Srpen 2014

O tom, jak jsem zase chytrá

29. srpna 2014 v 16:14 | renuška |  Jak to vidím ...
Dlouhovlasá blondýna. Tak to jsem já. Tedy bývala jsem - do úterka. Kombinace to byla přímo vražedná, protože už samotná barva vlasů mě zaškatulkovala do šuplíku k ostatním spolubojovnicím za svá "inteligentní" práva. Tedy ne že by se mě fórky o té, co poslouchala skříň, potažmo (K)kabáty nebo o jiné, co v kufru auta vozila motorovou pilu, protože ráda řeže zatáčky, nějak dotýkaly, natolik vztahovačná nejsem. Ovšem stejně mám radši ty o brunetách :-D. A když se k tomu přidá pořekadlo: "Dlouhé vlasy - krátký rozum.", tak to už je fakt kritické. Asi. Poněvadž na základě tohoto bych měla mít ikvétykve a byť si kdovíjak nefandím, jsem si jistá, že tak zlé to zase nebylo (a není).
Nutně jsem potřebovala změnu - už dlouhodobě jsem o tom uvažovala, ale pořád chyběla odvaha, důvod, chuť ... hromada výmluv, proč nechat kadeře růst svým životem a jen občas ručofučo šmiknout ofinku. Maximálním odvazem pro mě z kraje roku bylo promelírování ještě světlejším odstínem - to asi aby zlatovlásky zářily na slunci ještě víc. O tmavé barvě jsem moc neuvažovala, protože z praktického hlediska je pro mě nevýhodná - rychle se mi vymývá, poměrně rychle je i znatelný odrost a doby, kdy jsem byla čérnovlasá, už jsou dávno tytam a zaplať pánbůh za to. Nesouhra černých pramenů s blonďatými odrosty i obočím - to fakt nebylo úplně košer. Takže mi nezbývalo než zasáhnout do délky, když ne do blbosti. A teď babo raď, co by mi slušelo, co ne, co zvládnu upravit každé ráno do stavu snesitelného, abych nevypadala jako čarodějnice, nýbrž jako krasavice skvostná. Ještě na křesle u kadařnice jsem nevěděla ... a nevěděla ani ona ... dokud jsme se společně nepodívaly na obrázek modelky na jejím pracovním stole. Jasně, měla delší krk, méně plné tváře (cha - později bude mít potíže s vráskami, kdežto já mám tak kvalitní "vnitřní" výplň, že budu bez těchto kosmetických neduhů žít asi až do smrti), nalíčená od profesionála, styling účesu taktéž upravený. No kočka. A já se rozhodla, že chci být stejně krásná jako ona.
Stálo mě to dvě hodiny času, dvě stovky za práci a 30 centimetrů (dobrá, uberu na 25) mých přírodních blond vlasů, které se po pár šmiknutích líně povalovaly na podlaze a které milá paní kadeřnice soucitně zametla tak, abych je radši ani neviděla. Stačilo, že jsem je cítila. Jak já měla lehkou hlavu! Jak mě najednou na zádech nehřála "deka". A když mi uschly na natáčkách, připadala jsem si jako Marylin Monroe - jen pihy mi po tváři leží jinak, mám x kilo nadváhy a bílé šaty mi kolem kolen taky nelétají. Ale jinak úplně jako ona :-D. Blbá blondýna, ovšem s dlouhým rozumem. Nevím tedy, jestli tahle kombinace je ve výsledku výhrou, ovšem co do mé spokojenosti se současnou vizáží, tak tady jsem blažená. Změny jsem se dočkala (Jak je možné, že jsem na to své okolí musela upozorňovat??? Oni vůbec to zkrácení nezaznamenali??? Copak mít vlasy do pasu nebo po ramena není vidět???) a zároveň jsem ze škatulky jednou nohou venku. Otázkou je, jestli se tam časem zase nevrátím - to až budou ty čerstvé zkrácenky zase dorůstat. Budu se muset hlídat, abych o délku svého rozumu nepřišla :-).

Mmj. Víte, proč blondýnky neběhají? Protože by mohly chytit rozum.
(Tím se asi všechno vysvětluje ...)

:-D :-D :-D :-D :-D


Prosím ...

26. srpna 2014 v 11:53 | renuška |  Jak to vidím ...
Dnes je velmi stručně ...

Vzhůru do Postiry a ještě dál!

