3. června 2014 v 16:53 | renuška
|
Pro Stiega jsem se rozhodla na základě seznámení s jeho přeshraničním kolegou jménem Jo. Oba jsou severské typy, muži kolem padesátky, oba mají velice podobný talent, který mě zajímá a oba jsou dost silní na to, aby pro mě byli výzvou, kterou bych ráda pokořila s velice spokojeným pocitem, že jsem je prostě "dala".
Ten první, Jo, ten mě dostal doslova do kolen a i když jsem se s ním setkala zatím jen dvakrát (tedy pravda, v současné době máme k sobě zase blíže než třeba před měsícem), zamilovala jsem si ho a jeho přítele Harryho také. Proto je vždycky ráda vidím a těším se na jejich společnost. Baví mě, dokáží rozesmát i držet v napětí, nikdy u nich nevím, co je vlastně pravda, protože v závěru je to úplně něco jiného, než jsem v počátcích předpokládala, ale o to asi v jejich případě jde. Dělají to tak se všemi svými známostmi - uvedou je do svého života a pak si s nimi hrají a zkouší jejich trpělivost. Odpouštím jim jejich hrátky, protože se s nimi nenudím a o to jde asi nejvíc. Už jen samotný fakt, že se za nimi vracím, když mám příležitost, svědčí o tom, že je mi s nimi dobře a že kdyby to jen trochu šlo, budu s nimi klidně 24 hodin denně. A klidně se i podělím, protože takový poklad si nechat jen pro sebe by bylo holé sobectví.
S tímhle dojmem, který na mě udělali, jsem svolila a poznala se právě se Stiegem. Přijde mi maličko silnější, možná i víc, ale zase má na kontě méně titulů, protože jich víc nestihl. Zemřel. A já se s ním scházím "In Memoriam" a očekávám podobné zážitky jako s Jo(em) a Harrym. Jenže mi to nějak nejde. Jde na mě totiž jinak a tomu já moc nehovím - mnoho jmen, mnoho odborných názvů, mnoho politiky, mnoho všeho a propletenců nadbytek, mnoho (ne)přátel. Sotva stíhám vnímat, co mi říká a najednou se mi klíží zrak a začnu únavou zívat, že ho kolikrát ani nenechám doříct větu a raději za ním zavírám a jdu spát. To se mi prostě s Jo(em) nemůže stát! Dala jsem Stiegovi celkem dost šancí, ale nakonec jsem se rozhodla k ráznému řešení ...
Knihy "Muži, kteří nenávidí ženy" a "Dívka, která kopla do vosího hnízda"od pana Larssona vracím s díky do knihovny s tím, že jsem dokázala přečíst jen tu jednu, první, a z druhé (tedy správně třetí, ale "dvojku" neměli k půjčení) sotva čtvrtku. Na základě recenzí jsem se sprostě uchýlila ke shlédnutí zpracovaného tématu ve formě filmů ve švédském provedení, které oproti knize měly grády, našla jsem tam ono napětí, po kterém jsem celou dobu tak toužila. A i když se mnohé lišilo, hlavní hrdinové mě nezklamali a dokázali mě zaujmout víc, než jejich "otec", který je napsal na papír. Byť jsem vždy zastávala názor, že kniha je lepší o tisíc procent než film, tak tady - alespoň za sebe - tvrdím opak. Všechny tři natočené díly jsou ošizeny o zdlouhavé řeči o politice, obchodu, aniž by děj přišel o podstatu, naopak dá se mnohem lépe orientovat a není potřeba odbíhat od hlavního tématu k maličkostem, které ve finále nemají ani tak důležitý důvod být zmiňovány.
Nu, boj se Stiegem byl opravdu náročný. S pokorou jsem se vrátila ke svému oblíbenci,
panu spisovateli Nesbovi a jeho smyšlenému příteli HH (Harry Hole), právě s nimi v
"Netopýr(ovi)" pobývám v Austrálii, řeším vraždu jedné norky, seznamuji se s podsvětím i s Harryho závislostí a znovu prožívám to, co mi nikdo jiný nemůže dát. Protože Jo je jen jeden.
Hned jsme věděla, že jde o spisovatele, i když jsem si nevzpomněla, co zrovna Stieg napsal, ale tyto tituly znám.
Je to skvěle napsané, takové originální pojetí praní se s literaturou. 