Červenec 2014

Koupališťování

28. července 2014 v 16:46 | renuška |  Snímánky
Po třech týdnech nepřetržité práce (vyjma jedné soboty, kterou jsem strávila na babiččiných osmdesátinách) jsem si dopřála zaslouženou dvoudenní dovolenou, během které jsem alespoň z části chtěla děťátkům vynahradit svou absenci (byť díky pobytu u milované babičky nedostatkem citů a pozornosti nestrádali). Přestože počasí nám zrovna dvakrát nevycházelo, rozhodli jsme se při pátku spoléhat se na předpovědi meteorologů a vydali se posilněni ještě o jednoho kamaráda kluků do nedalekého města na koupaliště, které jsme si otestovali již minulý rok a které víceméně splňovalo veškeré naše požadavky. Předpokládali jsme, že vzhledem k zataženu až oblačnu nebude návštěvnost kdovíjaká, ovšem rozhodně jsme nepočítali s tím, že bude celý plavecký areál včetně tobogánů, posilovacích strojů, trampolíny a vůbec všeho jen náš (pravda, s námi se tam střídali ještě asi čtyři důchodci a pak celkový "tým" rozšířila babička se třemi vnoučaty). A tak jsme si užívali - kluci blbnutí a řádění na suchu i ve vodě, já klidu a času ke čtení, společně jsme se projeli párkrát na skluzavce, a to bych nebyla já, abych něco málo nenafotila, že? :-D




Jaroměřské koupaliště disponuje úžasným a především čistým parkem s mnoha stromy a lavičkami, kde se lidé v pohodě mohou uvelebit a odpočívat jak na přímém slunci, tak ve stínu stromoví.
Co se týká samotného tobogánu, bohatě postačí dvoudráha, do které se vejde i to nejširší pozadí a jak známo, když se "zařízne", frčí to jako blázen.

Kupodivu první kroky kluků nevedly za vodou, ale na posilovací stroje, které je bavily tak ... tři minuty. Ale je fakt, že se k nim ještě během dne párkrát vrátili, aby si "dali do těla" (i dobrý pocit se počítá :-D ).


Honzíkovy skokanské a potapěčské schopnosti se střídaly ...


... s Ondrovými vzduchovými kreacemi, ke kterým nebylo třeba Redbullu ani žádného jiného povzbuzovadla, co dává křídla. Stačila jen dobrá nálada a chuť blbnout ...

... chvíle pro odpočinek a hurá na další atrakci ...

Protože, jak už jsem psala výše, bylo na koupališti asi tak šest dětí včetně těch mých, pouštěla plavčice na tobogán vždy cca po hodince. Bez dlouhých čekacích front si kluci sjíždění a závody užívali naplno a strhli k tomu i mě (tento zážitek naštěstí není zdokumentovaný :-D ).





V závěru, kdy už se nechtělo nic, jen tak se poflakovat, zašli jsme s Honzíkem do brouzdaliště, kde se nádherně dětsky pustil do hraní a dovádění pod "mochomůrkou" a kde - dle mého - vznikly moc pěkné obrázky. Někdy se Honza už kvůli focení "cuká", ale tentokrát se předváděl bez pobízení a já si brala plnými hrstmi :-).

Jsem ráda, a to opravdu hodně moc, že jsme nepodlehli prvotnímu strašáku v podobě zatažené oblohy, a vyjeli za osvěžením a zábavou. Sluníčko totiž opalovalo a hřálo i přes mraky a my si tak díky tomu užili opravdu bezva pátek, který jsme završili s nadšeným jásáním návštěvou vyhlášené pizzerie. Těší mě, že se kluci bavili a že i oni mají ze společného dne stejný pocit jako já, a také že jsme si zpříjemnili stále se zkracující dobu, než spolu vyrazíme za dalším koupáním, které bude mnohem větší, mnohem slanější a hlavně mnohem delší. Jupííííí ...


Alá "posetý květinami"

26. července 2014 v 11:41 | renuška |  Snímánky
Tak a mám to za sebou. První pečení pro relativně cizího člověka, byť se jedná o vzdálenou tetu. Ta se namlsala pohledem i koštem babiččina dortu a požádala mě, abych jí upekla také dvoupatrák, a to rovnou k jejím narozeninám. Mohla jsem ji přesvědčovat o svém absolutním neprofesionálním přístupu, o začátečnictví, o laických znalostech, o amatérském zhotovení, bylo to málo platné. Chtěla ho a basta fidli. A já, plna nadšení z výsledku pro babičku jsem tedy kývla a čtrnáct dní dopředu v hlavě honila nápady a možnosti, jak tetin dort udělat, ozdobit, vyšperkovat.
Abych trochu změnila zajeté chutě, použila jsem do korpusů kokos a z kokosového pudinku jsem udělala krém; ovoce jsem volila vzhledem k exotickému základu tak, aby "ladilo" - sáhla jsem po banánech a ananasu. Poprvé jsem také pracovala s pravým marcipánem na zdobení včetně barvení, což tedy bylo opravdu "úžasné" a i když jsem si finále nechala na pozdní večer, kdy teploty vzduchu mají správně klesat, obě potahovky se táhly a lepily, praskaly, no radost pohledět! Nemile mě překvapilo i samotné pečení, kdy mi spodní i horní patro krásně vypoukly ve středu nahoru a já pak řešila, jak dorty slepit tak, aby nebyl žádný odpad. Toho jsem nakonec docílila vyplněním okrajů krémem, ale jak to bude vypadat na řezu, nemám ponětí. Ovšem nejhorším "kolegou" byl sekaný ananas z plechovky, který i přes to, že jsem ho dobrou hodinku nechala odkapat přes sítko, pustil šťávku, která protekla přes bariéry máslovokokosového krému a dělala neplechy na potahovce. O té se ví, že se s vodou nemá ráda, což bylo patrné na vybouleném ztenčeném místečku a mě to děsilo, rozčilovalo, štvalo, dráždilo, ale napravit už to nešlo. Jedinou záchranou se jeví samotná konzumace, kdy všechny nerovnosti a hrboly a nedokonalosti zmizí (snad) v útrobách strávníků ...