25. srpna 2014 v 16:38 | renuška |  Snímánky
Po krátké pauze se naposledy podíváme do Chorvatska, do Dalmácie, dnes konkrétně na ostrov Brač, kde jsme zakončili naši krásnou letní dovolenou. A když píši, že zakončili, tak skutečně tohle byla ona pomyslná třešínka na dortu, protože výlet jsme absolvovali v den odjezdu zpátky domů. Místo dlouhého čekání na autobus a cestu do Čech jsme ráno před devátou společně s dalšími přáteli nasedli na malou soukromou loď řízenou kormidelníkem Mirečkem a vyrazili tam, kam bylo z "naší" pláže docela slušně vidět - na protější pevninu, která možná kazila dojem z nekonečného mořského obzoru, ale v noci, když světélkovala ...
Cílem naší plavby bylo přístavní městečko Postira, kde jsme měli dvouhodinovou pauzu, po které nás potěšilo absolutně nejlepší pohoštění za celou dobu v zahraničí - sám pan kormidelník nám připravil vynikající rybu, salát, nechyběl tradiční bílý chleba a pár šištiček z mletého masa. Vlastně již při nalodění na nás čekal talíř s "pršutem", pečivo, kalíšky s rakijí, které Mireček stále doléval, ale my jsme vzali za vděk spíše červenému vínu (vyjma dětí, samozřejmě - ty měly k dispozici šťávu). I tak jsme museli popíjet opatrně - bylo před námi více než 1500 km, které jsme měli přežít v pohodě a ne s mikrotenovým sáčkem u obličeje :-D.
Po vydatném obědě jsme ještě odpluli o kus dál do tzv. "Motýlí zátoky", kde jsme se svlažili, děti se vyřádily skákáním z lodě rovnou do moře a pak už hurá domů. Jenže! V místech, kde hlubina měla téměř 60 metrů, byla další nečekaná zastávka pro všechny dobrodruhy a milovníky adrenalinu, kteří se nebáli koupat v oné pořádné hloubce - přiznávám, že suchá jsem zůstala jen já - respekt i strach mi zkrátka nedovolily šupnout do temně modré vody a užívat si neomezeného prostoru. Bál se i Honzík, ale "No, sice sem se bál, ale tak ... prostě sem skočil, no :-)". A ne jednou ...
Zpátky k zabaleným kufrům, batohům, taškám a unaveným spoluúčastníkům zájezdu jsme se dostali po třetí hodině odpolední, spokojení a blažení, že nám tenhle poslední den tak krásně vyšel. Honem ještě vysprchovat, zastavit se v obchodě pro pár maličkostí na cestu, povečeřet v restauraci slíbenou "rozlučkovou" pizzu a mohli jsme zavelet: "Domů, pane řidiči!"


Odplouvali jsme z vesničky Dogi Rat hned vedle Duče, kde jsme osm dní bydleli. I tady nebyla nouze o loďe a čluny, o bílé domy se zelenými okenicemi a červenými střechami. V tento den poprvé za celou dobu pobytu byly na nebi i pořádné mraky, čehož jsem při focení občas zneužila :-).

Rybu jsem nevyfotila, ale lahodnou svačinku ano :-p ...


... a taky moje nejmilejší námořníky, i když bez pruhovaných triček :-).




Postira je blíž a blíž, moře pění, na lodi je veselí ...




Malebný přístav, kde stačilo jen stát a dívat se kolem - všude bylo co sledovat, každou chvíli upoutalo mou pozornost něco jiného, dohromady jsem si pak sestavila další z překrásných obrazů z našich prázdnin ...


Jestli mě něco zvlášť bavilo, pak to byla poctivě dodržovaná architektura, vizáž, design bydlení - ať už čerstvě natřeno, nebo opotřebováno vlivem času - dveře i okna, vrata na zahradu, cokoliv mělo nádech stejného odstínu zelené. Neumím si představit, že by to mělo být jinak.


