close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Nářky nebohé matky

25. září 2014 v 16:59 | renuška |  Jak to vidím ...
Trochu jsem to v tom názvu přehnala, protože jedinou pravdou z toho všeho je pouze poslední slovo - jsem opravdu matka, ale určitě nenaříkám, natož abych byla nebohá. Ačkoliv ...
... někdy mě přepadne nostalgická nálada a já si tak v tichu dumám, jaké to bude pak, až kluci vyrostou, až mi vylétnou z pomyslných křídel kvočny, až už mě vlastně k ničemu nebudou potřebovat. Až jim začnu být vděčná za každou návštěvu, ke které je snad nebudu muset přemlouvat a vybízet. Je to sice ještě daleko, tyhle časy odloučení, ale čím víc mi Honza s Ondrou mužní, tím spíš si uvědomuji své křížky na zádech. Mnohdy stačí, když stojím třeba u kuchyňské linky a za mnou se najednou ozve cizí hlas a já si říkám: "Proboha, kdo to tady je???", než mi dojde, že je to Ondrášek, který už dávno nemluví jako pískle, ale jako dospělý chlap - nový hlas mu zhutněl, posadil se pěkně hluboko a fakt mu sluší. Jen když ho zvýší, ještě rád přeskakuje a to je pak zážitek ho poslouchat. Pryč jsou doby, kdy jsem se na něj dívala směrem dolů, teď to máme naopak a když mu chci položi ruku kolem ramen, už ji musím docela slušně zvedat nad úroveň. Ondrovi je 13,5, představy o životě má stále jasnější a ostřejší a na ledasco si dokáže utvořit svůj názor rychleji než kdokoliv jiný. Stojí nohama při zemi a je to příliš velký realista, který sice zatím pořád neví, čemu by se v budoucnu chtěl věnovat, ale nezastírá, že by mu maximálně vyhovovalo, aby vyvolená střední i vysoká škola byly v jeho místě bydliště stejně jako "základka". Milovník pohodlí se v něm zkrátka nezapře. A když má ronit slzy, jen to jen zcela výjimečně - nikoliv pro rány fyzické, nýbrž citové, kterých se mu naštěstí nedostává téměř vůbec. Až na tu jednu, kterou si v sobě nese a se kterou bojuje asi úplně sám, protože nechce dát najevo jakoukoliv svou slabost. Tak ráda bych mu pomohla, ale on o to nejspíš nestojí, radši mě má u slohu, kde společně s ním hledám vhodná slova do textů, za které je pak kantorkou chválen a já se hrdě vznáším po světě, když slyším hodnocení jeho prací.
I Honza, zatím si stále uchovávajíc chlapecký vysoký hlásek, odpočítává milimetry, které mi zbývají do dosažení hodnosti nejmenšího člena rodiny. I on roste jako z vody, stárne, moudří, zvažuje, miluje až na dřeň. Včera mi zrovna povídal, jaký má o mě každý den strach, když jedu do práce a nebo kamkoliv jinam autem. Že se bojí, abych se nevybourala, protože si vůbec neumí představit, jaké by to beze mě bylo. Že by to prostě vůbec beze mě nešlo. A já mu na to říkám, že stejně tak se o ně bojím já, protože ani bez nich by to nešlo a že právě proto musíme být na sebe opatrní, abychom byli pořád spolu, zdraví a spokojení. Nebo když jsme v neděli jeli k babičce a potkali jsme stejně starou mladou paní, jako jsem já, kterak vezla na vozíku svou postiženou osmiletou dceru, které až na hlavu nic nefunguje, a to vč. trávení, hlasu ... Tehdy Jeníček trefně podotkl, jak je rád, že je zdravý. Na tyhle úvahy jsem u něho nikdy nebyla zvyklá, byl vždy spíš divokým bláznivým dítětem, které bralo život jako prima hru, a najednou tyhle vážnosti. Co ho k tomu vede? Určitě ne centimetry, které svým růstem slušně kosí. Navíc má na chlapa jednu úžasnou vlastnost; když něco podělá, dokáže se omluvit, třeba takhle:

... a pak mu neodpusťte, že ... nevynesl koš, nevyluxoval, zapomněl si pověsit bundu, zapomněl vyčistit kočkám WC, odmlouval, nezapsal si úkol, nechal po sobě špinavé nádobí na stole ...


