Červen 2014

A prázdniny můžou začít!

30. června 2014 v 16:16 | renuška |  Snímánky
Říká se, že na dětech se nejlépe pozná, jak rychle čas plyne ... a je to tak. Ani jsme se nenadáli a je za námi další školní rok, čekají nás další prázdniny a za dva měsíce už budeme mít doma osmáka a páťáka. Vůbec se mi tomu nechce věřit, ačkoliv se starším Ondrou už teď řešíme, kam dál, jak naložit s jeho studijními výsledky i s bystrým uvažováním, díky kterému proplouvá jednotlivými ročníky naprosto s přehledem a stále více si utvrzuje svou pozici premianta třídy (což neznamená, že by chodil s nosem nahoru a na ostatní koukal z patra). Tak nějak už jsme se dohodli, ale pravdou je, že má na to ještě pořád dost času si vše v hlavě srovnat a předběžné plány, které zatím směřují k průmyslové škole a pak dál a dál, ještě několikrát změnit ... Tož uvidíme. No a Honzík, ten mi onehdá docela přesně oznámil při naší debatě, kdy jsem mu povídala, že by byl skvělým masérem, že " ... je to sice všechno hezký, mami, ale já bych byl stejně nejradši jezeďák!". Což bylo konstatování přesné do puntíku. Takže mi zatím doma z kluků rostou stavební inženýr a pracovník v zemědělství ...



Takhle moc jim to slušelo, když si šli pro vysvědčení. Byť je i nás čekaly více než dobré zprávy, vypadají tu, jako by měli propadnout do nižšího ročníku nebo aspoň během prázdnin skládat několik reparátů najednou. A přitom jejich vysvědčení svědčí o opaku :-).

Honzíkovy komentáře, že vlastivěda i přírodověda ho nebaví, i když má přírodu jako takovou rád, se odrážejí právě od jeho známek. Ačkoliv musel pořádně zabrat i v češtině a angličtině, nakonec dvojky obhájil a ve finále jsou jeho známky stejné jako v pololetí. Škoda, že už se nehodnotí práce v kroužcích, protože Honza opět skvěle pracoval jak v kroužku dramatickém, tak v "tanečáku", v bojových uměních i ve hře na kytaru. Velká škoda, že coby páťák už bude "jen" trénovat sebeobranu a akordy a přestane být divadelníkem, protože kroužek přijde o velkého šoumena a opravdového pana Herce.

U Ondry není co řešit. V dubnu měl dokonce ambice ukončit sedmičku se samými jedničkami, ale i ta jedna jediná dvojka, která je navíc "lepší" díky průměru 1,7 - to je prostě úžasný výsledek. Ondřej má tu výhodu, že se téměř nemusí učit a většinu informací ze školy si v hlavě uchová a doplní sledováním různých dokumentů a pořadů z všelijakých oblastí. Učí se pouze tehdy, když je to "fakt" potřeba. A mezi námi, jsem na něj nesmírně hrdá, i co se týče slohových prací, protože už teď má hodně velkou slovní zásobu a psát umí barvitě, zajímavě, umí si pohrát se slovy a všechno, co jsem od něj zatím četla, mě moc bavilo.

A tak máme prázdniny úspěšně odstartované. Klukům jsme na zahradě postavili stan, který dostali k vánocům, navíc je čekají dobré tři týdny u babičky a u dědy, kde jsou moc rádi. Za 39 dní spolu odjíždíme k moři a najednou bude jednatřicátého srpna večer a já zase budu moci pouze konstatovat, jak nám ty dva měsíce rychle utekly. Jak ten čas letí a jak já si pořád připadám mladá, ačkoliv to vůbec není pravda, protože už mám doma dva opravdu velké chlapy, a to nejen věkem, ale i vzrůstem. Protože Ondra už je dávno vyšší a Honza ho zatraceně rychle dohání, takže za chvíli budu opravdu a definitivně nejmenší z naší rodiny. :-D

Přeji vám všem nádherné dva měsíce slunečných dní prožitých kdekoliv tam, kde vám bude dobře. Odneste si z prázdnin samé krásné zážitky, mějte na co vzpomínat, nebojte se dobrodružství, odpočívejte, relaxujte, kochejte se, mlsejte, radujte se, dovolujte si to, co si během roku zakazujete, podnikejte výlety, milujte se v přírodě ... zkrátka užijte si červenec i srpen úplně nejvíc, jak jen to jde! Ideálně na jedničku :-).