Přišel čas loučení. S Chorvatskem "za zády" vyhlížím spolu s přítelem, panem Sochou, domovinu, kraje české, luhy a háje mně milé, kde je to opravdové "doma".
(prosím, ignorujte tu dámu, co chytá bronz - sice mi úplně nezapadla do konceptu fotky, ale tak ... no dobře, tak mi tam vadí, no :-D )

Zazvonil zvonec a pohádce je konec. Už víc než týden jsme zpátky doma, nostalgicky sledujeme svou pokožku, která přichází o tmavší nádech a vrací se ke své přirozené barvě. Všechny dárky mají své majitele, čtyři nové magnety rozšířily naši sbírku na lednici a nezbývá než počkat do ledna, kdy znovu budu probírat nashromážděné snímánky a ty vybrané vkládat do nové fotoknihy za rok 2014. O tom, že z Chorvatska tam těch obrázků bude víc než dost, není nutné pochybovat - na výběr jich mám ze čtyřstovky a to nejlepší, to už znáte i vy. Doufám, že se vám cestování se mnou líbilo a že jsem vás svým nadšením alespoň trošku nakazila. Zdravím vás a děkuji za pozornost. Příště už bude mé psaní zase všednějšího rázu, ačkoliv ... o víkendu jdeme na svatbu, kde budu mmj. fotit, takže o zážitky nouze nebude a o obrázky také ne. Ale to se teprve uvidí :-).



Azůro s bonusem

21. srpna 2014 v 17:13 | renuška |  Snímánky
Omiš. Město, kde jsme se na chvilku zastavili včera a kam se vrátíme i dnes. Respektive na kraj oblasti, kde je minimum turistického ruchu proti běžným plážím a kde jsme shodou okolností, náhod a snad i zásluhou vesmíru měli ve stejnou dobu na dovolené i naše reálné sousedy. Slovo dalo slovo a my jsme jeden celý den strávili s nimi - sice ve stejném moři, jen o pár kilometrů stranou, kde se písek střídal s pořádnými kameny a balvany, kde vlny dostaly ten správný říz, kde bylo celý den naprosto skvěle, a to jak v šikovně umístěném "odpočinkovišti" ve stínu, tak na přímém sluníčku. Kluci považují právě tento den z dovolené za nejvíc vyvedený, čemuž jsem ráda já a právě i naši dobří známí. Ti už jen kvůli tomu, že mohli další partě ukázat místečko, kam se tak rádi vracejí a kde se moře s nebem vlévá do jedné obří azurové pohody ...






Má smysl tohle komentovat? Z každého koutku, z každého místečka, odevšad je cítit ona specifická mořská atmosféra, snad i to šumění vánku, šplouchání vody, horko slunce, vůně středozemí ...




Kluci potápníci na chvíli zapomněli na svůj reálný věk a zase to byli malí školkáčci uličníci,co v mělčinách pozorovali mořský život, lovili kameny a vyráběli z nich pevnosti, ponorky, lodě ... byla jsem moc šťastná, že třináctiletý Ondra přistoupil na Honzovu chuť si jen tak hrát a fantazírovat.


Když se dostatečně zvedla hladina vody, že se z malého skalnatého výběžku už dalo i skákat, šel šnorchl stranou a na řadu přišlo jiné dovádění :-).

Zatímco kluci řádili a sousedé odpočívali, já jsem běhala po pláži a fotila krajinu, loďky, skály a vyvržené vorvaně :-D

Když jsme sestupovali k moři a já viděla tuhle lavičku, věděla jsem, že se k ní během dne párkrát vydám. Tu si poležet na horkém slunci, tu omrknout kluky, tu zmáčknout spoušť ... skutečně to bylo kouzelné místo, kde se dalo docela opravdově snít ♥♥♥

Nedá se říct, že by tady bylo hezčeji než v Duče ... bylo tu jinak. Své udělaly jak skalnaté břehy, tak společnost dobře známých lidí. Já sama jsem byla spokojená tu i tam, všude. Když si uvědomím, že ještě týden před naším odjezdem na dovolenou jsem slýchala ohledně počasí samé špatné zážitky těch, kteří se letos do Chorvatska vydali - i místní obyvatelé konstatovali, že tak propršené léto už dlouho nepamatují - byla jsem vděčná za to, že jsme po celou dobu měli úžasné slunečné dny, ať už jsme je trávili kdekoliv. Neumím si totiž představit, že bych prázdniny u moře strávila zavřená v apartmánu, na jehož okna by mi bubnoval déšť. To bychom si totiž nemohli užít ani další výlet do ...

