Září 2014

Jiřiny a dýně zdobí haly, síně ...

30. září 2014 v 16:31 | renuška |  Snímánky
... kuchyně, obýváky, zádveří, záspi, verandy, chodníky, parapety ... zkrátka cokoliv, kam se dají položit nebo postavit. Přijde na to. U nás máme dýně v obýváku, kde vystřídaly vázu se slunečnicemi. A to jen proto, že rodina protestovala, když jsem navrhla dýňovou polévku nebo aspoň dlabání halloweenského bubáka. Bylo mi líto se té kulaté oranžové krásky jen tak vzdát a tak jsem ji našla to správné místečko a přidala k ní ještě dvě malé kamarádky, aby jí nebylo smutno ...

Musím říct, že je to docela prima dekorace, akorát tak pro podzimní dny a navíc krásně svou teplou barvou rozsvítí byt. Co na tom, že zrovna neladí se zelenými stěnami, občas se zkrátka ustoupit musí :-D. Uvidím, jak dlouho si tam tyhle tři fešandy necháme, ale pokud vydrží, tak klidně až do adventních časů, kdy na řadu přijdou úplně jinačí ozdoby ... ty nejkrásnější v roce, vánoční.

Několik málo mrňousů jsme si půjčili od mamky a zkusili s nimi nafotit pár obrázků, ale s kluky není žádná sranda. Co to dalo přemlouvání, než udělali obličej a dát si malou dýňku na hlavu, to byl vůbec úkol přetěžký. Nakonec se ale přeci jen něco málo vybrat dalo, co bych mohla "poslat dál" :-D.

No a protože mamka má na zahrádce dva bohaté záhony plné postupně rozkvétajících jiřin, i ty nám dělají radost. Pravidelně si na ně chodím, abych si pak v kuchyni udělala na stole barevné potěšení, i když se musí po 3-4 dnech obměňovat. To mi ale vůbec nevadí, alespoň není kytice pořád stejná.



No nejsou překrásné? Na výběr máme z několika druhů barev a ani tady nehledím na to, aby spolu ladily; směle míchám dohromady oranžovou, růžovou, červenou, žíhanou, malou, velkou, doplním pár snítkami břečťanu a opravdu je to milá kytice, která sice prozradí, že podzim je tu, ale i tak umí ještě pohladit vzpomínkou na teplé letní dny.

Tak takhle my si užíváme začátek podzimu. Ve společnosti dýní a jiřin, ale také zabaleni do prvních večerů, kdy je potřeba zatopit, aby se zavlažil byt. Září už má pro letošek odzvoněno, říjen se překulí stejně tak rychle jako listopad a v prosinci budeme hudrovat, že jsme si podzimní dny nestačili užít. Alespoň tedy tímto způsobem doporučuji pustit si do bytu pozdní babí léto a kochat se barvami, které, ať se nám to líbí nebo ne, během roku nemají tu správnou jiskru jako právě teď... dokud je nepřikryje třpytivá sněhobílá peřina utkaná z mrazivých krajkových vloček ...



Poklad z pole

26. září 2014 v 16:25 | renuška |  Snímánky
Povím vám příběh:

O tom, že můj nejkrásnější pan T. je traktorista, už mnozí z vás víte. Je jasné, že pro zemědělce sezóna zdaleka neskončila, naopak po žních je třeba půdu připravit na další osetí a právě Tomáš pracuje s technikou, která tohle umí. Když se včera večer vrátil z práce, podává mi malou žlutou obálku a přitom povídá:
"Tak se podívejte, co jsem dneska našel na poli. Ležela tam u kostry z lampionu štěstí, tak jsem vám ji dones´ domů."
Obálka měla nadepsanou adresu na jisté novomanžele a protože byla otevřená, zvědavě jsem nahlédla dovnitř, kde se zelenal malý lísteček se vzkazem pro čerstvou nevěstu a ženicha. Moc mě to dojalo a kdo mě zná, určitě tuší, jak jsem s pokladem z pole naložila. Ano, samozřejmě, postarala jsem se o to, aby se zásilka dostala tam, kam má, a to jen díky tomu, že jsem znala díky nadepsání celou adresu. Abych naprosto neznámým lidem jejich svatební pidiminidáreček předala tak, jak se sluší a patří, obstarala jsem si klasickou gratulaci pro novomanžele, připsala pár slov a šup s tím do poštovní schránky. Věřím, že tohle bude poslední štace milého pozdravu a že tentokrát dorazí tam, kam měl mít namířeno ... byť s několika (tý)denním zpožděním :-).



Ahoj!

Určitě se neznáme, ale to mi nebrání v tom, abych i já stála v zástupu gratulantů k vašemu sňatku.

Obecně mám svatby moc ráda a právě proto jsem se rozhodla udělat to, co by jiným připadalo … co já vím? Třeba zbytečné, bláznivé, k ničemu … U mě je to ale naopak.