Rozrůstáme se ♥

26. června 2014 v 16:12 | renuška |  Snímánky
Na přelomu jara a léta se u nás na zahradě dějí věci! Vlastně ono je to celoročně, ale v tuto dobu veškerá paráda vrcholí. Počátkem května odstartuje pan daněk Ferda ono "velké finále" tím, že shodí paroží, čehož jsme byli svědky minulý rok, kdy si nás přišel prohlédnout ještě s oběma "lopatami", aby se za chvíli vrátil jen s jednou a o pár minut později už měl hlavu lehkou jako peříčko, což mu z počátku vždy činí velké potíže, především pak kvůli stabilitě, což se marně snažil dohánět podivnými trkavými pohyby. Byl zvyklý na určitou zátěž, kterou byl nucen nést a najednou nic. Na první pohled to vypadalo, jako by skotačil, ale naopak - měl z toho trauma a táta myslivec říká, že tím, že přišel o svou chloubu, dost trpí a na několik dalších dní se straní svého stádečka, aby dámám danělkám nebyl pro smích.
Měsíc uteče jako voda a je tu červen, období kladení. Těhotné Růženy (odjakživa u nás mají samice od prasnic přes ovce až právě k danělám jméno Růža a samci jsou zase Ferdové - aspoň se to neplete :-) ... ačkoliv jedna výjimka existuje - kulhavá daněla se jmenuje prostě "Kulhavka") si postupně hledají místo, kde přivedou na svět svůj "plod lásky". Ač je zahrada velká, je to pro ně oříšek, protože jim příroda velí klást do vysoké trávy, což v tomto případě nelze, neb mají vypaseno. Nejstarší z rodu a také nejochočenější Růža I. rodila jako poslední a dávala o tom vědět po celý den tím, že naříkala a popocházela sem a tam. Z minulého roku si neodnesla zrovna dobré vzpomínky, protože nějakým záhadným způsobem na rozdíl od ostatních kolegyň svůj první porod prožívala až na podzim, což není vůbec běžné, a navíc mládě z dosud neznámých důvodů bylo za ohradou a než jsme to zjistili, bylo natolik zesláblé, že samo zemřelo. Radost okamžitě vystřídal smutek, ale ve finále to asi bylo lepší, protože Růžena by tím, že by kojila v tomto období, měla zcela rozhozené "bio-hodiny" a to by nepřineslo nic dobrého. Každopádně letos je to mnohem lepší a i tahle naše nejmilejší kamarádka už je maminkou :-).


Růžena mladší porodila jako druhá v pořadí, a tak je její "děťátko" už zdatným článkem celého stádečka. Takhle mi včera přišla pózovat před kuchyňské okno - bylo to ve chvíli, kdy naši běhali po zahradě a hledali druhé, čerstvější daňče, které v neděli porodila právě Růža I. ...


... a zatímco lidští vetřelci prolézali kdejaký keř před i za plotem, celá skupina daňků se shromážila právě před naším oknem a já v poklidu fotila a fotila ... a to i to druhé, postrádané daňče, které - jak je vidět na fotkách - ještě zdaleka nestojí tak pevně nohama na zemi. Jakmile se pomocník hledač, pan Tomáš, vrátil domů, hned jsem ho poslala zase zpátky, aby ohlásil, že počet zdravých daňčat je v pořádku - že je mám obě na očích - i na objektivu - i na paměťovce :-). To bylo radosti, to bylo úlevy!

A tak teď máme na zahradě stádo v tomto složení:
  • Růžena I.
  • Růžena mladší
  • Kulhavka (i ona porodila, ale bohužel, mládě bylo slabé a nevydrželo :-( )
  • daňče Růženy mladší
  • daňče Růženy I.
  • Ferda Ferda
  • Ferdik
Sečteno podtrženo 7 kousků krásné zvěře, která je skutečnou okrasou a chloubou našeho hospodářství a pro mě a ostatní, kteří mají to štěstí a jsou v pravý čas na pravém místě, tedy u nás v kuchyni, i úžasnou živou dekorací našeho bytu. Protože takový obraz nemá jen tak někdo :-).

PS: Jak už jsem výše uvedla, fotila jsem z okna, tedy skrze sklo a navíc v době, kdy se venku schylovalo k pořádnému lijáku, tudíž fotky jsem musela barevně upravovat a doostřovat, proto prosím o schovívavost při hodnocení kvality snímánků. Za jasného počasí a bez clony v podobě okna by výsledek byl tisíckrát lepší ... ovšem já jsem v tomto případě moc ráda i za tuhle sérii, kterou jsem mohla pořídit.


Relax podle pana Vikiho

24. června 2014 v 16:59 | renuška |  Snímánky
Vikiho už mnozí znáte, protože sem tam ho zmíním, sem tam ho ukážu na nějakém snímánku - je to vděčný objekt k focení, ale hlavně k mazlení. Od malička je stále v péči lidských rukou, takže nehrozí, když se přiblížíme, že by vzal do zaječích. Tedy do kocouřích. A to ani v případě, kdy hodlá odpočívat, relaxovat, zkrátka mít pohodičku ...


Ono pohodlí si totiž Vikouš dokáže udělat absolutně všude. Po dovádění v pytli naplněném senem pro zakrslou králičici "Blondýsu" od sousedů v něm na chvíli ještě poleží a odpočívá, aby nabral síly k přesunu ...


... do košíku, kde zcela vyčerpaně usíná spánkem spravedlivých. Nevadí mu ani velice omezený prostor, ani hlahol kolem něho, Vikinek spí jako dudek.



Problém pro něho ani není obsadit si houpací lavičku, kde zabírá dobré jedno člověčí místo a leží tak šikovně, že si kolem něho raději už nesedáme, abychom ho nevyrušili. Relax je relax a pan kocour je Pan Kocour, takže kšááá a nechte mě spát, páníčkové. Mňaukovou noc!

Máša tenhle synův zájem sleduje z povzdálí a když už je definitně jasné, že se Viki na pár dalších minut uvelebil někde jinde, kde teď tvrdě dřímá, zabírá si Mášenka oblíbené křeslo v pergole a po vzoru vlastní ratolesti se také odebírá k odpočinkovému hloubání.

To se ty naše kočky ale mají! Spí si, kde se jim zachce, kdy se jim zachce, jak se jim zachce. Člověk by sotva složil hlavu na opěradle ušáku, natož pak v proutěném košíku. A aby lezl do pytle se senem? Ani nápad! My si ten svůj klidový režim šetříme na noc, do lidského pelechu ... pokud nás tedy Viki nepředběhne, což bývá téměř pravidlem. A tak i v ložnici nakonec usínáme minimálně ve třech, někdy i ve čtyřech. Totiž pak záleží, zda se Máša je ochotna s námi o naše!!! místo dělit nebo se spokojí "jenom" s gaučem v obýváku :-).