BONUS:

... druhého největšího přístavního města Chorvatska, do Splitu. Měli jsme ho zaplacený v rámci naší dovolené a společně s ostatními účastníky zájezdu jsme jeden den večer vyrazili na dvouhodinovou prohlídku turisticky zajímavé oblasti, kde to skutečně žilo a kde by bývalo bylo lepší být trochu déle, abychom viděli vše, co Split nabízel. Takhle jsme v rychlosti proběhli Diokleciánův palác, pokochali se rozsvětélkovaným přístavem, nakoupili něco málo dárečků domů a to bylo vše. Naštěstí jsem zařídila, že se sem ještě někdy vrátíme ...

Maketa města včetně Diokleciánova paláce a hradeb ... tady nám delegátka ukázala základní trasy, abychom se mohli dále sami orientovat. Bylo to zběsilé, rychlé a divoké ... nakonec jsme viděli opravdu jen zlomek toho, co bych ráda, ale je logické, že za dvě hodiny se toho skutečně víc stihnout nedá.


Milým zpestřením byli dva antičtí bojovníci hlídající katedrálu sv. Duje - převlečení chorvatští studenti si takto přivydělávají, stačí se s nimi vyfotit a něco málo jim za to dát.



Vyjdeme-li z hradeb zadním východem směrem k parku, dostaneme se jednak k nádherné kašně, která je v noci samozřejmě osvícená, ale hlavně míjíme obří sochu biskupa Řehoře Ninského, která je v současné době bohužel v rekonstrukci a jediné, co je z ní možné vidět, je pozlacený megapalec. Jeho pohlazením si turista "zajistí", že se do Chorvatska a do Splitu ještě jednou v životě URČITĚ podívá :-). A tak jsem hladila :-D :-D.

Mezitím se ale už setmělo a my se pomalu vraceli zpátky do přístaviště, míjíce různé obchůdky a krámečky plné více či méně vkusného zboží. Já jsem si pro vás vybrala tenhle, zaměřený na modro-bílo-červené námořnické oblečení a doplňky, protože ten byl úplně ten nejlepší. Sice jsem si v něm nic nepořídila, ale uchvácená jsem jím byla maximálně - no jo no, ženská ... :-D



Takhle rozzářené noci mají ve Splitu pořád a věřte mi, že v reálu je to ještě tisíckrát hezčí.

Dočetli a doprohlíželi jste až sem? Gratuluji - dnes to bylo opravdu vydatné sepisování a editování. Snad se vám další dovolenková reportáž líbila a bylo z ní cítit vše, co jsme si odtud ve vzpomínkách přivezli domů. Zároveň jsme tím už vyčerpali tři ze čtyř článků věnujících se našemu letošnímu prázdninovému cestování a čeká nás tedy poslední. A kam že to bude? Nechte se překvapit, pojedeme lodí, která nás dovezla tam a taky onam ... A všude bylo prostě skvěle :-) ...




Plují lodi po Cetině ...

20. srpna 2014 v 16:29 | renuška |  Snímánky
Cetina je řeka protékající městečkem Omiš, vlévající se do Jaderského moře. Právě ona se stala na pondělní dovolenkové dopoledne naším cílem a s ní i návštěva zrekonstruované mlýnice. Na malé loďce jsme společně s dalšími cestujícími proplouvali nádherným údolím, které lemovaly vysoké skály z obou stran a doplňovalo je velké množství vodní zeleně i stromů stojících podél řeky. Kouzelným okamžikem byl samotný "vjezd" do kaňonu, kdy se masa kamení před námi otevřela a ukázala nám své tajemství - nádherné klidné místo, které vybízelo k relaxaci a k nasávání atmosféry. Přibližně hodinku jsme pomalým tempem za vrčení lodního motoru pozorovali nádhernou přírodu, dokud jsme nedorazili do skromného přístaviště u tzv. Radmanove Mlinice, což je opravený starý mlýn, který slouží jednak jako občerstvovací zastávka pro turisty, ale i jako hotel. Tady jsme se zdrželi půl hodinky a pak se zase pomalým tempem vraceli zpět do města, odkud jsme měli cestu už jen "domů", do Duče.
Výlet to byl krátký, pohodový, na rozdíl od milovníků adrenalinu, kteří Cetinu sjíždí na raftech nebo slaňují podél skal či zavěšení na karabině sviští z jednoho konce lana na druhý přes celou šířku vodní plochy. My jsme si zkrátka dopřáli klidné seznámení s dalším kouskem Dalmácie a i když už bych se tam nemusela znovu vracet, protože co jsem mohla vidět, to jsem viděla, neznamená to, že toto místo není půvabné a že bych ho nedoporučila. Naopak. Pokud chcete rozjímat a nechat se unášet po klidné hladině řeky, kochat se pestrou přírodou, potkávat se s ostatními "námořníky" naladěnými na stejnou vlnu, pak projížďka po Cetině je přesně to pravé ořechové :-).