Tak to je ten rozkvetlý zázrak ... poučena touto zkoušeností už vím, že příště nesmím v žádném případě šetřit na potahové hmotě a vyválet silnější vrstvu, protože tenká příliš kopíruje nedokonalé okraje a při dobrém pozorování jde vidět, kde je samotný piškot a kde krémová výplň (i když krémem omazávám i okraje, které samotný povrch mají sjednotit). V původním plánu také nefigurovaly hvězdičkové středy a spodní "zahlazovací" hvězdičkové pásky, ale i tady bylo třeba plány překopat, aby dort alespoň k něčemu vypadal. A také se musím naučit lépe obarvovat marcipán, i když na první pohled to zas tak hrozně nevypadá (vykrajovala jsem z plátu, který vypadal jakoby mramorově). Původně jsem ještě do středu dortu chtěla dát pár lístečků, ale uvědomila jsem si, že tam teta možná bude chtít aplikovat svíčky, takže tam nakonec zůstaly jen malé "ďubky", které mi sice vadí, ale případnými svíčkami by se daly jednoduše přepíchnout.

Jak jsem byla minule spokojená se svou prací, tentokrát jsem na sebe pyšná nebyla ani v nejmenším. Snad o to víc mě potěšila tetina slova chvály, když si včera dort odvážela. Teď už jen budu netrpělivě očekávat zprávu, zda chutnal a pokud i tady vyjdu bez poskvrnky, nakonec budu mít snad i ten dobrý pocit, který se zatím v moc velké síle nedostavil, jenom zlehka naťukává mé sebevědomí ...
Mám se pořád co učit, nesmím se bát investovat čas, peníze, fantazii, protože jinak se nic pořádně nenaučím. A i když se nejedná o zdroj obživy, baví mě to a mám radost, když se mé domácí amatérské pečení setkává s pozitivním hodnocením. Příští trénink je už za týden, ale to bude jen droboť, kterou udělám "dceři" k svátku - tentokráte do modra :-). Tak mi držte pěsti (ať vyhraji sama nad sebou!) :-D.


Slunce šlo spát za hromádky klád ...

20. července 2014 v 10:16 | renuška |  Snímánky
Sobotní večer jsme měli prožít ve společnosti rodiny, která se nakonec z mnoha důvodů z devíti lidí smrskla na čtyři, tudíž jsem povolala do střehu svou improvizaci a rozhodla se maličko narušit plány a místo grilovačky vyjet na podvečerní piknik do nedalekých kopců. Naložené špízy jsem upekla v troubě, k nim domácí chleba, vynikající moučník, pro jistotu ještě do misek honem nakrájet pár slušně uleželých utopenců, do termosky kafe, nějaké to nádobíčko, stavit se pro vychlazenou malinovku ... Už dlouho jsem si přála rozložit deky na louce a dívat se do kraje, který se postupně zabarvoval do oranžova zásluhou zapadajícího sluníčka. O to víc mě těšilo, že ostatní můj nápad potěšil a všichni jsme si sami v sobě i společně dohromady užívali tu jedinečnou atmosféru, nám příroda poskytovala.



Vím, že by se foťákem do sluníčka nemělo "koukat", ale neodolala jsem ...




Pro pár fotek jsem si doběhla i mezi obilné klasy, které už brzy budou sklizené a zůstane po nich na zemi akorát trochu slámy. Jen o pár chvil později, kdy už jsem zase seděla na dece mezi mými milými společníky, z políčka vypochodovala srnka, aby se napásla trocha trávy. Čekali jsme, že se k ní ještě nějaký ten kus přidá, ale jak sama přišla, tak i sama odešla; to asi, aby jim řekla, že na "jejich" louce jsou cizí vetřelci a je třeba vyčkat, než vyklidí působiště, aby zvěř měla na pastvu klid.


... a pak už jsme jen pozorovali do ruda rozpálený kotouč, kterak se propadá stále níž a níž a níž, až po něm zůstaly jen oranžové pruhy na nebi. Tehdy jsme se zvedli, poklidili po svém hodování a odebrali se malý kousek stranou, kde stojí mmj. krásný kostelíček a kde to ještě na rozdíl od louky čile žilo, neb v oněch místech je i restaurace, která je nejen pro hladové dobrým cílem ...