Po "Riegerovce"

23. června 2014 v 16:10 | renuška |  Snímánky
Vzpomenu první letní den, který tentokráte vyšel na sobotu a ačkoliv tomu počasí moc nenahrávalo, vydali jsme se podle plánu na výlet. Rozhodli jsme se netrávit celý víkend doma, ale trochu se projít po naší krajině, konkrétně po Semilsku, a ještě konkrétněji po známé "Riegerově stezce", kterážto je dlouhá cca 5 km a vede od Bítouchova (vesnička na kraji Semil) do Podspálova. Odtud se dá potom pokračovat po dalších třech trasách, my jsme ale volili jen cestu tam a zpět a v nohách jsme tak měli krásných deset kilometrů. Ondra byl v těchto místech už minulý rok a právě na základě jeho tehdejších nadšených poznatků jsme zamířili do oblasti podél řeky Jizery, kterou jsme z části obcházeli přímo, dále pak cestičky vedly lesem, kde na nás čekala různá odpočívadla a asi dvanáct informačních tabulí s přírodovědnou a geologickou tématikou. Škoda, že se nám nepoštěstilo vidět mloka, kterého Ondra vloni "ulovil" do foťáku ...

Startujeme v Semilech, kde v Infocentru pořizuji magnety na lednici a dostávám podrobné informace, kudy tudy tam a také kde se dobře najíst. Obdivujeme krásně zrekonstruovaný "Obecní dům", poobědváme a hurá do přírody ...



Hned z kraje stezky vstupujeme na pevný můstek podél Jizery ... tento prostor mě opravdu okouzlil. Lávka, řeka, skály, lesy - úžasná podívaná. Na protějším břehu právě na jedné ze skal trénovali horolezci, takže jsme hned z kraje měli zastávku a pozorovali jejich práci.

Jen o pár metrů dál na nás čeká malá přehrada, která se tak nádherně odráží na vodní hladině, že je téměř nemožné nepořídit při této příležitosti fotku :-).

Nedaleko ní se dá poměrně snadno sejít až k samotné řece plné balvanů, kde kluci tak dlouho balancují, až ... samozřejmě po vzoru nejstaršího a "nejrozumnějšího" z tlupy, pana Tomáše, který uklouzl a smočil si jednu nohu po kotník v chladné vodě, padá do vody i Honza, který pak po celý zbytek cesty usychá, škvrká mu v botách ... suchý mu zůstal jen zadek, stehna a ramena. Zbytek měl nadobro promáchaný. Co bylo platné mé zakazování a láteření, ať do vody nelezou. Honzík to pak ještě na suchu dovršil tím, že špatně došlápl na lesní pěšině a znovu upadl - tady už se to neobešlo bez slzí a kus cesty jsem ho raději vedla za ruku, aby nedošlo k dalšímu fyzickému utrpení.




A pokračujeme v krasojízdě pěkně po červené, zastávka na vyhlídce, odkud je vidět na kousek Jizery pod námi, jinak všude samý strom. Informační tabule nám říkají, že se nacházíme v přírodní rezervaci nebo že nás čeká tunel. Klaustrofobií netrpím, ale procházela jsem s divnými pocity a hodně rychle ...

U "Pramene Antala Staška" se občerstvujeme vodou obohacenou o spoustu minerálů a zbývá nám už jen pár metrů, než ...




... se před námi otevře údolí, v němž leží hydroelektrárna Spálov s vystavenými turbínami. Měli jsme možnost si vnitřek budovy prohlédnout, ale místo toho jsme zvolili občerstvení v přilehlé restauraci (svařáček v poměrně chladném počasí skutečně přišel vhod :-) ), dali jsme odpočinout nohám, protože nás čekala cesta zpátky.

Byli tři hodiny odpoledne, když jsme opouštěli Semily a proto bylo ještě dost času k jedné nedaleké zastávce, která nese název Kozákov. Jedná se o vrch, kde se dříve (a možná ještě pořád) těžilo drahé kamení a kterému v současné době dominuje nejvyšší rozhledna v Čechách, z níž je vidět za dobrých podmínek čtvrtinu naší země. Bohužel my jsme viděli jen to, co nám dovolilo oblačné počasí, navíc ve výšce tak neuvěřitelně moc foukalo, že jsme se zdrželi pouhých cca 15 minut, poslechli si "větrovou hudbu", kterou způsobil právě vítr prohánějící se kovovou konstrukcí rozhledny, podívali se do všech světových stran a vrátili se zpátky k autu. Jsem si ale jistá, že kdyby svítilo sluníčko, musel by být pohled do kraje famózní ...






Vidíte je? Trosky? Bála jsem se, že mi to foťák nevezme při těch podmínkách, jaké byly, ale nakonec se docela zadařilo. Moc pěkně se rýsovaly i Prachovské skály a možná bychom zaznamenali i víc známých míst ...

Doufám, že právě sem se ještě někdy vypravíme, až bude venku jasněji, protože za ten rozhled to opravdu stojí. V každém případě bylo naše skromné sobotní výletování moc prima, užili jsme si to jak my velcí, tak i oba kluci, dali jsme si pěkně do těla, poznali jsme další kus naší krásné vlasti a až na ty dva Honzíkovy padáky jsme prožili bezvadné společné chvíle. Pokud se letos zadaří, ráda bych ještě na jedno místečko, které mě už několik let láká. Záleží na tom, jak dokážeme poskládat naše pracovně vytížené víkendy tak, abychom spolu mohli všichni čtyři vyrazit společně. Ale oni nám ty Mumlavské vodopády nikam neodtečou, i když se za nimi vydáme třeba až příší rok :-).


