sňatku, tedy 11.10.2014, a Tomáš poklad objevil 13.10.2014, to jeho putování zase tak dlouho netrvalo. Kdoví, kolik kilometrů a hodin muselo poselství strávit na cestě, než dorazilo na mezipřistání ...

Pro nás je to další z mnoha maličkostí, které rozptýlily všední dny, a kterým já přikládám větší důraz, než je možná vhodné. Ale uznejte sami, s panem T. jsme již čtyři roky a za tu dobu se nikdy nestalo, že by domů během cca 30-ti dní 2x přinesl takový romantický poklad z pole. Teď už jen musím vydržet počkat na ono známé omílané "do třetice", protože prý jestli ještě jednou na něco podobného narazí, nezbyde mu nic jiného, než si mě opravdu vzít :-). Čáry, máry, pod kočáry ... fuk ♥


O tom, jak jsme poprvé venčili ...

13. října 2014 v 16:07 | renuška |  Snímánky
... našeho šneka. On totiž od loňského léta, kdy s námi bydlí, nikdy venku nebyl. Nenapadlo nás, že bychom ho mohli dát na chvíli na trávník se "proběhnout", aby přišel na jiné myšlenky a dostal se z velkého akvárka na volný prostor. Až tuto sobotu, kdy se u nás sešlo více lidí a řeč přišla právě na kamaráda s ulitou, odběhla jsem pro něj již za tmy do pokojíčku a přinesla ostatním našeho fešáka ukázat. Většina z přátel netušila, že něco podobného máme doma a že když se řekne "šnek", vybaví si toho klasického, kterého je běžné potkat kdekoliv ... stačí, když trochu zaprší a silnice i příkopy jsou jich plné. O to víc žasli nad velikostí samotného zvířátka a také nad nádherně vymalovaným domečkem a já zase nad tím, jak se šnečkovi líbí na čerstvě posekané trávě. A tak jsme ho v neděli znovu vzali ven mezi sebe a nechali ho se pást už mnohem déle. O tom, že se mu to líbilo, snad ani nemusím psát - rychlostí sobě vlastní lezl čile kupředu, až mu oči vlály a nebál se prozkoumávat nejbližší okolí i přesto, že jsme se ho snažili zabavit listem salátu, kterému jindy neodolá. Tentokrát jen baštu přelezl a pokračoval dál, vstříc dobrodružství ...



Chvíli rovně, chvíli do zatáčky, jak se mu zrovna chtělo. Na zašlapané trávě nechával po sobě jemnou slizkou cestičku, a to až do té chvíle, dokud nenarazil na hojnější porost, kde se dalo pohodlně pást ...

... salát nesalát, tady je tolik zajímavého!

Renuščino "selfie" se šnekem ... nebo snad šnekovo s renuškou?

Než holub na střeše lepší vrabec šnek v hrsti :-D.

Tady to zná, tady totiž bydlí. U kluků v pokojíčku, kde má své zázemí a kde je o něj postaráno. Teď už víme, že mu umíme rozšířit obzory, aby ta jeho "kukadla" měla co sledovat, takže dokud bude přát počasí, může se pan šnek těšit na častější venčení :-)

Ráda bych teď napsala hromadu chytrých údajů o této fauně, ale vím jen, že se jedná o afrického šneka čiliže "Achatina(u)", že žerou výše zmiňovaný listový salát nebo okurky, že si pochutnají na sépiové kosti, že mají rádi větší než malé množství místa pro své vegetování, že jsou to hermafroditi a že doufám, že se nedočkáme mláďat. Protože způsob jejich likvidace je příšerný - buď vajíčka zalít horkou vodou a spařit nebo rozšlapat. A to je kruťárna nejkrutější, takže radši ať ten náš je pořád sólo. Za odměnu dostane třeba výlet před zahrádku :-D.


Na kyselo!

10. října 2014 v 16:20 | renuška |  Snímánky
Nikoliv na to krkonošské, tam patří úplně jiné dobroty, ale na kyselo jako na kyselé. Jako na naložené. Jako na zelí. Protože to my můžeme a já díky tchýni, se kterou jsem "šlapala" každý podzim, umím vlastní zelí připravit tak, aby se pěkně vykvasilo a bylo eňoňůňo. Žádné složitosti, žádné laprcajky kolem.

Zeláček jsem poctivě vydrbala, cibuli nachystala ...

... žádné krájení nadrobno, zelí snese hrubší kostičky. Od oka soli, tak půl kila, možná trošku víc, pytlík kmínu, 15 kilo zelí čerstvě krouhaného, nohu pořádně obalit fólií a mohlo se začít.

... a že to jde i s gelovýma nehtama, o tom žádná. Tahle hlávka pro "dceru" je toho důkazem, dělala mi společnost po celou dobu šlapání stejně jako Ondra, kterého jsem požádala o spolupráci. Bilancovat ve výškách na jedné noze mi dost dobře nešlo a potřebovala jsem tudíž pořádnou chlapskou oporu :-).