Přítel pracuje v zemědělském podniku a během prací na poli objevil torzo "lampionku štěstí" s nadepsanou obálkou včetně jejího obsahu. Tenhle vzácný poklad mi přinesl domů s tím, že je to taková kuriozita a já se chopila iniciativy a rozhodla se, že to, co měly dva páry očí číst a co se ztratilo v nebi, ještě nemá cestu do cíle za sebou.

Posílám tedy nález dál a pevně věřím, že teď teprve bude cesta žluté obálky úspěšná.

Ještě jednou jen to krásné ve vašem společném životě, ať vás vzájemná láska naplňuje až po okraj a ať jí je vždycky dost na rozdávání.


Příběh je to krátký, ba přímo kratičký, ale i z takových se skládá život. A možná, že právě tyhle drobotiny dokáží udělat člověku velkou radost nebo mu alespoň na chvíli zpestřit mnohdy obyčejné dny. Alespoň pro mě to tak platí :-).


Nářky nebohé matky

25. září 2014 v 16:59 | renuška |  Jak to vidím ...
Trochu jsem to v tom názvu přehnala, protože jedinou pravdou z toho všeho je pouze poslední slovo - jsem opravdu matka, ale určitě nenaříkám, natož abych byla nebohá. Ačkoliv ...
... někdy mě přepadne nostalgická nálada a já si tak v tichu dumám, jaké to bude pak, až kluci vyrostou, až mi vylétnou z pomyslných křídel kvočny, až už mě vlastně k ničemu nebudou potřebovat. Až jim začnu být vděčná za každou návštěvu, ke které je snad nebudu muset přemlouvat a vybízet. Je to sice ještě daleko, tyhle časy odloučení, ale čím víc mi Honza s Ondrou mužní, tím spíš si uvědomuji své křížky na zádech. Mnohdy stačí, když stojím třeba u kuchyňské linky a za mnou se najednou ozve cizí hlas a já si říkám: "Proboha, kdo to tady je???", než mi dojde, že je to Ondrášek, který už dávno nemluví jako pískle, ale jako dospělý chlap - nový hlas mu zhutněl, posadil se pěkně hluboko a fakt mu sluší. Jen když ho zvýší, ještě rád přeskakuje a to je pak zážitek ho poslouchat. Pryč jsou doby, kdy jsem se na něj dívala směrem dolů, teď to máme naopak a když mu chci položi ruku kolem ramen, už ji musím docela slušně zvedat nad úroveň. Ondrovi je 13,5, představy o životě má stále jasnější a ostřejší a na ledasco si dokáže utvořit svůj názor rychleji než kdokoliv jiný. Stojí nohama při zemi a je to příliš velký realista, který sice zatím pořád neví, čemu by se v budoucnu chtěl věnovat, ale nezastírá, že by mu maximálně vyhovovalo, aby vyvolená střední i vysoká škola byly v jeho místě bydliště stejně jako "základka". Milovník pohodlí se v něm zkrátka nezapře. A když má ronit slzy, jen to jen zcela výjimečně - nikoliv pro rány fyzické, nýbrž citové, kterých se mu naštěstí nedostává téměř vůbec. Až na tu jednu, kterou si v sobě nese a se kterou bojuje asi úplně sám, protože nechce dát najevo jakoukoliv svou slabost. Tak ráda bych mu pomohla, ale on o to nejspíš nestojí, radši mě má u slohu, kde společně s ním hledám vhodná slova do textů, za které je pak kantorkou chválen a já se hrdě vznáším po světě, když slyším hodnocení jeho prací.
I Honza, zatím si stále uchovávajíc chlapecký vysoký hlásek, odpočítává milimetry, které mi zbývají do dosažení hodnosti nejmenšího člena rodiny. I on roste jako z vody, stárne, moudří, zvažuje, miluje až na dřeň. Včera mi zrovna povídal, jaký má o mě každý den strach, když jedu do práce a nebo kamkoliv jinam autem. Že se bojí, abych se nevybourala, protože si vůbec neumí představit, jaké by to beze mě bylo. Že by to prostě vůbec beze mě nešlo. A já mu na to říkám, že stejně tak se o ně bojím já, protože ani bez nich by to nešlo a že právě proto musíme být na sebe opatrní, abychom byli pořád spolu, zdraví a spokojení. Nebo když jsme v neděli jeli k babičce a potkali jsme stejně starou mladou paní, jako jsem já, kterak vezla na vozíku svou postiženou osmiletou dceru, které až na hlavu nic nefunguje, a to vč. trávení, hlasu ... Tehdy Jeníček trefně podotkl, jak je rád, že je zdravý. Na tyhle úvahy jsem u něho nikdy nebyla zvyklá, byl vždy spíš divokým bláznivým dítětem, které bralo život jako prima hru, a najednou tyhle vážnosti. Co ho k tomu vede? Určitě ne centimetry, které svým růstem slušně kosí. Navíc má na chlapa jednu úžasnou vlastnost; když něco podělá, dokáže se omluvit, třeba takhle:

... a pak mu neodpusťte, že ... nevynesl koš, nevyluxoval, zapomněl si pověsit bundu, zapomněl vyčistit kočkám WC, odmlouval, nezapsal si úkol, nechal po sobě špinavé nádobí na stole ...