Na jedné z těchto lodiček jsme se vydali vstříc zatím uzavřenému kaňonu ...



... skalní masiv si své tajemství střežil do poslední chvíle, ale jakmile jsme do něho vpluli, už se nebránil. Podívaná to byla opravdu jedinečná, i když zachytit ji na fotografie bylo docela obtížné. To se zkrátka musí zažít!


Hezký pohled byl i na samotný přístav, který lemovaly typické staré domy s jasnou patinou dávných dob.



Tři vodáci v bezpečí lodě a mladého kormidelníka (bez důkazu, ale věřit mi můžete - byl to fešák :-) ).

Jedno z nečekaných překvapení - romantický altán hned u břehu ... mé myšlenky na okamžik opustily cizinu a vrátily se domů, kde byl ten, který by jistě tohle místo také obdivoval ♥.





Na závěr několik obrázků z Radvanove Mlinice - jak jsem již psala, půlhodinka tady strávená byla chvílí odpočinkovou, dali jsme si zmrzlinu a pití a já se na pár okamžiků klukům ztratila, abych "cvakala a cvakala". Záznamy musí být odevšad :-).

Abychom toho cestování neměli tolik najednou, zůstaneme ještě příště v Omiši, ale na maličko jiném místě, u moře, u sousedů, a to doslova :-). Opět bude plno obrázků, opět bude něco povídání. Zatím ale nashledanou :-).


Čas letí jako vlny ...

19. srpna 2014 v 16:35 | renuška |  Snímánky
... sotva se narodí na hladině moře, už už spěchají ke břehu, kde se změní v pěnu a rozlijí se do písku a kamení ...

Přesně takhle rychle a možná ještě rychleji utekla naše desetidenní dovolená v Chorvatsku, odkud jsme se celí rozpálení díky tamnímu sluníčku vraceli do chladných Čech, plavky a tílka jsme vyměnili za rifle a mikiny, znovu uléháme pod své peřiny místo povalování se na měkkých matracích, zahaleni pouze do vrstvy potu a spodního prádla. Slanou vodu vystřídala domácí ze studny, prádlo schne pomaleji a kočky už se zase mají s kým mazlit.
Ale bylo tam krásně, fakt že jo. Nádherné počasí, úžasné moře, čarokrásná příroda - teď už věřím těm "kýčovitým" fotkám plným tyrkysového moře i nebe, ostře zelených stromů a bílých skal. Protože přesně takhle to vypadalo i tam, kde jsme celých osm dní trávili, tedy v letovisku Duče ...






Byli jsme jako v ráji ... na písečné pláži, ze které vybíhala malá kamenitá mola do moře, odkud byl nádherný rozhled na panoráma celého městečka. Proti nám pak bylo možné vidět v oparu poloostrov Brač, který v nočních hodinách zdobily tisíce světýlek a lákaly nás k sobě, načež my jsme o pár dní později jejich volání vyslyšeli ...


Nesmírné množství slané vody - to bylo něco pro moje kachní nožky (nebo snad nohy postřelené holubičky???) :-D.



Loděk stálo (nejen) podél pobřeží víc než dost, ale my jsme si oblíbili šlapadla. Celkem čtyřikrát jsme se ještě ve společnosti jedné milé kamarádky se synem vydali dál na širé moře, kde kluci s hlavou pod hladinou lovili mušle a pozorovali ryby, užívali si volný vodní prostor i sluzavku na vypůjčené mašince, o zábavu bylo zkrátka postaráno.

Zdravice "stínových" nás měla nejen na facebooku velký úspěch :-) ...

Když byl čas, dovolila jsem větru hrát si s mými rozpuštěnými vlasy - v tu chvíli jsem se vrátila zpátky do dětských let a cítila se jako ona malá mořská víla ... jen s tím rozdílem, že svého prince už jsem dávno měla (byť čekajícího doma) a nemusela jsem ani čarodějnici nechávat výměnou za lásku svůj hlas ...