Z počátku se nezdálo, ale nakonec šťávy pustilo, až přetékala ... I obavy z většího množství hmoty byly téměř zbytečné a až na dvě malé misky, které jsme si odnesli domů naplněné zbytkem syrového zelí, se celá dávka do zeláčku vešla. Teď už jen vydržet, než začne pěkně kvasit, mňam!

Někdo přidává kopr, jiný hořčičné semínko, každý nakládá zelí jinak. Já jsem naučená takhle a jsem za to moc ráda. Stejně tak za recept, který taktéž pochází od bývalé tchýně, která je teď už sice "jen" babičkou mých kluků, ale troufám si tvrdit, že mezi sebou máme nyní lepší vztahy než kdykoliv předtím.

ZELNÉ PLACKY PODLE ANDULKY
  • naložené zelí (včetně šťávy!!! - čím kyselejší, tím lepší!!!) pokrájíme na menší kousky
  • přidáme jedno až dvě vejce
  • zahustíme hladkou moukou tak, aby těsto mělo hutnější konzistenci - řídká směs se špatně zpracovává a trhá se jak při smažení, tak při konzumaci
  • ŽÁDNÁ SŮL, ŽÁDNÝ PEPŘ, NIC TAKOVÉHO!
  • z hotové "kaše" pomocí lžíce tvoříme na pánvi s rozpáleným olejem placičky, které z obou stran opečeme do zlatova
  • na oleji nešetříme, placky nasucho jsou nic moc
  • a je to!

Pustíte-li se do kuchtění a použijete kupované kysané zelí, nic se nestane. Ale až ochutnáte stejný pokrm s domácím produktem, poznáte ten rozdíl, tudíž pokud máte možnost přivézt si třeba z venkova od příbuzných nebo od známých sklenici, neváhejte a berte. A to všema deseti :-D. Dobrou chuť a kyseláčům zdar!


Byl jednou jeden pán ...

9. října 2014 v 16:15 | renuška |  Přišla Múza
... a ten pán, jež nepochyboval o svém dobrém srdci, jež nosíval na dlani a nabízel ho na počkání, moc rád se těšil přízni žen. Snad byl pro ně i magnetem, protože mu samy vbíhaly do náručí a bez rozpaků trávily s ním svůj volný čas a svěřovaly mu do péče svou duši i tělo. A on, ochoten a s láskou v uvozovkách vracel jim jejich zájem a nahrazoval jim muže s velkým ... eM. Budiž mu to přáno, sám si prožil útrpné časy minulé, kdy neprocházel jen sady růžovými, ale i peklem, ze kterého - dle jeho slov - utekl za pět minut dvanáct. Žel obávám se, že poznamenán nese si v sobě kousek ďábla v těle, které klame na první zdání a přivádí mnohé k dojmu, že se jim právě postavil do cesty anděl. Anděl, který umí naslouchat, být společníkem, přijímat pozornosti a laskavosti a také je oplácet ... aby pak s čerstovskými úmysly o prožitém svěřoval se druhým, a to tak opatrně, aby jeho oběti nemohly ani v nejmenším tušit, že jsou zdrojem informací pro veřejnost.
Ten pán nespokojil se jen s jednou dámou; co prstů má jedna ruka (a možná že i druhá), tolik mu jich bytem proletělo, za plotnou stálo, pod peřinou leželo, všechny šťastné, že mají přítele s velkým ... Pé. Takového, který jim dává to, po čem ženy touží. Ony se snad i třásly samou natěšeností, aby byly právě ony vyvolené a on jejich princem, pokud možno monogamním. Přičemž dle harmonogramu podléhajícímu okamžitým změnám on stíhal dopoledne trávit s jednou, poledne s druhou, odpoledne s třetí, večer se čtvrtou a noc sám či s jednou ze "svých" dam, které byly jistě na vrcholu ... blaha, samozřejmě. Dopřávaly si pocit, že se vrací štěstí zpátky k nim, že už od nich neodvrací tvář, že se konečně dočkaly a mají komu důvěřovat, komu patřit. A on jim tuhle falešnou víru a vlastně i zájem dopřával, co mu síly stačily. Co síly stačily jim, protože jakákoliv jejich fyzická nebo duševní (nikoliv citová) slabost pramenící z nešťastné duše ho odrazovala a on je nechal vyléčit samotné, místo aby jim poskytl tu správnou péči.
Jenže nic netrvá věčně a hrana zvoní každému, kdo pokouší právě to štěstí. Ten pán ještě netuší, že jednou na své tajemnosti dojede a všechny ty dámy (nedá mi?) časem prozřou a nedej bože zjistí, že se staly diskutabilním tématem na veřejném fóru. Najednou zmizí obláček jedinečnosti a dojmu, že je vše pod kontrolou. Najednou dojde na nepříjemné okamžiky, které si vynutí vysvětlení, které budou žádat víc než jen, že vlastně o nic nešlo. Najednou slovo "svoboda" bude popliváno a zneužito, protože takové sice slouží každému člověku, ale ne každý ho umí nosit. Hromada srdcí bude rozmačkána v dlaních pána polygamního zaměření, který si v sobě vybudoval určitý symbol ochránce smutných a ublížených žen, přičemž jeho ruce to budou, které budou mít jejich bolest na svědomí. Možná by stačilo vyjít s pravdou na svět dřív, než k téhle katastrofě dojde. Možná by stačilo spokojit se s jednou, opravdickou láskou a neprahnout po pestrých vůních mnoha parfémů, které zůstávají ochotně zapletené v povlaku polštáře, dokud je nenahradí jiná vůně. Protože by se docela lehce mohlo stát, že pán, který měl až dosud vše, bude mít nakonec velké Há - tedy hovno.