Ne, ještě pořád nenaříkám, ještě pořád nejsem nebohá. A doufám, že ani nikdy nebudu. Že k tomu nebude důvod. Jediné, co chci až na věky, je být matkou pro moje dva nejmilovanější kluky na světě a je mi úplně jedno, že jednou jim bude tolik, kolik je teď mně, a že i já budu jednou docela stará vráskovaná kulatá babička, která bude pravidelně každou neděli péct bábovky, štrůdly, metýnky a jiné laskominy a čekat, až se otevřou dveře a z nich se ozve to nejkrásnější pozdravení: "Ahoj, mami ..."


Stonožky a hektary

23. září 2014 v 16:10 | renuška |  Jak to vidím ...
Nevím, jak to máte doma vy, ale jsem si jistá, že každý pár má mezi sebou určité speciální rituály, které se třeba jinde také praktikují, ale pod jiným "kódem". Už je to dávno, co jsem se vás ptala, jestli "Máte doma Igora?" nebo když jsem vyprávěla o nedělních pohádkách, jejichž prezentace se postupem času přesunula z koupelny do lože. My dva - pan T. a já - jsme si svou soukromou sbírku za poslední dobu rozšířili o další dva rozmazlováky, tedy především mé. Bit je na tom právě Tomáš a nebýt jeho laskavosti, neměla bych procedůry pod v titulku uvedenými názvy a byla bych tím pádem o ně ošizená. A to by byla škoda úplně ta největší. Totiž ...
... třeba takové "hektary", to není jen tak. To už je událost, to už je nějaká obštrukce. Vypadá to asi tak, že si oba lehneme do peřin, já složím hlavu v Tomově klíně a položím se na břicho kolmo k jeho tělu, tedy přesně a akorát tak, aby na mě dosáhl a mohl mě hladit po zádech (však už v těch pozicích mám za tu dobu, co jsme spolu, nějakou praxi!) Nahoru dolů, z leva do prava, ve směru hodinových ručiček i proti nim - nenamítám nic, jen tiše vrním blahem a poslouchám jeho vyprávění právě těch nedělních pohádek z rozhlasu nebo jiné příběhy, které si vybaví. A nebo jen tak povídáme či mlčíme, na tom nesejde. Hlavně, že hladí. Někdy, když mě chce hodně pozlobit, láteří, že zase musí plnit "hektary", čímž naznačuje, že mám záda obří a taky je možná trochu postižen profesním povoláním coby traktorista. Já ale vím, že se jedná jen o šprýmaření a nevinné zlobení a co si budeme povídat, co se škádlívá - rádo se mívá. Tedy ho nechávám, ať si hudruje. Protože je to z lásky.
Za posledních pár týdnů jsme k rozmazlováku č. 1 přidali stále častěji využívané "stonožky". Oblíbila jsem si je okamžitě a od té doby - protože mám dobré srdce - navrhuji střídání těchto bonusů; to aby se nám neokoukaly a hlavně proto, že se často stává, že chodívám dřív spát, a to bych se "hektarů" jen tak nedočkala. Kdežto "stonožky" se mohou aplikovat kdykoliv během dne a neuspávají, což je to hlavní. Naopak dopřávají relax a odpočinek, bohužel (naštěstí?) znovu jen pro mě. K naprosté spokojenosti stačí najít tu správnou polohu, natáhnout nohu tak, aby Tomáš mohl bez problémů masírovat chodila a je to. Pěkně levou, pravou ... a pak zase levou, pravou, čtvrtou, pátou ... dokud nemám dost. Dokud mi ho není líto. A to pak brblá, že těch nohou mám snad sto a já ho s nevinným úsměvem opravím, že ne, že jen osm :-). A on vrčí ještě víc, ale já ho nechávám. Protože je to z lásky.

Zatím nevím, co vyjde na dnešek, protože včera jsme místo všeho čistili houby a dnes mě čeká hodina zumby, ale doufám, že ať už budeme dělat cokoliv, ať už se u toho budeme zlobit nebo ne, tak že to bude pro oba prima. Zkrátka - že to bude z lásky ♥.


Srdce a puntíky

20. září 2014 v 16:02 | renuška |  Snímánky
Konečně zase přišel čas oprášit cukrářské pomůcky, objednat další várku potahové hmoty a jiné vychytávky a především pak popustit uzdu fantazii, která dostala za úkol vymyslet narozeninový dort pro skorodceru (přesně pro tu, která v srpnu dostala už od nás jeden sváteční. Modrou barvu jsem stále z nějakých důvodů obcházela, přičemž jsem pořád chtěla modrobílý moučník udělat a právě teď přišla ta správná příležitost. Obarvit pomocí gelových (samozřejmě jedlých) barev téměř tři čtvrtě kila potahovky byl docela oříšek a já jsem si udělila soukromou pochvalu za to, že jsem se do této činnosti pustila den před samotným finišem, čili zdobením atakdále. Stejně tak jsem si připravila maličkou dekoraci a i za to jsem byla ráda, že jsem mohla hned aplikovat a ne se ještě dodatečně vyrábět s kytičkou. A ačkoliv zatím nevím, jaký bude chuťový výsledek, mám hodně dobrý pocit z kombinace bílého korpusu s vanilkovou příchutí + vanilkového krému + čerstvých malin ze zahrádky + kvalitní jahodovo-limetkové marmelády. Doufám, že Dominiku s dortem potěším a že se jí bude líbit tak, jako mým nejmilejším doma, kteří mi sice šli pro jistotu z cesty, ale ve finále moc a moc chválili.