... kluci mě ale ve světě fantazií moc dlouho nenechali, mnohem víc než vílu potřebovali maminku ♥. A přece mi s nimi bylo úplně nejpohádkověji, že to snad ani víc nejde ...


Všude kolem nás bylo tolik krásy, tolik překvapení - něžné kvítky vyrůstaly ze škvír mezi velkými kameny, pan krab s námi chvíli koketoval na písku ...





... a sluníčko? To bylo k pomilování od východu do západu. Kouzlilo s krajinou pod sebou a štětcem smáčeným v oranžové barvě halilo den do stmívacího pláště ...


Mohla bych pokračovat do nekonečna, ale všeho tak akorát. Snímánků i povídání. Však tomu ještě zdaleka není konec. Po procházce smrsknuté do několika fotek z Duče se už brzy vydáme do Omiše i na Brač - i tady bude o čem snít, i tady bude na co vzpomínat a o co se dělit. Děkuji za to, že s vámi mohu zpětně vše krásné sdílet a znovu se vracet o hromadu stovek kilometrů na jih, do země plné modré, zelené a bílé barvy, do místa, kde každý najde kousek toho, co ho může udělat ještě šťastnějším, zkrátka tam, kde vás vřele uvítají slovy: Dobro došli! Je totiž opravdu dobře, že jsme s kluky došli právě tam :-).


O tom, jak jsme si debužírovali

7. srpna 2014 v 17:14 | renuška |  Snímánky
Znáte to slovo "debužírovat"? Zrovna moc se nepoužívá, ale dnes se mi náramně hodí a s dovolením jeho význam ještě rozšířím, ale na to je zatím čas. Čili podle výkladu ze Slovníku cizích slov bude článek nejen o tom, jak jsme "hodovali, dobře jedli a pili" a ještě něco navíc.
Kluci se mi po dvou dnech u babičky a u dědy vrátili zpátky domů, a tak jsem je chtěla něčím překvapit. O tom, že se večer vydáme za zážitkem, už věděli dopředu, ale jaké by to bylo přijet domů a nemít na plotně nic dobrého? A tak jsem posbírala kdejaké inspirace a pustila se v premiéře do výroby dvou dobrot. Výsledek dopadl tak na 75%, což je ale pouze můj úsudek. U ostatních se procenta šplhají výš (což je dobřéééé :-)).



Jako první jsem připravila cosi alá "quiche - francouzský koláč s cibulí". Teď budu asi vypadat jako "odborník na slovo vzatý", pan Babica, ale pracovala jsem skutečně jen s tím, co se doma našlo nebo co mi byla schopna nabídnout místní prodejna potravin. Svou roli tu hrál i čas, tudíž místo vlastnoručně udělaného těsta jsem zvolila listové, místo super sýru obyčejnou Eidamovku pětačtyřicítku, ovšem dbala jsem jak na anglickou slaninu, tak především na dostatek cibule. A nešetřila jsem ani na čerstvé petrželce a šnitlíku. Za chvilku bylo hotovo a chutná to fakt skvěle. Na příště mám v plánu sáhnout po česneku, špenátu a uzeném lososu, to bude teprve lahůdka!



Podle Blanky jsem se pak pustila do další dobroty - do bavorských vdolečků. S kynutým těstem se zatím stále seznamuji a možná právě proto nevyběhlo tak, jak jsem si myslela a jak by to asi správně mělo být. Vdolečky tedy zůstaly nižší a hutnější, mně stačil jeden a měla jsem dost. Ochutila jsem je vynikající marmeládou z rebarbory, kterou jsem dostala od tchýně, oslazeným tvarohem a kouskem čerstvé broskve z naší zahrady. Mužské osazenstvo si "dolky" pochvalovalo, to jen já jsem k sobě víc kritická. Příště to zkusím vychytat, aby celkové skóre nebylo jen 75%, ale rovných 100% :-).



Nasyceni odjeli jsme po osmé večerní směr příroda, konkrétně "Letní kino", které je od nás nedaleko a má už dlouholetou tradici - však jako malá jsem sem již chodila s rodiči. Tuhle záležitost si poslední léta neodpouštíme a alespoň dvakrát sem během prázdnin zavítáme. Prima je, že se dá v hospůdce pod kinem koupit něco dobrého k pití i k jídlu, takže si uděláme maximální pohodlí a pak už jen čekáme, až se úplně setmí a dětské filmové hity vystřídá ... třeba animovaná pohádka "Planeta 51" ... A i když je sezení na lavičkách poněkud nepohodlné a komáři navíc mají chuť si debužírovat jako lidé, za pomocí deky a repelentu v pohodě vydržíme až do pozdních nočních hodin sledovat příběh na plátně a současně s tím si užívat jedinečné atmosféry samotného místa.