Sobotní podvečerní piknikování bylo dopředu neavízované a v podstatě ani neplánované, ale nakonec se z toho vyklubal opravdu příjemně strávený čas, který bych moc ráda ještě letos zopakovala, a to s těmi, kteří mi tentokrát chyběli. Však už se mi po nich stýská, po těch mých klucích, ale protože mám přislíbené dva dny volna plus už konečně do konce prázdnin volné víkendy, určitě se do kopců ještě podíváme. Ať už s jídlem nebo bez ... dobrou noc :-)

... (a dobré ráno, dobré poledne, dobré odpoledné, dobrý celý den :-) )



Hlavně pohodlíčko aneb mobilem před/po

19. července 2014 v 10:49 | renuška |  Snímánky
Dnešní článek bude poněkud krátký, což je na mě docela nezvyklé. Většinou všechno - příběhy, fotky, úvahy - obaluji do hodně husté, barvité, poctivé domácí omáčky, ale tentokrát na to půjdu stručně a jednoduše, víceméně dietně. Pan Viki si včera totiž ustlal v mé kabelce a byl tam natolik pohodlně uvelebený, že si ten okamžik zasloužil vyfotit. Ovšem digiťák jsem použít nemohla, protože ten je jedním z inventáře právě tašky, v níž kocour odpočíval. A tak jsem musela vzít za vděk mobilu a vznikla tato obyčejná, nikterak zajímavá, lehce zastřená fotka:


S tímto výsledkem jsem se ale v žádném případě nespokojila, tudíž jsem prostřednictvím programu v malé bílé Xperii počala ladit barvu, ostrost, kontury a vzniklo něco, z čeho jsem fakt nadšená:


Vypadá to, že přes mé počáteční nedůvěřivé pochyby vůči velice omezenému fotoaparátu v telefonu získává kabelkový Casiák silnou konkurenci, a to už jen proto, že se v mobilu dá s obrázkem fakt kouzlit a z pomyslného ošklivého káčátka se tak vyklube (alespoň v mých očích) nádherná bílá labuť (potažmo šedočerný kocour).


Vlastňák

18. července 2014 v 16:25 | renuška |  Jak to vidím ...
V posledních dnech proletěla facebookem myšlenka, jejíž znění vám teď v kostce sdělím:

"Učený stařec vyzývá své žáky, aby mu vysvětlili, proč na sebe lidé během hádky křičí. Ti odpověděli, že je to proto, že hádající se člověk má vztek, je rozzlobený a tím pádem zvyšuje hlas. S takovým vysvětlením se ale stařec nespokojil a po chvíli svým studentům pověděl, že je to jinak. Je to věc srdcí ... protože během sporu mají srdce těch dvou (tří, čtyř ...) osob k sobě příliš daleko a tak je třeba tu vzdálenost překřičet, aby se slyšeli. Naopak je třeba si povšimnout například zamilovaných, kteří spolu mluví klidně, tiše, někdy ani nemusí namáhat hlasivky a stačí jim pohled - takoví mají srdci k sobě úplně nejblíže, jak je to jen možné, proto není třeba překonávat žádné dálky. Bohužel, stává se, že někdy ta vzdálenost dvou srdíček je od sebe tak velikánská, že už ji překřičet nejde, že už není slyšet druhý hlas ... "

Tato afirmace mě skutečně hodně oslovila a přišla v době, kdy si víc než kdy jindy uvědomuji ty propastné rozdíly mezi hlasitostí a tichem. Mezi dálkou a blízkem. Mezi láskou a láskou. Na jednu stranu vnímám ticho, které vzniklo po bouří a bolí, na druhou si užívám ticho, které je harmonické a drží mě v náručí, hýčká si mě a zpívá mi do ucha romantické melodie (a o to víc ho miluji ♥). A přesto zcela hloupě věnuji více energie Goliášovi, který je si tak jistý svou velikostí a neohrožeností, že mu přes tu jeho slepotu a zahleděnost do sebe sama uniká podstata života a právě oné lásky. Chodí si po svém teritoriu a hrdinně provokuje ostatní a vyzývá je k boji na místo toho, aby se pokrčil a svou obrovitou postavu přizpůsobil těm "menším", kteří jsou z něho vyděšení. Goliáš křičí, aby ho k těm vzdáleným srdcím bylo dobře slyšet, vyplivuje bez rozmyslu slova, která zraňují zpravidla víc než rána mečem. Zapomíná však na jednu důležitou věc - když už proti sobě má opozici v podobě drobného Davida, neměl by ho podceňovat, protože David to umí skvěle s prakem a s kamínky, přičemž tuto "zbraň" mu do rukou vložil právě obr. A ten se tak vlastní taktikou zahubí a nakonec zůstává na bojišti sám, protože se všemi, kteří ho měli rádi, nedokázal mluvit potichu.

Nikdy jsem nechápala, jak spolu mohou lidé třeba deset, dvacet let nemluvit, protože se kdysi pohádali kvůli banalitě. Teď už tomu rozumím maličko víc ... ale přece pořád spoléhám na zdravý rozum, který říká, že na góly a na vítězství by se mělo hrát ve sportu a ne v lásce. Tam je totiž třeba naslouchat srdci a ne rozhodčím s píšťalkou v puse. Ten hvizd tak bolí do uší ...



O tom, jak jsem k další magnetce do sbírky přišla

16. července 2014 v 16:57 | renuška |  Jak to vidím ...
Že se ještě stále najdou lidé, kteří jsou ochotni a milí, bez rozpaků vám vyjdou vstříc, aniž by vás znali, je v dnešní době spíš utopií. Ale já na pohádky asi nikdy nepřestanu věřit, protože mám teď jeden čerstvý důkaz, že to tak může fungovat. Že i v současné moderní době, kdy si zpravidla hlídáme své soukromí a nikoho neznámého do něho moc pouštět nechceme, existují tací, kteří nemají obavy a místo nich disponují velikým srdcem a dobrou duší. Aniž by za to cokoliv žádali ...