Pořídila jsem si novou sadu čtyř dekoračních fólií od Tescomy, které stačí opatrně zatlačit na rozválené "těsto" a pak ještě opatrněji oddělat. Výsledkem pak je krásný plastický vzor, který je i z fotek docela "čitelný". Přiznám se, že jsem válela a vytlačovala nadvakrát, protože potahovka, byť je velmi pružná, se občas ráda trhá a natahuje i tehdy, když to vůbec nepotřebuji, tudíž pravidelná kvítka a puntíky začaly být spíš rozpláclým čímsi, což se mi vůbec nehodilo do krámu. A to proto, že jsem potřebovala jejich středy vyplnit bílými jedlými perličkami - i o jejich aplikaci bych mohla napsat román. Stačí snad, když podotknu, že můj původní záměr vkládat je do jamek pomocí pinzety nevyšel a já si s nimi musela poradit i přes mé gelové nehty, které se nakonec ukázaly docela dobrým pomocníkem.


Velký strach jsem měla i ze srdíčka - nepravidelný tvar dortu jsem potahovala poprvé a neměla jsem ponětí o tom, jak naložit s hmotou v místech spoje i mezery, ale nakonec to šlo tak nějak samo.
Vím také, že se opakuje stále můj oblíbený motiv gerberky, ale jiná vykrajovátka (až na protivné "karafiáty" ze svátečního dortu, se kterými se dělá fakt mizerně) nemám a výhledově to vidím maximálně na motýlky. Zkusila jsem alespoň 3D modelaci a ta se dle mého docela povedla.
Na zahlazení spdního okraje posloužily saténové stužky - to jsou vděčné kamuflážistky a ještě to dobře vypadá :-D.

Z hotového dortu mám opravdu velikánskou radost, už jen proto, že jsem si ho vymyslela sama. Sice sháním inspiraci, kde se dá, ale nemám odvahu pouštět se do složitějších postupů a dekorování, držím se spíš stále víc při zemi a jsem poněkud konzervativní, ovšem výhledově mám v plánu pustit se do divočiny. Byť se bude jednat o kulaťák, zdobení bude na oko taktéž méně složité, barevně půjdu opravdu do extrému. Narozeniny totiž bude slavit Honzík a tam už mám jasno hodně dlouho :-D. A samozřejmě se vám nezapomenu pochlubit (bude-li čím). Tak zatím ...



Svět v (mých) obrazech ...

17. září 2014 v 16:12 | renuška |  Snímánky
... aneb někdy jen stačí dívat se kolem sebe.

... třeba venku těsně po krátké, ale intenzivní průtrži mraček, po které zůstaly na kalichách ibišku na památku viset perlové kapky ...

... nebo u okna, kde vřesem osazené truhlíky a hliněné hrnky doplňují vzpomínky na moře v podobě dírkovaných kamenů ...

... nebo si užívat společnost Máši, která se oddává lenošení na čerstvém vzduchu a jen velmi nerada je rušena tím, co cvaká, zaměřuje si ji a snímá ...

... na rozdíl od Adara, který se ještě stále nechá opít rohlíkem malinou, na kterou mlsně číhá skrz plaňkový plůtek ...

... neprotestuje ani pan sob, hlídajíc klíčník se vzkazem pro všechny, kteří k nám zavítají a který bude brzy nahrazen jiným milým citátem ...

V kuchyni má vše pod křídly můj oblíbenec, buclatý ptáček modráček, a to jak kvítky ve starém džbánku na mléko ...

... tak čerstvě "zmodernizované" kořenky, kde stačilo vytisknout si vzor, napsat název pochutiny, celý papír zalaminovat, vystřihnout a přilepit na víčka samotných kořenek pomocí vteřinového lepidla.

V obýváku i v ložnici se teď náramně daří všem orchidejím, vykvétají jedna za druhou a zdobí obě okna i kousek podlahy ...

... kde jim zdatně sekunduje čerstvě natrhaná druhá várka zlatožlutých slunečnic.

A když pak večer přijde tma a na všechnu krásu už zdaleka není tak vidět, rozhoří se svíčky a byt zahalí do vanilkové vůně ...

... která sluší i ložnici a jejím láskyplným parádám.

Po tom všem rozhlížení se kolem pak není vůbec těžké vyslovit tři krátká, avšak výstižná slova: "Domove, sladký domove ..."