Západ v máku

18. června 2014 v 16:59 | renuška |  Snímánky
Když jsem včera za bílého dne míjela toto místo, které je od našeho domu maximálně jeden kilometr daleko, okamžitě mě napadlo, že se o něj musím podělit, a to včetně dojmu, jakým na mě působilo. Byť tamtudy Tomáš jezdívá pracovně často, tudíž ve finále věděl, čím ho chci oslnit a vševědoucně ještě před podvečerním výjezdem na "tajný výlet" prohlásil, zda si má brát sluneční brýle, aby ho ochránily před sněžnou slepotou, na což já jsem ho uklidnila, že se před ním opravdu svlékat nebudu :-D, bylo to krásné půlhodinové zastavení v čase. Bílo nad námi, bílo pod námi, slunce se ukládalo ke spánku a svou ostře žlutooranžovou barvou zabarvovalo tmavnoucí nebe do mnoha odstínů, vše bylo tak pomíjivé ... Naštěstí jsem s sebou vzala foťák ...




... a tak jsem ještě stihla několik obrázků zaznamenat před "velkým finále", kdy makovým polím nekonkurovalo téměř nic kolem.


Během pár minut se ale všechno změnilo - nevýrazné nebe se začalo vybarvovat a peřiny z bílých květů máků ztrácely na intenzitě. Bylo kouzelné ty změny pozorovat, poslouchat skřivánka, co nad námi kroužil a usilovně plácal křídly, aby ho vznášely výš a výš, dokud neuviděl toho, kterému svou písničku hrál. Spolu pak odplachtili kdovíkam a my s Tomášem jsme se s makovými poli také rozloučili a jeli domů.

Není od věci vyměnit jeden ze stereotypních večerů strávených třeba u televize za pobyt v přírodě, která teď k tomu tak snaživě vybízí. Je to o tom jen chtít, jen mít duši dokořán a dovolit si vidět to, co jindy přehlížíme. A máky vůbec nejsou podmínkou, jsou jen jedním z mnoha impulsů ...

Krásný konec jara a ještě krásnější začátek léta vám všem ♥.

Tullnské zahrady potřetí aneb "Procházka růžovým sadem"

17. června 2014 v 16:02 | renuška |  Snímánky
Zanechme smutků a vraťme se do rozjetého vlaku nesoucího název "Tullnské zahrady". Už víte, v čem si můžete posedět, kudy se projít, jaké typy zahrad si prohlédnout, kde načerpat inspiraci. Samotnou třešínkou na pomyslném dortu je ale avízovaná procházka růžovým sadem, která pro mě samotnou byla na té nejvyšší příčce co do dojmu (ačkoliv pohled z výšky třiceti metrů také nebyl marný!), tak i do emocí. To proto, že děda byl milovníkem právě těchto půvabných květin a na jejich pěstování si zakládal. Jak byl pyšný na svoje "čajovky", ty jsme musely (ne)povinně očichávat vždy, když jsme za ním přijeli na návštěvu. Pobízet nás ale nemusel, sami jsme stáčeli nosy k rozkvetlým kráskám a nasávali tu typickou nasládlou vůni, kterou prostě žádná jiná květina "neumí". Pokaždé, když jsem v zahradách míjela nějaký obzvláště krásný exemplář (a to byly téměř všechny), vzpomněla jsem si právě na dědu, jak by koukal ... a slíbila jsem si, že skutečně jednou svůj "dědův záhon růží" doma vybuduji. Pro něho i pro mě ... ♥





Poměrně velká část Tullnských zahrad byla věnována právě růžím, které lemovaly cestičky, zdobily plůtky i kamenné stěny, pořád bylo na co se dívat ...





Keříkové růže se střídaly s popínavými, plné květy promíchané s jednoduchými, od bílé přes růžovou až k temně vínové, škála květů byla obrovská ...




Jedna "selfie" s nekorunovanými královnami květin ...

Měla jsem v plánu, že si z Tullnských zahrad přivezu nějakou "trofej" do zahrádky, ale nakonec jsem při poněkud vyšších cenách ze svých záměrů slevila a porozhlédnu se až tady, u nás. Do té doby si budu muset vystačit s památkou v podobě snímánků, což vlastně také není k zahození. Ale přeci jen, až jednou přijde vhodná doba a já zasadím svou první sazenici do "dědova záhonu", tak tehdy se mé přání skutečně naplní a já tam nahoru pošlu dědovi voňavý pozdrav, určitě za něj bude rád.