Od loňského roku jsem se rozhodla pořizovat na cestách a výletech tzv. turistické magnety. Pokud je to jen trochu možné, kupujeme takové, na kterých je fotka daného místa či památky, a ty pak putují na bok lednice. První trofejí byl magnet z Martinsicura v Itálii, kde jsme loni byli s kluky na dovolené. No a od té doby jich pár přibylo nejen díky dalšímu rodinnému putování, ale zpětně se mi podařilo i na webových stránkách zaměřených na prodej těchto suvenýrů dokoupit něco málo z časů minulých, kdy jsme preferovali pohlednice a ty lepili do cestovatelského deníku (tedy, zůstalo to na mě, protože kluci přispívat už nechtěli a deník má již rok skluz, který horko těžko kdy dohoním). Abych kompletně doplnila stávající sbírku, zbývá mi ještě pořád doobjednat další várku tuzemských "pokladů", což je technicky možné na rozdíl od ... památky, kterou jen tak někde neseženu. A sice magnet z italských Benátek, kde jsme před dvěma lety v únoru byli na karnevale. Kde by mě tenkrát napadlo, že si mám přivézt domů místo masky, kterou jsem pak stejně poslala dál, právě tuhle maličkost! A tak jsem zkusila štěstí a oslovila jednu moc příjemnou mladou dámu, paní Blanku, ke které tuze ráda chodím na vitruální návštěvu a čerpám od ní nejen dobrou náladu, ale i hromadu inspirace. Věděla jsem totiž, že má s rodinou namířeno do Caorle, což je od Venezie co by kamenem dohodil co by lodí dojel, a tak jsem požádala, že kdyby náhodou, tak že bych ...

Včera mi magnet přišel. Blanka nezapomněla, ostatně hlásila se již hned po návratu domů. Myslela jsem, že k ní má zpráva ani nedoletěla, ale povedlo se a já jsem jejím velkým dlužníkem. Minimálně jí musím poslat slíbenou pohlednici z dovolené z Chorvatska, což je pro mě to nejmenší. Díky tomuto příběhu s krásným koncem se vám mohu s velkou slávou a radostí pochlubit se současnou sbírkou turistických magnetů, ze kterých mám opravdu radost a které nám všem připomínají, kolik míst už jsme společně viděli (a že jich tam ještě pár chybí a taky pár přibyde, protože jsou před námi další výlety).

Nejčerstvější přírůstek z Benátek - přesně jak jsem toužila - s typickými body znamenajícími moře, gondoly, masky ... Blanka to trefila úplně perfektně :-).

A už je součástí stávající mozaiky ...



Takhle je teď lednice zaplněná. Ještě je tam dost volného místa, které čeká na nové magnetické obyvatele, případně můžu přidávat na přední dveře, prostoru je až až. V blízké budoucnosti to budou určitě alespoň tři noví kamarádi od moře a pak ještě jednou zainvestuji a doplním něco málo z Čech. Kupodivu ne každá turistická zastávka má svůj vlastní suvenýr, takže musím vybírat jen z toho, co je na webu k dispozici. Ale i za to jsem moc ráda.

Tak jsem těch magnetů napočítala třicet sedm. Přesně tolik let jsem minulý týden oslavila a aniž by to Blanka věděla (a já ve finále také), tak třicátýmsedmým magnetem k třicátýmsedmým narozeninám byl dárek právě od ní. A pak nevěřte na pohádky! A to i proto, že obrázky s pořadovými čísly 35 a 36 byly pořízeny přímo v "můj" den v Jičíně, které je známé jako "město pohádky" a byly mi předány Honzíkem coby dáreček pro maminku. :-) No není to sen? Je! A nejhezčí na něm je, že ho jen nesním, ale rovnou žiji a právě mozaiková lednice je toho důkazem.

PS: V obálce od Blanky bylo ještě jedno nečekané překvapení s krásným přáním, za což co nejsrdečněji děkuji a slibuji, že pokud to jen trochu půjde, budeme se mít tak, jak je nám přáno a totéž přejeme i my do Znojma a nejen tam :-).

Blani, moc děkuji ♥ ...


Třetí potahovaný, tentokráte k osmdesátinám

13. července 2014 v 10:54 | renuška |  Snímánky
Tak máme oslavu za sebou. Páni - toho jídla, pití, darů, veselí, hlasů, lidí ... Babička může být s mejdanem spokojená a stejně tak i ti, kteří se ho zúčastnili.
Jak je již známo z minulého článku, zvolila jsem jako jeden z dárků od nás vlastnoručně vyrobený dort. Představy a myšlenkové vize jsem si dobrý měsíc dopředu skládala dohromady, až z toho vzniklo to, co vzniklo. Zcela upřímně a otevřeně přiznávám, že jsem z výsledku byla nadšená a vůbec se za samochválu nestydím. Je to takový zvláštní pocit, jako bych pokořila samu sebe a dokázala si, že umím i něco maličko víc, než od sebe očekávám. Ačkoliv je mi naprosto jasné, že co do práce profesionála mám ještě hromadu mil daleko, natolik jsem zase soudná. Každopádně se mi podařilo zhmotnit vše, co jsem si umanula, a to včetně rozvržení času, který je na dvouposchoďový dort potřeba. Tudíž v pátek večer jsem upekla dva korpusy - bílý a tmavý, oba je naplnila stejným vanilkovo-máslovým krémem s tím, že světlý piškot byl doplněn jahodami a čokoládový borůvkami. Následně jsem tyto dva kulaťáky nechala přes noc "odstát", abych je v sobotu ráno mohla "přikrýt" potahovou hmotou a dozdobit. Pravda, chvíli jsem se trápila s jiným materiálem, než poprvé a chvíli trvalo, než se spolu sžijeme, ale nakonec to docela šlo a já mohla okusit premiéru v práci se šablonou, díky které se obyčejná bílá hladká placka přeměnila na rozvketlou krajku. To bohatě stačilo k pokrytí spodního, většího světlého dortu. Menší jsem obalila do potahovky obarvené na růžovo, kterou jsem hodlala pokrýt vykrajovanými kvítky. Tak se i stalo. Nakonec ještě spodní nedokonalé kraje zakamuflaovat ovázáním stužky, zapíchnout svíčky a bylo hotovo, ani to nebolelo ...





