16. června 2014 v 18:39 | renuška
|
Někdy se přiženou z ničeho nic, jindy nenápadně chodí kolem nás a my je jen tušíme nebo děláme, že je nevidíme. Protože před nimi radši utečeme než abychom se jim postavili čelem. Slzami. Ale oni se nedají jen tak obalamutit a když je jejich čas, tak zkrátka udeří. A kurva bolí. Nedá se nic dělat, jen je přežít a zkusit si z nich vzít to, co nám naznačují - možná to uvolnění emocí? Možná připuštění si vlastní zranitelnosti? Vlastní chyby? Uvědomění si toho, že nikdo včetně nás není dokonalý a nikdo tedy po tom druhém onu dokonalost nemůže ani chtít? Asi od každého kousek ...
Nemám je ráda - nelíbím se sama sobě v odraze zrcadla, protože tam chybí ten typický úsměv baculaté holky, namísto toho tam jsou pokleslé koutky úst, smutné oči a absolutní absence chuti do života. Jiskra. Brání mi jíst, brání mi se smát, nedovolí mi se uvolnit ... jako by mi braly mé nejmilejší kamarády, bez kterých nejsem úplná. Okrádají mě o mou pozitivní náladu, o veselé štěbetání i smích a místo toho mi bez okolků vnucují svůj pohled na svět, který samozřejmě přišel v ten moment o všechny barvy duhy. Zůstala jen černá, šedá a minimum bílé, která se ztrácí v kouři. Chce se mi jen spát, zaspat ty nevítané vetřelce a probudit se do oblíbených rán, která slibují jen samé krásné věci. Polibek na přivítání nového dne, vůni pozdního obědu, pomazlení s dětmi, objetí s mužem, dovádění s kočkami, pád do měkké postele.
Radosti jsou velkým, největším protivníkem smutků a někdy vydají skutečně hodně sil, aby je převálcovaly a dopřály mi mou samozřejmou náladu. Jsou jako pověstní Blaničtí rytíři, kteří se zničehonic objeví, když je země, tedy já v nouzi. Jen ti moji nenosí brnění, meče, nejezdí na koních a nemají helmy. Vidím jim do tváří, cítím jejich doteky, protože i když na ně nevolám, vyhledají si mě sami a dají mi maximum toho, co dokáží. Jak jsem jim vděčná! Mým nejdražším bojovníkům za moje radosti. Nesmím si je zapomenout připustit k tělu, nesmím být slepá ani hluchá, když na mě láskyplně útočí a pomáhají. Už jen proto, že jindy jsem sama jednou z "Blanických", to zase pro ty druhé. Nejde jen brát ...
Už dlouho jsem se smutkům vyhýbala, asi občas je třeba je nechat vstoupit do svého života, aby nás varovaly, že nic není samozřejmé a vše je příliš vzácné na to, abychom to jako samozřejmost brali. A tak mi teď vládnou už 48 hodin ... jejich síla ale slábne. A já? Sílím? Snad ...
Takovej už je život - "jednou jsi dole, jednou nahoře"...