Smutky

16. června 2014 v 18:39 | renuška |  Jak to vidím ...
Někdy se přiženou z ničeho nic, jindy nenápadně chodí kolem nás a my je jen tušíme nebo děláme, že je nevidíme. Protože před nimi radši utečeme než abychom se jim postavili čelem. Slzami. Ale oni se nedají jen tak obalamutit a když je jejich čas, tak zkrátka udeří. A kurva bolí. Nedá se nic dělat, jen je přežít a zkusit si z nich vzít to, co nám naznačují - možná to uvolnění emocí? Možná připuštění si vlastní zranitelnosti? Vlastní chyby? Uvědomění si toho, že nikdo včetně nás není dokonalý a nikdo tedy po tom druhém onu dokonalost nemůže ani chtít? Asi od každého kousek ...
Nemám je ráda - nelíbím se sama sobě v odraze zrcadla, protože tam chybí ten typický úsměv baculaté holky, namísto toho tam jsou pokleslé koutky úst, smutné oči a absolutní absence chuti do života. Jiskra. Brání mi jíst, brání mi se smát, nedovolí mi se uvolnit ... jako by mi braly mé nejmilejší kamarády, bez kterých nejsem úplná. Okrádají mě o mou pozitivní náladu, o veselé štěbetání i smích a místo toho mi bez okolků vnucují svůj pohled na svět, který samozřejmě přišel v ten moment o všechny barvy duhy. Zůstala jen černá, šedá a minimum bílé, která se ztrácí v kouři. Chce se mi jen spát, zaspat ty nevítané vetřelce a probudit se do oblíbených rán, která slibují jen samé krásné věci. Polibek na přivítání nového dne, vůni pozdního obědu, pomazlení s dětmi, objetí s mužem, dovádění s kočkami, pád do měkké postele.
Radosti jsou velkým, největším protivníkem smutků a někdy vydají skutečně hodně sil, aby je převálcovaly a dopřály mi mou samozřejmou náladu. Jsou jako pověstní Blaničtí rytíři, kteří se zničehonic objeví, když je země, tedy já v nouzi. Jen ti moji nenosí brnění, meče, nejezdí na koních a nemají helmy. Vidím jim do tváří, cítím jejich doteky, protože i když na ně nevolám, vyhledají si mě sami a dají mi maximum toho, co dokáží. Jak jsem jim vděčná! Mým nejdražším bojovníkům za moje radosti. Nesmím si je zapomenout připustit k tělu, nesmím být slepá ani hluchá, když na mě láskyplně útočí a pomáhají. Už jen proto, že jindy jsem sama jednou z "Blanických", to zase pro ty druhé. Nejde jen brát ...
Už dlouho jsem se smutkům vyhýbala, asi občas je třeba je nechat vstoupit do svého života, aby nás varovaly, že nic není samozřejmé a vše je příliš vzácné na to, abychom to jako samozřejmost brali. A tak mi teď vládnou už 48 hodin ... jejich síla ale slábne. A já? Sílím? Snad ...


Tullnské zahrady podruhé aneb "Je libo relax?"

12. června 2014 v 16:47 | renuška |  Snímánky
V minulém článku jsme společně zavítali do Dolního Rakouska, konkrétně do Tullnských zahrad. Kromě bohaté zeleně, keřů, stromků, květin, bylinek i zeleniny, kromě mnoha záhonů 60x jinak, kromě půvabných zákoutí i osvěžujících vodních nádržek se zde nacházely na mnoha místech i různé lavičky, křesla, houpačky, židle, zkrátka cokoliv, na čem si mohl unavený návštěvník odpočinout, případně i dát "šlofíka". Každé jedno sezení bylo citlivě zakomponováno do konkrétního stylu zahrady, takže ničím nerušilo a naopak vybízelo k tomu, aby nezůstávalo dlouho prázdné. A tak jsme se během promenádování občas zastavily, vyzkoušely neobvyklý tvar lehátka, pohoupaly se na pohodlné vypolstrované lavičce a sem tam jsme jen mlsně mrkly do zákoutí, které už bylo obsazené někým jiným. Ono se ale nebylo čemu divit - v úmorném teple si potřeboval na chvíli "vorazit" ve vítaném stínu každý ...


Do téhle pevně tkané následovnice obyčejných síťovek jsem se zamilovala na první pohled. Na žádné dlouhé vylehávání ale nebyl čas, vždyť tahle zastávka byla téměř na začátku dlouhé trasy ...




... kde toho bylo ještě tolik k vidění sezení! K dokonalosti už chyběla jen lahodná kávička a něco pěkného ke čtení :-).



Nápadů na osazení a vybavení teras bylo nepočítaně, jedna byla hezčí než druhá. Ale nakonec stejně zvítězilo malé intimní zákoutí akorát tak pro romantiku ... nebo pro setkání s kamarádkou, jako tomu bylo v případě mamky a naší další spolucestující, tety Evy, mamčiny spolužačky.


Kdyby bylo po mém, odvážím si bez pobízení tuhle lavičku, ta je prostě boží! ♥

Také mě zaujal tento venkovní stůl s neobvyklým designem od italské autorky - ani za ten bych se nezlobila, něžné nákresy květů a decentní výmalba by určině nenarušily žádný relaxační prostor v domácí zahradě nebo třeba v pergole.

Hned vedle opuštěné dřevěné loďky vyvolávající ve člověku dojem, že je moře nadosah, postávaly tři kabinky, do nichž jsem se také nasoukala a vrátila se v čase zpátky do dob, kdy mi bylo deset let a kdy jsme s rodiči byli na dovolené v tehdejším Východním Německu. Právě tam prý u studeného Baltského moře tyhle budky stály a táta si tam tenkrát celý schovaný nechal vystrčené jen nárty, s nimiž si sluníčko slušně zařádilo. To se mu pak chodilo ... no jedna báseň! :-)

... mobilní provazové křesílko pro děti nešené panem motýlem ...

Tenhle bourák jsme sice objevily až nedaleko náměstí v Tullnu, ale to vůbec nevadí. Do tématu článku se hodí i tohle posezení, tedy vlastně povození. Interiér krasavce byl celý v kůži, blýskal se, až oči přecházely, úplný lamač dívčích srdcí. Co na tom, že je tak trochu neživý ...

Série dalších patnácti fotografií je u konce. Ještě nás čeká slibovaná procházka mezi růžemi, ta určitě také stojí za vidění. Doufám, že jste si se mnou tentokrát trochu odpočali po té předchozí trajdačce a na příště si připravte nosy, protože tolik vůně najednou, to není jen tak to všechno učuchat :-).