Připraven k předání ... třebaže se dvouposchoďák stále udržoval v chladném prostředí, bylo na něj velké teplo a já se modlila, aby nezačal povolovat krém, kterým je dort nejen vyplněn, ale také "omatlán" po celém svém obvodu, aby strany byly před pokrytím hmotou pěkně hladké. Naštěstí vše vydrželo, a to včetně "spešl" knoflíčků, které měly důležitý úkol schovat špendlík držící mašli.

Z mnoha pořízených snímánků oslavenkyně je jen tenhle jediný tak nějak slušný, protože přítmí hospůdky moc zázraků na záznam digitálním fotoaparátem nedovolovalo. Navíc babička svým outfitem téměř totožného odstínu, jaký má závěs za ní, hodně splývala s prostředím, takže ani to nebylo pro focení výhodou. Přece se ale podařilo "vyblejsknout" tuhle chvíli a doufat, že nevyslovené přání dojde svému cíli.
Načež babička energicky prohlásila: "Tak Renatko, ten dort je krásnej, ale už si ho vodnes. Pivo je pivo!"
A bylo :-D :-D :-D.


Došlo samozřejmě i na krájení a i když měli hosté slušně naplněná břicha, ještě se jim tam kousek dortu vešel.
A prý chutnal, což je pro mě největší odměnou.

Není pravdou, že když má někdo narozeniny, tak že dostává dárky právě jen on. Kdepak! Včera jsem byla obdarovaná i já (vlastně i tohle by mohl být jeden z mých narozeninových dárků, protože jsme s babičkou od sebe jen pár dní, obě račice :-) ).
Mít v současné době vlastní "selfie" je téměř povinností, ale mít ho s vlastní babičkou? To je dar! ♥


Tak. Osmdesátiny jsou za námi, dortování také ... ale jen na chvíli. Protože jestli vše dopadne tak, jak mi bylo řečeno, budu za 14 dní péct poprvé na zakázku, což bude teprve legrace. A pak v srpnu svatební ... jestli si na to vůbec troufnu. Zkrátka musím být zdravě ambiciozní a věřit si, nic jiného mi nezbývá. Tedy zbývá - můžu se vymluvit na tisíc důvodů, proč odmítnou, ale tohle zrovna jsou výzvy, které mě baví, takže hurá do nich! Sladké chvilky jsou tady cobydup :-).



DIY - Rodinný květináč

11. července 2014 v 16:44 | renuška |  Snímánky
Babička oslavila teď v červenci krásné osmdesáté narozeniny. Protože mejdan bude až tuto sobotu, čeká mě výroba dárku pro ní teprve dnes - rozhodla jsem se jí upéct dvoupatrový dort s potahovou hmotou, tak snad se podaří. Představy si upřesňuji den co den, abych předala výrobek, který bude nejen že dobře chutnat, ale také dobře vypadat. Ono těžko takovému člověku vymýšlet něco originálního, co by uvítal - jediné, co by babička asi upřímně chtěla, by byl děda, ale ... to neumím já ani nikdo jiný na světě, poslat jí ho zpátky do náručí. Hýčká si vzpomínky na něj stejně jako my a to naše společné sdílení je asi maximum, jak dědu stále vracet mezi nás.
Abych jí alespoň trochu překvapila ještě něčím jiným a ne jen mlsotou a zároveň jí udělala radost, zvolila jsem klasický dárek pro ženu čiliže květinu. Ale ani tady nezůstane u toho, že jak jsem koupila, tak "prodávám". Chtěla jsem vytvořit něco, co vyjádří pospolitost naší rodiny, kořeny, pokračování, bohatství. K tomu mi posloužily tyhle pomůcky:
  • pěkně rozkvetlá kalanchoe
  • barevný květináč
  • barevné lýko
  • dřevěné zápichy (běžně se dávají k orchidejím)
  • fotky babiččinych nejbližších zastřižené do srdíčka, zalisované do fólie
  • malé dřevěné kolíčky
  • tavná pistola, lepidlo
  • nůžky
Zhotovení "rodinného květináčku" není vůbec nic těžkého, v podstatě stačí dát rostlinu do květináče a napíchat do něj příslušný počet tyček. Na ty se pak pomocí kolíčků přilepených zezadu k fotkám (pomůže tavná pistole) cikcak "navěsí" jednotliví členové rodiny - co rodinka, to jeden zápich. Dle vlastního uvážení se pak dá doplnit hotové dílko mašličkami uvázanými z barevného lýka - volila jsem květináč i lýko v červeném odstínu, taktéž přilepenými tavkou. A je to. Nic těžkého, otázka půl hodiny práce, jejíž výsledek je přibližně takový:





Znovu opakuji, není to nic světaborného, co by nikdo nedokázal, nejvíc pracné je asi vytvoření fotek, protože je třeba je vytisknout a zalaminovat, aby se v případě polití vodou nerozmazaly. Ostatní je skutečně hračka. Moc doufám, že se babičce tenhle neobvyklý dárek bude líbit a pár týdnů jí bude zdobit byt na rozdíl od dortu, který se pravděpodobně sní ještě v den, kdy jí ho slavnostně předám. Tedy zítra. Ale o tom vám budu vyprávět zase příště :-).


Na hrášku hadr!