Kabáti na Vypichu očima renušky

15. září 2014 v 16:47 | renuška |  Jak to vidím ...
Tak je to za námi - ten "Po čertech velkej koncert" teplické rockové kapely Kabát, pro změnu opět v Praze na Vypichu. Byla to taková událost, že nemá smysl psát proč a jak, nadšenci už si dávno potřebná data vyhledali a ti, kterým je tahle partička nemilá, se o to zkrátka nestarají. Média se postarala o velice slušnou propagaci, tudíž na mě zbývá zhodnotit akci tak, jak jsem ji vnímala já ...
"Kabáty" mám ráda už řadu let, i když to největší fanouškovské období mám dávno za sebou. Podle komentářů k různým článkům týkajícím se právě posledního Vypichu se shoduji s těmi, kteří zastávají názor, že prvních cca pět desek je stokrát lepších než ty následující, ačkoliv "Dole v dole" ... ta je hodně hodně dobrá. Naproti tomu poslední Banditi di Praga znám pouze díky Honzíkovi, který si Kabáty oblíbil už v mém bříšku a jeho láska k tvrdší hudbě stále roste. Právě on byl důvodem, proč jsem souhlasila s účastí na koncertu, který bych jinak stoprocentně oželela a spíš využila menších klubových nebo halových turné. Možná že i můj poněkud laxnější přístup způsobil to, že jsme poněkud podcenili obutí ...
Vypich na Praze 6 disponuje obrovským místem, takže využití pro megakoncert, který ve finále navštívilo cca 75 tisíc lidí, je určitě nabíledni. K tomu hafo stánků s baštou a pitím, toitoiky, záchranáři, tribuny, snadno se dalo ztratit v davu a my tři (společně s námi jel ještě kamarád soused) jsme se navzájem drželi jako klíšťata. Pohybovali jsme se pomalu a opatrně, protože již při vstupu do areálu bylo jasné, že příjemná travnatá louka vzala díky nepřízni počasí za své a z toho důvodu na stránkách samotné kapely i na fb doporučovali holinky. Bohužel. Naše tenisky to měly spočítané předem stejně jako džíny. A tak jsme až pod pódium, kde podle vstupenky mělo být místo i pro nás, pěkně našlapovali tak, abychom se moc nezamazali. Později už nám blátivé cákance byly ukradené, vyhnout se jim bylo nemožné, hlavně že jsme viděli - jak Lo Hrůzovou, která i přes její pro mnohé zásadní nedostatek ohledně komunikace s publikem zpívala naprosto fantasticky a já jí skutečně fandím, tak na dánskou kapelu D.A.D., jejíž čtyři členové vydali ohromné množství energie a pořádně rozjeli rockovou show. Klobouk před nimi, protože až na bubeníka byli pánové již v letech a to co předváděli na pódiu, to byl opravdu mazec. Jen nepatrně mě iritoval zpěvák, který ve vypjatých chvílích u mikrofonu při vydávání obzvlášť vysokých tónů přivíral víčka a bylo mu vidět jen bělmo ... ale to je asi součást jeho image stejně jako hodně zdobený kostým basáka, který zvládal střídat po dobu jejich hodinové produkce baskytary o dvou strunách! snad po každém druhém songu. V tu dobu už jsme měli v nohách čtyři hodiny stání a stále zvyšující se množství bahna pod sebou. Odvahu odběhnout na WC měl jen Honzík, prodral se davem tam i zpět a v podstatě toto bylo naše jediné odloučení. Zbytek už jsme strávili pěkně pospolu a mohli se nechat unášet tklivými tóny a romantickými texty neméně romantického kvinteta Kabát. Pánové, oalá!
Rozjeli to hustě, pan Vojtek a kolegové, jen co je pravda. Porcelánový prasata si Honza vypřál a dali je hned jako druhou skladbu. Sáhli hodně hluboko do minulosti a i když jsou jejich písničky označovány "odrhovačkama", fungují stoprocentně. Ruce se zvedají nahoru samy stejně tak jako váš zpěv, který se ztrácí v rámusu, nikoliv však protivném. Houpete se v kolenou do rytmu, tleskáte, "paříte", i slušným lidem se z pěti prstů stávají jen ty dva, jindy sprosté, teď nezbytné. Přes Centrifugu se přejdou Králíci (tohle byla fakt pecka!), Go Satane Go chrlí ohně a jiskry, všechno je naprostá Pohoda a vůbec nikomu nevadí, že V pekle sudy válej, protože Šaman a Bára to jistí. Zvláště v Coloredu je dobře a marná snaha, Dole v Dole se fárá pořád. Jinak už to asi ani nejde. Na závěr mega ohňostroj a Moderní děvče a v deset je najednou konec.
Dav nás otáčí, my se chytáme navzájem za ruce a společně si - dá-li se to tak vůbec říct - razíme cestu, kudy jen je to možné. Velkou oklikou se vyhýbáme skutečně extrémnímu rozbahněnému plácku, kde bych jistojistě ztratila své už dávno ne bílé Headky, pokračujeme k výstupu a marně zkoušíme sílu signálu společnosti T-Mobile, který nás má spojit s druhou částí naší party, se kterou jsme se rozdělili hned na začátku koncertu. V prach se rozptýlí má představa, že před odjezdem domů dáme ještě pěknou dozlatova ogrilovanou klobásu; místo toho máme co dělat, abychom se nesmekli na rozšlapaných kelímkách od piva a dalších plastech, kterých je po zemi opravdu mrtě a já se stydím za všechny, kteří pod sebe takhle nechutně nastlali. A najednou jsme z toho nejhoršího venku ... dokonce jsme se i všichni našli, rezignovali na přeplněnou MHD a vydali se po svých ještě dalších dobrých 6 km. Jen dvakrát se nám podařilo nechat odpočinout našim unaveným nohám a svezli jsme se, ovšem byla to skutečně jen tak čtvrtina cesty. Zbytek pěkně po svých a svižně, prosím. Ať jsme brzy u auta! Cesta z Vypichu k němu nám trvala krásné dvě hodiny, načež další dvě jsme strávili na dálnici, po které se jelo už samo. Home, sweet home ...