Tullnské zahrady poprvé

10. června 2014 v 17:01 | renuška |  Snímánky
V sobotu, kdy jinde třeba dodatečně slavili den dětí a kdy sluníčko nabralo skutečně hodně slušně na obrátkách, vydali jsme se já a mamka na výlet za hranice. Měli jsme společně s dalšími cca 40-ti spolucestujícími namířeno do Rakouska, do Tullnských zahrad. Protože jsme tam ještě nikdy nebyly, neměly jsme moc představu, co všechno nás tam čeká a pouze něco málo jsme tušily díky dostupným informacím na internetu. Ale znáte to - co si člověk na vlastní kůži nevyzkouší ... V šest hodin ráno jsme startovali z Hradce Králové, abychom i s přestávkami byli o pět hodin později všichni vysazeni před zahradami, kde nás čekalo čtyřhodinové procházení cca 60-ti stylově upravenými zahrádkami a záhony, kdy každá byla tématicky odlišná od té druhé, což bylo pro dobré znalce němčiny i angličtiny doplněno ještě texty na příslušných tabulkách u každé jedné části. Jezírka i tůňky doplňovaly atmosféru stejně jako 30 metrů vysoká stezka nad korunami stromů, která byla přizpůsobena jak zdravým návštěvníkům, tak i invalidům, a to především díky výtahu. Dobrodruhům byly k dispozici i lodičky, na kterých si mohli proplout kolem areálu, což jsme původně zamýšlely, ale bohužel (naštěstí???) jsme to nestihly. I tak jsme měly ve tři hodiny odpoledne těla ulepená potem, a to nás ještě čekala krátká poznávačka samotného města Tulln ležícího podél řeky Dunaj.
Za náročné horké počasí nikdo nemůže, daleko horší by bylo procházet se po pěšinkách s deštníkem v ruce; za mě výlet hodnotím pozitivně především kvůli mnoha inspiracím, které třeba nevyužiji, ale k pokochání jich bylo až až, a navíc ... poznala jsem zase další kousíček světa, díky čemuž mám slušnou zásobu fotografií jak na blog, tak do naší fotoknihy. Rozhodla jsem se je rozdělit na tři části, kdy tato bude asi nejobsáhlejší, další dvě pak budu věnovat růžím (kterým jsem podléhala u každého míjeného keříku) a pak také odpočinkovým sedánkům. Ale na to si zatím počkejte, teď je tu takový všeobecný pelmel ...


Pohled na areál ze zahrad - v budově se nachází obchůdek s informacemi, restaurace s velkou zahrádkou, toalety ... Odtud se startuje a tady se i končí - před námi jsou stovky nachozených kroků, možná i několik kilometrů a fůra více i méně zajímavých objektů k pozorování a vnímání ...











Všude se zelenalo, ale i zabarvovalo ... nespočet objektů k focení, tohle je skutečně jen zlomek a to ještě nejsme u konce. Moc se mi líbilo zapojení vodních ploch do různých konceptů zahrad - třeba jen malý vodopádek nebo větší jezírko, vše působilo moc příjemně. A jak to všude kolem kvetlo!!!


... pro příklad "Zlatá a stříbrná zahrada" ... v levé půlce teplé barvy, v druhé pak studené ... nebo ...


... zahrada "Japonská", která měla ve vchodu i ve východu na zemi v kameni vyryté symboly. Těžko říct, co značí.

Pohled do "Mystické zahrady", což pro mě coby do zaznamenání byl skutečně oříšek, byť se to na první pohled zdálo snadné - ale oblouky z větví stromů s temně zeleno-vínovým listím se mi stejně nepodařilo zachytit tak, jak jsem si přála.

Tuhle plechovou konev bych si nejraději odnesla s sebou domů, ale jiné kovodoplňky jsem naopak míjela s otevřenou pusou a pomyslela si něco o "mém šálku čaje" ...




... ani tihle ptáci nejsou živí, byť se tak na první pohled tváří :-) ...



"Cestou necestou, lodí nelodí" ... ta první stála na kruhovém objezdu a lákala turisty právě do Tullnských zahrad. Ty druhé si mohl kdokoliv za úplatek půjčit a po říčce si projet kus přírody a ta poslední ... sentimentální návrat do loňských prázdnin a zároveň připomínka, že už za dva měsíce budu mít mořský písek opět (nejen) pod nohami ...



"Z ptačí perspektivy" aneb zachyceno během výstupu po výlezu nad koruny stromů. To byla ale panorámata! :-)


Dokonce jsme potkali i jednu svatbu, tedy novomanžele v bavorských krojích, kteří prostorů zahrad využili k pořízení fotopamátky na jejich vzácný den. Možná právě pro ně byl připraven slavnostní altán nedaleko leknínového jezírka, kde na jednom z listů trůnila paní žabka ... kdoví, zda nečeká na nějakého prince, aby ji vysvobodil ze zakletí - každopádně mně se líbila i takhle :-).


Hodinku před koncem naší prohlídky ještě zastavujeme ve stánku soukromého vinaře, který podává jen své produkty. V horkém dni chutnala chlazená vína skutečně jedinečně! Hmmm ...






Osázet se dá vše a všelijak - klasické květináče i závěsné truhlíky plné popínavek, bylinek, levandule - co si kdo usmyslí. A podotýkám, že na posledních dvou fotkách s košíky a růžovými pucláky nevidíte jen obyčejné malé obaly, ale pořádné giganty, které mohou mít do výšky dobrých 80 cm, možná i metr!

Zrecyklovat se dá skutečně všechno, třeba i rozbitý slunečník bez látky. Stačí zavěsit pár květináčů s netřesky a jinými skalničkami a dekorace je na světě.