7. července 2014 v 16:54 | renuška |  Jak to vidím ...
Kluci dostali k posledním vánocům od Ježíška stan. Pro čtyři osoby + hromadu zavazadel. Ne, že by kdovíjak cestovali, ale člověk nikdy neví (a taky to bylo docela praktické vyřešení společného dárku, který by nebyl jen lapačem prachu, ale něčím, co v budoucnu rádi využijí). No a teď o prázdninách přišla ta správná chvíle vybalit z poměrně malého obalu ohromné množství látky, tyček, kolíčků a hlavně odolat náporu nervů a vzteklin, protože když jsme začali stavět ...
První otestování provedli Ondra s Honzou a ještě jedním kamarádem, když jsme my dospělí byli na Moravě. Spoléhala jsem na to, že si pod sebou pořádně podestelou a celkově že se postarají o své pohodlí, však už jsou dost velcí. Takže když mi pak řekli, že " ... ve stanu dobrý, mami, ale trochu tvrdý ...", pokrčila jsem jen rameny s tím, že to určitě zase taková hrůza nebyla. Než jsem zjistila, že pohodlí rovná se krabice džusu a máslové sušenky, po kterých zbyl v kapsičce stanu jen prázdný obal a pár drobků.
Tento víkend jsme se rozhodli jsem vymyslela, že bychom mohli venku přenocovat my dospěláci. Tomáš "skákal radostí do nebe", protože předem věděl, že to bude všechno ostatní, jen ne dobrodružné, jak jsem mu vehementně slibovala. Odevzdaně mě pozoroval, když jsem chystala naše lože sestávající z pořádně huňaté ovčí deky a pak ještě z další tenčí prošívanky. S nadšením jsem z ložnice přenesla pořádné polštáře a peřiny, protože se přeci nenecháme omezovat úzkým spacákem! Tohle je totiž moje představa pohodlí - všude měkko a útulno. Už už jsem si malovala romantický večer za svitu měsíce, za zvuku lučních broučků a zpěvu ptáků (snažíc se ignorovat nedaleko vedoucí silnici, po které co chvíli projelo auto/cyklista/motorkář ...), když v tom se k nám přihnal Honzík, který okamžitě podlehl skvělému nápadu své maminky a že prý s námi bude také nocovat. Tak tedy dobrá. Touhu po vášni měním za další dvě deky, které rozšířily pomyslnou "matraci", Jeník následně přináší svůj polštář a peřinu, obsazuje nejvýhodnější pozici, která znamená " ... nejdál od vstupu, mami, to kdyby někdo přišel a chtěl nás zabít, tak ať mě nezabije jako prvního! :-D ..."
Zip za sebou zavíráme kolem půl jedenácté a protože jsme ještě celkem bdělí, hrajeme slovní hry z "Partičky" a já zjišťuji, že nevýhodné "lůžko" hned u vstupu je pro mě nejen že nebezpečné, kdyby přišel ten zloduch, ale i nepohodlné, protože ležím na spoji dvou podložek, což mě sakra tlačí a vůbec mi to není příjemné. Nakonec se Tomáš nabízí, že si se mnou místo vymění, což myslí možná vážně, možná z legrace, ale já se ho pohotově chytám za slovo, přeléháme si a vzápětí si přejeme dobré noci. Honzíček usíná jako první a vydrží tak až do rána, dokonce ze spánku začne něco blekotat, což mě rozesměje, protože ... bože, to tlačí. A to jsem na měkkým! Lehám si na pravý bok, na levý bok, na záda, na břicho, pokrčit jednu nohu, odkopnout peřinu, přimáčknout se k synkovi, aby můj milý měl víc místa a nemusel ležet na spoji. Pak jde čůrat Tom. Pak jde čůrat Honza. Pak koukám, kolik je hodin. Pět. Do práce vstávám na půl osmou, takže můžu ještě chvíli spát polehávat hledat tu správnou polohu. Začíná pršet. Pořád nespím. Už to nemá cenu. Celá omačkaná opouštím stan a odbíhám pro léky, abych pomohla poštípanému Tomášovi. A pak honem do práce ...

Jeden by řekl, že mě tato zkušenost odradí a že už příště nebudu chtít být v roli princezny na hrášku, ale to je, vážení, omyl! Já si totiž příště pořádně podestelu, naskládám do stanu na sebe tolik peřin, kolik jen po domě seženu, a vytvořím takové ležení, že se jednomu nebude chtít stan opustit. Tedy pokud vůbec někoho ještě přemluvím, aby tam se mnou spal :-D.

Klid před bouří ... i když Honzík si stanování pochvaloval na rozdíl od nás i druhý den :-). Zvláště pak proto, že přežil :-D :-D :-D ...

Selfie fotka nesmí chybět, vykoupaní rádobytrampové se těší na společné nocování téměř pod širákem.

Dokonce nás přichází kontrolovat i Máša, která ale ve stanu dlouho nevydrží a po půlhodinovém lákání a nahánění se odebírá do domu, kde zůstává přes noc jediný člen naší čtyřky, Ondra (ten od nás následující den přebírá štafetu a na pondělek spí ve stanu s Honzou právě on - podotýkám, že i no byl nadmíru spokojený a do růžova vyspinkaný).

Rezignující Tomáš venku kouří poslední cigárko a současně s tím se schovává před mým fotoaparátem ... důkazů jeho benevolence už bylo nastřádáno dost! :-D

Stanování čest a stanařům obzvlášť!
Zdar! Nazdar!


Letí štěstí, vzhůru na pedály ...

