13. května 2014 v 16:45 | renuška
|
Téma týdne: "Když mi bylo pět"
- v červenci tomu bude již 32 let, co mi bylo školkových roků pět a protože jsem dítě prázdninové, byla jsem tehdy čerstvá předškolačka a do první třídy vstupovala jako jedna z nejmladších šestiletých dětí.
- za normálního stavu, v jakém se obvykle nacházím, si nedokáži vůbec vybavit, co jsem coby pětileté děvče dělala, co mě bavilo, co jsem měla ráda.
- vzpomínám jen, že tenkrát jsme po obědě chodívaly se sestrou často ven, protože od dvanácti do dvou byla v televizi přestávka, kterou končily i zahajovaly buď "Chvíle pro písničku" nebo spoty, kde si hrály koťata či štěňata.
- čím jsem si určitě jistá, tak to je skutečnost, že jsem chodívala za mamkou do práce a možná právě v této době mě naučil jeden její kolega moji první sprostou básničku - tu o kohoutovi, co nám doma sere do kouta :-D
- už odmala jsme se sestrou držely partu - buď s "klukama Kroupovejma" nebo s "holkama Fantovejma", přišlo na to, jakou jsme zrovna měly náladu.
- v garáži, kde teď máme složené dříví, jsme tenkrát měly "bungr" ... i když ... na to jsem se v pěti asi ještě nezmohla, abych vedla "svou domácnost", takže tenhle bod jako by nebyl.
- právě v těch pěti letech jsem se dopustila ve školce kriminálního zločinu a všem dojíždějícím dětem jsem vykradla z pouzder týdenní jízdenky na autobus. Záviděla jsem jim totiž, že jezdí busem a mě "jen" vozí rodiče nebo babička.
- měla jsem už panenku Petru nebo jsem ji teprve od Ježíška měla dostat? Nevím, ale byla to má nejmilejší, s hnědými kudrnatými vlasy, kterou jsem si nakonec i obšila do bílých šatů se závojem a posadila ji na auto, které mě coby reálnou nevěstu vezlo k oltáři.
- určitě jsem neuměla ještě plavat, házet do dálky, jezdit na kole bez přídavných koleček a šplhat. Na sporty jsem byla vyloženě antitalent!
- tajně jsem milovala svého o třináct let staršího strejdu a naivně jsem doufala, že se mnou po prázdninách bude chodit do "naší" školy. A on šel místo toho na vojnu :-/.
Brousím kolem pátého věku života, ale vzpomínky jsou opravdu mlhavé. Co je ovšem daleko přesnější, jsou dobové fotografie, tam se "chytám" líp :-D ...
Půl roku mi chybělo do oslavy pátých narozenin, když mě a sestřičku rodiče nechali v ateliéru vyfotit. Babička nám upletla pěkné vesty, mamka zastřihla ofinu a mohlo se jít. Ale že nám to sluší, což?
PS: já jsem ta vlevo ;-)
V březnu toho roku se také slavilo "emdéžet" - ve školce jsme pro maminky měli připravený program i nějakou vlastnoručně vyrobenou pozornost a ještě jsme se nechali vyfotit před vkusným zátiším. Ty riflové šatičky, co mám na sobě, mi tenkrát přivezl táta z nějaké služební cesty, tuším že z Budějovic, ale jistá si tím nejsem. Každopádně jsem je nosila moc ráda, už jen proto, že mi náramně slušely :-). Stejně tak ty na té černobílé fotce - ty mi určitě šila babička a mám takový pocit, že měly bleďounce modrou barvu. Babi byla moc šikovná, plést zvládala, háčkovat, šít, německy mluvila ... nic z toho neumím! Ale fakt jsem se snažila se od ní něco naučit. Nakonec mám po ní bydlení a občas hudravou náladu. A taky krev!
Těžko se vybavují vzpomínky na tak vzdálené časy, člověk se musí hodně vracet zpátky a kolikrát ani to nepomůže. Vlastně ... ani by mě to, nebýt témata týdne, nenapadlo. Ale nebylo to špatné ... však to můžete zkusit taky, listovat časem proti proudu a stát se znovu pětiletým dítětem. Schválně, co se v myšlenkách vybaví vám :-).
Krásné vzpomínky :) Podobných mám i já plnou mozkovnu. Strašně mě baví je zase oživovat