Uff. Zvládli jste to až sem? A to jsme teprve v půlce! Tedy pro dnešek. Příště nás čeká procházka nejedním růžovým sadem, to bude také zážitek! Pokud se vám tedy v Tullnských zahradách líbilo, určitě přijďte zas, na prohlížení bude ještě dobrých pár kousků k dispozici. A pokud byste radši vše viděli naživo, neváhejte a jeďte, cenově to není zase taková katastrofa a i když budete na závěr dne uťapaní a unavení, určitě stojí za to zahrady 60x jinak vidět. Ze země i z výšky :-).


O bolestech během senosečí

7. června 2014 v 10:29 | renuška |  Jak to vidím ...
Četla jsem velice smutný článek, který vypovídal o tom, jak moc trpí srnčí zvěř během senosečí. Snášela se v něm kritika na bezohledné zemědělce, kteří i přes vědomost, že do ploch porostlých trávou, vojtěškou či jetelem v tomto období kladou srnky svá mláďata, do nich vjíždějí se svými silnými stroji, které se častokrát stávají vraždícím nástrojem čerstvě narozených srnčat i dospělých kusů. Studená lidská povaha ve spolupráci s chladnou a smrtící technikou zasahuje nemilosrdně tam, kde matka příroda čaruje. A nikdo za to není potrestán ...
Mám k tomuto tématu také svůj názor a ten zde veřejně předkládám:

Jsem dcerou myslivce, který svůj koníček nesmírně miluje a není to jen o tom, že střílí škodnou, ale především se s láskou stará o blahobyt zvěře, která žije volně v přírodě. Plní svou roli nimroda zodpovědně a velice poctivě. Zároveň je můj tatínek i zemědělcem, což je dalších 50% jeho osobnosti.
Jsem přítelkyní muže, který se sice nikdy myslivcem nestal, ale přírodu zbožňuje od malička, zvláštním kouzlem si k sobě dokáže přilákat kdejaké zvíře, které se s ním okamžitě skamarádí a jak sám tvrdí, má zvířata radši než lidi. Zároveň je můj milý i zemědělcem, což je dalších 50% jeho osobnosti. Pan Tomáš není nadarmo nejkrásnějším traktoristou na světě, bohužel však právě on má v rukou kartu "Černého Petra" v podobě moderního a "nadupaného" traktoru a ještě silnější desetimetrové sekačky, se kterou během senosečí vyjíždí na louky a do polí osetých jetelem či vojtěškou. Během této doby se mi vrací domů s pochmurnou náladou, jejíž příčiny není těžké uhádnout. Naposledy to byla ještě plná srna, kterou nevylekal ani nezvaný host ani rámus, který určitě není zanedbatelný. Nepomáhalo plašení, vyhánění, pomalá jízda, nic ... Jen malou náplastí na bolavou ránou v srdci mého milého je pak zpráva o zachráněných "dvojčátkách", která byla ve vysokém porostu schovaná a která by nezájmem jiného člověka možná přišla o svůj život jako mnohá další. Tomáš je hodně opatrný a jamile zahlédne jen koutkem oka pohyb, zastavuje a snaží se popohnat zvěř dál. V případě dvojčat musel nabrat slušnou náruč již posekané hmoty, do té je zabalil tak, aby se jich nedotýkal a přenesl je do bezpečí s nadějí, že si je matka najde.
Protože táta i Tomáš spolu pracují, vím od nich, že před každým sekáním dostává honební společenstvo informaci, že se právě v jeho rajónu bude sekat a že je třeba si louky předem projít, aby se zabránilo co nejmenším úhynům nevinných srnčat. Přesto není možné to uhlídat a i přes veškerou opatrnost jsou ztráty opravdu patrné. Nic nelze vidět černobíle a vždy je třeba ptát se obou stran, co pro to udělaly, aby k podobným neštěstím nedocházelo. Proto tady sama za sebe obhajuji jednoho z mnoha traktoristů, kteří jsou kritizování za svou práci a mnohdy se na jejich hlavu snáší nespravedlivá rozhořčení jak ze stran veřejnosti, tak od nadřízených, kteří je naopak viní z pomalého plnění nařízené práce. Nevím, jestli existuje nějaké řešení, které by tuto nepříjemnou situaci dostalo pod kontrolu (můj nápad, že určitě na trhu lze pořídit plašičky zvěří, nebyl originální, ale bohužel ani tyto pomůcky nestačí ...), ale dřív, než každý začne hubovat a láteřit nad pracovníky v zemědělství, kteří v červnu mají na rukou krve víc než kdo jiný, ať se zeptá ... Ať se dozví, jaké to je vylézt z traktoru a vidět v čerstvě posekaném řádku i zabité mládě, které chtělo žít jako právoplatný člen svého stáda. Ať slyší, že bolest neprožívá jen zvíře, ale i člověk, který nedokáže pomoct víc, než sám umí.

Mám v současné době jediné přání - už aby bylo dosekáno ... Ráda bych zase viděla na Tomášově tváři úsměv a ne jen bolestný výraz, až se ho zeptám, jak se měl v práci ...