4. července 2014 v 16:15 | renuška |  Jak to vidím ...
Vzpomínáte si na tu reklamu na Poděbradku, jak tam jedna paní jede na kole přírodou, kolem jsou stromy, louky, pak snad i děti ... "... na kole, na kole, křičí děti ve škole ..." a té paní vlají vlasy ve vzduchu a v předním (nebo zadním???) košíku má čerstvě natrhané luční kvítí? Zkoušela jsem tenhle spot najít na joutůbku, ale nezadařilo se, takže se musím spoléhat na svou paměť, která mě leckdy i zklame. No, snad to takhle, tedy ten popis, je správně. Každopádně toto je jen odpich, jen inspirace, která mi už delší dobu leží v hlavě a já bych ji tak ráda realizovala. Leč musím pomalu, krůček po krůčku, šláp po šlápu.
Totiž - do práce jezdím téměř denně právě na kole, mám to pěkně po rovince, maximálně kilometr tam a kilometr zpátky. To už musí být, abych jela kolmo i někam dál. Ne že by stroj nevydržel, byť je mu víc než dobrých deset let, to spíš já :-D. No, zkrátka po lednové nehodě, kdy se mi kousek ucha od kabelky namotal do předního kola a já jsem se rozplácla jak dlouhá, tak šíííroká po silnici, kde naštěstí zrovna nic nejelo, jsem se rozhodla nebýt za frajerku, ale za praktickou ženu a onu kabelku jsem vyměnila za křiklavě zelený batoh, který nejen že vůbec neladí s mými outfity, ale je prostě provizorní a nepěkný. A vůbec. Pravda, na řidítkách mám přidělanou takovou tu sportovní brašnu, ale do ní se mi nevejde všechno - mobily, peněženka, klíče, svačina, oběd, taška, foťák, pečivo (to když přijede pekárna až k nám do firmy a já neodolám vůni chleba hladovým nářkům rodinných břich). Plus když mi dorazí nějaký balíček, no to je potom štrapáce dopravit všechno pěkně pohromadě domů.
A tak jsem to hezky vymyslela. Vypřála jsem si k narozeninám tyhle úžasné pomocníky:

Tento proutěný frajer bude viset pěkně na řidítkách. Ó, jak je stylový! No nebude to romantika, až pojedu domů s čerstvými, z koše vykukujícími bagetami a chlebem? A do toho bude lehce foukat vánek a rozčesávat mi rozpuštěné dlouhé vlasy a zvedat sukni, kterou si budu pravačkou přidržovat, aby to nebylo moc obscénní ...

Hranaťáka s deklem si přidělám na zadní nosič, který jsem si k narozeninám vypřála též, a v něm pak budu vozit konečně vhodnou kabelku(ky) se všemi "nutnými" vnitřnostmi, bez kterých prostě nefunguji. No prostě senzace!

Jediné, co nebude tak úplně ladit, je nakonec kolo. Je to prostě klasický silniční typ stroje, průměrné výbavy, s přehazovačkou, ale spolehlivý a pro mě naprosto dostačující. Jenže to bych nebyla já, abych alespoň v představách neměla všechno tip ťop. A tak jsem hledala a pátrala a tušila a našla. Tohle:

Áááááách, umírám ... to je fešák, to je krasavec, to je unikát! A bílej! K němu by ty košíky pasovaly jedna páseň, teda báseň. A není ani moc drahé, cca 4300,-, což se dá. Si ušetřit. Si odepřít. Si vypřát. Ale nutné to není, tak rozmařilá a rozmazlená zase nejsem. To jen ty touhy na kilometr tam a kilometr zpátky. Abych chytla to letící štěstí, vzhůru na pedály, dřív než mi zamává a zmizí zase v dáli ... tak je to v té písničce :-).

V každém případě už vím, že během příštího týdne se po vesnici budu "prohánět" mnohem lépe ověšená, s dostatečným úložným prostorem, který na rozdíl do baťohu není jen praktický, ale také okulibý a dušimilý. Těším se jako malá holka, ale proč ne. Vždyť i muži jsou uvnitř stále nedospělými chlapci a tak není důvod stydět se za svou dívčí náturu, která sice dávno netíhne k panenkám, ale k úplně jiným parádám, třebaže jsou například technického rázu. :-)


Paní Hortenzie

3. července 2014 v 16:40 | renuška |  Snímánky
Je tu další fotočlánek, tentokráte laděný do růžovomodrofialova. I když správně by měl být jen jednobarevný, ale ...
Naší paní Hortenzii může být zhruba deset let, což je odhad na základě jedné náhodou objevené fotografie, kde se krčí ještě malý Honzík u ještě menší rostlinky. Ti dva si spolu vyrůstali a oba se krásně vybarvují :-). Jen keř měl původně jeden odstín a letos poprvé (pokud si dobře vzpomínám) se nejen pořádně rozkošatěl, ale i "rozduhovatěl". Teď, v období plného květu, je dominantou našeho dvorečku a sklízí zasloužený obdiv. Navíc se krásně hodí do květinových vazeb a ozdob, protože svou bohatostí skvěle vyplní celkový objem pugétu. Škoda jen, že cca po třech dnech uvadá ...



Ještě minulý rok hned vedle Hortenzie rostla široká kleč borovice, ale tu jsme se rozhodli odstranit, aby před pergolou bylo více místa. Možná že i to je důvod, že se barevný keř takhle bohatě rozrostl. Otázkou naopak zůstává, jak je možné, že z jedné sazenice vykvétají tři různé barvy - nejsem vášnivý zahrádkář, ale někde jsem slyšela, že záleží na kyselosti půdy. V tomto případě je to však pořád málo; možná na to má vliv "lógr", který po vypití kávy vylévám právě sem ... nebo že by za to mohly kočky a jejich potřeby se vyprázdnit zrovna tady? Nebo snad pes Adar, který naopak Hortenzii očůrávat přestal?