Víc hlav víc ví

6. října 2014 v 16:21 | renuška |  Snímánky
Když se blíží šestá hodina večení, je u nás v kuchyni rušno. Jídelní stůl se vyklidí, aby byl okamžitě znovu zaplněn, a to různými sešity, knížkami, učebnicemi, penály, kalkulačkami, pravítky, pastelkami ... zkrátka potřebami různorodými, které kluci potřebují na splnění domácích úkolů. Někdy si vyžadují i mou přítomnost kvůli kontrole nebo radě, jindy si vystačí sami, ovšem stane se, že nezváni přikráčí i další pomocníci. Tedy v uvozovkách, protože jejich jediným zájmem je uvelebit se na rozložených studijních materiálech a pěkně si na pár minut odpočinout. A to zrovna na těch pár minut, které Ondra s Honzou potřebují k tomu, aby si připravili vše, co jim kantoři naložili na bedra do tašek :-) ...

Honzík si s češtinou občas nerozumí, ale tentokrát mu učivo pro páťáky šlo velice dobře - na sedmi větách jen tři škrtance a "iyčka" dal všechny bez chyby, pěkně s odůvodněním, proč tam bude i a tam zase y.


Ondra se zase po boji s chemií pustil do matematiky a Vikouš mu náramně "pomáhal". Jo jo, někdy se na to musí přes kočičí finty, a to pak má třeba taková myš svou budoucnost spočítanou ráz na ráz :-D. I bez kalkulačky!

Unavení chlupatí pomocníci nakonec usínají na pracovních sešitech z matematiky a chemie, Máše dělá zázemí ještě učebnice Českého jazyka ... Na to, abychom je vyhodili, jsme všichni tři byli moc krátcí ...

... a nepomohl nám ani daněk Ferda, který přišel zvědavě omrknout, co že se u nás doma děje. Mlsně nahlížel oknem na stůl, kde nic zajímavého nebylo, ale suchý rohlík se u nás najde kdykoliv, tudíž s prázdnou neodešel. V každém případě to byla další hlava do počtu.

A když už bylo po všem, úkoly podepsané, žákovské také, aktovky připraveny na další den, mohli jsme se znovu vrátit ve vzpomínkách o den dřív, kdy jsme v pozdních podvečerních hodinách procházeli nedalekým lesem zdobeným sochami, kde právě probíhala "Pohádková cesta". Právě odtud jsou obrázky západu slunce, které hlásí, že brzy bude čas jít spát a připravit se tak na další pracovní i školní týden, kdy nás čeká další várka školních povinností, ke které jistě svou účastí přispějí i naši zvířecí pomocníci :-).


Platonická lásko!

3. října 2014 v 10:20 | renuška |  Přišla Múza
Byla jsi tou na začátku,
konkurencí pro pohádku
o
"žili spolu až do smrti
a jestli neumřeli ..."
Ty cinkylinky zvonky štěstí,
co v uších necháš znít a hrát.
Prý je to tak ... akorát.

Jsi vlastně lhářka do kapes,
a sami si tě do nich vkládají
ti, kteří radši
lásku snovou
mají než tu opravdovou
a za masku se schovají,
že prý jim to tak stačí.

Ostatně, tohle je tvá role,
být světem přání
k nesplnění,
být knihou tužeb
lidských citů,
jež mluví k panu
Jemilítu
a on jim suše vyjeví ...

... že milovat jde různě.
Dravě - hravě - vážně - smutně,
lehce - nutně - ruku v ruce,
božsky - sladce - hořce - planně,
srdečně a odhodlaně.
Napořád či sporadicky,
bohužel ...
... i platonicky.

A jen těžko soudit,
zda vyhrál ten, co jenom snil
či ten, kterýž
nelenil
a sáhl pro své šanci.
I za cenu zklamání
vykřičel své vyznání
do světa světů,
ze srdce srdcí.
Z kapsy Tě vytáhl
a vypustil,
k životu probudil,
jak bílou holubici ...