Vzkaz od Tomáše: Srna svá dvojčata našla :-) ♥



DIY: Inspirována Blankou

6. června 2014 v 16:01 | renuška |  Snímánky
U velice šikovné blogerky Blanky, kam tak ráda chodím nakukovat, protože je zde pokaždé spousta krásného k vidění ať už ze zahrádky, od háčku nebo z království hospodyňky, jsem mimojiné obdivovala i kytičky svázané z mnoha druhů rostlinek, kterými si Blanka dekoruje svůj byt. Nikdy se nezapomene podělit a společně s obrázkem poslat i přání krásného dne. Pár slov, která udělají radost, snímek, který vyvolá úsměv ve tváři a potěší. A také nápady, které inspirují ...
Právě ten kvítkový jsem si půjčila, abych si něco podobného vytvořila i u sebe doma. Stačilo pár snítek skalkových a čínských karafiátků, něco málo fialových kopretin, pár poupat růžové a bílé růže a ještě kousek nerozkvetlé sytě zelené hortenzie. Za chvíli byl minipugét hotový a vůbec nevadí, že to není obří kytice, ale jen malý roztomilý prcek - radost udělá stejně velkou a i když v obýváku preferuji spíš bíle kvetoucí řezané květiny, v tomto případě si tuhle fialovo-růžovo-bílou kombinaci náramně užívám :-).






Původně měla být u patinovaných rámečků z Ikei připravených pro fotky kluků jen váza s růží, "barevnici" jsem měla připravenou do kuchyně (proto modrobílý hrneček), ale nakonec jsem se rozhodla, že to holkám bude spolu slušet víc. Mám tak na příštích pár dní v obýváku jeden "kochací" koutek navíc :-).

A abych svému vzoru dostála až do konce, posílám vám všem pozdravy, přeji krásný sluníčkový víkend - meteologové slibují letní teploty. Chystáte-li se někam na výlet, parádně si ho užijte, zůstáváte-li doma, užívejte i tam. Protože když se cítíte fajn a máte kolem sebe lidi, se kterými je vám dobře, je úplně jedno, kde jste. ♥


O tom, jak jsem se prala se Stiegem

3. června 2014 v 16:53 | renuška |  Jak to vidím ...
Pro Stiega jsem se rozhodla na základě seznámení s jeho přeshraničním kolegou jménem Jo. Oba jsou severské typy, muži kolem padesátky, oba mají velice podobný talent, který mě zajímá a oba jsou dost silní na to, aby pro mě byli výzvou, kterou bych ráda pokořila s velice spokojeným pocitem, že jsem je prostě "dala".
Ten první, Jo, ten mě dostal doslova do kolen a i když jsem se s ním setkala zatím jen dvakrát (tedy pravda, v současné době máme k sobě zase blíže než třeba před měsícem), zamilovala jsem si ho a jeho přítele Harryho také. Proto je vždycky ráda vidím a těším se na jejich společnost. Baví mě, dokáží rozesmát i držet v napětí, nikdy u nich nevím, co je vlastně pravda, protože v závěru je to úplně něco jiného, než jsem v počátcích předpokládala, ale o to asi v jejich případě jde. Dělají to tak se všemi svými známostmi - uvedou je do svého života a pak si s nimi hrají a zkouší jejich trpělivost. Odpouštím jim jejich hrátky, protože se s nimi nenudím a o to jde asi nejvíc. Už jen samotný fakt, že se za nimi vracím, když mám příležitost, svědčí o tom, že je mi s nimi dobře a že kdyby to jen trochu šlo, budu s nimi klidně 24 hodin denně. A klidně se i podělím, protože takový poklad si nechat jen pro sebe by bylo holé sobectví.
S tímhle dojmem, který na mě udělali, jsem svolila a poznala se právě se Stiegem. Přijde mi maličko silnější, možná i víc, ale zase má na kontě méně titulů, protože jich víc nestihl. Zemřel. A já se s ním scházím "In Memoriam" a očekávám podobné zážitky jako s Jo(em) a Harrym. Jenže mi to nějak nejde. Jde na mě totiž jinak a tomu já moc nehovím - mnoho jmen, mnoho odborných názvů, mnoho politiky, mnoho všeho a propletenců nadbytek, mnoho (ne)přátel. Sotva stíhám vnímat, co mi říká a najednou se mi klíží zrak a začnu únavou zívat, že ho kolikrát ani nenechám doříct větu a raději za ním zavírám a jdu spát. To se mi prostě s Jo(em) nemůže stát! Dala jsem Stiegovi celkem dost šancí, ale nakonec jsem se rozhodla k ráznému řešení ...

Knihy "Muži, kteří nenávidí ženy" a "Dívka, která kopla do vosího hnízda"od pana Larssona vracím s díky do knihovny s tím, že jsem dokázala přečíst jen tu jednu, první, a z druhé (tedy správně třetí, ale "dvojku" neměli k půjčení) sotva čtvrtku. Na základě recenzí jsem se sprostě uchýlila ke shlédnutí zpracovaného tématu ve formě filmů ve švédském provedení, které oproti knize měly grády, našla jsem tam ono napětí, po kterém jsem celou dobu tak toužila. A i když se mnohé lišilo, hlavní hrdinové mě nezklamali a dokázali mě zaujmout víc, než jejich "otec", který je napsal na papír. Byť jsem vždy zastávala názor, že kniha je lepší o tisíc procent než film, tak tady - alespoň za sebe - tvrdím opak. Všechny tři natočené díly jsou ošizeny o zdlouhavé řeči o politice, obchodu, aniž by děj přišel o podstatu, naopak dá se mnohem lépe orientovat a není potřeba odbíhat od hlavního tématu k maličkostem, které ve finále nemají ani tak důležitý důvod být zmiňovány.

Nu, boj se Stiegem byl opravdu náročný. S pokorou jsem se vrátila ke svému oblíbenci, panu spisovateli Nesbovi a jeho smyšlenému příteli HH (Harry Hole), právě s nimi v "Netopýr(ovi)" pobývám v Austrálii, řeším vraždu jedné norky, seznamuji se s podsvětím i s Harryho závislostí a znovu prožívám to, co mi nikdo jiný nemůže dát. Protože Jo je jen jeden.