19. května 2014 v 16:48 | renuška
|
... na dvou místech.
To jsem poprvé slyšela jako malá, když jsem chtěla být i na Moravě u příbuzných i na zdejší pouti. To byly starosti!!! A babička tenkrát pravila právě tuhle větu a zrovínka ta mi teď vytanula na mysli v souvislosti s událostmi, které se bohužel kryjí a které si obě žádají svým způsobem mou účast a já musím volit. A volím srdcem.
Ani jedna z akcí není životně důležitá, byť pro životy osob, kterých se dotýká, má hodnoty ohromné, ba přímo nedozírné. Kterou začít? Tak třeba ... svatbou. Svatby miluji, tu atmosféru, ten šrumec, něžnost a princeznovost nevěsty, nervozitu ženicha, frmol kolem zdobení aut, dojetí u obřadu ... určitě jsem tady o tom psala už x-krát, že zkrátka tyto okamžiky (a mohou to být pro mě zcela cizí lidé, kteří do manželství právě vstupují) "žeru". Stejně jako tradiční koláče a víceméně stále přeživší "obyčejnou" svíčkovou :-). O to víc jsem přivítala informaci, že se v naší rodině letos k svatbě schyluje a termínově si ji budoucí manželé určili na léto. Trochu mi předběžným termínem zamotali hlavu, protože jsem věděla, kdy má můj kalendář beznadějně obsazeno, ale protože nic nebylo definitivní, doufala jsem, že se podaří vše upravit tak, abychom se u tého slavnostní chvíle sešli skutečně všichni tak, jak to má být.
Silným konkurentem a vlastně i jednoznačným vítězem proti tomu je srpnová dovolená s dětmi u moře. Slíbila jsem ji sobě i klukům a po loňské zkušenosti, kdy jsme si sami spolu tak skvěle užívali, kdy jsme celých deset dní měli skutečně jen sami pro sebe, kdy jsme si vychutnávali nejen italskou zmrzlinu a výlety po zajímavých místech, slanost moře i dlouhé ponocování, bylo prostě zcela evidentní, že si to letos zopakujeme, jen o kousek světa jinde. Limitováni organizátorem a jeho jediným termínem jsme si zarezervovali třílůžkový pokoj a já jsem už v lednu začala poctivě šetřit korunku ke korunce. Z Ondry i Honzy už vyrůstají opravdu velcí chlapi a kdoví, jak dlouho budou ochotni ještě se mnou tyto chvíle sdílet. Možná jim to vydrží napořád, možná už příští rok budou chtít trávit prázdniny spíš s kamarády po venku, než s maminkou - nárokovat jejich společnost si nelze. Proto chci zcela upřímně ze současného stavu "vytřískat", co to půjde. Dát jim co možná maximum toho, čeho jsem schopná. Vzít si od nich maximum, které jsou oni schopni mi dát.
Dva dlouhé letní měsíce mají 9 víkendů. Tři z nich strávím v práci, protože držím služby o žních. Dva z nich prožijeme s kluky v Chorvatsku. Zbývají čtyři soboty a čtyři neděle, do kterých chci vměstnat koupaliště, grilovačky, případné další výlety, možná se tam připlete i nějaká oslava. Třeba i posvatební. Bude mě hodně mrzet, že tam nebudeme, že nebudu krotit nevěstiny šaty, šmírovat fotoaparátem a dělat momentky, dotýkat se svého muže a sdílet s ním ony dojemné chvilky, ale není nic, co bych za své děti a za čas strávený s nimi vyměnila. Oni jsou pro mě nejvíc. A tak si ještě pár příštích dní prosmutním nad nešťastným střetnutím dvou událostí v jednom datu, ale čím víc se právě ten den bude blížit, tím víc se začnu těšit až ... začneme obalovat řízky na cestu, kupičkovat trička, plavky, šnorchly, pytlíky na špinavé prádlo, eura ... namísto koupě slavnostních šatů i střevíčků, kadeřnických služeb a leštění auta. Má zadnice už si totiž vybrala ...
No, jde to, pokud člověk trpí obezitou.
V autobuse a vlaku se s tím setkávám celkem často. 