"Mami, vyfoť se se mnou, ale netvař se normálně a spíš dělej ňáky ksichty!" A tak jsem je dělala a Honza taky :-D.

Kdyby takhle vypadal každý den, asi by člověka brzy všechno podobné omrzelo, ale protože je to jen občas, opravdu se tím bavíme a těší nás to. Je to příjemné a docela finančně nenáročné rozptýlení stereotypu a hlavně je to další z mnoha příležitostí být spolu pohromadě. Zvláště tehdy, když se na deset dní budeme muset rozloučit a pana traktoristu necháme doma, aby se staral o zvířátka, o traktor a vůbec. A až se mu vrátíme, tak se k debužírování určitě zase dostaneme. To zase jo :-).


Jako malá ...

6. srpna 2014 v 16:27 | renuška |  Jak to vidím ...

Dnešní povídání začínám netradičně vypůjčeným obrázkem místa, které nám za pár (ne několik, ale již za dva a půl dne) a několik set kilometrů bude "domovem". Konečně jsme se dočkali chvíle, která klepe na dveře a hlásí, že v pátek odpoledne společně s dětmi odjíždím na dovolenou k moři. Pro letošek jsme měli na výběr Itálii (tuto jsme navštívili loni) nebo Chorvatsko. A protože nejsme pachateli, jenž se rádi vracejí na místo činu, chtěli jsme poznat zase jiný kousek světa a právě proto padla volba na letovisko Duče nedaleko města Omiš. Sice nevíme, jaké to tam bude, ale mnohé infomace jsme dostali od organizátorů zájezdu, dalším nevyčerpatelným zdrojem je internet a co si budeme povídat, bez překvapení by to už nebylo ono, takže to necháváme víceméně plavat a celí natěšení budeme očekávat jen samé příjemné objevy. Co ale víme, že zažijeme, jsou naplánované výlety, kterými chci stejně jako minulý rok zpestřit válečku u vody; díky tomu, že odjíždíme na dovolenou s "Domem dětí a mládeže" zdejšího města, máme zajištěný i program pro ratolesti a dospělé během celého dne, takže předpokládám, že si zase přivezeme domů nějaké rukodělné výrobky i ceny za soutěže. Jako neplánovaný bonus lze považovat pak to, že tři kilometry od nás budou - již v Omiši - bydlet ve stejném termínu jako my i naši sousedé, se kterými už máme naplánované setkání a celodenní pobyt u nich.
Spousta lidí, se kterými jsem mluvila nebo kteří se nechali slyšet někde jinde někým jiným, tvrdí, že letos v Chorvatsku vůbec nevycházelo počasí, že jim dovolené propršely, do Čech se vraceli zklamaní a naštvaní. Víte, já to mám tak ... ať už jedu kamkoliv, nepočítám s tím, že by nemělo být hezky. Ať to byl "Benátský karneval" v únoru, kdy sluníčko "pralo" tak, že jsme chodili s rozhalenými zimními kabáty, nebo právě Martinsicuro, kdy turnus před námi měl teploty kolem 16 C a deštivo, načež my jsme "chytli" úplně skvělé počasí. Zkrátka vím, že bude slunečno a zaprší-li, bude to jen slaboučká přeháňka akorát tak pro osvěžení horkého vzduchu. Však se předpovědi rýsují víc než pozitivně a já ujišťuji sebe i ostatní, že se vážně není čeho bát.
A jak se blíží doba odjezdu, hromadí se doma kufry, tašky, boty, opalovací krémy, foťák pod vodu ... zatím nás ještě cestovní horečka nepostihla, naopak vše nechávám na poslední den, kdy budu mít dost času vše potřebné porovnat a poskládat a zabalit a nezapomenout (a to včetně nezbytných řízků, kterých není nikdy dost :-D). Jen kluci občas příjdou a chtějí si popovídat, jaké to tam bude, co budeme dělat, jestli pojedeme na tom a na tom tam a tam. Právě těmi všetečnými dotazy mě naladí a mé nadšení a těšení se stupňuje stejně jako jejich. Připadám si jako malá ... což vlastně není vůbec nic špatného. Ba naopak. Užívám si to společně s nimi a beru to jako perfektní odstartování naší druhé společné zahraniční dovolené. :-)


Krokoměr

5. srpna 2014 v 9:46 | renuška |  Přišla Múza
Těch kroků!
Tolik zbytečných
a tolik, co jich chybí,
aby překonaly
tu dálku mezi námi.
Vyplašit vrány,
co snesly se
mezi nás between us a krákají
ze všech sil,
aby nás spletly
a naváděly
ke švindlu.
My na krok neslyšíme,
na krák nevidíme,
jen hloupě
meleme ...
... meleme tu svou
písničku (ne)oblíbenou,
co začíná krokem vzad
a končí krokem vpřed.
A mezi tím?
Step báj step,
jeden mravenčí,
jeden sloní,
láska slzy roní
pro tu dálavu,
která měří
jedno lidské tělo.
Kéžby zmizet chtělo ...
Kéžby prostě
odkráčelo,
a nás nechalo jít
k sobě blíž
a ne zůstat si
na obtíž.

Cérce k svátku

2. srpna 2014 v 14:50 | renuška |  Snímánky
Pěkně z čerstva vkládám nový článek s dalším dortovým přírůstkem. Tentokrát jsem se rozhodla trénovat jednopatrák, úplnou klasiku, neměla jsem v úmyslu vymýšlet něco kdovíjak originálního, spíš jsem skutečně chtěla pilovat základy. A protože se z kalendáře hlásí "dceřin" (Tomášova krev, nikoliv má, jsem její "maceškou") svátek, pustila jsem se z vesela hned ráno do práce, bez náskoku, bez přípravy, jen s částečnou představou o finální podobě. Oproti minulé štrapáci mi tentokrát šlo všechno pěkně od ruky, povedl se korpus, krém, poměrně slušně se pracovalo i s mandlovkou a potahovou hmotou, ačkoliv venku bylo již ráno na padnutí. Protože jsem do těsta použila citronové aroma, chtěla jsem něco kyselejšího přidat i k máslovému krému a pro tentokrát jsem zvolila na plátky nakrájené kiwi. Jak bude dort vypadat na řezu, zjistíme až večer, ale myslím, že to vůbec nebude zlé. Co do barvy jsem původně uvažovala o modré, ale nakonec jsem bílou mandlovku obarvila do fialova a i když mě hotový kolorit trochu zklamal, vykrájené kytičky v kombinaci s bílou nevypadají vůbec zle. Tady je výsledek:




Při pohledu zvrchu to sice není poznat, ale při prohlížení ze stran je jasné, že jsem se pokoušela o jakýsi asymetrický květinový "přehoz" ze široka do tenkého cípu. Myslela jsem si, že efekt vlnovky bude maličko výraznější, ale ani takto nejsem zklamaná.




Pár detailních záběrů na "karafiáty" - vykrajovátka, pomocí nichž jsem vytvářela kvítka. Na rozdíl od "gerber" použitých na předchozích dortech nejsou tato tzv. vypichovací, takže každou květinku musím pomocí kostice dostat z plastu ven, což ne vždy šlo úplně hladce. Na pomoc jsem si přizvala moučkový cukr - to je ten drobný bílý prach, který je zvláště na fialových kytičkách docela vidět. Snažila jsem se ho oprášit mašlovačkou, ale i tak tam něco málo zůstalo. Mně to však nijak moc nevadí. Jen pro úplnost dodávám, že fialky jsou z pravého mandlového těsta, bílé doplňkové pak z hmoty "Pasta Dama".

Jak jsem již na začátku psala, šlo tentokrát opravdu o příjemnou práci, která mě bavila a měla jsem pocit, že všechno, co mělo, spolu poměrně slušně spolupracovalo. A s tímto dojmem jsem si k sobě povolala největší kritiky, své dva synáčky pacholáčky, aby se vyjádřili - oba shodně prohlásili, že ten drot předtím byl mnohem hezčí! (ano, právě ten, u kterého jsem se navztekala a se kterým jsem vůbec nebyla spokojená). Tak se teď jen modlím, aby to třetí dítě, "vypůjčené", bylo s moučníkem spokojené :-).

PS: Za tři týdny se těšte na další hokuspokus pokračovačku - tentokrát to bude prezent ke čtyřicetinám! :-)