25. září 2014 v 16:59 | renuška
|
Trochu jsem to v tom názvu přehnala, protože jedinou pravdou z toho všeho je pouze poslední slovo - jsem opravdu matka, ale určitě nenaříkám, natož abych byla nebohá. Ačkoliv ...
... někdy mě přepadne nostalgická nálada a já si tak v tichu dumám, jaké to bude pak, až kluci vyrostou, až mi vylétnou z pomyslných křídel kvočny, až už mě vlastně k ničemu nebudou potřebovat. Až jim začnu být vděčná za každou návštěvu, ke které je snad nebudu muset přemlouvat a vybízet. Je to sice ještě daleko, tyhle časy odloučení, ale čím víc mi Honza s Ondrou mužní, tím spíš si uvědomuji své křížky na zádech. Mnohdy stačí, když stojím třeba u kuchyňské linky a za mnou se najednou ozve cizí hlas a já si říkám: "Proboha, kdo to tady je???", než mi dojde, že je to Ondrášek, který už dávno nemluví jako pískle, ale jako dospělý chlap - nový hlas mu zhutněl, posadil se pěkně hluboko a fakt mu sluší. Jen když ho zvýší, ještě rád přeskakuje a to je pak zážitek ho poslouchat. Pryč jsou doby, kdy jsem se na něj dívala směrem dolů, teď to máme naopak a když mu chci položi ruku kolem ramen, už ji musím docela slušně zvedat nad úroveň. Ondrovi je 13,5, představy o životě má stále jasnější a ostřejší a na ledasco si dokáže utvořit svůj názor rychleji než kdokoliv jiný. Stojí nohama při zemi a je to příliš velký realista, který sice zatím pořád neví, čemu by se v budoucnu chtěl věnovat, ale nezastírá, že by mu maximálně vyhovovalo, aby vyvolená střední i vysoká škola byly v jeho místě bydliště stejně jako "základka". Milovník pohodlí se v něm zkrátka nezapře. A když má ronit slzy, jen to jen zcela výjimečně - nikoliv pro rány fyzické, nýbrž citové, kterých se mu naštěstí nedostává téměř vůbec. Až na tu jednu, kterou si v sobě nese a se kterou bojuje asi úplně sám, protože nechce dát najevo jakoukoliv svou slabost. Tak ráda bych mu pomohla, ale on o to nejspíš nestojí, radši mě má u slohu, kde společně s ním hledám vhodná slova do textů, za které je pak kantorkou chválen a já se hrdě vznáším po světě, když slyším hodnocení jeho prací.
I Honza, zatím si stále uchovávajíc chlapecký vysoký hlásek, odpočítává milimetry, které mi zbývají do dosažení hodnosti nejmenšího člena rodiny. I on roste jako z vody, stárne, moudří, zvažuje, miluje až na dřeň. Včera mi zrovna povídal, jaký má o mě každý den strach, když jedu do práce a nebo kamkoliv jinam autem. Že se bojí, abych se nevybourala, protože si vůbec neumí představit, jaké by to beze mě bylo. Že by to prostě vůbec beze mě nešlo. A já mu na to říkám, že stejně tak se o ně bojím já, protože ani bez nich by to nešlo a že právě proto musíme být na sebe opatrní, abychom byli pořád spolu, zdraví a spokojení. Nebo když jsme v neděli jeli k babičce a potkali jsme stejně starou mladou paní, jako jsem já, kterak vezla na vozíku svou postiženou osmiletou dceru, které až na hlavu nic nefunguje, a to vč. trávení, hlasu ... Tehdy Jeníček trefně podotkl, jak je rád, že je zdravý. Na tyhle úvahy jsem u něho nikdy nebyla zvyklá, byl vždy spíš divokým bláznivým dítětem, které bralo život jako prima hru, a najednou tyhle vážnosti. Co ho k tomu vede? Určitě ne centimetry, které svým růstem slušně kosí. Navíc má na chlapa jednu úžasnou vlastnost; když něco podělá, dokáže se omluvit, třeba takhle:

... a pak mu neodpusťte, že ... nevynesl koš, nevyluxoval, zapomněl si pověsit bundu, zapomněl vyčistit kočkám WC, odmlouval, nezapsal si úkol, nechal po sobě špinavé nádobí na stole ...
Ne, ještě pořád nenaříkám, ještě pořád nejsem nebohá. A doufám, že ani nikdy nebudu. Že k tomu nebude důvod. Jediné, co chci až na věky, je být matkou pro moje dva nejmilovanější kluky na světě a je mi úplně jedno, že jednou jim bude tolik, kolik je teď mně, a že i já budu jednou docela stará vráskovaná kulatá babička, která bude pravidelně každou neděli péct bábovky, štrůdly, metýnky a jiné laskominy a čekat, až se otevřou dveře a z nich se ozve to nejkrásnější pozdravení: "Ahoj, mami ..."
Taky pozoruju, jak se naše dítka povážlivě vytahují a moudřejí. Fakt nevím, jak to bez nich jednou, až vylétnou, zvládnu. Ale musely to ustát všechny matky před námi, takže budeme muset taky
.