Kdybych měla být objektivní a stručně zhodnotit tenhle mega počin, musela bych souhlasit s těmi, kteří tvrdí, že co do profesionality, ozvučení, osvětlení, bylo to opravdu perfektně připravené. Samotná show bez chyby, zábava jela, nikde nic nevázlo, předkapely skvělé, Kabát ... prostě starej dobrej Kabát, což je to nejlepší. Ale ... asi už jsem fakt stará. Nějak mi vadilo to ohromné množství lidí, se kterými jsem samozřejmě počítala, ale prostě tohle bylo opravdu přes moc. A především to bláto a ten bordel. Tohle mi velice zkresluje celý dojem a mám co dělat, abych své pocity ignorovala a zaměřila se vždy jen na muziku samotnou. Jsem přesvědčená, že při stejné kvalitě by se dalo udělat víc menších koncertů, i když ta velkolepost by vzala za své. Je to takové něco za něco. Faktem zůstává, že zážitek jsme si odvezli, a to nemalý, Honzík si splnil svůj sen a až na bolavé nohy si akci užil úplně nejvíc a já mohla být u toho. A to je na tom asi to nejlepší :-).



Vlastní fotografie (až na nepublikovatelnou mizerii v mobilu) nemám, tyhle jsem si vypůjčila z facebookové stránky kapely, a to hlavně proto, že tam jsme. Jupíííí :-D

Na závěr - protože při tom obrovském počtu je to skutečně možné - vkládám anketku. Schválně, najde se tu někdo, kdo byl 13.9.2014 na "Po čertech velkým koncertě"?





Koule a párky

9. září 2014 v 16:12 | renuška |  Jak to vidím ...
Naše vesnice je taková dlouhá téměř šestikilometrová nudle, ve které trvale žije kolem sedmi set obyvatel. K úplnému komfortu jim nechybí téměř nic, poněvadž tady máme:
  • základní i mateřskou školu
  • hasiče
  • ordinaci praktické lékařky
  • pekárnu
  • knedlíkárnu
  • bývalé jézédé
  • stavebniny
  • penzion s restaurací
  • putyčku
  • obchod s kotli
  • poštu
  • dětské hřiště
  • knihovnu
  • obecní úřad (jé, tím jsem měla asi začít ...)
  • nás!!! (firmu pečující o strojový park zemědělských podniků)
  • hromadu soukromníků řemeslníků všeho druhu
  • dva obchody se smíšeným zbožím
  • a nově ...
... z bývalé hospody, která v dobách mého mládí a ještě dávno dřív bývala místem, kde se podnikaly všechny obecní akce, počínaje karnevaly pro děti, konče plesy pro dospělé, nový mimimarket pro "doleňáky". Tedy ne pro muže, kteří se při setkání s ženou dívají od pasu dolů, ale pro obyvatele spodní části vesnice, kterou my, místní, dělíme na horní a dolení. Totiž - hospoda už dávno nefungovala na plné obrátky, majitelé se ji rozhodli prodat a jediným zájemcem o starou budovu se ukázali Vietnamci. A právě ti nám předvedli, že oni jediní mají KOULE na to rozjet na vsi třetí obchod s potravinami a drogerií. Kdysi dávno hned naproti nim malý krámek byl, ale protože patřil pod Jednotu, ta ho pak stáhla a na jeho místě teď místo rohlíků prodávají kotle a tak dále. Tudíž všichni "doleňáci" museli dojíždět buď do města nebo si vyšlápnout mírný kopeček, kde je prodejna Coop či ještě výš soukromý provozovatel. Nenašel se nikdo, kdo by se odvážně pustil do prodeje běžného zboží, protože každý měl obavy, že by se tady prostě neuživil. Asiaté nikoliv - naopak Ti se do budování pustili s vervou a za půl roku přes různé překážky otevřeli onen zmiňovaný minimarket, který zdařile konkuruje už jen díky slušené otevírací době od půl sedmé ráno do osmé večerní. Všude mají čisto, radostně zdraví každého příchozího zákazníka a šišlavým "tšičetšedm" inkasují nákupy, kterých je dle mého den ode dne víc.
Je asi neobjektivní hodnotit jejich podnikání po měsíci provozu, ale jejich ochota mluví za vše například i díky tomuto příběhu:
Jeden spoluobčan si k Vietnamcům přišel koupit cigarety, ale jeho značku neměli. Prodavač však vyzvěděl, jaké kuřivo by pán rád a slíbil mu, že sežene, přiveze. Ještě si ověřil, kde pán bydlí a do půl hodiny!!! byl u něho i s krabičkou Startek. Po úhradě od udiveného a mile překvapeného vesničana mu asiat strkal ještě druhou krabičku s tím, že tu má gratis, protože musel čekat ...
Nechci kritizovat běžné české obchodníky, ale dost pochybuji, že by takto jednali oni. Že by projeli kvůli troše tabáku své pohonné hmoty a dali "odpustek" z vlastní kapsy. Navíc jsem si jistá, že v tomto případě to nebyl nějaký manipulační manévr, protože dotyčný pán by se v krámku stavoval tak či tak. A dost možná, že by tam zažil něco podobného, co se přihodilo mně, potažmo mému kolegovi a čemu já jsem byla svědkem:
Minimarket je pár kroků od naší provozovny, tudíž jsme já a pak kolega doběhli pro rychlý oběd. Shodou okolností jsme oba měli chuť na párek, kterých mají na výběr asi z pěti druhů. Pravda, u každého mají na kousku kartonu napsaný druh uzeniny, ale kolega chtěl přece jen vědět, jaké párky mají, i zeptal se na to prodavače a ten - jak jinak než ochotně a úslužně - začal ukazovat na jednotlivé kupičky a hlásil: parék - parék - parék - parék - parék. A teď si vyber. Vyhrály to "tyhlety" a bylo ... :-D