Ještě před úplným vybarvením nejsou samotné květy příliš výrazné ...


... ale jen o pár dní později už se pořádně modrají ...

... nebo dosyta zrůžoví ...

... či pastelově zfialoví ...
A pořád je to jeden keř.

Minulý rok jsem si do květináčku koupila temně vínovou, kterou jsme po odkvětu zasadili naproti tomuto keři. Letos do poupat nenasadila, tak uvidíme za rok, ale jestli si zachová svou původní barvu, bude to ještě hezčí podívaná než nyní. Však už teď jsem zvědavá :-).
Krásný barevný červenec, přátelé!



Sovinec

1. července 2014 v 16:48 | renuška |  Snímánky
Naše cesta na Moravu za příbuznými byla naprosto nečekaná, neplánovaná a nepřipravená, ale o to víc stála za to. Pravda, kluci, kteří nechtěli jet s námi, byli poprvé přes noc sami doma a měli na starosti celé hospodářství (což zvládli mmj. perfektně a dokázali nám, že si poradí a že je na ně spoleh), ale vše dopadlo nakonec perfektně a my si z uplynulého víkendu přivezli jen samé super vzpomínky a zážitky. A to nejen ze setkání s rodinou, kterou sice zřídka vídám, přijedou-li za námi do Čech, ale i z míst, kde jsem naposledy byla před 27 lety, což je opravdu šílená doba a já se teprve při pobytu ve známém prostředí vracela v čase zpátky a rozvzpomínala se na detaily, které jsem tenkrát coby malá desetiletá holka vnímala mnohem víc než bych si jich všimla asi teď.
Aby ale náš výlet nebyl jen o nekonečném krmení se, o popíjení slivovice a o přátelském povídání s mnoha strejdy a tetami, rozhodli jsme se navštívit jeden hrad, kolem kterého se do cíle našeho putování za rodinou jezdí. A sice hrad Sovinec ...






Hrad stojící na skále s rozhledem do všech světových stran má pět nádvoří a většina budov je již po rekonstrukci, tedy přístupná návštěvníkům. Protože ve své minulosti vyhořel, mnohý inventář byl zničen nebo následně rozkraden a dost možná i pro větší míru volného prostoru určitou část stavby nyní využívají dnešní umělci k expozici svých děl. Nádherné dřevěné ochozy po celém obvodu na pátém nádvoří vytváří velice příjemnou atmosféru a já jsem si jistá, že každá z akcí, kterých na Sovinci pořádají skutečně dost, stojí za to právě i díky dostatku místa pro hosty. My jsme v poslední červnovou sobotu žádnou větší slávu nezažili, což ale vůbec neznamená, že se nám tady nelíbilo. Naopak!

Jednou z mnoha zajímavostí byla i slečna průvodkyně, která nejen že byla oblečena v dobovém kostýmu, ale po celou dobu prohlídky chodila bosa, což po studených kamenných podlahách muselo setsakramentsky zábst do nohou.

Bývá běžné, že výklad o historii památky podává znalý člověk, ale já s sebou měla svého chrabrého rytíře, pana Tomáše, který pohotově komentoval kde co (jeho fantazie si v těchto případech opravdu neklade meze a jede na plné obrátky), takže ze slov, kterými nás štědře zásobila právě slečna průvodkyně, nemám téměř nic. Zato si pamatuji mnoho detailů, které skutečným historikům zůstanou napořád utajené :-D.



Okna, okénka, okýnečka - jedním se dalo nahlédnout do původní toalety, druhým do širého kraje a třetím na sbírku erbů, kterých bylo na hradě habaděj a o kterých možná vědí víc ostatní než já protože já měla zkrátka všechny své smysly soustředěné na výše uvedeného fešáka :-).

Na vinný sklípek jsme narazili náhodou, když jsme čekali na začátek prohlídky. Během ní jsme se o historii skladování archivního vína dozvěděli víc a proto usuzuji, že tato sbírka už je tu jen "na oko", protože skutečné zásoby jsou dávno prolity hrdly těch, kteří nás o pár desetiletí předběhli.


Vybavených pokojů zde bylo opravdu poskrovnu, zato děla jsme tu viděli hned čtyři. Dvě dole a dvě nahoře ... naštěstí nikde nebylo vidět nepřátelských vojsk, proti kterým by bylo třeba zahájit palbu :-).

Při odchodu (nebo při vstupu - záleží na pozornosti) jsme se ještě pozdravili s panem šnekem, který takhle vypadá jako obr, ale jinak mohl měřit tak 10 centimetrů - ten pravděpodobně stejně jako kovaná zábradlí a jiné předměty na hradě je dílem místního kováře.


A tady ještě mapa stažená z webovek Sovince, kde je dobře vidět, kudy tudy cesta tam. Hrad stojí nedaleko Uničova, dá se k němu krásně zajet, hlídané parkoviště je jen pár kroků od něj, a taktéž i restaurace pro hladové návštěvníky. Nu a kdo by jel stejně jako my směrem od Mohelnice, může se stavit v bistru na Dlouhé Loučce, kde se dá nejen dobře najíst nebo pořídit rozličné druhy pravých Olomouckých tvarůžků, ale kde jsou k vidění v současné době třeba krásné vlčí máky :-).

O tom, že na Sovinci je krásně, svědčí nejen moje reportáž, ale také stříbrná medaile od památkového inspektora. Takže až budete mít cestu do Jeseníků, zastavte se tady. Určitě je tu toho dost k vidění :-).