Ne, ještě pořád nenaříkám, ještě pořád nejsem nebohá. A doufám, že ani nikdy nebudu. Že k tomu nebude důvod. Jediné, co chci až na věky, je být matkou pro moje dva nejmilovanější kluky na světě a je mi úplně jedno, že jednou jim bude tolik, kolik je teď mně, a že i já budu jednou docela stará vráskovaná kulatá babička, která bude pravidelně každou neděli péct bábovky, štrůdly, metýnky a jiné laskominy a čekat, až se otevřou dveře a z nich se ozve to nejkrásnější pozdravení: "Ahoj, mami ..."

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Janinka Janinka | E-mail | Web | 25. září 2014 v 17:42 | Reagovat

Taky pozoruju, jak se naše dítka povážlivě vytahují a moudřejí. Fakt nevím, jak to bez nich jednou, až vylétnou, zvládnu. Ale musely to ustát všechny matky před námi, takže budeme muset taky :-D.

2 Janča Janča | E-mail | Web | 25. září 2014 v 17:49 | Reagovat

Taky bych chtěla jít na vysokou v místě mého bydliště, ale to se asi povede málokterým. (Pražákům, Brňákům apod. jistě ano.) Je pěkné, že se mladší syn tak stará, abyste byli všichni zdraví a spolu a je rád za to, co má. Vypadá to, že máš úžasné děti. :)

3 Jana Jana | E-mail | Web | 25. září 2014 v 19:23 | Reagovat

To je krásné ... Podívat se na nás z pohledu maminky. Mne překvapila moje tříletá sestra, která se sprchovala a postříkala mamce oblečení do práce. Přišla maminka a sestra spustila: "Promiň mami, omlouvám se. Nedala jsem si pozor, mrzí mne to." No já na ni zírala a cukaly mi koutky. Nevím, co budu dělat, až to nebude tak krásné a roztomilé dítě (a to je sestra, ne vlastní potomek). :)

4 Laluš Laluš | 25. září 2014 v 20:12 | Reagovat

Ty jsi to zase napsala ... normálně se mě chce bulet, v dobrým, samozřejmě.
Ten čas tak strašně letí, není to přece tak dlouho, co jsem takhle přemýšlela já. No a strach o děti, ten je pořád a je úplně jedno, kolik je jim roků. Vždyť víš. :-)

5 Ell-e Ell-e | E-mail | Web | 26. září 2014 v 23:32 | Reagovat

Moc se mi líbí, jak umíš jako matka ocenit kvality svých synů. Já tomu prd rozumím, rodič nejsem a ještě pár let neplánuju, ale líbí se mi to. Hlavně to, jak ti umí jakoby vyznat lásku, to by můj bratr nikdy neřekl, že se o naší mamku bojí. Je to takovej parchantík. :)

6 Mi-lada Mi-lada | Web | 30. září 2014 v 9:22 | Reagovat

Reni, ono všechno přijde tak nějak postupně a postupně si zvykneš. Být bez závazků a mít je jen pro radost taky není k zahození. :-)
P.S. Článečků tu přibylo hodně, musím se sem vrátit až budu mít více času. ;-)

7 Helena Lišková Helena Lišková | E-mail | Web | 30. září 2014 v 19:48 | Reagovat

Reny, ty jsi snad spisovatelka,jak krásně píšeš. Další, co obdivuji, tak ten nádherný vzkaz se srdíčkem. :-)

8 arw arw | 9. října 2014 v 12:53 | Reagovat

Ten vzkaz mě teda úplně dojal... šikovný kluci, oba.

9 Čarodějka Čarodějka | Web | 13. října 2014 v 22:01 | Reagovat

Chjo, je to tak, rostou až příliš rychle, někdy mám pocit, že mi ty nejhezčí léta s mýma klukama protékají jen tak mezi prsty, aniž bych si je stíhala pořádně užít, mezi těmi starostmi, povinostmi a všemi těmi "musím"...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama