V posledních dnech proletěla facebookem myšlenka, jejíž znění vám teď v kostce sdělím:
"Učený stařec vyzývá své žáky, aby mu vysvětlili, proč na sebe lidé během hádky křičí. Ti odpověděli, že je to proto, že hádající se člověk má vztek, je rozzlobený a tím pádem zvyšuje hlas. S takovým vysvětlením se ale stařec nespokojil a po chvíli svým studentům pověděl, že je to jinak. Je to věc srdcí ... protože během sporu mají srdce těch dvou (tří, čtyř ...) osob k sobě příliš daleko a tak je třeba tu vzdálenost překřičet, aby se slyšeli. Naopak je třeba si povšimnout například zamilovaných, kteří spolu mluví klidně, tiše, někdy ani nemusí namáhat hlasivky a stačí jim pohled - takoví mají srdci k sobě úplně nejblíže, jak je to jen možné, proto není třeba překonávat žádné dálky. Bohužel, stává se, že někdy ta vzdálenost dvou srdíček je od sebe tak velikánská, že už ji překřičet nejde, že už není slyšet druhý hlas ... "
Tato afirmace mě skutečně hodně oslovila a přišla v době, kdy si víc než kdy jindy uvědomuji ty propastné rozdíly mezi hlasitostí a tichem. Mezi dálkou a blízkem. Mezi láskou a láskou. Na jednu stranu vnímám ticho, které vzniklo po bouří a bolí, na druhou si užívám ticho, které je harmonické a drží mě v náručí, hýčká si mě a zpívá mi do ucha romantické melodie (a o to víc ho miluji ♥). A přesto zcela hloupě věnuji více energie Goliášovi, který je si tak jistý svou velikostí a neohrožeností, že mu přes tu jeho slepotu a zahleděnost do sebe sama uniká podstata života a právě oné lásky. Chodí si po svém teritoriu a hrdinně provokuje ostatní a vyzývá je k boji na místo toho, aby se pokrčil a svou obrovitou postavu přizpůsobil těm "menším", kteří jsou z něho vyděšení. Goliáš křičí, aby ho k těm vzdáleným srdcím bylo dobře slyšet, vyplivuje bez rozmyslu slova, která zraňují zpravidla víc než rána mečem. Zapomíná však na jednu důležitou věc - když už proti sobě má opozici v podobě drobného Davida, neměl by ho podceňovat, protože David to umí skvěle s prakem a s kamínky, přičemž tuto "zbraň" mu do rukou vložil právě obr. A ten se tak vlastní taktikou zahubí a nakonec zůstává na bojišti sám, protože se všemi, kteří ho měli rádi, nedokázal mluvit potichu.
Nikdy jsem nechápala, jak spolu mohou lidé třeba deset, dvacet let nemluvit, protože se kdysi pohádali kvůli banalitě. Teď už tomu rozumím maličko víc ... ale přece pořád spoléhám na zdravý rozum, který říká, že na góly a na vítězství by se mělo hrát ve sportu a ne v lásce. Tam je totiž třeba naslouchat srdci a ne rozhodčím s píšťalkou v puse. Ten hvizd tak bolí do uší ...
To o vzdálenosti srdcí v hádce je opravdu výstižně řečeno.