Vím, že pro sedmset lidí jsou tři obchody se smíšeným zbožím moc, ale třeba to bude ku prospěchu věci, kdo ví. Třeba tuhle změnu ustojí malý český podnikatel stejně jako Coop a stejně jako "ťamani". Pro nás, obyvatele a konzumenty, je to každopádně přínos a za mě zatím prodavači párků s koulema mají palec nahoru.

Mějte se báječně a ... našedanóu.

Pílí k pylu, slunečnicí k létu

8. září 2014 v 16:19 | renuška |  Snímánky
Dostala jsem od mého pana nejkrásnějšího v sobotu jen tak překrásnou kytici čerstvě nařezaných slunečnic z nedalekého políčka, kde v tuto dobu každoročně pozdní sluncožluté květy rozkvétají. Dámu nikdy květinou neurazíš, ale v tomto případě má radost byla několikanásobná, už jen proto, že jsem tuto pozornost nečekala a také z důvodu, že právě slunečnice jsou jedněmi z mých nejoblíbenějších ♥. A protože moc dobře ono nyní čerstvě rozkvétající místečko znám, vydala jsem se tam pořídit pár obrázků ...




No není to nádhera? Ke konci léta potkat tuhle fantastickou barvu a na chvíli se jí nechat ukolébat, že prázdniny teprve začínají? Dokonce i včely mají napilno ...


... u úlů se to jimi jen hemžilo a i když mám z přímého kontaktu s nimi poněkud obavy vzhledem k alergii, kterou jsem po píchnutí během těhotenství párkrát prožila, musela jsem se překonat a pár snímánků pořídit. Bez nich by článek nebyl úplný :-).

Nevím, jak vy, ale já díky těmto momentům stále pociťuji, že léto ještě úplně nefinišuje, že žije svým plnohodnotným životem, že ty zrající šípky, jablka, zabarvené listoví stromů ... že je to jen jako. Jenže není. Koloběh nezastavíme, maximálně ho pozdržíme tím, že sami nebudeme tak spěchat. A tak radši ještě nechám podzimní plískanice někde za zády a dopřeji si okamžiky, ze kterých sálá teplo a slunečno, což v případě slunečnicového políčka platí zcela určitě :-).



Dvakrát ano

3. září 2014 v 9:41 | renuška |  Snímánky
V sobotu jsme byli na svatbě. Když napíšu, že se nám vdávala nevlastní vnučka, bude to znít asi divně, vezmeme-li v potaz to, že mně je 37 a jí 20. Ale protože během života jejích po- i nepokrevních příbuzných došlo ke všelijakým škatulatům, co se hýbaly, až se jim za patama prášilo, stalo se to, že jsem vícenásobnou nevlastní babičkou a hotovo.
Byla jsem pověřena fotit, ale protože mezi svátečně nastrojenými hosty čile pobíhal profesionál ověšený brašnami a "našlapanými" přístroji, k tomu tam byli ještě další dva mladí lidé, kteří byli - též perfektně vybaveni - stále při ruce, rozhodla jsem se zaznamenávat po svém a pořídila jsem pár kousků, ze kterých mám velkou radost a které vám teď pěkně naservíruji :-).


Tak to jsou oni - ti kterým zněl do uší svatební pochod, kteří si slíbili lásku a věrnost na věčné časy, kteří spolu v dobrém i ve zlém, ve zdraví i v nemoci, v bohatství i chudobě budou žít ... Jejich "dvakrát ano" vidělo osmdesát párů očí a já věřím, že alespoň polovička z nich nezůstala suchá.


Nezbytné propriety, bez nichž by se až na výjimky žádný sňatek neobešel - nádherně nazdobené vozy i klasické omyrtování každé klopy, halenky, šatů - právě tohle jsme měli na starost já s Tomášem a "opíchali" jsme v sobotní den kdekoho :-D.

Obřad se konal na zámku v Novém Městě nad Metují - zázemí pro tyto slavnostní události je tu přímo ukázkové, a to včetně trubačů, kteří hráli při vstupu do samotné budovy - v tomto momentě mi skutečně naskočila husí kůže a samou romantikou se mi podlamovala kolena. Uvnitř pak řeč oddávajícího doprovázela něžnými melodiemi houslistka s klavíristou ...



Hostů bylo požehnaně - malí, velcí, mladí, staří, dobré dvě třetiny jsme ani neznali, ale to neznamenalo, že jsem si je nevyfotila. Zvláště, když tak pěkně pózovali :-). (mmj. na poslední fotce vidíte jedno naše nevlastní vnouče a pak jednoho docela a úplně vlastního Tomášova vnoučka - Hynečka - mladíka v šedé vestičce).


Bez družiček by to také nešlo - této vzácné role se ujaly mé skutečné a opravdické neteře, Lucinka s Danielkou - dcery mé sestřičky. Takhle vypadá ten náš skromný babinec, když se sejdeme všechny dohromady ♥

Jeden pár nohou nám tu chybí - Ondra se rozhodl, že na žádnou svatbu nepojede, protože ho to zkrátka nezajímá. Vzhledem k tomu, že účast nebyla povinná, respektovali jsme jeho rozhodnutí a užívali si svátečního dne ve třech - Honza, Tomáš a já ...

Má mě v oku (a taky v srdci) ♥


" ... já tam taky byla, jídlo jedla, víno pila ... "
Stoly byly krásně prostřené a jídlo na ně podávané ještě lepší. Nechyběla tradiční svíčková ani kuličková polévka, kterou si novomanželé obzvlášť vychutnali :-D ... bez děrované lžíce by to nebylo ono!


A pak? Pak už se jen tančilo, jásalo, kýta i krůta na grilu se podávaly, pivo se točilo, diskotéka vyhrávala hitovky na přání a hosté se bavili až do rána. Každý si odnesl další zážitek do své sbírky, ovšem nejdůležitější je, aby ty nejkrásnější patřily mladému páru, který sobotním dnem odstartoval svou společnou cestu životem. Kéž se jim po ní kráčí lehce a láskyplně ...





Neděle na houby ...

1. září 2014 v 16:12 | renuška |  Snímánky
... jako stvořená ♥

Konečně jsem se dočkala! Kombinace faktorů, které rozhodly o nedělní odpolední návštěvě lesa - tedy deštivé dny předešlé, ideální podmínky pro houbaře a hlavně skutečnost, že můj nejmilejší traktorista pan Tomáš byl kupodivu doma a ne v práci - zkrátka vše nám hrálo do karet košíků. Nic na tom nemění ani to, že houby vyjma žampionů už od narození druhého syna, Honzíka, vlastně vůbec nejím. Dřív jsem je milovala na tisíc způsobů, zvláště řízky nebo houbovou omáčku, ale teď maximálně v sušeném stavu, nejlépe přimíchané do vánočního "kuby". Snad o to raději je sbírám, jsem nadšená z každého mrňouska, z obra téměř létám a je-li na plácku metr na metr víc než deset kousků, umírám blahem. A nejkrásnější na tom všem je, že úplně stejně je na tom i můj milý spolusběratel, který na rozdíl ode mě tzv. maso chudých zbožňuje i jako jídlo, takže si umíte představit, jak byla naše kuchyň a vlastně i celý byt provoněný, když jsme po očištění začali vařit, dusit, sušit ... a že bylo s čím pracovat ...


Dva plné košíky, odpad byl cca třetina, ze zbytku jsem naplnila dvě sušičky, k večeři byla smaženice a v mražáku mám dva pytlíky povařených hub na "horší časy".

Nemohla jsem si odpustit hrátky s vřesem ... dělá nám teď radost na okně místo nepěkných surfinií, které mají nejlepší období za sebou a i když stále bohatě kvetly, zažloutlé lístky i stonky už nebyly moc hezkým pokoukáním.

Jestli to všechno dobře půjde, vydáme se tento týden do lesa ještě nejméně jednou. Ne snad, že bychom byli nenasytní, ale pro tu relaxaci, pro chvíli být jen tak v přírodě, pro okamžik nadšení, když se z borůvčí na nás culí polohříbek a hned vedle další a další a další ... Když vím, že pak na likvidaci nejsem sama a že mi pomáhá ještě další pár rukou a ještě se u toho nasmějeme, to se pak houbaří jedna radost. :-)